Matrix je skutečnost! (1)

29.06.09   dr. David Wilcock

Nový převratný výzkum potvrzuje, že všechny galaxie ve vesmíru jsou uspořádány do obří geometrické matice (anglicky „matrix“ pozn. překl.), která pokračuje skrze celý kosmos! Výzkumná data, která to dokládají, v tichosti obíhala astronomickou komunitou téměř po celé jedno desetiletí, přesto na ně na celém Internetu není více než slovy třicet odkazů. To je jasný důkaz a potvrzení, že jsme měli celou dobu pravdu a že informace, které jsme vám poskytovali, byly správné. Některé kruhy v obilí jsou vytvarovány do naprosto přesných a vypovídajících diagramů tohoto modelu vesmíru – přesvědčte se sami. Příští měsíc zamíří do kin další díl filmu ze série „Matrix“, (tento materiál byl napsán v roce 2003, pozn. red.), který se bude opět snažit obrátit myšlenky lidstva k myšlence, že tím, o čem si myslíme, že je to „skutečnost“, bychom si rozhodně neměli být tak jistí. Načasování je perfektní, protože pro ty, kteří mají oči ke koukání a uši k posloucháni, nemůže být nejmenší pochyby, že vlivné politické síly jsou schopné zmanipulovat obecné mínění až do té míry, že tvárné lidové masy triumfálně vykřikují, že černá je ve skutečnosti bílá, válka je mírem, lhostejnost silou a otroctví svobodou.

V tomto článku odhalíme nové skutečnosti, které by správně měly být dostupné všem – ale pouze tehdy, kdybychom žili ve světě volného šíření a sdílení informací. Jako takové by byly považovány za neobyčejný průlom ve vědění, protože konečně odhalují pravou podstatu a strukturu našeho vesmíru. Ale zkušenost nás učí, že pro takové pokrokové myšlení má mainstream pramálo pochopení.

Proč? Protože se otevírá Pandořina skříňka a z ní se derou ven všechna tajemství parapsychologie a metafyziky, a ta všechna potvrzují, že vesmír by mohl být jen výtvorem inteligentního designera, nejvyšším bytím s holografickými nebo fraktálovými vlastnostmi – od kvantového stupně až po stupeň obecný.

Co je to hmota?

Abychom plně porozuměli naší „velké“ teorii, musíme začít od malých věcí. Většina z nás bere existenci fyzického světa jako danost. Ve skutečnosti ale to, co o fyzickém světě „víme“, nedoznalo za posledních sto let příliš mnoha změn.

I navzdory mnoha již známým skutečnostem a dokázaným nesrovnalostem, vám bude každý průměrný člověk tvrdit, že hmota se skládá z molekul, které jsou složeny z atomů, a ty jsou zase složeny z miniaturních částeček, které obíhají kolem jádra jako maličké planetární systémy a okolo nich je 99.999 % objemu atomu tvořeno „prázdným“ prostorem.

Tento model je v „kvantové fyzice“ znám pod jménem Rutherfordův model atomu, a jak říká dr. Milo Wolff v textu Exploring the Physics of the Unknown Universe (Zkoumání fyziky neznámého vesmíru).

Ať už to byl kdokoliv, kdo stanovil, že elektrony v atomu obíhají kolem centrálního jádra jako planety, se dopustil hrubého omylu! Pokud vás toto učili, okamžitě to zapomeňte. Všechny pokusy, které by potvrdily centralizovanou strukturu atomu a elektronů kolem, měly negativní výsledek (Wolff, 1990).

Na rozdíl od dr. Wolfa by vám průměrný moderní vědec sdělil, že atomy se skládají z vlnění-částic („wavicles“), tj. něčeho, co se chová jako částice, když to vědec měří jako částici, a jako vlnění, když to vědec měří jako vlnění.

To se zdá být přijatelné pro matematickou rovnici, ale není možné na základě toho vytvořit funkční fyzikální model. Když sedíte na židli, nemusíte přece věřit, že je to židle, aby vás udržela.

Téměř všechny naše vědecké modely jsou protkány nesrovnalostmi, o kterých se ale v tištěných masmédiích téměř nikdy nehovoří. V důsledku toho můžete právě teď, při čtení tohoto textu, prozkoumat své okolí a jednoduše se utvrdit v tom, že víte, na co se díváte.

 Dřevo. Kov. Umělá hmota. Sklo. Látka. Pěna. Tyhle věci znám, vím jak se vyrábějí. Byly tam včera a budu tam i zítra – jen mrtvé, inertní věci bez života.

Faktem je, že pokud jde o hmotu, žádná z mainstreamových teorií se ani náznakem nesnaží vysvětlit paradoxy kvantové fyziky. Mainstreamová fyzika nemá ani ponětí, co to vlastně hmota doopravdy je. Více zdůraznit než takto už se to nedá.

Většina lidí se domnívá, že odpověď už „známe“, ale žádný mainstreamový model tuto hádanku zatím nebyl schopen rozluštit. Naštěstí se našla řada vysokoškolsky vzdělaných jedinců, kteří o těchto problémech napsali na Internet a pokoušeli se je i vyřešit, takže nyní již známe nedostatky všeobecně přijímaných a konvenčních modelů.

Se vším internetovým bohatstvím dříve potlačovaných, odmítaných či upozaďovaných vědeckých materiálů nyní můžeme směle vytvořit model vlastní a mnohem kvalitnější – takový, který vyřeší paradoxy a zodpoví otázky kritiků.

Vyžaduje mnoho času a pozornosti, aby bylo vše vyloženo správně, a výsledky jsou k nahlédnutí v mé knize Konvergence, která je volně k dispozici online. V tomto článku bych rád odhalil několik fascinujících nových informací, o kterých jsem ovšem dříve nepsal.

Pokud chceme uchopit pravou podstatu hmoty, musíme si být vědomi, že členové tajných společností jako například Řádu Svobodných zednářů jsou povinováni přísahat pod hrozbou smrti, že „navždy zachovají a nikdy nevyzradí“ tajemství svého Řádu, a ti, kteří mají hodnost Royal Arch Mason a vyšší na to, že „vražda a zrada jsou nepřípustné.“ (Duncan, 1865, Still, 1990)

Jedním z nejvyšších Zednářských tajemství je, že geometrie je skrytým klíčem k odemknutí záhad vesmíru, tj. to, že „Bůh pracuje geometrickými metodami.“ (Lawlor, 1985)

Matrix je skutečnost! (2)

03.07.09   dr. David Wilcock

Písmeno „G“ na Zednářském znaku symbolizuje jak geometrii, tak Boha (God) či Velkého Architekta vesmíru (Great Architect). Nad tímto písmenem se rozevírá kružítko a pod ním se nachází pravý úhel tesařského příložníku – dva klíčové nástroje, jimiž se tvoří „posvátná geometrie“ (Lawlor, 1985). Zednářský aspirant je doslova vyučován, jak vytvářet různé geometrické tvary a vzory a meditovat nad nimi – zároveň také musí pochopit, že tímto způsobem přichází do kontaktu s energiemi Stvoření. Proto se k očím veřejnosti nikdy žádný výzkum týkající se „posvátné“ geometrie z oblasti kvantové fyziky případně astrofyziky nedostane – a to ani výzkum menšího rozsahu, natožpak nějaký obsáhlejší. Reverend C. G. Finney kdysi napsal, že už i koncem 19. století se členové Svobodných zednářů chvástali, že mají kontrolu nad americkými tištěnými médii, vládou, armádou a soudním systémem na těch nejvyšších místech. (Finney 1867)

Dnes začíná konečně řada lidí chápat, jak těžce pod kontrolou americká média doopravdy jsou – vidí to zejména neameričané a ti, kteří používají Internet i k jiným věcem, než je pouze posílání elektronické pošty a povídání si s přáteli.

Monuments of Mars (1990) Richarda Hoaglanda dokumentují, jak může obyčejná pyramida, známá jako tetraedr (tj. čtyřstěn) určit – pokud jsou její rozměry takové, že se přesně vejde do planetární koule – energeticky aktivní místa na planetě.

Nejočividnějšími známkami této aktivity jsou geometricky umístěné skvrny – velká rudá skvrna na Jupiteru a velká černá skvrna na Neptunu. Povšimněte si podobnosti mezi tímto diagramem a Zednářským emblémem na obrázku 1 vpravo.

Obrázek 2: Překrytý dvojitý tetraedr uvnitř koule, vyznačující koordinační body. (Hoagland, 2000). Anti-Gravity and the World Grid (Antigravitace a planetární mřížka) Davida Hatchera Childresse ukazuje, že tetraedr je pouze jedním z pěti geometrických útvarů, které jsou souhrnně označovány jako „Platonská tělesa“. Ta ovlivňují strukturu a chování Země. Jak jsem psal ve druhém dílu Convergence (Konvergence), v části The Science of Oneness (Věda o jednotě), vykazují známky přítomnosti těchto tvarových polí i ostatní planety Sluneční soustavy.

Zanedlouho budeme pracovat s lepšími daty, abychom mohli účinky těchto „mřížek“ demonstrovat. Na obrázku 3 (vlevo níže) můžeme vidět „oktávu“ Platonských těles, která ilustruje starověkou indickou teorii o tom, jak tělesa korespondují s barevným spektrem duhy a s notami v „čistě diatonické“ durové stupnici.

Fyzici zabývající se Sluncem zjistili, že tato hvězda má „oktopolární“ magnetické pole. Toto pole koresponduje se všemi body oktaedru, jenž vypadá jako dvě egyptské pyramidy se společnou základnou. Kolem slunečního rovníku existuje čtveřice míst, o nichž se ví, že z nich Slunce vyvrhává/vystřeluje nabité „částice“, jako by celá hvězda byla nějaký pomalu rotující zavlažovač zahradního trávníku.

Země prochází skrz proudy těchto částic čtyřikrát do měsíce. Tyto částice mají buď kladný nebo záporný náboj. Když tyto body propojíte mezi sebou, vytvoříte čtverec, a když ještě se slunečními póly, oktaedr je na světě – a jak vidíme na dalším znázornění, energie vyvěrá ze všech jeho vrcholů.

(Vpravo) Obrázek 4: Vzory oktaedrální energie Slunce. (Wilcock, 2000) (pohled ze strany, pohled shora s magnetickým prouděním)

Pokud se starověké svitky nemýlí, pak musí být posvátná geometrie finálním řešením všech problémů a paradoxů kvantové fyziky, vědy o hmotě.

Jak jsem uvedl ve třetím díle Konvergence s názvem Divine Cosmos (Božský Kosmos), model Roda Johnsona si poradil s každým problémem kvantové fyziky a poskytl geometrické řešení ke dlouho nerozřešitelným záhadám, jako například k derivaci Planckovy konstanty, konstanty jemné struktury, hodnotám slabé a silné interakce, původu a struktuře obalů valenčních elektronů, záhadě dvojakosti náboje, atd.

Nejefektivnější způsob, jak vysvětlit proč se tyto geometrické „tlakové body“ objevují, jsou vibrace. Důvěryhodní vědci, jako např. dr. Hans Jenny a dr. Buckminster Fuller, prokázali, že všech pět Platonských těles se objevuje přirozeně, když určitou „čistou“ frekvencí rozvibrujete kouli z kapaliny.

Čím vyšší frekvence, tím komplexnější geometrický útvar. Když frekvenci snížíte, tvar se přesně stejným způsobem opět začne měnit na nejbližší méně komplexní. Stejně jako sněhová vločka zachycuje ve své stavbě moment tvarování vodních molekul, určitá konkrétní „čistá“ frekvence umí vytvarovat krystal z jakékoliv tekuté substance.

(vlevo) Obrázek 5: Viditelné geometrické uspořádání jemných částeček v rozvibrované kapičce vody.

Netvrdíme, že v těchto planetách se zmiňovaná krystalická tělesa fyzicky nacházejí; spíše říkáme, že geometrie je nejjednodušší forma, v jaké se můžou vibrace manifestovat ve své přirozené podobě – například právě v kapalině.

Hrany geometrických těles definují oblasti s nižším tlakem, než má jejich okolí, a tak se tudy přirozeně uvolňuje tlak, který vychází na povrch v bodech, které můžeme sledovat na slunečním rovníku nebo ve velké rudé skvrně na Jupiteru.

„Kapalinou“ je v případě vesmíru nefyzické energetické médium, které nazýváme „éter“. Naše série Konvergence, zejména pak její třetí díl, podává nezvratný důkaz o jeho existenci a jeho vlastnostech podobných těm, které má kapalina.

Ve vibrační geometrii jsou všechny volné částice zachyceny tlakovým prouděním a jsou hromaděny ve vrcholech a na hranách geometrických útvarů. Je to podobný způsob, jakým se kovové štěpiny vytvarují podle siločar magnetického pole, čímž se geometrie magnetického pole zviditelní. Dalším způsobem, jak tento efekt zviditelnit, je poprášit blánu bubnu jemnou vrstvičkou písku a uprostřed začít bubnovat: písek se nahromadí do kupiček v blízkosti vnější kruhové hrany. Někdy se dají pozorovat i čáry.

Univerzální mandala

Nyní vezměme věci ve velkém měřítku, skutečně velikém. Představme si, že každá galaxie je jedním zrnkem písku ve vesmírné poušti. Představme si, že sám vesmír je naplněn vibrujícím zdrojem energie a má určité vlastnosti jako kapalina.

Podle námi navrhované teorie by proudy vesmírného pnutí (tlaku) způsobovaly přirozený pohyb galaxií do určitého zarovnání, které by vykazovalo určité geometrické vlastnosti – a v posledku by vytvořily obrovský tvar připomínající indickou mandalu.

Víme, že galaxie se sdružují do velkých shluků, zvaných též „supershluky“, a že mají často přibližně kulovitý tvar. Každý z takových supershluků může obsahovat doslova miliardy galaxií.

Průměrný člověk by se mohl domnívat, že tyto supershluky jsou náhodně „poházeny“ po vesmíru následkem „Velkého třesku“ – tj. následkem momentu, kdy „nic“ explodovalo a stalo se kosmem, jak ho známe.

Podívejme se, co ukázalo vědecké mapování supershluků, které provedli doktoři E. Battaner a E. Florido. Ve svém článku nazvaném The Egg-Carton Universe (Vesmír jako plato na vajíčka) píšou:

Rozmístění supershluků v sousedství toho supershluku, v němž se nacházíme my, vykazuje tak nápadnou periodicitu (tj. strukturovaný vzor), že této obrovské struktuře musí odpovídat nějaký druh sítě či mřížky. Jedním z návrhů byla třídimenzionální šachovnice.

(vpravo) Obrázek 6: Dva obří oktaedry v blízkosti Mléčné dráhy. (Battaner and Florido, 1997)

Tento obrázek španělských badatelů potvrzuje, že jeden obrázek skutečně řekne více než tisíc slov – vidíme tu fantastické potvrzení existence vzoru, o kterém jsme psali v Konvergenci. Podle nás je dopad tohoto objevu minimálně stejně významný jako dopad objevu Mikuláše Koperníka, podle nějž nebyla středem naší Sluneční soustavy Země, ale Slunce.

Přestože jsme již nyní věděli, co hledat, po zadání hesla "Battaner octahedron" (tj. „Battanerův oktaedr“) do Googlu, nám vyjelo pouze 15 odkazů, a to je na poměry celého světa a všech možných internetových stránek, které by se tím mohly zabývat, opravdu žalostně málo!

Ještě neuvěřitelnější je ale skutečnost, že tyto informace jsou venku už téměř deset let! Proč tedy zůstávají zcela a absolutně nepovšimnuty? [Viz dodatek 1] Je to kvůli tomu, že se tento objev příliš přibližuje Zednářskému tajemství o původu Stvoření?

Vzhledem k rozšíření Internetu a jeho snadné dostupnosti se tyto geometrické struktury našeho vesmíru zanedlouho stanou součástí toho, co nazýváme „běžným povědomím“ o astrofyzikálním modelu, který se snažíme přivést na světovou scénu.

Tyto zarážející otázky a informace byly doposavad účinně „odháněny“ jednoduchými odkazy na poněkud nudnou a zcela průzračně znějící teorii, podle které je obří vzor vytvořen „magnetickými vesmírnými vlákny“.

Přečtěte si následující text, který pochází z takové instituce, jakou je samotný Caltech (prestižní kalifornská technická univerzita). Původní článek nese název Large Scale Structure and Magnetic Fields (Struktura ve velkém měřítku a magnetická pole):

Síť vláken, dost možná původem magnetických, musí být podřízena nějakému souhrnu magnetických omezení. Nejjednodušší prostorová mřížka, která těmto omezením vyhovuje, je mřížka „plata na vajíčka“, tvořená oktaedry spojenými ve svých vrcholech.

Tento vesmír tvořený „platy na vajíčka“ by disponoval větším množstvím hmoty na okrajích oktaedrů, což by byly zároveň místa výskytu supershluků. Mimo tato vlákna by se vyskytovaly obrovské prázdné prostory, zbavené nejen baryonů (částic), ale i jakýchkoliv magnetických polí.

Tyto teoretické spekulace jsou slučitelné se současnými pozorováními obřích struktur, které jsou vyznačeny polohami supershluků. Podle skutečně existujících dat lze tyto obří oktaedry snadno identifikovat nejméně čtyři. Jejích existence představuje podpůrný důkazní materiál pro teorii vesmíru ve formě plata na vajíčka.

V katalogu Einasta a kol. z roku 1997 lze v rámci oktaedrové struktury nalézt téměř všechny důležité supershluky, a v katalogu Einasta a kol. z roku 1994 zase téměř všechny důležité prázdné prostory. (Caltech, získáno v roce 2003).

Pokud jste pozorně četli odstavec o něco výše, všimli jste si, že Caltech hovoří o „přinejmenším čtyřech“ oktaedrech, které lze snadno pozorovat. Tato data tedy už nelze jen tak ignorovat nebo „zapudit do pozadí“: je to prostě další informace, která musí být začleněna do jakékoliv kosmologie našeho vesmíru, která si klade nárok na to být přesnou.

Je důležité si též uvědomit, že ona „šachovnicová“ struktura sahá tak daleko, kam až jen dosáhnou naše přístroje a senzory; celý vesmír je z galaktických supershluků, které jsou uspořádány do obří matice nekonečného množství oktaedrů, které k sobě perfektně přiléhají jako nekonečné plato na vajíčka o tloušťce přinejmenším tří vrstev.

Jediným problémem tohoto článku je, že vytvořit oktaedr za běžných magnetických podmínek v laboratoři není možné – takový způsob neexistuje.

Můžeme ho ovšem poměrně snadno vymodelovat pomocí proudění. To opět vynáší na povrch potlačenou představu, že v celém vesmíru existuje nějaké kapalině podobné, nefyzické „éterické médium“ – zdroj veškeré fyzické hmoty. V naší Konvergenci se o tom píše detailně.

Matrix je skutečnost! (3)

07.07.09   dr. David Wilcock

Již víme, že energie reliktního vesmírného záření (cosmic microwave background – CMB) je zhruba kulovitá a že všechny supershluky jsou rozprostřeny na „plochém“ prostoru připomínajícím palačinku uprostřed této koule. Proto by matice („matrix“) při pohledu shora vypadala jako kruh s diamantovým vzorem uvnitř – trochu by připomínala květ lotosu. Pro mnoho lidí je problém si něco takového představit, proto jsme usoudili, že potřebujeme vytvořit nějaký schematický obrazec, na němž by bylo vše jasně patrné. Jakmile se nám patřičná vize v duchu vybavila, netrvalo ani půl minuty, než jsme si uvědomili, že tento stejný obrazec už byl vytvořen dříve, a to na tom nejnepravděpodobnějším místě – jako kruh v živém obilí.

(Obr. vlevo: Kruh v obilí u Woodborough, 13. srpna 2000). „Kruh v obilí“, který vidíme na obrázku, je vlastně zjednodušený pohled na strukturu vesmíru. Jde o pohled shora. Diamantový tvar oktaedru se vynoří, když budete postupovat od vnějšího okraje kruhu směrem doprostřed a spojíte každý trojúhelník pšenice, která zůstala stát (tmavohnědá barva), s protějším trojúhelníkem pšenice polehlé (světlehnědé).

Je pravda, že kdybychom chtěli vytvořit tento diagram na papíře, bylo by nejpřesnější ho zhotovit z přímých čar. V poněkud těžkopádném prostředí obilných klasů by byl ale vzor tvořený přímými čarami jen nesnadno rozeznatelný.

Je docela uspokojující, že se nám konečně podařilo objevit tvar struktury vesmíru – ovšem překvapující je, že jsme správné řešení měli přímo před očima už minimálně tři roky a že nám ho jako kruh v obilí zřejmě předložila inteligence, která rozhodně není lidskou.

Vesmír je fraktálový

Ve svém díle The Fractal Octahedron Network of the Large Scale Structure (Fraktálová oktaedrální síť struktury o velkém měřítku) dr. Battaner píše, že geometrie oktaedrální matice je „fraktálová“, což znamená, že si je „soběpodobná na všech úrovních“.

Větší oktaedry jsou tvořeny oktaedry menšími, které jsou zase tvořeny ještě menšími a tak dále až do nekonečna. To souhlasí se starověkým filozofickým učením, podle něhož platí „Jak nahoře, tak dole,“ aneb Svořitel se zrcadlí ve všech stvořených věcech.

Nicméně ještě před měsícem jsme nevěděli, zda menší oktaedry v matici skutečně zapadají jeden do druhého a mohou dohromady vytvořit jediný velký oktaedr. Existuje jeden záhadný „kruh“ v obilí, který se objevil 4. srpna 1999 ve West Kennett Long Barrow, (viz obrázek vpravo) a který jasně dokládá, že jsme měli pravdu a vesmír skutečně funguje jako jakási skládačka menších dílků ve větší.

Na obrázku vidíme  „kruh“ (spíše motiv) v obilí ve West Kennett, který se tam objevil 4. srpna 1999 a na němž je jasně patrný „fraktálový“ vzor oktaedrů. Dne 3. března 2003 publikoval na BBC News Online článek dr. David Whitehouse, který, jak se zdá, tuto „fraktálovou“ koncepci vesmíru potvrzuje. Článek pojednává o práci, kterou prováděl dr. Max Tegmark s mikrovlnnou anizotropní sondou Wilkinson, neboli MAP (Microwave Anisotropy Probe), vypuštěnou v roce 2001.

Tato sonda má za úkol měřit drobné změny teplot v reliktním vesmírném záření (CMB), které je považováno za „ozvěnu Velkého třesku“ – tj. jde o původní zbytkové záření z doby, kdy byl stvořen vesmír. Následuje výňatek ze samotného článku.

Dr. Tegmark s kolegy představuje CMB jako kouli:

„Veškerý pozorovatelný vesmír se nachází uvnitř této koule a my jsme v jejím středu.“ Během výzkumu symetrie CMB přišel doktorův tým na něco nečekaného a dosud nevysvětleného. Při vytváření [„doposud nejlepšího snímku“ CMB] odstranil dr. Tegmark všechny rušivé zdroje světelného znečištění v popředí snímku tak, aby na něm zůstalo pouze vesmírné pozadí.

Očekávané kolísání v intenzitě CMB se ukázalo být tak těžko změřitelné, že bylo poprvé spatřeno a zaznamenáno až v roce 1992. Tegmark dodává: „Našli jsme něco velmi bizarního, v CMB existuje dodatečná, doposavad nevysvětlená struktura. Předpokládali jsme, že mikrovlnné pozadí bude čistě izotropní (tj. jeho vlastnosti budou stejné nezávisle na tom, v jakém směru jsou měřeny), s žádným privilegovaným směrem, ale tak to nemusí nutně být.“

(Obrázek vlevo: Oktupolární / kvadrupolární struktura CMB ve vesmíru). Při pohledu na symetrii CMB bylo změřeno, že má oktupolární a kvadrupolární komponenty, v jejichž rámci badatelé objevili zvláštní vzor. Žádný nečekali, ale co se naskytlo jejich pohledu bylo všechno možné, jenom ne náhodné.

„Oktupolární a kvadrupolární komponenty jsou uspořádány na přímce táhnoucí se po obloze, podél jakéhosi kosmického rovníku. To je podivné. Nemyslíme si, že by to bylo způsobeno znečištěním v popředí snímku,“ řekl dr. Tengmark. „Mohlo by nám to povědět něco o tvaru vesmíru z hlediska těch největších měřítek. Nečekali jsme to a zatím to neumíme vysvětlit.“

Mohlo by to znamenat, že vesmír je v některých směrech „trsovitější“než v jiných. Některé teorie o struktuře vesmíru toto předpokládají, ale skutečná pozorování, která by to potvrdila, by znamenala závažný a převratný objev. (Whitehouse, 2003)

Shrnutí a závěry

Nyní uvádíme šest klíčových bodů, které jsme výše nevyslovili explicitně:

·         1. Oktupolární uspořádání bodů na povrchu koule nám dá všechny souřadnice, abychom si mohli udělat „spojovačku“ a pospojovat všechny body do oktaedru této kouli vepsaného.

·         2. Tento objev potvrzuje teorii Battanera a kol., totiž že oktaedrová struktura supershluků se jako fraktál táhne celým vesmírem.

·         3. Magnetické pole Slunce je také kombinací kvadrupolárních a oktupolárních formací. To vypovídá o fraktálovém / holografickém propojení mezi Sluncem a vesmírem – jde o stejnou strukturu, jen na různých úrovních velikosti.

·         4. Přední výzkumy prováděné japonskými, francouzskými a ruskými vědci v oblasti „fyziky mikroshluků“ prokázaly, že atomy přirozeně tendují k seskupování do krystalických struktur tvarů Platoských těles, jako je například oktaedr. Při tomto formování ztrácejí rozlišující individualitu a všechny jejich elektronové oblaky se prolnou se společným centrálním jádrem. To zcela anuluje částicový model atomu. (The Divine Cosmos, sekce 3.4)

·         5. Elektronové oblaky, v nichž M=2 a L=2, což je běžná struktura „orbitalů“ ve většině atomů, také úžasně připomínají uspořádání oktaedru. (Obrázek 2.2, The Divine Cosmos)

·         6. Výzkum Raye Tomese ukazuje, že všechny různé úrovně velikosti, o nichž hovoříme, jsou navlas souhlasné – s rozměrovým harmonickým faktorem rovným 34 560. (The Divine Cosmos, sekce 7.8)

Důkazy, které jsme v tomto článku předložili, hovoří ve prospěch toho, že struktura vesmíru je přesně determinována vibracemi, a to na všech úrovních velikosti. Když se frekvence zvýší, geometrie sama se promění na komplexnější.

Pokud se změní geometrie atomů a molekul takzvané „fyzické“ hmoty, co se stane s hmotou samotnou? Abychom to mohli vyjádřit, nebo si to i jenom představit, musíme zajít daleko za hranice konvenčního vědeckého myšlení, ale jak se zdá, byl zde kdysi člověk jménem Ježíš, který přišel, aby nám ukázal, že je schopen právě toto někdy v budoucnu provést:

„… skutky, kteréž já činím, i on činiti bude, a větší nad ty činiti bude; neboť já jdu k Otci svému.“ (Bible svatá, J 14, 12)

Pak tedy myšlenka, že náš svět je vlastně „Matrixem (maticí) s vlastními pravidly“, kde „se některá pravidla, jako například gravitace, dají porušit“, není až zas tak přitažená za vlasy, jak by se mohlo zdát.

Osvoboďte svou mysl.

Dodatek 1:

Zásluhy musíme připsat dr. Nikolaji Levašovi, který jako první zahrnul objev Battanera a kol., a také jeho další vývody vycházející z teorie „fraktálového“ vesmíru, do svého limitovaného rukopisu, který vyšel někdy po polovině devadesátých let. Jde o dokument poměrně drahý a do oběhu se ho dostalo pouze několik výtisků, zejména v oblasti Kalifornského zálivu ve Spojených státech.

Chtěli bychom poděkovat Marku Comingsovi, mimořádnému hostu a mluvčímu na našem semináři Time of Global Shift (Doba globálního posunu) v Huntsvillu v Alabamě, který proběhl loňského listopadu. To on nás na tyto informace upozornil.

Předtím, než jsme si s Comingsem promluvili, jsme dvakrát bezděčně uvedli data o „maticovité“ struktuře supershluků v našem internetovém výzkumu a výsledky se objevili na Divine Cosmos – tehdy jsme hovořili o tzv. „3D šachovnici“, ale o oktaedrech jsme se nezmínili ani slovem.

S nimi jsme se poprvé setkali až v Teorii Symetrie S. N. Kimballa a dodatečná data jsme sesbírali, když jsme se probírali nezměrnými online archivy Physics News. Můžete si přečíst, co jsme o tom napsali v 7. kapitole, 7. sekci dílu Divine Cosmos.

Jak jsme mohli opomenout důležitost a význam geometrie? Kdybychom bývali viděli samotný obrázek nebo tušili, že to má co dělat přímo s Platonskými tělesy, nikdy by se to bývalo nestalo.

Udělali jsme klasickou chybu, když jsme se rozhodli, že budeme slepě důvěřovat S. N. Kimballovi a jeho přesvědčení, že předpokládaná „šachovnicová“ struktura ve skutečnosti neexistuje, ale je ve skutečnosti jen součástí něčeho většího, jmenovitě supergalaktické formace všech galaktických supershluků ve vesmíru. Na to, abychom prozkoumali každou stopu a každou informaci, o nichž jsme psali ve trojici našich knih, prostě nebyl dostatek času, ale „vzájemná internetová kontrola“ naštěstí zafungovala a byla k dobru věci – to vše díky tomu, že naše stránky jsou na očích.

Jak si můžete přečíst ve výše zmíněné pasáži v Divine Cosmos, daleko sahající strukturu „šachovnice“ jsme měřili pouze z perspektivy velmi malého výseku dat – bylo to podobné, jako bychom se snažili analyzovat celou gramofonovou desku jen tím, že bychom udělali úzkou čárku od prostředního otvoru ke kraji. Kimball se domnívá, že oblast Pistis/Cetus  nám ukazuje právě takový úzký kousek ramene obří supergalaxie. V tomto shluku se skutečně objevuje určité zakřivení, ale Battaner a kol. ve svých článcích uvádějí, že tato „gravitační distorze“ je způsobená prostě tím, že shluk je příliš velký.

Rozhodujícím faktorem je, že „šachovnicová“ struktura supershluků je sice podle provedených výpočtů snadno viditelná z obrovské dálky, ale i přes nadšené spekulace dr. S. N. Kimballa jsme doposud obrovská ramena spirální galaxie nepozorovali. Další věc je, že oktaedrální matice je minimálně tři oktaedry vysoká, což komplikuje myšlenku, že jakékoliv okraje těchto oktaedrů se mohou spojit dohromady a vytvořit část galaktické spirály.

Co nicméně víme, je to, že všechny supershluky ve vesmíru tvoří plochou (lentikulární) strukturu podobnou palačince, podobného tvaru jako galaxie. Jak dokazují informace v 7. kapitole Divine Cosmosu, existuje tu jasná a určitá „fraktální“ spojitost mezi strukturou vesmíru a všech jeho menších částí.

Struktura vesmíru se zdá být daleko dokonalejší a preciznější geometrickou verzí toho, co existuje v rámci jedné galaxie – jeho struktura se tak více podobá tomu, co se domníváme, že se skrývá v těch nejmenších částečkách kvantové říše. Důkaz toho je k vidění na obrázku, který zobrazuje snímek útvaru v obilí.

Podle fraktálového principu bychom měli mít možnost spatřit alespoň počáteční stádia něčeho podobného mezi rameny naší Galaxie. A skutečně, dr. Paul LaViolette objevil podivná geometrická seřazení pulsarů v naší galaxií, což může naší teorii částečně uspokojit. Pro nejnovější verzi Divine Cosmosu, která, jak doufáme, vyjde v srpnu, se pokusíme tato data ještě prozkoumat.

-konec-

Zdroj: http://www.matrix-2001.cz