Kapitola osmá - Svrchovaná jednota

 Část textu

„Prvotní zdroj není projevením [i], ale spíše vědomím, které obývá všechen čas, prostor, energii a hmotu; a stejně tak všechno, co není časem, prostorem, hmotou, ani energií. Je to pouze vědomí, které sjednocuje všechny stavy bytí do jednoho, jediného Bytí. Toto Bytí je Prvotním zdrojem. Je to rostoucí, rozpínající se a nevysvětlitelné vědomí, které sestavuje kolektivní zkušenost všech stavů bytí do souvislého plánu tvorby; expanze a kolonizace do sféry tvoření a zahrnutí tvoření do Zdrojové reality - příbytku Prvotního zdroje. Toto Bytí je prostoupeno Všehomírem jako součet zkušeností v čase a mimo-čas. Zašifrovalo sama sebe do všeho života jako vibrující síla, jenž je primárním kódem, který vás tvoří, jako každý nepatrný atom v kosmické pavučině [ii].“

Výňatek z textu „Primární kód“, dekódováno z komnaty č. 9 Tvůrců křídel

Neruda hleděl do dlouhé chodby, která vedla k Fifteenově kanceláři. Byla prázdná a osvětlena tlumenými světly. Když uslyšel výtah sjíždějící ze sluneční místnosti, téměř se roztřásl hrůzou. Instinkt mu říkal, aby ustoupil za roh chodby a čekal. Z výtahu vystoupili Fifteen a Evans a Neruda se snažil vyrozumět o čem si povídají.

„Takže je ti to jasné?“ zeptal se Fifteen.

„Naprosto,“ odpověděl Evans.

„Dobrá, pak mne informuj o změnách. Za chvíli mám s Jamissonem schůzku, projednám to s ním sám. Ty dbej pouze o Samanthu.“

Fifteen se vydal ke své kanceláři a pak se najednou zastavil.

„Ach a mimochodem, když doručíš tu zprávu, učiň tak s pochopením. Nasaď dlouhý obličej. Dobrá?“

„Chápu,“ odpověděl Evans.

„A ještě pamatuj,“ dodal Fifteen, „Chci, abys to projednal osobně.“

„Jenkins ví...“

„Ne, neví,“ přerušil ho Fifteen. „Nikdo neví, pouze ty a já a chci, aby to tak zůstalo. Jestliže budeš muset vzít Jenkinse na MRP, udělej to. Ale chci to všechno pod SL-14.“

„Jak si přeješ,“ řekl Evans.

Evans kráčel chodbou k Nerudovi. Neruda se schoval v zasedací místnosti, aby ho nespatřil. Z toho, co slyšel, nebyl dvakrát moudrý. Pravděpodobně již měli naplánováno, co provedou s ním a Samanthou. Žaludek se mu začal zvedat, jako hejno motýlů ve větrné smršti.

Bylo pořád ještě brzy, kolem třetí hodiny ráno. Před hodinou poslal Fifteenovi email se značkou „důležité“. Ten okamžitě odpověděl a trval na schůzce v jeho kanceláři ve tři hodiny ráno. Pro Fifteena bylo typické, že spaní nebylo jeho prioritou. Vypovídalo to také o tom, jakou vážnost přikládá této situaci.

Neruda se pomalu a málem bolestně pohnul směrem ke kanceláři. Dveře byly pootevřené a kancelář jasně osvětlená. Neruda opatrně zaklepal.

„Dobré ráno, pane,“ Ani nezkoušel zakrýt únavu ve svém hlase.

„Pojď dál, Jamissone,“ řekl Fifteen a vzhlédl od počítače. „Posaď se. Hned se ti budu věnovat.“

Neruda zkoumal Fifteenův hlas, aby zjistil jakou má náladu. Jediné, co slyšel, bylo zklamání a jeho intuice mu říkala, že to není úplně nejlepší. Posadil se před Fifteenův stůl do černého koženého křesla. Jeho vyřezávané opěrky mu připomněly labutí šíji, stejně křehkou a ohebnou. Fifteen vypnul počítač. Tichý šum pevného disku ustal a místnost naplnilo ticho. Pak pohlédl na Nerudu, uchopil jeho pohled a z jeho rtů vypadly pouze dvě slova, ale s definitivní platností:

„Víme to.“

Neruda vypadal zmateně. Čelo se mu krabatilo jako hladina rybníka v prudkém poryvu větru.

„Víš, co tím myslím,“ řekl Fifteen, „tak nekoukej na mne tak nevinně.“

Neruda byl zticha, nebyl si jist, jak reagovat. Fifteen se opřel v křesle a čekal s trpělivostí rybáře.

„Myslíte Samantinu noční návštěvu?“ zeptal se Neruda. 

Fifteen potřásl hlavou.

„Víme, co se stalo, když byla u tebe. Víme, o čem jste hovořili a víme i o tom, o čem přemýšlíš i teď.“

„Mluvil jste se Samanthou?“ zeptal se Neruda a snažil se, aby to znělo neurčitě.

„Ano.“

Fifteen se zavrtěl v křesle, aby odlehčil svým bolavým zádům. Spojil konečky prstů, bylo to jeho obvyklé gesto když měl někoho na mušce.

Na mé šesté narozeniny mne rodiče vzali do Barcelonské zoologické zahrady. Ukazovali zde ve stanu gorily. Měli jednu starší, kolem dvacet pět let, jmenovala se Tumba a byla atrakcí na výstavách po více než dvacet let. Prohlašovali, že Tumba straší lidi tím, jak lidsky se chová. Přesně to přitahovalo davy. Když jsme přišli k její tlusté, ocelové kleci, právě si vykonávala svou potřebu. Když skončila s velkým uspokojením ve tváři, zvedla své výkaly a házela je na kolemstojící lidi. Její počínání bylo viditelně zcela záměrné. Bohužel, něco dopadlo také na šaty a vlasy mé matky.“

Neruda se poněkud předklonil, přitahován zřídkavým vhledem do Fifteenova dětství.

„Otec se vztekal,“ pokračoval Fifteen a usmíval se při vzpomínkách. „Matka byla v rozpacích. A já... já jsem se dobře bavil, dokud jsem v tátových očích nespatřil výmluvné záblesky.“

Fifteen měl své dlouhé, šedivé vlasy výjimečně rozpuštěné a rukama si je zahladil za uši.

„Matka navedla otce, aby si šel stěžovat ke správě zahrady. Poslali nás za ředitelem a pak poslouchali jeho sáhodlouhé omluvy. Když se můj otec zeptal, proč to gorila provedla, ředitel mu vysvětlil, že Tumba se tak začal chovat pouze před několika týdny. Zřízenci zoologické zahrady z toho měli hrůzu, protože jejich hvězda doslova močila na své dobrodince a neměli představu, jak ovlivnit Tumbovo chování.

Otec byl nadaným technikem, ale nebyl schopen poradit personálu nic, co by již nebyli vyzkoušeli. Jedinou možností bylo v určité vzdálenosti postavit zábrany z plexiskla a doufat, že s tím Tumba přestane, když uvidí, že jeho počínání nemá kýžený efekt. Ale on stejně házel výkaly dál a zřízenci museli plexiskla odstranit protože časem vypadala hrozně. Zbyla jim pouze jediná možnost. Zavřít gorilu před veřejností.

Ředitel vysvětloval, že pozval nejlepší experty na gorily, ale nic nepomáhalo. A tak rezignoval, zejména pod vlivem matčina vzhledu. Zeptal jsem se, co se stane s Tumbou. Ředitel mi vysvětlil, že bude dopraven do nové zoo do Afriky, blíže ke svému původnímu domovu. Ta zahrada chtěla vyměnit Tumbu za jinou gorilu. Bylo mi jasné, že Tumba to dělá proto, aby změnil svůj domov. Aby změnil cokoliv ve svém životě. Aby byl šťastný - jakoby dvacet pět let ve stejné kleci bylo na něj příliš.“

Fifteen spustil oči „na půl žerdi“ a upřel je na Nerudu. 

„Takže, příteli, je to tvůj případ? Taky chceš změnu?“

Neruda se snažil dívat se Fifteenovi do očí, ale po chvilce musel sklopit zrak. Jeho první slova zněla nemotorně, jako slova malého žáčka.

„Mám... já... myslím, že předpokládáte, že věřím Samantiným závěrům. A nejsem si jist, z jakého důvodu...“

„Neříkal jsem nic o závěrech,“ přerušil ho Fifteen. „Ptal jsem se tě, jestli potřebuješ změnu.“ Odmlčel se a pak dodal, „Věřím, že poznáš, kdy učiním závěr.“

Neruda se cítil ztracen, jak v nějakém neskutečném snu, který jakoby neměl zcela pod svou kontrolou. Myslí mu vířily události posledních třech dnů a příběh, který právě slyšel na něj doléhal nejvíc. Věděl, co Fifteen říká. A také věděl, co chce slyšet.

„No,“ vysvětloval Neruda, „Nechci odejít ani změnit své postavení v ACIO. Jste pro mne jakoby můj táta a vy to víte. Nemám žádné úmysly předhodit ten příběh novinářům, nebo komukoliv jinému.“

„Jsi si jist?“

„Naprosto,“ Neruda se přistihl, jak intenzivně přikyvuje do ticha, které nastalo po jeho posledním slově.

Fifteen se postavil a kráčel ke knihovně. O literárních pokladech, které tam měl uložené věděli pouze ředitelé a hrstka jeho nejbližších. Staré rukopisy - mnohé z nich Neruda překládal - vázané ve skromných kožených vazbách hnědých a špinavě šedavých odstínů. Vytáhl jednu z největších knih a otevřel ji. Vyhledal v ní určité místo a když začal číst, jeho oči nabyly baziliščího výrazu.

„Centrální rasa je požehnaná Boží totožností vštípenou v ni stejně silně, jako je člověk obdařen totožností zvířete, poníženou sobectvím, tak nepřekonatelnou, pokud se týká neschopnosti pochopit svého Stvořitele.“

Otočil pár stránek a pokračoval:

„Neexistuje žádná jiná rasa tak vyspělá, jako je rasa lidských archetypů, která je známá jako Centrální rasa. I když v naší galaxii není nikdo, kdo by je znal, je všudypřítomná a všechen život v Galaxii je proniknut jejich kulturou a vizemi.“

Zavřel knihu a položil ji na stůl. Na její vazbě tříslové barvy byl ozdobný zlatý nápis „Nejvyšší kosmologie [iii]“.

 [i] Angl.: „manifestation“

 [ii] V originálu: „cosmological web“.

 [iii] V originále: „Liminal Cosmogony“.

Zdroj: Tvůrci křídel