Rudolf Steiner - O poznávání vyšších světů

10. díl

Změny ve snovém životě okultního žáka

Známkou toho, že okultní žák dosáhl nebo aspoň brzy dosáhne vývojového stupně popsaného v předešlé kapitole, je změna, jež se začíná dít s jeho snovým životem. Předtím byly jeho sny zmatené a plné libovůle. Nyní začínají mít řád. Jejich obrazy dostávají smysluplnou souvislost jako představy obyčejného života. Je možné v nich rozpoznávat zákonitost, příčinu a následek. A také obsah snů se mění. Zatímco dříve žák vnímal jenom dozvuky denního života, přetvořené dojmy z okolí nebo z vlastních tělesných stavů, objevují se mu teď obrazy ze světa, který dříve neznal. Zpočátku ovšem zůstává zachován všeobecný ráz snového života, v tom smyslu, že sen se liší od bdělého představování tím, že to, co chce vyjádřit, podává symbolicky. Pozornému pozorovateli snového života jistě nemůže uniknout jeho symbolický ráz. Zdá se nám například, že jsme chytili ošklivé zvíře a máme v ruce nepříjemný pocit. Probudíme se a zjistíme, že v ruce svíráme cíp pokrývky. Vjem se tu tedy nevyjadřuje nepokrytě, nýbrž prostřednictvím uvedeného symbolu. – Nebo se nám zdá, že prcháme před pronásledovatelem; cítíme přitom strach. Při procitnutí se ukáže, že během spánku nás postihlo bušení srdce. Žaludek naplněný těžko stravitelnými pokrmy vzbuzuje úzkostné sny. I děje v okolí spícího člověka se zrcadlí ve snu v podobě symbolů. Údery hodin mohou vyvolat obraz vojenského útvaru, pochodujícího za zvuku bubnů. Převrhne-li se v místnosti židle, může to podnítit učiněné snové drama, v němž úder se obráží jako výstřel atd. – Tento symbolický způsob vyjadřování si uchovává i spořádaný sen člověka, jehož étherné tělo se začíná vyvíjet. Ale sen nyní přestává zrcadlit pouhé skutečnosti fyzického okolí nebo vlastního smyslového těla. Jako se vyznačují řádem i sny, jež vděčí za svůj původ těmto věcem, tak do nich částečně pronikají i snové obrazy, jež jsou výrazem věcí a poměrů jiného světa. Zde člověk získává první zkušenosti nepřístupné obyčejnému dennímu vědomí. – Nebylo by naprosto na místě domnívat se, že kterýkoli pravý mystik by chtěl použít něčeho, co takto ve snu prožije, už jako podkladu pro jakákoli významná sdělení o vyšším světě. Je třeba se na takové snové zážitky dívat pouze jako na první příznaky vyššího vývoje. – Brzo nastane jako jeho další důsledek i skutečnost, že obrazy snícího okultního žáka už nebudou jako dříve vymaněny z kontroly rozvážně usuzujícího rozumu, nýbrž rozum je bude pořádat a přehlížet podle logického řádu, tak jako představy a pocity bdělého vědomí. Rozdíl mezi snovým vědomím a tímto bdělým stavem se prostě stále více a více ztrácí. Snící člověk je během svého snění v plném smyslu slova bdělý; to znamená, že se cítí pánem a vůdcem svých obrazných představ.

Během snění je člověk skutečně zasazen do světa, který se liší od světa jeho fyzických smyslů. Jenomže člověk s nerozvitými duchovými orgány není s to si o tomto světě tvořit jiné než ony zmíněné zmatené představy. Existuje pro něho jenom tak, jako by smyslový svět existoval pro bytost, jež má nanejvýš první zárodky očí. Proto v tomto světě člověk také nemůže vidět nic než dozvuky a zrcadlení obyčejného života. Ty však může vidět ve snu z toho důvodu, že jeho duše sama vmalovává své denní vjemy jako obrazy do oné látky, z níž pozůstává onen jiný svět. Musíme si totiž ujasnit, že člověk prožívá vedle svého obyčejného vědomého denního života ještě druhý, nevědomý, v naznačeném jiném světě. Všechno, co vnímá a myslí, vrývá v otiscích do tohoto světa. Vidět může tyto otisky ovšem jenom někdo, kdo má rozvité lotosy. Ale jisté skromné zárodky lotosů lze vždycky najít u každého člověka. Během denního vědomí jimi nemůže nic vnímat, protože vznikající dojmy jsou pro něho velice slabé. Jde o podobný důvod jako ten, pro který během dne nevidíme hvězdy. Nemohou se při vnímání uplatnit proti mocně působícímu slunečnímu světlu. Tak se nemohou prosadit slabé duchové dojmy proti mohutným dojmům fyzických smyslů. Teprve když se ve spánku uzavřou brány vnějších smyslů, začnou tyto dojmy zmateně zasvítávat. A snící člověk si pak začne všímat zkušeností prožitých v jiném světě. Jenomže, jak bylo řečeno, zprvu nejsou tyto zkušenosti nic jiného než to, co do duchového světa vrylo samo představování vázané na fyzické smysly. – Teprve rozvinuté lotosy umožňují, aby tam byly zaznamenávány i projevy, které nepřináležejí fyzickému světu. A teprve rozvojem étherného těla pak vzniká plné vědění o těchto záznamech pocházejících z jiných světů. – Tím začíná působnost člověka v novém světě. A člověk teď musí nejprve – prostřednictvím návodů okultního školení – dosáhnout dvojího. Musí nejdříve získat možnost, aby si pozorování, k nimž dochází ve snu, uvědomoval ve stejné úplnosti jako za bdění. Jestliže toho dosáhne, je veden k tomu, aby táž pozorování konal i během obyčejného bdělého stavu. Jeho pozornost pro duchové dojmy se prostě musí vytříbit a usměrnit takovým způsobem, že tyto dojmy se už nemusejí ztrácet vedle fyzických, nýbrž že je může mít ustavičně vedle fyzických a spolu s nimi.

Když okultní žák získal tuto schopnost, dochází u něho k tomu, že se před jeho duchovýma očima vynoří něco z onoho panoramatu, jež jsme popsali v předešlé kapitole. Může nyní vnímat, co se vyskytuje v duchovém světě jako příčina pro dění ve světě fyzickém, a zejména může uprostřed duchového světa poznávat své vlastní vyšší já. – Jeho nejbližším úkolem nyní bude, aby jakoby vrůstal do tohoto vyššího já, to jest, aby na ně opravdu pohlížel jako na svou pravou bytost a také si podle toho počínal. Získává nyní stále více představu a živý pocit o tom, že jeho fyzické tělo i to, co dříve nazýval svým „já“, je nyní už jenom nástrojem jeho vyššího já. A vůči nižšímu já dostává pocit, jaký mívá člověk omezený na smyslový svět vůči nástroji nebo vozidlu, jichž používá. Jako člověk omezený na smyslový svět nepočítá vůz, v němž jede, ke svému „já“, a to ani když říká „já jedu“, jako by jinak řekl „já jdu“, tak má vyspělý člověk, řekne-li „vcházím dveřmi“, vlastně představu: „pronáším své tělo dveřmi“. Je pouze třeba, aby to byl pro něho pojem tak samozřejmý, že proto neztratí ani na okamžik pevnou půdu fyzického světa, že v něm nikdy nevyvstane pocit odcizení vůči smyslovému světu. Nemá-li se žák okultismu stát blouznivcem nebo fantastou, nesmí svým vyšším vědomím ochuzovat svůj život ve fyzickém světě, nýbrž obohacovat jej, tak jako jej obohacuje někdo, kdo používá vlaku místo vlastních nohou, má-li vykonat určitou cestu.

Když okultní žák dospěl k takovému životu ve svém vyšším já, pak – nebo spíše už během doby, kdy si osvojuje vyšší vědomí – se mu ujasňuje, jak může probouzet k životu duchovou vnímavost v orgánu, který si vytvořil v blízkosti srdce a jak ji může řídit pomocí oněch proudů, o nichž byla řeč v minulých kapitolách. Tato vnímavost je prvkem vyšší hmotné substance, který vychází z uvedeného orgánu a proudí v zářivé kráse pohybujícími se lotosy a také ostatními kanály vyspělého étherného těla. Odtud vyzařuje ven do okolního duchového světa a činí jej duchově viditelným, jako sluneční světlo činí předměty viditelnými fyzicky, když na ně zvenčí dopadá.

Jak se vytváří v srdečním orgánu tato vnímavost, tomu je možné porozumět jenom postupně, a to přímo při jejím vytváření.

Zřetelně vnímatelným – v podobě předmětů a bytostí – se duchový svět stává vlastně teprve pro člověka, který je schopen vysílat takovýmto způsobem onu vyznačenou vnímavost svým étherným tělem a dále směrem ven do vnějšího světa, aby jí ozařoval předměty. – Vidíme z toho, že dokonalé vědomí o určitém předmětu duchového světa může vzniknout jenom pod podmínkou, že člověk sám na něj vrhá duchové světlo. Ve skutečnosti ovšem nepřebývá ono „já“, jež vytváří tento vnímací orgán, vůbec ve fyzickém lidském těle, nýbrž, jak jsme ukázali, mimo tělo. Srdeční orgán je pouze místem, kde člověk zvenčí rozžehuje tento duchový světelný orgán. Kdyby jej nerozněcoval zde, nýbrž na jiném místě, neměly by duchové vjemy takto vyvolané žádnou souvislost s fyzickým světem. Srdeční orgán je právě to ústrojí, jímž vyšší já činí smyslovou lidskou bytost svým nástrojem a z něhož může tento nástroj ovládat.

Je třeba mít na paměti, že pocit, který má vyspělý člověk vůči věcem duchového světa, je jiný než pocit, který je vlastní smyslovému člověku vůči fyzickému světu. Smyslový člověk má pocit, že je na jistém místě smyslového světa, a vnímané předměty jsou pro něho „vně“. Duchově vyspělý člověk se naproti tomu cítí jakoby zajedno s duchovým předmětem svého vnímání, jakoby „v nitru“ tohoto předmětu. A tak vskutku putuje duchovým prostorem od místa k místu. V řeči okultní vědy je proto také označován za „poutníka“. Zpočátku nemá nikde pocit domova. – Kdyby zůstalo pouze při takovém poutnictví, pak by nemohl doopravdy určit žádný předmět v duchovém prostoru. Jako ve fyzickém prostoru určujeme předmět nebo místo tím, že vycházíme od jistého bodu, tak tomu musí být i v onom jiném světě, jehož žák dosáhl. I tady je třeba, aby si našel někde místo, které nejprve docela přesně prozkoumá a převezme je duchově do svého vlastnictví. Na tomto místě si musí založit duchový domov a všechno ostatní pak uvádět ve vztah k tomuto domovu. I člověk žijící ve fyzickém světě přece vidí všechno tak, jak to přinášejí s sebou představy přejaté z jeho fyzického domova. Berlíňan bude bezděčně popisovat Londýn jinak než Pařížan. Jenomže s duchovým domovem se to má přece jenom jinak než s fyzickým. Do fyzického se rodíme bez vlastního přičinění, v něm jsme v době mládí přijali instinktivně řadu představ, jež nám nadále všechno mimovolně osvětlují. Kdežto duchový domov si vytvoříme s plným vědomím sami. Proto také, když z něho při svém usuzování vycházíme, usuzujeme v plné, jasné svobodě. – Toto vytváření duchového domova se v řeči okultní vědy nazývá „stavět si stánek“.

Duchové nazírání se vztahuje na tomto stupni nejprve na duchové obrazy odpovídající skutečnostem fyzického světa, pokud tyto obrazy leží v takzvaném astrálním světě. V tomto světě bychom nalezli všechno to, co je stejné podstaty jako lidské pudy, city, žádosti a vášně. Neboť ke všem smyslovým věcem, jež člověka obklopují, patří i síly, jež jsou spřízněné s oněmi lidskými. Krystal je například formován do svého tvaru silami, které se vyjímají vůči vyššímu nazírání jako pud působící v člověku. Podobné síly vedou šťávu cévami rostlin, přivádějí květy k růstu a rozevření, tobolky se semínky k pukání. Všechny takové síly získávají pro vyspělé duchové vnímací orgány tvar a barvu, jako předměty fyzického světa mají tvar a barvu pro fyzické oko. Žák okultismu vidí na vylíčeném stupni svého vývoje nejen krystal, rostlinu, ale i charakterizované duchové síly. A vidí živočišné a lidské pudy nejen prostřednictvím životních projevů jejich nositelů, ale i přímo jako předměty, jako vidí ve fyzickém světě stoly a židle. Celý svět instinktů, pudů, přání, vášní nějakého zvířete nebo člověka se stává astrálním oblakem, halícím onu bytost – aurou.

Dále vidí jasnovidec na tomto stupni svého vývoje i věci, které se skoro nebo úplně vymykají smyslovému chápání. Může například pozorovat astrální rozdíl mezi prostorem, který je z velké části naplněn lidmi nízkého smýšlení, a prostorem, v němž jsou přítomny osoby smýšlející idealisticky. V nemocnici je nejenom fyzické, ale i duchovní ovzduší jiné než v tanečním sále. Obchodní město má jiný astrální vzduch než město univerzitní. Zpočátku bude vnímavost člověka, který procitl k jasnozření, vyvinuta pro takové věci jenom slabě. K předmětům, jež jsme uvedli nejdříve, bude tato klíčící vnímavost mít poměr jako snové vědomí smyslového člověka k jeho bdělému vědomí. Ale postupně procitne žák plně i na tomto stupni.

Nejvyšším výdobytkem jasnovidce, jenž získal vylíčený stupeň vidoucího vnímání, je schopnost, jíž se mu zjevují astrální odrazy živočišných a lidských pudů a vášní. Láskyplné jednání je provázeno jiným astrálním jevem než jednání vycházející z nenávisti. Nesmyslná, bezuzdná žádostivost se vyjadřuje nejen vlastní podobou, ale navíc ošklivým astrálním protiobrazem, kdežto cit zaměřený k něčemu vznešenému krásným protiobrazem. Během fyzického života jsou tyto protiobrazy jenom slabě viditelné. Jejich síla se totiž oslabuje životem ve fyzickém světě. Přání po nějakém předmětu například vytváří takovýto zrcadlový obraz, vedle onoho obrazu, jímž se toto přání objevuje samo v astrálním světě. Jestliže však je takové přání uspokojeno získáním příslušného fyzického předmětu nebo je-li alespoň možné, že bude takto uspokojeno, jeví se protiobraz jenom jako velmi slabá záře. Plného uplatnění nabude až po smrti člověka, kdy duše – svou přirozeností – musí ještě stále chovat ono přání, ale nemůže je už uspokojit, protože k takovému uspokojení chybí jak předmět, tak i fyzický orgán. Smyslově založený člověk bude například i po smrti lačnět po chuťových požitcích. Chybí mu ale nyní možnost uspokojení, protože už přece nemá jazyk ani patro. To bude mít za následek, že přání vyvolá obzvlášť prudký protiobraz, jímž pak duše bude trýzněna. Tyto zkušenosti, způsobované po smrti protiobrazy nižší duševní přirozenosti, nazývají se zážitky v duševní říši, jmenovitě v „místě žádostí“. Ztrácejí se teprve, když se duše očistí od všech žádostí zaměřených na fyzický svět. Pak teprve duše stoupá do vyšší oblasti (do duchového světa). – I když tyto protiobrazy jsou u člověka, který je doposud fyzicky naživu, slabé, přece jen existují a provázejí ho jako vloha k jeho žádostivostem, tak jako kometu provází její ohon. A jasnovidec je vidí, jestliže dosáhl příslušného vývojového stupně.

V takovýchto zkušenostech a ve všech dalších, jež jsou s nimi spřízněny, žije žák okultismu v tom stadiu, jež jsme popsali. K ještě vyšším duchovým zážitkům nemůže na daném vývojovém stupni dospět. Musí proto vystoupit ještě výše.

Získání kontinuity vědomí

V lidském životě se střídají tři stavy: bdění, spánek naplněný sny a bezesný hluboký spánek. Tomu, jakým způsobem člověk dospívá k vyšším poznatkům o duchovém světě, porozumíme, utvoříme-li si představu o tom, jaké změny musí nastat s těmito třemi stavy u člověka, který chce hledat poznání tohoto druhu. Než člověk projde školením pro takovéto poznání, je jeho vědomí ustavičně přerušováno přestávkami spánku. V těchto přestávkách duše neví nic o vnějším světě a také nic o sobě samé. Jenom během jistých časových úseků se ze všeobecného moře bezvědomí vynořují sny, navazující na děje vnějšího světa nebo na stavy vlastního těla. Sny se zprvu jeví jenom jako zvláštní projev spánkového života, a z toho důvodu se asi mluví vůbec jenom o dvou stavech: spánku a bdění. Ale pro okultní vědu má sen samostatný význam vedle obou druhých stavů. V předešlé kapitole jsme popsali, k jaké proměně dochází ve snovém životě člověka, který podnikne výstup k vyššímu poznání. Jeho sny ztrácejí bezvýznamný, nepravidelný a nesouvislý ráz a stává se z nich stále více a více souvislý svět, který má svůj řád. Během dalšího vývoje pak tento nový svět, zrozený ze světa snů, nejen nezůstává pozadu za vnější smyslovou skutečností co do vnitřní pravdy, ale zjevují se v něm i děje, jež představují vyšší druh skutečnosti v plném smyslu toho slova. Ve smyslovém světě jsou totiž všude skryta tajemství a záhady. Tento svět sice ukazuje účinky jistých vyšších skutečností, avšak člověk, který omezuje své vnímání pouze na své smysly, nemůže proniknout k příčinám. Okultnímu žáku se tyto příčiny částečně zjevují ve vylíčeném stavu, jenž se utvořil ze snového života, ale nikterak se u něho nezastavuje. – Nesmí ovšem tato zjevení pokládat za skutečné poznatky – až do té doby, dokud se mu tytéž věci neukážou i během obyčejného bdělého života. Ale i k tomu dospěje. Jeho vývoj směřuje k tomu, aby onen stav, který si nejprve vytvořil ze života ve snu, přenesl i do bdělého vědomí. Tím se pro něho smyslový svět obohacuje o něco úplně nového. Tak jako člověk, který se narodil jako slepec a byl operován, po svém prozření poznává, že věci v jeho okolí jsou obohaceny o všechny vjemy oka, tak spatřuje člověk, který výše uvedeným způsobem nabyl jasnozřivosti, celý svět kolem sebe s novými vlastnostmi, věcmi, bytostmi atd. Nemusí už čekat na dobu, kdy bude snít, aby žil v jiném světě, nýbrž může se přenést do vylíčeného stavu za účelem vyššího vnímání, kdykoli to je přiměřené. Tento stav má u něho obdobný význam, jaký má v obyčejném životě vnímání věcí, když jsou smysly v činnosti, ve srovnání s vnímáním při nečinných smyslech. V pravém významu toho slova je možné říci, že žák otvírá smysly své duše a nahlíží na věci, jež musí zůstat skryty tělesným smyslům.

Tento stav ale tvoří pro žáka okultismu pouze přechod k ještě vyšším stupňům poznání. Pokračuje-li ve cvičeních, jež mu slouží při jeho okultním školení, shledá po určité době, že pronikavá změna, jak jsme ji popsali, se neuskutečňuje jenom s jeho snovým životem, ale že proměnou prochází i jeho dříve bezesný hluboký spánek. Pozoruje, že úplné bezvědomí, v němž se předtím ocital během tohoto spánku, je přerušováno jednotlivými vědomými zážitky. Ze všeobecné temnoty spánku se vynořují vjemy jiného druhu, než jaké dosud poznal. Není přirozeně snadné tyto vjemy popsat, neboť naše řeč, jak si snadno uvědomíme, je stvořena pouze pro smyslový svět, a proto pro něco, co vůbec nepatří do tohoto smyslového světa, je možné nacházet slova pouze přibližná. Avšak pro popis vyšších světů nezbývá, než použít nejprve takových slov. To se může stát jenom tak, že mnohé bude řečeno v příměrech, v podobenstvích. Protože je však všechno na světě spřízněno s něčím jiným, je možné tohoto způsobu použít. Věci a bytosti vyšších světů jsou spřízněny s věcmi a bytostmi smyslového světa aspoň do té míry, že je možné získat při dobré vůli přece jenom jakousi představu o těchto vyšších světech i prostřednictvím slov obvyklých pro smyslový svět. Čtenář si jen musí být stále vědom, že v takových popisech nadsmyslových světů je mnohé nutně příměrem a symbolem. – Proto se samo okultní školení uskutečňuje jenom zčásti ve slovech obyčejné řeči; jinak si žák osvojuje pro svůj vzestup ještě jiný, symbolický způsob vyjadřování, který pro něho během času vyplyne s jakousi samozřejmostí. Musí se mu sám naučit během okultního školení. To však není na překážku, aby se člověk nemohl dozvědět něco o podstatě vyšších světů i prostřednictvím obyčejných popisů, jak jsou podány zde.

Chceme-li umožnit představu o zážitcích, o nichž jsme se zmínili, jež se zprvu vynořují během hlubokého spánku z moře nevědomí, můžeme je nejlépe přirovnat k jakémusi druhu slyšení. Je možné mluvit o vnímání tónů a slov. Jako zážitky během spánku naplněného sny můžeme označit příhodně za druh zření, vidění, tak ve srovnání se smyslovými vjemy se dají skutečnosti hlubokého spánku přirovnat k dojmům ucha. (Vsuňme zde jenom poznámku, že i pro duchové světy je vyšším druhem vjemu zření. Barvy jsou i v tomto světě něco vyššího než tóny a slova. Ale to, co žák okultního poznání vnímá při svém školení jako první, to právě ještě nejsou barvy, tedy vyšší prvek, nýbrž tóny, prvek nižší. Jenom protože člověk má už vzhledem ke svému všeobecnému vývoji větší vlohy pro vnímání toho světa, který se mu zjevuje ze snového života, vnímá zde ihned barvy. Pro vyšší svět, který se mu odhaluje v hlubokém spánku, má doposud vlohy menší. Proto se mu tento svět zjevuje nejprve v tónech a slovech; později může i zde vystoupit k barvám a formám.)

Když tedy žák zpozoruje, že má v hlubokém spánku takovéto zážitky, pak je nejprve jeho úkolem učinit tyto zážitky co nejzřetelnějšími a nejjasnějšími. Zpočátku to bude velmi nesnadné; neboť vnímavost pro zážitky v tomto stavu je zprvu mimořádně nepatrná. Člověk sice po probuzení ví, že něco prožil; co to však bylo, to mu zůstává naprosto nejasné. Za tohoto počátečního stavu je nejdůležitější, aby zůstal klidný a vyrovnaný a ani na okamžik nepropadl jakémukoli neklidu a netrpělivosti. Ty by musely působit za všech okolností leda škodlivě. Především nemohou další vývoj nikdy urychlit, nýbrž nutně jej pozdrží. Dalo by se říci, že člověk se musí klidně odevzdat tomu, co je mu dáno nebo darováno; všechno násilné musí zůstat stranou. Nemůže-li si v určité době uvědomit spánkové zážitky, nechť klidně vyčká, až to bude možné. Neboť tento okamžik určitě jednou přijde. A byl-li člověk předtím trpělivý a vyrovnaný, bez dychtivosti, zůstane mu pak tato vnímavost bezpečným vlastnictvím, kdežto při násilném postupu se sice může jednou objevit, ale pak zase může na delší dobu úplně zmizet.

Jestliže se vnímavost jednou dostavila a má-li žák spánkové zážitky úplně jasně a zřetelně ve vědomí, pak musí zaměřit pozornost na toto: mezi těmito zážitky bude moci naprosto přesně rozlišovat dva druhy. Jeden druh bude čímsi zcela cizím ve srovnání se vším, s čím se už dříve někdy setkal. Nechť má z těchto zážitků, když se objeví, radost a potěšení; nechť se jimi povznese; ale jinak nechť se jimi zatím nezabývá. Jsou to první poslové vyššího duchového světa, ve kterém žák bude schopen vyznat se až později. Avšak druhý druh zážitků ukáže pozornému pozorovateli jistou míru příbuzenství s obyčejným světem, ve kterém žije. O čem během života přemýšlel, co by chtěl na věcech svého okolí pochopit, co však obyčejným rozumem pochopit nemůže, to mu objasňují tyto spánkové zážitky. Během všedního života člověk přemýšlí o tom, co ho obklopuje. Tvoří si představy, aby pochopil, jak věci souvisejí. Tomu, co jeho smysly vnímají, se snaží porozumět za pomoci pojmů. Na takovéto představy a pojmy se vztahují ony zážitky v době spánku. Co bylo dříve tmavým, stínovým pojmem, stává se něčím, co zvučí a žije, něčím, co se dá přirovnat k tónům a slovům smyslového světa. Člověk má stále více dojem, jako by řešení záhad, nad nimiž je třeba přemýšlet, k němu proudilo z vyššího světa tichou mluvou tónů a slov. A to, čeho se mu dostává z jiného světa, dovede pak spojovat s obyčejným životem. Čeho předtím mohla dosáhnout pouze jeho myšlenka, je pro něho teď zážitkem, a to tak živým a obsažným, jak si to dříve dovedl představit jenom u zážitků smyslového světa. Neboť věci a bytosti tohoto smyslového světa naprosto nejsou jenom tím, co se v nich zjevuje smyslovému vnímání. Jsou výrazem a výronem světa duchového. Tento duchový svět, dříve skrytý, proznívá nyní pro okultního žáka celým jeho okolím.

Snadno pochopíme, že tato vyšší vnímavost může být pro člověka požehnáním jenom v tom případě, že v duševních smyslech, které se mu otevřely, je všechno v pořádku, jako člověk přece může používat svých obyčejných smyslových ústrojí k pravdivému pozorování světa také jenom tehdy, mají-li své zákonité uspořádání. Jenomže tyto vyšší smysly si tvoří člověk sám těmi cvičeními, které mu ukládá okultní školení. – K těmto cvičením patří koncentrace, to jest zaměření pozornosti na docela určité představy a pojmy souvisící s tajemstvími světa. Patří k nim pak dále meditace, to jest život v takovýchto idejích, úplné pohroužení do nich předepsaným způsobem. Koncentrací a meditací pracuje člověk na své duši. Jimi v ní rozvíjí ona duševní vnímací ústrojí. Zatímco se věnuje úkolům koncentrace a meditace, roste v nitru jeho vnější tělesné podoby jeho duše, jako roste zárodek dítěte v těle matčině. A když pak během spánku nastávají vylíčené jednotlivé zážitky, blíží se okamžik zrození pro duši, která se osamostatnila a stala se tím doslova jinou bytostí, jíž člověk dal v sobě vzklíčit a uzrát. – Musíme se pečlivě věnovat koncentracím a meditacím, je potřeba je přesně dodržovat, neboť ony samy přece jsou zákonitostmi pro klíčení a zrání zmíněné vyšší duševní bytosti člověka. A ta, když se narodí, musí se stát harmonicky členěným organismem. Zanedbá-li se však něco v předpisech, nevytvoří se v duchové oblasti harmonická, ale života neschopná bytost.

Že k narození této vyšší duševní bytosti dochází nejprve v hlubokém spánku, pochopíme, uvážíme-li, že jemný, dosud málo odolný organismus by se při svém případném objevení během všedního smyslového života vůbec nemohl uplatnit vzhledem k silným, tvrdým dějům tohoto života. Jeho činnost by se nemohla prosadit proti činnosti těla. Ve spánku, když tělo odpočívá (pokud jeho činnost závisí na smyslovém vnímání), může se stávat patrnou ona zpočátku tak jemná, neznatelná činnost vyšší duše. – Zase však je třeba dbát, aby se okultní žák tak dlouho nedíval na spánkové zážitky jako na plně platné poznatky, dokud není s to přenést svou procitlou vyšší duši i do denního vědomí. Dokáže-li to, pak bude také schopen mezi denními zážitky i přímo v nich vnímat duchový svět podle jeho charakteru, to jest, bude moci duševně uchopit různá tajemství svého okolí jako tóny a slova.

Je ovšem třeba si na tomto vývojovém stupni ujasnit, že se zpočátku přece jedná o jednotlivé víceméně nesouvislé duchové zážitky. Žák se proto musí mít na pozoru, aby si z nich nechtěl budovat jakýkoli uzavřený nebo také jenom souvislý systém poznatků. V tom případě by se do duševního světa nutně mísily všelijaké fantastické představy a ideje; a mohl by si tak velmi snadno sestavit svět, který by neměl se skutečným duchovým světem vůbec nic společného. Zmínili jsme se už, že žák musí ustavičně cvičit nejpřísnější sebekontrolu. Nejsprávnější bude, bude-li získávat stále větší jasno o jednotlivých skutečných zážitcích, které má, a čekat, až se naprosto nevynucovaným způsobem dostaví nové, jež se s dosavadními budou spojovat jakoby samy od sebe. – Silou duchového světa, do něhož se nyní dostal, a při použití příslušných cvičení dochází totiž u žáka ke stále se zvětšujícímu rozšíření vědomí v hlubokém spánku. Stále více zážitků se vynořuje z bezvědomí a stále menší úseky spánkového života zůstávají neuvědomovány. A tak se jednotlivé spánkové zkušenosti prostě stále více slučují samy od sebe, aniž by toto pravé slučování bylo narušováno nějakými kombinacemi a spekulativními závěry, které by beztak pocházely jenom z rozumu, přivyklého smyslovému světu. Ale čím méně myšlenkových návyků z tohoto smyslového světa se neoprávněným způsobem přimísí do vyšších zážitků, tím lépe. Zachová-li se žák takto, pak se bude stále více blížit onomu stupni na cestě k vyššímu poznání, na němž se stavy, jež se předtím vyskytovaly jenom jako neuvědomované ve spánku, změní v dokonale vědomé. Bude pak, zatímco jeho tělo bude odpočívat, žít právě tak ve skutečném světě, jako je tomu při bdění. Snad je zbytečné poznamenávat, že během samotného spánku se člověk nejprve ocitá v jiném druhu skutečnosti, než je smyslové okolí jeho těla. Učí se, musí se naučit – jinak přestane stát pevně na půdě smyslového světa a stane se fantastou – spojovat vyšší spánkové zážitky i se smyslovým okolím. Ale zpočátku je svět prožívaný ve spánku opravdu úplně novým zjevením. – V okultní vědě se nazývá onen důležitý stupeň, který záleží ve vědomém prožívání doby spánku, kontinuita (nepřerušovanost) vědomí*.

U člověka, který dosáhl tohoto stupně, nepřestává proud zážitků a zkušeností ani v období, kdy fyzické tělo odpočívá a duše nezískává žádné dojmy prostřednictvím smyslových ústrojí.

* Co je zde naznačeno, je pro jistý stupeň vývoje jakýmsi „ideálem“, ležícím na konci dlouhé cesty. S čím se žák okultismu nejprve seznamuje, jsou dva základní stavy: vědomí při duševním rozpoložení, v němž dříve mohl prožívat jenom neuspořádané sny, a v onom rozpoložení, kdy mohl prožívat jenom nevědomý, bezesný spánek. Pozn. aut.