Rudolf Steiner

Okultní vývoj člověka

Úvodní slova k přednáškovému cyklu

Haag 20. 3. 1913

Milí přátelé,

jsme zde poprvé shromážděni k přednáškovému cyklu od doby, co ti z našich přátel, kteří mohli poznat naše současné úsilí, se spojili se členy dřívější německé Theosofické společnosti, která – nemůžeme to nazvat jinak – byla z naší společnosti vyloučena. Je zapotřebí, milí přátelé, abych ve chvíli (pro mne obzvlášť slavnostní), kdy vás mohu pozdravit – v souvislosti s konáním tohoto cyklu, připojil několik slov k tomuto srdečnému, upřímnému pozdravu.

Je to nutné z toho důvodu, že naši přátelé snad ještě často budou v nejbližší době při různých příležitostech a na různých místech muset hovořit o pravém stavu událostí, které se v poslední době odehrály mezi námi a našimi přáteli. Z mnohých přípisů a projevů jsme mohli vidět, že tu a tam nebylo pociťováno jako přirozené to, že jsme na své přednášky nepřipouštěli členy theosofické společnosti, pokud je spravována z Adyaru. Ukázalo se, že toto nutné opatření nebylo všude pocítěno ihned jako tak nezbytně nutné; na mnoha místech vládlo mínění, že pro zachování pokoje atp. bychom udělali lépe, kdybychom nesáhli tak přísně k takovému opatření.

Ale přece, milí přátelé, když uvážíte vše, co se stalo, budete moci, ba dokonce budete muset před každým hájit, že v daném vážném okamžiku se muselo k tomuto opatření sáhnout. Neboť totiž musíte uvážit, že německá sekce snad nevystoupila (jak by se to mohlo formálně vykládat) z theosofické společnosti, ale byla ve vší skutečnosti přece vyloučena. Vyloučena s důvodem, který formálně možno definovat zcela zvláštním způsobem, že zde dokonce byla odvaha říci, že německá sekce nějak porušila stanovy theosofické společnosti. Prohlašuje se totiž, že tato německá sekce vyloučila ze svého složení členy Hvězdy Východu, tedy vyznavače určitého názoru.

Je nutné uvážit, že druhá strana napřed udělala všechno, aby německá sekce nemohla jinak, než – nikoli členy Hvězdy Východu, ale – osobnosti, které v Německu přicházely v úvahu jako členové Hvězdy Východu, skutečně nepřipouštět již k přednáškám německé sekce. Neboť v okamžiku, kdy Hvězda Východu začala pronikat do Německa, postavila se s vysloveně nepřátelským úmyslem proti německé sekci; hlavně se snažila vyjadřovat systém, který se mimo jiné zase (mohli bychom říci) tak skrytým zvláštním způsobem projevil v posledním, březnovém „Theosofistu“.

Osobnosti, vlajkonoši Hvězdy Východu, se snažili líčit naši práci tak, jako kdyby se nám jednalo o to, vylučovat z našich snah nějaký duchovní názor, stanovisko. Tím byl veden proti německé sekci útok, spočívající vesměs jen na objektivní nepravdě. A všechna opatření, jež byla mírnější povahy, zůstala neúčinná proti podrývání, které se stále přiostřovalo v tom směru, že se hanobil před celým světem veškerý charakter našich snah. Nakonec jsme byli nuceni prohlásit (v zájmu možnosti naší práce), že nemůžeme jít pohromadě s těmi osobnostmi, které se v Německu připojily ke Hvězdě Východu. Ale podobné útoky přicházely od osobností Hvězdy Východu také ze zahraničí. Opatření, které zde bylo učiněno proti Hvězdě Východu nebylo ničím jiným, než obranným opatřením, a kdo je líčí jinak, ten to neříká správně. Bylo to nutné obranné opatření, vyprovokované skutečností, že naše práce by byla nejen rušena, ale naprosto znemožněna, kdybychom k tomuto opatření nesáhli.

Naši práci možno skutečně charakterizovat poukazem na to, že existovaly mezi námi lóže, které pracovaly docela jinak nežli my, a přesto jim nebyl ani vlas zkřiven. My jsme uznali všechny lóže, které se stavěly na docela jiné stanovisko než naše. Ale když potom v souvislosti s výslovným podrýváním ze strany Hvězdy Východu měly být založeny lóže, které již ve svém názvu nesly útok nejen na naši práci, ale na pravdivost a čestnost našeho smýšlení, pak bylo obranné opatření nutné z toho důvodu, že bychom se byli stali nepravdivými lidmi, kdybychom byli takové lóže nějak tvořili. Tak jsme byli přivedeni k nutnosti, buď se stát hluboce vnitřně nepravdivými, nebo se chopit tohoto obranného opatření proti členům Hvězdy Východu.

Vždy je možné v prazvláštním světle líčit tuto taktiku (nejprve někoho donutit k nějakému jednání a potom takové jednání označit za nezákonné). Smím říci, že vlastně u mála opatření ve světě se stalo, aby se lidé chovali takovýmto způsobem; to zůstalo vysokou měrou přece jen vyhrazeno dnešní theosofické společnosti.

Když dále čtete přípis, který k nadcházejícímu vyloučení německé sekce byl podán paní Besantovou generálnímu sekretáři tehdejší sekce, tu nebudete moci považovat tento přípis za nic jiného – než za skutečné vyloučení; budete si muset říci: kdyby jej německá sekce nebyla takto brala, pak by se postavila na nepravdivou půdu.

Ale potom musíte uvážit, že těmto věcem předcházel oběžník z mé strany generálním sekretářům, kde bylo podrobně vyloženo, jak se věc vlastně měla. Tento oběžník obsahoval skutečné podklady pro posouzení stavu věcí. Musel jsem dospět ke smutné zkušenosti, že mimo generálního sekretáře skandinávské sekce, který však mezitím odstoupil, nebyla ani jediná osobnost ve sboru generálních sekretářů a generální rady, která by projevila ochotu zabývat se tím, co jsem předložil. Vše, co vycházelo od generálních sekretářů, bylo postaveno tak, že předem se předpokládalo, že všechna líčení z Adyaru jsou ta jedině směrodatná, co jediné mohlo sloužit za podklad k posouzení stavu věci. Je to smutná zkušenost, která vyplynula jako výsledek mého tehdejšího oběžníku. Je možno říci: Mohla se nás zmocnit oprávněná bolest nad osudem theosofické společnosti, když jsme museli zjistit u celé korporace tuto všeobecnou hluchotu k docela otevřeně mluvícím skutečnostem.

A koruna celému tomu systému byla nasazena řečí, kterou paní Besantová v Adyaru pronesla, kde ukázala, jak jí schází jakákoli možnost získat vztah k potřebnému citu pro povinnost, který musíme mít, abychom skutečnosti nejprve ověřili a potom teprve něco tvrdili. Paní Besantová tvrdila, jak známo, že moje výchova byla vedena jezuity. Není možno říci něco, co by absurdnějším, bláhovějším způsobem bilo do tváře – veškeré, veškeré pravdě, nežli tvrzení, vržené první osobností vedení theosofické společnosti do shromáždění v téže době, kdy jsme v Kolíně za přítomnosti četných přátel i z této země měli přednáškový cyklus, ve kterém jsme znovu mohli potvrdit, že jsme se snažili stát pevně a pravdivě na pravdivé půdě staré theosofické společnosti.

Měla by se pocítit, milí přátelé, celá anomálie takové skutečnosti. Nejen že se stalo toto, ale paní Besantová měla odvahu, ne záviděníhodnou odvahu, že na skutečnosti, které jsem vylíčil v čísle „Mitteilungen“ (kdy jsem byl poprvé donucen tyto skutečnosti vylíčit), učinila odpověď, v jejímž závěru pronesla slova, že to jsou její poslední slova v této záležitosti.

Milí přátelé, po dosavadních zkušenostech by možná mohlo být – může zde snad existovat taková možnost – že jsou zde v theosofické společnosti lidé, kteří na takovou odpověď ještě něco dají. V této odpovědi by se mohlo hledat slovo, které by odpovídalo objektivní pravdě; nic by se nenašlo, neboť v této odpovědi je všechno postaveno přímo na hlavu. A sice tak, že toto stavění na hlavu se provádí za ohromného slovního harcování. Je přímo podivuhodné, že se může najít někdo, kdo je schopen takovým způsobem stavět věci na hlavu; každá věta v oné odpovědi obsahuje něco, co je opakem toho, co se stalo.

Při berlínské valné hromadě nebo shromáždění Anthroposofické společnosti jsem ani slovem nepoukázal na tento článek, abych ještě více nevyčerpával čas, který byl již silně omezený. A nechci se ani dnes zabývat tímto článkem, který si stačí jen přečíst, aby každý viděl, z jakého ducha vyplynul.

Jen se chci zmínit o jedné věci, neboť ta není hned sama z toho vidět. Na konci se nachází věta, která zní asi takto: Dr. Steiner praví, že pamflet Dr. Vollratha – je míněn tištěný pamflet, o kterém byla tak nesnesitelným způsobem řeč na předcházející valné hromadě – ten že neobsahuje nic jiného než jistá opakování, která mu paní Besantová zaslala ohledně jeho vyloučení.

Kdo umí číst, ten muže vidět, že zde přece paní Besantová praví, že tento dopis, výzvu od Dr. Vollratha ... měla po ruce ..., ba říká více: „Jestliže onen dopis neobsahoval nic více než onen pamflet, který mně zaslal Dr. Vollrath, tedy to musí být velmi nevinné.“ Jestliže však paní Besantová tvrdí, že pamflet by musel být nevinný, tak opakuje obvinění, která byla obsažena v onom tehdejším prohlášení (výzvě) Dr. Vollratha paní Besantové, jelikož přece praví, že to bylo nevinné.

Mezi těmito obviněními se nachází například bod, že Dr. Vollrath se musel proti mně obrátit, poněvadž hrabivým způsobem požívám příliš vysoký plat a poněvadž moje cvičení jsou tak černomagické povahy, že četní lidé prý onemocněli, mnozí prý zemřeli ... a že všechna ona cvičení měla zase za účel získat magické síly a nikoli poznání... a tak podobně. O všech těchto věcech tvrdí Vollrath, že je ochoten je dokázat, požádá-li o to paní Besantová.

To byl dopis, který zaslal Vollrath do Adyaru. Tento dopis měla paní Besantová u sebe, a zmíněné věci byly jeho podstatnou částí. Paní Besantová o tom praví: „Jestliže Dr. Steiner tvrdí, že tento pamflet obsahuje jen opakování oné tehdejší výzvy, pak musí být tento pamflet velmi nevinné povahy.“ Tedy paní Besantová před světem nazvala tyto obžaloby (že Dr. Steiner se chtěl obohatit, zatímco každý plat odmítl – a že dával cvičení, která jsou prý černomagické povahy, která činí lidi nemocnými, ze kterých lidé dokonce umírají), tato obvinění nevinnými, aby vylíčila světu svým způsobem tento případ. Tak vypadá to, co v únorovém sešitu „Theosofistu“ paní Besantová znovu servírovala svým přívržencům.

K těmto slovům bych nechtěl již nic připojovat; neboť tyto věci jsou skutečně stále méně snesitelné, čím více k nim něco připojujeme. Chtěl bych se jen zeptat, zdali naše pocity, které jsme měli teď v Berlíně, když se naši přátelé rozhodli vyvinout úsilí, aby se konečně věc skoncovala, zdali tento náš pocit byl oprávněný, neboť předpokládáme, že naši přátelé by sami měli pocit, že je nemožné, abych mluvil k těm, kdo se nadále nazývají vyznavači paní Besantové. Porušili bychom všechny okultní zásady, kdybychom chtěli mluvit k lidem, kteří nás – smím-li toho výrazu použít – vyhodili, kteří nás vylíčili takovým způsobem, jak se to zlíbilo paní Besantové.

Zabývat se věcmi jako březnovým „Theosofistem“ se mi protiví tak, že to nechci dělat. Neboť to, co je zde ponořeno do cukrově sladké omáčky, je nejskrytější útok, jaký si jen lze představit. Zásadně stojíme na stanovisku – jak jste viděli ze stanov Anthroposofické společnosti, že k nám může přijít každý. Ale ti, kdo nedovedou vidět do pravdy v záležitosti, o kterou jde, ti prohlašují zásadně, i když k nám chtějí přijít, že by nás vlastně chtěli mít venku z naší společnosti.

A způsob, jakým se zachovali generální tajemníci, dokazuje, že by od nás bylo nepravdivé, kdybychom teď učinili jiné opatření, nežli to – že se udělá čára mezi tím, co chceme my, a tím, co se teď dělá v theosofické společnosti ne podle zásad, ale proti všem zásadám staré theosofické společnosti.

Ale mohu snad říci také druhou stránku celé záležitosti, milí přátelé.

Vlastně bylo jen žádoucí, aby se naši přátelé necítili jaksi na rozpacích, když se dále bude rozebírat to a ono. Pouze z tohoto důvodu bylo nutno říci slova, která byla právě řečena jako pozadí toho, co vám dále chci říci jako jakýsi pozdrav. Vlastně musím doznat, milí přátelé, že já sám (smím-li k vám ještě okamžik mluvit – a přátelství, které jste mi prokázali, mě k tomu jistým způsobem opravňuje) – já sám pociťuji vše to, co se stalo, vedle všeho drsného, vedle všeho trapného zároveň, jako velké osvobození, jako osvobození právě z tlaku, který již léta tížil v životě theosofické společnosti od doby onoho mnichovského kongresu evropských sekcí, kdy jsme se snažili vnést do theosofické společnosti nový tón, vystupující tehdy ještě nesměle, a to na základě nikoli národnostním nebo jednostranně názorovém, ale na skutečně široké základně přítomné doby. Tehdy jsme mohli slyšet úsudek: To, co jste zde udělali, není theosofie, to je něco docela jiného.

Společnost, která je založena na okultismu, ta má v sobě přece jen, i když se jednotlivec může osvobodit od jejích hranic a mezí, má přece jen síly, působící duševně i duchovně. A nebylo prostě možno v rámci theosofické společnosti uplatňovat to, co se oprávněně nazývá okultismem, uplatňovat jej v celé jeho liberálnosti a v jeho přizpůsobení pro naši přítomnou vývojovou epochu lidstva. A doufám, že bude-li nám dopřáno vést dále Anthroposofickou společnost, přesvědčí se naši přátelé, že osvobození od theosofické společnosti nepřinese nám zúžení, ale naopak rozšíření našeho okultního snažení.

Mnohé z toho, co nebylo možno uskutečnit v theosofické společnosti pro její předsudky, protože vůči nám vystupovala s úzce omezenými zvyklostmi, to se dá uskutečnit v Anthroposofické společnosti. Ti, kdo budou chtít vidět, uvidí, že se nyní chceme snažit právě o širokost pohledu, kterou potřebujeme v naší přítomnosti a aby to, co v naší době má dolů z duchovních světů plynout jako bohatství duchovní moudrosti a jako duchovní podněty vůle – mohlo skutečně sloužit k dobru té části lidstva, která má pro to porozumění.

Proto mám za to, že tento první cyklus, který mohu konat zde před vámi, milí přátelé, a který je prvním cyklem založené Anthroposofické společnosti, proto mám za to, že je třeba jej pozdravit jako zvláště slavnostní.