Rudolf Steiner

Egyptské mýty a mystéria

I. přednáška

Tážeme‑li se, čím že má se stát duchovní vědění lidem, dostane se nám z různých pocitů a citů, které jsme si utvořili ze svého duchovního života, vždy znovu odpovědi: Duchovní poznání se má pro nás stát cestou k vyššímu vývoji našeho lidství v nás samých.

Tím jsme naznačili v určitém vztahu pro každého myslícího a cítícího člověka samozřejmý životní cíl, jenž v sobě skrývá největší a nejvyšší ideály, ale jenž také skrývá v naší duši rozvoj nejvýznačnějších sil. V základě vzato dávali si nejlepší představitelé lidstva za všech dob otázku: Jak může člověk přivést k rozvoji to, co je v něm skryto jako vloha?

A rozmanitým způsobem byla na to dávána odpověď. Ale nelze snad najít jinou, která by byla kratší a případnější, než odpověď, kterou uvedl Goethe z hluboce založeného smýšlení ve svých „Tajemstvích“:

Od moci, která všemu bytí pouta dala,

je prosta duše, která sebe samu překonala.

Nezměrně mnoho a hluboký smysl obsahují tato slova, neboť jasně a význačně nám ukazují, na čem záleží, pokud jde o celkový vývoj. Záleží na tom, aby člověk vyvinul své vnitřní cítění tím způsobem, že se dostane ven za hranice své vlastní bytosti. Povzneseme se tak řečeno nad sebe sama. Duše, která překonala sebe, nalezne cestu za hranice sebe samé a takto potom i k nejvyšším statkům lidstva. Je nutno poukázat na tento vznešený cíl duchovního poznání, máme‑li pojednávat o předmětu, který nás bude zaměstnávat. Povede nás nejprve z běžného života k věcem vysokého významu. Budeme muset přehlédnout dlouhá časová období, máme‑li pojednávat o tomto předmětu, jenž má sahat z dávného Egypta až do naší doby. Budeme muset přehlédnout tisíciletí, a co si takto získáme, bude skutečně něčím, co se má spojit s usilováním v hloubi naší duše. Je totiž jen zdánlivým úkazem, že by se člověk takto vzdaloval výšinám života, toho, co je mu bezprostředně dáno; právě tím dospívá k tomu, co jej zaměstnává v každé chvíli života. Člověk musí obrátit svůj pohled od ubohosti života, od toho, co nám přináší denní život, k velkým událostem; teprve potom nalézá to, co duše uchovává jako svůj nejsvětější zážitek. Snad by se mohlo zdát podivné, naznačíme‑li, že chceme pátrat po vztazích, a to po intimních vztazích mezi starým Egyptem, mezi dobou pyramid a sfingy a dobou naší. Snad by nám mohlo připadat podivné, chceme‑li chápat dnešní dobu lépe tím, že svůj zrak obracíme do minulosti. Právě proto bude nutno, abychom mluvili o ještě obsáhlejších dobách, ale tím také dospějeme k výsledku, který hledáme; k výsledku: nalézt možnost, abychom se dostali za hranice své vlastní bytosti.

Právě tomu, kdo se již podrobněji zabýval nejzákladnějšími pojmy duchovního poznání, se vůbec nebude zdát podivné, že hledáme souvislost mezi obdobími, která jsou si navzájem tak vzdálena. Neboť naším základním přesvědčením je to, že lidská duše se opět vrací, a že se člověkovi znovu opakují zážitky mezi zrozením a smrtí. Seznamovali jsme se stále více s naukou o opětném vtělování. Uvážíme‑li tuto skutečnost, můžeme se otázat: Tyto duše, které dnes bydlí v nás, byly zde již častěji? Není možné, aby existovaly kdysi i v dávném Egyptě? Aby duše, které jsou v nás, zřely obrovské pyramidy a záhadnou sfingu?

Na tuto otázku musíme odpovědět kladně. Tento obraz se obnovoval již častěji, a naše duše pohlížely na památky dávné kultury, které dnes opět zří. Tak vlastně jsou to tytéž duše, které tehdy žily, které kráčely pozdějšími věky a opět se objevily v naší dnešní době.

Víme, že není života bez ovoce, víme, že to, co prožila, je a zůstává v duši v podobě sil, temperamentu; to vše se objevuje znovu v pozdějších vtěleních. Způsob, jak dnes pohlížíme na přírodu, jak přijímáme to, co vytváří dnešní doba, způsob, jak dnes nazíráme na svět, byl nám dán jako vloha již v zemi starověkých pyramid. Tohoto založení – jak dnes pohlížíme ven do fyzického světa – se nám dostalo již tehdy. Chceme zkoumat právě to, jakým tajuplným způsobem jsou daleká časová období ve vzájemné souvislosti.

Chceme‑li pátrat po hlubším smyslu těchto úvah, musíme se vrátit daleko zpátky do minulého vývoje naší Země. Víme, že naše Země se často měnila. Sledujeme‑li staré kultury, můžeme se vrátit do dávných dob vývoje lidstva, ve kterých Země měla zcela jiné vzezření než dnes. Přicházíme do dob, ve kterých se na naší Zemi odehrála mohutná katastrofa způsobená vodními silami; tehdy se tvářnost Země od základu změnila. A jdeme‑li ještě dále do minulosti, přicházíme do pradávných dob, ve kterých Země měla zcela jinou fyziognomii, přicházíme do dob, ve kterých to, co tvoří dnes dno Atlantského oceánu, bylo na povrchu, bylo pevninou. V těchto dobách žily naše duše ve zcela jiných tělech než dnes; přicházíme do dávné Atlantidy. O těchto pradávných dobách nám zatím vnější věda může dnes podat jen málo zpráv.

Území dávné Atlantidy potom zaniklo při velkých vodních katastrofách. Objevily se nové formy, a také těla lidí vzala na sebe jiné podoby. Duše, které dnes bydlí v nás, bydlely kdysi i ve starých Atlantovcích. Vodní katastrofa potom způsobila i vnitřní přesun atlantských národů, stěhování národů ze západu na východ. Ke konci atlantské doby zde existovalo čilé stěhování. My sami jsme putovali ze západu na východ – Irskem, Skotskem, Holandskem, Francií, Španělskem. Tak putovali národové směrem na východ a zalidnili Evropu, Asii a severní části Afriky.

Nesmíme se však domnívat, že zástup, který putoval ze západu jako poslední výprava atlantských národů, se nesetkal na územích, které se ponenáhlu vytvořily jako Asie, Evropa a Afrika, s jinými národy. Skoro celá Evropa, severní části Afriky a velká část Asie byly tehdy již zalidněny. Tyto kraje naší Země nebyly zalidněny pouze vystěhovaleckými výpravami ze západu, nýbrž byly zalidněny již dříve, takže v podstatě to bylo cizí obyvatelstvo, se kterým se setkávaly atlantské výpravy. Když pak nastaly klidnější doby, můžeme si představit, že se vytvořily zvláštní kulturní poměry. Např. v blízkosti Irska bylo území, kde bydlely před katastrofou, která se udála před tisíciletími, nejpokročilejší části všeho pozemského obyvatelstva. Toto obyvatelstvo poté putovalo Evropou za vedení vysokých individualit až na území střední Asie, a odtamtud vysílalo kulturní kolonie do nejrůznějších krajin. Takováto kolonie poatlantské doby, která vznikla tím, že uvedená skupina lidí vyslala kolonii do Indie, se tam setkala s obyvatelstvem, které tam sídlilo od pradávných dob a mělo také svou vlastní kulturu. Tito kolonisté zde založili první poatlantskou kulturu, která je stará již mnoho tisíc let a o které nám vnější doklady stěží podávají nějaké zprávy, neboť to, co tyto doklady praví, událo se o mnoho tisíciletí později. Ve významných sbírkách moudrosti, které označujeme jako sbírku Véd – v těchto starých Védách se setkáváme s posledními dozvuky toho, co zbylo z velmi časné indické kultury, kterou vedli rišiové (sanskrt. – svatý, mudrc, poustevník), nadpozemské bytosti. Je to jedinečná kultura, o které si můžeme dnes učinit jen chabou představu, neboť Védy jsou jen odleskem oné pradávné posvátné indické kultury.

Po tomto stupni následoval další, a tím je druhá kulturní epocha poatlantského období, kultura, ze které později vznikla moudrost Zarathustrova, kultura, ze které vzešlo období perské. Kultura indická trvala po dlouhou dobu, po dlouhou dobu trvala také kultura perská, která dosáhla svého vrcholu v Zarathustrovi.

Potom vzniká působením kolonistů, kteří byli vysláni na břehy Nilu, kultura, kterou nazýváme souhrnným jménem: chaldejsko‑egyptsko‑asyrsko‑babylonská kultura. V přední Asii, v severních částech Afriky vytvořila se kultura, kterou označujeme jako třetí poatlantskou kulturu a která dosáhla po určité stránce svého vrcholu v podivuhodném chaldejském hvězdářství a v egyptské kultuře.

Pak přichází čtvrté období, které se vyvíjí na jihu Evropy, období řecko‑římské kultury, na jejímž úsvitě se objevují Homérovy zpěvy; ty nám ukazují, co se projevovalo v řeckých uměleckých dílech, ukazují nám básnické umění, které dosáhlo tak významného stupně.

Sem náleží také kultura národa římského.

Páté kulturní období je dobou naší. Čtvrté období trvalo asi od r. 800 před Kristem až do 13. století po Kristu. Od té doby trvá páté období, a po něm bude následovat období šesté a sedmé.

Uvidíme, že zde působí zcela zvláštní zákon, který nám učiní pochopitelným, jak jsou činné podivuhodné síly po všechna tato období.

Přihlédněme nejdříve k prvnímu indickému období; uzříme, že se objevuje později v nové podobě v sedmém období. V tomto období povstane v nové podobě opět staroindická kultura. Působí zde tajuplné síly.

Druhé období, které jsme nazvali perské, se vrátí opět v období šestém. Až naše dnešní kultura zanikne, uzříme, jak Zarathustrovo náboženství ožije v kultuře šestého období.

V těchto úvahách uzříme, jak v našem pátém období je možno nalézt opětné vtělení třetího egyptského období.

Čtvrté období je uprostřed, je něčím zvláštním pro sebe, nemá ani v době předcházející, ani v následující sobě rovné.

Abychom si ujasnili tento tajuplný zákon, je nutno uvést ještě toto. Víme, že indická kultura obsahuje něco, co se dotýká dnešního člověka v jeho lidském cítění, a tím je rozdělení lidí na kasty – v kastu kněžskou, vojenskou atd. Toto přísné rozlišení je cizí dnešnímu vědomí. V první poatlantské kultuře nebylo však toto rozlišování něčím cizím, nýbrž něčím samozřejmým; nemohlo tehdy tomu ani být jinak – než, že duše lidí byly podle svých různých schopností rozděleny na čtyři stupně. Nebylo při tom pociťováno naprosto žádné příkoří, neboť toto rozdělení lidí pocházelo od vůdců, kteří byli takovou autoritou, že vše, co nařizovali, bylo samozřejmě správné. Panovalo přesvědčení, že tito vůdcové, které v dávné Atlantidě vyučovaly božské bytosti, měli schopnost zřít, na jaké místo člověk má být postaven. Takto bylo toto rozdělení lidí něčím zcela přirozeným.

Zcela jinak se seskupí lidé v sedmém období. Byla‑li původem tohoto rozdělení v prvním období autorita, v sedmém období to bude něco jiného; lidé se budou seskupovat z věcných hledisek. Něco podobného vidíme u mravenců; ti tvoří stát, jehož výkonnosti, ať jde o podivuhodnou výstavbu či o schopnost zvládnout poměrně značný úkol, nedosáhne žádný lidský stát. A přece objevuje se nám tam to, co se dnes lidem zdá být tak cizí, totiž rozdělení na kasty; každému mravenci se dostává dílčí úlohy.

Nechť si dnes o tom myslíme cokoli, lidé přece jen pochopí, že rozdělení do věcných skupin přinese lidem dobro; a budou hledat možnost dělby práce, ale přece zároveň rovnoprávnosti. Lidská společnost potom bude vypadat jako podivuhodný souzvuk. To je něco, co můžeme zřít v dějinách budoucnosti. V takové podobě se opět objeví dávná Indie. A stejným způsobem objeví se určité zvláštnosti třetího období v období pátém.

Přihlédneme‑li nejprve k tomu, co je bezprostředně obsahem našeho předmětu, zříme i zde velkolepé skutečnosti, gigantické pyramidy a záhadnou sfingu. Uzříme, že ony duše, které náležely dávným Indům, které byly vtěleny i v Egyptě, jsou vtělené i dnes. A sledujeme‑li v jednotlivostech všeobecnou charakteristiku, vyvstávají našemu zraku v prvé řadě dva jevy, které nám ukazují, že opakování může být založeno (mít základy) v nadpozemské oblasti. V různých obdobích vidíme zákon opakování, ale nekonečně významnější se nám však bude jevit, sledujeme‑li jej v duchovních oblastech.

Všichni známe obraz, který snad každý z nás již jednou viděl, je to Sixtinská Madona. V tomto obrazu, který lze vidět v nesčetných reprodukcích, obdivujeme podivuhodnou jednotu, která se šíří jakoby po celé postavě; pociťujeme ji snad i v tvářnosti Matky, v tom, jak se tato postava zvláštním způsobem vznáší, snad pociťujeme i cosi v hlubokém výrazu oka dítěte. A když okolo vidíme útvary mraků, v nichž se objevují četné hlavičky Andělů, pak máme ještě hlubší pocit, který nám činí ještě více pochopitelný celý obraz. Vím, že vyslovuji něco odvážného, pravím‑li následující: Pohlíží‑li někdo s hlubokým a vážným pohledem na toto dítě v matčině náručí, za ním pak oblaka, která se rozčleňují do mnohosti andělských hlaviček, pak má představu: toto dítě není zrozeno přirozeným způsobem, nýbrž je jedním z těch, která se vznášejí vedle něho v oblacích. Tento malý Ježíšek je sám postavou z oblaků, která se jen poněkud zhustila. A cítili bychom zdravým způsobem tehdy, kdybychom řekli, že takový malý Anděl doslova vlétl do náruče Madony. Oživíme‑li v sobě obsah tohoto cítění, pak se rozšíří náš zrak, pak se osvobodí od určitých omezených názorů, jak pojímáme přírodní souvislosti bytí. Právě na základě takovéhoto obrazu se může úzký obzor rozšířit natolik, že i to by jednou mohlo být jinak. Zkrátka uzříme hluboké souvislosti člověka s duchovními silami, jak jsou v tomto obraze skryty.

Obrátíme‑li svůj zrak do egyptské doby, setkáváme se s něčím zcela podobným. Egypťan znal Isis, onu postavu, ke které se připojuje výrok: „Já jsem ta, která tu byla, která tu je a která tu bude.“ Hluboké tajemství, skryté pod tajuplným závojem, projevuje se nám v postavě Isidy, duchovnosti láskyplného božství; Isidy, která v duchovním vědomí dávného Egypťana byla zobrazována s malým Horem právě tak, jako naše Madona s malým dítětem Ježíšem. Ve skutečnosti tím, že nám je tato Isis znázorňována jako něco, co v sobě chová věčnost, jsme opět upamatováváni na pocity, jež v nás probouzí pohled na obraz Madony. Musíme spatřovat v Isidě hluboká tajemství, která mají svůj základ v duchovnosti. Madona je opětnou vzpomínkou na Isis; Isis se nám objevuje jako znovu zrozená Madona. Takové jsou tyto souvislosti.

Dnes se můžeme dotknout ještě jedné souvislosti. Vzpomeňme si, jak Egypťané pohřbívali své mrtvé, vzpomeňme si na mumie; Egypťan dbal na to, aby vnější fyzická forma zůstala dlouho uchována; víme, že Egypťan plnil své hroby takovými mumiemi, ve kterých uchoval vnější formu (tvar) a že dával zemřelému do hrobu určitá nářadí a určitý majetek. Tak mělo zůstat uchováno to, co měl člověk v životě fyzickém. Tento zvyk se stále více vyvíjel a charakterizuje dávnou egyptskou kulturu.

Tyto skutečnosti však nezůstaly pro duši bez následku. Uvědomme si, že naše duše žily v egyptských tělech. A je docela správné, že naše duše žily v tělech, která se později stala mumiemi. Z dřívějších výkladů je nám známé, že poté, co je člověk po smrti oproštěný od svých těl, se mu dostává jiného vědomí, že však naprosto není ve stavu bezvědomí. Může pohlížet dolů, i když dnes nemůže pohlížet vzhůru; může tedy pohlížet dolů do fyzického světa. A tu právě není lhostejné, zda tělo je konzervované či zda práchniví. Tuto tajuplnou souvislost uvidíme. Tím, že v dávném Egyptě zůstávala po dlouhou dobu těla uchována, prožívaly duše něco zcela určitého. Věděly – toto je moje tělo. Byly na ně vázané, měly před sebou podobu svého těla a toto tělo se stalo pro duše důležité, neboť duše je přístupná vjemům i po smrti. Dojem, kterým působilo mumifikované tělo, se hluboce vtiskl a duše nabyla vlivem tohoto dojmu tvar. Tato duše kráčela potom po dlouhá vtělení a žije dnes v nás. Není bez účinku, že tato duše po smrti zřela své tělo, že její pozornost se stále znovu obracela k tomuto tělu; toto vše nezůstalo úplně lhostejné. Ovoce skutečnosti, že duše shlížela dolů na své tělo, objevuje se dnes v pátém období jako sklon, který mají dnes duše – že totiž přikládají velkou cenu vnějšímu fyzickému životu. Dnešní lpění člověka na hmotě pochází z toho, že duše mohly nazírat na své vlastní tehdejší vtělení. Takto se člověk naučil milovat fyzický svět, takto je dnes odůvodněn náhled, že je důležité pouze tělo mezi zrozením a smrtí. Takovéto názory nevznikají jen tak samy od sebe. Tím ovšem nijak nemá být vyslovena kritika kultury, v níž se setkáváme s mumiemi, nýbrž má být jen poukázáno na nutnosti, které jsou spojeny s tím, že se duše stále znovu vtěluje. Lidé by se nebyli mohli vůbec bez mumií obejít. Dnes by člověk ztratil všechen zájem o fyzický svět, kdyby Egypťané neměli kult mumií.

Jestliže si dnes zařídil člověk svůj svět způsobem, že jej zří tak, jak právě na něj pohlíží, je to důsledkem toho, že Egypťané mumifikovali své mrtvé; neboť i tento kulturní proud byl pod vlivem zasvěcenců, kteří mohli pohlížet do budoucna. Kult mumií nevznikl z libovolného nápadu; právě tehdy vedly vznešené individuality lidstvo a nařizovaly to, co bylo správné. To vše se vykonávalo na základě autority. Ve školách zasvěcenců bylo známé, že naše období souvisí s obdobím třetím. Tyto tajuplné souvislosti tanuly tehdy egyptským kněžím před zraky – a nařizovali mumifikování mrtvých právě proto, aby duše pojaly do sebe smýšlení, které hledá v nízkém vnějším světě duchovní zkušenost. Takovou moudrostí je veden svět. Jde opět o jiný příklad takovýchto souvislostí. Jestliže lidé myslí dnes tak, jak právě myslí, je to výsledkem toho, co prožívali ve starém Egyptě.

Tak můžeme nahlédnout do hlubokých tajemství, která se projevují ve stálém proudění kultur. Pouze jsme se dotkli těchto tajemství, neboť to, co bylo ukázáno na postavě Madony jako vzpomínka na Isis, a co jsme dnes viděli na mumifikování mrtvých – to se pouze slabě dotýká skutečných duchovních souvislostí.

Ale objasníme si ještě hlouběji tyto poměry; budeme se zabývat nejen tím, co se nám objevuje zevně, nýbrž budeme se zabývat i tím, co tvoří vnitřní skrytý základ těchto zevních dějů.

Zevní život má své hranice mezi narozením a smrtí; mnohem delší život prožije člověk po smrti; tento stav nazýváme káma‑lóka. Zážitky v káma‑lóce vůbec nejsou jednotvárnější než zážitky zde ve fyzickém světě.

Co prožívali staří Egypťané v tomto jiném světě?

Pohlížíme‑li na pyramidy, upíráme‑li svůj zrak na sfingu, cítíme, jak jinak míjel tehdy život, jak jinak žila tehdy duše mezi zrozením a smrtí; to nelze ani přirovnat k dnešnímu životu. To by nemělo vůbec také smysl.

Rozmanitější než zevní zážitky jsou zážitky mezi smrtí a novým životem. Tehdy, v egyptském období, prožívala duše něco zcela jiného než ve světě řeckém, než v době Karla Velikého a než v dnešní době. I ve druhém, duchovním světě existuje vývoj. A to, co člověk dnes prožívá mezi smrtí a novým zrozením, je něčím zcela jiným, než co prožíval Egypťan tehdy, když při smrti odkládal vnější podobu.

Právě tak, jako se vytvořilo mumifikování mrtvol zvláštním způsobem, takže je příčinou dnešního smýšlení, právě tak, jako se opakuje tento vnější život ze třetího období v pátém, právě tak kráčí vývoj i v oněch tajemných světech mezi smrtí a novým zrozením. I toto budeme sledovat, a i zde se nám objeví tajemná souvislost. Tímto způsobem si získáme vhled, abychom mohli skutečně pochopit, co v nás žije, co v nás působí jako ovoce z oněch dávných dob. Ovšem musíme sestoupit do hlubokého labyrintu pozemského vývoje. A podobně budeme moci také celkově poznat vztah mezi tím, co Egypťané budovali jako své stavby, co Chaldeové pěstovali jako myšlenky, a mezi tím, co my sami prožíváme dnes. Uvidíme, že to, co tehdy působilo – dnes září v našem okolí, ve všem tom, co nás obklopuje, v tom, co nás zajímá o našem zevním světě. O těchto souvislostech se nám potom dostane fyzicky i duchovně poučení. Mimo to se nám objeví, jak kráčí vývoj vpřed, jak čtvrté období tvoří podivuhodný spojovací článek mezi obdobím třetím a pátým. Takto se povznese naše duše k významným souvislostem světa, a ovocem toho bude, že pochopíme hlubokým způsobem to, co v nás žije.