Kapitola pátá – Odhalení

Část textu

„Prvotní zdroj [i] je původcem všech bytostí a živých forem a v této pravdě je základ jednoty, na které všichni stojíme. Cesta sjednocení - stvoření nalézající svého Stvořitele - je samotným srdcem lidské duše a na této cestě je odměnou nezaměnitelný pocit jednoty. Každý impuls jednotlivého elektronu se vztahuje k celému vesmíru, v jeho věčném vzestupu, směřujícím k Bohu [ii]. Neexistuje jiný směr, kam bychom mohli jít.“

 Úryvek z textu „Domov duše“ komnata 21 Tvůrců křídel

V pondělí, pozdě v noci, zkoumal Neruda ve své kanceláři datové nahrávky, které mu již dříve zaslal Andrews. Optický disk dál mlčel, jako věrný bodyguard[1][iii]. Bylo nemožné objevit byť jakýkoliv náznak směru postupu, či postavit hypotézu, která by byla založena na něčem víc, než pouhých intuitivních předtuchách. Vzpomněl si na Samantinu předpověď, že disk by mohl být mnohem tajemnější, než naváděcí zařízení a pomalu tomu začínal věřit. Datové záznamy ukázaly mírnou změnu rezonance při použití hodnot UV 720 a IR 373, jakožto přídavného činitele ke standardní frekvenci laserového paprsku. Bylo to ale pouze zvýšení rezonance o pouhých 14%, které se jenom těžko dalo považovat za významný úspěch. Neruda otevřel složku s elektronickou poštou a zahlédl zprávu od Fifteena, označenou značkou „důležité!“. Jakmile zprávu otevřel, srdce se mu rozbušilo.

Jamissone,

dnes odpoledne jsem provedl na ZEMI nějaké výpočty které mne vedou k názoru, že aby došlo k optimalizaci rezonance optického disku, bude potřeba použít více laserových paprsků a současně je zaměřit na všech dvacet čtyři stop. Dovolil jsem si požádat Davida, aby provedl komplexní testy této hypotézy a seznámil nás s výsledky zítra v 9,00 hodin v mé kanceláři.

Domnívám se, že se budeš moct zúčastnit. Pokud ne, dej mi vědět. Jinak, zatím nashledanou a děkuji

15

Na Fifteena to byl dlouhý email, protože zřídka psával emaily delší, než dva či tři řádky. A když už ho napsal, pak zpravidla šlo o vážný problém. Neruda se divil, proč nedostal nápad s vícenásobným laserem již dříve. Pro Fifteena bylo typické, že pokud slyšel o slepé uličce ve zkouškách nebo neřešitelném problému, následně vymyslel alternativní cesty dalšího postupu, které ovšem byly nad očekávání zřejmé, které ale jiní lidé jakoby neviděli.

Tiché zaklepání na jeho dveře přerušilo jeho proud myšlenek.

„Dále,“ Emily otevřela dveře a za sebou je diskrétně a beze slova zavřela.

„Tak ty jsi ještě zde?“ zeptal se, předstírajíc překvapení.

Emily mlčela a posadila se před jeho stůl.

„Chtěla jsem se na něco zeptat,“ řekla a naklonila se v křesle dopředu, nervózně svírajíc ruce.

„Dobrá, co to má být?“ zeptal se Neruda znepokojen zvláštním chováním své asistentky.

„Líbím se ti?“ řekla s rozmyslem, jakoby ta slova měla nacvičená.

Neruda pár vteřin absorboval tu větu ve všech její nuancích.

„Myslíš... lásku?“

„Ano, lásku.“

Neruda se opřel v křesle a překřížil nohy.

„Mám tě rád, jako přítelkyni, Emily. Nemohu ti nabídnout nic víc.“

„Vím, ale pouze teoreticky, kdyby... kdybys nebyl můj nadřízený. Měl bys ke mně jiný vztah? Myslím tím romantický vztah...“

Neruda se postavil, obešel kolem stolu a sedl si na jeho roh s jednou nohou převěšenou přes jeho hranu. Hleděl na Emily a byl zvědavý na sebe, jak z této situace vybruslí.

„Nevím, co bych cítil. Nevím, co cítím právě teď, nech to být, jestli se to v budoucnu třeba nezmění. Co chceš, abych ti řekl?“

„Nic. Vůbec nic. Nechci, abys říkal cokoliv, co necítíš.“ Vstala a kráčela ke dveřím.

„Byla to chyba. Omlouvám se. Dobrou noc.“

Neruda vyskočil směrem ke dveřím a podržel je rukama, aby zabránil Emily odejít.

„Co se týče lásky, nejsem žádný odborník. V celém svém životě jsem nebyl na opravdovém rande. Toto je celý můj život!“ Zvedl ruce na znamení zklamání. „Mám tě moc rád, Emily. Nechci zkazit vztah, který máme...“

„To co máme,“ přerušila ho, „je hezký malý vztah šéf-podřízený. Nic víc, nic míň. Pouze jsem chtěla vědět, jestli bys měl zájem o něco víc. Zřejmě ne.“

Emily chtěla otevřít dveře, ale Neruda ji zabránil tím, že je přidržel rukama.

„Co?“ zeptala se Emily zklamaně. „Co tedy chceš?“

„Potřebuji trochu času,“ řekl.

„Ne, nepotřebuješ.“

„Ale ano.“

„Proč?“

„Protože potřebuji.“

Emily odstoupila ode dveří a klesla zpět do křesla.

„Tam, odkud pocházím, lidi buď něco cítí, anebo necítí. A ty necítíš.“

„To jsem neřekl,“ bránil se Neruda. „Řekl jsem, že nevím, co cítím, a... a že potřebuji trochu času.“

„Jamissone, čas nezmění tvé pocity. Známe se vzájemně málem dva roky. Říkáš, že potřebuješ další dva roky, aby jsi se vyznal ve svých pocitech?“

Neruda se opřel o dveře a prohrábl si rukama vlasy.

„Dobrá, podívej, možná že mám nejasné a zmatené pocity, ale obecně vzato, nejsem lev salonů. Já... nikdy jsem neznal svou matku. Neměl jsem sestry. Chodil jsem do soukromé chlapecké školy a právě, když jsem začal přemýšlet o děvčatech, jsem skončil zde.“

Kráčel zpět ke stolu a sedl si na roh stejně jako předtím. Jeho hlas zněl mdle a vypadal unaveně.

„Když jsem byl poprvé povýšen, krátce po tom, co jsem začal pracovat, zahodil jsem kvůli tomu všechno. Bylo mi teprve osmnáct. A pak zemřel můj otec. Začal jsem svůj život žít tady, ne doma. Domov... to byla pouze postel, místo k vyspání, oholení a osprchování.“

Odmlčel se a poprvé si všiml, jak jemně má Emily tvarované ruce. Měla na sobě modrozelenou blůzu bez rukávů, zastrčenou do černých bavlněných kalhot.

„Bojíš se,“ řekla Emily měkce.

„Možná.“

„Ne,“ pokračovala, „bojíš se mne, protože bych tě o to všechno mohla obrat, nebo nějak otřást tvým dokonalým světem. A ty nevíš, co by se stalo, kdyby ACIO již více nebyla středem tvého vesmíru. Není to tak?“

„Možná se bojím tebe, či... toho, co bys mohla vnést do mého života, ale právě proto potřebuji trochu času. Potřebuji se srovnat se vším tím...“

„Potřebuješ se srovnat?“ zeptala se napůl uštěpačným tónem. „City nejsou něčím, s čím se dá nějak srovnat. Jsou o vášni a o... tom, že je třeba ji projevit...“ Hlas se jí změnil na dlouhý vzdech rezignace.

„Tobě je to všechno naprosto jasné. Beru to. Ale pro mne je to velice matoucí, ale ty to nemůžeš... anebo nechceš přijmout.“

„Mohu to přijmout,“ prohlásila Emily. „Jenomže to není ta odpověď, kterou jsem chtěla slyšet.“

Neruda sklopil oči. Cítil se v pasti.

„Emily, Nemohu ti říct to, co bys chtěla slyšet. Každopádně teď ne.“

„Víš, alespoň jsi upřímný. Alespoň vím, jak to mám brát.“ Postavila se a opět kráčela ke dveřím.

„Počkej chvíli,“ obhajoval se Neruda. „Můžeš být ke mně trpělivá?“

„Mám na to svou odpověď,“ řekla. „To již pro mne není otázka trpělivosti.“

„Proč tak trváš na tom - teď, anebo nikdy?“

Pokročila k Nerudovi a upřela na něj zrak. „Zatímco jsem ležela v nemocnici, kromě jiného jsem sledovala, jak mne opouští můj manžel a jak ztrácím svou práci. Neumíš si představit, jak zranitelný je člověk v tomto stavu... má mysl byla zrovna tak nemocná, jako mé tělo. Ale přísahala jsem si, že jestliže přežiji to peklo, že již nikdy nebudu čekat, aby se mi děly věci ve stavu bezmoci, ale že je udělám sama,“ sklopila hlavu a snížila tón hlasu. „Je zde ale několik věcí, které nemohu ovlivnit... a láska je jednou z nich.“

„Takže se právě vzdáváš?“

„Ta druhá možnost je příliš bolestná...“ odvrátila se, jakoby skrývala tvář. Její tělo se roztřáslo a rozplakala se. Neruda vyskočil a pomáhal jí do křesla. Sedl si vedle ní a objal kolem ramen. Volnou rukou ji pohladil po tvářích a přitiskl si její hlavu na prsa. Emily se uklidnila a pomalu se od něj odtáhla. Uvědomila si, že má bílou košili, do které ona smývá slzami líčidlo.

„Musím jít,“ řekla náhle. „Omlouvám se za tu košili.“ Rukama instinktivně chtěla čistit skvrnu. Než stačila něco namítnout, Neruda ji chytil za ruce a políbil na rty. Objala ho kolem krku a líbala ho tak, jako tisíckrát předtím v představách, ale pak se odtáhla.

„Co se děje?“ zeptal se poplašeně.

„Lituji, ale takhle ne... nemohu.“

„Proč? Vždyť jsi to chtěla, nebo ne?“

„Ne, chtěla jsem, abys to chtěl ty. Nyní mám pocit, jako bys to dělal pouze z lítosti ke mně. A bez toho se v životě obejdu.“

Emily se otočila ke dveřím.

„Omlouvám se za všechno.“ Vyběhla dřív, než se Neruda vzpamatoval.

Vyběhl za ní na prázdnou chodbu. Běžela patnáct metrů před ním.

„Emily,“ křičel. „Nemám jasno v mnoha věcech ve svém životě, ale poznám, když se mi něco líbí. Určitě to z mé strany není projev dobročinnosti ani to nedělám z přinucení.“

Zastavila se. Neruda stál a sledoval ji.

„Řekni mi tedy jedno,“ prosila.

„Co?“

„Když jsem se tě ptala co ke mně cítíš, řekl jsi, že nevíš. Řekl jsi, že potřebuješ víc času. Co se změnilo? Myslel jsi tím, že potřebuješ pouze pár minut? Protože já jsem si myslela, že jsi měl na mysli týdny, měsíce, možná dokonce léta. Takže, co přesně se změnilo za těch pár minut?“

Nerudovou myslí problesklo stovky různých odpovědí, ale Emily jakoby uvítala jeho zaváhání. Otočila se a kráčela pryč. Neruda ji sledoval, až zvuk jejích kroků pohltil všudypřítomný hluk klimatizace. Po celou dobu se divil, proč jí nemohl dát odpověď na tak prostou otázku.

* * *

„Viděl jsi to? Viděl jsi, jak ta proklatá věc zareagovala?“ bublal Andrews.

„Neuvěřitelné!“ řekl Collin. „Neruda měl pravdu, mění tvar, přesně, jako ta první.“

Sledovali video, nahrané v noci Davidem operátorem počítače ZEMI, který byl přidělen k projektu Ancient Arrow. Na videu bylo vidět optický disk, jak se dělí na dva disky jako sendvič. Mezi nimi bylo vidět obláček světla. To světlo vypadalo jako spektrum z tisíců drobounkých kuliček, jakoby korálků, tancujících mezi těmi dvěmi disky a vytvářejících něco, co vypadalo, jako nepravidelný vzorek.

„Nevypadá to, jako bychom už něco takového viděli, že?“ zeptal se Collin řečnicky.

„Zrovna když si myslíš, že už znáš všechny své kosmické sousedy,“ řekl Andrews, smějíc se svým zvláštním způsobem. „Perleť… počkej, až to uvidí šéf.“

Na monitoru se objevila Davidova hlava. „Jak vidíte, Fifteenova hypotéza byla správná, kromě toho, že magickým číslem bylo dvacet tři laserů, ne dvacet čtyři.“

„Dobrá, takže, co teď s tím máme dělat?“ zeptal se Andrews.

„Teď to začíná být zajímavé,“ komentoval David. „Vyvolali jsme molekulární změnu[1][iv], ale nemáme jiný nápad, jak zpřístupnit data kromě toho, co jsme již dělali včera. Když budeme předpokládat, že data existují, jsou ve formátu, který ZEMI nepřečte, takže je nemůže analyzovat.“

„Mohly by se ta světýlka mezi disky redukovat do binární formy?“

„Negativní,“ odpověděl David. „Jestliže se podíváte na datový soubor, který jsem vám poslal, uvidíte úplný rozbor světelné struktury, ale daly se z toho vytáhnout pouze frekvenční poměry, spektrální rozbory a standardní základní údaje.“

„Takže z toho máme pouze větší záhadu. Výborně.“ bědoval Andrews.

Collin poplácal Andrewse po zádech.

„Příteli, nezoufej, jsme ve Fifteenově péči. Jestliže to nezvládneš ty, on určitě.“

„Srandičky, srandičky...“ zašeptal Andrews směrem ke Collinovi. Pak se obrátil zpět k monitoru. „Říkáš, že mezi disky vládne úplný zmatek?“ ZEMI nenašel nic, co by se podobalo nějaké pravidelné struktuře?“

„Správně, alespoň jak to vyplývá z dosavadních zkoušek.“

„Jak je to možné? Jaký nejdelší cyklus ZEMI analyzoval?“

„Kolem třiceti minut.“

„Měli bychom testovat delší cykly.“

„Souhlasíme,“ odpověděl David. „ZEMI na tom pracuje,“ podíval se na své Rolexky[1][v], „poslední tři hodiny.“

„Dobrá,“ řekl Andrews. „Máš pro nás ještě něco?“

„Ještě jedna věc. Když dostaneme disk do tvarové změny, v oblasti padesát dva až sto devadesát pět kilohertzů se objeví nízkofrekvenční smyčka. Je to mimořádně složitý obrazec a pracujeme na tom, abychom ho dostali do slyšitelného zvukového rozsahu.“

„Ale, to by mohlo být velice zajímavé,“ komentoval Andrews. „Je to souvislá smyčka?“

„Ano, je tam rozeznatelný vzorec, který se opakuje každé dvě minuty a třicet dva sekund. Přesně.“

„Možná je to průlom, na který tak čekáme. Kdy bude k dispozici audio soubor?“

David přivřel oči.

„Již končíme, možná do třiceti minut.“

„Dobrá,“ řekl Andrews, „když budeš mít něco, pošli mi to do kanceláře. Ach, mimochodem, přemýšlel jsi o zkouškách synchronicity té audio vzorky se světelnou?“

„Dospěli jsme již k závěru, že zde není žádná synchronicita. V modelu vzorků je to naprosto odlišné, ale světelné kuličky generují zvukovou frekvenci.“

„Jak mohou být na sobě nezávislé?“ zeptal se Collin.

„To nevíme.“

„Díky, Davide. Musím běžet na další schůzku. Předpokládám, že jsi to poslal Nerudovi.“

„Vlastně, za hodinu s ním budu u Fifteena.“

„Mnoho štěstí. Bude to náročná schůzka, zvlášť když jsi přikurtován k počítači,“ řekl Andrews a zasmál se. David se zdvořile usmíval, rukou na něco sáhl a obrazovka ztemněla.

Andrews se otočil k Collinovi s entusiasmem[1][vi].

„Ta věc se doslova chystá zpívat!“

„Uvidíme,“ řekl Collin. „moc se netěš. Může to být pouze falešný světelný efekt.“

„Ano, možná, ale pochybuji. To světlo je zdrojem zvukových frekvencí a nenese v sobě odpovídající vzorek. Přichází k nám ještě něco jiného a není to věda.“

„Zdroj světla nemůže vytvářet zvukové frekvence nezávisle na změně frekvence vlastní,“ řekl Collin. „To není možné, ty to víš.“

„Takže říkáš, že ZEMI falšuje?“ zeptal se Andrews.

„Říkám, že fyzika je v pořádku. Co se týče disku, ZEMI pracuje úplně jinak.“

„Možná že objevujeme něco, co pohrdá zákony fyziky,“ řekl Andrews. „A jestliže je to tak, může to vysvětlit, jak máme pracovat s ostatními artefakty, které jsme našli.“

„Snad,“ řekl Collin, „ale mám své pochybnosti.“

Oba dva vyšli z laboratoře a sjeli výtahem dolů do svých kanceláří v Oddělení zvláštních projektů. Byli rozrušeni novými objevy a nadějí, že brzy poznají účel optického disku.

* * *  

[ii] Zde: k Prvotnímu zdroji.

[iii] Tělesný strážce.

[iv] Změnu na úrovni molekul.

[v] Hodinky značky „Rolex“.

[vi] Nadšení.

[vii] Viz poznámku č. 43.

[viii] RICH - Reality Interference Coessential Hologram, čili „hologram skutečnosti na bázi interference“.

[ix] Angl.: „diluted“ Zde ve významu: snížena jejich užitková hodnota.

[x] Patnáct, anglicky „fifteen“.

Zdroj: Tvůrci křídel