Kapitola šestá - Centrální rasa

Část textu

„Ve vašem světě vás učí věřit, že vaše tělo má mysl a ducha, zatímco ve skutečnosti je to váš duch [i], který má mysl a tělo. Váš duch je architektem, vaše mysl je stavitelem a vaše tělo je fyzickým ztvárněním. Architekt - váš duch - je ale myšlenkami vzdálen.

Naslouchejte tomuto starobylému hlasu. Vnímejte jeho starobylým zrakem [ii]. Ctěte tyto brány porozumění stejně, jakoby to byl váš Stvořitel. Jsou vaší realitou. Jsou to určující prvky vašeho bytí. Je čas, aby vám přinesly zprávu, že jsou jediným pravým zdrojem vaší svobody. Musíte je pouze řídit a my vám ručíme za to, že ten učitel, kterého jste vždy hledali, je probuzen a čeká [iii].“

 Úryvek z textu „Kapacity Sebetvorby“ Komnata 17 Tvůrců křídel

Neruda byl v sedmé komoře časové schrány sám a pokoušel se rozluštit znaky v obrazu. Tvary některých mu byly důvěrně známé, jako například znak nekonečna, či spirála, ale mnohé další dosud nikdy neviděl. 

Technologické artefakty již byly starostlivě zabaleny a umístěny ve vnější jeskyni, kde čekaly na přepravu do laboratoře pro vyhodnocení a analýzu v ACIO. Archeologická skupina postavila tábor ve vnější jeskyni a Neruda si mlhavě uvědomoval, že je poslední, kdo se v komnatách momentálně zdržuje. Podíval se na hodinky a povzdechl si. Jedenáct hodin. Není divu, že byl již unaven. Postavil se a protáhl si údy. Doufal, že ho to poněkud vzpruží a že bude moct pokračovat v analýze piktografů.

„Je tady někdo?“ zvolal a nakoukl do chodby směrem k východu.

Odpovědí mu bylo ticho, pouze halogenové reflektory svítily do temnoty podzemí. Připadalo mu, jakoby byl na nějaké cizí planetě v jiné galaxii. Sebral svůj blok s náčrtky vrátil se do středu komnaty a posadil se zkříženýma nohama.

„Jamissone, jsi tady?“ do komnaty dolehl slabý hlas. Emily, pomyslel si.

„Zde, v sedmé komnatě.“ Poslouchal blížící se kroky, jakoby byl slepcem, který se soustřeďuje na neznámé zvuky. Zvuky prozrazovaly, že Emily není sama, anebo mluví sama se sebou - což si docela dobře uměl představit.

„Je čas na kávu a koláčky,“ Emiliin hlas zněl příslibem.

Nerudovo srdce poskočilo vyhlídkou na horkou kávu a pamlsek, nemluvě o společnosti.

„Od tebe?“ vykřikl směrem ke stropu, věděl, že ho uslyší.

„Ano,“ odpověděla. „Řekl jsi sedmá komnata, že?“

„Slyšela jsi dobře.“

O chvilku se objevila následována Samanthou, obě v džínech a nesoucí batohy. Samantha měla vlasy stočené do drdolu. Zelený svetr bezvadně ladil s jejími rudými vlasy. Emily měla na sobě bílý svetr se zapínáním. V podzemí bylo přece jenom chladněji a tak důkladnější oblečení bylo nezbytností.

„Jsem rád, že jste tady,“ řekl Neruda. „Cítím se zde poněkud osamocen. Když tady není nikdo, ty komnaty mohou nahánět strach.“

„Máš něco nového?“ zeptala se Emily, zatímco vytahovala termosku s horkou kávou.

Neruda potřásl hlavou.

„Nic zvláštního.“

„Na čem dnes pracuješ?“ zeptala se Samantha.

„Začali jsme s rozborem piktografů[1][iv] a jejich souvislostí s nápisy. Hledáme záchytné body, které by se týkaly jazykové struktury.“

„Ty obrazy jsou tak svítivé,“ řekla Samantha, jakoby ignorovala jeho vysvětlování. „Je to zvláštní, dívat se na obrazy, které vytvořily bytosti z jiné galaxie. Je to...“ 

„...neuvěřitelné,“ dokončila Emily její větu. Neruda se usmál. 

„Jejich technika aplikace je synonymem trvalosti. Proto jsou obrazy tak jasné i po tolika stoletích.“

„Ať je to cokoliv,“ poznamenala Samantha, „nikdy předtím jsem neviděla tak brilantní barvy. Doslova září, jakoby vydávaly světlo a ne ho pouze odrážely.“

„Souhlasím,“ řekla Emily. „Působí velice tajemným dojmem.“

Emily nalila tři šálky kávy a každému podala jeden. Sterilní atmosféru komnaty naplnily vonící obláčky páry. Neruda si ohříval ruce šálkem a vděčně se podíval na Emily. Zaklonil se dozadu a opřel se na pravý loket. Jednu nohu ohnul v koleně a druhou natáhl na podlaze. Měl na sobě kalhoty khaki barvy a černý svetr, spod kterého kolem krku čouhala bílá mikina.

„To mne udrží na nohou další hodinu, či dvě. Je pravá, že?“

„Ano,“ ujistila ho Emily.

„Je dobrá.“

Samantha se posadila vedle Emily a pořád hleděla na obraz.

„Víte, postavy, které jsou na těch obrazech, nevypadají jako mimozemšťané. Některé připomínají lidi, jiné zas anděly.“

„Jsou na mne příliš abstraktní, abych to posoudil,“ odpověděl Neruda. „Kromě toho, mohly by znázorňovat Anasazijské indiány a ne jenom je.“

„Jaká je možnost, že rasa[1][v] z jiné galaxie bude vypadat jako ta naše?“ zeptala se Samantha. Otočila se od obrazu a pohlédla do Nerudových očí. Ve tváři se jí zračila otevřenost a důvěra dítěte.

„Velká, opravdu.“

„Velká?“ Otočila se k němu Emily nedůvěřivě.

„Dobrá, netvrdím, že budou naší přesnou kopií, ale když vidím Retikulíny a Corteánce, myslím, že budou mít s námi společné rysy. Lidský genotyp se mění, ale základní tvar a stavba zůstává stejná.“

„Můžeš mi něco říct?“ zeptala se Samantha. „Proč jsme ještě neudělali dálnovidecký průzkum tvůrců tohoto místa?“

Neruda hleděl před sebe s prázdným výrazem ve tváři, jakoby ho její otázka překvapila.

„Nevím. Byl jsem příliš zaměstnán optickým diskem a teď je prvořadý výzkum této lokality.“

„Takže nikdo nerozhodl, že se její tvůrci nebudou dálnovidecky zkoumat?“ odvážila se Samantha.

„Ne.“

„Chcete to zkusit?“

„Teď?“ zeptal se Neruda.

„Ano, teď,“ odpověděla Samantha nedočkavě.

„Myslím... snad bychom mohli...“ odpověděl váhavě a v mysli propočítával všechny důsledky. V minulosti dohlížel na tucty dálnovideckých seancí, takže dobře znal postup.

„Budu potřebovat papír a propisku, nebo tužku,“ řekla Samantha.

„Právě zde? Teď?“ zeptala se Emily.

„Mohli bychom,“ řekl Neruda a nabídl svůj zápisník Samantě.

„Dělal jsi to již někdy?“ zeptala se Emily Nerudy.

„Mnohokrát.“

„Nebude vadit, když budu při tom?“ zeptala se. „Ještě nikdy jsem seanci neviděla osobně.“

Samantha narovnala záda a překřížila nohy do indiánského sedu.

„Jsem připravena.“

„Nepřinesly jste náhodou Replay?“ zeptal se Neruda.

„Ne, neplánovala jsem to. Je to proti předpisům?“

„Neexistuje oficiální předpis pro seance, takže to uděláme po svém. Budu zapisovat, buď bez obav.“

Samantha zavřela oči. Tvář se jí vyprázdnila. 

„Mohli byste přitáhnout blíže ohřívač? Vždy mi je u toho chladno.“

Neruda vstal a nastavil ohřívač.

„Ještě něco, než začneme?“

„Dáš si ještě kávu?“ zeptala se Emily.

„Já bych si vzal,“ odpověděl Neruda. „tak půl šálku.“

Samantha potřásla hlavou. 

„Za necelou minutu budu připravena.“

Neruda si vzal šálek a posadil se. Pil hltavě, obávaje se, že jakmile začnou, nebude mít čas. Naštěstí, káva se již dostatečně ochladila.

„Samantho, jsi připravena?“ zeptal se Neruda.

„Ano.“

[i] Duch – esotericky Vyšší Já, pravá totožnost člověka, jako fragmentu Prvotního zdroje.

[ii] Použijte smysly a rozpoznávací schopnosti vašeho Vyššího Já.

[iii] Vnitřní učitel – odkaz na Vyšší Já.

[iv] Obrazové písmo

[v] Slovo „rasa“ je používáno ve smyslu „civilizace“.

[vi] Angl.: „Genetic Library“, úložiště genotypů života a jeho různých druhů. Informace o Zemi jako genetické knihovně koresponduje s obsahem textů inspirovaných Plejáďany, které sepsala Barbara Marciniaková.

[vii] Představitelé Centrální rasy.

Zdroj: Tvůrci křídel