Nová odhalení v problematice Filadelfského experimentu

Část 1.

04.06.09   dr. David Wilcock

Na podzim jsem byl upozorněn na nové a ZÁSADNÍ objevy učiněné v problematice Filadelfského experimentu. Včera jsem nalezl příslušnou dokumentaci! Jak už možná víte, příběh Thomase Townsenda Browna je velice zajímavý – tento člověk byl jedním z tajných otců antigravitační technologie. Důvod, proč jeho jméno upadlo v zapomnění (alespoň pokud jde o mainstreamové dějiny) je prostý – jeho práce byla úředně utajena z důvodů „národní bezpečnosti“. Nicméně to byl právě Brown, kdo ve dvacátých letech 20. století objevil funkční antigravitační technologii – a před ním možná už i Nikola Tesla

Přestože na Teslu existuje celá řada skvělých odkazů, tento je obzvláště užitečný – mimo jiné i proto, že popisuje obsah 4. kapitoly stejné knihy, jejíž 7. kapitolou se zde budeme zabývat my. Jde o kapitolu týkající se Filadelfského experimentu. Z tohoto článku můžeme čerpat v budoucnu při psaní některých dalších článku.

Thomas Brown                           Nikola Tesla

JEŠTĚ ÚŽASNĚJŠÍ NOVÉ INFORMACE

Dr. Townsend T. Brown objevil, že silná elektromagnetická pole vytvářejí antigravitační efekt. Časem si jeho práce získala pozornost. No obrázku níže je k vidění jeden z jeho starších prototypů válcovitého tvaru.

Jak jsem již na Divine Cosmos uvedl, pokud vytvoříte dostatečně silný tok proudu mezi záporným a kladným pólem, objeví se antigravitační „tah“, který začne vaše zařízení hnát směrem, kterým ukazuje jeho kladný pól. Zde je náčrt toho, jak to celé funguje z pohledu „plynutí“ „přediva“ časoprostoru, jak by to nazval Einstein.

Ve skutečnosti jde o velice jednoduchý fyzikální zákon, který odkrývá skrytou jednotu gravitace a elektromagnetismu. Vše, co je potřeba, je vysoké napětí – vyšší než běžně používáme pro domácí spotřebiče.

Podle Brownových návrhů je záporný pól mnohem větší než kladný. Pokud byste chtěli vyrobit UFO na tomto principu, pak by celý spodek lodi musel být tvořen katodou a malá koule na samotném vršku lodi by byla anodou. Loď byste mohli řídit tak, že byste katodu rozdělili na několik trojúhelníkovitých sekcí a do každé z nich pouštěli jiný proud.

Na setkání s názvem Projekt Disclosure v květnu 2001 jsem se setkal s Markem McCandlishem, který mi tvrdil, že obrázek výše je přesným ztvárněním „Repliky mimozemského stroje“ či „Proudové lodi“, kterou již v současnosti používají některé tajné vládní složky a síly.

Nová odhalení v problematice Filadelfského experimentu

Část 2.

05.06.09   dr. David Wilcock

Brownův princip se dá samozřejmě přímo propojit s kvantovou mechanikou. V atomu se vyskytují záporně nabité elektronové oblaky a kladně nabité jádro. V mém modelu Božského Vesmíru (Divine Cosmos) a i v jiných, které jsem studoval, způsobuje příval elektronů do jádra Biefield-Brownův efekt. Abyste v konečném výsledku této fyzice porozuměli, je třeba si všechny atomy a molekuly představit jako jakési „portály“ – do nichž a skrze něž proudí mnohem větší zdroj energie. Veškerá hmota si tuto energie neustále bere a jejím prostřednictvím se obnovuje, doplňuje a dobíjí. Pokud by byl tok tohoto proudu přerušen, objekt by se rozpadl (ztratil vnitřní integritu). Vzpomeňte si na Einsteina, který přišel na to, že prostor a čas jsou součástmi jediného společného „přediva“. Z toho plyne, že atom je pouze „něčím zástupným“ – pouze vírem – v prostoru a času. Vše, co představuje, je tok v časoprostoru – jen jakási štěrbina, skrze níž se tok může manifestovat. Prostoročas začíná plochý jako rovina, bez zakřivení, ovšem pokud ho rozpohybujete na rychlost blízkou rychlosti světla, zakřivení začne narůstat. Toto zakřivení má vliv i na gravitaci – to je ovšem na kvantové úrovni příliš malé, než abychom ho mohli uznat za součást té samé základní síly. Budeme mu proto říkat například „slabá síla“ – stejně jako nazýváme i jednu ze čtyř základních sil podle mainstreamové fyziky.

TAJEMSTVÍ VESMÍRU, ČASU A KVANTOVÉ MECHANIKY

Při rychlosti světla se vytvoří geometrický útvar zvaný torus – který vidíte na dalším obrázku. Prostor nyní může být chápán jako jeho vnější povrch, čas jako povrch vnitřní.

K čemu dojde, když zakřivení urychlíte NAD rychlost světla? Torus se znovu rozvine – ale tentokrát bude NARUBY.

Čas, který byl předtím VNITŘNÍM POVRCHEM se nyní dostane NA POVRCH VNĚJŠÍ.

Co bylo předtím časem, se nyní stane prostorem.

Vše se převrátí. A pokud se naše rychlost dále zvyšuje (z našeho pohledu), nebo snižuje (z pohledu druhé strany), torus se znovu rozvine v plochu a stane se stabilní, obyvatelnou rovinou.

Právě jste vytvořili „časoprostorovou“ bránu – paralelní realitu, kde je čas trojrozměrný (podle nás) a prostor jednorozměrný (z naší perspektivy). V této realitě se tři dimenze času stávají prostorem, kterým se pohybujeme a který jako prostor i zakoušíme – a jeden rozměr prostoru (pro nás) se tu stává stejnoměrným plynutím času.

Jsem si vědom, že toto vám může připadat velmi matoucí. To, co jsem popsal, je ale ve skutečnosti místo, kde se vyskytuje „rovina éteru“ nebo „astrální rovina“. Je to doslova „rubová verze“ naší reality. Vše je tam převrácené. Co je tady „částicí“, se tam projevuje jako „vlnění“ a naopak. Pokud byste se odtamtud pokusili dostat část hmoty do naší reality příliš náhle, převrátí se naruby velmi rychle a exploduje. Nazvali bychom to „antihmotou“ – takže časoprostor je v jistém smyslu „rovinou antihmoty“.

CRESCENDO (ZESILOVÁNÍ)

S dostatečně silným tokem vysokého napětí zkrátka a dobře můžete zakřivit prostor až ZA „bod zlomu“ světla a dosáhnout „crescenda“. V té chvíli jste vytvořili přímý portál v časoprostoru. Pokud jakákoliv osoba či věc z naší reality do časoprostoru přejde, stane se pro naši perspektivu neviditelnou.

Vír do časoprostoru se může projevit jako temně černá „díra“ v prostoru před vámi, nebo jako šedavý povrch – jak je tomu v případě některých technologií hvězdných bran; nebo – v ostatních případech, o nichž vím – jako efekt připomínající bublinkovou optickou „čočku“ vlnící se v místnosti okolo vás podobně jako horký vzduch.

Časoprostorem pak můžete PROCHÁZET a v okamžiku se přemístit kamkoliv v našem prostoru a čase. Není to ale vůbec jednoduché, a to už se dostáváme k tomu, co se přihodilo při Filadelfském experimentu. Můžu se dotknout jen špičky ledovce, protože tato oblast zkoumání je velice rozsáhlá a komplexní. Čím více materiálu si ale zde přečtete, tím lépe celé věci porozumíte.

UZLOVÉ BODY PLANETÁRNÍ MŘÍŽKY

Na některých místech na Zemi má torzní pole vyšší intenzitu – tyto body se nazývají „uzlové body planetární mřížky“. V těchto bodech lze rychleji a snáze zakřivit prostor, a tím vyvolat antigravitační A „deformační“ účinky. Čtenáři tří knih Konvergence, které jsou na těchto stránkách k dispozici v sekci „Read Free Books Here“ (Bezplatná čítárna), by měli být s existencí planetární mřížky dobře obeznámeni. Nejvíce jsem se jí zabýval v prvním díle „Shift of the Ages“ (Posun věků).

Zdá se, že Norfolk ve Virginii – který se nachází na stejné zeměpisné šířce a nedaleko lokality Virginia Beach, kde působil Edgar Cayce – je z hlediska „vírů“ na povrchu Země klíčovým bodem. Jelikož se tu díky neustálému svařování obloukovými svářečkami v norfolkských docích vyskytují elektromagnetická pole o vysoké intenzitě, docházelo zde k častým pozorováním podivných „deformačních“ účinků.

Jakmile se tyto zprávy donesly na nejvyšší místa, vláda Spojených států povolala Dr. Thomase Browna, aby vše prošetřil – a z jeho šetření a výzkumu se nakonec zrodil Filadelfský experiment.

ZTRACENÁ VĚDA OPĚT NALEZENA!

Na minulé konferenci mi můj kontakt sdělil, že všechny informace o této problematice jsou k nalezení v sedmé kapitole knihy Gerryho Vassilatose „Lost Science“ (Ztracená věda) – a k mému potěšení jsem nyní objevil celou kapitolu online! Minimálně jednou jsem se snažil si knihu objednat, (což mi vřele doporučovaly mé další kontaktní osoby), ale svazek se ke mně nikdy nedostal. Nyní je ovšem celý příslušný text online.

Následuje klíčová část celé knihy, která očividně vychází nejméně ze dvou nebo tří očitých svědectví lidí, kteří byli při tom. Text jsem upravil podle moderního členění odstavců, které je dnes internetovým standardem – čtení se tak usnadňuje.

Narůstající finanční potíže, které způsobila Velká hospodářská krize, přinutily Dr. Browna opustit NRL – Naval Research Laboratory (Výzkumné laboratoře námořnictva) a dát se k Civilian Conservation Corps (Občanským záchranným brigádám) v Ohiu. V roce 1939 se stal Dr. BrownSpolečnosti Glenna L. Martina byl převelen na Bureau of Ships (Úřad pro plavidla). Zde se zabýval magnetickými a akustickými aspekty válečných lodí.

Bylo to právě v této době, kdy se začíná odvíjet dobrodružný příběh, který mělo navždy změnit jeho životní dráhu. Mnoho faktů a detailů tohoto příběhů bylo poslepováno dohromady pouze díky zručnému rozkrývání složité sítě vládních pletich a intrik.

Díky informacím nashromážděným z různých renomovaných vědeckých zdrojů se povědomí o incidentu dostalo na veřejnost pod názvem „Filadelfský experiment“. Jaké to byly události, které přiměly NRL pustit se do výzkumu možnosti „zneviditelnění“ válečných plavidel?

Všechno to začalo, když bylo několik výzkumníků Námořnictva požádáno, aby vyšetřili zvláštní jev, který se vyskytl v utajeném zařízení, kde se často provádělo obloukové svařování. Toto zařízení bylo utajené, protože v něm byl uváděn v činnost nový proces výroby silně pancéřovaných lodních trupů, který Námořnictvo vyvinulo.

Při bodovém odporovém svařování se využívalo neuvěřitelně silného silnoproudého výboje. Byl to podobný proces, jako dnešní moderní MIG svařování (obloukové svařování tavící se elektrodou v intertním plynu), ale bylo prováděno v mamutích rozměrech. Elektrická energie potřebná pro tento proces byla dodávána masivními bateriemi kondenzátorů pod vysokým napětím. Takto k sobě mohlo být důkladně přivařeno několik kovových plátů a kov byl i v místech svarů neskutečně pevný a kompaktní.

Výboj byl ale tak intenzivní a nebezpečný, že po nastavení plátů do správné vzájemné polohy už do míst, kde svařování probíhalo, nesměli ani sami zaměstnanci. Nebezpečné výboje ale nebyly tím nejznepokojivějším, co se na tomto pracovišti vyskytovalo. Mnohem více znepokojující bylo rentgenové záření, které se do okolí oslepujícího modrobílého výboje uvolňovalo.

Výboj vycházel ze zařízení připomínající mechanické rameno, které bylo opatřené silnou ochrannou izolací. Výboj a rameno byly ovládány na dálku, zdroj energie zajišťovaly baterie kondenzátorů. Jakmile byl dán signál, obří výboj připomínající blesk otřásl celou budovou. Přístroje zaznamenávající radioaktivitu naměřily značný nárůst výskytu rentgenového záření. Proces byl dalším pokrokem v námořních technologiích.

Extrémní elektrická ani radiační rizika ale nezabránila tomu, aby bylo toto zařízení nasazeno i v jiných námořních institutech. Bezpečnostní opatření byla na nejvyšší úrovni. Mimo svařovací komoru nebyli zaměstnanci vystaveni žádným rizikům. V budově se ovšem začaly vyskytovat podivné jevy, které neměly žádné rozumné vysvětlení.

Výzkumníci celou budovu prozkoumali, odděleně vyslechli pracovníky, aby se ujistili, že zvěsti, které se začaly šířit, jsou pravdivé, a poté i sami pozorovali celý proces z kontrolní budky.

To, co spatřili, bylo skutečně nevídané. S vyšlehnutím výboje nastal i stejně intenzivní „zrakový výpadek“. Náhlý otřes, vyvolaný elektrickým svářecím impulsem, skutečně vytvořil i záhadný optický výpadek ve vnímání daného prostoru. O tomto podivném jevu se nejprve myslelo, že je záležitostí oka.

Všichni se domnívali, že nezvyklý výpadek byl výsledkem intenzivního a celkového vybělení oční sítnice – že šlo o chemickou odezvu oka na intenzivní a „náhlé“ světlo. To bylo zpočátku tradiční vysvětlení. Co se však vymykalo zdravému rozumu, bylo to, že efekt pronikal i do kontrolní místnosti, a „sítnicový výpadek zraku“ zakoušeli i zaměstnanci, kteří byli chráněni několika ochrannými zdmi.

Jakýkoliv efekt, který by dokázal proniknout zdí a způsobit u lidí takovouto neschopnost vnímat, by mohl být použit jako strašlivá zbraň. Výpadek zraku, který se přenášel i přes zdi, byl neurologickou reakcí, která paralyzovala celou fyziologii, takže ta nebyla schopná reagovat na vnější podněty. Tak se to tehdy všichni domnívali.

Každým dnem výzkum získával vyšší a vyšší stupeň vojenského utajení. Lidé tu měli co do činění s možností šířícího se jevu, který dočasně neutralizoval nervové vzruchy, přenos a odezvu.

Zbraňoví experti věděli, že jakékoliv elektrické záření, které by mohlo nahradit nervový plyn, by přineslo zásadní taktickou výhodu v boji. Měli by tak možnost „vysílat“ jeho vlny na nepřítele a způsobit u nich požadovaný efekt. Pokud by šlo všechno podle plánu, mohly být jediným „úderným zábleskem“ vyřazeny celé jednotky vojáků.

Nešťastnou obětí častého vystavování těmto jevům byl jistý William Shaver. Pan Shaver byl svářečem Námořnictva, který pracoval se staršími a mnohonásobně menšími ručními verzemi tohoto zařízení. Tato zařízení vysílala intenzivní impulsy s krátkou frekvencí opakování. Poté, co byl energii těchto impulsů opakovaně vystaven, začal mít Shaver halucinace. Byl to neblahý důsledek poškození nervových buněk – jeho zdravý rozum to začalo rozkládat na prvočinitele.

Jindy vyrovnaný muž časem ztratil kontakt s realitou. Začal psát podivné pamflety a pokračoval v tom po celý zbytek života. Nakonec byly těchto textů celé stovky a ve všech se psalo o strašných „bytostech z podsvětí“. Následně bylo zjištěno, že vystavení náhlým elektrickým impulsům o intenzivním potenciálu a extrémně nízké frekvenci způsobuje příšerné nevolnosti, v některých případech dokonce i neurologické poškození, které může nakonec vést až k šílenství.

Nový výzkum tohoto jevu provedený NRL byl matoucí. Kromě toho, že „efekt výpadku“ bylo možné zakusit, ho totiž šlo stejně jednoduše i vyfotografovat. Nemohlo tedy v žádném případě jít o pouhou neurologickou reakci na nějaké záhadné záření. Oslepující výboj něco dělal i se samotným prostorem. Výzkumníci se ponořili do bádáni ještě fascinovaněji než předtím.

Efekt „výpadku“ si vysloužil stejně bedlivou pozornost námořních úředníků i pro jeho očividně se nabízející armádní využití. Po pečlivém prostudování prací výzkumníků, které byly financovány granty NRL, jsem zjistil, že mezi nimi byl o všechny tyto oblasti spojené s vnímáním nebývalý zájem.

Byly ale i „jiné aspekty“ tohoto fenoménu, z nichž mrazilo. Mezi některými z původních zaměstnanců, kteří pracovali v místnosti, kde se svařovalo, se šířily prapodivné zvěsti. Vzpomeňte si, že tito lidé působili na tomto pracovišti celou dobu, kdy projekt podléhal utajení. Byly tak svědky i některých dalších jevů, které rozum nedokázal vysvětlit.

Zaměstnanci vztyčovali kovové části trupu a jednotlivé pláty přisouvali k sobě, aby mohly být svařeny. Jakmile zazněl výstražný signál, všichni pracovníci a inspekční týmy opustili prostor. Častokrát při tom nechali různé nástroje a nářadí ležet tam, kde s nimi pracovali.

Nabíjení kondenzátoru trvalo několik minut. Pak stačilo stisknout knoflík a pracoviště se otřáslo, jak vyšel mocný výboj. Nastal efekt výpadku, a když byla procedura ukončena a místnost opět prohlášena za bezpečnou, pracovníci se do ní vrátili.

Nová odhalení v problematice Filadelfského experimentu

Část 3.

08.06.09   dr. David Wilcock

Časem si tito pracovníci všimli, že nářadí a další poměrně těžké věci, které nechali na zemi přímo v místnosti nebo v její blízkosti, byly během svařovací procedury kamsi „přemístěny“. Měli za to, že je obrovská síla výboje odsunula do rohů nebo je nějak vmáčkla do stěn, a tak celou budovu svařovny důkladně prohledali. Nářadí ale už nebylo k nalezení. (Puharich) V tomto bodě už se záhada prohloubila natolik, že si celé věc vyžádala komplexní a důkladné prostudování a pečlivé posbírání informací o tomto jevu, a to od momentu, kdy byl poprvé pozorován. Přizváni byli všichni zaměstnanci, aby bylo zaznamenáno, co kdy viděli a cítili. Jednotlivé jejich výpovědi si odpovídaly do té míry, že „zvěsti“ musely být přehodnoceny a nyní brány jako „očitá svědectví“. Všechny záznamy byly tak tajné, že o jejich skutečném obsahu neměli ponětí ani někteří z armádních agentů. Pracovníci vyšetřovatelům tvrdili, že se jejich nářadí a jiné věci z budovy prostě „ztrácejí“, a to „na dobro“. Předáci je za to opakovaně plísnili a považovali to za absurdní, dokud se to samé nestalo i jim. Jedno bylo jisté: jakmile byl spuštěn alarm a výboj začal svařovat, předměty začaly mizet. Kam, to nikdo nedokázal říci. Záběry z průmyslových kamer potvrdily, že se to skutečně dělo.

Předměty byly umístěny na podstavcích blízko oblouku výboje. Jakmile byl tento spuštěn, předměty se dematerializovaly – zmizely. Záběry to prokázaly. Nikam je to obrovskou rychlostí „neodmrštilo“ ani nevmáčklo do stěny. Nejprve se pro toto nabízela zcela konvenční vysvětlení. Efekt výpadku byl chápán jako podivná vyzařovaná energie, možná nějaká varianta rentgenových paprsků.

Tyto paprsky měly schopnost jak zneutralizovat lidské neurologické reakce, tak rozložit hmotu ve svém bezprostředním okolí. Zdálo se, že byly nalezeny potenciální „paprsky smrti“, které se armáda snažila vyvinout dlouhá léta. V té době zuřila druhá světová válka, Pacifik se pomalu ale jistě stával novým bojištěm, a tento převratný objev měl nezměrný vojenský potenciál.

Potenciál válku ukončit. Jen a pouze to.

Pokud by byl jev, o němž tu hovoříme, přetvořen ve zbraň, byl by ihned nasazen. Zbraňový program takovéhoto druhu by si vyžádal ty nejpřednější vědecké mozky v zemi, stejně jako nejvyšší úroveň utajení a s ní spojenou přísnost a striktnost. K výzkumu bylo proto přizváno i několik vědeckých pracovníků od Námořnictva.

O prozkoumání tohoto „jevu“ byl požádán i Dr. Brown. Jeho znalost jevů „elektrického namáhání“ a aktivit spojených s obloukovým svařováním z něj dělaly na tuto práci perfektního kandidáta. Jeho nadřízení ale věděli, že nebude snadné ponechat ho „v nevědomosti“, co se týkalo jejich toužebných očekávání. Brown měl totiž pověst známého snílka.

Když si Dr. Brown prošel materiály, dospěl k závěru, které se radikálně odlišoval od těch, které vyvodili ostatní. Zatímco akademikové tvrdošíjně trvali na tom, že pozorovaná zmizení jsou výsledkem „ozáření“ a následného vypaření, pro toto „vypaření“ nebyl nikdy nalezen jediný důkaz.

Pečlivá analýza prostředí ve svařovně žádným takovýmto závěrům neodpovídala. V průběhu svařování nebylo ve vzduchu po kovech přeměněných v plyn ani stopy. Skutečná záhada. NRL se ale potřebovala dozvědět víc.

Dr. Brown si byl jistý, že ví, co se doopravdy děje. Přestože podobné jevy nikdy nespatřil na vlastní oči, nechal se vést správnou intuicí. On sám během svých experimentů efekt výpadku nikdy nepozoroval, ale Sir William Crookes ano. V rámci výzkumu své, nyní dobře známé Crookesovy vakuové trubice, učinil zvláštní pozorování.

Nad katodou se v ní vznášelo černé místo, které „zářilo“. Toto vyzařování se za určitých specifických okolností šířilo i mimo stěny trubice. Siru Williamovi nečinilo potíže přiznat skutečnost, že jde o temnotu „prostupující prostorem“ – o vyzařování, jehož význam dalece přesahuje pouhý fyzikální jev.

Crookes věřil, že toto záření je spirituální branou – spojnicí tohoto světa a jiné dimenze.

Při experimentování s efektem výpadku nicméně Dr. Brown zjistil, že dochází k deformacím prostoru. Jaký byl horní limit intenzity těchto deformací? Jaké další anomálie by je mohly provázet? Jeho vlastní malé gravitátory, napájené vysokým napětím, se teď zdály být „žalostně malé“.

V porovnání se zařízeními, které používali v nové svařovně, byly skutečně miniaturní. I tak ale jeho experimenty potvrdily existenci malých prostorových deformací. Posunování věcí bylo jedním z jejich průvodních jevů. Řečeno v krátkosti, Brown se domníval, že všechen nezvyklý setrvačný pohyb lze přičíst vlivu těchto prostorových deformací.

Při zkoumání všech aspektů tohoto jevu se nesměl žádný z nich jen tak přejít – každý z nich mohl být velice důležitý. Dr. Brown věděl, že i masivní pláty lodních trupů zde hrály svou roli. Určitým způsobem totiž „šířily“ elektrické pole a určovaly jeho tvar. Elektrický oblouk zaměřený na trup mechanickým ramenem byl vskutku impozantním energetickým zdrojem.

Objevovalo se ale i něco „dalšího“. Jakmile se budově rozehřměl obloukový výboj, na scéně se začala objevovala jiná realita. Brown byl jediným člověkem, možná kromě dvou dalších expertů v celé zemi, který předložil teorii, že tento jev je výsledkem interakce, která je ve své podstatě „elektrogravitační“. Šlo o elektrogravitační fenomény.

UDÁLOSTI

Jeho kolegové ovšem tento názor zesměšnili a jeho důkladné analýzy odmítli. Armáda ovšem potřebovala nějaké výsledky. Pokud by ji závěry Dr. Browna přiblížili konečnému cíli vyvinout smrtonosnou zbraň, byla by pro ni jeho vysvětlení přednostní. Brown si získal pozornost těch nejvýše postavených armádních specialistů a ti ho požádali, aby jejich elitnímu týmu vše vyložil.

Dr. Brown neformálně vysvětlil to, o čem byl přesvědčen, že se skutečně děje, citoval z některých svých prací a zmínil také to, do jaké míry je s problematikou těchto jevů obeznámen. Přestože jeho vlastní experimentální zařízení nikdy nezpůsobila prostorová zakřivení o takovéto intenzitě a koncentraci, měl možnost pozorovat účinky podobné, které měly taktéž sílu pohybovat hmotou.

Jelikož neexistovalo žádné vysvětlení z říše elektriky, jedinou možností bylo aplikovat zde Einsteinovu teorii o jednotě elektrické a gravitační síly.

Od tohoto bodu kapitola pokračuje dále a celá je k dispozici zde http://www.hbci.com/~wenonah/history/brown.htm. Místo, od něhož jsem začal citovat, se nachází zhruba v polovině stránky. Celý text má zhruba 44 běžných tištěných stran!

Důležité ale je, jak toto všechno v posledku vedlo k vytvoření technologie, která dokázala zneviditelnit celé námořní plavidlo. Doporučují si celý text vytisknout a přečíst v papírové podobě, protože přímo online se text příliš dobře nečte.

CO BUDE NÁSLEDOVAT

V další sekci se budeme zaobírat jiným novým objevem, který na tento předešlý navazuje – a ve skutečnosti to byl právě tento objev, který mě podnítil k napsání tohoto článku. Oba objevy spolu do značné míry souvisejí. Mezitím budou mít čtenáři, kteří jsou nadšenci do fyziky, k dispozici SPOUSTU materiálů Gerryho Vassilatose, jimiž se budou moci (pod oběma odkazy na jeho texty) prokousat.

Mám za to, že Vassalitos poskytuje ve své knize odpovědi na všechny otázky týkající se gravitace a volné energie a že žádná stejně nebo podobně kvalitní kniha doposud neexistuje.

Stále ještě pracuji na druhé části článku o včelách medonosných, ale tyto informace o Filadelfském experimentu mě zasáhly natolik, že jsem se rozhodl o nich napsat co nejdříve, dokud jsem měl celou tematiku čerstvě nastudovánu. Někdy v budoucnu si článek projděte znovu, protože je možné, že ho mírně přepracuji a že podám podrobnější výklad gravitačního principu, o němž Vassalitos píše.

V textu o „Filadelfském experimentu“ je zmíněna kniha o UFO, v níž se vyskytují tajné informace od tří různých osob, které se podílely na tajných operacích. Nyní jsou tyto informace online!

NENÍ TO POPRVÉ, CO O TOMTO PÍŠU…

Když moje webové stránky začínaly, všichni se rozplývali nad textem Shift of the Ages (Posun věků) a považovali ho za to nejlepší, co jsem kdy napsal. Byl psána přístupnou a srozumitelnou formou, a obsahoval méně „přísné vědy“ než The Science of Oneness (Věda jednoty) a zejména Divine Cosmos (Božský kosmos). Všechny jsou tu stále k dispozici, ale nynější design stránek je pohřbil – v současné době se je snažit upravit tak, aby vyhovovaly řádkování a úpravě webového textu.

Novým čtenářům doporučuji, aby si přečetli „Davidův blog“, jelikož je to materiál nejnovější a nejúžasnější.

PRAVDA VYCHÁZÍ NAJEVO

Po celou tu dobu, kdy jsem koncem devadesátých let sbíral informace pro svou knihu Shift of the Ages (nachází se v sekci Read Free Books Here), jsem si přál, aby se mi do rukou dostala kniha Morrise K. Jessupa „The Case for the UFO“ (Případ UFO), obohacená o údajné poznámky tří různých vysoce postavených lidí z tajných operací, kteří měli klíčové informace i o Filadelfském experimentu.

Zmínil jsem to již v předchozí části, ale pokud to nevíte, Filadelfský experiment byl údajný pokus, při němž byla loď amerického válečného námořnictva přenesena (teleportována) z loděnice v Norfoku do přístavu ve Philadelphii v Pennsylvanii a zase zpátky.

Dopad, který měl tento pokus na námořníky, byl zničující. Někteří z nich prý jakoby vrostli do lodního trupu. Někteří prostě zemřeli. Jiní zešíleli, „drmolili nesmysly nebo pobíhali jako smyslů zbavení“. Někteří se po pokusu začali v různých intervalech zneviditelňovat, což je jistě hluboce poznamenalo psychicky – v jednom zdokumentovaném případě se dva námořníci v baru zapletli do rvačky a jeden z nich uprostřed ní zmizel. Těmto jedincům byly dány jakési „ledvinky“, které je měly držet ve stejné fázi s naší hmotou a energetickým systémem.

Někteří námořníci evidentně začali jinak vnímat čas – mnohem pomaleji než normální lidé. Když jste se jich dotýkali a například je škrábali na ruce, na čas je to z jejich neblahého stavu vyvedlo, ale museli jste s nimi mít spoustu trpělivosti. Dvě hodiny škrábání jim v jejich časovém rámci mohlo připadat jen jako několik sekund. Kdyby se na ně díval někdo z nás, měli bychom pocit, že sledujeme někoho, kdo trpí ztuhlostí a neschopností se hýbat. Když jim ale byla věnována dostatečná pozornost, bylo možné je navrátit zpět do reality.

ZÁSADNÍ ZLOM V CELÉ UDÁLOSTI

Zásadní zlom v této události nastal roku 1997, v den padesátého výročí havárie u Roswellu. Postaral se o něj plukovník Philip Corso svou knihou The Day After Roswell. Corso odhalil, že to nebyla loď USS Eldrige, která podnikla výlet hyperprostorem, ale ta byla pouhou „zástěrkou“. Tento výlet absolvovala minolovka známá jako IX-97. Proto vyšetřovatelé, kteří chtěli celou věc označit za podvod, ani na Eldrige ani při výsleších její posádky nenalezli jediný důkaz, že by se Filadelfský experiment vůbec odehrál.

V první části jsme se zabývali fascinujícími novými objevy a informacemi od Gerryho Vassilatose. Elektrostatický výboj o extrémně vysoké intenzitě, kterého se využívá při svařování ocelových plátů velkých lodí, způsobil, že se v našem prostoru vytvořila trhlina – jakási temná průrva. Předměty chycené v zóně její působnosti mohly z naší reality zcela zmizet. Povolán byl proto Dr. Thomas Brown, který se s něčím podobným – s temnými trhlinami a anomálním chováním fyzické hmoty za těchto podmínek – už při svých výzkumech setkal.

Nová odhalení v problematice Filadelfského experimentu

Část 4.

09.06.09   dr. David Wilcock

[Četl jsem, že to samé se stalo podplukovníku Tomu Beardenovi, když zkoumal „skalární interferometrii“, tj. namířil dva různé generátory torzního pole do jednoho místa, aby do sebe vlny narážely a nastala „interference“. Když uviděl vzniklou a zlověstně zející černou trhlinu – připomínající protáhlý ovál – zřejmě ho to poměrně vyděsilo a zařízení vypnul. Od té doby už si s těmito věcmi nechtěl zahrávat – protože netušil, co by se mohlo trhlinou dostat dovnitř. Doma to nezkoušejte!] Přítomnost Dr. Browna, který již měl s podobnými jevy zkušenosti, vyvolala dojem, že pokus je možné provést s lodí plnou námořníků. Ocelový trup plavidla ale účinky očividně rozptýlil do všech stran. Má se za to, že Filadelfský experiment se pokazil, protože struktura trupu nebyla konzistentní, takže nebezpečná zóna vyzařování se rozšířila i do míst, kde se v tu chvíli nacházela posádka – přestože záření mělo podle původního plánu působit pouze vně lodi a lidi vůbec nezasáhnout.

NOVÝ POHLED NA ANTIGRAVITACI

Další klíčové odhalení učiněné v kapitole G. Vassalitose (v kapitole o Dr. Brownovi) říká přibližně toto: efekt antigravitace je něco, co můžete spustit, a ono to bude ještě nějakou dobu fungovat – podobně jako sifon. Efekt slábne po jednotlivých krocích a odeznívá plynule.

To bylo pro mě něco jako zjevení. Léta jsem studoval koncepci Tibetské akustické levitace (The Science of Oneness, section 8.9), ale nikdy jsem doopravdy nepochopil, jak funguje. Brownův objev mi pomohl porozumět – a poznámky zasvěcenců v jeho knize všemu dodaly jasné obrysy. Tady je krátký výňatek:

8.9 TIBETSKÁ AKUSTICKÁ LEVITACE

O podobném využití zvuku k vyvolání levitace se hovoří i v nechvalně známém příběhu o Tibetské akustické levitaci. Po internetu se v různých článcích na stránkách s tematikou UFO a volné energie a na různých diskusních fórech objevují útržkovité informace o tomto fenoménu, ale nejlépe je tato problematika podána v článku Bruce Cathieho, který je součástí knihy Anti-Gravity and the World Grid (Antigravitace a planetární mřížka).

Začátek zprávy je anglický překlad přejatý z jednoho německého časopisu, a my začneme tam, kde začíná i tento přeložený článek.

O mniších z dálného východu víme, že byli schopni zvedat a do velkých výšek přenášet těžké balvany za pomocí různých zvuků… znalost různých vibrací akustického spektra vědcům-fyzikům dokazuje, že vibrace a zhuštěné zvukové pole mohou zvrátit účinky gravitace. O tomto jevu psal ve 13. čísle časopisu Implosion i švédský inženýr Olaf Alexanderson.

Následující zpráva je založena na pozorováních, která učinil před 20 lety v Tibetu. Text se ke mně dostal přes mého přítele Henryho Kjelsona, který ho poté uveřejnil ve své knize The Lost Techniques. Toto je jeho zpráva:

Dr. Jarl, švédský doktor a Kjelsonův přítel, studoval na Oxfordu. Spřátelil se tam tehdy s jedním studentem z Tibetu. Po několika letech, v roce 1939, podnikl Dr. Jarl výpravu do Egypta pod záštitou English Scientific Society (Anglické vědecké společnosti). Tam ho zastihl posel jeho tibetského přítele, v němž ho prosil, aby se pokud možno neprodleně vydal do Tibetu, kde ochořel jeden z vysoce postavených lámů. Jarl ho měl léčit.

Jakmile dostal Dr. Jarl souhlas, následoval posla a po dlouhé cestě letadlem a na jačím hřbetě dorazil do kláštera, kde žil starý láma a s ním i Jarlův přítel z Oxfordu, který už tam nyní zastával vysoké postavení.

Dr. Jarl v Tibetu nějaký čas zůstal, a protože se s Tibeťany spřátelil, ti ho naučili mnoha věcem, které jiný cizinec nikdy neslyšel a neměl šanci se k nim dostat.

Jednou ho jeho přítel vzal na místo v blízkosti kláštera, kde se rozkládala svažitá louka, obklopená vysokými skalami.

V jedné ze skalních stěn byl ve výšce asi 250 metrů velký otvor, který vypadal jako ústí jeskyně. Před tímto otvorem se nacházela plošina, na níž mniši stavěli kamennou zeď. Plošina byla přístupná pouze z vršku skály a mniši se odtamtud museli dolů na plošinu spouštět pomocí provazů.

Uprostřed louky, asi 250 metrů od paty skály, se nacházel plochý, vyleštěný balvan s mísovitou prohlubní uprostřed.

[Poznámka: Následuje popis toho, jak byla zvuková rezonance na daný předmět směrována.] Prohlubeň měla průměr jeden metr a hluboká byla asi 15 centimetrů. Do prohlubně nechali mniši (za pomocí jaků) přinést kus kamene. Kámen byl metr široký a metr a půl dlouhý. Pak bylo po obvodovém úhlu 90 stupňů rozmístěno 19 hudebních nástrojů, každý z nich ve vzdálenosti 63 metrů od vyleštěného balvanu. Vzdálenost 63 metrů byla odměřena přesně. Hudební nástroje tvořilo 13 bubnů a šest trumpet (Ragdons).

[Poznámka: Na tomto místě následovaly přesné rozměry všech nástrojů, které my pro stručnost vynecháme, neboť se o nich dále ještě píše.]

Všechny bubny byly na jednom konci otevřené, zatímco na druhém konci byla kovová „blána“, na níž mniši bubnovali velkými koženými palicemi. Za každým nástrojem stála řada mnichů. Situace je znázorněna na nákresu výše.

Když byl kámen na svém místě, dal mnich za malým bubínkem signál, a koncert mohl začít. Malý bubínek měl velmi pronikavý zvuk a byl slyšet i tehdy, když všechny ostatní nástroje kolem dělaly ohlušující hlomoz. Všichni mniši zpívali modlitbu a postupně zrychlovali tempo toho neuvěřitelného zvuku.

První čtyři minuty se nic nedělo, protože to se teprve zvyšovala rychlost bubnování a zvuk nabíral na síle. Pak se ale velký balvan začal kývat a houpat a pak se najednou vznesl do vzduchu a začal se pohybovat k plošině, nacházející se 250 metrů vysoko na skále. Po třech minutách stoupavého letu balvan na plošině přistál.

[Poznámka: Všimněte si, že trvalo celé tři minuty, než kámen vystoupal do výšky 250 metrů. Nehovoříme tedy o efektu „dělové koule“, ale o tom, že síla levitace pomalu překonává sílu gravitační, a kámen se nakonec líně vznese.]

Na louku byly postupně přinášeny další a další kameny a mniši je tímto způsobem transportovali vzhůru (rychlosti asi 5 až 6 balvanů za hodinu) po parabolické trajektorii dlouhé asi 500 metrů a překonávající převýšení 250 metrů. Občas se stalo, že balvan pukl, a takové kameny mniši dávali stranou. Neuvěřitelné.

Dr. Jarl o létajících kamenech už z dřívějška věděl. Mluvili o nich experti na Tibet jako Linaver, Spalding a Huc, ale žádný z nich to ještě nikdy neviděl. Takže to byl Dr. Jarl, který se stal prvním cizincem, jenž měl možnost sledovat celý výjev na vlastní oči.

Protože se mu zpočátku zdálo, že se stal obětí masové psychózy, nafilmoval dva videozáznamy celého incidentu. Bylo na nich přesně to samé, čeho byl při jejich natáčení očitým svědkem.

Anglická Společnost, pro kterou Jarl pracoval, tyto filmy zabavila a prohlásila je za tajné. Odtajněny byly až v roce 1990. Proč tomu tak bylo, je těžké vysvětlit, ba i pochopit. „Konec překladu.“

[Poznámka: A nyní od začátku Cathieho poznámek:]

Skutečnost, že byla existence filmů ihned zatajena, zase není nic tak nepochopitelného, když si člověk uvědomí, co na nich bylo zachyceno. Byl to důkaz, že tibetští mniši jsou dokonale obeznámeni se zákony popisujícími strukturu hmoty, které vědci v dnešní moderní západní společnosti teprve nyní začínají horečně zkoumat a pomalu chápat. Z propočtů vyplývá, že to nebyly mnišské modlitby, které by přímo způsobily, že kámen levitoval – nebyl to náboženský zápal a oddanost, ale dokonale přesná znalost vědy, kterou disponovali vysoce postavení duchovní.

Tajemství spočívá v geometrickém rozmístění hudebních nástrojů a jejich vzájemné poloze vůči balvanům, jimiž mělo být pohybováno. Důležité také bylo naladění bubnů a trumpet. Hlasitý zpěv mnichů zřejmě celý efekt nějak posiloval – lidské hlasy o určité specifické výšce a rytmu – ovšem domnívám se, že význam slov tu nehrál žádnou významnou roli.

Cathieho text pak dále vysvětluje, jak tyto poznatky korespondují s jeho vlastním výzkumem a objevy v oblasti energetické harmonie planety Země. Více o jeho práci v knize The Shift of the Ages.

Cathieho poznatky nás směrují k přesvědčení, že éter vibruje v harmonické rezonanci a že se tyto vibrace dají velice přesně změřit a kvantifikovat. Nyní tedy vidíme, že levitace není jen nějakým výmyslem, protože celý proces byl pozorován, změřen a ano, dokonce i nafilmován.

Kamenu trvalo celé tři minuty, než vystoupal do patřičné výše, čili nemohlo jít o žádné katapultování – spíše to byl pomalý, opatrný pohyb.

8.9.1 VĚDECKÁ ANALÝZA TIBETSKÉ AKUSTICKÉ LEVITACE

Pro ty, kteří mají zájem, je tu článek Dana Davidsona, který nám pomůže popsat tuto úžasnou událost jazykem vědy. Pokud vám technická čísla a termíny vadí, následující výňatek prostě přeskočte a čtěte dál, nic podstatného z celkového porozumění celé věci vám neuteče.

Mniši s 19 hudebními nástroji – z toho 13 bubnů a pět trumpet – byli rozestavěni v úhlu 90 stupňů před balvanem. Nástroje měly následující parametry:

• 8 bubnů mělo 1 metr v průměru x 1,5 metru na výšku x 3 mm tenký list kovu, a celé vážily 150 kg.

• 4 bubny měly 0,7 metrů v průměru x 1 metr na výšku

• 1 buben měl 0,2 metru v průměru x 0,3 metru na výšku

• Všechny trumpety měly na délku 3,12 metru x 0,3 metru

Výpočty potvrdily, že objem velkých bubnů byl podobný objemu balvanu. Prostřední bubny měly oproti bubnům velkým objem třetinový a objem malého bubínku byl oproti objemu prostředního menší 41krát a oproti objemu velkého 125krát. Přesný objem balvanu není k dispozici, nicméně z harmonických vztahů panujících mezi ním a bubny můžeme vydedukovat, že měl objem zhruba 1,5 metru krychlového.

Dalším zajímavým aspektem této ukázky levitace v praxi je malé množství síly, která je k jejímu vykonání potřebná. Nejhlasitější snesitelný akustický tlak, který člověk snese, je přibližně 280 dynů/cm2. To je v řeči fyzikální analýzy přibližně 0,000094 wattů/cm2.

Pokud bychom předpokládali, že každý mnich vyprodukuje, řekněme, polovinu takového množství zvukové energie, (což je velice nepravděpodobné), a pak provedli další hrubý odhad, že to je množství, které se dostane až k balvanu (zvuk se ve skutečnosti ve vzduchu rapidně rozptyluje), pak bychom dostali asi 0,04 wattu (tj. (19 nástrojů + 19krát 4 mniši) krát 0,000094), které by do obrovského balvanu narazily.

To je velice malé množství energie na to, že má pohnout 1,5metrovým balvanem.

Vyzvednout navíc kámen do výše 250 metrů vyžaduje množství ještě nepoměrně větší. U hornin jako jsou žula a vápenec má 1 krychlová stopa (asi 0,3 m krychlového) hmotnost 60-80 kg.

Pokud vezmeme střední hmotnost 70 kg na krychlovou stopu, pak by balvan o objemu 1,5 metru krychlového vážil přes 4 tuny!!! Zdvihnout takovou tíhu o 250 metrů by si vyžádalo skoro 7 milionů stopo-liber (angloamerická jednotka práce či energie) – joulů by to bylo ještě více, 1 stopo-libra = 1,3558 joulů (pozn. překl).

Jelikož bylo toto množství vyprodukováno za 3 minuty, bylo použito výkonu 70 koňských sil. To se rovná 52 kW. Jednotkový činitel výkonu tak vychází 5 250 000 na jednotku.

Mniši si buď evidentně podmanili obrovské množství volné energie, aby s balvany pohnuli, nebo jim poté, co pochopili, jak funguje gravitace, stačilo jen malé množství síly na to, aby dokázali odstínit její účinky.

Davidson ve své analýze opomněl, že „levitační“ síla se síle „gravitační“ téměř rovná, takže hýbat s kameny nebylo tak obtížné, jak by se mohlo zdát. Vše bylo přesně uzpůsobeno a uspořádáno tak, aby vznikaly rezonanční vlny, které měly rozvibrovat balvan tak, že se pohnul, a zároveň měly absorbovat či odrážet k zemi působící síly, čímž vyvolaly levitaci.

Vrátíme-li se k rozestavění mnichů s trubkami (troubami), zjistíme, že tvořili přesný čtvrtkruh a veškerý akustický tlak směrovali do „mísovité“ prohlubně v zemi, v níž balvan spočíval.

Jakmile dosáhl vnitřek balvanu požadovanou úroveň zvukové rezonance, což trvalo několik minut, otevřela se brána, kterou mohla začít do naší reality proudit energie éteru, a okolo objektu se vytvořilo polarizované kulovité pole „jednotky vědomí“.

Následkem toho byla gravitace kamenem pohlcena, podobně jako je voda pohlcena vírem, takže na kámen neměla žádné účinky a nepřitahovala ho k zemi. Díky tomu nad kamenem získala moc slabší, protisměrně působící levitační neboli „vztlaková“ síla, která kámen rozpohybovala směrem vzhůru. Pokud jste někdy sledovali vzduchovou bublinu pohybující se vzhůru hustou kapalinou, pak máte jasnou představu, jak může změna tlaků zapříčinit efekt pomalé levitace.

Vzpomeňme si také, že Cathie se nedomníval, že by zpěv či koncentrace mnichů měla na výsledný efekt nějaký vliv. Ovšem práce, kterou prezentovala některá nadaná média (psychicky citliví lidé), jako například Nina Kulaginová, nás upomíná, že energie vědomí, zaměřená na jedno místo prostřednictvím zpěvu a meditace, nesporně mohla na levitaci nějaký významnější vliv mít.

Je docela dobře možné, že bez meditace, která do procesu přispívala energií vědomí a která organizovala to, co se již formovalo, by se experiment nezdařil.

Tato dramatická ukázka levitace dává ještě větší smysl, když si vezmeme, že Tibeťané by mohli být dědicové ztracené starověké éterické vědy, kterou disponovala nějaká dřívější technologicky vyspělá civilizace. Více o tomto v knize The Shift of Ages.

Toto jsem chápal už v minulosti, když jsem pracoval na The Science of Oneness, ale tehdy mi ještě unikalo, že gravitace je hlavní silou prostoročasu a levitace hlavní silou časoprostoru. Když vytvoříte „průchozí bod“ do časoprostoru, vyvoláte antigravitaci společně s časoprostorovým portálem. Ve skutečnosti se zdá, že bez toho, aby člověk prostoupil do časoprostoru, vyvolat antigravitaci není možné.

Tím se vysvětluje vše od bizarních vlastností létající plošiny Dr. Viktora Grebenikova, po nedávné informace Dr. Ralpha Ringa, které se objevily ve videu na stránkách Projektu Camelot. V obou případech se zdá, že vás použití antigravitace dostane do časoprostoru – prostoupíte polem víru. Velice nerad vás napínám, ale další podrobnosti si budeme muset nechat do další části tohoto článku.

A JEŠTĚ PŘÍDAVEK…

Věřím, že pravda vás osvobodí – a díky glosovitým informacím, které jsem si v minulosti přečetl v „Případu UFO“ je více než jasné, že tu máme co do činění s nefalšovaným „prosáknutím“ informací zevnitř. Tento odkaz sem umisťuji už nyní, i když jsem si celý text ještě neprošel. Považuji ho za „výzkum atakující současné meze poznání“, a vy máte možnost si text přečíst zároveň se mnou. Něco v něm možná nebude právě srozumitelné, ale časem a s narůstajícím počtem „průsaků“, které se objevovaly od počátku, bychom mohli jednotlivé části chápat více a více a nakonec možná porozumět docela.

Zde je odkaz na stažení plné verze materiálu "Případ UFO": http://obscurantist.com/texts/varo-edition
Redakce se pokusí zajistit překlad tohoto materiálu. V případě, že by někdo měl zájem překládat ať napíše na redkační e-mail. Pozn. red.

Nová odhalení v problematice Filadelfského experimentu

Část 5.

11.06.09   dr. David Wilcock

Pokračujeme v naší diskusi a analýze poznámek, kterými Jessupovu knihu „Případ UFO“ opatřili neznámí lidé, působící uvnitř oddělení tajných operací, a také poodhalíme příběh dvou znepřátelených a válčících starověkých civilizací na Zemi! Jeden způsob čtení knihy je ten, číst POUZE okrajové poznámky (glosy), které do textu tito členové jednotky tajných operací vepsali. Pokud to uděláte, zjistíte zajímavé věci. Vezměme to ale od začátku: tato skupinka se alespoň jednou prezentuje jako „Gypsies“ (Cikáni). Nedoporučoval bych v tom hledat nic konkrétního, zřejmě se bude spíše jednat o nějaký kód, šifru tajného uskupení či skupiny uvnitř skupiny – něco jako Ilumináti nebo opoziční (vzbouřená) skupina vůči té, z níž se vyvinul Majestic / NSA (National Security Agency) / osa neokonzervativců. [Rozhovory s Dr. Danem Burischem mě utvrdily v tom, že existují dvě hlavní opoziční skupiny vzbouřenců – dlouho jsem měl podezření, že tomu tak je.] V těchto poznámkách se o lidech hovoří jako o vyznavačích kultu – termín „Gayim“. Je zcela běžné, že v pravých materiálech pocházejících od lidí „zevnitř“ se setkáte se znevažováním lidí, kteří stojí „vně“. S tajnými znalostmi často přichází i pocit nadřazenosti.

Při procházení poznámek se také často setkáte se záležitostmi souvisejícími se systémem planetární mřížky, o němž jsem psal v každé z knih Konvergence – zmínky o „diamantových vrstvách“ atd. Též se v nich fascinujícím způsobem píše o antigravitaci a o Filadelfském experimentu. Nejúžasnější pasáže se ale týkají války mezi dvěma starověkými znesvářenými skupinami, které glosátoři nazývají „L-M“ a „S-M“.

„LITTLE MEN“ - „MALÝ LID“

Je jasné, a vyplývá to z více pasáží, že „L-M“ znamená „Little Men“ – „Malý lid“ nebo též „Lemuřanský lid“ – „Lemurian Men“… oba termíny jsou vzájemně zaměnitelné, protože je řeč o jedné a té samé skupině.

Lemuria, o níž se tu hovoří, je velmi pravděpodobně stejnou zemí, o níž mluvil Cayce ve svých čteních jako o „Rámově“ říši. Určitá konkrétní skupina obyvatel tedy musela osídlit dnešní Indii. A skutečně, jejich vědomosti jsou stále zachovány ve starověkých spisech zvaných Védy, které jsou dodnes klíčovými náboženskými prameny hinduistické víry.

V nejstarších védských spisech se dočtete o létajících strojích zvaných vimány, o strašlivé válce dvou znesvářených frakcí, a naleznete tu i pasáže, které téměř jistě popisují použití jaderných zbraní v tomto konfliktu... Vyčerpávající souhrn veškeré védské fyziky jsem se pokusil podat ve 14. kapitole Science of Oneness.

Jelikož měla Lemurie údajně přijít o část svého území následkem ničivé potopy, mohli předtím její obyvatelé kolonizovat i další ostrovní oblasti Tichého oceánu, které se pak potopily, jako je tomu i v legendě o Atlantidě. Buď jak buď, Pacifik je obrovská prázdná pustina, kde se nevyskytují téměř žádné zatopené oblasti, které v minulosti obřími ostrovními kontinenty MOHLY BÝT.

Proto se domnívám, že Lemurijská říše měla své centrum v Indii, Číně a Indonésii – potažmo na Filipínách. Jelikož se drtivá většina civilizací usazovala na podobných místech, aby měla přístup k moři, mohlo při potopě dojit k velkým ztrátám na životech a ke zničení řady přístavních měst. Lemuřané se ovšem mohli dostat až k západním břehům Jižní Ameriky, jak o tom hovoří jedno z Cayceho čtení.

Práce Grahama Hancocka, jako například „Underworld“ (Podsvětí), odhaluje v okolí indických břehů skryté podmořské objekty megalitické (z obřích kamenů zbudované) architektury. To by mohlo být vysvětlením legendy o „potopení“ Lemurie.

Když k tomu ještě připočteme výzkum Hartwiga Hausdorfa, který se zabývá starověkými pyramidami v Číně, v provincii Šen-si – tento výzkum se poprvé objevil na stránkách Laury Lee – vykrystalizuje rozloha dávné civilizace ještě jasněji.

Někdo si ovšem dal tu práci a z fotografií Laury Lee odstranil údaje o autorských právech, takže fotografie se pak dostaly do internetového oběhu na byly zveřejněny i na jiných stránkách.

„SPACE-MEN“ (S-M) / VESMÍRNÍ LIDÉ = PŮVODNÍ ATLANŤANÉ

Z textu se na žádném místě nedozvíme, co znamená ono „S-M“, ale jestliže v předchozím případě „L“ znamenalo jednoduše „Little“ (malý), pak „S“vesmírný), což podporuje i většina důkazů okolo. Atlanťanům se zřejmě podařilo osídlit Měsíc a možná i Mars, takže když se ostrov potopil, neznamenalo to zdaleka zánik jich všech.

Jestliže mohou být považovány za dědictví těch, kteří atlantskou katastrofu přežili, nápisy v klínovém písmu, pak může ono „S“ odkazovat i k „Sumerskému lidu“ – zdá se ale, že přeživší po potopě opustili planetu a těm, kteří zůstali na Zemi, tu nezanechali příliš velké množství informací – šlo o lid, který byl po potopě v primitivním stádiu vývoje. Existuje přinejmenším jedna pasáž, která naznačuje, že OBĚ soupeřící civilizace začaly jako vyspělé pozemské společnosti – jmenovitě tedy Atlantida a Rámova říše. Poté je nám předkládáno, že válkychtiví Atlanťané se přestěhovali do vesmíru – proto jejich označení „Vesmírní lidé“. Tam pak prý měli svými obrovskými loděmi zachytávat asteroidy a metat je na Zemi na sídla Lemuřanů / Rámanů, čímž je měli donutit přestěhovat svá sídla pod vodní hladinu.

Technologie obou skupin byla výrazně pokročilejší než ta, kterou disponujeme my dnes, a zahrnovala i schopnost přemístit obrovská množství vodní masy, aby si mohli pod mořem vybudovat svá města. K tomuto mohli využít možná právě antigravitační technologii.

Celá věc se stane ještě podivnější, když zjistíme, že Lemuřané poté procházeli i jakýmisi genetickými proměnami a mutacemi, což byl nevyhnutelný výsledek dlouhodobého života pod vodou. V procesu adaptace se u nich vyvinuly žábry, takže pak mohli do určité míry bez potíží plavat a dýchat pod vodou.

Za podpůrný důkaz tohoto tvrzení může sloužit studie Johna Kearnse, kterou často cituje Dr. Bruce Lipton. Podle ní, jestliže vezmete bakterii, která není schopná trávit laktózu, a umístíte ji do prostředí, kde je laktóza jediným dostupným zdrojem potravy, bakterie nakonec geneticky modifikuje své ústní ústrojí, aby laktózu přijímat a trávit mohla. I naše DNA je tedy jakýmsi přijímačem, který je schopný adaptivně se měnit-mutovat, pokud je vystaven podmínkám, jež k přežití vyžadují nové vlastnosti.

Film „Vodní svět“ ve skutečnosti toto celé potvrzuje. Divák se během děje dozví zajímavou informaci, že postava, kterou hraje Kevin Costner, má žábry. U jeho živočišného druhu se žábry vyvinuly po masivní potopě, která vyhladila většinu pozemské populace. V souvislosti s tímto se klidně mohlo stát, že někdo z další generace lidí zevnitř tajné organizace, jejichž předchůdci jsou autory námi rozebíraných glos, je zodpovědný za přítomnost těchto tajných informací ve zmiňovaném vysokorozpočtovém filmu.

„Vodní svět“ se ale ubírá jiným „směrem“ – uvědomme si, že spíše než o příběh z naší budoucnosti by se mohlo jednat o příběh z naší minulosti – malá skupinka lidí, která přestála „velkou atlantskou potopu“, z nichž někteří se mohli vyvinout v tvory schopné žít pod vodou. Já vím, já vím… teď se na ten film budete všichni chtít podívat. Omlouvám se.

CO BUDE NÁSLEDOVAT

Omlouvám se za zkrácení tohoto textu. Text výše jsem napsal ještě před tím, než mě postihl nejnovější (a poslední) případ kožního zánětu. Nakonec se mi podařilo zjistit, že jeho původcem byl pěnový povlak na volantu v mém autě. Vyrážka se mi objevovala na prstech, které se snažily neustále hojit, takže psaní se pro mě stalo velmi problematickou záležitostí. Jakmile se mi udělá lépe, tuto sekci dokončím, protože informací z této oblasti je daleko více!

Jsem rád, že jsem měl možnost natočit zásadní videorozhovor s Billem Ryanem a Kerry Cassidyovou z Projektu Camelot – toto video se rozšíří na Youtube a Googlu a vytyčí problematiku. Bude jen dobře, když odstartuje vlnu nových svědectví, možná i těch, která povedou k odhalení některých tajemství.

-pokračování tedy výhledově-