Ivo Wiesner

Znovuzrození Alchymie III.

Existují jiná tajemství, něž pouhá přeměna kovů...
I. Newton

 
Oblast starověké techniky a technologie patří k tomu, co je nejvíce zahaleno do hávu neurčitosti, patrně z důvodů velmi přísného příkazu utajení. Celá tato oblast poněkud připomíná starou zašlou a vydrolenou mozaiku, z níž můžeme tušit ještě hrubé kontury barevných skvrn, ale nevíme co zobrazovaly. Oblast řemeslných technik a technologií nebyla předmětem utajení a lze se o ní poměrně dobře informovat z řady dochovaných pramenů, jako byly například Leydenské rukopisy. Předmětem našeho zájmu je však to, co lze řadit do oblasti "vyššího" zájmu, tedy především technologie týkající se produkce a uchování energie, spojení válečné techniky a znalostí z oblasti speciálních materiálů.

TECHNIKA A TECHNOLOGIE STARÝCH CIVILIZACÍ

Thowt přinesl do Egypta rozsáhlé znalosti o technologii výroby a zpracování kovů i jejich slitin. Zarážející je však jedna okolnost, která jaksi dnešním vědcům uniká; proč byla tak malá pozornost věnována výrobě železa a ocelí? Z archeologických nálezů artefaktů z meteorického železa a absenci předmětů ze železa či ocelí usuzují archeologové na to, že staří Egypťané neznali výrobu železa a zpracovávali pouze náhodné nálezy železoniklových meteoritů. Zkusme se na problém podívat očima metalurga.

V egyptském prostoru bylo vhodných železných rud dostatek, zejména poměrně velmi bohatých kyslíkatých rud hnědelového typu tvořících jednak sedimentační ložiska jezerních rud, jednak železný klobouk (tzv. gossan) z horních poloh ložisek kyzových rud mědi. Vhodnou rudou byl i hematit, kterého byl taktéž dostatek. Jestliže starověký metalurg dovedl vytavit v peci měď, jak to dokazují nálezy zbytků tavících pecí, měděných strusek, kadlubů a tavících kelímků v lokalitách Vádí Megara a Sarbút Chádem (Sinajský poloostrov), pak není důvodu, proč by z hnědelové rudy nemohl vytavit železo. Hnědelovou rudu měl po ruce z gossanu, vhodné dřevěné uhlí také. Jediné co bylo nezbytné, bylo zlepšení účinnosti dmychadel, aby dosáhl přibližně o 500°C vyšší teplotu (kolem 1500°C) nezbytnou k vytavení železa, což byl pouze technický úkol a ne zas tak příliš náročný. Vynález železa je připisován mytologickému krétskému "kováři" Kótar-Chasisovi, synu Jamma. Podle ugaritských mýtů byl Kótar-Chasis božským řemeslníkem přiděleným k ruce bohu Baalovi (bůh života a plodnosti). Z toho plyne, že o železe "se vědělo" v kanaanské oblasti přinejmenším mezi 3. a 2. tisíciletím př.n.l. Archeologové však připisují vynález železa Chetitům (Nešitům) až někdy mezi 1600-1200 př.n.l. Nejnovější archeologické výzkumy však znalost železa posunují do ranějšího období přibližně o 1000 let před Chetity. Objev železa zatím nemá jednoznačnou prioritu, ale je zřejmé, že bylo známé přinejmenším národu Chattů, kteří spolu s Mínojci a Ligury tvořili souvislé kulturní osídlení v oblasti mezi Pyrenejemi a Kavkazem již v 3. tisíciletí př.n.l. Shrneme-li to vše dohromady bylo železo pravděpodobně známo i starým Egypťanům, kteří s uvedenými národy udržovali čilé obchodní i kulturní styky. Z toho soudím, že i železo bylo jedním z kovů, jejichž znalost s sebou Thowt do Egypta přinesl. Z Egypta se pak jeho znalost šířila dále. Proč se tedy v Egyptě železné artefakty ze Staré říše nezachovaly? Příčina tkví pravděpodobně v příliš velké rychlosti koroze železa. Propočty na základě kinetiky koroze železa totiž naznačují, že prakticky žádný železný či ocelový artefakt nemůže "přežít" dobu 3000 let. Hledání železných artefaktů z období Staré říše Egypta nemá tedy velkou naději na úspěch. Tento fakt nevyvracejí ani příležitostné nálezy železných artefaktů (hřeby, plechy aj.) ve slojích uhlí či rud. Tyto artefakty totiž vznikají přirozenou cestou a nesouvisejí s činností člověka, ale vlivem redukčních podmínek vytvářejících se za nepřítomnosti vzdušného kyslíku. Stejným mechanismem, ale mnohem snáze, vznikají v ryzí kovové formě ušlechtilé kovy, zejména stříbro a zlato. Vznik ryzí mědi je vzácnější a ryzí železo se nalezne opravdu zřídka. Při nálezu železného artefaktu je proto nezbytné věnovat značnou pozornost způsobu a místu nálezu.

Oproti tomu ozdoby z meteorického železa se dochovaly v dobrém stavu. Lze to pochopit, protože meteorické železo je vlastně vysoce legovaná ocel se značnou korozivní odolností. Příčinou chybějících nálezů železných předmětů z období Staré říše však může být i skutečnost, že staří Egypťané měli kvalitnější materiály na bázi měděných slitin, které jsou korozně mnohem odolnější než železo či uhlíkatá ocel. Existují kusé staré zprávy o tom, že Egypťané uměli připravovat nejen různé slitiny mědi, zejména několik druhů bronzů, ale znali i jiné její slitiny a snad i způsoby jejího legování, které poskytovaly materiály tvrdé a houževnaté jako ocel, ale korozivzdorné. Dochovala se například zmínka o tom, že staří uměli kalit měď ve speciálních organických roztocích na tvrdost a houževnatost srovnatelnou s ocelí. Co to mohlo být? To není však všechno. Znalost kvalitních zbraní a nástrojů nebyla vyhrazena pouze starým Egypťanům, ale tento obor ovládali i staří Árjové, tedy více méně současníci Staré a Střední říše Egypta. Védy Árjů výslovně uvádějí, že při dobývání Afghánistánu a Indie (zhruba před rokem 3000 př.n.l.) používali Árjové výtečné zbraně z rudého kovu (ajas). Co jiného to mohlo být než legovaná či speciálně kalená měď či slitiny s vysokým obsahem mědi.

Současná pokročilá metalurgie ovládá řadu technologií výroby celé skupiny bronzů s různými vlastnostmi. Bohužel žádný ze známých nemá současně ani tvrdost oceli a její houževnatost, tím méně pružnost. Zřejmě vynikající metalurgické znalosti předků lidstvo na své cestě vpřed lehkomyslně poztrácelo.

Tajemství starých bronzů může spočívat v používání měděných a cínových rud ze zcela specifické, dnes zaniklé lokality. Je totiž známo, že rudy cínu a zejména mědi často obsahují poměrně značná množství isomorfních příměsí či rudních vměstků se zvýšeným obsahem vanadu, kobaltu, uranu, berylia, germania, india, rhenia, galia, skandia a dalších prvků. Obsah příměsí i vzájemné poměry prvků se často výrazně liší nejen v jednotlivých lokalitách, ale i na různých etážích téže lokality. Je častým jevem, že obsah příměsí prvků je značně odlišný v cementační, oxidační a primární rudné zóně. Stopové prvky a příměsi však mohou do mědi a jejích slitin vstupovat nejen z výchozích rud, ale i z hmot používaných při hutnění mědi (dřevěné uhlí, tavidla). Svého času se proslýchalo, že houževnatost, tvrdost a pružnost bronzů lze výrazně ovlivnit legováním solemi prvků ze skupiny vzácných zemin, zejména lanthanu a yterbia. Při hledání původních pramenů a novějších zpráv jsem neuspěl.

Deteuse tvrdí, že alexandrijští vědci pracující v Museionu převzali od egyptských kněží podrobné údaje o velmi starých technologiích, které byly později zapomenuty nebo zanikly beze stopy. Mezi jinými šlo o výrobu pružného a kujného skla s vysokou pevností a houževnatostí. Do nedávné doby se tyto zprávy považovaly za čirý nesmysl nebo pohádku. Když P. Durez v roce 1959 objevil existenci nové dosud neznámé formy kovu, kterou nazval "kovové sklo", nevěděl, že vlastně znovuobjevil to, co bylo známo dávno před vznikem evropské civilizace. Jsem totiž přesvědčen, že kovové sklo P. Dureze je synonymum pro kujné sklo starých Egypťanů. Na dokreslení situace uvádím, že teprve po roce 1969 byla vyřešena poloprovozní technologie výroby kovového skla a teprve počínaje rokem 1973 jsou kovová skla komerčně dostupná v ceně 20-100 dolarů za kilogram.

Materiál pevnost v tahu energie nutná

(N/mnr) k přetržení (J/cm2)

speciální ušlechtilá ocel 1200 2

kovové sklo Cu Zr43 2000 6

Kovové sklo je amorfní (nekrystalická) forma kovu představující v podstatě ztuhlou přechlazenou kovovou taveninu. Strukturní stavbou i vlastnostmi má mnoho společného se skly, proto název "kovové sklo". Je známo několik postupů přípravy, ale průmyslově se nejčastěji používá metoda ultrarychlého chlazení pásku taveniny tažené rychlostí 30-180 km/hod, přičemž rychlost chlazení obnáší až 1000°C za vteřinu. Dosud byly objeveny čtyři typy kovových skel lišící se chemickým složením a vlastnostmi. Z nich nejzajímavější je typ označovaný T, - T, (někdy též termínem "kov-kov"). T, značí obvykle niob, tantal, zirkon, titan aj., T2 je měď nebo kobalt. Příkladem kovového skla typu T, -T2 je sklo Cu57Zr4, nebo Cu40Ti,0Nb3(). Zřetelně se tedy jedná o hmoty blízké bronzům. Vedle složení kovových skel jsou především zajímavé jejich vlastnosti, jako je až extrémně vysoká vodivost (měrný odpor je 100-300 mikroohm.cm), dále vysoká pevnost, pružnost a kujnost.

Jelikož platí, že čím vyšší je energie nutná k přetržení, tím houževnatější je hmota, je převaha kovového skla víc než výrazná. Mimo to lze kovová skla ohnout až o 180° aniž dojde k porušení, což nedokáží ani nejlepší ušlechtilé oceli.

Jednou z dalších metod výroby kovových skel je nanášení tenkých vrstev naparováním nebo stříkáním. Je možné, že kovová skla tvořila pouze tenkou ochrannou vrstvu na upraveném povrchu mědi, podobně jako se nanáší ochranné vrstvy na ocelové povrchy při cementování či nitridaci. Pokud se ve svém názoru na identitu kovových skel s kujnými skly starých Egypťanů nemýlím, pak mají naši metalurgové o čem přemýšlet. Jde totiž o to, že staří autoři uvádějí zmínky o tom, že znalosti kujného skla nevznikly v Egyptě, ale přinesl je Thowt. Koneckonců není to jediný případ, kdy naše civilizace objevuje, co bylo před věky zapomenuto.

Deteuse sděluje nejen to, že staří Egypťané uměli vyrábět běžné sklo tavením natronu (sody) s křemenným pískem, ale použitím kovových solí sklo vybarvovali do jasných jiskřivých tónů. Staří mistři však prý uměli i vyrábět speciální optická skla a z nich dokázali vybrousit konvexní i konkávní čočky a zvětšovací skla, ale znali i technologii výroby dalekohledů, technologii výroby skel s různým indexem lomu a podobně. Nejde zde pouze o značně rozsáhlé znalosti z oblasti technologie anorganické chemie, ale i fyziky, zejména pak optiky a jemné mechaniky. Tím však nejsou znalosti a dovednosti u starých Egypťanů vyčerpány. Rada starých autorů se totiž zmiňuje o tom, že Egypťané vyráběli umělé drahokamy a dokázali je produkovat v jasných zbarveních. Abychom pochopili závažnost tohoto sdělení, musíme si uvědomit, že první syntetický korund připravil francouzský chemik Gaudin teprve až v roce 1837 n.l. Avšak průmyslově využitelná technologie výroby syntetických korundů byla vyřešena teprve v roce 1891 A.Verneuilem a Paquierem. Prvé syntetické smaragdy (což je odrůda berylu ceněná často více než diamant) byly připraveny až koncem dvacátých let našeho století. Současné metody výroby syntetických smaragdů jsou velmi náročné na čistotu surovin, protože potřebují čistý kyslík, vodík a speciální barvící složky. Je málo pravděpodobné, že staří mistři používali některou z variant odvozených od Verneuilovy technologie, protože je tu problém získání vodíku a kyslíku, zejména pak způsob jejich skladování. O staroegyptské technologii výroby umělých drahokamů nic bližšího není známo, není však nic jistého ani v tom, zda se jednalo o skutečné drahokamy korundové báze nebo spíše o vybarvené tavené křemeny (tzn. křemenné sklo) či o barevná speciální tvrdá skla s vysokým indexem lomu světla. Hloubka problému totiž vyplyne z toho, že bod tavení křemene je přibližně 1480°C, kdežto bod tavení korundu je přibližně 2050°C. Teplotu kolem 1500°C lze bez větších problémů dosáhnout v klasických redukčních metalurgických pecích, ale vyšší teploty lze dosahovat již velmi obtížně a to buďto pomocí kyslíkového plamene či elektrického oblouku. Body tavení skel s vysokým indexem lomu světla a vysokou tvrdostí jsou obvykle nižší než 1000°C a zpravidla podle druhu tají při 550-900°C. Domnívám se, že ony "umělé drahokamy" byly asi opravdu barevná, tvrdá a vysoce světelně lomná skla. Když si však uvědomíme, že naše civilizace zvládla technologii výroby takových skel až někdy mezi 17.až 19. stoletím a to ještě se značnými problémy, musíme před schopnostmi starých Egypťanů smeknout.

Již zmiňovaný Deteuse uvádí, že staří Egypťané znali způsob dlouhodobého uchování elektrického náboje, ale znali i způsob směrovaného použití elektrického výboje na poměrně značné vzdálenosti. Jak to prováděli je pro nás dodnes záhadou a my to dosud nedokážeme.
Je známo, že vynálezce N. Tesla se mimo jiné zabýval výzkumem fenoménu kulového blesku a podařilo se mu tento problém vyřešit. Jelikož se obával vojenského zneužití svého vynálezu, zničil výpočty i záznamy, takže dodnes nevíme, co vlastně kulový blesk je. Němečtí vědci udržovali s Tibetem velmi úzké styky dávno před II. světovou válkou. Získali větší množství džiniských textů pojednávajících o technických znalostech Árjů, zejména o raketové technice, technologii stavby létacích strojů Vimaan a o různých typech starověkých zbraní. Jednou z těchto zbraní používanou proti Vimaanům byla zbraň založena na principu kulového blesku. Vývojem této zbraně se Němci zabývali během II. světové války, ale nestačili výsledky výzkumů dovést do využitelné formy. Prototyp této zbraně produkující řiditelný kulový blesk prý byl vysoce účinnou a ničivou protileteckou zbraní zasahující až do výše jednoho kilometru. Podobně problematickou informací je i sdělení, že staří znali techniku uchovávání obrazů na citlivých površích kovů.

I když oblast válečné techniky a technologie nepovažuji za něco, na co by mohla být naše civilizace příliš hrdá, zmíním se o některých typech starověkých zbraní majících i z dnešního hlediska překvapivě vysokou účinnost. Je pravděpodobné, že tyto zbraně představují právě ony nežádoucí úniky tajených informací z vědeckých arzenálů starověkých svatyní.

Když Alexandr Veliký při dobývání Indie porazil na hlavu vojsko jednoho z nejmocnějších indických panovníků Porose vládnoucího Pandžábu, zdálo se, že zbytek Indie mu leží u nohou. Makedoňané dosáhli řeky Hyphasis (Bjás) a připravovali se na dobytí území za touto řekou. Avšak z ničeho nic bojovný zápal Makedoňanů prudce ochládá a vojsko si pod hrozbou vzbouření vynucuje souhlas Alexandra s ukončením válečného tažení a rychlým návratem domů. Nic nepomáhalo přesvědčování Alexandra o snadném vítězství a bohaté kořisti, která na Makedoňany za Bjásem čeká. Historikové tvrdí, že příčinou byla psychická únava armády z několikaletého namáhavého tažení daleko od domova. Ve skutečnosti však došlo k něčemu, co Alexandrovu armádu dosud nepotkalo. Indové totiž proti Makedoňanům uplatnili s vysokým efektem psychologickou válku. Mezi vojáky prosakovaly zprávy o úděsných účincích indických zbraní, které proti nim mají být použity. Zdroj zpráv lze hledat patrně u budhistických mnichů, kteří v té době byli v častém kontaktu s Alexandrem i jeho Makedoňany. Nu a budhistické kláštery, jak již bylo dříve vzpomenuto, patřily rovněž k širokému řetězu starověkých svatyní. Podle zákonů psychologické války byly proti některým menším průzkumným a zejména týlovým zásobovacím jednotkám tyto zbraně prý na ukázku použity a jejich účinek Makedoňany smrtelně vyděsil. Co to mohlo být za zbraně, které změnily staré, zkušené a tvrdé vojáky takřka v houf vyděšených dětí? Valerianus ve svém pojednání hovoří mimo jiné o tom, že Indové v kritické situaci použili proti Alexandrovým oddílům velmi účinný palebný přepad z bronzových děl nabíjených kartáčovými střelami.

Kdo se trochu vyzná ve vojenské taktice tak ví, jak hrozné účinky má dělostřelecká palba kartáči proti vojenským útvarům útočícím v sevřených formacích, jak to bylo za starověku časté. Po několika minutách palby ze sevřené formace nezbude ani rozstřílený prapor. Další zbraní, která prý byla proti Makedoňanům použita byl "Oheň Bharavy". Použití děl při palebném přepadu samozřejmě předpokládá dostupnost kvalitního černého střelného prachu a to o mnoho století dříve, než je tradován jeho objev v Číně. "Oheň Bharavy" je zahalen tajemstvím, ale podle popisu způsobu použití a účinků je pravděpodobné, že se jedná o neblaze proslulý "řecký oheň", který byl poprvé použit až v roce 673 n.l. při obléhání Konstantinopole.

Podle historika Teofanese (Chronographia) bylo tajemství řeckého ohně předáno byzantskému panovníkovi mechanikem (dnes bychom řekli inženýrem) Kallinikem z Heliopole, aby bylo možno odvrátit záhubu města obleženého islámským vojskem. Z toho vyplývá, že Indové znali tajemství této vysoce účinné zbraně nejméně o tisíc let dříve, než se s ní seznámili Byzantinci. Kallinikos patřil pravděpodobně k žákům helénských hermetiků, kteří čerpali z toho, co se dochovalo po zániku alexandrijské Bibliothéky. Snad je vhodné ještě doplnit poznámku Ktesia, který v jiné souvislosti uvádí, že zbraň podobná "Ohni Bharavy" byla známa i v Chaldeji dávno před Ninem. Nin (Ninus) byl králem teokratického státu Ninive. Semiramis ho nechala zabít, protože ji znemožňoval stát se královnou Ninive. Řecký oheň nakonec Byzantskou říši nezachránil. Na čas se jej po pádu Konstantinopole zmocnili islámští dobyvatelé a používali jej při svých vojenských operacích, dokud nebyl zcela spotřebován. Tajemství složení a výroby řeckého ohně však zaniklo s posledními mechaniky a laboranty zabývajícími se jeho výrobou v tajných konstantinopolských laboratořích, kteří byli po pádu Konstantinopole pobiti a tajemství tak vzali do hrobu.

V následujících stoletích bylo vynaloženo mnoho úsilí na znovuobjevení řeckého ohně, ale bez úspěchu. Bojová látka velmi blízká řeckému ohni byla ke konci II. světové války zavedena do výzbroje spojeneckých armád pod názvem "napalm". Tento název vznikl spojením počátečních slabik latinského názvu sodné soli kyseliny palmitové ("na-trium palm-itane) používané jako zahušťovadla vlastní hořlaviny (benzin, kerosin). Systémovou analýzou všech dostupných údajů o řeckém ohni docházím k tomuto složení: kerosin (nebo podobná frakce ropy) - zahušťovadlo-ledek-bílý fosfor a hydrocarbit. Tedy až na ledek a bílý fosfor je složení téměř shodné s napalmem. Postup výroby sestával patrně z několika stupňů. Nejprve se z hydrocarbitu (pálené hašené vápno) a pryskyřičných kyselin (kalafuna, kopal, elém, mastix a pod.) připravilo tavením vápenaté mýdlo, které se mísilo v jistém poměru s kerosinovou ropnou frakcí. Získala se hmota podobná aspiku. Do této hmoty se vmíchal jemně rozetřený ledek (nejspíš dusičnan draselný či amonný). Druhou složkou byl roztok či spíše disperze bílého fosforu v kerosinové frakci. Postup přípravy bílého fosforu je zahalen tajemstvím, ale s největší pravděpodobností se vycházelo ze suchého ptačího trusu, rozdrcených kostí, těžké ropy či asfaltu a dýmavé kyseliny sírové či misy. Tato směs se žíhala a během suché destilace jednak unikaly těkavé ropné frakce, jednak páry bílého fosforu, který se s nimi mísil a extrahoval do kapalného kondenzátu. Tento kondenzát tvořil onu druhou složku řeckého ohně, která při styku se vzduchem okamžitě vzplanula.

Před použitím řeckého ohně mísili ohněstrůjci obě složky a vzniklá směs byl vlastní řecký oheň. Ledek v něm obsažený sloužil jako zdroj kyslíku, takže oheň mohl hořet v silné vrstvě, ale i pod vodou a běžnými technikami nebyl k uhašení. Ve své době to musela být hrůzná zbraň. Používal se tak, že se v uzavřených nádobách vrhal praky na protivníkovy pevnosti nebo lidskou sílu. Později se zdokonalilo jeho používání zejména při námořních bitvách. Na špici byzantské lodi byl chrlič, což byla měděná trubka napojená na měděnou nádobu odolávající tlaku. Na výstupu z nádoby do chrliče byla tenká přepážka z měděného plechu. Do nádoby se zasunula počinová nálož z černého střelného prachu a malým otvorem se zažehla. Tlak plynů z hořícího prachu protrhl tenkou přepážku a velkou rychlostí vymetl řecký oheň chrličem na protivníka. Mnozí historikové uvádějí, že každé použití řeckého ohně byzantskými loďmi bylo provázeno hromovým burácením. Tento popis je velmi blízký těžkým plamenometům používaným za II. světové války, jejichž odpálení bylo provázeno podobnými zvukovými efekty. Proti řeckému ohni nebylo prakticky obrany. Jako zajímavost uvádím, že starověcí vojenští odborníci doporučovali hasit řecký oheň pouze octem. Nezkoušel jsem to a ani jako chemikovi mi není jasné, proč zrovna ocet by měl být tím vhodným hasivem.

Staré civilizace měly ve svých vojenských arzenálech nejen zbraně z kalené mědi, Oheň Bharavy, ale celou řadu dalších zbraní s tak strašlivým účinkem, že bychom je dnes mohli klidně řadit po bok jaderných, chemických a biologických zbraní naší civilizace. Velmi podrobně o těchto tajemných zbraních, zejména o jejich používání, mluví starověký epos Mahábhárata (desátá kniha). Uvádějí se takové zbraně jako "brahmašíras" (v překladu "Brahmova hlava"), "brahmadanda" a další, které odstraňují překážky, jiné působí na psychiku vojáků a dezorientují je a podobně. Se zbraní brahmašíras válčil již Ráma, když dobýval třetinu světa. Podle popisu účinků a doprovodných jevů se jedná nejspíše o nukleární zbraň, kdežto brahmadanda odpovídá spíše neutronové zbrani. Když Ráma zaškoluje svého žáka Ardžunu do používání "astravidji" (dnes bychom řekli "do taktických zásad" použití této skupiny zbraní), varuje ho, že brahmašíras je zbraní nejvyšší a nesmí být nikdy použita proti lidem, protože by mohla spálit celý svět.

Těmito exkurzemi do světa starověké vědy, techniky a technologie jsem se pokoušel naznačit, že staří disponovali technikou hodnou nejen dvacátého století, ale patrně i pokročilejší éry, protože s mnohými sděleními si nevíme rady dodnes.

Ivo Wiesner

Z knihy "Světlo z dávných věků"