Rudolf Steiner

Okultní vývoj člověka

IV. přednáška

V Haagu 23. 3. 1913

Čím více se éterické tělo mění vlivem esoterního vývoje, tím více se člověku dostává citu, jenž bychom mohli nazvat citem pro čas. Tím se má rozumět cit pro takové spoluprožívání skutečností a událostí, jak jdou v čase za sebou. V zevním životě je pak člověk obvykle bez tohoto jmenovaného citu pro čas. Zčásti jsem již naznačil, jak se toto časové cítění objevuje již při proměně těla fyzického tím, že se stáváme esoterním vývojem citlivějšími vůči době letní a zimní. Avšak proměnou těla éterického se stane naše spoluprožívání vnějšího chodu událostí ještě mnohem živější, mnohem citlivější. A ten, kdo se po určitou dobu pokoušel s veškerou vážností, aby vyvinul svou duši, ten si nejprve uvědomí určitý zřetelný rozdíl mezi jednotlivými ročními obdobími, ba dokonce i mezi jejich jednotlivými částmi. Postupně se naučí vnitřně prožívat velký rozdíl mezi létem a zimou, dále mezi jarem, létem a podzimem, ale pocítí i mnohem menší časové úseky ročního koloběhu. Čas, jeho běh, se stává jakoby něčím živoucím. Člověk znenáhla pozoruje, že v průběhu času vnímá diferencovaný život. Tak jako se ve fyzickém těle stávají jeho jednotlivé orgány diferencovanějšími, vnitřně živějšími a navzájem od sebe neodvislejšími, tak se též osamostatňují části pokračující časové posloupnosti. To souvisí s tím, že svým vyvíjejícím se éterickým tělem člověk spoluprožívá život v zevním éteru, který nás všude obklopuje. Neobklopuje nás jen vzduch, ale obklopuje nás i éter. Tento éter žije pak svůj život v čase. Tento nás obklopující éter je do jisté míry jakousi živoucí bytosti, jež žije svůj život v postupném sledu tak rozdílně, jako žije rozdílně i člověk v různých údobích svého života. Učíme se tedy spoluprožívat tento pokračující život zevního éteru. Tím si stále více získáváme cit pro bytí (vnějšího) životního éteru v době, když přichází jaro, když se blíží léto, když léto vrcholí, když se léto chýlí ke konci, když se blíží podzim a když tento se plně kolem nás rozvíjí. Učíme se zřetelně poznávat určité rozdíly mezi jarem, létem, podzimem a vlastní zimou.

Tyto rozdíly mezi ročními dobami se stávají stále zřetelnější a viditelnější, takže si můžeme nakonec skutečně říci: Země žije svým éterem vlastní samostatný život a žijeme-li zároveň s časem, plujeme, tak říkajíc, zrovna v něm, v tomto proměňujícím se životě éteru. Je-li tu vrcholné léto, pak cítíme nejzřetelněji, jak jsme svým éterickým tělem jakoby odkázáni sami na sebe, jak spoluproděláváme se Zemí zcela zvláštní život tím, že cítíme, jak se nás Země vnitřně jen velmi málo dotýká. Jsme, jak již bylo řečeno, jakoby odkázáni sami na sebe a postupně pak chápeme smysl okultistových slov, když tento říká: Léto je pro Zemi vlastně dobou spánku.

Přicházíme tak ke skutečnosti, jež je s ohledem na zevní zdání, máju, která nás neustále obklopuje, zcela nesprávně hodnocena. V zevním životě, ovládaném májou, přirovnává člověk rád jaro k ránu, léto k poledni, podzim k večeru. Činí tak nesprávně, neboť ve skutečnosti se věci mají naprosto jinak. Ve skutečnosti musíme, chceme-li vnější život Země během roku k něčemu v nás přirovnat, přirovnat jaro, léto, podzim (v tomto pořadí, jak po sobě následují) k době spánku Země a podzim, zimu, jaro (v tomto pořadí) k době bdění Země. A hovoříme-li o duchu Země, musíme si představit, že pro onu polokouli, kde je léto, je duch Země v době léta – tak řečeno – v témže stavu, v jakém jsme jako lidé v době spánku. U Země je tomu ovšem jinak: u člověka se střídá bdění a spánek absolutně; u Země však spánek a bdění putují z jedné polokoule na druhou a v podstatě vzato – duch Země konec konců nikdy zcela nespí; neboť se střídá stav bdění na polokouli jedné se stavem spánku na polokouli druhé.

Ale k tomu nemusíme již tak přihlížet.

Pozorujme, jak člověk spoluprožívá Zemi. Zde přichází do úvahy vlastně jen jedna zemská polokoule. Představme si, že se za letní doby duch Země určitým způsobem sám oddělí od svého fyzického těla, jímž byla Země sama a že tento duch Země žije v létě v poměru ke svému fyzickému tělu zemskému týmž životem, jaký žije člověk za spánku v poměru ke svému fyzickému tělu.

Po dobu spánku odpočívá fyzické a éterické tělo na lůžku; obě těla žijí životem čistě vegetativním. (Astrální tělo a „já“ je vysunuto do duchovních světů).

Okultnímu zraku vyjde najevo, že se ve spícím lidském těle rozvíjí něco jako jemná vegetace, jako rašení a pučení čistě vegetativního života a síly spotřebované během bdění se tímto vegetativním životem znovu nahrazují (obnovují), takže ve spánku má člověk vlastně svoje léto. A díval-li by se, když je se svým astrálním tělem a svým „já“ mimo fyzické tělo, na život spícího fyzického těla, viděl by tento spící život fyzického těla tak, jako vidíme právě na jaře a v létě rašit a pučet rostlinný život na Zemi. Tak bychom po dobu spánku spatřovali na svém fyzickém těle vegetativní rašící a pučící život léta.

Tím však, že po dobu léta má Země na části námi obývané svoji dobu spánku, je člověk do jisté míry svým éterickým tělem jakoby odkázán sám na sebe; to má za následek – že za esoterního vývoje vnímá člověk v této letní době (osvojí-li si vůbec schopnost něco takového vnímat) své vlastní éterické tělo více, lépe a zřetelněji než v zimě. Vnímá – tak řečeno – samostatnost svého éterického těla; v naší době převážně samostatnost éterického těla ve své hlavě, éterické části, která je základem našeho mozku. Je to velmi zvláštní pocit, když si začínáme spoluprožíváním života zemského éteru v létě ponenáhlu osvojovat určité vnitřní cítění pro onu část lidského éterického těla, jež prostupuje naši hlavu.

Tento vnitřní zážitek je pak námi jinak pociťován na jaře, jinak v létě, jinak k podzimu.

Rozdíly v tomto vnitřním prožívání pociťujeme tak zřetelně, že nyní můžeme, podobně jako u fyzického těla (jako u jeho jednotlivých článků), skutečně mluvit o jakémsi odlišném prožívání (života), které proděláváme v průběhu letní doby, o prožívání zřetelně se od sebe odlišujícího. Tedy – jiný je život, který se vnitřně rozvíjí na jaře, jiný v létě a opět jiný na podzim. Hovoříme-li takto o éterickém těle, pak ho vlastně musíme rozdělit, musíme – tak říkajíc – oddělit jednu jeho část, část, která je základem hlavy (proudí naší hlavou).

Toto jsem vám tedy chtěl, milí přátelé, načrtnout jaksi několika tahy. Představíme-li si letmo člověka, potom si můžeme představit jeho éterické tělo, o němž jsem hovořil, tak, že je pociťujeme směrem nahoru stále slaběji, jakoby se ztrácelo do neurčita – že pociťujeme, jak toto éterické tělo postupuje s časem, jak s ním kráčí. A učíme se ponenáhlu dokonce velmi zřetelně cítit, že na této části našeho éterického těla byly tvůrčím způsobem spolučinny ony bytosti, které se v oněch různých ročních dobách, jak je prožíváme od jara do podzimu, jakoby navzájem střídají. Pozorujeme, že na éterické části našeho mozku pracoval čas (určitá časová údobí), takže náš éterický mozek je po určité stránce komplikovaným orgánem. Je jakoby sklouben (složen) prací různých duchovních bytostí, které rozvíjejí svou činnost během různých po sobě jdoucích ročních obdobích. Získáme si tak pochopení pro určitou velmi významnou nauku, jejíž pravdivost se učíme ponenáhlu svým citem poznávat. Nauku, která byla pěstována obzvláště ve školách Zarathustrových. Tato nauka pravila, že éterická část lidského mozku byla postupně stvořena z duchovního kosmu duchovními bytostmi, které se nazývaly Amšaspandové (Amschaspandas). A tito Amšaspandové působí tak, že vládnou v době léta, navzájem se přitom střídají, a to tak, že první vládne v předjaří, druhý vládne na jaře a tak dále až k šestému a sedmému. Sedm, případně šest takovýchto duchovních bytostí působí v tomto letním údobí, střídajíce se navzájem. Ony jsou těmi tvůrčími duchy, kteří – právě tím, že se střídají, takže když po skončení činnosti jednoho nastupuje ihned se svou prací další – uskutečňují onen tak složitý článek lidské bytosti, jakým je éterické tělo, jmenovitě éterické tělo lidského mozku. Do našeho mozku tedy zasahuje šest až sedm navzájem se střídajících duchovních bytostí. Lidský fyzický mozek pochopíme teprve tehdy, jestliže si řekneme: zde působí duch, jehož činnost můžeme cítit obzvláště na počátku jara. On je to, který v této době vyzařuje síly, které jsou především silami éterickými. Pak v pokročilejším jaru jej vystřídá další duch; ten, po dobu, jež je mu určena, vyzařuje jemu příslušející druh éterických sil.

Potom tedy září do téhož prostoru éterické síly tohoto druhého ducha. Pak přichází třetí duch se svými silami a tak dále. Éterická část lidského mozku je vytvářena tím způsobem, že určití duchové, kteří se střídají, vysílají v dobách po sobě jdoucích své éterické síly do téhož prostoru.

Nyní si musíme ujasnit, že můžeme cítit jenom určité souvislosti z toho, co je příbuzné v našem mozku s činností těchto duchů, kteří mimo nás rozvíjejí své éterické síly. Neboť okultismus nás učí, že toto vše, co jsem právě vylíčil, to se odehrálo již v době starého Měsíce. Nemůžeme se tedy domnívat, že snad tito duchové, kteří ovládají léto, ještě dnes snad přímo působí uvnitř našeho mozku a tento utvářejí svými tvůrčími silami. Vlohy, které byly za doby starého Měsíce těmito duchy skutečně vzářeny, ty si člověk přináší již s sebou do zemského bytí při zrození. Protože je však takto nosí ve svém vlastním éterickém těle, cítí ještě dnes, kdy tyto duchovní bytosti již nemají žádný přímý (bezprostřední) vliv na jeho éterické tělo uvnitř mozku, cítí ještě dnes příbuznost s nimi. To je to, co pociťuje člověk v létě. Na počátku jara cítíme prvního z těchto duchů, který má dnes ve vnějším éteru jinou úlohu. Cítíme však, že od něho pochází vše to, co v sobě nosíme, co jsme přijali v době starého Měsíce. V této době se s ním cítíme spřízněni. To je onen mocný objev, který může udělat člověk za svého esoterního vývoje, že v sobě prožíváme v průběhu určité části roku něco – jako obraz duchovně činných bytostí, které dnes ve vnějším éteru mají dokonce zcela jinou úlohu než dříve. Obraz duchovních bytostí, které v minulosti naši bytost spolutvořily. Během pozemského vývoje vznikl fyzický mozek jako otisk, jako obraz toho, co se během doby starého Měsíce předtím vyvinulo působením těchto duchovních kosmických vlivů jako druh éterického praobrazu. Tuto část našeho éterického těla jsem nakreslil směrem vzhůru otevřenou, neboť tak ji člověk skutečně pociťuje. Pociťuje ji tak, že jakmile ji vnímá sám na sobě, má vskutku pocit: tu se otevíráš ven do duchovních světů, jsi ve spojení s nimi; jsou stále nad tebou rozprostřeny.

Existuje však ještě jeden druh pocitů, které člověk ponenáhlu vyvíjí během esoterního života vůči této své části éterického těla. Všeobecně vzato není však snadné se o těchto věcech dohovořit. Doufám však, že si budeme moci přece jen rozumět, jestliže se vynasnažím vyslovit se o tom, co nejpřesněji.

Když začínáme cítit éterické tělo, je tomu tak, jako bychom cítili, že plujeme v proudu času. Zároveň však máme v této éterické části hlavy pocit, jako bychom nejen v tomto proudu (času) pluli, nýbrž jako bychom si něco z něho brali také s sebou. Opravdu, v této éterické části hlavy nosíme mnoho z dřívější doby. Nosíme v ní s sebou také starou dobu měsíční. Neboť to podstatné v ní vzniklo právě v době starého Měsíce. Tak tedy část proudu starého Měsíce nosíme v éterické části svého mozku. A začneme-li nyní tímto způsobem cítit, je to jako vzpomínka na starou měsíční dobu. Kdo se vypracoval k pochopení oněch vnitřních zážitků, které jsme včera uvedli jako zážitky temperamentu, porozumí také, co je míněno tím, řekne-li se, že u okultisty je spojeno prožívání éterické části hlavy také s určitou melancholickou náladou, s náladou, jež se ho zmocňuje zvláště tehdy, když se na tuto část svého éterického těla soustřeďuje, když se na ni koncentruje. Cítíme tak řečeno rozlévat se tuto melancholickou náladu během esoterního vývoje ve své hlavě. A z této melancholické nálady se vyvíjí z vnitřního prožívání postupně také porozumění pro ony věci, jaké byly našim přátelům naznačeny při okultním popisu starého Měsíce.

Esoterní vývoj (školení) musí jít pochopitelně ještě mnohem dále, chceme-li skutečně popsat jednotlivé poměry na Měsíci. Vidíte však, jak dochází k věcem, které vedou k takovému popisu. Vidíte, jak se v člověku samém vynořuje něco, co bychom mohly nazvat melancholií jeho hlavy, a že se z této nálady postupně vydiferencovává určité zření, že vyvstane vzpomínkové zření do pradávné doby starého Měsíce.

Přejme si, milí přátelé, abychom dovedli usoudit z líčení tohoto druhu, jak vlastně postupuje esoterní vývoj, jak při něm člověk vychází z určitého zážitku, jak tento zážitek nejprve poznávat (v tomto případě jako jakousi vzpomínku na pradávnou minulost, z níž si přinesl do přítomnosti něco z někdejšího proudu času) a jak se učí znovu oživovat v sobě to, co kdysi prožil. Usuďte z toho, že okultista opravdu nemluví jen o nějakých svých neskutečných snech, když předvádí konstrukci vesmíru, jež sahá zpět až ke staré době měsíční, sluneční a saturnské. Usuďte, prosím, že je možno učinit si pojem o ponenáhlém vžívání se do těch velkých, mohutných, světových tabló, jež ovšem náleží době pradávné a jež možno opětně oživit za přítomného života. Je zapotřebí jen, abychom byli přitom trpěliví a uvědomili si způsob, jakým se právě tyto věci zjišťují. Musíme se snažit dospět k tomu, abychom dovedli v sobě prožít a rozvinout ony dávno minulé projevy v čase, jež v nás involvovaly – jež v nás leží jakoby svinuty v klubko.

Jinak prožíváme onu část éterického těla, která přináleží střední části člověka. Směrem na venek se zde naše pocity ztrácejí. Uvnitř je však prožíváme takovým způsobem, že si můžeme říci: Toto zde, co je uprostřed nakresleno jako vejce, to pociťujeme v sobě odděleně od ostatních částí. Vyloučíme-li tímto odděleným zážitkem tuto střední část éterického těla, potom si musíme říci: Ten, kdo esoterním vývojem dospěje k tomu, že v sobě pociťuje diferencovaný život i této své střední části, ten má pocit, že touto částí éterického těla jakoby vlastně plul zároveň s proudem času. A v této části éterického těla skutečně můžeme jasně cítit, jak spoluprožíváme éterický život Země, který se diferencuje z určitého postupu v čase.

Kdo se dostává dále na cestě esoterního vývoje, ten se dožívá právě v této své části, jak na něho záhy zjara působí zcela jiní duchové než za vrcholného léta či na podzim. Je to určitý druh spoluprožívání, přesněji řečeno – jakýsi druh spoluplutí s proudem času. Tím se také jakoby odděluje tato část od částí ostatních, a my se touto částí éterického těla dostáváme do nálady, jež je uprostřed mezi náladou flegmatickou a sangvinickou. Jde pak o ty nejrozmanitější odstíny mezi flegmatickou a sangvinickou náladou. Například v raném předjaří éterické tělo (u fyzického se to projevuje docela jinak) více spolupracuje s proudem času (dává se jím více unášet), kdežto na podzim je tomu naopak – spíše se brání (vzpírá) tomuto proudu času (jde zde o jakési jeho odmítání).

Třetí část éterického těla pociťujeme, jakoby se směrem dolů ztrácela do neurčita, jakoby se směrem dolů ztrácela do Země a tam se rozprostírala do šíře. To jsou tedy tři od sebe oddělené části éterického těla, které můžeme od sebe odděleně pozorovat (prožívat).

Tímto vším jsme vyjádřili vnitřní prožívání, vnitřní pociťování éterického těla. Odlišné je to pro okultistu, který pozoruje éterické tělo druhého člověka. Zde jde však o prožívání vnitřní. Toto vnitřní prožívání je pak podstatně modifikováno ještě tím, že je tu ještě další (čtvrtý) článek éterického těla, jenž je zřetelně ohraničený jako druh vejčitého tvaru, který nás vlastně do sebe přijímá.

Z oněch různých pocitů, které člověk chová k těmto částem éterického těla, utváří se v nás postupně souhrnný vnitřní pocit, jímž si uvědomujeme vnější formy svého éterického těla.

Potom se nám éterické tělo začíná zabarvovat a člověk dostává dojem, jako by se zde v této horní části éterického těla nořil do jakési namodralé nebo modravě-fialové aury. Tato část, odpovídající naší hlavě, ta je tudíž namodralá nebo dle toho, jak je člověk uzpůsoben, modravě fialová, přechází však dolů ponenáhlu do zelena.

Střední část má zřetelné zbarvení do zlatočervena (pokud ovšem barvy dovedeme svým cítěním vystihnout), kdežto spodní část má zřetelnou barvu načervenalou až temně červenou, která však vyzařuje ven a sahá dosti daleko ven. Avšak síly, které působí v těchto čtyřech částech jsou diferencovány, takže to, co má člověk jako vnitřní pocity, není přesně vždycky totéž. Kdybychom to tudíž pozorovali jasnovidně z vnějšku, pak ony síly, které jsou zcela na vnějším okraji aury, působí na horní část stahujícím (stlačujícím) způsobem a člověk, dívá-li se zvenčí, má dojem, jakoby se jen o málo větší, horní éterická část, téměř zcela přizpůsobila tvaru hlavy, s tou se překrývala a tuto jen o něco málo přesahovala. Rovněž tak část střední. Čím však jdeme dále dolů, tím méně se tělo éterické kryje s tělem fyzickým. Tím, že tyto všechny síly navzájem na sebe působí, je možno při pozorování z vnějšku nabýt dojmu, jakoby éterické tělo bylo jakousi základní formou těla fyzického a toto jen do určité míry přesahovalo.

Směrem dolů ponenáhlu ztrácíme pocit (dojem) souhlasnosti mezi fyzickým a éterickým tělem.

Musíme se tedy pevně držet poznání, že vnitřním prožíváním se éterické tělo jeví jinak než vnějšímu jasnovidnému prožívání. Učíte-li se u esoterního vývoje přihlížet k náladám, jež vyplývají z lidských základních temperamentů (které mají v éterickém těle svůj základ a o jejichž charakteristice jsme si včera něco pověděli), potom zjišťujeme, že v nejspodnější části svého éterického těla chováme cholerickou náladu. Takto skutečně dochází k diferenciaci jednotlivých temperamentů v různých částech našeho éterického těla. Horní část éterického těla je laděna melancholicky, střední část střídavě flegmaticko-sangvinicky, část dolní cholericky. A prosím, abyste měli na zřeteli, že tento popis platí výslovně jen pro tělo éterické.

Ten, kdo k tomu doslovně nepřihlédne, upadne lehce do omylu, jestliže se bude řídit vnějším pozorováním. Avšak ten, kdo toho bude přesně dbát, ten bude nejvyšší měrou překvapen, jak dalece souhlasí všechno to, o čem zde bylo mluveno, s určitými jevy v životě. Pokusme se například sledovat takového cholerika – bude to opravdu velmi zajímavé.

Podle toho, co bylo až dosud řečeno, měla by u cholerika být zvlášť výrazně vyvinuta spodní část éterického těla; tato by měla tedy zvlášť vynikat. Ve skutečnosti je tomu opravdu tak. Je-li nyní dolní část éterického těla zvlášť vyvinuta, má-li v ní éterické tělo své mocné síly, pak dochází ještě k něčemu jinému. Tehdy je fyzické tělo ve své dolní partii zkráceno, jeho dolní část, jež podléhá působnosti sil této části éterického těla, vykazuje určité nedostatky. Z toho například usuzujeme, že u vyslovených choleriků, kteří se v životě také tak chovají, můžeme zjistit jakési zkrácení určitých tělesných partií, které se shodují s touto částí éterického těla. Vidíme u nich tedy postavu, jakoby sraženou do sebe.

Prosím, přečtěte si anatomický nález o takovém Napoleonovi a budete překvapeni, do jaké míry se to u něj potvrzuje. Začneme-li se zaobírat studiem těchto skrytých stránek lidské přirozenosti, pak se skutečně naučíme tomu všemu rozumět.

Můžeme se nyní tázat: Jak souhlasí to, co jsme si pověděli včera, s tím, co se dozvídáme dnes?

Nuže, souhlasí to naprosto úplně a dokonale. Včera bylo hovořeno o čtyřech temperamentech jako takových. Tyto jsou podmíněny silami těla éterického. A opravdu: Život tohoto éterického těla má svůj vztah k (prvku) času právě tak, jako se vztahuje členění, diferenciace na prostor (prvek prostoru). V prostoru se pak fyzické tělo stává oživěnější; diferencuje své jednotlivé části. Tělo éterické se stává oživenější tím, že se jeho články diferencují časově, tzn., že se zároveň spoluprožívá život času postupně po sobě v samostatných dílech a článcích. U melancholika jde v zásadě o to, že stále nosí v sobě zároveň něco, co prožil v čase, něco v minulosti prožitého. Jeho éterické tělo se stále zachvívá dozníváním toho, co kdysi prožil v minulosti. Nemíním tím však to, co jsme měli na mysli u lidského mozku, co se vztahovalo na pradávné časy, ale to, co se obvykle nazývá melancholií. Tu se podnítí především éterický život hlavy v určité době, řekněme v mládí. To, co se v této době tak mocně podnítí, to nás – pokud jsme melancholiky – tak silně ovlivní, že i v pozdějších letech nosíme ve svém éterickém těle ony záchvěvy, jež se do nás v mládí vtiskly. U flegmatika a sangvinika máme co činit s určitým plutím s časem. U flegmatika je spoluplutí s proudem času téměř úplné, stejnoměrné. U sangvinika se střídá vnitřní rychlejší prožívání tohoto časového proudu s jeho pomalejším vnějším prožíváním (plynoucího proudu času). Cholerik naopak se proti času vzpírá. Vzpírá se proti času, který k němu jakoby z budoucnosti přistupuje (přitéká). Právě to je u něho charakteristické. Cholerik v určitém smyslu jakoby odvrhuje (odmítá) od sebe čas a zbavuje se rychle vibrací, které čas vyvolává v jeho éterickém těle. Tedy nejvíce těchto záchvěvů z minulých zážitků nosí v sobě melancholik, kdežto cholerik jich nosí v sobě nejméně. Onoho groteskního přirovnání éterického těla cholerika k dobře nafouknutému míči možno použít také zde. Do tohoto míče se po sobě jdoucí události těžko otiskují, tento jakoby je od sebe odráží a cholerik nechová proto tyto události tak, jak tyto působí v časovém proudu; on je od sebe zapuzuje, nedává jim proto v sobě nějak zvlášť silně zaznívat. Proto je dlouho v sobě nenosí. Melancholik naopak – ten nenechává události vnikat a působit do těla éterického, nosí v sobě tyto záchvěvy velmi dlouho a bere je s sebou z minulosti do prožívání v budoucnosti.

Je dobře, jestliže porozumíme éterickému a fyzickému tělu v tom smyslu, že chápeme tělo fyzické, jako převážně tělo prostorové, a tělo éterické jako převážně bytost časovou. Toto éterické tělo naprosto nepochopíme, jestliže se na něj budeme dívat jako na bytost (podstatu) prostorovou. A taková kresba, jakou jsme si dnes načrtli – plyne v čase a je s časem se vypořádávajícím životem našeho těla éterického.

Jelikož život éterického těla samého probíhá jakoby v čase a je tedy životem v čase, proto také spoluprožíváme svým éterickým tělem přímo čas jako takový, tzn. že spoluprožíváme vnější proud událostí v čase.

Člověk však poznává ještě jiný proud událostí v čase, prodělává-li okultní vývoj. V obyčejném životě se tento proud událostí vnímá málo, avšak u vyššího duševního vývoje duše si ho lze dobře uvědomit. Máme zde na mysli průběh času, uskutečňující se během dne.

Neboť duchové ročních období účastní se svými slabšími silami také na tomto denním časovém průběhu.

Je to přece stejné Slunce, které podmiňuje průběh roku i dne. Kdo prodělává esoterní vývoj, brzy shledá, že je tu tatáž příbuznost mezi jeho éterickým tělem a tím, co se děje v zevním éteru; dochází pak během denního prožívání, že – tak řečeno – jinak prožívá duchy jitra, jinak duchy poledne a ještě jinak duchy večera. Duchové jitra působí na nás tak, že se cítíme ve svém éterickém těle doslova podníceni více k činnosti rozumové, k činnosti, jež dovede o prožitém uvažovat, která dovede spíše sledovat věci ve vzpomínce pomocí uvažování. Když nadchází poledne, pak ponenáhlu těchto sil uvažování ubývá; člověk cítí, jak v něm vnitřně pracují impulsy vůle. I když k poledni začíná být člověk – tak říkajíc – vnějšími pracovními silami méně výkonný než zrána, přesto je pravda, že tyto síly vůle se v tuto dobu uplatňují více. A když se blíží večer, dostavují se produktivní (tvůrčí) síly, to, co souvisí více s fantazií.

Tak se tedy v tomto směru diferencují, pokud se přidělených úkolů týče, tyto duchovní bytosti, jež vysílají své síly do životně-éterických poměrů na Zemi.

Můžeme být přesvědčeni, že se postupně naučíme, jakmile v sobě překonáme celé ono materialistické smýšlení doby, stále lépe a lépe rozumět tomu, čeho je zapotřebí k přizpůsobení se lidského těla éterickému proudu, probíhajícímu v čase.

Přijde doba, kdy se bude lidem zdát zvláštní, bude-li se ve škole ráno probírat předmět, který klade požadavky na fantazii. V budoucnosti shledáme toto právě tak podivné, jako bychom shledali jako podivné, kdyby si někdo chtěl oblékat kožich v srpnu a v zimě pak tenký oblek. Jisté je sice to, že jsme ještě dnes od těchto věcí značně daleko, ale tyto se dostaví dříve, než lidé tuší. Přijde doba, kdy lidé pochopí, že by bylo něco naprosto nemožné chtít zařídit například vyučování na školách bez jakéhokoli přihlížení k naznačeným denním impulsům.

Nastane doba, kdy lidé všeobecně uznají, že je holou nemožností, aby se rozvrh hodin ve škole uspořádal jinak, než že se zařadí několik hodin ráno, v poledne se nechá hodně dlouho prázdno a na večer se pak opět stanoví několik hodin. Snad se to dnes bude zdát někomu nepraktické. Jednou se však to, co se týká požadavků lidské přirozenosti, shledá jako praktické. Na ráno se dají hodiny matematiky, kdežto na večer se budeme zabývat básnictvím a literaturou. Dnes se právě nacházíme v době, v níž je pochopení pro tyto věci nadobro zavaleno materialistickým smýšlením. V důsledku toho se dnes stává, že to, co je vzhledem k celé přirozenosti člověka tím nejrozumnějším, je naopak považováno za něco zcela bláznivého.

Jiným výsledkem pak bude, že člověk v zimní době bude následkem svého esoterního školením stále více pociťovat, že nejsme svým vnitřním éterickým tělem do sebe – tak řečeno – uzavřeni, jako v létě, ale že přicházíme více do bezprostředního spojení s duchem Země. Tento rozdíl budeme pociťovat tak, že si člověk v letní době řekne: Tady žiješ s duchovními bytostmi, které na tobě pracovaly v pradávných dobách, jejichž práci nosíš v sobě, kdežto bezprostřední živoucí duch Země je ti nyní v létě vzdálenější.

V zimě budou ony vnitřní záchvěvy, které od pradávných časů nosíme jasnovidně ve své hlavě, více v klidu, budou se více odmlčovat; člověk se bude cítit spojen s duchem Země, bude rozumět tomu, že duch Země v zimním čase bdí. Jako v létě spí, tak v zimě bdí. Během léta duch Země vidí na svém těle klíčící a pučící rostlinný život tak, jako vidí spící člověk, že v jeho vlastním těle vyrážejí (raší) vegetativní síly. Během zimy tento rostlinný život ustupuje do pozadí podobně, jako v lidském těle ustupují do pozadí během bdění síly vegetativní. V zimě bdí duch Země; Země je – tak říkajíc – spojena se svým bdícím duchem podobně, jako je za bdění spojen člověk se svým bdícím duchem. Důsledek toho pak je, že si osvojíme svým esoterním životem potřebné cítění. Učíme se cítit, že v létě musíme své myšlenky opravdu myslet, že si musíme myšlenky dobývat, že se jich musíme dopracovat. Tak tomu není v případě inspirací. Ty k nám přicházejí z našeho nitra, z našeho nezávislého těla éterického. V zimě je však člověk snázeji inspirován myšlenkami než v létě, takže v zimě působí lidské myšlení více jako inspirace než v létě.

Pravé lidské myšlení v užším slova smyslu se uskutečňuje v zimě tak snadno, že přichází v určitém smyslu jakoby samo. Tyto poměry se však kombinují. U jednotlivých lidí jsou tyto poměry utvářeny zcela individuálně, takže se to, co jsme řekli, může navzájem i prolínat, má-li člověk sklon vytvářet v sobě myšlenky, směřující do nadsmyslových světů. Tím, že během léta lze tento druh myšlenek (o nadsmyslnu) snázeji produkovat, může nastat něco zcela opačného. Ale pro prožívání éterického těla platí to, co jsem právě řekl.

Právě takovéto spoluprožívání vnějšího éterického bytí se stává stále citlivější, čím více člověk pokračuje ve svém vnitřním vývoji. Chce-li člověk vůbec své éterické tělo vhodným způsobem rozvinout, tehdy musí potlačit v sobě postupně také svoje myšlení podobně – jako musel nejprve potlačit v sobě smyslovou činnost. Musí dokázat v sobě vyřadit (potlačit) především abstraktní myšlení a přejít ponenáhlu ke konkrétnímu obraznému myšlení. Musí přejít od myšlení k jednotlivé myšlence a potom také umět překonat i myšlenku samotnou. Ale potom, když člověk docílil tak zvaného „prázdného vědomí“, když své myšlenky zcela vyřadil (jak se o tom lze dočíst v II. díle „Tajné vědy“), potom pocítí, jak mizí jeho v něm žijící myšlení. Že se jakoby zcela rozpouští to, čeho se až dosud svým vlastním úsilím – jako svého myšlení – dopracoval. Místo toho se však cítí být pozoruhodným způsobem oživen myšlenkami, které do něho vplývají (proudí) jakoby z neznámých světů. Je to onen přechod v duševním životě člověka, jež možno přibližně charakterizovat (prosím, aby tomu nebylo nesprávně porozuměno) následujícím způsobem: člověk přestává být chytrým a stává se moudrým. To je něco, s čím spojujeme zcela určitý druh pojmu. Chytrost, kterou jsme si vnitřně vypěstovali usuzovací schopností rozumu, je jen pozemským výdobytkem (a ta nám mizí). Člověk začíná zejména vnitřně pociťovat, že ji není zapotřebí vysoce hodnotit, neboť začíná cítít, jak v nás postupně začíná zářit moudrost, kterou darují bohové. Prosím, abyste tento výraz mylně nechápali, neboť prožití této skutečnosti přináší již jakoby samo sebou, že s tímto přirovnáním (výrazem) nespojujeme nic neskromného, že je možno ho použít s potřebnou pokorou a skromností. Vůči moudrosti – jako daru bohů – stává se člověk stále pokornější a pokornější. Pyšný a domýšlivý je člověk vlastně jenom na rozumovost a na tzv. chytrost, kterou jsme si sami získali. Když pak toto prožijeme, pak již cítíme, jakoby tato moudrost, moudrost darovaná bohy do nás proudila, proudila do našeho éterického těla a toto vyplňovala. Je to velmi významná zkušenost, neboť se jí dožíváme zvláštním způsobem. Dožíváme se jí tak, že cítíme vyprchat svůj život, respektive odplouvat s proudem času. Proud moudrosti přichází člověku vstříc; vlévá se do nás jako proud přicházející nám vstříc tím, že se dáváme unášet proudem. Toto vlévání do nás prožíváme skutečně tak, že je pociťujeme – obrazně řečeno – jako proudy, probíhající v čase, jež vstupují do naší hlavy a rozlévají se pak do našeho ostatního těla a tímto jsou pak zachycovány.

Postupně se to, co jsem nyní vylíčil, stává zcela zvláštním zážitkem. Necítíme se pak již být v prostoru, neboť se učíme prožívat (cítit) své tělo éterické, které je časovým bytím (časovou bytostí), učíme se pohybovat v čase a doslova setkávat se s duchovními bytostmi, které k nám přicházejí jakoby z druhé strany světa, které k nám přicházejí z budoucnosti a obdarovávají nás svojí moudrostí. Pocitu, že tuto moudrost přijímáme, se dá dosáhnout jen tím, že určitým způsobem svého esoterního, respektive okultního vývoje rozvíjíme pocit, který zcela zvláštním způsobem staví duši před události budoucnosti: Vyvineme klid (mírnost) a trpělivost vůči všemu, co nám přináší budoucnost, tedy vůči tomu, čeho se nám dostává naším neustálým prožíváním (nepřetržitým životem). Jestliže oproti zážitkům tohoto druhu vystupujeme s přílišnou libostí či nelibostí, jestliže jsme se ještě nenaučili přijímat svoji karmu vážně, tzn. nenaučili-li jsme se přijímat to, co nás postihuje, v klidné a trpělivé odevzdanosti osudu, pak nemůžeme mít onen podivuhodný pocit moudrosti, proudící nám vstříc; neboť pouze z mírného prožívání se vytvářejí ony – do naší bytosti vnikající prosvětlené proudy moudrosti.

Tímto právě vylíčeným pocitem se má charakterizovat onen zcela určitý okamžik vnitřního (esoterního) prožívání, okamžik, k němuž dospíváme a který můžeme vlastně prožít pouze tenkrát, přijmeme-li každý zážitek v oddané vděčnosti, v klidu (s mírností) a trpělivosti. K tomu nás uschopňuje změna éterického těla, k níž dochází při správném esoterním vývoji a která si, kromě jiného, žádá také toho, abychom si získali potřebnou mírnost a opravdové porozumění pro svou karmu.

Potom nevystupujeme se svými sympatiemi či antipatiemi oproti tomu, co má přijít, potom se proti tomu, co nás stíhá nevzpíráme, nýbrž se učíme snášet svoji karmu s klidným prožíváním. Toto učení snášet karmu patří k duchovnímu (esoternímu) vývoji a je tím, co nám umožňuje proměnit naše éterické tělo tak dalece, aby se stalo postupně stále více schopné spoluprožívat vnější, nás obklopující éterický život.