Hyperdimenzionální mlhoviny:

"Krychle ve vesmíru" a rok 2012 (3)

15.07.09   dr. David Wilcock

Rudá čtvercová mlhovina se řadí mezi nejsymetričtější objekty, které měli kdy vědci možnost pozorovat. „Když ji přehnete podél hlavní diagonální osy, získáte téměř dokonalou osovou souměrnost (symetrii),“ řekl vedoucí studijní skupiny Peter Tuthill z University of Sydney v Austrálii. „Co se týče poměrné komplexnosti, činí to z Rudé čtvercové mlhoviny ten nejsymetričtější objekt, který byl kdy zachycen na snímku.“ Její naprostá souměrnost napovídá, že okolí hvězdy je extrémně klidné a nebičují ho žádné vnější hvězdné větry nebo jiné turbulence. Vědci se domnívají, že podobné podmínky panují a přispívají k dokonalé symetrii i v jiné soustavě, a to v Rudém pravoúhelníku, jehož centrální hvězda je chladnější než hvězda Rudého čtverce. „Rudý pravoúhelník je z velké části symetrický, ale několik asymetrií se v něm přece jen nachází,“ uvedl Lloyd pro SPACE.com. „Nebylo jasné, zda to bylo tím, že bylo symetrické vystupující proudění, nebo zda hmota proudící ven ještě reagovala s nějakým okolním materiálem,“ což vyvolalo zformování souměrných útvarů.

Nejznámějším fraktálem je Mandelbrotova množina, kterou poprvé objevil dr. Benoit Mandelbrot, když pracoval pro IBM. Studoval vzorce toku elektromagnetické energie skrze telefonní linky společnosti AT&T, které se táhnou po celé Americe. Doufal, že bude schopen přesně stanovit nenadálé a nepředvídatelné ztráty elektrické energie v těchto kabelech. Když je začal mapovat, vynořil se před ním určitý specifický vzorec. (Obrázek vlevo - „Mandelbrotova množina“).

[Opět si povšimněte čtvercových tvarů seskupování kulatých teček ve fraktálu. Jste překvapeni? Nebuďte…]

Mandelbrota pak ale naprosto vykolejilo, když přišel do vedlejší místnosti na stejném patře, a přesně ten samý vzorec (graf) tam na něho shlížel z tabule… byl na ní nakreslen za účelem zmapování a popisu ekonomické aktivity! Od té doby se již stihlo vyzkoumat, že stejný jev se vyskytuje i v přírodě… například u řek. (Obrázek dole).

Řekněme, že máte obrovskou řeku, která se směrem ke svému prameni větví na ramena, ramena na potoky, potoky na potůčky, potůčky na stružky atd. Ale každá z těchto úrovní proudící vody vypadá stejně.

Podobně i členitá skála bude plná menších rozeklaných kamenů, které jsou jen „fraktálovými“ reprezentacemi skály jako celku.

Když rozšíříme naši perspektivu na celý kosmos, podkladová „fraktálová“ přirozenost vesmíru se projeví v geometrii. To je ta skrytá spojitost mezi všemi rozmanitými fenomény, které vidíme v přírodě – od velikostně nejnepatrnějších až po ty obří.

Vraťme se zpět ke „čtvercové“ mlhovině…

Za účelem naší dnešní diskuse, a jelikož už nyní máme dobrou představu o tom, co se DOOPRAVDY děje, se vraťme zpět a přečtěme si článek o nově objevené mlhovině. Ten poté zastřešíme několika dalšími komentáři o našem hyperdimenzionálním modelu: http://www.space.com/scienceastronomy/070412_symmetrical_nebula.html

Téměř dokonalá symetrie zjevená v Rudém vesmírném čtverci (Ker Than)

Pokud je symetrie známkou krásy, pak je nově objevená Rudá čtvercová mlhovina jedním z nejkrásnějších objektů ve vesmíru. (Obrázek vpravo).

Pozorována v infračerveném spektru připomíná mlhovina obří, zářící rudou krabici ve vesmíru, s velice jasným, bíle vyzařujícím jádrem. Jde o umírající hvězdu MWC 922, jež se nachází uprostřed soustavy a z pólů vyvrhává své vlastní vnitřnosti do vesmíru. (Mlhovina je mezihvězdný oblak plynů, prachu a plazmatu, v němž se hvězdy rodí i umírají.)

„V tomto konkrétním případě provází tato úchvatná událost zánik hvězdy,“ řekl člen studijního týmu James Lloyd z Cornell University.

Poté, co MWC vyvrhne většinu své hmoty do vesmíru, smrskne se na zhuštěný a vyhaslý objekt známý jako bílý trpaslík, který bude obklopený svými vlastními zbytky.

Objev Rudé čtvercové mlhoviny je podrobně popsán v časopise Science z 13. dubna.

Téměř dokonalá

Co je na Rudé čtvercové mlhovině zejména úžasné, je míra symetrie, kterou vidíme v čarách či „příčkách“, které protínají a děli její povrch. Příčky připomínají stíny, a to, jak vznikly, je nejasné.

„Vysoký stupeň pravidelnosti může v tomto případě poukazovat na zajímavou možnost, že tyto pásy jsou stíny vrhané periodickými vlnami na povrchu vnitřního disku, který se nachází v blízkosti hvězdy v srdci systému,“ řekl Lloyd.

Rudá čtvercová mlhovina se řadí mezi nejsymetričtější objekty, které měli kdy vědci možnost pozorovat. „Když ji přehnete podél hlavní diagonální osy, získáte téměř dokonalou osovou souměrnost (symetrii),“ řekl vedoucí studijní skupiny Peter Tuthill z University of Sydney v Austrálii. „Co se týče poměrné komplexnosti, činí to z Rudé čtvercové mlhoviny ten nejsymetričtější objekt, který byl kdy zachycen na snímku.“

Její naprostá souměrnost napovídá, že okolí hvězdy je extrémně klidné a nebičují ho žádné vnější hvězdné větry nebo jiné turbulence. Vědci se domnívají, že podobné podmínky panují a přispívají k dokonalé symetrii i v jiné soustavě, a to v Rudém pravoúhelníku, jehož centrální hvězda je chladnější než hvězda Rudého čtverce.

„Rudý pravoúhelník je z velké části symetrický, ale několik asymetrií se v něm přece jen nachází,“ uvedl Lloyd pro SPACE.com. „Nebylo jasné, zda to bylo tím, že bylo symetrické vystupující proudění, nebo zda hmota proudící ven ještě reagovala s nějakým okolním materiálem,“ což vyvolalo zformování souměrných útvarů.

Podle nových poznatků je symetrie důsledkem stejnoměrného vystupujícího proudění plynu. „Důvod, proč je Rudý čtverec stále tak symetrický, je absence jakéhokoliv materiálu, který by se s tímto vystupujícím plynem mísil – takže si tento zachoval souměrnost, s jakou byl vytvořen,“ uvedl Lloyd.

Adaptivní optika

Tuthill a Lloyd pozorovali Rudou čtvercovou mlhovinu za použití 200palcového (asi 500centimetrového) Haleova teleskopu v Palomar Observatory na kalifornské univerzitě Caltech a také skrze teleskop Keck-2 na Havaji.

Oba tyto výkonné dalekohledy používají nový typ snímkování nazvaný adaptivní optika, který si určí referenční hvězdu (pokud se v blízkosti pozorovaného objektu žádná nevyskytuje, vytvoří si ji teleskop sám laserovým paprskem, pozn. překl.), a poté pomocí rychle se pohybujících a deformujících zrcadel v reálném čase opraví zdeformované snímky ze zemské atmosféry.

Adaptivní optika „se chová jako lék na krátkozrakost pro dalekohledy,“ řekl k tomu Lloyd.

Podobné účinky na kvantové úrovni: experiment s dvojštěrbinou

Doposud bylo tedy v tomto článku nejlepším navrhovaným řešením to, že „rozpínajícímu se hvězdnému plynu víceméně nestálo v jeho rozletu do vesmíru nic v cestě“. To ale vůbec nevysvětluje, proč je toto rozpínání tak perfektně geometrické… a souměrné.

Podobný paradox funguje i v kvantové říši, při takzvaném experimentu s dvojštěrbinou. Když vypustíte jeden elektron do jedné ze štěrbin, prolétne skrz a na druhém konci je to opět jeden jediný elektron. Mainstreamoví vědci tomu říkají, že elektron je v tomto případě „částicí“.

Pokud ale vypustíte elektron proti oběma štěrbinám, bylo dokázáno, že tento prolétne OBĚMA štěrbinami současně – a na fotografické desce po sobě souběžně zanechá více než jeden odraz!

Poté, co pokus mnohokrát opakujete, dostanete na fotografické desce dokonce TŘI (nebo i více) čar, což napovídá, že zde funguje vzorec „vlnové interference“! (Obrázek vlevo).

Další kvantové efekty: Bellův teorém a Aspectův experiment

Podobně i Aspectův experiment – potvrzení „Bellova teorému“ – ukázal, že můžete vypustit „párové elektrony“ z jediného zdroje, a donutit je zůstat „zapletené“ dohromady – tj. vzájemně kopírující své chování – nezávisle na tom, co se s nimi během letu děje.

Nejprve vypustíte „párové“ elektrony z jednoho zdroje v opačných směrech. Vyšlete je do prostoru, aby zasáhly dvě různé zrcadla, která jsou umístěna v naprosto odlišných úhlech.

Většina rozumně uvažujících lidí by čekala, že každý z elektronů se od zrcadla odrazí v patřičném úhlu (odrazu) tak, že díky pozici zrcadel poletí každý zcela jiným směrem. (Obrázek vpravo).

K obrovskému překvapení mainstreamových vědců se ale oba elektrony ve svém letu natočily stejným úhlovým směrem – přestože aby to bylo možné, musela jedna z těchto částic porušit všechny známé a očividné zákony zrcadlového odrazu!

Obě tyto záhady se dají rozřešit, když si uvědomíme, že tyto „částice“ jsou ve skutečnosti malými harmonickými balíčky energie – které když od sebe oddělíme a zvýšíme jejich vzájemnou vzdálenost, zvětšíme tím měřítko jejich geometrické vzdálenosti a oslabíme vazbu mezi nimi – ale „částice“ se i přesto stále chová jako jeden celek.

Nezapomeňte, že vzdálenost mezi nimi může být i dost velká – až přes celý známý vesmír!

Velmi jednoduchá věc, snadno vysvětlitelná… ale přesto se ani tentokrát mainstreamoví vědci k tomuto typu přemýšlení ještě vůbec nedostali!

Je jedna věc toto uvažovat na úrovni kvantové říše v uměle připraveném prostředí laboratoře… a něco docela jiného, když vidíte, že stejný princip je v činnosti i co se týče chování nespočetných TRILIONŮ prachových částeček, které se rozpínají okolo umírající hvězdy!

Internet a mobilní telefony na bázi torzního pole?

Jeden „ruský“ vědec, ve skutečnosti ovšem Němec Rusy pouze najatý, si uvědomil, že tento „kvantový“ efekt působí v celém známém vesmíru. Znovu zde odkazuji na dr. Hartmuta Müllera a jeho „Global Scaling Theory“.

Když se podíváte na Müllerovy stránky a budete se jimi chvíli probírat, zjistíte, že tento muž již dokázal vyrobit ZAŘÍZENÍ, která tuto technologii využívají – včetně jakýchsi počátků technologií neelektromagnetického internetu a neelektromagnetického mobilního telefonu.

„Proč naši vůdci nedovolí, aby se tato technologie dostala do oběhu a rozšířila?“ můžete se ptát sami sebe. Odpověď je nasnadě… signál v těchto zařízeních EXISTUJE POUZE tam, kde je vytvořen, a tam, kde je přijímán… v prostoru mezi těmito místy je ABSOLUTNĚ NEVYSLEDOVATELNÝ. To znamená žádný Velký bratr, žádné bezpečnostní kamery, žádné štěnice, napichování telefonů, ani žádné zásahové jednotky, které k vám vrazí, kdykoliv v googlu zadáte vyhledat „Ilumináti“… :)

S Müllerovou technologií by se vám do rukou dostal prostředek, pomocí něhož by šlo vytvořit mezi vysílacím a přijímacím přístrojem obrovskou a stabilní geometrickou vlnu (torzní vlnu). Více o této technologii v připravované knize o roce 2012.

Video s dvojštěrbinovým experimentem

Pokud se chcete o „dvojštěrbinovém experimentu“, který je prováděn v rámci kvantové fyziky, dozvědět více, nebo vám není zcela jasný jeho výklad, v tomto videu celou věc poměrně srozumitelně vysvětluje „dr. Quantum“ – pro začátek je to dobré cvičení. Mějte na paměti, že jde o kreslenou záležitost, a proto se na vás obrací, jako byste byli třináctileté dítě.

Pokud jste video shlédli celé, pak jste si všimli zmínky, že „pozorování“ letících elektronů způsobuje, že se chovají jako částice, spíše než aby vykazovaly „vlnové funkce“.

 
Podstatná část na zapamatování je to, že „pozorování“ znamená přisvícení si na elektrony, a tím pádem přidání nové energie, která tam předtím nebyla. To způsobí narušení přirozené harmonické expanze elektronu a donutí ho to stáhnout se znovu na velikost „částice“, a to je onen „kolaps vlnové funkce“, o němž se ve videu hovoří.

K čemu je to všechno dobré?

Toto vše je dobré k tomu, aby si člověk uvědomil existenci skryté energie existující v pozadí vesmíru, kterou naši mainstreamoví vědci stále odmítají otevřeně uznat – a přitom je s ní naše vlastní mysl velice úzce spjata!

Tato energie se chová podle základních principů harmonie, rezonance a vibrací, jak to můžeme vidět na nových snímcích mlhovin.

Geometrie je produktem vibrací, a přesně to je také to, co vidíme. Vzpomeňte na práci dr. Hanse Jennyho, který prováděl pokusy s tekutinami, v nichž se díky prostým vibracím a existenci malých částeček jiné látky objevovaly geometrické tvary a vzory. (Obrázek vlevo).