Rudolf Steiner - O poznávání vyšších světů

9. díl

O některých účincích zasvěcení

K zásadám pravé okultní vědy patří, že ten, kdo se jí věnuje, by to měl činit s plným vědomím. Do ničeho se nemá pouštět, nic nemá cvičit, o čem neví, jaký to má účinek. Učitel vyššího poznání, který někomu dá radu nebo návod, poví vždycky zároveň, k čemu dojde v těle, duši nebo duchu toho, kdo usiluje o vyšší poznání, jestliže se tím bude řídit.

Uvedeme zde nyní některé účinky na duši žáka okultismu. Teprve když někdo zná takové věci, jaké tu budou sděleny, může se s plným vědomím věnovat cvičením, jež vedou k poznávání vyšších světů. A teprve tehdy je pravým žákem okultismu. Skutečné okultní školení zamítá přísně jakékoli tápání v temnotě. Kdo nechce procházet školením s otevřenýma očima, nechť se stane médiem; nedospěje však k tomu, aby se stal jasnovidcem ve smyslu duchové vědy.

U toho, kdo se v tomto smyslu zabývá cvičeními, jež jsme popsali v předchozích úsecích (o získávání nadsmyslových poznatků), se odehrávají nejprve jisté změny v takzvaném duševním organismu. Ten je vnímatelný pouze pro jasnovidce. Je možné jej přirovnat k oblaku více nebo méně (duchově-duševně) zářícímu, v jehož středu je fyzické tělo člověka*. V tomto organismu se zjevují duchovému pohledu pudy, žádostivosti, vášně, představy atd. Smyslná lačnost se v něm například objevuje jako temně červenavé výtrysky určitého tvaru. Čistá, ušlechtilá myšlenka je vyjádřena jakoby červenavě fialovým vyzařováním. Ostře vymezený pojem logického myslitele je vnímán jako žlutavý obrazec se zcela určitými obrysy. Zmatená myšlenka neujasněné hlavy vystupuje jako obrazec s neurčitými obrysy. Myšlenky lidí s jednostrannými a umíněnými názory se

* Popis je obsažen v autorově „Theosofii“. Pozn. aut.

objevují s ostrými obrysy a nehybně, názory osobností, jež jsou přístupné názorům jiných, je možné vidět v obrysech pohyblivých, měnivých atd., atd*.

Čím dále člověk pokročí ve svém duševním vývoji, tím pravidelněji se člení jeho duševní organismus. U člověka s nevyvinutým duševním životem je zmatený, nerozčleněný. Ale i v takovém nerozčleněném duševním organismu vnímá jasnovidec útvar, který se zřetelně odráží od svého okolí. Probíhá od nitra hlavy až doprostřed fyzického těla. Vyjímá se jako jakési samostatné tělo, mající jisté orgány. Orgány, o nichž zde budeme nyní mluvit, lze duchově vnímat v blízkosti těchto částí fyzického těla: první mezi očima, druhý poblíž hrtanu, třetí v krajině srdeční, čtvrtý leží v sousedství takzvané žaludeční jamky, pátý a šestý mají sídlo v krajině břišní. Znalci okultního poznání nazývají tyto útvary „kola“ (chakrams) nebo také „lotosové květy“, „lotosy“. Jmenují je tak, protože se podobají kolům nebo květům; musí nám být ovšem jasné, že takový výraz není o mnoho výstižnější, než když nazveme obě části plic plicními „křídly“. Jako je nám zde jasné, že nejde o „křídla“, musíme i u oněch útvarů mít na paměti, že jejich názvy nemohou být než přirovnáním. Tyto „lotosy“ jsou u nevyvinutého člověka zbarvené temně a jsou klidné, nehybné. U jasnovidce jsou však v pohybu a mají zářící barevné odstíny. (Také u média dochází k něčemu podobnému, ale jiným způsobem. Tím se zde však nebudeme blíže zabývat.) – Začne-li žák okultismu se svými cvičeními, je prvním důsledkem, že se lotosy rozsvětlují; později se začnou otáčet.

* V celém dalším výkladu je třeba dbát na to, že například „viděním“ nějaké barvy je míněno duchové vidění (zření). Užívá-li jasnozřivé poznání výrazu „vidím červenou“, znamená to: „mám v duševně-duchové oblasti zážitek, který se shoduje s fyzickým zážitkem při dojmu červené barvy“. Tohoto výrazu se užívá jenom proto, že pro jasnozřivé poznání je v takovém případě docela přirozené říci: „vidím červenou“. Kdo toto neuváží, může snadno zaměnit barevnou vizi za skutečný jasnozřivý zážitek. Pozn. Aut.

Dojde-li k otáčení, začíná schopnost jasnozření. Neboť tyto „květy“ jsou smyslovými ústrojími duše*. A jejich otáčení je výrazem toho, že žák začíná vnímat v nadsmyslovém světě. Nikdo nemůže spatřit nic nadsmyslového, dokud se jeho astrální smysly nedotvoří tímto způsobem.

Duchový smyslový orgán umístěný v blízkosti hrtanu umožňuje prohlédat jasnovidně druh myšlenek jiné duševní bytosti, dovoluje také hlubší průhled do skutečných zákonů vládnoucích v přírodních jevech. – Orgán v sousedství srdce odkrývá jasnovidné poznání o tom, jaké smýšlení mají jiné duše. Kdo jej v sobě vytvořil, poznává i jisté hlubší síly u zvířat a rostlin. Smyslem poblíž takzvané žaludeční jamky se rozeznávají schopnosti a talenty v duších; a je možné jím prohlédat, jakou úlohu mají zvířata, rostliny, kameny, kovy, atmosférické úkazy atd. v celku přírodního koloběhu.

Ústrojí v blízkosti hrtanu má šestnáct „květních lístků“ nebo „paprsků“, ústrojí poblíž srdce dvanáct, ústrojí umístěné v sousedství žaludeční jamky deset.

S vývojem těchto smyslových orgánů souvisí vždy jisté duševní úkony. A kdo vykonává tyto úkony docela určitým způsobem, přispívá tím k vývoji příslušných duchových smyslů. Z „šestnáctilistého lotosu“ už bylo na dřívějším vývojovém stupni člověka v pradávné minulosti rozvito osm lístků. K tomuto rozvití člověk sám ničím nepřispěl. Získal je jako dar přírody, když byl ještě ve stavu snového, neprocitlého vědomí. Na tehdejším stupni vývoje lidstva byly také v činnosti. Avšak tento druh činnosti se snášel jedině s tehdejším tlumeným, neprocitlým stavem vědomí. Když se pak vědomí rozjasňovalo, zatemňovaly se lístky a přestaly být činné. Druhých osm může vytvořit člověk sám vědomým cvičením. Tím se celý lotos opět rozsvětlí a získá

* I pro vjem „otáčení“, dokonce i pro vjem „lotosových květů“ samých, platí, co bylo řečeno v předchozí poznámce o „vidění barev“. Pozn. aut.

pohyblivost. Na vývoji každého ze šestnácti lístků závisí získání jistých schopností. Ale jak jsme už naznačili, může člověk utvářet jenom osm z nich vědomě; druhých osm se pak objeví samo.

Jejich vývoj probíhá takto. Člověk musí vynakládat pozornost a péči na jisté duševní děje, které obyčejně vykonává bez péče a nepozorně. Je osm takových dějů. První vyplývá ze způsobu, jakým si osvojujeme představy. Obyčejně se v tomto ohledu člověk svěřuje zcela náhodě. Zaslechne to nebo ono, vidí jedno nebo druhé a podle toho si tvoří své pojmy. Dokud si počíná takto, zůstává jeho šestnáctilistý lotos zcela neúčinný. Teprve když se v tomto směru ujme plánovitě sebevýchovy, začne se šestnáctilistý lotos probouzet k účinnosti. Půjde přitom o to, aby věnoval pozornost svým představám. Každá představa nechť se pro něho stává něčím významným. Nechť v ní vidí určité poselství, zvěst o věcech vnějšího světa. A nechť se necítí uspokojen představami, jež nemají takovýto význam. Nechť řídí celý svůj pojmový život tak, aby se stal věrným zrcadlem vnějšího světa. Jeho úsilí nechť cílí k tomu, aby ze své duše odstraňoval všechny nesprávné představy. – Druhý duševní děj se týká v podobném smyslu všech rozhodnutí člověka. I k tomu nejnevýznamnějšímu by se měl rozhodovat jenom po fundované, všestranné úvaze. Všechno bezmyšlenkovité jednání, všechno konání bez skutečného významu nechť zůstává vzdáleno od jeho duše. Pro všechno by měl mít dobře uvážené důvody. A neměl by dělat nic, k čemu ho nepodněcuje významný důvod. – Třetí děj se vztahuje na mluvu. Ze rtů okultního žáka nechť splývá jenom to, co má smysl a význam. Jakékoli mluvení pro mluvení ho odvádí od jeho cesty. Obvyklému způsobu zábavy, při němž se hovoří bez ladu a skladu páté přes deváté, nechť se žák okultismu vyhýbá. Přitom se nemá snad vylučovat ze styku s druhými lidmi. Právě při tomto styku se má jeho mluva rozvíjet k významnosti. Měl by být ochoten rozmlouvat s každým, ale činit tak v každém směru uváženě, tak, aby jeho řeč vnášela do hovoru závažné myšlenky. Nikdy nechť nemluví bez odůvodnění. Nechť se pokouší nemluvit ani příliš mnoho, ani příliš málo. – Čtvrtým duševním dějem je usměrňující péče o vnější konání. Okultní žák se pokouší zařídit všechno své konání tak, aby bylo v souladu s činy druhých lidí i s ději v jeho okolí. Upouští od činů, které ruší druhé nebo jsou v rozporu s tím, co se dějem kolem něho. Snaží se zařídit svou činnost tak, aby se včleňovala harmonicky do jeho okolí, do jeho životní situace atd. Dává-li mu něco jiného popud k jednání, pozoruje pečlivě, jak by takovému popudu mohl nejlépe vyhovět. Jedná-li ze sebe, zvažuje účinky svého jednání co nejzřetelněji. – Páté, co zde přichází v úvahu, spočívá v uspořádání celého života. Žák okultismu se pokouší žít ve smyslu přírody i ducha. Snaží se nic neuspěchat ani nebýt těžkopádný. Přemíra činnosti je mu stejně vzdálená jako liknavost. Chápe život jako prostředek k práci a zařizuje se podle toho. Péči o zdraví, zvyklosti atd. zařizuje pro sebe tak, aby výsledkem byl harmonický život. – Šestý úkol se týká lidského usilování. Okultní žák zkoumá své schopnosti, své dovednosti a jedná ve smyslu takového sebepoznání. Pokouší se nepodnikat nic, co by bylo nad jeho síly; ale nic, co je v jeho silách, také neopominout. Na druhé straně si stanoví cíle, které souvisí s ideály, s velkými povinnostmi člověka. Nezařazuje se jen bezmyšlenkovitě jako kolečko do lidského soukolí, nýbrž hledí pochopit své úkoly, dívat se za hranici všednosti. Snaží se vykonávat své povinnosti stále lépe a dokonaleji. – Sedmý prvek v jeho duševním životě se týká snahy, aby se od života co nejvíc učil. Nic nepřejde kolem žáka okultismu, co by mu nedávalo podnět, aby shromažďoval zkušenosti užitečné pro život. Vykonal-li něco nesprávně a nedokonale, je to pro něho popud, udělat později něco podobného správně nebo dokonale. Vidí-li jednat jiné, pozoruje je za podobným cílem. Pokouší se nashromáždit bohatý poklad zkušeností a zahrnovat ho vždy pečlivě do svých úvah. A nečinit nic, aniž by se ohlédl na zážitky, jež by mu mohly být ku pomoci při jeho rozhodnutích a činnostech. – Osmé je konečně to, že žák se musí čas od času zahledět do svého nitra; musí se pohroužit sám do sebe, pečlivě probírat minulost i budoucnost, tvořit a ověřovat své životní zásady, procházet v myšlenkách své znalosti, zvažovat své povinnosti, přemýšlet o obsahu a účelu života atd. O všech těch věcech už přece mluvily i předchozí úseky. Zde jsou jenom vypočítávány ve vztahu k rozvoji šestnáctilistého lotosu. Tím, že je člověk procvičuje, zdokonaluje se tento lotos stále více. Neboť na takovýchto cvičeních závisí vytváření jasnozřivé schopnosti. Čím více je například to, co člověk myslí a říká, ve shodě s ději ve vnějším světě, tím rychleji se tato schopnost rozvíjí. Kdo myslí nebo říká něco, co není pravda, usmrcuje něco v zárodku svého šestnáctilistého lotosu. Pravdivost, upřímnost, poctivost jsou v tomto smyslu síly utvářející; lživost, faleš, nepoctivost síly ničivé. A okultní žák musí vědět, že při tom nezáleží pouze na „dobrém úmyslu“, nýbrž na tom, jak doopravdy jedná. Myslím-li a říkám něco, co nesouhlasí se skutečností, rozrušuji něco ve svém duchovém smyslovém ústrojí, i když se přitom domnívám, že mám sebelepší úmysl. Je to jako u dítěte, které se spálí, když sáhne do ohně, i když se to stane z nevědomosti. – Usměrnění vylíčených duševních dějů ve vyznačeném smyslu dává zazářit šestnáctilistému lotosu nádhernými barvami a dává mu zákonitý pohyb. – Ovšem je třeba mít přitom na paměti, že charakterizovaná schopnost jasnozření se nemůže projevit dříve, než někdo dosáhne jistého stupně duševního vývoje. Dokud nám ještě působí námahu, abychom řídili život v uvedeném směru, dotud se tato schopnost neukazuje. Dokud ještě musíme věnovat vylíčeným duševním dějům zvláštní pozornost, nejsme zralí. Teprve když jsme se propracovali tak daleko, že tímto způsobem žijeme tak, jako jinak žijeme ze zvyku, objevují se první stopy jasnozření. Věci pak už nesměji vyžadovat námahu, nýbrž musí se včlenit do samozřejmého způsobu života. Nesmíme už mít zapotřebí, ustavičně se pozorovat a pobízet se, abychom tak žili. Všechno se musí změnit ve zvyk. – Existují jisté návody, jimiž se šestnáctilistý lotos může rozvít jiným způsobem. Pravá okultní věda veškeré podobné návody zavrhuje. Vedou totiž ke zničení tělesného zdraví a k mravní zkáze. Dají se zvládnout snáze než to, co jsme popsali. To je zdlouhavé a namáhavé. Ale vede to bezpečné k cíli a morálně to člověka může jenom posílit.

Rozvine-li se některý lotos do znetvořené podoby, nemá to v případě, že se objeví jistá schopnost jasnovidnosti, za následek jenom iluze a fantastické představy, nýbrž i zmatky a ztrátu vnitřní opory v běžném životě. Následkem takového rozvoje se člověk může stát bázlivým, závistivým, ješitným, panovačným, svéhlavým atd., zatímco dříve neměl žádnou z těchto vlastností. – Řekli jsme, že osm lístků šestnáctilistého lotosu už bylo rozvito v pradávné minulosti a že se zase objeví při okultním školení samy od sebe. Okultní žák musí při svém usilování věnovat veškerou péči druhým osmi lístkům. Při nesprávném školení vystoupí snadno pouze ony dříve rozvité lístky, a ty, jež je třeba nově vytvořit, zůstanou zakrnělé. Obzvláště k tomu dochází tehdy, když se při školení přihlíží příliš málo k logickému, rozumnému myšlení. Je svrchovaně důležité, aby žák okultismu byl člověkem rozumným, dbalým jasného myšlení. A dále je důležité, aby se přičiňoval o co největší jasnost v řeči. Když lidé začínají něco tušit o nadsmyslovém světě, stávají se rádi o těchto věcech hovornými. Tím zdržují svůj správný vývoj. Čím méně se o těchto věcech mluví, tím lépe. Mluvit by měl teprve ten, kdo dospěl až k určitému stupni jasnovidnosti. – Na začátku vyučování bývají žáci zpravidla udiveni, jak málo „zvědavý“ je člověk už duchově vyškolený, když mu sdělují své zážitky. Bylo by pro ně ovšem nejblahodárnější, kdyby se odhodlali o svých zážitcích dočista mlčet a nechtěli hovořit o ničem než o tom, jak dobře nebo jak špatně se jim daří provádět svá cvičení nebo zachovávat pokyny. Neboť ten, kdo už je duchově vyškolen, má docela jiné zdroje pro posouzení pokroků než jejich přímá sdělení. Oněch osm lístků šestnáctilistého lotosu, o něž jde, vždycky takovým sdělováním poněkud tuhne, zatímco by se měly udržovat v měkkosti a ohebnosti. Uvedeme příklad, který to objasní. Nevezmeme jej z nadsmyslového, ale pro zřetelnost z obyčejného života. Předpokládejme, že uslyšíme nějakou zprávu a utvoříme si o věci ihned úsudek. Zakrátko dostaneme o téže věci další zprávu, která nesouhlasí s první. Tím jsme nuceni přetvořit úsudek, který jsme si už utvořili. Důsledek toho bude nepříznivý vliv na náš šestnáctilistý lotos. Věc by byla úplně jiná, kdybychom bývali nejprve se svým úsudkem zdrženlivější, kdybychom byli k celé záležitosti vnitřně v myšlenkách i navenek slovy „mlčeli“, až bychom získali docela bezpečné podklady pro úsudek. Zdrženlivost v tvoření a vyslovování úsudků se postupně stává zvláštním znakem okultního žáka. Naproti tomu roste jeho otevřená vnímavost pro dojmy a zkušenosti, jež nechává míjet před sebou, aby si pro případný úsudek vytvořil co možná mnoho podkladů. Jsou to modravě-červenavé a růžové odstíny v lístcích lotosu, jež vystupují vlivem takovéto zdrženlivosti, zatímco v opačném případě vystupují odstíny tmavočervené a oranžové.

Podobným způsobem jako šestnáctilistý* lotos se utváří i dvanáctilistý v blízkosti srdce. I u něho už polovina lístků kdysi

* Člověk znalý okultních tradic rozpozná v podmínkách pro rozvoj „šestnáctilistého lotosu“ návody, které Buddha uděloval svým žákům pro „stezku“. Nejde tady ovšem o to, učit „buddhismu“, nýbrž vylíčit vývojové podmínky, tak jak vyplývají přímo z duchové vědy. Že souhlasí s jistými naukami Buddhovými, nemůže být překážkou, aby je čtenář mohl jako takové uznat za pravdivé. Pozn. Aut.

existovala a byla v činnosti za dřívějšího vývojového stavu člověka. Těchto šest lístků není tedy třeba při okultním školení zvlášť rozvíjet, objeví se samy a začnou se otáčet, bude-li žák pracovat na druhých šesti. Aby podpořil tento vývoj, musí zase dát některým duševním činnostem vědomě určitý směr.

V souvislosti s tím je třeba si ujasnit, že vjemy jednotlivých duchových nebo duševních smyslů mají různý ráz. Lotos s dvanácti lístky prostředkuje jiné vjemy než šestnáctilistý. Ten vnímá podoby, formy. Druh myšlenek, jaký má některá duše, zákony, podle nichž probíhá některý přírodní jev, vystupují pro šestnáctilistý lotos jako tvary. Avšak nejsou to podoby strnulé, klidné, nýbrž pohybující se, naplněné životem. Jasnovidec, u něhož se vyvinul tento smysl, může udat pro každý druh myšlenek, pro každý přírodní zákon jistou formu, v nichž se odrážejí. Pomstychtivá myšlenka se například halí do klikaté formy, podobné šípu, myšlenka blahovolná a přívětivá má často podobu otvírající se květiny atd. Myšlenky jasně určeného obsahu, významné, se utvářejí pravidelně, symetricky, nejasné myšlenky mají jakoby zkadeřené obrysy. – Úplně jiné vjemy se objevují prostřednictvím dvanáctilistého lotosu. Ráz těchto vjemů můžeme přibližně charakterizovat tím, že jej označíme za duševní teplo a duševní chlad. Jasnovidec vybavený tímto smyslem cítí, jak z figur, jež vnímá šestnáctilistým lotosem, k němu proudí tento druh duševního tepla nebo duševního chladu. Představme si například jasnovidce, u něhož by se byl vyvinul jenom šestnáctilistý, ne však dvanáctilistý lotos. Ten by u blahovolné myšlenky viděl pouze shora vylíčenou figuru. Jiný, u něhož se vyvinuly oba smysly, pozoruje ještě navíc, jak z oné myšlenky proudí něco, co se dá označit právě jenom výrazem „duševní teplo“. – Jen mimochodem buď poznamenáno, že v okultním školení se nikdy nerozvíjí jenom jeden z obou smyslů, takže uvedený případ je třeba chápat jenom jako příklad pro ozřejmení. – Jasnovidci se rozvitím dvanáctilistého lotosu otevírá i hluboké porozumění pro děje v přírodě. Ze všeho, co vyplývá z růstu, z vývoje, proudí duševní teplo; všechno, co prochází zánikem, rozpadem, záhubou, vystupuje se znaky duševního chladu.

Rozvoji tohoto smyslu je možné napomáhat takto. První, na co v tomto směru musí žák okultismu dbát, je usměrňování sledu myšlenek (takzvaná kontrola myšlenek). Jako šestnáctilistý lotos dostává podněty k rozvoji pravdivými, významnými myšlenkami, tak dvanáctilistý vnitřním ovládáním procesu myšlenkové aktivity. Bludičkovitě se vynořující myšlenky, které nejsou k sobě přiřazovány podle smyslu a logické souvislosti, nýbrž čistě náhodně, kazí tvar tohoto lotosu. Čím více vyplývá jedna myšlenka z druhé, čím více se žák vyhýbá vší nelogičnosti, tím spíše dostává toto smyslové ústrojí formu, jež je mu přiměřená. Slyší-li žák nelogické myšlenky, nechává si hned projít hlavou správný úsudek. Nebylo by na místě, aby se nelaskavě vyhýbal okolí, které snad uvažuje nelogicky, aby tím podpořil svůj vývoj. Také by neměl pociťovat vnitřní puzení, aby všechno nelogické ve svém okolí ihned opravoval. Místo toho nechť v nitru uvede myšlenky, jež na něho zvenčí dorážejí, docela tiše do logického, rozumného směru. A nechť se snaží, aby ve svých vlastních myšlenkách všude dodržoval tento směr. – Druhé, o co půjde, bude, aby zavedl právě takovou důslednost do svého jednání (kontrola skutků). Jakákoli nestálost, disharmonie v jednání působí zkázu lotosu, o němž je řeč. Když žák okultismu něco učinil, zařídí své následující jednání podle toho, tedy tak, aby logicky vyplývalo z prvního. Kdo dnes jedná v jiném smyslu než včera, nedosáhne, aby se mu rozvinul charakterizovaný smysl. – Třetím požadavkem je výchova k vytrvalosti. Žák okultismu se nedá odvést těmi nebo oněmi vlivy od cíle, jejž si vytkl, dokud může pohlížet na tento cíl jako na správný. Překážky jsou pro něho výzvou, aby je překonal, ne důvodem, aby od něčeho upustil. – Čtvrtou vlastností je snášenlivost (tolerance) vůči lidem, jiným bytostem a také skutečnostem. Žák okultismu potlačí všechnu zbytečnou kritiku toho, co je nedokonalé, zlé a špatné, a snaží se naopak mít pro všechno, co k němu přistupuje, pochopení. Jako slunce neodpírá své světlo něčemu špatnému nebo zlému, tak ani on nechť nikomu neodpírá svou chápající účast. Přihodí-li se žákovi něco nepříjemného, neoddává se nevraživým úsudkům, nýbrž podrobí se nezbytnosti a pokouší se, pokud stačí jeho síla, obrátit věc k dobrému. Na odchylné názory se nedívá pouze ze svého stanoviska, nýbrž hledí se vžít do situace druhého. – Pátým požadavkem je nezaujatost vůči jevům života. Mluvívá se v tomto ohledu také o „víře“ nebo „důvěře“. Okultní žák vychází každému člověku, každé bytosti vstříc s touto důvěrou. A naplňuje se touto důvěrou, i když jedná. Neříká si nikdy, když mu někdo něco sděluje: Tomu nevěřím, protože to odporuje mému dosavadnímu mínění. Naopak, je v každém okamžiku ochoten ověřit a opravit své mínění, svůj názor podle nového názoru. Zůstává stále vnímavý pro všechno, s čím se setkává. A důvěřuje účinnosti toho, co podniká. Váhavost a pochybovačnost zapuzuje ze své bytosti. Má-li určitý záměr, má také víru v sílu tohoto záměru. Sto neúspěchů mu nemůže tuto víru vzít. Je to ona „víra, jež hory přenáší“. – Šestým úkolem je získání jisté životní rovnováhy (vyrovnanosti). Žák okultismu usiluje, aby si udržel stejnoměrnou náladu, ať ho postihne utrpení či radost. Odvyká si potácet se mezi „jásotem až do nebe a zármutkem až k smrti“. Je vnitřně vyzbrojen právě tak vůči neštěstí, vůči nebezpečí jako vůči štěstí nebo úspěchu.

Čtenáři spisů duchovní vědy zjistí, že to, co zde líčíme, se někdy vypočítává jako takzvaných „šest vlastností“, které v sobě musí vypěstovat ten, kdo usiluje o zasvěcení. Zde šlo o to, vyložit jejich souvislost s duševním smyslem, který označujeme názvem „dvanáctilistý lotos“. – Zase je okultní školení s to poskytnout zvláštní návody, jež mohou tento lotos přivést ke zralosti, ale i zde dosažení pravidelného tvaru tohoto smyslového orgánu závisí na rozvoji vyjmenovaných vlastností. Pomine-li se tento rozvoj, vytvoří se toto ústrojí ve zkomolené podobě. A při vypěstování jisté jasnozřivosti v tomto směru se pak uvedené vlastnosti mohou obrátit ke zlému namísto k dobrému. Člověk se může stát obzvlášť nesnášenlivým, bojácně váhavým, odmítavým vůči svému okolí. Může například získat vnímavost pro smýšlení jiných duší a proto se jim vyhýbat nebo je nenávidět. Může to dospět tak daleko, že pro duševní chlad, který ho obestře při názorech, jež mu nejsou po chuti, nebude vůbec schopen jim naslouchat nebo se začne chovat odpudivým způsobem.

Doplní-li žák to, co bylo řečeno, ještě dodržováním jistých předpisů, které žáci mohou od duchovních učitelů přijmout jenom ústně, nastane patřičné urychlení ve vývoji onoho lotosu. Avšak pokyny, tak jak zde byly uvedeny, uvádějí rozhodně do skutečného okultního školení. Ale i pro někoho, kdo nechce nebo nemůže podstoupit okultní školení, je užitečné, pokusí-li se zařídit život uvedeným směrem. Neboť účinek na duševní organismus se dostaví v každém případě, byť i pomalu. A pro žáka okultismu je zachovávání těchto zásad nezbytné. – Kdyby se pokoušel o okultní školení, aniž by je dodržoval, mohl by do vyšších světů vstoupit jenom s nedostatečně vyvinutým myšlenkovým okem; a místo aby poznával pravdu, byl by pak podroben pouze klamům a iluzím. Stal by se v jistém smyslu jasnozřivým; ale v zásadě by podlehl jenom větší slepotě než předtím. Neboť dříve stál pevně aspoň ve smyslovém světě a měl v něm jistou oporu; teď však vidí za smyslový svět a dostává se už ve styku s tímto světem do zmatku, než ještě stane s jistotou ve vyšším světě. Může se stát, že už pak vůbec nerozezná pravdu od omylu a ztratí v životě všechen směr. – Právě z toho důvodu je v těchto věcech tak potřebná trpělivost. Musíme mít stále na paměti, že duchová věda nesmí jít se svými návody dál, než kam sahá plná ochota ke spořádanému rozvoji „lotosů“. Vyvinuly by se z nich skutečné zkomoleniny, kdyby byly přivedeny ke zralosti, dříve než získají v klidu patřičný tvar. Neboť zvláštní návody, které může poskytnout duchová věda, vedou k uzrání „lotosů“, kdežto tvar jim dává uvedené uspořádání života.

Obzvlášť jemného druhu je duševní péče, jíž je třeba k rozvoji desetilistého lotosu. Neboť zde jde o to, aby se žák naučil vědomě ovládat přímo smyslové dojmy. Pro nastávajícího jasnovidce je toto zvlášť důležité. Jenom tak se uchrání před zdrojem nesčetných iluzí a duchovních svévolností. Člověk si obyčejně vůbec neujasňuje, čím jsou ovládány a vyvolávány jeho nápady, jeho vzpomínky. Vezměme tento případ. Někdo jede ve vlaku. Zaměstnává se určitou myšlenkou. Náhle se jeho myšlenka stočí úplně jiným směrem. Vzpomněl si na zážitek, který měl před lety, a splétá jej se svými současnými myšlenkami. Přitom si však vůbec nevšiml, že se zadíval oknem ven a že jeho pohled padl na osobu, která se podobala jiné, zapletené do zážitku, na nějž si vzpomněl. Co viděl, to mu vůbec nevstoupilo do vědomí, jenom účinek toho, co viděl. A tak se domnívá, že ho ta věc napadla „sama od sebe“. Kolik věcí v životě se neodehraje takovýmto způsobem! Jak snadno zasáhne do našeho života něco, co jsme zakusili nebo četli, aniž si takovou souvislost uvědomujeme. Někdo například nesnáší určitou barvu; ale vůbec neví, že to je proto, že učitel, který ho před mnoha lety trápil, nosil kabát této barvy. Nespočetné iluze se zakládají na takových souvislostech. Mnoho věcí se vtiskuje do duše, aniž by byly přijaty i do vědomí. Může se stát toto. Někdo čte v novinách o smrti známé osobnosti. A nyní tvrdí naprosto pevně, že tuto smrt už „včera“ předvídal, ačkoli neslyšel ani neviděl nic, co by ho bylo mohlo přivést na tuto myšlenku. A je to také pravda: jako „sama od sebe“ se v něm „včera“ vynořila myšlenka, že dotyčná osoba zemře. Jenomže jedno uniklo jeho pozornosti. Několik hodin před tím, než ho „včera“ napadla ona myšlenka, byl u jednoho známého na návštěvě. Na stole ležel výtisk novin. Nečetl, co v nich stálo. Ale nevědomky padl přece jeho pohled na zprávu o těžkém onemocnění dotyčné osobnosti. Ten dojem mu nevstoupil do vědomí. Ale jeho důsledkem bylo ono „tušení“. – Budeme-li přemítat o takových věcech, jistě odhadneme, jaký zdroj iluzí a fantastických domněnek je dán takovými souvislostmi. Tento zdroj musí ucpat ten, kdo chce přivést k účinnosti svůj desetilistý lotos. Neboť tímto lotosem je možné při pozorování duší vnímat jejich hluboko skryté vlastnosti. Ale pravdu lze těmto vjemům přisoudit jenom v případě, že se vidoucí cele oprostil od naznačených klamů. K tomu účelu je třeba, aby se učinil pánem všeho, co na něho působí z vnějšího světa. Musí dospět tak daleko, aby dojmy, které nechce přijímat, také skutečně nepřijímal. Takovou schopnost je možné vypěstovat jenom silným vnitřním životem. Musíme dostat do moci své vůle to, abychom nechávali působit na sebe jenom věci, k nimž obracíme svou pozornost a abychom se opravdu uzavřeli před dojmy, k nimž se úmyslně neobracíme. Co vidíme, musíme chtít vidět, a na co neobracíme pozornost, vskutku pro nás nesmí existovat. Čím bude vnitřní práce duše živější, energičtější, tím větší měrou to docílíme. – Žák vyššího poznání musí zamezit, aby se kdykoli bezmyšlenkovitě díval po svém okolí nebo mu bezmyšlenkovitě naslouchal. Pro něho má existovat jenom to, na co zaměří svůj sluch nebo svůj zrak. Musí se cvičit v tom, aby ani v největším ruchu nemusel nic slyšet, jestliže nechce poslouchat; své oko musí učinit nevnímavým pro věci, na něž se zvlášť nedívá. Musí být jakoby obklopen duševním pancířem proti všem nevědomým dojmům. – Obzvláštní péči musí v tomto směru věnovat myšlenkovému životu samému. Vytkne si určitou myšlenku, a bude se pokoušet, aby se v dalším průběhu myšlení zabýval jenom tím, co může s plným vědomím, v plné svobodě přičlenit k oné první myšlence. Libovolné nápady odmítne. Chce-li onu myšlenku uvést ve vztah ke kterékoli jiné, pečlivě se rozpomíná, kde k němu tato jiná myšlenka přistoupila. – Jde ještě dále. Má-li například k něčemu antipatii, bojuje proti ní a snaží se, aby si vytvořil vědomý vztah k příslušné věci. Tak docílí, že se do jeho duševního života bude mísit stále méně neuvědomovaných prvků. Jenom takovou přísnou sebekázní získá desetilistý lotos tu podobu, kterou by měl mít. Duševní život žáka se musí stát životem v pozornosti, a na co nechce nebo nemá vynakládat pozornost, to musí dokázat opravdu od sebe oddálit. – Přistoupí-li k takové sebekázni ještě určitá meditace, odpovídající pokynům duchové vědy, pak se správným způsobem vyvine ke zralosti lotos v krajině žaludeční jamky, a to, co mělo prostřednictvím dříve vylíčených duchových smyslových orgánů jenom tvar a teplotu, získá duchově světlo a barvu. Tím se například odhalují talenty a schopnosti duší, síly a skryté vlastnosti v přírodě. Barevná aura oživených bytostí se tím stává viditelnou; to, co je kolem nás, ohlašuje tím své vlastnosti duševního rázu. – Přiznáme asi, že právě při vývoji v této oblasti je nutná co největší péče, neboť hra neuvědomovaných vzpomínek je zde nezměrně živá. Kdyby tomu tak nebylo, mělo by mnoho lidí právě ten smyslový orgán, o němž je řeč, neboť se objevuje skoro okamžitě, jestliže člověk má dojmy svých smyslů opravdu tak dokonale v moci, že už jsou podrobeny výhradně jeho pozornosti nebo nepozornosti. Jenom pokud moc vnějších smyslů udržuje tento duševní smysl v útlumu a necitlivosti, zůstává neúčinný.

Obtížnější než rozvoj vylíčeného lotosu je vypěstování lotosu šestilistého, umístěného uprostřed těla. Neboť pro toto vypěstování je třeba se snažit o dokonalé ovládání celého člověka vědomím o sobě, tak aby u něho tělo, duše a duch byly v dokonalé harmonii. Tělesné úkony, duševní sklony a vášně, myšlenky a ideje ducha musí být spolu uvedeny do dokonalého souzvuku. Tělo musí být tak zušlechtěno a očištěno, aby jeho orgány neusilovaly o nic, co se neděje ve službách duše a ducha. Duše nemá být puzena tělem k žádostem a vášním, které odporují čistému a ušlechtilému myšlení. Duch však nemá být nucen, aby vládl nad duší jako otrokář a nutil ji do povinností a předepisoval jí zákony; nýbrž duše by měla následovat povinnosti a zákony z vlastní svobodné náklonnosti. Povinnost by se neměla vznášet nad žákem okultismu jako něco, čemu se podrobuje proti své vůli, nýbrž jako něco, co koná, protože to miluje. Žák nechť v sobě rozvíjí svobodnou duši, udržující rovnováhu mezi smysly a duchem. Musí dospět tak daleko, aby se směl svěřit své smyslové přirozenosti, protože ta je do té míry očištěna, že už nemá moc, aby ho k sobě stahovala a poutala. Neměl by už mít zapotřebí, aby krotil své vášně, protože ty následují samy od sebe to, co je správné. Dokud má člověk zapotřebí, aby se nutil do odříkání, nemůže být žákem vyššího poznání na určitém stupni. Ctnost, k níž se musíme napřed nějak přimět, je pro okultní žákovství ještě bezcenná. Pokud ještě máme jistou žádostivost, ruší naše žákovství, i když se namáháme, abychom jí nevyhovovali. A je jedno, zdali tato žádostivost přísluší spíše tělu nebo spíše duši. Když se někdo například vyhýbá určitému dráždidlu, protože se chce očistit tím, že si upírá určitý požitek, pomůže mu to jenom tehdy, když jeho tělo nebude v důsledku zdrženlivosti zakoušet obtíže. Zakouší-li je však, ukazuje to, že tělo si toto dráždidlo žádá a zdrženlivost je bezcenná. V tom případě tomu může být vskutku tak, že člověk se prozatím musí zříci cíle, o nějž usiloval a že musí čekat, až pro něho nastanou příznivější smyslové poměry – snad teprve v některém dalším životě. Rozumná rezignace je v některé situaci mnohem větším vnitřním ziskem než usilování o něco, čeho za daných poměrů prostě nelze dosáhnout. Taková rozumná rezignace dokonce podporuje vývoj více než její opak.

Kdo v sobě vypěstoval šestilistý lotos, dospěje ke styku s bytostmi, jež náležejí vyšším světům, ale jenom pokud se jejich existence zjevuje v duševním světě. Okultní školení však nedoporučuje rozvoj tohoto lotosu, dokud žák nepokročil značně daleko na cestě, na níž může pozvednout svého ducha do světa ještě vyššího. Tento vstup do duchového světa jako takového musí totiž vždycky provázet rozvoj lotosových květů. Jinak se žák dostane do zmatku a nejistoty. Naučil by se sice vidět, ale chyběla by mu schopnost správně posoudit to, co vidí. – Je pravda, že už v požadavcích na vývoj šestilistého lotosu je obsažena jistá záruka proti zmatku a ztrátě opory. Neboť někdo, kdo dosáhl dokonalé rovnováhy mezi smyslovostí (tělem), vášní (duší) a ideou (duchem), nedostane se snadno do takového zmatku. A přece je třeba ještě něčeho navíc jako záruky, když se v důsledku rozvoje šestilistého lotosu stanou člověku vnímatelnými bytosti s životem a samostatnou existencí, které přináležejí světu, jenž je od světa jeho fyzických smyslů tak dočista odlišný. Aby měl jistotu v těchto světech, nestačí mu vypěstování lotosů, nýbrž musí mít přitom k dispozici ještě vyšší orgány. Pojednáme nyní o rozvoji těchto ještě vyšších orgánů; pak můžeme mluvit i o ostatních lotosech a další organizaci duševního těla*.

* * *

Práce na duševním těle, jak jsme ji právě vylíčili, umožňuje člověku, aby vnímal nadsmyslové jevy. Kdo se však chce v tomto světě opravdu orientovat a vědomě se jím pohybovat, nesmí se na tomto stupni svého vývoje zastavit. Pouhá pohyblivost

* Je samozřejmé, že podle doslovného smyslu výraz „duševní tělo“ (jako leckterý podobný v duchové vědě) obsahuje protimluv. Užíváme však tohoto výrazu, protože jasnozřivé poznání vnímá něco, co je v duchovnu prožíváno tak, jako ve fyzickém světě vnímáme tělo. Pozn. Aut.

lotosů nestačí. Člověk musí být s to usměrňovat a ovládat pohyb svých duchových orgánů samostatně, s plným vědomím. Stal by se jinak hříčkou sil a mocností působících zvenčí. Nemá-li se jí stát, musí si vydobýt schopnost, aby dovedl vnímat takzvané „vnitřní slovo“. Aby k tomu dospěl, musí pracovat nejenom na vývoji svého duševního, ale i svého étherného těla. To je ona jemná tělesnost, která se jasnovidci objevuje jako jakýsi dvojník fyzického těla. Je v jistém smyslu mezistupněm mezi tímto a duševním tělem*. Kdo je nadán jasnovidnými schopnostmi, může si za plného vědomí odsugerovat fyzické tělo člověka, který stojí před ním. Není to – na vyšším stupni – nic jiného než – na nižším – cvičení pozornosti. Jako člověk může odvést svou pozornost od něčeho, co je před ním, takže to pro něho přestává existovat, tak může jasnovidec pro svoje vnímání zcela anulovat fyzické tělo, takže se fyzicky pro něho stane úplně průhledným. Vykoná-li to u člověka, který stojí před ním, zůstane před jeho duševním okem ještě takzvané étherné tělo, kromě duševního těla, jež je větší než obě druhá a také obě prostupuje. Tělo étherné má přibližně velikost a tvar fyzického těla, takže vyplňuje přibližně i prostor, který zaujímá fyzické tělo. Je to útvar svrchovaně jemně organizovaný**. Jeho základní barva je jiná než sedm barev obsažených v duze. Kdo je s to pozorovat étherné tělo, seznamuje se s barvou, která pro smyslové pozorování vlastně vůbec neexistuje. Dala by se nejspíše přirovnat k barvě mladého broskvového květu. Chce-li se jasnovidec dívat pouze na étherné tělo samotné, musí „vymazat“ pro své pozorování i zjevující se podobu duševního těla, a to podobným cvičením pozornosti, jako

* Srov. k tomuto výkladu příslušné líčení v autorově „Theosofii“. Pozn. aut.

** Fyzika prosím, aby se nepozastavoval nad výrazem „étherné“ tělo. Slovo „étherné“ má jenom naznačovat jemnost útvaru, o nějž tu jde. S „éterem“ či „éterickými látkami“ fyzikálních hypotéz není zatím třeba uvádět to, o čem tu mluvíme, do jakékoli spojitosti. Pozn. Aut.

bylo cvičení, jež jsme předtím uvedli. Neučiní-li to, změní se pohled na étherné tělo přítomností duševního těla, které je cele prostupuje.

Částečky étherného těla jsou u člověka v neustálém pohybu. Nesčetné proudy jím procházejí na všechny strany. Těmito proudy se udržuje a řídí život. Každé živé tělo má i takovéto tělo étherné. I rostliny a zvířata je mají. Dokonce i u nerostů postřehne pozorný pozorovatel jeho stopy. – Uvedené proudy a pohyby jsou zprvu zcela nezávislé na vůli a vědomí člověka, jako na libovůli člověka nezávisí ani činnost srdce nebo žaludku ve fyzickém organismu. – A dokud se člověk neujme svého vývoje ve smyslu získání nadsmyslových schopností, nemění se nic na této nezávislosti. Neboť vyšší vývoj spočívá – na jistém stupni – právě v tom, že k proudům a pohybům étherného těla, jež jsou nezávislé na vědomí, přibudou takové, jež vyvolává vědomě člověk sám.

Když okultní školení pokročilo tak daleko, že se začnou pohybovat lotosy popsané v předešlé části této kapitoly, vykonal žák také už mnohé z toho, co vede k podnícení docela určitých proudů a pohybů v jeho étherném organismu. Účelem tohoto vývoje je, aby se v krajině fyzického srdce vytvořil jakýsi střed, centrum, od něhož pak vycházejí proudy a pohyby v nejrozmanitějších duchových barvách a tvarech. Tento střed není ve skutečnosti pouhý bod, nýbrž značně složitý útvar, podivuhodný orgán. Září a třpytí se duchově nejrůznějšími barvami a vyznačuje se velice pravidelnými tvary, které se mohou velmi rychle měnit. A další tvary a barevné proudy směřují od tohoto orgánu k částem ostatního těla a také ještě za jeho hranice. Přitom prostupují a prozařují celé duševní tělo. Nejdůležitější mezi těmito proudy ale vedou k lotosům. Prostupují jejich jednotlivé lístky a regulují jejich otáčení; pak na konečcích lístků proudí směrem ven a ztrácejí se ve vnějším prostoru. Čím je člověk vyspělejší, tím větší je okruh, do něhož se tyto proudy šíří.

Obzvlášť úzký vztah k uvedenému centru má dvanáctilistý lotos. Do něho se vlévají proudy z centra bezprostředně. A jím procházejí na jedné straně proudy k šestnáctilistému a dvoulistému, na druhé (dolejší) straně k osmi, šesti a čtyřlistému lotosu. V tomto uspořádání spočívá důvod, proč se musí v okultním školení věnovat docela zvláštní péče rozvoji dvanáctilistého lotosu. Pokud by se tady něco pokazilo, bylo by pak i vytvoření celého aparátu nutně nepořádné. – Z toho, co bylo nyní řečeno, můžeme odhadnout, jak jemný a intimní ráz má okultní školení a jak přesně je třeba postupovat, má-li se všechno vyvinout náležitým způsobem. Nepochybně je z toho také patrné, že mluvit o návodech k rozvoji nadsmyslových schopností může jenom někdo, kdo sám na sobě zakusil všechno, co by měl přivést k rozvoji u někoho jiného a kdo je dokonale schopen rozpoznat, zdali také jeho návody vedou k zamýšlenému správnému výsledku.

Koná-li žák vyššího poznání to, co mu návody předepisují, podněcuje ve svém étherném těle takové proudy a pohyby, jež jsou v harmonii se zákony a s vývojem světa, k němuž člověk patří. Proto jsou tyto návody vždy obrazem velkých zákonů světového vývoje. Pozůstávají v uvedených a jim podobných meditačních a koncentračních cvičeních, která – pokud jich žák používá náležitým způsobem – mají vylíčené účinky. Žák duchového poznání musí v jistých dobách proniknout svou duši cele obsahem takových cvičení, jako by jimi naplňoval celé své nitro. Začíná to prostými úkoly, něčím, co je především vhodné k tomu, aby prohloubilo, zniternilo rozumné a uvážlivé myšlení hlavy. Tak se toto myšlení stává svobodným a nezávislým na všech smyslových dojmech a zkušenostech. Shrnuje se jakoby do jednoho bodu, který člověk má plně ve své moci. Tím se vytváří prozatímní centrum pro proudy étherného těla. Toto centrum zatím ještě není v blízkosti srdce, nýbrž v hlavě. Projevuje se tam jasnovidnému pohledu jako východisko různých pohybů. – Plný úspěch může mít jenom takové okultní školení, které vytvoří nejprve takovéto centrum. Kdyby se toto centrum přeložilo hned od začátku do blízkosti srdce, mohl by sice začínající jasnovidec dospět k jistým vidoucím průhledům do vyšších světů; nemohl by však získat opravdové porozumění pro souvislost těchto vyšších světů s naším smyslovým. A to je pro člověka na současném stupni světového vývoje naprostá nezbytnost. Jasnovidec se nesmí stát blouznivcem; musí si uchovat pevnou půdu pod nohama.

Prozatímní centrum v hlavě se potom, když je náležitě upevněno, přesouvá dál směrem dolů, a to do blízkosti hrtanu. K tomu dochází při další práci s koncentračními cvičeními. Charakterizované pohyby étherného těla potom vyzařují z této končiny. Osvěcují duševní prostor v okolí člověka.

Další postup cvičení umožňuje okultnímu žáku, aby sám určoval polohu svého étherného těla. Předtím závisela jeho poloha na silách přicházejících zvenčí a vycházejících z fyzického těla. Dalším vývojem člověk získává schopnost otáčet étherným tělem do všech stran. Tuto schopnost mu propůjčují proudy probíhající přibližně podél obou paží a mající středisko v dvoulistém lotosu v blízkosti očí. Všechno to se uskutečňuje tím, že paprsky vycházející z hrtanu se utvářejí do zaoblených tvarů, z nichž jistý počet prochází k dvoulistému lotosu, aby se odtud ubíraly v podobě vlnivých proudů podél obou paží. – Další důsledek je pak ten, že se tyto proudy rozbíhají a rozvětvují nejjemnějším způsobem a vytvářejí tím jakési pletivo; to nakonec obemkne – jako síťoví (nebo jemná blanka) – celou hranici étherného těla. Až doposud se étherné tělo neuzavíralo směrem ven, takže oživující proudy z všeobecného moře života proudily přímo z něho a do něho. Nyní musí síly působící zvenčí pronikat onou nadsmyslovou blankou. Tím se člověk stává citlivým pro tyto vnější proudy. Začíná je vnímat. – Nyní také nadešla chvíle, kdy je třeba dát celé té soustavě proudů a pohybů centrum v krajině srdce. K tomu dochází opět pokračující prací na koncentračních a meditačních cvičeních. Tím žák také dosáhl stupně, na němž je obdařen „vnitřním slovem“. Všechny věci nyní pro něho dostávají nový význam. Stávají se ve své nejvnitřnější podstatě jakoby duchově slyšitelnými; promlouvají k člověku o své nejvlastnější podstatě. Proudy, jež jsme nastínili, ho spojují s nitrem toho světa, k němuž on sám patří. Začíná spoluprožívat život svého okolí a může mu dát v sobě zaznívat pohybem svých lotosových květů.

Tím vstupuje do duchového světa. Je-li tak daleko, nachází nové porozumění pro mluvu velkých učitelů lidstva. Buddhovo učení a evangelia na něho například nyní působí novým způsobem. Prostupují ho proudem zvláštního blaženství, jež předtím netušil. Neboť znění jejich slov se řídí pohyby a rytmy, které on nyní vypěstoval sám v sobě. Nyní bezprostředně ví, že člověk jako Buddha nebo pisatelé evangelií nevyslovují svá zjevení, nýbrž zjevení, jichž se jim dostalo z nejvnitřnější podstaty věcí. – Upozorníme tady na skutečnost, které je patrně možné porozumět jenom na základě toho, co jsme uvedli. Lidé na stupni našeho současného vzdělání nemohou dobře pochopit častá opakování v Buddhových řečech. Žákovi vyššího poznání se právě tato opakování stávají něčím, na čem rád spočine svým vnitřním smyslem. Neboť odpovídají jistým rytmickým pohybům v étherném těle. Odevzdá-li se jim člověk v dokonalém vnitřním klidu, způsobuje to v něm souzvuk s takovými pohyby. A protože tyto pohyby jsou obrazem jistých vesmírných rytmů, které také představují v určitých bodech opakování a pravidelný návrat k dřívějším, vžívá se člověk, když se zaposlouchá do Buddhova způsobu mluvy, do souvislosti s vesmírnými tajemstvími.

V duchové vědě se mluví o čtyřech vlastnostech, jichž si člověk musí vydobýt na takzvané stezce zkoušek, chce-li vystoupit k vyššímu poznání. První z nich je schopnost oddělovat v myšlenkách to, co je pravdivé, od toho, co se jeví, pravdu od pouhého mínění. Druhá vlastnost je správné hodnocení toho, co je pravda a skutečnost, vůči tomu, co se jeví. Třetí schopnost spočívá v uplatňování šesti vlastností, o nichž byla zmínka v předcházející kapitole: kontrola myšlenek, kontrola skutků, vytrvalost, snášenlivost, víra a vyrovnanost. Čtvrtou vlastností je láska k vnitřní svobodě.

Pouhé rozumové pochopení toho, co je míněno těmito vlastnostmi, nijak nepomůže. Musí být zapracovány do duše tak, aby se staly základem vnitřních návyků. Vezměme například první vlastnost: odlišovat, co je pravdivé, od vnějšího projevu. Člověk se musí vyškolit natolik, aby u kterékoli věci, s níž se setká, rozlišoval s jakousi samozřejmostí mezi tím, co je nepodstatné, a tím, co má význam. Školit se může v tomto směru jenom tím, když s naprostým klidem a trpělivostí bude při svém pozorování vnějšího světa dělat zas a zase příslušné pokusy. Nakonec utkví jeho pohled přirozeným způsobem právě tak na tom, co je pravdivé, jako byl předtím uspokojován tím, co bylo nepodstatné. „Příměrem pouhým je všechno, co míjí“; tato pravda se stane přirozeným přesvědčením duše. A tak je třeba si počínat i vůči ostatním z uvedených čtyř vlastností.

Pod vlivem těchto čtyř duševních zvyklostí se skutečně mění jemné étherné tělo člověka. První z nich – „odlišování toho, co je pravdivé, od toho, co se jeví“ – přivádí k působnosti ono charakterizované centrum v hlavě a připravuje centrum v hrtanu. K reálnému vytvoření centra je pak ovšem zapotřebí koncentračních cvičení, o nichž byla řeč výše. Tato cvičení utvářejí a čtyři vlastnosti vedou k dozrání. Když je centrum v blízkosti hrtanu připraveno, pak správné hodnocení pravdy vůči jejím nepodstatným projevům vyvolává ono naznačené svobodné ovládání étherného těla a jeho potažení a ohraničení blankou z étherného pletiva. Dopracuje-li se člověk takového hodnocení, pak začíná poznenáhlu vnímat duchové skutečnosti. Ale neměl by se domnívat, že je jeho úkolem, aby vykonával pouze skutky, které se rozumovému hodnocení mohou jevit jako významné. Nejnepatrnější skutek, každý malý hmat při práci jsou něčím významným ve velkém hospodářství celku světa a jde jenom o to, aby si člověk tento význam uvědomoval. Nejde o podceňování, nýbrž o správné hodnocení každodenních životních úkonů. – O šesti ctnostech, z nichž se skládá třetí vlastnost, jsme už mluvili. Souvisí s vytvářením dvanáctilistého lotosu v krajině srdce. Tam, jak jsme ukázali, je skutečně třeba zavést životodárný proud étherného těla. Čtvrtá vlastnost, touha po svobodě, pak slouží tomu, aby étherný orgán v blízkosti srdce byl doveden k zralosti. Stane-li se tato vlastnost duševním návykem, pak se člověk osvobozuje od všeho, co souvisí pouze se schopnostmi jeho osobní přirozenosti. Přestane se dívat na věci ze svého zvláštního stanoviska. Hranice jeho úzkého já, které ho poutají k tomuto stanovisku, mizí. Tajemství duchového světa získávají přístup k jeho nitru. V tom záleží jeho osvobození. Neboť zmíněná pouta nutí člověka, aby pohlížel na věci a bytosti tak, jak to odpovídá jeho osobnímu založení. Žák okultního poznání se musí stát nezávislým na tomto osobním způsobu, jak se dívat na věci, musí se od něho osvobodit.

Předpisy pocházející z duchové vědy působí, jak vidíme, svým určujícím vlivem až hluboko do nejvnitřnější lidské přirozenosti. A takovými předpisy jsou i předpisy o čtyřech uvedených vlastnostech. Nalezli bychom je v té nebo oné formě ve všech světových názorech, pokud počítají se světem ducha. Zakladatelé takových světových názorů nedali lidem takové předpisy z temného, neujasněného pocitu. Učinili to z toho důvodu, že byli velkými zasvěcenci. Své mravní předpisy vytvořili z poznání. Věděli, jak tyto předpisy působí na jemnější přirozenost člověka, a chtěli, aby jejich vyznavači dávali této jemnější přirozenosti krok za krokem zřetelnější tvar. Žít ve smyslu takových názorů na svět znamená pracovat na svém vlastním duchovém zdokonalení. A jenom pokud člověk toto činí, slouží celku světa. Zdokonalovat se neznamená, že člověk pečuje sobecky pouze o sebe. Neboť nedokonalý člověk je také nedokonalým služebníkem lidstva a světa. Celku sloužíme tím lépe, čím jsme sami dokonalejší. Zde platí: „Růže, jen když se vyzdobí, zahradu zdobit může.“

Zakladatelé významných světových názorů jsou právě tím velkými zasvěcenci. To, co od nich pochází, vplývá do lidských duší. A tak se spolu s lidstvem dostává kupředu i celý svět. Zasvěcenci pracovali na tomto vývojovém procesu lidstva docela vědomě. Obsah jejich směrnic pochopíme jenom tehdy, když budeme mít na mysli, že byly čerpány z poznání nejvnitřnější přirozenosti člověka. Velcí zasvěcenci byli velkými poznávajícími a ideály lidstva razili ze svého poznání. Člověk se však přibližuje těmto vůdcům, když se ve vlastním vývoji pozvedá k jejich výši.

Když étherné tělo začalo mít u některého člověka rozčlenění toho druhu, jaké jsme popsali v předchozích odstavcích, otvírá se mu přístup k úplně novému životu. A okultní školení mu musí v pravý čas objasnit všechno to, co potřebuje, aby se v novém životě orientoval. Bude například duchově vnímat šestnáctilistým lotosem podoby, jež patří do vyššího světa. Je třeba, aby si ujasnil, jak různé jsou tyto podoby, podle toho, zdali jsou vyvolány těmi nebo oněmi předměty nebo bytostmi. První, k čemu může obrátit pozornost, bude, že na jistý druh těchto podob může vykonávat silný vliv svými vlastními myšlenkami a pocity, na jiné vůbec ne, nebo leda v nepatrné míře. Jeden druh těchto figur se ihned změní, jestliže pozorovatel bude mít při jejich objevení myšlenku: „To je krásné“, a pak během pohledu na ně změní původní myšlenku v tuto: „To je užitečné“. – Zejména podoby, které pocházejí od nerostů nebo uměle vytvořených předmětů, mají ten zvláštní rys, že se mění každou myšlenkou nebo každým pocitem, které jim pozorovatel přináší vstříc. Už v menší míře je tomu tak u podob, které příslušejí rostlinám; a ještě méně k tomu dochází u podob odpovídajících zvířatům. I tyto podoby jsou pohyblivé a plné života. Ale jejich pohyblivost pochází jenom zčásti z vlivu lidských myšlenek a pocitů, z druhé části ji způsobují příčiny, na něž člověk nemá vliv. Avšak mezi všemi těmito podobami se objevuje jeden druh útvarů, na které člověk sám nemá zatím skoro vůbec možnost působit. Žák okultismu má možnost se přesvědčit o tom, že tyto podoby nepocházejí ani od nerostů, ani od umělých předmětů, ale ani od rostlin nebo zvířat. Aby si zjednal plné jasno, musí nyní pozorovat ještě podoby, o nichž může vědět, že jsou způsobeny city, pudy, vášněmi atd., jež pocházejí od jiných lidí. Ale i u těchto útvarů zjistí, že na ně jeho vlastní myšlenky a pocity ještě mají jakýsi, byť i poměrně nepatrný vliv. Ve světě všech těchto podob se však pokaždé najde i zbytek, na nějž je tento vliv mizivě malý. – Tento zbytek tvoří dokonce v začátcích dráhy okultního žáka velmi velkou část toho, co vůbec vidí. Podstatu této části si ujasní jenom tím, že bude pozorovat sám sebe. Zjistí přitom, které podoby byly vyvolány jím samým. Co sám činí, co chce, co si přeje atd., vyjadřuje se těmito podobami. Pud, který v něm přebývá, žádostivost, kterou má, úmysl, jejž chová, atd.; to všechno se ukazuje prostřednictvím takových podob. Ve světě takových podob se dokonce obráží i celá jeho povaha. A tak žák poznává, že člověk může vykonávat svými vědomými myšlenkami a pocity vliv na všechny podoby, které nevycházejí z něho samého; na ty útvary však, které způsobuje ve vyšším světě svou vlastní bytostí, nemá už vliv, jakmile jím byly vytvořeny. Z toho, co bylo řečeno, také vyplývá, že při vyšším nazírání se samo lidské nitro, svět vlastních pudů, žádostí a představ, ukazuje právě tak v podobě vnějších útvarů jako jiné předměty a bytosti. Vnitřní svět se pro vyšší poznání stává částí vnějšího světa. Jako kdyby byl člověk ve fyzickém světě obklopen ze všech stran zrcadly a tak si mohl prohlížet svou tělesnou podobu, tak předstupuje ve vyšším světě před člověka jeho duševní bytost jako zrcadlový obraz.

Na tomto stupni vývoje nastal pro žáka okultismu okamžik, v němž překonává iluzi, jež pochází z uzavření do vlastní osoby. Co je v nitru jeho osobnosti, to teď může pozorovat jako vnější svět, tak jako dříve považoval za vnější svět to, co působilo na jeho smysly. Tak se postupně učí díky těmto zkušenostem zacházet sám se sebou tak, jako dříve zacházel s bytostmi kolem sebe.

Kdyby se člověku otevřel pohled do těchto duchových světů dříve, než by byl dostatečně připraven na jejich ráz, stál by nejprve před charakterizovaným obrazem své vlastní duše jako před záhadou. Podoby jeho vlastních pudů a vášní tu před ním vystupují ve tvarech, které pociťuje nutně jako zvířecí, nebo také – méně často – jako lidské. Zvířecí podoby onoho světa sice nikdy úplně neodpovídají podobám světa fyzického, ale přece jen se jim vzdáleně podobají. Necvičení pozorovatelé je budou patrně také považovat za stejné. – Když člověk vchází do tohoto světa, musí si osvojit úplně nový druh úsudku. Neboť nehledě na to, že věci, které vlastně náležejí lidskému nitru, se tu objevují jako vnější svět, vystupují navíc jako zrcadlový obraz toho, čím ve skutečnosti jsou. Když zde například spatříme číslici, musíme ji číst obráceně, jako v zrcadle. Například 265 tady ve skutečnosti znamená 562. Kouli vidíme tak, jako bychom byli v jejím středu. Musíme si pak tento pohled z nitra teprve náležitým způsobem přetlumočit. Ale i duševní vlastnosti se objevují jako zrcadlové obrazy. Přání, jež se vztahuje na něco vnějšího, vystupuje jako podoba, která se pohybuje směrem k člověku, jenž chová toto přání. Vášně, které mají sídlo v nižší přirozenosti člověka, mohou nabývat podoby zvířat nebo podobných útvarů, jež se vrhají na člověka. Ve skutečnosti ovšem směřují tyto vášně ven; hledají předmět svého uspokojení ve vnějším světě. Ale toto hledání zaměřené ven se projevuje v onom zrcadlení jako útok na nositele vášně.

Jestliže se okultní žák, dříve než postoupí k vyššímu zření, sám seznámil se svými vlastnostmi klidným, věcným sebepozorováním, najde i v okamžiku kdy před ním jeho nitro vystoupí ve vnějším zrcadlovém obraze, odvahu i sílu, aby se zachoval správným způsobem. Lidé, kteří se takovým zpytováním sebe samých dostatečně neseznámili s vlastním nitrem, nepoznají ve svém zrcadlovém obraze sebe a budou jej proto považovat za cizí skutečnost. Také se v nich tím pohledem probudí úzkost, a protože nebudou s to něco takového snést, budou si namlouvat, že to je všechno výplod fantazie, který k ničemu nevede. V obou případech by člověk – protože se dostal na určitý vývojový stupeň bez potřebné zralosti – stanul osudně v cestě svému vlastnímu vyššímu vývoji.

Rozhodně je třeba, aby žák prošel duchovým pohledem na svou vlastní duši, má-li proniknout výše. Neboť ve vlastním nitru má přece onu duchově-duševní bytost, kterou může nejlépe posoudit. Jestliže si nejdříve získal důkladné poznání o své osobnosti ve fyzickém světě a vystoupí-li ve vyšším světě před ním nejprve obraz této osobnosti, má možnost obojí porovnat. To, co je vyšší, může vztáhnout na něco, co už zná, a může tak mít pro začátek pevnou půdu pod nohama. Kdyby se místo toho před ním vynořilo sebevíc jiných duchových bytostí, nedovedl by si přece zpočátku ujasnit jejich svéráz a podstatu. Brzo by cítil, jak se mu ztrácí půda pod nohama. Nelze proto ani dost často zdůraznit, že bezpečný přístup k vyššímu světu je ten, jenž vede přes důkladné, pečlivé poznání a posouzení vlastní bytosti.

To, s čím se tedy člověk nejprve setkává na své pouti k vyššímu světu, jsou duchové obrazy. Neboť skutečnost, která těmto obrazům odpovídá, je přece v něm samém. Žák vyššího poznání musí tedy získat dostatečnou zralost, aby na tomto prvním stupni nepožadoval hmatatelné skutečnosti, nýbrž aby pohlížel na obrazy jako na správné. Ale ve světě těchto obrazů, přímo v nich, má brzy příležitost se seznámit s něčím novým. Jeho nižší já se před ním vyskytuje jenom jako zrcadlový obraz; ale uprostřed tohoto zrcadlení se zjevuje pravá skutečnost jeho vyššího já. Z obrazu jeho nižší osobnosti se stává viditelnou podoba jeho duchového já. A teprve od tohoto já se spřádají nitky k jiným vyšším duchovým skutečnostem.

A nyní nadešel pro žáka čas, aby začal používat dvoulistého lotosu v blízkosti očí. Začne-li se tento lotos pohybovat, nalezne člověk možnost, aby navodil spojení mezi svým vyšším já a nadřazenými duchovými bytostmi. Proudy, které vycházejí od tohoto lotosu, pohybují se k vyšším skutečnostem takovým způsobem, že člověk si plně uvědomuje příslušné pohyby. Jako světlo činí oku viditelnými fyzické předměty, tak tyto proudy činí viditelnými duchové bytosti vyšších světů.

Tím, že se pohřižuje do představ pocházejících z duchové vědy, a to takových, které obsahují základní pravdy, učí se žák uvádět do pohybu proudy očního lotosu a dirigovat je.

Jaký význam má zdravý úsudek a jasné, logické školení, to se ukazuje zvlášť výrazně na tomto vývojovém stupni. Uvažme jenom, že vyšší já, jež dosud v člověku dřímalo jako zárodek, neuvědomováno, tady procitá k vědomé existenci. Ne snad jenom v obrazném, nýbrž v docela reálném smyslu zde dochází k zrození v duchovém světě. A bytost, jež se má narodit, vyšší já, musí přijít na svět se všemi potřebnými orgány a vlohami, má-li být životaschopná. Jako příroda se musí postarat o to, aby dítě přišlo na svět s dobře vyvinutýma očima a ušima, tak se musí zákony vlastního vývoje člověka postarat, aby jeho vyšší já vstoupilo do života s nezbytnými schopnostmi. A tyto zákony, které zajišťují rozvoj vyšších orgánů ducha samého, nejsou jiné než zákony ducha zdravého rozumu a zákony zdravé mravnosti, jak platí ve fyzickém světě. Jako se vyvíjí dítě v lůně matčině, tak zraje duchový člověk ve fyzické osobnosti. Zdraví dítěte závisí na normální působnosti přírodních zákonů v mateřském lůně. Zdraví duchového člověka je obdobně podmíněno zákony obyčejného rozumu a soudností působící ve fyzickém životě. Nikdo, kdo nežije a nemyslí zdravě ve fyzickém světě, nemůže zrodit zdravé vyšší já. Život podle přírody a soudného rozumu je východiskem pro jakýkoli pravý duchovní vývoj. – Jako dítě už v lůně matčině žije podle sil přírody, které bude vnímat po narození svými smyslovými orgány, tak žije vyšší já člověka podle zákonů duchového světa už během fyzického života. A jako si dítě osvojuje příslušné síly z temného životního pocitu, tak se může člověk vybavovat silami duchového světa, ještě než se zrodí jeho vyšší já. Ano, musí to dokonce činit, má-li toto já přijít na svět jako plně vyvinutá bytost. Nebylo by správné, kdyby někdo říkal: Nemohu přijmout nauky duchové vědy, dokud sám nejsem vidoucí. Neboť bez důkladného zahloubání do duchového bádání nemohl by vůbec dospět k pravému vyššímu poznání. Byl by pak ve stejné situaci jako dítě v matčině lůně, které by odmítalo používat sil, jichž se mu dostává od matky, a chtělo by čekat, až si tyto síly opatří samo. Jako zárodek dítěte zakouší správnost toho, co je mu poskytováno, svým životním pocitem, tak může člověk, i když ještě není vidoucí, zakoušet pravdivost nauk duchové vědy. Je možné pronikat do těchto nauk s plným pochopením, zbudovaným na jasném, zdravém, všestranně usuzujícím rozumu, i když člověk sám ještě nevidí nic z duchového světa. Mystické poznatky je třeba si osvojit nejprve učením, a právě tímto učením se připravovat na vlastní zření. Člověk, který by se dostal k zření dříve, než by prošel učením tohoto druhu, byl by jako dítě, které by se narodilo sice s očima a ušima, ale bez mozku. Rozprostíral by se před ním celý svět barev a zvuků, ale nevědělo by, co s ním.

Co tedy člověk pochopil nejprve svým citem pro pravdu, svým logicky a všestranně usuzujícím rozumem, to se na vylíčeném stupni okultního žákovství pro něho stává vlastním zážitkem. Má nyní bezprostřední vědomost o svém vyšším já. A postupně poznává, že toto vyšší já souvisí s duchovými bytostmi vyššího rázu a tvoří s nimi jednotu. Vidí tedy také, že nižší já pochází z vyššího světa. A odhaluje se mu, že jeho vyšší přirozenost bude trvat dále, až jeho nižší přirozenost zanikne. Je nyní s to sám rozlišit to, co je v něm pomíjivé, a to, co je v něm trvalé. To neznamená nic jiného, než že začíná rozumět z vlastního náhledu nauce o vtělení (inkarnaci) vyššího já do nižšího. Ujasňuje se mu nyní, že je zasazen do vyšší duchové spojitosti, že jeho vlastnosti, jeho osudy jsou podmíněny touto spojitostí. Seznamuje se se zákonem svého života, s karmou. Nahlíží, že jeho nižší já, jak se v současné době zjevuje v jeho životě, je pouze jedna z podob, v nichž se může zjevovat jeho vyšší bytost. A vidí před sebou možnost, aby na sobě pracoval ze svého vyššího já a stával se tak dokonalejším a stále dokonalejším. Ujasňují se mu nyní i velké rozdíly mezi lidmi, pokud jde o stupně jejich dokonalosti. Uvědomuje si, že jsou lidé stojící nad ním, kteří už dosáhli stupňů, jež leží ještě před ním. Ujasňuje se mu, že nauky a činy takových lidí mají původ v inspiraci z vyššího světa. Za toto vděčí svému prvnímu pohledu do tohoto vyššího světa. Označení „velcí zasvěcenci lidstva“ začíná být pro něho nyní skutečností.

To jsou dary, za něž okultní žák vděčí tomuto stupni svého vývoje: vidoucí pochopení pro vyšší já, pro nauku o vtělení neboli inkarnaci tohoto vyššího já do nižšího, pro zákon, podle něhož je usměrňován život ve fyzickém světě na základě duchových spojitostí – pro zákon karmy – a konečně pro existenci velkých zasvěcenců.

Říkává se proto také o žákovi, který dosáhl tohoto stupně, že ho opustila veškerá pochybnost. Jestliže si dříve mohl osvojit víru, vystavěnou na rozumných důvodech a zdravém myšlení, nastupuje teď na místo této víry úplné vědění a vidoucí pochopení, jimiž nemůže nic otřást.

Jednotlivá náboženství podávají ve svých obřadech, svátostech a kultických obyčejích obrazy vyšších duchových dějů a bytostí, viditelné navenek. Jenom ten, kdo ještě neprohlédl hlubiny velkých náboženství, může je zneuznávat. Kdo je však sám s to nahlížet do duchové reality, porozumí i velkému významu oněch navenek viditelných úkonů. A pro něho se pak sama náboženská služba stane obrazem jeho vlastního styku se světem duchově nadřazeným viditelnému světu.

Tak vidíme, v jakém smyslu se z okultního žáka stal dosažením tohoto stupně opravdu nový člověk. Může nyní poznenáhlu dozrávat k tomu, aby pomocí proudů svého étherného těla dirigoval vyšší živel vlastního života a tím získával vysokou nezávislost na svém fyzickém těle.