Upřímností k Bohu

Neale Donald Walsch, Dr. Brad Blanton

(4) IDEALISMUS, HNĚV A LASKAVOST

NDW: Brade, před chvíli jsi řekl: „Chováš-li se laskavě jen proto, aby sis zachoval svou image nebo aby ses nezpronevěřil nějakému duchovnímu ideálu, pak lžeš.“ Nevím, co to znamená zachovat si image, Brade, protože když řekneš image, mám dojem, že mluvíš o představě, kterou o sobě máš, a nikoli o tom, čím opravdu jsi.

BB: Ano. Právě to se snažím rozlišit. Je velký rozdíl mezi tím, co si o sobě myslíš, a tím, čím opravdu jsi.

NDW: To možná vysvětluje, co je image, ale „ideál" je něco jiného. Myslím, že ideál je něco, co se člověk snaží dosáhnout, a myslím, že to je správné. Možná bychom se neměli snažit zachovat představu, kterou o sobě máme, ale doufám, že se vždycky budeme snažit zachovat své ideály. V tomto světě se stále snažíme zachovat ideály. A já se ve svém osobním životě snažím každý den vytvořit své ideální já - ideální podle mých vlastních měřítek a definic, nikoli podle měřítek druhých lidí. V „Hovorech s Bohem" tomu říkám „nejkrásnější verze té nejkrásnější představy, jakou jsem kdy měl o tom, čím opravdu jsem". A právě to chci vytvořit a prožívat ve svém životě.

BB: Myslím, že to je poněkud staromódní způsob myšlení. Už sám idealismus je nemoc - a tím myslím jakýkoli idealismus bez ohledu na to, jaké hodnoty si idealizuješ. Myslím, že idealismus je základní nemoc, kterou člověk musí vyléčit, aby mohl používat svou mysl, místo aby se jí nechal zneužívat. Myslím, že odpoutání se od ideálů člověku umožňuje užívat svých hodnot, místo aby se jimi nechal zneužívat. Myslím, že se k ideálům poutáme příliš snadno a právě to je příčinou většiny našich problémů. Například lpění na tom, že se vždycky budeš chovat laskavě, i když jsi sebevíc naštvaný, může být příčinou ještě většího hněvu.

NDW: Můj ideál říká, že upřímnost a laskavost jsou spolu neodmyslitelně spojeny. Upřímnost je podle mého názoru laskavost. Myslím, že s tím souhlasíš.

BB: Ano, souhlasím. Ale v situacích, kdy se k tomu nepoutám jako k ideálu, jsem schopen být mnohem víc milující. Někteří lidé považují upřímnost za krutost, ale já nechci být ovládán interpretací druhých. Jinak bychom spolu nemuseli mluvit. Podstatou povrchnosti a osamělosti je snaha vycítit, co druzí chtějí slyšet, a pak to říci. Nejdůležitější je kvalita vztahu mezi dvěma lidmi a hlavním předpokladem této kvality je upřímnost. A není důležité, zda to odpovídá nějakému ideálu nebo ne.

NDW: Souhlasím s tím, že nemůžeme celý život druhé chránit před pocity, které mají, když slyší pravdu. Ale nemyslím si, že bychom měli ignorovat laskavost.

BB: Ani já si to nemyslím...

NDW: V mém světě není o nic krutější uhodit někoho do srdce hrubým slovem než ho uhodit do prsou pěstí. V učení, které říká: „Mluv pravdu, ale užívej vlídná slova", nacházím hlubokou pravdu.

Člověk by měl být soucitný a soucit překračuje hranice fyzického soucitu a zahrnuje psychologický soucit.

BB: Ovšem. Nemyslím si, že upřímnost nemůže jít ruku v ruce s laskavostí, a nikdy jsem to netvrdil. Ale nesmíme z toho dělat normu našeho chování a zapomínat na upřímnost. V naší společnosti převládá názor, že bychom měli užívat laskavosti jako záminky k zamlčování pravdy- „nemůžeš-li říci nic vlídného, raději neříkej nic".

Ve školách se učí, že nejvyšší hodnotou je být taktní nebo „politicky korektní". Důvěrně znám několik generací lidí, kteří trpí lhaním, jehož příčinou jsou tyto morální příkazy. Toto utrpení je mnohem větší než bolest způsobená tím, že druhým upřímně řekneme, co si o nich myslíme, a zraníme tak jejich city. www.vesmirni-lide.cz www.andele-svetla.cz

Kromě toho být rozzlobený, místo abychom o svém hněvu jen mluvili, je předpokladem překonání hněvu. Mluvení je jen přetvářka našeho ega, které se nechce zpronevěřit nějakému ideálu správného chování nebo představě, kterou si o sobě vytvořilo. Je to jen přetvářka a nevyjadřuje to, čím opravdu jsi. Hrubá slova tě mohou zranit, ale s tím se vyrovnáš, když zůstaneš s člověkem, který tě urazil, a jeden druhému nakonec odpustíte. Pravdomluvnost, nikoli přetvářka, ti pomůže překonat nedorozumění. Být upřímný, i když je to někdy obtížné, je mnohem lepší než snažit se za každou cenu neurazit city druhého. Neustálé lhaní v zájmu laskavosti a dobroty zraňuje způsobem, který působí druhému trvalé škody, dokud mu neřekneme pravdu.

Když jsi s někým, je poctivé upřímně reagovat a zůstat s ním. Jestliže své reakce podřizuješ nějakému ideálu, vzdáváš se kontaktu s člověkem, s nímž jsi, jen proto, abys ovládal své chování. Přestáváš druhého vnímat a zabýváš se jen svým vlastním chováním, snažíš se vyhovět nějakému ideálu a ztrácíš s druhým kontakt. Toto přerušení kontaktu není nutné a navíc tě vede k tom, abys začal mluvit k někomu ve své vlastní mysli místo k člověku, který stojí před tebou. Takže nakonec mluvíš ke své vlastní představě.

Nemluvím jen o situacích, kdy hovoříš s klientem jako poradce a jsi tedy do jisté míry chráněn před urážkami svou autoritou; mluvím o každodenních situacích, kdy se stýkáš s lidmi, s nimiž pracuješ nebo žiješ. Jestliže v takových situacích existuje nějaká morální povinnost, pak bys měl jít proti společenské konvenci, která nás učí, že to, čím jsme, je naše chování, což je příčinou toho, že tolik lidí žije v přetvářce. Celý život nás učili, že jsme tím, jaký máme ve škole prospěch, kolik vyděláváme nebo tím, co si o nás myslí ostatní lidé... já osobně své klienty učím, aby se tomu bránili. Lásky a odpuštění lze dosáhnout jedině za hranicemi přetvářky - nikoli díky přetvářce.

NDW: Když tě tak poslouchám, mám dojem, že jsem se nevyjádřil dost jasně. Nikdy jsem neřekl, že by laskavost měla „nahradit" upřímnost. Myslím si, že laskavost a upřímnost patří k sobě.

Chceš-li být upřímný a laskavý, nemusíš se vzdávat jednoho na úkor druhého. Upřímnost nevylučuje a nikdy nevylučovala laskavost a laskavost nevylučuje upřímnost. Slova nikdy jsem užil zcela uváženě.

„Užívej vlídná slova" neznamená, že bys měl nahradit pravdu lží; znamená to, že bys měl říkat svou pravdu vlídně. Věřím, že to je vždycky možné. Nevěřím, že laskavost nemá místo v lidských vztazích ani že upřímnost ospravedlňuje krutost. A to bych rád opakoval. Nevěřím, že upřímnost ospravedlňuje krutost.

BB: A já chci opakovat, že to je příliš zjednodušená formulace, která nemůže vyjádřit složitost soucitu. JESTLIŽE JSI ROZZLOBENÝ A MLUVÍŠ VLÍDNĚ, JE TO LEŽ. Samozřejmě že laskavost má své místo v lidských vztazích. Já jsem velice laskavý k mnoha lidem a oni jsou laskaví ke mně. V naší komunitě jeden druhého milujeme a přesto se občas hádáme. Nakonec se však vždycky usmíříme. Tohle je jádrem toho, co se snažím lidem vysvětlit. Řekni lidem pravdu o svém pokrytectví a vyrovnej se s tím. Všichni trpíme touto nemocí moralismu. Můžeme ji však vyléčit tím, že budeme upřímně říkat to, co si myslíme. Nikdy ji však nevyléčíme tím, že se budeme přetvářet, protože chceme vytvořit dojem, že se chováme „duchovně".

Skutečný soucit přesahuje hranice zjednodušených pravidel politické korektnosti. Láska může existovat jedině tehdy, když mluvíme pravdu. Láska nemůže existovat, když pravdu zamlčujeme. Jestliže někomu říkáš pravdu a jeho to zraňuje, nepřestaň mluvit pravdu, neboť tím ho osvobodíš. Lidé se dokážou vyrovnat s tím, že občas zraníme jejich city. Lidé se dokážou vyrovnat s urážkami. Ale nedovedou se vyrovnat se lží.

Hlavním ospravedlněním lhaní v naší společnosti je názor, že není správné zraňovat city druhých. Lidé, kteří někomu lžou, obvykle říkají: „Nechtěl jsem ho urazit.“ Už si ani nevzpomínám, jak často jsem slyšel tento argument na obranu lhaní.

Radím ti, abys zraňoval city lidí a pak s nimi zůstal, dokud se s tím nevyrovnáte. Radím ti, abys lidi urážel a pak s nimi zůstal, dokud se s tím nevyrovnáte. A radím ti, abys dělal totéž, když někdo urazí tebe. Většina citových „zranění" nebo „urážek" jsou stejně nesmysly. To poznáš, až se s opakovanými urážkami vyrovnáš. Časem si uvědomíš, že když někomu odpustíš, osvobodíš tím sám sebe.

NDW: Brade, i já jsem osobně radil tisícům lidí, ale zjistil jsem něco jiného než ty. Říkáš, že „hlavním ospravedlněním lhaní v naší společnosti je názor, že není správné zraňovat city druhých a že si už ani nepamatuješ, jak často jsi slyšel tento argument na obranu lhaní".

Já jsem to samozřejmě slyšel také. Ale když to někdo říkal, zamyslil jsem se nad tím a řekl mu: „Radím ti, abys přemýšlel o tom, co jsi mi právě řekl. Právě jsi mi řekl, že jsi někomu neřekl pravdu, protože jsi nechtěl urazit jeho city. Chápu, že si myslíš, že druhé chráníš tím, že jim neříkáš pravdu. Ale z vlastní zkušenosti vím, že když někomu neříkám pravdu, většinou je to proto, že se snažím chránit sám sebe. Myslíš, že je možné, že to děláš z téhož důvodu ? Přemýšlej o tom.“

Většina lidí obvykle souhlasí, že tomu tak je. Když si to někdo uvědomí, obvykle mu řeknu: „Děkuji ti, že jsi to pochopil. Myslíš, že bys našel nějaký způsob, jak druhým říci svou pravdu, aniž bys je tím urazil ?“

A víš, co se obvykle stane ? Většina lidí nějaký způsob najde.

BB: To se mi docela líbí. Myslím, že to je dobrá intervence.

NDW: Teď ale mluvím o způsobu, jak pravdu sdělujeme, nikoli o tom, jak ji mohou lidé přijmout. I když svou pravdu formuluji vlídnými slovy, někdo se může cítit uražen. To se prostě stává. Za to nemůžeme být zodpovědní a ani bychom se neměli snažit. Když se o to pokoušíme, stáváme se disfunkčními. Myslím, že právě to mi chceš vysvětlit, Brade. Alespoň já to tak chápu - říkáš, že bychom na sebe neměli brát odpovědnost za to, jak se cítí druzí. Nikdo nemůže být zodpovědný za druhé. Každý je zodpovědný jen sám za sebe.

Ale když k někomu mluvíš tak, jak to obvykle děláš, mám dojem, že vylíváš s vaničkou i dítě. Zdá se mi, že říkáš: „Protože nejsem zodpovědný za tvé reakce na mé jednání a protože tvé pocity jsou jen tvé a protože věřím, že se s nimi vyrovnáš, pokud tu s tebou zůstanu, mohu ti beztrestně říci, co chci a jak chci.“ Myslím, že to považuješ za vrchol osobni integrity, a to je velice zajímavé. Já bych to považoval za vzdání se své integrity, měl bych pocit, že jsem se vzdal toho, čím jsem.

BB: Ne, já si nemyslím, že si lidé své pocity vybírají. Lidé prosté reagují a nazývají to volbou, ale ve skutečnosti to žádná volba není. Je to jen ospravedlnění citové reakce, aby to vypadalo, že mají své city pod kontrolou. A kromě toho si myslím, že jsem zodpovědný za reakce lidí na mé chování. Jsem zodpovědný za způsob svého života a za všechno, co se mi stane.

NDW: Brade, čím déle mluvíme, tím víc se rozcházíme. Nicméně si myslím, že se nemusíme shodovat v názorech na všechny psychologické detaily, a přesto můžeme společné napsat knihu. Ale teď mi dovol, abych ti řekl, co si myslím o tom, co jsi právě říkal.

Brade, ve svých seminářích učím pravý opak toho, co říkáš. Říkám studentům že psychologové prohlašuji, že „si lidé své pocity nevybírají. Lidé prosté reagují a nazývají to volbou, ale ve skutečnosti to žádná volba není. Je to jen ospravedlnění citové reakce, aby to vypadalo, že mají své city pod kontrolou" Tohle říkají „odborníci" a lidé jim věří.

BB: Ano, já jsem jeden z těch „odborníků", kteří to říkají

NDW: Já však z vlastní zkušenosti vím, že člověk si své pocity může vybrat. Můžeme se rozhodnout, jak se budeme cítit, a navíc se můžeme rozhodnout předem, jak se budeme cítit, až se něco stane Tohle není „ospravedlnění citové reakce", je to suverénní tvorba.

To dělají mistři. A studenti na cestě k mistrovství. Říká se tomu mistrné vytváření života To říkám účastníkům svých seminářů, které jsem založil na myšlenkách „Hovorů s Bohem" Jsou to transformující myšlenky. Mění životy lidí, neboť je vedou k tomu, aby svůj život vytvářeli, místo aby jej pasivně přijímali.

Takže si myslím, že naše názory v tomto ohledu jsou zásadné odlišné, Brade.

BB: To je pravda. Já si nemyslím, že si lidé vybírají, jak se budou cítit. Myslím si, že lidé prostě reagují a nazývají to volbou, ačkoli to žádná volba není. A navíc si myslím, že jsme stoprocentně zodpovědní za to, jak druzí reagují na naše jednání. Proto se musíme snažit, aby naše komunikace byla naprosto jasná. Jestliže se této odpovědnosti vzdáme, pak řekneme: „Nemohu za to, jak reaguješ.“ Prostě na něho svalíme všechnu vinu. Ale já teď mluvím o zodpovědnosti, nikoli o vině.

Mistři se nikdy nezlobí, protože jejich ideálem není ovládání. Aby dosáhli mistrovství, museli mluvit pravdu a nesnažili se ovládat své reakce. Nicméně souhlasím s tím, že stát se pánem svého života je transformující zkušenost. Ale nemyslím si, že to člověk dokáže s pomocí idealismu jakéhokoli druhu. Idealismus je vývojové stadium, které je nutno překonat. A toho lze dosáhnout tím, že mluvíme pravdu o tom, co vidíme a cítíme. Iluze ovládání, kterou ti poskytují ideály, se zbavíš jedině tím, že lidem nasloucháš a říkáš jim pravdu. Teprve pak objevíš možnost skutečného ovládání.

NDW: Líbí se mi, jak nás tento rozhovor dovedl k otázce, jaké místo má v lidském životě laskavost - jak skutečná laskavost, tak falešná laskavost. Spočívá skutečná laskavost v tom, že nechceme vyjádřit něco, co by druhý mohl považovat za zraňující ? Myslím, že ne. V tomto ohledu spolu souhlasíme. Ale nesouhlasíme v tom, jak je nejlepší pravdu formulovat. Oba však souhlasíme s tím, že zamlčování pravdy není laskavost.

BB: Ano, ale dovol mi, abych to ještě jednou opakoval. Laskavost jako morální princip, jejž nám vnucuje naše mysl, je příčinou hněvu a potlačování pocitů. Takže když mluvíš o laskavosti, měl bys rozlišovat mezi dvěma druhy laskavosti. Pokud jsi laskavý jen proto, že to vyžaduje nějaké morální přikázání a protože si myslíš, že bys měl být laskavý, pak jsi neupřímný. Laskavost v jedné situaci může být projevem upřímnosti, zatímco v jiné situaci může být neupřímná. Měl by ses řídit zlatým pravidlem chování: „Miluj druhé, jako miluješ sám sebe.“

NDW: Chovej se k druhým tak, jak si přeješ, aby se oni chovali k tobě.

BB: Ano. A budeš se tak chovat automaticky, protože jsi ve spojení s posvátným lidským prototypem druhého člověka a protože si uvědomuješ, že jsi stejný jako ostatní lidé. Budeš se tak chovat, dokud se budeš řídit svou zkušeností. Jakmile z toho však uděláš morální princip, můžeš skončit tím, že si osvojíš mentalitu středověkých křižáků a budeš zabíjet lidi, pokud nebudou odpovídat tvé představě a pokud nebudou dělat správné věci.

Takže pro mě je tohle velice důležité. Není to něco, co lze řešit jako jiné problémy. Jsem přesvědčen, že upřímnost musí předcházet zavedení morálních principů. Člověk je upřímný proto, aby byl svobodný a aby si zachoval kvalitu kontaktu s druhými. Dokážeš-li zůstat v kontaktu s druhým člověkem, budeš dodržovat zlaté pravidlo chování. Budeš-li upřímný jen proto, abys vyhověl nějakému morálnímu diktátu, můžeš skončit jako středověký křižák, který vnucuje druhým své názory za každou cenu. Upřímnost v lidských vztazích zahrnuje také hněv. Takže jeho existenci nelze nepřiznat. Hněv musíš upřímně prožít, neboť budeš-li jej potlačovat, abys vyhověl morálnímu diktátu, stane se z něj zlostné pokrytectví.

NDW: V zásadě s tebou souhlasím, ale nechápu, jakou to má spojitost s mentalitou křižáků. Vysvětli mi to. Proč by měla upřímnost jako morální princip vést k chování křižáka ? To prostě nechápu.

BB: Jako psychoterapeut s pětadvacetiletou praxí jsem léčil mnoho lidí, kteří byli vychováni v katolických školách, kde byli systematicky vedeni k pokryteckému chování a neupřímnosti. Jeptišky je učily, aby se chovali jako „poslušní hoši" a „poslušné dívky" a aby tajili svůj skutečný život. Tak se měli chovat za každou cenu. Takže když pak vyrostli, pokračovali v tom, co se ve škole naučili. Říkali si:

„Budu se chovat tak, abych vypadal jako dobrý člověk. Budu se chovat tak, abych působil dojmem laskavého člověka. Kamkoli přijdu, vždycky budu lidem prezentovat svou image laskavosti a dobroty. Budu-li někdy rozzlobený, potlačím své pocity a budu se snažit být ,dobrý'.“

NDW: Tomu rozumím, ale co to má společného s křižáky ?

BB: Hněv, který se za touto neustálou přetvářkou hromadí, si musí najít nějaký ventil...

NDW: ... a nakonec musí vybuchnout.

BB: Ano. A nakonec to musí vést ke konfliktu s druhými lidmi nebo dokonce k válce. Jestliže získáš na svou stranu dost lidí, kteří souhlasí s tvými metodami represe a kteří jsou přesvědčeni, že ostatní lidé způsobují problémy - pak začne válka.

NDW: Ano, koneckonců my děláme všechno správně a jsme tak dobří, že vy musíte vidět, že vás opravdu milujeme, ale vy se nechováte správně.

BB: Takže vás musíme zabít !

NDW: To dokonale chápu. Ne jeden člověk zahynul na této křižovatce.

BB: Myslím, že jestliže nás tohle poslední století (nejkrvavější ze všech) něčemu naučilo, pak to má něco společného s relativitou morálních hodnot a relativitou vnucování hodnot. Morální hodnoty nelze nikomu vnucovat. Nikoho nelze přinutit, aby přijal cizí hodnoty. A když se o to pokusíte, lidé začnou dělat pravý opak. Násilné vnucování morálních hodnot je náš největší problém. A dnes jsme vstoupili do nového století a nic jsme se nenaučili.

NDW: Vždycky jsem říkal, že laskavost nepovažuji za morální otázku. Laskavost je duchovní záležitost. Je to definice toho, čím opravdu jsem, nikoli prohlášení, jaký musím být. Od té doby, co jsem napsal „Hovory s Bohem", učím lidi, že neexistují žádné absolutní hodnoty a že morálku nelze lidem vnucovat. Morálka musí vycházet z našeho autentického já.

BB: To se mi líbí. A hluboce s tím souhlasím.

NDW: Rád bych věděl, zda to lidé někdy pochopí.

BB: Budeme-li mluvit pravdu a budou-li lidé kupovat naše knihy, pak to dříve či později pochopí.

NDW: S tím nemohu nesouhlasit !

Tady skončil náš rozhovor o upřímnosti. Doufáme, že jsme vám ukázali, jak funguje pravdomluvnost, a dali vám námět k přemýšlení. Nakonec se s vámi podělíme o tato slova:

Ctím ono místo v tvém nitru,

kde přebývá celý vesmír.

Ctím ono místo lásky a světla,

klidu a pravdy.

Ctím ono místo v tvém nitru,

kde se setkáváme jako jediná bytost.

Namaste.