Rudolf Steiner

Egyptské mýty a mystéria

II. přednáška

Minule jsme se pokusili objasnit určité souvislosti v poměrech života, zejména v duchovních poměrech tak zvané poatlantské doby. Viděli jsme, jak se první kulturní epocha této doby opakuje v posledním období, jak se bude opakovat perská kultura v šestém období, a jak se opakuje ona kulturní epocha, která nás bude zaměstnávat v příštích úvahách, či kulturní epocha egyptská, jak se opakuje v životě a osudech nás samých v období pátém. O čtvrtém kulturním období (řecko‑latinském) jsme si řekli, že má výjimečné postavení a že v něm není žádného opakování. Takto jsme poukázali na skryté souvislosti v kulturách poatlantské epochy, která následovala po epoše dávné Atlantidy, oné Atlantidy, která byla zničena mohutnými vodními katastrofami. Také doba, která následuje dnes po době dávné Atlantidy, zanikne jako doba předcházející a to válkou všech proti všem, a tato pak zakončí sedmé kulturní období naší doby arijské. Jsou to zajímavé souvislosti, které jsme zde naznačili a které hluboko září do našeho duševního života tehdy, když je blíže sledujeme. Abychom si vytvořili určitý základ, bude dnes nutno přihlédnout k opakováním jiného druhu. Vrátíme se daleko do dob, kdy vznikala naše Země a uvidíme, jaký zájem v nás tyto daleké obzory vzbudí.

Jestliže je v oboru okultismu řeč o takovýchto opakováních, pak by mohla být snaha lehce uplatnit dar určitého kombinování a mohlo by se chtít vyhledávat takovéto schematické přehledy i pro jiné poměry. Snad by se někdo mohl domnívat, že je to možné. A vskutku – v mnoha spisech, pojednávajících o nadsmyslovém poznání, se tento zlozvyk uplatňuje. Musíme však přísně varovat před tím, aby nebyly rozhodující takové kombinace, nýbrž pouze duchovní zření, jinak je možné, že se člověk ocitne na scestí. Před takovými kombinacemi se musíme varovat. To, co můžeme číst v duchovních světech, to se sice dá pochopit logikou, ale nelze to její pomocí nalézt.

Chceme‑li přesněji pochopit kulturní epochy, musíme si získat přehled o tom, jak vůbec vznikala naše Země, jak se tento vývoj jeví badateli, jenž obrací svůj duchovní pohled k dějům pradávné minulosti. Když obracíme svůj zrak takto do minulého vývoje naší Země, můžeme říci, že vzezření naší Země nebylo vždy takové, jaké je dnes. Země neměla pevnou půdu tak, jako dnes, nebylo nerostné říše tak, jako dnes, ale ani ostatní přírodní říše neměly takový ráz jako dnes, i člověk byl jiný. Člověk nežil v těle z masa, neměl soustavu pevných kostí, to vše se vytvořilo teprve mnohem později. Čím dále kráčíme do minulosti, tím více se blížíme stavu, který má vzezření – kdybychom jej bývali mohli pozorovat – jakési mlhy, jakési jemné éterické mlhy. Tato mlhovina by byla mnohem větší než naše Země – sahala by totiž až za nejvzdálenější oběžnice naší sluneční soustavy. A v této mlhovině nebylo obsaženo jenom to, z čeho se vytvořila naše Země, nýbrž i všechny oběžnice i samo Slunce. Kdybychom mohli tuto mlhovinu podrobněji prozkoumat, byli bychom shledali, že má vzezření, jako by sestávala ze samých jemných éterických bodů. Pozorujeme‑li z dálky roj komárů, připadá nám tento jako mrak, ale zblízka potom rozeznáme jednotlivé komáry. Tak bychom byli tehdy zřeli naši Zemi, která nebyla materiální v našem smyslu, nýbrž jen étericky materiální. Tento éterický útvar Země sestával tedy z jednotlivých éterických bodů, ale s těmito éterickými body bylo spojeno něco zcela zvláštního. Předpokládáme‑li ovšem, že lidské oko by mohlo zřít tyto body, pak by nebylo pozorovalo to, co by býval mohl zřít jasnovidec a co také vskutku zří dnes, obrací‑li svůj duchovní zrak do minulosti.

Objasníme si to určitým přirovnáním. Vezměme sémě růže, například plané růže. Co potom vidí člověk, který takové semeno pozoruje?

Vidí velmi malé semeno a jestliže se nepoučil, jakou má semeno plané růže podobu, nikdy nepozná, že z tohoto semene může vyrůst planá růže – to z pouhé formy tohoto semene nikdy neuhodne. Kdo však má jasnovidné schopnosti, prožije pak následující: Semeno mu zmizí a před jeho jasnovidným zrakem se mu objeví forma podobná květině, která ze semene duchovně vyrůstá. Tato podoba se ocitá před jasnovidným zrakem jako skutečná forma, kterou lze zřít jen v duchu. Tato forma je praobrazem toho, co později vyrůstá ze semene. Ale mýlili bychom se, kdybychom se domnívali, že tato podoba je zcela podobná rostlině, která odpovídá semeni. Ona forma se naprosto nepodobá této rostlině. Je to podivuhodný světelný útvar, který obsahuje různé proudy a složité součásti. Je možné říci, že to, co později vyrůstá ze semene, je pouhým stínem podivuhodné světelné podoby, kterou jasnovidec zří v semeni. Mějme nyní na paměti podobu, jak jasnovidec zří původní obraz rostliny, a vraťme se opět k prvotnímu stavu (prastavu) naší Země, k oněm jednotlivým éterickým bodům. A kdyby pak jasnovidec právě tak jako v předchozím případě pozoroval takovýto jednotlivý éterický bod prvotní substance (prasubstance), viděl by, jak vyrůstá z tohoto éterického semene podobným způsobem jako z obyčejného semene skvělá světelná podoba, které zde ve skutečnosti není, která jakoby spící je obsažena v tomto zárodku.

A co je to za podobu, kterou může jasnovidec vidět tehdy, když obrátí svůj pohled do minulosti na tento zárodek prvotní Země? Co je to za podobu, která zde vyrůstá?

Je to podoba, která je opět odlišná – tak odlišná jako praobraz rostliny – od člověka, je to prvotní obraz dnešní podoby člověka. Tehdy dřímala podoba člověka ještě v éterickém zárodku, a bylo zapotřebí celého zemského vývoje, aby to, co zde bylo skryto spící, vyvinulo se v dnešního člověka. K tomu bylo zapotřebí mnohého (mnoha sil), jako je mnoho zapotřebí pro semínko, aby se vyvinulo v rostlinu. A ponenáhlu pochopíme, jak se tento zárodek stal dnešním člověkem, objasníme‑li si, co vše se mezi tím stalo.

V pradávné minulosti byly s naší Zemí spojeny všechny oběžnice, my však budeme v první řadě sledovat jen Slunce, Měsíc a Zemi, které nás dnes zvláště zajímají. Naše Slunce, náš Měsíc a naše Země nebyly tehdy ještě navzájem oddělené, nýbrž byly pospolu. Kdybychom tato tři dnešní tělesa tak řečeno smísili dohromady a představili bychom si je jako jediné světové těleso, pak by se nám objevilo to, čím byla Země dříve, totiž Sluncem, Zemí i Měsícem dohromady. Je přirozené, že za takových poměrů mohl člověk žít jen v duchovním stavu. Tehdy mohl žít jenom v tomto stavu proto, poněvadž bylo se Zemí spojeno i to, co je obsaženo v dnešním Slunci. A trvalo dlouhou dobu, po kterou toto světové těleso obsahovalo v sobě naši Zemi, Slunce a Měsíc. V těchto dobách byl člověk pouze ještě ve stavu prvotního duchovního zárodku; to se změnilo v době, ve které nastala ve vývoji našeho světa vysoce významná událost, když se totiž odštěpilo Slunce jako samostatné těleso a zanechalo pozadu (za sebou) Zemi a Měsíc. To, co bylo dříve jednotou, to je nyní dvojností, dvěma světovými tělesy: jednak Sluncem, jednak Zemí s Měsícem.

Proč nastala tato událost?

Vše, co se takto děje, má přirozeně hluboký smysl, který pochopíme tehdy, přihlédneme‑li k oné okolnosti, že na Zemi nežijí pouze lidé, nýbrž i bytosti duchovního druhu, které nelze sice zřít fyzickým zrakem, které však zde přesto jsou, a to tak skutečně, jako lidé a také ostatní fyzické bytosti. Takto jsou s naším světem například spojeny bytosti, které křesťanská esoterika nazývá Angeloi – Andělé. Tyto bytosti si můžeme nejsnáze představit tehdy, uvážíme‑li, že taková bytost je na stupni, na který člověk dospěje tehdy, až Země dokončí svůj vývoj. Dnes jsou tyto bytosti již tak daleko. Ještě vyššího stupně dosahují Archandělé neboli Archangeloi, nazývaní též Duchové ohně, bytosti, které lze spatřit tehdy, když obrátíme svůj duchovní zrak ke věcem, jež se týkají celých národů. Tyto věci vedou tedy bytosti, které nazýváme Archandělé neboli Archangeloi. Ještě vyšší stupeň zaujímají bytosti, nazvané Počátkové, Archai neboli Duchové osobnosti; tyto nacházíme, míjí‑li náš zrak doby i národy a přihlížíme‑li k tomu, co se obvykle nazývá Duchem času.

Pozorujeme‑li například Ducha dnešní doby, je tento veden vyššími bytostmi, které nazýváme Počátky neboli Archai. Potom jsou ještě vyšší bytosti, které nazývá křesťanská esoterika Silami, Exusiai neboli Duchy formy. Takto jsou spojeny s naší Zemí nesčetné bytosti, které vytváří určitou hierarchii.

Jestliže započneme nerostem, je člověk nejvyšší fyzickou bytostí; ostatní bytostí jsou však také právě tak zde, jsou mezi námi, pronikají nás. Na počátku vývoje naší Země, o kterém jsme právě mluvili, když se Země vynořuje tak řečeno jako prvotní mlhovina (pramlhovina), jsou všechny tyto bytosti spojeny se Zemí. Jasnovidný pohled by potom mohl pozorovat, jak zároveň s podobou člověka i jiné bytosti pronikají onen obraz. Jsou to právě zde jmenované bytosti a bytosti ještě vyššího stupně – jako Mocnosti, Vládcové, Trůnové a pak Serafové. Všechny tyto bytosti jsou spojeny s onou mohutnou éterickou mlhovinou, ve které žijí lidské zárodky, avšak jsou na různém stupni vývoje. Jsou mezi nimi takové bytosti, o jejichž vznešenosti nemá člověk ani tušení, avšak jsou mezi nimi i takové bytosti, které se svým vývojem blíží člověku. Poněvadž tyto bytosti byly na různém stupni, nemohly svůj vývoj prožít tím způsobem jako člověk. Bylo nutné, aby se pro ně vytvořilo jiné působiště. Mezi vznešenými bytostmi byly takové, které by bývaly utrpěly velikou újmu tehdy, kdyby byly bývaly zůstaly spojeny s nižšími bytostmi. Proto se oddělily, vyňaly z této mlhoviny nejjemnější substance a vytvořily si ve Slunci své bydliště. Tam si vytvořily tak řečeno své nebe a našly takto správnou rychlost (tempo) svého vývoje. Kdyby byly bývaly zůstaly v hutnějších substancích, pak by nebyly bývaly mohly správně pokračovat ve svém vývoji. Z toho vidíme, že to, co se děje materiálně jako rozštěpení se světové substance, že se to neděje pouze z fyzikálních příčin, nýbrž působením sil bytostí, které měly zapotřebí pro svůj vývoj zvláštního bydliště, že se to děje, protože si tyto bytosti musely vybudovat ve vesmíru své sídlo. Je nutno zdůraznit, že základem těchto dějů jsou duchovní příčiny.

Tak člověk zůstává na Zemi a Měsíci s vyššími bytostmi nižšího řádu. Jen jediná mocná bytost (která vlastně byla již zralá, aby také odešla na sluneční působiště) se obětovala a zůstala spojena se Zemí a Měsícem. Je to ona bytost, kterou nazýváme Jahve neboli Jehova. Tato bytost opustila Slunce a stala se vůdcem vývoje na Zemi a na Měsíci. Takto máme nyní dvojí působiště: Slunce s nejvznešenějšími bytostmi za vedení vysoké bytosti, kterou se gnostikové snažili představit pod jménem Pleroma. Nejde nám však o to, abychom si tuto bytost představili, neboť je to sluneční vůdce. Jahve je vůdcem Země a Měsíce. Chceme zvláště zdůraznit, že nejvznešenější duchovní bytosti odešly se Sluncem a opustily Zemi s Měsícem. Měsíc se tehdy ještě neodštěpil.

Jak lze vnímat tento kosmický děj, odděluje‑li se Slunce?

Slunce s jeho obyvateli musíme pociťovat především jako to nejčistší, nejvyšší, nejvznešenější, co bylo dříve spojeno se Zemí; potom musíme pociťovat, že Země, spojená ještě s Měsícem, je tím, co se vytvořilo jako nejnižší substance. Tento stav byl na ještě nižším stupni, než dnešní stav naší Země; tato je opět na vyšším stupni. Později totiž nastal stav, ve kterém se Země zbavila Měsíce a s ním i nejhrubších substancí, se kterými by se člověk nebyl býval mohl dále vyvíjet. Země musela ze sebe vyloučit Měsíc.

Tehdy byla nejtemnější, nejhroznější doba naší Země; co mělo vlohy k ušlechtilému vývoji, to se dostalo pod vliv zlých, velmi zlých mocností; teprve tím, že s Měsícem vyloučil nejhorší podmínky bytí, mohl se člověk dostat dále ve svém vývoji.

Musíme si osvojit vnímavost pro to, že princip vznešenosti, princip Slunce, je protivníkem temného principu Měsíce. Kdyby bylo možné jasnovidně vidět Slunce, které tehdy vystoupilo, pak bychom byli viděli bytosti, které chtěly učinit Slunce svým bydlištěm, ale mimo to ještě něco jiného. To, co vystoupilo jako Slunce, bylo by se nám ukázalo nejen jako společenství duchovních bytostí (také by se nám to nebylo objevilo étericky, neboť to náleželo ke hrubším substancím), nýbrž bylo by se nám objevilo jako jakási astrální substance, jako mohutná světelná aura.

Co bychom byli pociťovali jako princip světla, to bychom byli bývali zřeli jako zářivou auru. Tím však, že Země toto světlo ze sebe vyloučila, byli bychom bývali měli dojem, že se Země pojednou ztemnila.

Síly dobra a zla, světla a temnoty stály tehdy navzájem proti sobě.

Přihlédněme nyní, jaké bylo vzezření Země, dříve než vyloučila ze sebe Měsíc. Bylo by nesprávné představovat si tento stav podobný tomu, v jakém se nachází naše dnešní Země. Jádrem tehdejší Země byla ohnivá, kolotající hmota. Toto jádro by nám připadalo jako ohnivý střed, který však je obklopen mohutným množstvím vodních (tekutých) mas, nikoli však dnešní vody, neboť v tehdejším tekutém živlu byly také ještě rozpuštěny nerosty. To všechno mělo však určité vrstvy. Takové bylo tehdy vzezření naší Země, když vyloučila ze sebe Měsíc. Tehdy by nebývalo možno nalézt na naší Zemi vzduch, ten vůbec neexistoval. Bytosti, které zde tehdy žily, neměly zapotřebí vzduchu, neboť měly zcela jinou soustavu dýchání než dnes. Člověk měl podobu jakéhosi obojživelníka (ryby), ale sestával z docela měkké a tekuté látky. Co do sebe vsával, to nebyl vzduch, nýbrž to, co bylo obsaženo ve vodě. Zhruba takové bylo vzezření tehdejší naší Země. Musíme však vnímat, že tehdejší naše Země byla na hlubším (nižším) stupni než naše dnešní Země.

Tak tomu muselo být. Člověk by nikdy nebyl býval mohl najít správnou časovou míru pro svůj vývoj a prostředky, kdyby se Slunce i Měsíc nebyly bývaly odštěpily (odloučily) od Země. Ve spojitosti se Sluncem bylo by bývalo pokračovalo vše příliš rychle, ve spojitosti se silami, které dnes působí na Měsíci, bylo by bývalo vše pokračovalo až příliš pomalu. Když Měsíc za mohutných katastrof odešel ze Země, pak teprve se ponenáhlu připravovalo vzájemné oddělení obalu vzdušného a vodního. Tehdejší vzduch nebyl vůbec dnešním vzduchem, nýbrž v této substanci byly ještě obsaženy všechny možné páry. Člověk, který se tehdy připravoval ke své vývojové dráze na Zemi, byl jen určitým zárodkem dnešního člověka. To vše ještě později vylíčíme podrobněji.

Takto jsme poznali člověka v jeho trojím poměru:

1) v poměru Země – Slunce – Měsíc; tehdy  se jasnovidnému zraku jevil tak, jak jsme jej popsali;

2) pak jej můžeme poznat za nejvýše nepříznivých poměrů ve stavu Země – Měsíc. Kdyby byl býval zůstal v tomto poměru, byl by se stal hrozně divokou a zlou bytostí. Když se Slunce oddělilo od Země, nastal protiklad – Slunce na jedné straně a Země – Měsíc na straně druhé. Slunce zazářilo v prostoru jako veliká, mocná sluneční aura; na druhé straně spojená Země – Měsíc zhoustla. Takto vznikla dvojnost.

3) Pak přichází trojnost. Slunce zůstává tím, čím bylo, ale Země se odděluje od Měsíce, nejhrubší substance vystupují; člověk však zůstává na Zemi.

Jako trojí princip pociťuje člověk ony síly, když se dívá na toto třetí období (v minulosti).

A táže se: Odkud přicházejí tyto síly?

Především ze stavu Země. Pak jsou však síly, které se vyvinuly ve druhém období a odešly ven s Měsícem. Člověk pociťoval tento odchod jako vysvobození, měl však také vzpomínku na první období, ve kterém byl spojený se slunečními bytostmi. Člověk se naučil pociťovat touhu po tomto dávném ztraceném stavu, a cítil se jakoby zapomenutým synem. S těmi silami, které odešly se Sluncem a Měsícem, mohl se cítit jako syn Slunce a Měsíce.

Takto se vyvíjí naše zemské těleso od jednotnosti ke dvojnosti, od dvojnosti ke trojnosti, Slunci, Měsíci a Zemi.

Dobu, kdy se Měsíc odděluje od Země, kdy se člověku dostává teprve možnosti vyvíjet se dále, tuto dobu označujeme jako dobu lemurskou. A když mohutné ohnivé katastrofy měly vzápětí zánik doby lemurské, potom nastal teprve ponenáhlu stav naší Země, potom teprve mohly nastat poměry, za kterých se vyvinula dávná Atlantis. Teprve dlouhou dobu po té, co se oddělil Měsíc, začaly se objevovat ve vodách první pevniny. Teprve oddělením Měsíce se mohla Země takto dále vyvíjet.

V Atlantidě byl ještě člověk také docela jiný než dnes, o tom se později ještě zmíníme, ale v době atlantské byl přece již tak daleko, že žil ve vzdušném obalu jako měkká – tak řečeno – plovoucí a vznášející se bytost. Teprve ponenáhlu se vyvíjela soustava kostí. Uprostřed atlantské doby je člověk teprve tak daleko, že je do jisté míry podoben dnešní naší postavě. Člověk měl v Atlantidě jasnovidné vědomí, dnešní naše vědomí se vyvinulo teprve v posledních dobách. Jestliže chceme pochopit tehdejšího člověka, musíme přihlížet k tomuto tehdejšímu jasnovidnému vědomí. To pochopíme nejlépe tehdy, srovnáme‑li toto jasnovidné vědomí s dnešním vědomím člověka.

Dnes vnímá člověk svět svými smysly, vnímá vnější předměty. V noci se však hrouží tyto vnější předměty do moře bezvědomí. Ovšem pro okultistu to není stav bezvědomí, k tomu ještě dospějeme. Dnes si chceme pouze objasnit, že nynější člověk má dvojí vědomí: jasné vědomí denní a snivé vědomí.

Tak tomu nebylo v prvních dobách Atlantidy. Pozorujme, jak se střídal v této době stav bdělosti a stav spánku. Bylo tomu tak i tehdy, když se člověk po určitou dobu hroužil do svého fyzického těla, ale nevnímal předměty v tak ostrých obrysech, jak je tomu dnes. Představme si, že bychom kráčeli za husté zimní mlhy a viděli bychom svítilny jakoby obklopeny světelnou září (taková je přibližná představa o předmětném vědomí dávného Atlantovce). Pro tehdejšího člověka bylo vše obklopeno takovýmito mlhami, vše bylo jakoby pohrouženo do takové mlhy. To byl pohled za dne. Pohled za noci nebyl také takový, jaký se nám naskýtá dnes. Když však Atlantovec vystoupil ze svého těla ven, nehroužil se do bezvědomí, nýbrž ocital se ve světě božských duchovních bytostí, takových bytostí, které měly „já“. Jak člověk v dnešní době za noci tyto bytosti nevidí, tak se v oněch dobách hroužil do moře duchovnosti, ve kterém skutečně vnímal božské bytosti. Za dne byl druhem nižších říší, za noci byl druhem vyšších bytostí. Takto žil člověk v duchovním vědomí, i když neměl sebevědomí, žil mezi těmito duchovními božskými bytostmi.

Sledujme nyní čtyři období našeho zemského vývoje. Setkáváme se:

1) s obdobím, ve kterém jsou Slunce a Měsíc ještě spojeny se Zemí. Přihlédněme blíže k tomuto období. Musíme si říci: čistými, ideálními bytostmi jsou vlastní bytosti Země; člověk je vlastně éterickým zárodečným tělem, a lze ho vidět jen duchovním zrakem;

2) pak přicházíme ke druhému období; vidíme Slunce jako jediné těleso. Měsíc a Zemi jako svět zla;

3) poté nastává třetí období, kdy se Měsíc odděluje od Země, a na Zemi působí síly trojnosti;

4) pak dospíváme ke čtvrtému období. Člověk žije ve fyzickém světě, který mu připadá mlhavý. Ve spánku je ještě druhem božských bytostí. To je doba Atlantidy, která končí mohutnými vodními katastrofami.

Učiňme nyní krok dále a přihlédněme k člověku, jak jej známe v dnešní době. Zříme jej nejprve v kulturních epochách doby poatlantské, jak se vyvíjí po dlouhá tisíciletí.

Čeho pozbyl člověk především?

Pozbyl jednu sílu, kterou si můžeme představit tehdy, přihlížíme‑li k tomu, co nám podává líčení dávné Atlantidy.

Pokusme se, abychom si představili stav spánku dávného Atlantovce; v tomto spánku byl člověk ještě druhem bohů duchovního světa, vnímal skutečně tento svět duchovnosti. Toho pozbyl člověk po velké atlantské katastrofě. Kolem něho se rozprostřela noční temnota. Zato však nastalo zjasnění denního vědomí a vyvinulo se „já“. To vše si vydobyl člověk, ale dávní bohové zmizeli jeho zraku, zůstali mu pouhou vzpomínkou, a vše, co duše prožívala za první poatlantské epochy, zůstalo pouhou vzpomínkou.

Víme pak, že duše zůstaly týmiž, že se opět vtělují. Stejně jako byly naše duše přítomné v dobách dávné Atlantidy, kdy bydlely již v tělech, podobně existovay tyto duše přítomné již tehdy, když se oddělil Měsíc a Slunce, a byly přítomné také v nejprvnější době, kdy člověk žil v éterickém zárodku. Pět kulturních epoch poatlantské doby není ve svých názorech na svět, ve svých náboženských názorech ničím jiným než vzpomínkami na minulá vývojová období naší Země.

První indické období vyvinulo náboženství, které je určitým vnitřním opakováním prvního období v představách a citech, jakýmsi vnitřním obrazem toho stavu, kdy Slunce i Měsíc byly ještě spojeny se Zemí, kdy vznešené sluneční bytosti ještě bydlely na Zemi. Z toho plyne, že je nutné, abychom o těchto stavech vzbudili v sobě vznešenou představu. A duchovní bytost, která byla spojena se všemi Anděli i Archanděli, se všemi duchovními bytostmi, se všemi vznešenými božstvy v prvotním stavu (prastavu) naší Země, ve stavu prvotní mlhoviny (pramlhoviny) – tohoto ducha pojímalo indické vědomí za vedení vznešené individuality jménem Brahm, Brahma. V duchu opakovalo první kulturní období to, co se stalo na počátku vývoje naší Země; toto kulturní období není ničím jiným než opakováním první zemské epochy vnitřním nazíráním.

Přihlédněme nyní ke druhému kulturnímu období. V perském kulturním období setkáváme se s principem světla a temnoty, které jsou náboženským vědomím této kulturní epochy. Zasvěcenci mluvili v této době o dvou bytostech, z nichž jedna je zosobněná ve Slunci a druhá v Měsíci. Obě tyto bytosti uváděli navzájem v protiklad. Ahura Mazdao, světelná aura, Ormuzd, je bytostí, kterou Peršané uctívali jako nejvyšší božství; Ahriman je zlý duch, představitel bytostí, které žily na neodděleném Zemi – Měsíci; náboženství Peršanů je tedy vzpomínkou na tuto druhou periodu naší Země.

Ve třetí periodě bylo tomu tak, že člověk si musel říci: ve mně působí síly Slunce i Měsíce, jsem synem Slunce i synem Měsíce. Všechny síly Slunce a Měsíce připadají člověku jako otec a matka.

Jednotnost v prvotní době je nazíráním (charakteristická pro nazírání) Indů.

Dvojnost po oddělení Slunce je náboženstvím Peršanů.

Trojnost po oddělení Slunce i Měsíce je náboženským názorem Egypťanů.

Trojnost se nám objevuje ve všech náboženských názorech třetího období; v egyptských názorech jsou jejími představiteli Osiris, Isis a Horus.

Ve čtvrtém období byl člověk druhem bohů; vzpomínka na to se nám objevuje v řecké době. Řecká božství nejsou ničím jiným než vzpomínkami na bohy, jejichž druhem byl člověk za doby atlantské. Člověk v dávné Atlantidě zřel skutečně tyto bohy, to není žádná fantazie. Jako dnes člověk vidí vnější předměty, tak zřel tehdy božské duchovní bytosti, které nazýval později Zeus, Athéna atd. A jako doba egyptská byla vzpomínkou na trojnost za doby lemurské, tak zůstával stav dávné Atlantidy jako vzpomínka v hierarchii řeckých bohů. V Řecku, právě tak jako i v ostatní Evropě, byla to tatáž božstva, která zřel Atlantovec, jenže pod jiným jménem. Jména těchto božstev nejsou vymyšlena, nýbrž jsou to jména pro tytéž postavy, které žily společně s člověkem, když v době atlantské vystoupil ze svého těla.

Tak zříme, jak periody kosmického dění doznávají svého symbolického výrazu v náboženských názorech různých kulturních epoch. To, co se dělo ve stavu spánku za doby atlantské, to ožilo opět ve čtvrtém kulturním období.

Dnes žijeme v pátém poatlantském období.

Na co je nám možno si vzpomenout?

Staří Indové si mohli představit první periodu Země, Peršané druhou, staří Egypťané třetí periodu. Řecká, germánská a římská kultura se rozpomínala na božské postavy Atlantidy. Pak přišla novější doba, páté období.

Na co se může rozpomenout toto období?

Na nic! To je důvodem, proč se v tomto období rozšířila bezbožnost, a proč toto páté období je odkázáno na to, aby nepohlíželo do minulosti, nýbrž do budoucnosti.

Páté období musí pohlížet do budoucna, ve kterém všichni bohové musí tak řečeno opět vstát z mrtvých. Toto opětné spojení s bohy se připravovalo v době, kdy vstoupila do vývoje síla bytosti Kristovy. Tato působila tak silně, že vrátila člověku božské vědomí. Obrazy bohů pátého období nemohou být vzpomínkami, nýbrž lidé pátého období musí pohlížet do budoucna, teprve potom se život stane spirituální, naplněný duchovností.

Toto vědomí se musí v pátém poatlantském období stát apokalyptickým.

Vzpomeňme si, že jsme v předchozí úvaze sledovali jednotlivé kultury poatlantské doby. V dnešní úvaze jsme poznali, jak se kosmické dění zračí v náboženských názorech jednotlivých kultur.

Naše páté období je uprostřed ve vývoji světa a proto musí pohlížet do budoucnosti.

Uvidíme, jak se nám opakování egyptské doby stane podnětem – jak máme navázat, abychom si skutečně mohli vytvořit přechod do budoucnosti.

Nejprve Kristus musí být v naší době plně pochopen; neboť naše duše jsou hluboce zapředené do tajuplných souvislostí.