Okultní vývoj člověka

V. přednáška

V Haagu 24. 3. 1913

Milí přátelé.

Jde především o to, abychom tento přednáškový cyklus vyslechli opravdu s plným pochopením jeho smyslu, to znamená, abychom jej považovali za výklad zážitků, které člověk prodělává jako změny v sobě samém, když prodělává esoterní vývoj, respektive vývoj podnícený duchovní vědou. Na to, co je zde líčeno, je zapotřebí se dívat jako na něco, co může být během tohoto vývoje prožito. Pochopitelně, že je možné popsat jen nejvýznamnější zážitky (tak řečeno typické). Pomocí těchto nejdůležitějších zážitků si však budeme moci učinit představu ještě o mnohém jiném, čeho se je možné během vývoje dožít. Včera jsme hovořili hlavně o tom, jak si člověk získává jemnější citlivost vůči tomu, co se ve vnějším životním éteru a v éteru vůbec děje. Tyto zážitky jsou spojeny, jak již bylo řečeno, ještě s mnohým jiným. Zážitek, na který musíme obzvláště dbát, je poznatek, k němuž dospíváme v souvislosti se svojí schopností usuzovat. Jako lidé uplatňujeme se ve světě tím, že věci, jež k nám přistupují, určitým způsobem posuzujeme, že si o nich tvoříme představy, že shledáváme to či ono správným, to či ono nesprávným. Na tom, jak člověk dovede o věcech usuzovat, je pak založeno to, co zpravidla označujeme jako rozumnost, jako chytrost, jako usuzovací schopnost. Tato rozumnost, tato chytrost, tato schopnost úsudku, ta se však stává během vývoje něčím, co počneme vidět v docela jiném světle. Částečně to bylo naznačeno již včera.

Začínáme čím dál tím více poznávat, že pro vlastní vyšší spirituální život – právě tato rozumnost, tato naše chytrost nemá vlastně tu nejmenší cenu, ačkoli je nutno si tuto schopnost přinést z obyčejného života, jakožto výchozího místa našeho vývoje, v míře co největší. Ocitáme se tak v postavení, jež se může člověku dneška, člověku, posuzujícímu věci z hlediska prospěšnosti, zdát nepochopitelným, ba přímo nemožným. Bude se mu zdát nesnesitelné, že na jedné straně může být zpočátku něčeho pro náš vyšší vývoj zapotřebí, ale že toto pak během vývoje samotného ztrácí jakoukoli cenu. Přesto však zůstává pravdou, že se skutečně musíme nejdříve snažit o to, abychom na fyzické úrovni co možná nejvíce rozvíjeli svou zdravou, skutečnostem odpovídající usuzovací schopnost, uvědomujíce si přitom, že za pobytu ve vyšších světech tato usuzovací schopnost již nebude mít onu hodnotu, jakou má zde dole. Chceme-li mít zdravé vyšší smysly, pak musíme vyjít ze zdravé usuzovací schopnosti; ale tato zdravá schopnost soudnosti se pak musí proměnit ve vyšší zření, ve zdravou schopnost pozorovací.

I když se sebe více snažíme o vyšší vývoj, přesto jsme však nuceni prodlévat na fyzické úrovni. Mezi lidmi této fyzické úrovně a naší úlohou je – na této fyzické pláni vyvíjet zdravou usuzovací schopnost (zdravé myšlení). Musíme proto pečlivě dbát na to, abychom se včas naučili nesměšovat navzájem život ve vyšších světech se životem na fyzické úrovni. Kdo chce bezprostředně používat toho, čeho se dožívá ve vyšších světech, také pro svět fyzický (fyzickou úroveň), ten se stane snadno snílkem (blouznivcem), zbytečným člověkem. Musíme si navyknout moci žít jasně ve vyšších světech a když vystoupíme ze stavu tohoto života ve vyšších světech, přidržovat se potom – pokud možno – zase toho, co je správné pro fyzickou úroveň. A toto své dvojí stanovisko, jež je podmíněno dvojím hlediskem duchovního a fyzického života samého, musíme pečlivě a svědomitě dodržovat. Správnému postoji ke světu se v této oblasti naučíme tak, jestliže si nezvykneme pokud možno vnášet do všedního života to, co jednou patří vyššímu světu. Je nutno vnášet do všedního života pokud možno málo toho, k čemu můžeme být tak snadno sváděni. Například tím, že řekneme o někom, kdo nám není sympatický, že nemůžeme snášet jeho auru. Je lépe, přidržet se v obyčejném životě obvyklé mluvy a říkat dále, že je nám to či ono nesympatické. Nejlépe, zůstaneme-li v tomto směru člověkem na fyzické úrovni mezi ostatními lidmi na fyzické úrovni a šetříme-li pokud možno v obyčejném životě slova a výrazy, které mají plnou oprávněnost pokud jde o vyšší světy. Měli bychom se pečlivě ve svých denních (obyčejných) hovorech vystříhat užívání slov, pojmů a představ, které náleží vyššímu světu.

Někomu, kdo – řekněme – shledává jako potřebné ze svého nadšení pro spirituální život, pronikat tímto spirituálním životem celé své jsoucno, může se stát tento požadavek pedantský. A přesto je to (co by se snad mohlo v obvyklém případě pro obvyklý život jevit pedantské) důležitou výchovnou zásadou pro člověka, jenž chce poznat vyšší světy.

Kdyby se nám potom někdy zdálo vhodnější označovat něco kolem sebe slovy (výrazy) vytvořenými pro vyšší život, tehdy se to snažme přeložit do mluvy vyhovující, jak jen možno, požadavkům fyzické úrovně. Je třeba opět zdůrazňovat, že tyto věci nejsou indiferentní (netečné), nýbrž velmi působivé a plné významu.

Předpokládáme-li to, pak můžeme již nepředpojatě hovořit o tom – že pro život ve vyšších světech naše obyčejná schopnost uvažování nemá cenu – že se učíme poznávat, že dosavadní způsob, jímž jsme až dosud byli chytří, musí nyní přestat. A tu si opět uvědomíme svoji závislost na éterickém životě světa, totiž na tom, co nazýváme – čas. Je to zkušenost, k níž stále a stále docházíme. Jak často dnes vidíme, jak lidé již od raného mládí přistupují ke všemu možnému a domnívají se, že je možné věc posoudit prostě proto, jelikož si získali určitou míru usuzovací schopnosti a že mohou tedy vůči všemu říci své „ano“ nebo „ne“, že mohou – tak řečeno – filosofovat o všem možném.

Toto přesvědčení, tato pevná víra ve schopnost usuzovací, ta však během esoterního vývoje doznává naprostého vyvrácení. Tehdy pozorujeme, že podstatou našeho usuzování je něco, čemu je třeba dát především uzrát. Poznáváme, že je nutno s jistými představami, jež jsme během esoterního vývoje přijali, prostě určitou dobu žít, aby se tak mohlo s nimi vypořádat naše éterické tělo. Toto vyčkávání s úsudkem je nutné, chceme-li dospět k úsudku, s nímž bychom mohli být srozuměni. Vidíme tedy, že musíme na toto utvoření úsudku čekat. Pochopíme tak skutečně plný význam slov: Tomu, co je obsahem duše je nutno nechat v sobě zrát. U vědomí toho se pak nutně stáváme stále skromnější a skromnější.

S tímto uskromňováním se je to však zvláštní jednak proto, že nejsme vždy s to vždy udržovat rovnováhu mezi nutností něco posoudit a mezi čekáním na chvíli, kdy k tomu budeme zralí, jednak i proto, jelikož se lze v těchto věcech hodně mýlit a protože kromě života samého zde neexistuje vlastně nic, co by nám věc mohlo objasnit. Při uvažování o otázce týkající se nějaké záhady světa, nějaké světové zákonitosti, může k člověku, který již esoterně pokročil, přistoupit například takový filosof. Jestliže je tento filosof schopen vyslovit jenom svůj filosofický soud, bude pak i věřit, že pravdu vystihuje jedině on, a nám bude jasné, že tuto víru mít musí. Ten druhý, tj. esoterik, bude přesto zcela dobře vědět, že na základě usuzovací schopnosti, jíž je schopen tento filosof, není vůbec možno o této otázce rozhodnout. Je si vědom toho, že představy, na jejichž podkladě si filosof svůj úsudek vytvořil, měl on sám (esoterik) kdysi také, ale že jim však dal v sobě uzrát, čímž teprve nabyl možnosti věc správně pochopit. Ví, že určitou dobu musel s věcí žít a že se teprve právě tím stal schopným vyslovit na základě této své vyšší zralosti o věci úsudek. Avšak nějaké dorozumění mezi oběma je vlastně vyloučeno; tohoto v mnohých případech nelze vůbec dosáhnout. Bylo to by možné pouze tehdy, jestliže by ve filosofovi mohl vzniknout pocit nutnosti tohoto předchozího zrání určitých duševních obsahů, než si může člověk o nich dovolit nějaké mínění.

Poznáváme stále více, že mínění a názory si musí člověk vybojovávat, dobývat. Pro to si člověk postupně osvojil hluboký intenzivní pocit; to má svůj původ v tom, že dobývá tohoto vnitřního citu pro čas, který ve své podstatě souvisí s vývojem éterického těla. Skutečně pozorujeme ponenáhlu ve své duši vznikat určitý rozpor mezi tím, jak jsme usuzovali dříve a jak usuzujeme nyní (když jsme si v této věci vydobyli určitou zralost). Zpozorujeme, kterak to, jak jsme dovedli posuzovat dříve a jak posuzujeme nyní, to že teď stojí proti sobě jako dvě mocnosti, začínáme si uvědomovat určitou vnitřní pohyblivost časového prvku, to, že dřívější musí být překonáno pozdějším.

V našem vědomí se probouzí určitý cit (smysl) pro čas, který vzniká (vyplývá) z existence vnitřních bojů, k nimž však dochází jenom tím, že se pozdější dostává do určitého rozporu s dřívějším. Je nutné, abychom si to osvojili jako vnitřní cítění pro čas, jako smysl pro čas, neboť éterický prvek se naučíme zakoušet pouze tehdy, osvojíme-li si vnitřní pojem času. Dále budeme mít následující zážitek: to dřívější má původ v našem úsudku, v našem poznání, pochází od nás samých; to pozdější jakoby bylo do nás vlito, to jakoby do nás vproudilo (vplynulo), to jakoby nám bylo propůjčeno. Stále zřetelněji v nás bude sílit (vyvstávat) pocit, o němž jsem se již zmínil včera, že chytrost, která pochází z člověka samého, musí být vystřídána moudrostí, které se nám dostává tím, že se oddáváme proudu, jež k nám plyne vstříc z budoucnosti. Pokrok je to, že my, kteří si své myšlenky sami tvoříme – že se stále víc a více učíme cítit, že nejsme to my, kteří své myšlenky myslíme, nýbrž myšlenky že myslí v nás samy – to je poznáním, že éterické tělo v nás postupně vyvíjí potřebný vnitřní pocit času. Vše dřívější bude mít příchuť, že bylo uděláno egoisticky; vše to, čeho bylo dosaženo při dozrávání – to jako by spalovalo (pohlcovalo) to, co jsme sami v sobě vytvořili.

A tak se člověk postupně proměnou svého nitra dožívá pozoruhodného zážitku. Uvědomujeme si stále více to, že je třeba vlastní myšlení, vlastní dělání myšlenek, potlačit, protože je něčím méně cenným a že oddávání se myšlenkám, které k člověku plynou z kosmu, je tím, co má vlastně cenu.

Život člověka ztrácí – tak řečeno – určitou svou část, což je mimořádně důležité. Ztrácí část, kterou převážně nazýváme jako egoistické myšlení, jako samostatné myšlení tak, že nám zůstane vlastní cítění (pociťování) a vlastní chtění. Ale i ty doznají zároveň s myšlením změny. Člověk již nedělá své myšlenky, ale ony se myslí v nitru duše. K pocitu, že myšlenky mají své vlastní síly, jimiž sebe myslí, se přidruží určité splynutí citu a vůle. Cítění – dalo by se říci – se stává stále aktivnější a vůle se stává stále více citovější. Cítění a vůle se stávají navzájem spřízněnější, než byly dříve na fyzické úrovni. Není již možné, aby v nás vznikl nějaký impuls vůle, aniž by se s tím nevyvinul také určitý pocit. Mnohé z toho, co teď konáme, způsobuje nám pak trpký (hořký) pocit, naopak jiná konání dávají vznik povznášejícímu pocitu. Zároveň se svou vůlí cítí v sobě člověk zasedat citového soudce, jenž soudí naše vlastní impulsy (podněty) vůle. U citů, jež jsou zde pouze pro požitek, se postupně dožíváme jakýchsi výčitek. Avšak u citů, u nichž si musíme říci, že je musíme jako lidská duše vyvíjet, že je musíme vnitřně prožívat, protože by jich jinak ve vesmíru nebylo – u těchto citů pak shledáváme, že mají větší oprávněnost než ty druhé. Budiž hned uveden příklad, radikální příklad, aby mohlo zřetelně vyniknout to, co je zde míněno.

Někomu (věc tím nemá být nikterak profanována, nýbrž jen radikálně vyjádřena) by působilo velké potěšení dobré jídlo. Cítí-li (prožívá-li) člověk toto potěšení z jídla, pak se s ním něco děje (o tom netřeba pochybovat), avšak v životě světa, v kosmu, se tímto mnoho nezmění, máme-li toto potěšení z jídla či ne. Pro všeobecný život světa to skutečně mnoho neznamená. Vezme-li si však někdo Janovo evangelium a přečte si v něm pouhé tři řádky, znamená to pro celý vesmír nesmírně mnoho. Neboť kdyby např. zde na Zemi toto Janovo evangelium nikdo nečetl, nemohlo by se naplnit celé poslání Země. Z naší účasti na takových věcech vyzařují spirituální síly, které vlévají (přivádějí) do Země stále nový život a nahrazují to, co v ní odumírá.

V prožívání je třeba dělat rozdíl mezi tím, co je pouze egoistickým cítěním a cítěním takovým, kde dáváme vznikat v sobě oněm druhům pocitů, jichž má zapotřebí celé světové bytí. Po vnější stránce některý člověk nemusí mnoho dělat, avšak vyvíjí-li však v sobě vědomě (zříkaje se přitom jakéhokoli osobního požitku) takové city, jež jsou pro světové bytí důležité, jichž by tu bez něho nebylo, pak tím koná opravdu velmi mnoho. I když se to zdá sebedivnější, budiž zde řečeno ještě i toto: jednou tu byl řecký filosof Platón. Napsal určité spisy. Pokud žijeme se svou duší pouze na fyzické úrovni, čteme tyto spisy, abychom se v nich poučili. Takové vnější učení má svůj význam pro fyzickou úroveň; a je to opravdu dobře, když se snažíme ze všeho možného ve vnějším světě (na fyzické úrovni) poučit, neboť jinak bychom zůstali hloupými lidmi. Věci, které se dějí na fyzické úrovni, jsou zde k tomu, abychom se z nich poučovali. Vyvíjí-li se však duše esoterně, pak si vezme – řekněme – do rukou Platóna a čte jej opět z jiného důvodu. Čte je proto, jelikož si uvědomuje, že Platón má se svými díly pro pozemské bytí jen tenkrát smysl, když jsou jeho díla lidskou duší skutečně prožívána. A pak čteme nejen abychom se poučili, ale že se tím také něco vykoná. Tak si musíme pro své cítění osvojit (získat) něco, co dá člověku poznat rozdíl mezi egoistickým cítěním, směřujícím více k osobnímu požitku, a neegoistickým cítěním, které se člověku jeví jako vnitřní spirituální povinnost. To se může doslova rozprostřít až do vnějšího života a do poznání vnějšího života. Přicházíme zde pak k bodu, který – řekli bychom – z jednotlivého prožívání vzařuje do prožívání sociálního. Podívá-li se ten, kdo je obeznámen s tajemstvími esoteriky, na zevní shon (život), jeho vnější dění, když vidí, kolik lidí promarňuje svůj drahocenný volný čas nedůležitými věcmi, místo aby se snažili zušlechťovat své cítění napojováním se na to, čeho se má dostat zemskému bytí z duchovního díla; tu by opravdu esoterik musel plakat nad onou tupostí, s jakou dnes lidé míjí to, co je zde na Zemi určeno k tomu, aby to proudilo lidským cítěním, co je určeno k tomu, aby to bylo lidmi prožíváno. A v tomto směru je nutno důrazně upozornit na to, že v okamžiku, kdy se tyto zážitky dostaví, probudí se v lidské přirozenosti určitý druh jemného egoismus. V příštích přednáškách uslyšíme o tom, jak je tento jemnější egoismus uzpůsoben, aby mohl sám sebe překonat. Avšak je to skutečně tento jakoby jemnější egoismus, který se v nás nejprve objevuje. Během spirituálního vývoje opravdu na sobě poznáme, že v nás vzrůstá jistý druh touhy po požitku z duchovních věcí a z duchovních poznatků. I když to zní možná groteskně, je přesto pravdou, že člověk, který se vyvíjí duchovně, si od určitého okamžiku řekne (i když nesmí toto vědomí nechat dospět až k pýše a domýšlivosti) – řekne si: musím užít všeho toho, co je zde na Zemi jako duchovní vytvořeno, neboť tyto věci jsou zde přece proto, abych toho užíval (aby krása těchto duchovních děl byla lidmi vychutnávána). To je také v pořádku.

Člověk tedy ponenáhlu vyvíjí v sobě tuto neodolatelnou touhu po takových duchovních požitcích. Esoterika však po této stránce světu ještě žádnou škodu nezpůsobila, neboť můžeme si být jisti, že požitkářství tohoto druhu nemůže nikomu škodit.

To má však za následek, že se objeví ještě něco jiného. Člověk cítí pozvolna se probouzet své éterické tělo tím, že pociťuje své vlastní myšlení jako něco méněcenného – tím, že cítíme proudit do sebe myšlenky kosmu, jenž je protkáván činností božských bytostí. Stále více pociťujeme, jakoby z nás vystupovaly vůle a cit. Začínáme pociťovat egoismus vlastně již jen ve své vůli a ve svém cítění, kdežto dary moudrosti, jimiž jsme naplňováni, pociťujeme jako něco, co nás spojuje s celým světem. A potom je tento zážitek spojen ještě s něčím jiným:

Začínáme prožívat tuto vnitřní činnost cítění a vůle, jako kdyby byla protkávána vnitřní sympatií a antipatií. Cítíme stále jemněji a jemněji, že například je hanbou, jestliže děláme něco, co není v souladu s moudrostí, které se nám dostalo, nebo že je naopak této moudrosti důstojno, když děláme něco jiného. Tato sebekontrola v našem cítění se dostavuje zcela přirozeně. Vidíme pojednou, že se nás zmocňuje trpký pocit, když nás naše vůle nutí učinit něco, co naprosto není ve shodě s onou moudrostí, jíž jsme se stali účastni. Tento trpký pocit prožíváme pak nejsilněji vůči oněm věcem, o nichž jsem hovořili.

Bude pak dobře pro člověka, jenž vyvíjí duchovní úsilí, aby nebyl nepozorný právě k tomuto zjemňování vnitřního citového života.

Zatímco u exoterního člověka, když něco poví, je to tím odbyto. U toho, kdo prošel esoterním vývojem, se zřetelně dostaví dodatečný pocit oproti tomu, co vyslovil. A tak se tedy opravdu může – řekl-li něco morálně nebo intelektuálně nesprávného – u něj dostavit pocit vnitřního zahanbení, a nebo naopak pocit vděčnosti, naprosto ale ne pocit uspokojení se sebou samým, jestliže se mu podařilo říci něco, k čemu může dosažená moudrost říci své „ano“.

A jestliže se nás zmocní něco jako vnitřní uspokojení se sebou samými, vynořuje-li se v nás samolibost, když jsme řekli něco správného – i to lze jemně pociťovat, pak je to znamením, že máme v sobě ještě příliš mnoho ješitnosti (domýšlivosti), jež se nehodí naprosto pro náš duchovní vývoj.

Učíme se rozlišovat mezi oním prostým, jednoduchým pocitem sebeuspokojení, když jsme řekli něco správného, a samolibostí, která je vlastně zalíbením se do sebe sama, jež je zcela bezcenná. Musíme se snažit, aby se v nás tento pocit neobjevoval (nevzcházel). Nýbrž pokusme se vyvíjet v sobě schopnost, umožňující cítit hanbu vůči tomu, co jsme řekli nesprávného či nemorálního. A v případě, že se nám podařilo říci něco správného, cítit vděčnost za moudrost, jíž se nám dostalo a kterou si nepřivlastňujeme jako svou vlastní, ale o které si stále uvědomujeme, že nám byla vesmírem darovaná.

Postupně se tak učíme pociťovat i své vlastní myšlení. Bylo již dříve řečeno, že musíme zůstat člověkem na fyzické úrovni. Ačkoli již nyní nepřikládáme velký význam (valné ceny) myšlenkám, jež sami vytváříme, přesto tyto myšlenky dále vytváříme. Avšak toto naše vlastní myšlení se teď také proměňuje a sice tak, že je vystavujeme (podrobujeme) vlastní sebekontrole. Vůči myšlence, o níž si můžeme říci: „Ty jsi ji vytvořil“, a jež odpovídá moudrosti, vůči té se učíme vyvíjet pocit vděčnosti, učíme se vyvíjet pocit vděčnosti k moudrosti, jež nám byla věnována. Myšlenka, která v nás vyvstane jako nesprávná, nepěkná a nemorální, vede k určitému pocitu zahanbení (studu) a potom si člověk říká (dostává pocit): „Vidíš, takový můžeš ještě být! Ještě je v tobě tolik egoismu, že ještě můžeš myslet tímto způsobem!“

Je nesmírně důležité, aby člověk v nitru cítil takovýto druh sebekontroly. Taková sebekontrola má potom ještě onu zvláštnost, že nikdy nepochází z kritického rozumu, nýbrž vzniká v oblasti cítění.

Milí přátelé, je tedy zapotřebí dobře si uvědomit, že ten, kdo je pouze chytrý, jehož usuzovací schopnost je orientována pouze k zevnímu životu, kdo je tak zvaně kritický v onom smyslu, jak tomu běžně rozumíme, ten nikdy nemůže dospět k tomu, oč tu jde. Neboť toto hodnocení věcí musí vzejít v cítění. Vynoří-li se to v pocitu, když jsme si toto cítění vyvinuli, pak jakoby se toto sebehodnocení vynořilo z našeho nitra. My se pak s tímto pocitem studu nebo s pocitem vděčnosti ztotožňujeme a naše „já“ se cítí spojeno s tímto pocitem. A měl-li bych schematicky znázornit, co zde prožíváme, tehdy bych musel říci, že cítíme k sobě přistupovat (proudit, vtékat) zepředu do své hlavy moudrost, a tuto shora směrem dolů nás cele vyplňovat. Proti této moudrosti cítíme pak proudit z našeho těla vstříc pocity studu. S těmito pocity se ztotožňujeme. Co tu je dáno jako moudrost, to považujeme za něco, co je dáno zvenčí. Člověk cítí ve svém nitru oblast, v níž se setkává jeho „já“ s moudrostí, jež do něho vproudila, jež mu byla darovaná.

Tato oblast v našem nitru, v níž se obé setkává, tu můžeme vnitřně prožít. Pociťujeme-li toto setkávání, pak je to správné (skutečné) vnitřní prožívání éterického světa. Pociťujeme (prožijeme), jak z vnějšího éterického světa vnikají do nás myšlenky jako moudrost, a pociťujeme je zmíněnými oběma druhy pocitů (pocity studu nebo vděčnosti). To pak je skutečně správné pociťování éterického světa – a jestliže jej takto pociťujeme, tu vystupujeme vlastně vzhůru k oněm vyšším bytostem, jež sestupují jen až k tělu éterickému, nikoli k tělu fyzickému.

Naproti tomu můžeme i tento éterický svět prožít nesprávným způsobem. Správně je tento éterický svět prožíván mezi myšlením a cítěním tak, jak bylo znázorněno. Tento prožitek má povahu čistě vnitřní, čistě duševní. Tento elementární nebo éterický svět je nesprávně prožíván tehdy, jestliže jej prožíváme v oblasti mezi dýcháním a éterickým tělem. Jestliže například začneme příliš záhy nebo vůbec nesprávným způsobem provádět dechová cvičení, staneme se ponenáhlu svědky svého vlastního dýchacího pochodu. S tímto dýchacím procesem, který takto vnímáme (tento jinak za obyčejných poměrů nevnímáme), nabýváme jakýsi druh dýchání, které jakoby dovede pociťovat samo sebe. A k takovému cítění se pak může přidružit i určité vnímání éterického světa. Můžeme tak dospět všemožnými druhy dýchacích pochodů k poznání, k pozorování určitých éterických dějů, jež jsou sice ve vnějším světě realitou, tyto však náleží k nejnižším vnějším psychickým projevům éterického světa a nemohou proto nikdy, jsouce příliš záhy prožity, vést ke správnému pochopení skutečného duchovního světa.

Zajisté, že se může dostavit v určité chvíli esoterního vývoje také určité regulované dýchání. Toto však musí být správně prováděno. Potom dochází k tomu, že začneme poznávat éterický svět vylíčeným způsobem na hranici mezi myšlením a cítěním. Tento druh prožívání je podporován pouze tím, že se učíme poznávat také ony hrubší éterické pochody, jež se odehrávají na hranici světa éterického a našeho dýchání. Skutečnosti se totiž mají tak, že je tu jako podstatný jen tento svět skutečně vyšší duchovnosti, jehož možno dosáhnout jenom popsaným pochodem, uskutečňujícím se mezi moudrostí a cítěním, jimiž pronikáme až do oblasti činů, jimiž zasahují bytosti vyšších hierarchií do světa éterického. Je tu však také množství všelijakých dobrých i nedobrých, odporných, děsivých a škodlivých elementárních bytostí, jež se nám, pokud se s nimi obeznamuje v nepravý čas, vnucují takovým způsobem, jakoby byly skutečně hodnotným duchovním světem. Přitom jsou vlastně jen jeho posledním úpadkovým produktem. Ten, kdo chce proniknout do duchovního světa, se ovšem musí seznámit také s tímto druhem bytostí. Není však dobré se s nimi seznámit předčasně. Neboť je přitom zvláštní to, milí přátelé, že seznamujíce se s nimi hned napoprvé, aniž bychom šli těžší cestou naznačeného vnitřního prožívání, můžeme v těchto bytostech nalézt zvláštní, nepřirozené zalíbení. Potom se tedy může stát, že někdo, kdo se do duchovního světa vžívá způsobem nesprávným, zejména tělesným cvičením (jóga), jakým je v podstatě také změna dýchacího pochodu, že líčí určité věci duchovního světa tak, jak se jeho nitru jeví. Líčí je pak takovým způsobem, že se mohou mnohým lidem zdát jako něco neobyčejně krásného, zatím, co se jeví být tomu, jenž se jich dožívá vnitřně, jako něco odporného, jako něco děsivého. Takové věci je skutečně možné prožít v duchovním světě.

Není zde zapotřebí rozšiřovat se ještě o jiných cvičeních, jimž se člověk může podrobit a jimiž si může zjednat přístup do světa zlých bytostí, neboť je všeobecně vžitou zvyklostí okultismu, jehož se má světu dostat, nehovořit o tom, co může člověk poznat v duchovním světě, jako jeho odpad, jako jeho sedlinu. Není potřeba do tohoto světa vstoupit. Proto se o metodách, jež vedou ještě níže než dechová cvičení v okultismu tohoto druhu nehovoří. Již samotné upravování dýchacího pochodu, není-li prováděno opravdu naprosto správně, vede nutně do světa zmíněných úpadkových bytostí, které sice máme také časem poznat, ale ne předčasně, nemá-li jim člověk podlehnout, nemá-li v nich nalézt zalíbení; zalíbení, jaké právě mít nemá. K jejich správnému objektivnímu hodnocení se uschopníme teprve tím, když vnikneme do duchovního světa z druhé strany.

Když nyní začneme cítit vystupovat z nás oproti moudrosti zmíněné pocity studu a vděčnosti, když tyto se jakoby z vlastního organismu vynořují, tu se vlastně teprve seznamujeme s něčím, co musíme během dalšího esoterního vývoje poznat ještě lépe. Upozornil jsem včera na to, že se při postupném prožívání éterického prvku obeznamujeme s tím, co je činné v éterické části našeho mozku, jako bytosti označované v Zarathustrově nauce jako Amschaspadas. Pro naše chápání musíme též říci, že se učíme nabývat jakýsi první náznakový pojem o působících archandělských bytostech, o tom, jak tyto v nás působí. Tím, co se takto v našem nitru vzdouvá, co v nás samých vystupuje v pocitu vděčnosti a studu a nabývá individuálního, osobního zabarvení, jelikož to proudí z nás; tím se nám dostává základního prvního poučení o tom, co nazýváme Archai neboli Prasíly. Neboť to, co tyto Prasíly v nás konají, to se učíme poznat teď poprvé způsobem elementárním, prožívajíce to tak, jak bylo vylíčeno. Zatímco – tak řečeno – ve své hlavě, když začínáme věci prožívat étericky, prožíváme nejprve stínové bytosti Archangeloi, a to v jejich činnosti, v jejich éterickém působení, prožíváme v tom, na co v nás naráží moudrost, a co určitým způsobem na ni reaguje, bytosti Archai, jež jsou částečně prostoupeny určitým prvkem vůle, ne však zcela. Tyto Prasíly vešly do nás a působí v nás tak, že z nás činí osobnosti; začneme pak ponenáhlu chápat, co míní okultní badatel, když praví:

Na starém Saturnu, na onom pravěkém vtělení Země, tyto Prasíly neboli Duchové osobnosti, prožívali svůj stupeň lidství. Tenkrát byly tyto Prasíly, tito Duchové osobnosti lidmi. Vyvíjeli se pak dále a získali pak schopnost působit z nadsmyslového světa.

Měli bychom se ptát: Jakým způsobem rozvíjejí tyto bytosti svou moc v dnešní době, moc a sílu, kterou si získaly během svého dalšího vývoje, až po nynější planetární vtělení Země?

Vydobyly si schopnost působit z nadsmyslové oblasti do naší tělesnosti a to tak, že rozvíjejí své síly způsobem, jak to bylo vylíčeno v souvislosti s naším éterickým tělem. Daly těmto svým silám do nás vproudit, a cítíme-li tudíž, že jsme organizováni tak, že v sobě můžeme rozvíjet zcela přirozeným způsobem pocit vděčnosti a studu, potom si musíme říci: Toto vše jsme s to prožívat jen proto, jelikož se naše éterické tělo stalo jejich působením schopným umět reagovat na moudrost tím, že tito Duchové osobnosti vlili do našeho éterického těla své síly. Tímto způsobem bude pak také jednou člověk v příštích inkarnacích Země moci vlévat své síly do bytostí, jež budou pod ním a probouzet v jejich nitru, vtiskovat do jejich příslušných schrán schopnosti podobného druhu. Co je třeba vědět o vyšších světech, to je získáváno právě postupně vnitřním prožíváním, je získáváno tím, že stoupáme vzhůru, že přecházíme od fyzického prožívání k prožívání éterickému. Abychom si tyto věci mohli ještě lépe ujasnit, je nutno si uvědomit, že na starém Saturnu bylo za jeho středního údobí teplo, jak víte, tím nejhustším fyzickým stavem, tím jediným stavem, k němuž tehdy došlo. A to, co se tehdy ve fyzičnu uplatňovalo ve střední době saturnské – což je možno se dočíst v „Tajné vědě“ – to se projevovalo právě proudy tepla a chladu. Psychicky, duševně můžeme tyto proudy tepla a chladu charakterizovat také tak, že si řekneme: Ono na Saturnu proudící teplo, to byla vlastně proudící vděčnost Duchů osobnosti, kdežto chlad, který proudil směrem jiným, ten byl proudícím pocitem jejich studu. To je právě to, že si musíme ponenáhlu vydobýt porozumění pro to, že fyzické dění se tu spojuje s děním morálním. Neboť čím dále hlouběji vnikáme do vyšších oblastí, tím více vidíme, že se obě tyto věci k sobě vzájemně váží, že splývá čím dále tím více dění fyzické, jež pak vlastně již není žádným fyzickým děním, s děním morálním, jež s mohutností přírodních zákonů proudí celým vesmírem (světem).

Vše to, co jsme právě charakterizovali jako něco, k čemu ve vnitřním prožívání dochází změněným éterickým tělem, to vyvolává v duši ještě něco jiného. To způsobuje, že se tato lidská duše ponenáhlu počne ne dost dobře cítit jako vůbec tento jednotlivý člověk. Je důležité, abychom tohoto pocitu dbali. Bude úplně nejlépe, když si to učiníme svojí zásadou. Čím méně vyvineme totiž před tímto stupněm esoterního vývoje svou schopnost zajímat se o to, co se týká všech lidí, čím méně jsme vyvíjeli zájem o to všeobecně lidské, tím rušivěji (tíživěji) to pociťujeme jako překážku na další své cestě. Duše, která byla před tím bez zájmu o všeobecně lidské věci, a která přesto prodělávala esoterní vývoj, ta bude postupně, čím dále tím více pociťovat své lidství (sebe samu) jako břemeno. Duše, jež například dovedla jít světem bez soucitu a bez společné radosti z toho, co druhou duši může těšit či trápit, taková duše, která se nedovede dobře ponořit do duší druhých lidí, jde-li esoterním vývojem, ta pak obzvláštní měrou cítí samu sebe jako břemeno. Vlečeme pak sebe sama skutečně jako jakési těžké závaží, protože jsme podstoupili esoterní vývoj, aniž bychom přihlédli k tomu, že jsme předtím byli lhostejní k lidskému utrpení a radostem. A můžeme si být jisti, že se náš esoterní (duchovní) vývoj stane pouze něčím vnějším, něčím pouze rozumovým, a že duchovno budeme přijímat jen jako poučky nějaké kuchařské knihy nebo zevní vědy, jestliže nepocítíme toto břímě své osobnosti, jestliže nedovedeme navzdory tomuto svému vývoji vytvořit (mít) srdce, soucítící se vším lidský utrpením a se vší lidskou radostí.

Proto je tak důležité, jestliže svůj lidský zájem během okultního vývoje stále rozšiřujeme a nemůže být nic horšího, než když se nesnažíme za pokračujícího esoterního vývoje rozvíjet porozumění pro každý druh lidských citů a lidského života. Ne, že bychom se snad měli stát – to je třeba stále znovu zdůrazňovat – zcela nekritickými vůči všem nespravedlnostem na světě, nýbrž musí zde dojít k něčemu jinému. Dříve, před tímto (esoterním, duchovním) vývojem jsme v sobě mohli prožívat určité uspokojení při pokárání, z vytknutí nějaké lidské chyby – nyní se to však mění. Takové vlastní uspokojení z pokárání během esoterního vývoje zcela přestává. Kdo by ve vnějším světě (životě) neznal ony posměváčky, kteří tak rádi výstižně kritizují chyby druhých? Ne snad, že by toto vystihování lidských chyb bylo nesprávným a nežádoucím, ne, že by snad mělo nadobro přestat, ne, že bychom za všech okolností měli odmítat například podobný čin, který provedl Erasmus Rotterdamský se svou knihou „Chvála bláznovství“. Ne. Může zůstat naprosto oprávněný ostrý postoj k chybám, které se dějí ve světě. Avšak u toho, kdo prodělal esoterní vývoj každá taková výtka, kterou musí učinit, bolí a způsobuje mu stále víc a více větší bolesti. A tento druh bolesti, vyplývající z nutnosti vytýkání chyb, ten je také určitým barometrem toho, jak dalece jsme již ve svém esoterním vývoji pokročili. Čím větší je však ještě radost (potěšení) z toho, že musíme něco kárat a pokud ještě shledáme něco ve světě hodno výsměchu, tím méně jsme opravdu zralí pokročit dále ve svém vnitřním vývoji. Je možno v sobě vyvíjet cit pro to, že je možno dívat se na bláznovství (pošetilosti) a nedostatky světa buď okem vysměvačným, nebo okem naplněným slzami. Okem suchým – nebo okem zaroseným.

Toto všechno rozlišování vnitřních zážitků a pocitů, toto jejich postupné osamostatňování se od toho, co bylo dříve smíšeno, to teď náleží k oněm proměnám, jimž je při esoterním vývoji podrobeno naše éterické tělo.