Rudolf Steiner - O poznávání vyšších světů

12. díl

Strážce prahu

Důležitými zážitky při povznesení do vyšších světů jsou setkání se „strážcem prahu“. „Strážce prahu“ není jenom jeden, nýbrž jsou v podstatě dva, jeden „menší“ a jeden „větší“. S prvním se člověk setkává, když se začínají uvolňovat spojující nitky mezi vůlí, myšlením a cítěním v jemnějších tělech (astrálním a étherném), tak jak to bylo charakterizováno v předešlé kapitole. Před „větším strážcem prahu“ pak stane člověk tehdy, když uvolňování těchto spojů přesáhne až na fyzické části těla (v první řadě zejména na mozek).

„Menší strážce prahu“ je samostatná bytost. Tato bytost člověku neprojevuje svou existenci, dokud nedosáhl příslušného vývojového stupně. Zde můžeme zaznamenat jenom některé z jeho nejpodstatnějších zvláštních rysů.

Pokusíme se v této kapitole vylíčit setkání okultního žáka se „strážcem prahu“ formou vyprávění. Teprve tímto setkáním si žák uvědomuje, že myšlení, cítění a vůle se u něho uvolnily ze své vrozené spojitosti.

Před žákem ovšem stane bytost strašná, strašidelná. Žák bude muset v sobě vzbudit veškerou duchapřítomnost a veškerou důvěru v bezpečnost své cesty za poznáním; ale během dosavadního okultního žákovství měl dostatečnou možnost, aby si tyto vlastnosti osvojil.

„Strážce“ odhaluje svůj význam asi těmito slovy: „Až doposud vládly nad tebou mocnosti, jež byly pro tebe neviditelné. Působily, že během dosavadních pozemských životů byl každý z tvých dobrých skutků odměněn a každý z tvých nedobrých činů měl zlé následky. Jejich vlivem byla z tvých životních zkušeností a z tvých myšlenek budována tvá povaha. Byly strůjci tvého osudu. Určovaly míru potěšení a bolesti, jež ti byla v určitém vtělení vyměřena podle tvého počínání v dřívějších životech. Vládly nad tebou v podobě všeobsáhlého zákona karmy. Tyto mocnosti nyní z tebe sejmou část svých otěží, a něco z práce, kterou konaly na tobě, musíš nyní zastat sám. – Až doposud tě zasáhl mnohý těžký úder osudu. Nevěděl jsi, proč. Byl to následek škodlivého činu v některém z tvých předešlých životů. Nacházel jsi štěstí a radost a přijímal jsi je. I ony byly účinkem dřívějších činů. Ve své povaze máš mnohé krásné stránky, mnohé ošklivé skvrny. Obojí jsi způsobil sám předchozími zážitky a myšlenkami. Ani tyto zážitky ani tyto myšlenky jsi neznal; zjevné byly pro tebe jenom jejich účinky. Avšak ony mocnosti, jež vládnou karmou, viděly všechny činy tvých někdejších životů, tvé neskrytější myšlenky i city. A podle nich určily, jaký nyní budeš a jak nyní budeš žít.

Teď se však mají tobě samému zjevit všechny ty dobré a všechny ty špatné stránky tvých minulých životních dějů. Byly až do nynějška vetkány do tvé vlastní bytosti, byly v tobě a ty jsi je nemohl vidět, jako fyzicky nemůžeš vidět svůj vlastní mozek. Teď se však od tebe odlučují, vystupují ven z tvé osobnosti. Dostávají samostatnou podobu, kterou můžeš vidět, tak jako vidíš kameny a rostliny vnějšího světa. A jsem to já sám – ona bytost, která si utvořila tělo z tvých ušlechtilých a z tvých nedobrých skutků. Má strašidelná postava je utkána z účetní knihy tvého vlastního života. Neviditelně jsi mne doposud nesl sám v sobě. Ale bylo pro tebe dobrodiním, že tomu tak bylo. Neboť sama moudrost osudu, jenž byl před tebou ukryt, mohla proto také až doposud v tobě pracovat na vymazání ošklivých skvrn v mé podobě. Teď, kdy jsem z tebe vystoupil ven, ustoupila od tebe i tato skrytá moudrost. Nebude se už nadále o tebe starat. Vloží teď onu práci jen a jen do tvých vlastních rukou. Musím se změnit v dokonale harmonickou, nádhernou bytost, nemám-li propadnout zhoubě. A kdybych propadl zhoubě, stáhl bych i tebe samého společně se sebou do temného, zkaženého, zničeného světa. – Má-li se tomu však zabránit, musí tvá vlastní moudrost být tak veliká, aby mohla převzít úlohu oné skryté moudrosti, jež se od tebe odtáhla. – Jakmile překročíš můj práh, neustoupím už ani na okamžik do tebe jako podoba pro tebe viditelná. A budeš-li nadále činit nebo myslet něco nesprávného, budeš ihned vnímat své provinění jako ošklivou, démonickou zkresleninu na této mé postavě. Teprve až napravíš všechno nesprávné ze své minulosti a očistíš se natolik, že jakákoli špatnost už bude pro tebe něčím naprosto nemožným, pak se má bytost změní do zářící krásy. A pak se budu moci znovu sjednotit s tebou v jednu bytost, pro zdar a spásu tvé další působnosti.

Můj práh však je vytesán z každého pocitu strachu, který je dosud v tobě, a z každé zdráhavosti, jež se leká síly, jíž máš převzít sám odpovědnost za všechno své konání a myšlení. Pokud ještě máš jakýkoli strach ze samostatného řízení svého osudu, potud není vestavěno do tohoto prahu všechno, co musí obdržet. A pokud mu ještě chybí jediný stavební kámen, potud by ses musel u tohoto prahu zarazit jako přimrazený nebo klopýtnout. Nepokoušej se překročit tento práh dříve, než se budeš cítit úplně prost bázně a ochoten k největší odpovědnosti.

Až doposud jsem vystupoval ven z tvé vlastní osobnosti, pouze když tě smrt odvolala z některého pozemského života. Ale i pak byla má postava pro tebe ukryta jakoby jemnou rouškou. Jenom osudové mocnosti, které vládly nad tebou, mne viděly a mohly – podle mého vzezření – vytvářet v mezidobích mezi smrtí a novým zrozením v tobě sílu a schopnost, abys mohl v novém pozemském životě pracovat na zkrášlení mé podoby pro zdar a spásu svého dalšího působení. Byl jsem to rovněž já sám, jehož nedokonalost nutila mocnosti osudu pokaždé znova, aby tě vedly do dalšího vtělení na Zemi. Když jsi zemřel, byl jsem u tebe; a kvůli mně stanovili ti, kdo vedli tvou karmu, tvé nové zrození. Teprve kdybys mě byl tímto způsobem nevědomky cele přetvořil stále obnovovanými životy k dokonalosti, nebyl bys propadl mocnostem smrti, nýbrž byl by ses cele sjednotil se mnou a v jednotě se mnou bys byl přešel do nesmrtelnosti.

Tak stojím dnes viditelně před tebou, jako jsem vždycky stál neviditelně vedle tebe v hodině smrti. Až překročíš můj práh, vejdeš do říší, do nichž jsi jinak vstupoval po fyzické smrti. Vejdeš do nich s plným vědomím, a zatímco budeš navenek putovat viditelně po Zemi, budeš nadále současně putovat říší smrti, jinými slovy: říší věčného života. Jsem skutečně i andělem smrti; ale já, já jsem zároveň dárce nikdy nevysychajícího vyššího života. Mou mocí zemřeš při živoucím těle, abys zakusil znovuzrození k nezničitelnému bytí.

Říše, do níž nyní vcházíš, tě seznámí s bytostmi nadsmyslového rázu. Trvání v blaženosti bude tvým podílem v této říši. Ale prvním seznámením s tímto světem musím být já sám, já, jenž jsem tvé vlastní stvoření. Dříve jsem žil z tvého vlastního života; ale teď jsem tvým přičiněním procitl k samostatné existenci a stojím před tebou jako viditelné měřítko tvých budoucích činů, snad i jako tvá neutuchající výčitka. Byl jsi schopen mě stvořit; ale tím jsi současně převzal i povinnost, abys mě přetvořil.“

Co je zde naznačeno formou vyprávění, nesmíme si snad představovat jako cosi symbolického, nýbrž jako skutečný, a to na nejvyšším stupni skutečný zážitek okultního žáka*.

* Z uvedeného líčení vysvítá, že „strážce prahu“ je taková (astrální) podoba, jež se zjevuje procitajícímu vyššímu zření okultního žáka. K tomuto nadsmyslovému setkání vede okultní věda. Činit „strážce prahu“ viditelným i smyslově je praktika nižší magie. Jednalo by se přitom o vytvoření oblaku jemné látky, vykuřovadla, vyrobeného z řady látek v určitém smísení. Rozvinutá síla příslušného mága je pak schopna působit na vykuřovadlo tvarujícím vlivem a oživit jeho substanci dosud nevyrovnanou karmou člověka. – Kdo je dostatečně připraven pro vyšší zření, nepotřebuje už smyslovou názornost tohoto druhu; a komu by bez dostatečné přípravy vystoupila před oči jeho dosud nevyrovnaná karma jako smyslově živoucí bytost, octl by se v nebezpečí, že se dostane na škaredé scestí. Neměl by o to usilovat. Bulwerova kniha „Zanoni“ podává formou románu líčení takovéhoto „strážce prahu“. Pozn. Aut.

„Strážce“ ho má varovat, aby v žádném případě nepostupoval dále, necítí-li v sobě sílu, aby vyhověl požadavkům, jež jsou obsaženy v uvedené promluvě. Nechť je podoba tohoto „strážce“ sebe strašnější, je přece pouze důsledkem žákova vlastního minulého života, je to jenom jeho vlastní povaha, probuzená nyní k samostatnému životu mimo něj. A k tomuto probuzení dochází rozpojením vůle, myšlení a citu. – Už to je zážitek hluboce významný, že zde člověk poprvé cítí, jak dal sám vzniknout duchové bytosti. – Příprava okultního žáka musí nyní směřovat k tomu, aby snesl bez jakékoli bázně a zpěčování onen strašný pohled a aby cítil v okamžiku toho setkání, že jeho síla opravdu natolik vzrostla, že se může odhodlat, aby se ujal nadále s plným vědomím proměny „strážce“ do krásnější podoby.

Následek šťastně absolvovaného setkání se „strážcem prahu“ je, že příští fyzická smrt je potom pro žáka úplně jinou událostí, než byla jeho dřívější úmrtí. Prožívá umírání vědomě tak, že odkládá své fyzické tělo, jako se odkládají šaty, které jsou už opotřebované nebo se možná také staly nepouživatelnými náhlým roztržením. Tato jeho fyzická smrt pak je takříkajíc význačnou událostí jenom pro druhé, kteří s ním žijí a jsou svými vjemy dosud cele omezeni na smyslový svět. Pro ně žák „umírá“. Pro něho samého se nic významného v jeho celém okolí nemění. Celý nadsmyslový svět, do něhož vstoupil, se příslušným způsobem už prostíral před ním, než zemřel, a týž svět se bude před ním rozprostírat i po smrti. Ale „strážce prahu“ souvisí ještě s jinými skutečnostmi. Člověk přináleží jisté rodině, národu, rase; jeho působnost v tomto světě je závislá na jeho příslušnosti k takovému celku. I jeho zvláštní povaha je s tím spjata. Navíc vědomá působnost jednotlivých lidí není zdaleka všechno, s čím je třeba počítat, když jde o rodinu, kmen, národ, rasu. I rodina, národ atd. mají svůj osud, jako má rodina, rasa atd. svou povahu. Pro člověka, který je omezen na své smysly, zůstávají tyto věci obecnými pojmy a materialistický myslitel se při svém předpojatém úsudku bude dívat s opovržením na okultního vědce, uslyší-li, že pro takového vědce se povaha rodiny nebo národa, osud kmene nebo rasy vztahují právě tak na skutečné bytosti, jako se povaha a osud jednotlivého člověka vztahují na skutečnou osobnost. Věc je ovšem taková, že okultní vědec se seznamuje s vyššími bytostmi, o nichž platí, že jednotlivé osobnosti jsou právě tak jejich údy, jako ruce, nohy a hlava jsou články jednotlivého člověka. A v životě rodiny, národa, rasy působí kromě jednotlivých lidí i naprosto skutečné duše rodin, národů, duchové ras. V jistém smyslu jsou dokonce jednotliví lidé výkonnými orgány těchto rodinných duší, duchů rasy atd. V plné pravdě je možné mluvit o tom, že například duše určitého národa používá jednotlivce patřícího k jejímu národu, aby jím vykonala jisté práce. Duše národa nesestupuje až do smyslové skutečnosti. Žije ve vyšších světech. A aby mohla působit ve fyzickém smyslovém světě, používá fyzických orgánů jednotlivého člověka. Ve vyšším smyslu je tomu právě tak, jako když stavební technik použije dělníky, aby byly provedeny jednotlivosti stavby. – Každému člověku duše rodiny, národa nebo rasy přiděluje v nejpravdivějším smyslu toho slova jeho práci. Jenomže smyslový člověk ovšem naprosto není zasvěcován do vyššího plánu své práce. Na cílech národních duší, duší ras atd. spolupracuje nevědomky. Od okamžiku, kdy se žák okultismu setká se strážcem prahu, se už nemůže spokojit s tím, že bude pouze jakožto osobnost znát své vlastní úkoly, nýbrž musí nyní vědomě spolupracovat na úkolech svého národa, své rasy. Každé rozšíření jeho obzoru mu nutně ukládá i rozšířené povinnosti. Reálný děj je přitom ten, že žák připojuje ke své jemnější duševní tělesnosti novou. Obléká si o šat více. Doposud kráčel světem s těmi schránami, jež zahalovaly jeho osobnost. A co měl konat pro své společenství, pro svůj národ, rasu atd., to měli na starosti vyšší duchové, kteří používali jeho osobnosti. – Co mu „strážce prahu“ nyní dále odhaluje, je, že tito duchové od něho od nynějška odtáhnou svou ruku. Bude muset cele vystoupit ze společenství. Jako jednotlivec by se sám v sobě dokonale zatvrdil, šel by vstříc zkáze, kdyby si nyní sám nevydobyl ty síly, jimiž se jinak vyznačují duchové národů a ras. – Je pravda, že mnoho lidí řekne: Ó, to já jsem se už úplně oprostil ode všech sounáležitostí kmenových a rasových; chci být pouze „člověkem“ a „ničím než člověkem“. Těm je však třeba říci: Kdo tě přivedl k této svobodě? Což tě tvá rodina nepostavila do světa tak, jak v něm teď stojíš? Což tě tvůj kmen, tvůj národ, tvá rasa neučinily tím, čím jsi? Ony to byly, jež tě vychovaly; a jsi-li povznesen nad všechny předsudky, jsi-li jedním z dárců světla a dobrodinců svého kmene nebo dokonce své rasy, vděčíš za to jejich výchově. Ano, i když o sobě říkáš, že nejsi „nic než člověk“; dokonce i za to, že jsi dnes právě takový, vděčíš duchům svých společenství. – Teprve žák okultismu poznává, co znamená být úplně opuštěn od duchů národa, kmene, rasy. Teprve on zakouší sám na sobě bezvýznamnost jakékoli takové výchovy pro onen život, který ho nyní očekává. Neboť všechno, co získal výchovou, se úplně rozplývá a ztrácí tím, že se zpřetrhaly nitky mezi vůlí, myšlením a citem. Dívá se nazpět na výsledky veškeré dosavadní výchovy asi tak, jako by se člověk díval na dům, který se rozpadá na jednotlivé cihly a který bude nyní třeba postavit nově v jiné podobě. Zase je to více než pouhý symbol, řekneme-li: Když „strážce prahu“ vyslovil své první požadavky, zvedne se z místa, na němž stojí, větrný vír, který uhasí všechna duchová světla, jež člověku doposud osvětlovala cestu životem. A před žákem se rozprostře naprostá temnota. Přerušuje ji jenom záře vycházející ze „strážce prahu“ samého. A z této tmy zaznívají jeho další napomenutí: „Nepřekračuj můj práh, dokud ti nebude jasné, že bude na tobě, aby sis sám prosvěcoval temnotu před sebou; nepostupuj ani o jediný krok dále, pokud si nebudeš jist, že máš dost paliva ve své vlastní lampě. Lampy vůdců, které jsi měl až doposud, ti budou chybět.“ Po těchto slovech vyzve žáka, aby se obrátil a upřel pohled za sebe. „Strážce prahu“ nyní odhrne oponu, která doposud zakrývala hluboká tajemství života. Duchové kmenů, národů a ras se zde zjeví ve své plné působnosti; a žák vidí právě tak přesně, jak byl doposud veden; na druhé straně se mu ujasní, že už nadále toto vedení nebude mít. To je druhé varování, které člověk zažije na prahu z úst jeho strážce.

Pohled, který jsme naznačili, by ovšem nikdo nemohl snést nepřipraven; ale vyšší školení, které člověku vůbec umožňuje proniknout až na práh, vybavuje ho zároveň schopností, aby v příslušném okamžiku našel potřebnou sílu. Toto školení může dokonce probíhat tak harmonicky, že vezme vstupu do nového života jakýkoli vzrušující nebo bouřlivý ráz. Pro žáka vyššího poznání pak bude zážitek na prahu provázen prvním tušením onoho blaženství, jež se stane základním tónem jeho nově procitlého života. Pocit nové svobody bude převažovat nad všemi jinými pocity; a s tímto pocitem se mu budou jevit nové povinnosti a nová odpovědnost jako něco, co člověk nutně přejímá na jistém stupni života.

Život a smrt

Velký strážce prahu

Vylíčili jsme, jak setkání s takzvaným „malým strážcem prahu“ je pro člověka významné tím, že si v něm uvědomuje nadsmyslovou bytost, kterou v jistém smyslu sám stvořil. Tělo této bytosti se skládá z důsledků jeho vlastních skutků, pocitů a myšlenek, důsledků, které pro něho byly dříve neviditelné. Avšak tyto neviditelné síly se staly příčinami jeho osudu a jeho povahy. Člověk si nyní ujasňuje, jak sám v minulosti položil základy pro svou přítomnost. Jeho bytost se mu tím zjevuje do jistého stupně nepokrytě. Projevují se v něm například jisté sklony a návyky. Ujasňuje si nyní, proč je má. Jisté údery osudu ho zasáhly; nyní poznává, odkud pocházejí. Objevuje, proč něco miluje, něco jiného nenávidí, proč ho to nebo ono činí šťastným nebo nešťastným. Viditelný život se mu stává srozumitelným díky neviditelným příčinám. Také podstatné skutečnosti života, nemoc a zdraví, smrt a narození, se před jeho pohledem nově odhalují. Pozoruje, že v době před narozením utkal příčiny, jež ho musely nutně zase dovést do života. Zná nyní onu bytost v sobě, která je vybudována nedokonalým způsobem v tomto viditelném světě a kterou je možné dovést k dokonalosti zase pouze v tomto viditelném světě. Neboť v žádném jiném světě se nenaskýtá příležitost pracovat na stavbě této bytosti. A dále se mu stává srozumitelným, že smrt ho zatím nemůže od tohoto světa oddělit navždy. Musí si totiž říci: „Kdysi jsem do tohoto světa vešel poprvé, protože jsem byl tehdy bytostí, která potřebovala v tomto světě žít, aby si vydobyla vlastnosti, které by si nemohla vydobýt nikde jinde. A musím zůstat spjat s tímto světem tak dlouho, až v sobě rozvinu všechno, co je možné v něm získat. Jenom tím se jednou stanu užitečným spolupracovníkem v jiném světě, že si k tomu získám ve světě smyslově viditelném všechny potřebné schopnosti.“ – Patří totiž k nejdůležitějším zážitkům zasvěcence, že se naučí lépe znát a oceňovat smyslově viditelnou přirozenost světa v její pravé hodnotě, než toho byl schopen před svým duchovním školením. K tomuto poznání dospívá právě tím, že nahlédne do světa nadsmyslového. Kdo do něho nenahlédl a proto se snad oddává pouhému tušení, že nadsmyslové oblasti jsou nekonečně cennější, ten může podceňovat svět smyslů. Kdo však do něho nahlédl, ví, že by bez zážitků ve viditelné skutečnosti byl v neviditelné úplně bezmocný. Má-li v neviditelném světě žít, musí mít pro tento život schopnosti a nástroje. Ty však může získat jenom ve viditelném světě. Bude muset duchově vidět, aby si mohl uvědomovat neviditelný svět. Ale tato schopnost vidění pro „vyšší“ svět se postupně vytváří prostřednictvím zážitků v „nižším“. Nebylo by právě tak možné, aby se někdo v duchovém světě narodil s duchovýma očima, pokud by si je nevytvořil ve světě smyslů, jako by se dítě nemohlo narodit s fyzickýma očima, kdyby se nevytvořily v matčině těle.

Z tohoto hlediska také pochopíme, proč „práh“ k nadsmyslovému světu je střežen „strážcem“. V žádném případě totiž nesmí být člověku dovoleno, aby skutečně nahlédl do oněch oblastí, dokud k tomu nezískal nezbytné schopnosti. Proto se pokaždé, když člověk ve smrti vstupuje do jiného světa a je dosud neschopen práce v něm, zážitky tohoto světa zastírají duchovou rouškou. Má jej spatřit teprve tehdy, až se pro to stane plně zralým.

Když žák vyššího poznání vstoupí do nadsmyslového světa, získává pro něho život úplně nový smysl, začíná ve smyslovém světě spatřovat půdu, z níž vzcházejí zárodky pro vyšší svět. A v jistém smyslu se mu tento „vyšší“ bude bez „nižšího“ jevit jako nedostatečný, neúplný. Otvírají se před ním dva výhledy. Jeden do minulosti, druhý do budoucna. Hledí do minulosti, v níž ještě nebyl tento smyslový svět. Předsudek, že by se nadsmyslový vyvinul ze smyslového, už totiž dávno překonal. Ví, že tu nejprve byla nadsmyslová podstata, a všechno smyslové že se vyvinulo z ní. Vidí, že on sám, nežli poprvé vešel do tohoto smyslového světa, přináležel nadsmyslovému světu. Avšak tento někdejší nadsmyslový svět potřeboval průchod smyslovou existencí. Jeho další vývoj by bez tohoto průchodu nebyl býval možný. Teprve až se ve smyslové říši vyvinou bytosti s příslušnými schopnostmi, může nadsmyslový svět opět pokračovat ve svém vývoji. A těmito bytostmi jsou lidé. V podobě, v níž nyní žijí, vzešli z nedokonalého stupně duchové existence a na tomto nedokonalém stupni jsou sami vedeni k oné dokonalosti, jež je pak učiní použitelnými pro další práci ve vyšším světě. – A tady navazuje výhled do budoucna. Poukazuje k vyššímu stupni nadsmyslového světa. V něm se ukážou plody vytvořené ve smyslovém světě. Smyslový svět jako takový bude překonán; jeho výsledky však budou včleněny do vyššího.

Tím je dáno porozumění pro nemoc a smrt ve smyslovém světě. Smrt totiž není nic jiného než výraz pro to, že někdejší nadsmyslový svět dospěl až k bodu, z něhož nemohl pokračovat dále svou vlastní silou. Byla by bývala pro něj nevyhnutelná všeobecná smrt, kdyby nebyl získal nový oživující podnět. A tak se tento nový život stal bojem proti všeobecné smrti. Ze zbytků odumírajícího, v sobě tuhnoucího světa vykvetly zárodky nového. Proto máme ve světě umírání a život. A věci přecházejí pomalu jedna do druhé. Odumírající části starého světa ještě lpějí na nových zárodcích života, které z nich přece vzešly. Nejzřetelněji se to obráží právě na člověku. Jako svou schránu nese na sobě to, co se uchovalo z onoho starého světa; a v nitru této schrány se vytváří zárodek oné bytosti, jež bude žít v budoucnu. Je tedy bytostí dvojitou, smrtelnou a nesmrtelnou. Co je v něm smrtelného, je ve svém závěrečném stavu, nesmrtelné ve svém počátečním stavu. Ale teprve v rámci tohoto dvojitého světa, jehož výrazem je oblast smyslově-fyzická, osvojuje si schopnosti pro to, aby mohl vést svět vstříc nesmrtelnosti. Dalo by se to dokonce vyjádřit i takto: Je jeho úkolem, aby sám z říše smrtelného bytí vydobýval plody pro nesmrtelnost. Zahledí-li se tedy na svou bytost, jak si ji sám v minulosti vybudoval, musí si říci: Mám v sobě prvky odumírajícího světa. Pracují ve mně, a jenom poznenáhlu mohu lámat jejich moc nově ožívajícími prvky nesmrtelnosti. Tak vede cesta člověka ze smrti do života. Kdyby v hodině umírání mohl mluvit s plným vědomím sám k sobě, musel by si říci: „To, co nyní umírá, bylo mým učitelem a mistrem. To, že umírám, je účinek celé oné minulosti, s níž jsem úzce spjat. Ale na poli smrtelnosti mi dozrávaly zárodky nesmrtelnosti. Ty ponesu s sebou ven do jiného světa. Kdyby záleželo pouze na minulosti, nebyl bych se mohl vůbec nikdy narodit. Zrozením je život minulosti uzavřen. Život ve světě smyslů byl vydobyt novým životním zárodkem ze všeobecné smrti. Doba mezi zrozením a smrtí je jenom výrazem toho, kolik byl nový život schopen vyzískat svým zápasem s odumírající minulostí. A nemoc není nic než další působení odumírajících částí této minulosti.“

Z toho všeho vyplývá i odpověď na otázku, proč se člověk propracovává jen poznenáhlu z poblouzení a nedokonalosti k pravdě a dobru. Jeho skutky, city a myšlenky jsou zatím podrobeny vládě toho, co zaniká a odumírá. Z toho, co zaniká a odumírá, byly vytvořeny jeho smyslově-fyzické orgány. Proto jsou samy tyto orgány i všechno, co je prozatím podněcuje k činnosti, zasvěceny zániku. Není tomu tak, že by instinkty, pudy, vášně atd. a orgány, jež k nim patří, byly něčím nepomíjivým, nýbrž nepomíjivé bude teprve to, co se objevuje jakožto dílo těchto orgánů. Teprve až člověk z toho, co pomíjí, vypracuje všechno, co se dá z něho vypracovat, bude moci odložit základ, z něhož vyrostl a jehož výrazem je fyzický, smyslový svět.

Tak představuje první „strážce prahu“ věrný obraz člověka v jeho dvojí přirozenosti, člověka, jak je smísen z živlu pomíjivého a nepomíjivého. Jasně se na něm ukazuje, co mu ještě chybí, aby dosáhl oné vznešené světelné postavy, jež bude zase s to obývat ryzí duchový svět.

Stupeň zapletení do fyzicko-smyslové přirozenosti se prostřednictvím „strážce prahu“ stává pro člověka názorným. Toto zapletení nachází výraz především v existenci instinktů, pudů, žádostí, sobeckých přání, ve všech formách zištnosti atd. A pak v příslušnosti k určité rase, určitému národu atd. Neboť národy a rasy jsou jenom různé stupně ve vývoji k ryzímu lidství. Rasa, národ stojí tím výše, čím dokonaleji jejich příslušníci vyjadřují ryzí, ideální typ člověka, čím více se z toho, co je fyzicky pomíjivé, propracovali k tomu, co je nadsmyslově nepomíjivé. Proto je vývoj člověka stále novými vtěleními ve stále vyšších formách národních a rasových procesem pozvolného osvobozování. Na jeho konci se musí zjevit člověk ve své harmonické dokonalosti. – Podobným zdokonalováním je průchod stále čistšími formami mravních a náboženských názorů. Neboť každý mravní stupeň obsahuje vedle idealistických zárodků budoucnosti ještě i tíhnutí k pomíjivosti.

Ve vylíčeném „strážci prahu“ se ovšem zjevuje jenom výsledek uplynulé minulé doby. A ze zárodků budoucnosti je v něm obsaženo jenom to, co tam bylo vetkáno v této uplynulé době. Avšak člověk musí vnést do budoucího nadsmyslového světa všechno, co byl schopen vydobýt ze světa smyslů. Kdyby tam chtěl vnést jenom to, co bylo vetkáno výhradně minulostí do postavy jeho duchového protějšku, splnil by svou pozemskou úlohu jenom zčásti. Proto se v dalším průběhu okultní cesty přidružuje k „menšímu strážci prahu“ po nějakém čase „větší strážce prahu“. Zase se pokusíme podat formou vyprávění, co se odehrává v setkání s tímto druhým „strážcem prahu“.

Když člověk poznal, od čeho se musí oprostit, vstoupí mu do cesty vznešená světelná postava. Je nesnadné popsat slovy naší mluvy její krásu. – K tomuto setkání dochází, když se orgány myšlení, cítění a vůle od sebe oddělily i pro fyzické tělo do té míry, že řízení jejich vzájemných vztahů se už neuskutečňuje jimi samými, nýbrž vyšším vědomím, jež se nyní cele oddělilo od fyzických podmínek. Orgány myšlení, cítění a vůle se tak staly nástroji ve službách lidské duše, jež vykonává svou vládu nad nimi z nadsmyslových oblastí. Před touto duší, jež se takto osvobodila ze všech smyslových pout, stojí nyní druhý „strážce prahu“ a promlouvá asi toto:

„Osvobodil ses ze světa smyslů. Získal jsi domovské právo v nadsmyslovém světě. Z něho můžeš nyní působit. Svou fyzickou tělesnost v její přítomné podobě už pro svůj vlastní vývoj nepotřebuješ. Pokud sis chtěl pouze získat schopnost přebývat v tomto nadsmyslovém světě, nemusel by ses už vracet do smyslového. Pohleď však nyní na mne. Viz, jak nezměrně vysoko stojím nade vším, co jsi už ze sebe dnes vytvořil. K přítomnému stupni svého zdokonalení jsi dospěl díky schopnostem, které jsi mohl rozvinout ve smyslovém světě, pokud jsi byl ještě na něj odkázán. Nyní však musí pro tebe nadejít doba, v níž tvé osvobozené síly budou dále pracovat na tomto smyslovém světě. Doposud jsi pracoval jenom na vykoupení sebe sama, nyní – sám vysvobozen – můžeš pracovat na vysvobození všech svých druhů ve smyslovém světě. Do dneška jsi usiloval jako jednotlivec; nyní se začleň do celku, abys do nadsmyslového světa nepřinášel jenom sebe, nýbrž i všechno ostatní, co se vyskytuje ve smyslovém. S mou podobou budeš jednou s to se sjednotit, ale já sám nemohu být blažený, dokud jsou na světě nebožáci! Jako jednotlivec, který se sám osvobodil, bys možná chtěl přesto vejít už dnes do říše nadsmyslového světa. Pak ale bys musel shlížet dolů na dosud nevykoupené bytosti smyslového světa. A tvůj osud by se od jejich osudu oddělil. Všichni jste však spolu spjati. Všichni jste museli sestoupit do smyslového světa, abyste z něho vytěžili síly pro vyšší svět. Kdyby ses od nich oddělil, zneužil bys sil, jež jsi mohl beztak vyvinout jenom ve společenství s nimi. Kdyby nebyly ony sestoupily, nebyl bys mohl sestoupit ani ty; bez nich by se ti nedostávalo sil k tvé nadsmyslové existenci. O tyto síly, jichž jsi vydobyl spolu s nimi, musíš se také s nimi podělit. Proto ti bráním ve vstupu do nejvyšších oblastí nadsmyslového světa, dokud nevynaložíš veškeré své vydobyté síly na vykoupení světa, k němuž patříš. S tím, co jsi až dosud získal, prodlévej klidně ve spodních oblastech nadsmyslového světa; před branou do vyšších však budu stát já „jakožto cherub s plamenným mečem před rájem“ a budu ti bránit ve vstupu tak dlouho, pokud budeš mít ještě síly, jež zůstaly nepoužity ve smyslovém světě. A nebudeš-li chtít svých sil použít, přijdou jiní a ti jich použijí; zářivě vznešený nadsmyslový svět potom přijme všechny plody světa smyslového; ty však ztratíš půdu, s níž jsi během věků srostl. Očištěný svět se bude vyvíjet dále a přeroste tě. Ty z něho budeš vyloučen. Tak se octneš na černé stezce, ti však, od nichž ses odloučil, budou putovat po bílé.“

Tak se ohlašuje „velký strážce prahu“ brzy poté, co došlo k setkání s prvním strážcem. Zasvěcenec ale ví naprosto přesně, co ho čeká, jestliže podlehne vábení předčasného pohybu v nadsmyslovém světě. Z druhého „strážce prahu“ vychází nepopsatelná záře; jako daleký cíl se rýsuje před zřící duší sjednocení s ním; ale právě tak má před sebou i jistotu, že toto sjednocení bude možné teprve tehdy, až zasvěcený vskutku vynaloží všechny síly, jichž se mu dostalo z tohoto světa, ve službách jeho vysvobození a vykoupení. Rozhodne-li se splnit požadavky oné vyšší světelné postavy, bude moci přispět k osvobození lidského rodu. Položí své dary na obětní oltář lidstva. Dá-li přednost svému vlastnímu předčasnému povznesení do nadsmyslového světa, pak se proud vývoje lidstva převalí přes něj ke svým dalším cílům. Sám pro sebe už nemůže po svém vysvobození získat žádné nové síly ze světa smyslů. Dá-li mu svou práci přesto k dispozici, učiní tak s tím, že se sám zřekne toho, aby čerpal z místa svého dalšího působení ještě něco sám pro sebe. Nelze ovšem považovat za něco samozřejmého, že člověk zvolí bílou stezku, je-li takto postaven před rozhodnutí. To bude totiž záviset plně na tom, zdali při tomto rozhodování už bude tak očištěn, že ho žádný skrytý hlas sobectví už nepřesvědčí o tom, že ona vábení blaženosti by byla něco žádoucího. Tato vábení jsou totiž myslitelně největší. A na druhé straně ho vlastně nebude znatelně vábit vůbec nic. Nic zde nebude promlouvat k jeho sobectví. Co člověk získá ve vyšších oblastech nadsmyslového světa, z toho mu nic neplyne; je to výhradně něco, co vychází z něho: láska k tomu světu, který je kolem něho. Neboť ten, kdo bude putovat po černé stezce, nebude určitě postrádat nic z toho, co požaduje sobectví. Naopak: samy plody této stezky jsou tím nejplnějším uspokojením egoismu. A žádá-li si někdo blaženství jenom pro sebe, bude se jistojistě ubírat po této černé stezce, protože pro něho bude přiměřená. – Nikdo nechť proto neočekává od okultistů na bílé stezce, že mu dají návod k rozvoji jeho vlastního sobeckého já. Nemají ani ten nejmenší zájem o blažené prožívání některého jednotlivce. Toho nechť si dosahuje každý sám pro sebe. Urychlovat je není úlohou bílých okultistů. Jim záleží výhradně na rozvoji a osvobození všech bytostí, jež jsou lidmi a společníky lidí. Proto dávají pouze návody, jak zdokonalovat své síly pro spolupráci na tomto díle. Nad všechny jiné schopnosti staví proto nezištnou oddanost a vůli k oběti. Nikoho přímo neodmítají, neboť i největší egoista může pracovat na své očistě. Ale kdo hledá něco jenom pro sebe, nenajde, pokud nezmění svůj postoj, u okultistů nic. Třebaže mu oni neodejmou svou pomoc – on, hledající, se připravuje o ovoce jejich podpory sám. Proto ten, kdo opravdu dbá návodů dobrých učitelů okultismu, porozumí po překročení prahu požadavkům „velkého strážce“; kdo se však těmito návody neřídí, nechť také ani nedoufá, že se s jejich pomocí někdy dostane k prahu. Jejich návody vedou k dobrému, nebo vůbec k ničemu. Neboť aby někoho vedli k sobeckému blaženství a k pouhému životu v nadsmyslovém světě, to leží za hranicemi jejich úlohy. Ta je od počátku založena tak, že žáka tak dlouho nevpouští do nadzemského světa, až do něho vkročí s vůlí k darující, oddané spolupráci.