Kerry Cassidy - Rozhovor s Davidem Ickem: O tajemstvích této i jiných dimenzí

Rozhovor s badatelem a výzkumníkem Davidem Icke: "O tajemstvích této i jiných dimenzí" (1)

14.04.09 Kerry Cassidy

Jmenuji se Kerry Cassidy a jsem společně s mým kolegou Billy Ryanem na začátku nesmírně zajímavého rozhovoru s všeobecně velmi známým a oblíbeným badatelem a výzkumníkem Davidem Ickem. V podstatě půjde o diskuzi za jakýmsi "kulatým stolem", přičemž se dotkneme velkého množství dnes aktuálních otázek, na které budeme společně hledat možné odpovědi. Za poslední tři roky jsme obdrželi skutečně velmi velké množství e-mailů s žádostmi o uskutečnění rozhovoru s Davidem Ickem. Po celou tu dobu se nám nedařilo z mnoha různých důvodů (pracovních i časových) se setkat a tento rozhovor uskutečnit. Nakonec se nám to podařilo. Snad díky jakési synchronizaci okolností se tu nyní setkáváme zde v Sedoně všichni setkáváme a nic nám nebrání v tom, abychom splnili očekávání našich posluchačů i čtenářů.

Kerry Cassidy (KC): Napsal jste množství velmi inspirativních knih. Předpokládám, že máte k dispozici celou řadu svých vlastních tajných zdrojů?

David Icke (DI): Ne. Na počátku nebyly informační zdroje typu, který máte na mysli. Na začátku devadesátých let jsem měl sérii zajímavých zážitků. Tenkrát jsem byl televizním reportérem a mluvčím britské politické strany zelených. Ono to vlastně začalo již v roce 1989 v roce, kdy naše strana zaznamenala velký volební úspěch. V tu dobu, kdykoliv jsem byl sám v nějaké místnosti a zažíval jsem takové zvláštním pocity "přítomnosti" ještě někoho dalšího v mé blízkosti. Tyto prožitky se stupňovaly. Ke konci roku 1989 jsem měl tento pocit tak intenzivní, že jsem se děl na hraně postele v hotelu "Kensington Hilton" v Londýně. Nachází se nedaleko ředitelství "BBC".

Bill Ryan (BR): Znám to místo?.

DI: A tak jak jsem tam seděl, promluvil jsem směrem do prázdné místnosti: "Pokud tu někdo je, bylo by moudré, abyste se nějakým způsobem se mnou spojil. Mezi vámi a mnou je nyní bariéra a ta brání komunikaci."

Asi o dva týdny později jsem byl s tehdy svým malým chlapcem Garethem. Hráli jsme fotbal a chtěli jsme se dostat do města někam na oběd. Tehdy jsem bydlel v anglickém přímořském letovisku, které se jmenuje "Isle of Wight". Nakonec jsme se dostaly před "Greasy Joe Cafe". Zde mne na chodníku zastavil nějaký pracovník železnice a začal se mnou hovořit o fotbale. V tu dobu jsem velmi často v televizi hovořil o fotbale a všemi těmi věcmi kolem.

Jakmile jsme domluvili, zjistil jsem, že Gareth není se mnou. Rychle jsem zjistil, že se nachází vedle v obchodě s novinami a knihami. Vešel jsem za ním dovnitř a zjistil jsem, že se dívá do knihy o parních vlacích. Měl velmi rád parní vlaky, stejně tak jako já. Řekl jsem mu: "Garethe, už bychom měli jít. Půjdeme a naobědváme se."

Jenže v tu chvíli se mé nohy přestaly pohybovat. Zároveň jsem v hlavě uslyšel nikoliv hlas, ale jakousi silnou myšlenkovou formu, která prošla mou myslí a která zněla asi takto: "Běž a podívej se na knihy tímto směrem, které jsou nedaleko od tebe." A tak jsem šel. V příslušném regálu se nacházela romantická beletrie. Mezi tím však padl můj pohled na knihu, která byla odlišná. Na titulní straně byl obličej nějaké ženy. Zároveň mne zaujalo slovo "psychic".

Takže během následujících 24 hodin jsem knihu přečetl a rozhodl jsem se její autorce napsat. Chtěl jsem jí také vidět. Zmínil jsem se také o tom, že mám artritidu a že by možná bylo dobré nějaké praktické léčení. Pravý důvod mé návštěvy jsem jí ovšem nesdělil. Chtěl jsem vědět co se mi více jak rok děje. Chtěl jsem poznat příčinu mých zvláštních stavů ve chvíli samoty.

Autorku jsem měl možnost vidět čtyřikrát. Prošel jsem praktickým alternativním způsobem léčení a také jsme si povídali o různých duchovních věcech. Spousta věcí mi během našich rozhovorů dávala smysl. Hlavně proto, že jsem vždy odmítal formy klasického náboženství stejně tak jako vědecké názory a závěry týkající se naší reality.

Když jsem byl na své třetí návštěvě a ležel jsem na terapeutickém lůžku, zřetelně jsem cítil, jak se po mé tváři pohybuje cosi, co bych přirovnal k pavoučí síti, což mne samozřejmě překvapilo. V tu dobu jsem věděl, že když se začne ozývat takový pocit, může to znamenat, že se v blízkosti pohybuje nějaký druh energie, který se může snažit o kontakt.

Bylo to velmi zajímavé a pravdou je, že to bylo velmi silné. Nejsilnější co jsem kdy do té doby cítil. A tak si v duchu říkám: "Co se děje? Pracuje s mým levým kolenem a používá přitom nějaké zvláštní praktiky". Za chvíli terapeutka spustila: "Pane Bože. Musím zavřít oči. Cítím něco velmi silného. Něco tu je a žádá mne, abych vám sdělila důležité informace."

Poté se zavřenými očima mi řekla, že dotyčná entita, nebo projekce vědomí mi sděluje, že jsem připraven jít mezi lidi na "stadion světa" a sdělit velké, skutečně velké tajemství. Přes celý svět se prý klene temný stín, který musí být rozpuštěn. V důsledku vibračních změn se chystá velká duchovní revoluce v mém životě.

To je také důvod, proč má první kniha se jmenovala "Truth Vibrations". V jejím dovětku se nachází věta: "Jeden člověk nemůže změnit svět, ale jeden člověk může sdělit zprávu, která změní svět."

Po této příhodě se mi skutečně změnil život. Během tří let jsem napsal pět knih. Když nad tím zpětně přemýšlím, musím se smát. Pět knih během tří let. Byla to pro mne zcela nová zkušenost. Krátce po mé poslední návštěvě u terapeutky jsem měl neodbytný pocit, že se musí něco stát. Ovšem neměl jsem sebemenší tušení, co by to mělo být.

Dlouho jsem čekat nemusel. Během několika následujících týdnů se v BBC rozhodli se mnou ukončit spolupráci, i když jsem byl nejmladších v oddělení, ve kterém jsem pracoval. Byl jsem tímto rozhodnutím dokonale zaskočen. Tak nějak podvědomě jsem se domníval, že zde budu pracovat celý život.

I dnes když se v myšlenkách vrátím do této doby, začne má emoční čakra prudce vibrovat. Chtěl jsem pracovat v médiích celý život. V podstatě jsem nevěděl, co mám dělat. Naštěstí jsem nebyl nikdy finančně náročný. Nebyl pro mne problém žít život skromným způsobem. Než mít velký dům s hypotékou raději bych odjel někam do Indie.

Takže jsem byl v situaci, kdy jsem měl peníze asi tak na jeden rok. V tu dobu se také rozjel řetěz neuvěřitelných synchronických událostí. Přede mnou se nacházelo temné bludiště a já jsem neměl sebemenší tušení, co se nachází na jeho konci. Věděl jsem však, že do těchto chodeb musím vstoupit. Žádná jiná alternativa pro mne neexistovala.

Výsledkem tohoto vývoje jsou mé rozhovory s lidmi, knihy, přednášky a dokumenty, které se mi podařilo uvést do života. Připadáte si, jako když dáváte dohromady skládačku a nějaká tajuplná síla vám podává jednotlivé kousky do ruky??

KC: V našem týmu se cítíme stejně.

BR: Zažili jsme podobnou zkušenost.

DI: Doslova si připadáte být součástí nějaké velké hry

KC: Mm hmmm??

DI: Na počátku devadesátých let v podstatě až do roku 1996 se všechna ta synchronista točila v pěti smyslové rovině kolem bankovních podvodů, elitních korporačních rodin. Dostával jsem odpovědi na otázky jaké vlivy stále za vznikem první i druhé světové války. Tak se přede mnou postupně odhalovala globální vůdčí síť nejneuvěřitelnějšího spiknutí, se kterým se člověk může jen setkat.

V roce 1996 došlo k dalšímu posuvu. Nastala další etapa v mé práci. V tu dobu jsem se dostal do USA a měl jsem možnost se zkontaktovat s velmi důležitými lidmi pro mou práci. Přesně v této režii jsem se setkal s osmi lidmi v Chicagu. Bylo to v rámci mé tříměsíční expedice. V tomto čase jsem se naučil víc jak kdykoliv před tím.

Začal jsem se seznamovat s fenoménem nelidské rasy, která sama o sobě nepochází z této dimenzionální reality, ale zároveň v místě našeho frekvenčního domova má své vlastní plány. Tak jsem se seznámil se stále aktuální plazí problematikou, které jsem ve svých materiálech věnoval vždy velkou pozornost.

Synchronicitní běh událostí přiváděl do mého vědomí vibrace o velmi specifických kvalitách. Uvědomil jsem si, že se mi stávají přístupnými stále vyšší a vyšší úrovně vnímání. Věřím, že mnozí zažili v posledních letech ve svém životě něco podobného. Na mé cestě "tajuplným bludištěm" se pochopitelně také vyskytla celá řada problémů.

Dodnes si pamatuji například na rok 1991, kdy jsem byl pozván do jednoho pořadu v TV, abych pohovořil o svých alternativních zkušenostech. Výsledkem byl monumentální výsměch, kterého se mi dostalo. Ještě čtyři roky poté mne někteří lidé zastavovali na ulici a smáli se mi. Byla to doba, kdy stačilo vyslovit mé jméno, a lidé se začali smát. Nebylo zapotřebí k tomu nějaký vtip, stačilo vyslovit mé jméno.

Rozhovor s badatelem a výzkumníkem Davidem Icke: "O tajemstvích této i jiných dimenzí" (2)

14.05.09 Kerry Cassidy

KC: Dobrá, takže společnost se vám smála a bylo to ohledně vašich teorií týkající se reptiloidních bytostí v prostředí naší planety. Zajímalo by mne, jak jste se vůbec k této filozofii dostal?

DI: O.K. V podstatě to souvisí také s jistým druhem synchronicity v mém životě, jelikož po roce 1996 jsem procházel velmi vážnými osobními zkušenostmi na toto téma. Jsem přesvědčen o tom, že reakce společnosti na počátku devadesátých let mi pomohla pročistit mé vědomí a vůbec nitro jako celek, takže jsem byl schopen lépe vnímat fakt, že většina z nás žije v jakémsi velmi zvláštním, ale vysoce sofistikovaném druhu vězení.

Fyzické vědomí těchto jedinců však nemá prakticky žádný prostředek k tomu, aby si tuto skutečnost uvědomilo. Ovšem jejich čistá duchovní identita si v každém okamžiku reálnost této skutečnosti uvědomuje. Tento chronicky trvající rozpor ve vnímání jistých skutečností mezi fyzickým a duchovním vědomím vytváří u těchto osob chronicky trvající formu strachu.

KC: Dobře, ale vaše řekněme "plazí teorie" byly skutečně jedinou příčinou toho, proč na vás společnost reagovala, tak jak reagovala?

DI: Určitě ne. Povím vám ještě jiný příběh, který s tímto souvisí. Ke konci roku 1990, když jsem dokončil knihu "Truth Vibrations" (Pravdivé Vibrace) a odevzdal jsem jí vydavatelovi, který jí chtěl vydat na jaře roku 1991, mé nitro zasáhla obrovská potřeba odjet do Peru. Vůbec jsem nechápal proč? Jen jsem věděl, že musím odjet do Peru.

Takže jsem nasedl do letadla, aniž bych měl stále tušení, proč to dělám a po několika hodinách jsem přistál na letišti v Limě. Od chvíle, kdy jsem se ocitl v letištní hale, roztočil se kolotoč synchronických událostí, které mne naplnily fantastickou zkušeností. Nemohu tady o tom detailně debatovat, jelikož na to není prostor, ale zmíním jednu epizodu. Je docela legrační.

Ve staré incké oblasti, která se nazývá Cuzco, jsem se setkal s jedním velmi starým Peruáncem. Měl jsem v tu dobu namířeno do Limy, jelikož jsem toho dne měl odlétat zpátky domů. Šel jsem kolem jednoho domu. V tu chvíli mne přepadlo obrovské nutkání, do tohoto domu vstoupit. Opět jsem nevěděl proč.

Otevřel jsem dveře a vstoupil dovnitř. Uvědomujete si tuto absurdní situaci? Ve vnitř ležel a zdá se, že spal starý muž. Když jsem vstoupil, otevřel oči a neřekl: "Halo, co tu děláte?!" Nebo tak něco. Ve skutečnosti řekl zcela něco jiného. Řekl toto: "Měl jste minulou noc nějaké sny?" To byla jeho první věta ve chvíli, kdy mne spatřil, když jsem bez pozvání vstoupil do jeho bydliště.

Odpověděl jsem: "Cože?" Byl jsem reakcí starého muže velmi překvapen. Pak jsem zapřemýšlel a řekl: "Vlastně ano, měl jsem sen. Měl jsem velmi živý a barevný sen, o tom, že jsem přišel o jeden ze svých předních zubů".

A on na to: "Je váš otec nebo dědeček ještě živý?"

Odpověděl jsem: "Ano, můj otec je na živu. Proč?"

Na tuto mou otázku odpověděl: "O.K. Tento typ snu většinou sděluje, že váš otec nebo dědeček brzy zemře."

V tu chvíli jsem si pomyslel: "Bože co je toto za blbost. Toto když někomu povím, tak se bude smát ještě další tři týdny."

Po nějaké době jsem do Peru zavítal podruhé. Hned první den jsem obdržel zprávu, že můj otec bydlící v Anglii zemřel. Chápete?

KC: Pane Bože!

DI: Prakticky ihned jsem si vzpomněl na onoho podivného starého muže. Jsem přesvědčen o tom, že mi nikdy nikdo nepoví, s kým jsem vlastně ve skutečnosti hovořil. Zároveň jsem také v tu chvíli pochopil, že se již nikdy takovým situacím nebudu hloupě smát. Během mé druhé návštěvy Peru jsem se ubytoval v Puně v hotelu, který se jmenoval "Sillustani". Puna se nachází nedaleko jezera Titicaca. Hotel se jmenoval po inckých ruinách, které se nacházely nedaleko odtud. Měl jsem sebou průvodce, kterému jsem sdělil, že bych se chtěl na tyto ruiny podívat.

Tak jsme šli. Myslím, že chtěl na mne vydělat, jelikož někde sehnal malý autokar i s řidičem. Vyrazili jsme. Když jsme se dostali na místo, nastala velmi zvláštní situace. Nacházeli jsme se na jakési náhorní plošině a všude kolem dokola se v dálce tyčily velmi vysoké hory. Jedinými lidmi na místě, které jsme navštívili, bylo několik dětí s lamami, kteří dělali fotografie pro turisty.

Zvláštnost situace spočívala v tom, že tu ale žádní turisté nebyli. Přes hodiny jsem se procházel mezi ruinami a za celou tu dobu jsem nepotkal jediného živáčka. Když jsem odjížděl a nasedl do dodávky, upoutal můj pohled nedaleký poměrně nízký kopec. V mém nitru sílilo nutkání se k němu přiblížit, nebo dokonce na něho vystoupit. V hlavě jsem slyšel stále dokola: "Pojď ke mně. Pojď ke mně. Pojď ke mně. Pojď ke mně." Byl jsem nesmírně zmatený a sám sebe jsem se ptal: "Proboha, co se to děje s mým životem?"

V následující chvíli jsem řekl svému průvodci: "Můžete prosím zastavit tu dodávku? Musím se jít podívat támhle na ten kopec." A tak jsem se zvedl a šel na kopec. Nevěděl jsem proč, věděl jsem pouze, že musím jít. Řidič i průvodce si ze mne tropili posměšky, ale já to prakticky nevnímal. Když jsem vystoupal na vrcholek, zjistil jsem, že se zde nachází kruh alabastrově bílých kamenů vysokých tak do pasu. Ze silnice však tyto kameny nebyly vidět. Ty kameny zde byly velmi, velmi dlouhou dobu. Cítil jsem to.

Cítil jsem puzení vejít do středu tohoto kamenného kruhu. Byl nádherný sluneční den, na obloze nebylo ani mráčku. Viděl jsem mnoho desítek kilometrů na všechny strany kolem sebe. Vnímal jsem, jak mne prostupuje energie "Sillustani". Tak jak jsem se blížil do středu kruhu, cítil jsem, jakoby na mé nohy působil stále silnější magnet, který je přitahoval k zemi.

Ocitl jsem se ve středu kruhu. Najednou jsem ucítil, jak se do místa nejvyššího bodu mé hlavy zavrtává jakási energie, která začala vertikálně prostupovat celým mým tělem a skrze nohy procházela do země. Vzpažil jsem ruce do úhlu asi 45 stupňů. Musel jsem to udělat. Šly nahoru zcela sami.

V této pozici jsem strávil prakticky bez hnutí více jak hodinu. Víte, jaký to byl nápor na moje ramena? Ale já jsem po této době necítil žádnou bolest, nic takového. Byl únor roku 1991 a já vnímal, že ve mně dřímá neuvěřitelná síla. Po další chvíli se celé mé tělo roztřáslo a v mém vědomí se začaly objevovat velmi zvláštní myšlenkové tvary ve formě jakési zprávy.

Zaslechl jsem toto: "Oni budou o vaší civilizaci hodně mluvit od této chvíle za sto let." A já jsem si pomyslel: "Kdo bude o nás mluvit?" A pak přišly další informace: " Bude to na konci období, kdy se budete cítit jako déšť." V duchu jsem odpověděl: "Máte na mysli počasí?" A přišla odpověď: "Bude to na konci období, kdy se budete cítit jako déšť". Ty informace byly tak divné, že jsem se začal nekontrolovatelně smát.

Později jsem zjistil, že jsem v tu dobu vůbec nevnímal tok času. Prostě tam žádný čas nebyl. Ve chvíli kdy jsem se smál, všiml jsem si u vzdálených hor mlhy. Po chvíli jsem zjistil, že to není mlha, ale silný déšť v horách. Obzor začal tmavnout a já jsem pochopil, že se dívám na čelo přicházející bouřky. Sledoval jsem tuto bouři a tak jak jsem se díval do mraků, spatřil jsem v nich tváře. Vím, že to nedává žádný smysl, ale já jsem viděl tváře. Stál jsem a čekal, až se mého těla dotknou dešťové kapky.

Když jsem se po několika dnech vrátil do Anglie. Vnímal jsem jiný svět. Všechno bylo jiné. Můj život byl jiný, lidé byli jiní, já jsem byl jiný??

Rozhovor s badatelem a výzkumníkem Davidem Icke: "O tajemstvích této i jiných dimenzí" (3)

03.06.09 Kerry Cassidy

Jmenuji se Kerry Cassidy a jsem společně s mým kolegou Billy Ryanem na začátku nesmírně zajímavého rozhovoru s všeobecně velmi známým a oblíbeným badatelem a výzkumníkem Davidem Ickem. V podstatě půjde o diskuzi za jakýmsi „kulatým stolem“, přičemž se dotkneme velkého množství dnes aktuálních otázek, na které budeme společně hledat možné odpovědi. Za poslední tři roky jsme obdrželi skutečně velmi velké množství e-mailů s žádostmi o uskutečnění rozhovoru s Davidem Ickem. Po celou tu dobu se nám nedařilo z mnoha různých důvodů (pracovních i časových) se setkat a tento rozhovor uskutečnit. Nakonec se nám to podařilo. Snad díky jakési synchronizaci okolností se tu nyní setkáváme zde v Sedoně všichni setkáváme a nic nám nebrání v tom, abychom splnili očekávání našich posluchačů i čtenářů.

BR: Přiznám se, že na mne velmi zapůsobila vaše houževnatost v kontextu s výsměchem, kterého se vám v jistou dobu hodně dostávalo. Myslím, že i v tomto případu ovšem platí pravidlo oné pověstné „sté a jedné opice“.

DI: Asi máte pravdu, ale za ty roky přednášek jsem zjistil, že existuje cosi, co bychom mohli nazvat „vibrační komunikací“. Můžeme sedět proti sobě a nemusíme vůbec hovořit. Bude naprosté ticho, ale přesto uvnitř sebe sama vnímám, co cítíte. A já jsem během svých přednášek vnitřně cítil, že i přes ony objektivní vlny výsměchu, který někdy hraničil až s vulgaritou, v hledišti sedí množství těch, kteří budou přemýšlet o tom, co hovořím a mnohé z těch myšlenek ponesou dále.

Když uděláte rozhovor pro rozhlasovou stanici, prostřednictvím které vaším informacím naslouchá třeba 100 000 posluchačů, pak vím, že paralelně existuje ještě další přenos dat, který nemá s verbálním projevem a zvukovým záznamem mnoho společného. Právě v tu dobu se prostřednictvím vyššího já napojuje podstatně více jedinců. Ti sice neposlouchají příslušný rozhlasový rozhovor, ale jejich vyšší já je přesto vnímající.

BR: Přijde mi, jako kdybyste hovořil o principu „Motýlího křídla“?

DI: Ale ano, o tom to je.

BR: Takže tu je určitým způsobem využívána podprahová úroveň vnímání. Lidská bytost aktivně funguje na mnoha úrovních.

DI: Hmmm, souhlasím s vámi. Jen bych chtěl zdůraznit, že v tomto je případě je efekt skutečně využíván, nikoliv zneužíván.

BR: Někde jsem zaslechl, že je v tomto ohledu používán i termín „vibrační osmóza“

DI: Tak to je případné. (smích)

BR: Můžeme tedy naznačit, že lidská pokožka také funguje jako jakési velmi zvláštní frekvenčně osmotické „zařízení“, přičemž přenáší tyto specifické frekvence přímo do našeho mozku. V podstatě by se dalo říci, že hovoříme a dalším přidruženém lidském smyslu.

DI: I tak se to dá nazvat.

BR: Jsme tedy přijímače.

DI: Nejen to. Jsme přijímače, ale zároveň i vysílače. Ovšem valná většina lidí kolem nás si myslí, že jedinou formou lidské komunikace je hlas. Nyní jsem si vzpomněl na poměrně legrační příběh. V roce 2003 jsem nějakou dobu pobýval v brazilském deštném pralese. V tuto dobu jsem také čas od času užíval psychoaktivní drogu, které se říká „ayahuasca“.

Hovořím pouze o svém osobním prožitku a chápu, že mnoho jiných lidí má s těmito preparáty negativní zkušenosti. Dokonce si myslím, že by za normálních okolností člověk takové přípravky neměl vůbec užívat. Zažil jsem tedy zhruba pětihodinovou zkušenost, kdy jsem slyšel ženský hlas, který ke mně promlouval.

Zároveň jsem viděl obrazy ze svého života. Takto jsem se dozvěděl, velmi, velmi moudré informace, které by se dali shrnout do jedné věty: „Ten nejhlubší a nejpravdivější kontakt mezi námi lidmi je nevyslovený.“

Obrazy, které jsem viděl, byly výjevy z mého života. Ovšem nikoliv z minulosti, ale z budoucnosti. V podstatě dodnes jsem konfrontován se situace (a jsou to situace týkající se většinou mé novinářské práce, mého poslání), které jsem tenkrát v roce 2003 viděl ve svém vědomí. Ano jistě, můžeme se ptát. Jak je toto možné? Mohou skutečně prosté halucinace definovat konkrétní události, které se ještě nestaly a které teprve nastanou?

Takže, pokud se ještě jednou vrátím do devadesátých let 20.stol a podívám se na náš svět z perspektivy tohoto období, cítím zcela zřetelně sílu aktivní duchovní revoluce, která velmi plastickým způsobem tvarovala a stále tvaruje události, kterých jsme svědky, a modeluje onu globální linii našeho společného osudu, před kterým nikdo z nás není schopen uniknout. Jsem přesvědčen o tom, že teprve děti budoucnosti plně pochopí a přijmou rozměr toho, čeho jsme nyní svědky.

Lidé by měli v maximální možné míře využít této příležitostí. Měli by být schopni se pokud možno každý den naladit na proud těchto tajemných, ale úchvatných frekvencí. Na tento skrytý a jemný zdroj komunikace, která není slyšet.

Měli by si začít klást otázky na zdroje stále častějšího výskytu podivností, které se začínají objevovat nejen na nebi, ale v podstatě všude kolem nás. Měli by více využívat citu a intuice pro přirozeno. Mozek a mysl pobere to tradiční vysvětlení, ale vnitřní cit se bude ozývat stále častěji v intonaci toho, že tyto podivnosti nejsou to, za co se je naše společnost snaží podávat té nejširší veřejnosti.

Chci tím říci, že je třeba pomalu, ale jistě přeladit na jinou frekvenci, než je tak, která je definována každodenním světským životem. Existuje „Cosi“ co se snaží tvořit problémy, tak, aby mysl prostého člověka byla těmito „problémy“ přitahována (lépe řečeno stahována). Takový člověk pak prostě není schopen slyšet, ten jemný, ale zároveň burcující hlas změny, která se šíří jako masivní vlna nemající žádných překážek.

-pokračování-

Zdroj: http://www.matrix-2001.cz