Upřímné okamžiky jsou ty okamžiky, v nichž si uvědomujeme pravdu, bezprostředně a naprosto jasně. Jsou to okamžiky, jež Neale nazývá ve své poslední knize „okamžiky milosrdenství". Takové okamžiky pro nás může vytvořit nějaký člověk nebo určitá situace, která nám odhaluje velkou pravdu.

V nejradikálnějších okamžicích upřímnosti často pláčeme. To ovšem neznamená, že bychom byli smutní. Většinou cítíme hluboké uvolnění nebo radost, nebo oboje najednou. Jako příklad takového okamžiku uvádí Brad okamžik, kdy se narodily jeho děti.

BB: Byl jsem u porodu několika svých dětí. Mám pět dětí. Byl jsem u porodu čtyř z nich. Taková blízkost aktu stvoření a spoluúčast se ženou, která rodila mé dítě, byl tak silný zážitek, že jsem se vzdal jakékoli interpretace a jen jsem vnímal. V takových okamžicích se nechám unášet svými city a když neuteču, obvykle se rozpláču. Většinou pláču. Pláč mi uleví. Všem nám bylo řečeno, abychom zadržovali dech, když začínáme něco cítit.

NDW: Doslova, nejen obrazně. Já svým žákům naopak říkám: „Dýchejte, nepřestávejte dýchat.“ Obvykle totiž chtějí přestat dýchat.

BB: Správně. (Směje se) dech je považován za funkci vegetativního nervového systému, ale většina z nás se snaží tento systém podřídit vědomému systému, takže místo hladkých svalů používáme příčně pruhovaných svalů, abychom zmírnili intenzitu svých pocitů. O tomto strachu z intenzivních pocitů tady hovoříme.

NDW: V „Hovorech s Bohem" se říká, že pocity jsou jazykem duše. Chceš-li navázat spojení se svou duší, chceš-li poznat pravdu svého nejvnitřnějšího bytí, nemůžeš toho dosáhnout tím, že se odloučíš od svých pocitů. Nemůžeš ignorovat své pocity, nemůžeš odsuzovat své pocity ani nemůžeš předstírat, že neexistují.

Lásku, která je duší, můžeš vyjádřit jedině tím, že vyjádříš své city. Neboť když vyjadřuješ své city, vyjadřuješ tím svou duši, která je ztělesněnu láskou. Láska je nejhlubší cit. Je u kořene všeho. Abys ji mohl vyjádřit, musíš se zbavit všeho ostatního. Ta zahrnuje také pocity, které můžeš považovat za nehodné toho, čím jsi nebo čím chceš být. Jestliže tyto pocity potlačuješ, nemůžeš být milujícím člověkem a staneš se nebezpečným.

♥ ♥ ♥

Vyjadřovaní skutečných citů vyžaduje jednoduchý nástroj, kterým je upřímnost.

Existují situace, v nichž by lidé měli lhát ?

„Ale," ptají se někteří lidé, „neexistují určité situace, určité okolnosti, kdy není dobré mluvit pravdu ? Určitě existují nějaké výjimky.

♥ ♥ ♥

NDW: Teď učiním velice radikální prohlášení. Řeknu, že v lidském životě neexistuje žádná situace, ve které bychom neměli mluvit pravdu. Měl jsem důvod o tom přemýšlet, když se mě účastníci mých seminářů ptali, co bych dělal, kdybych byl voják a nepřátelé chtěli, abych jim prozradil pozici a plány mé jednotky. „Lhal byste v takové situaci ?“ Odpověděl jsem, že bych nelhal, že bych řekl pravdu. A pravda by byla: „Nemám v úmyslu vám to říci.“

Je to jako Pátý dodatek k americké ústavě. Ve Spojených státech nemusí nikdo odpovídat na otázky, pokud se domnívá, že by ho jeho odpovědi mohly přivést do nesnází. Když se svědek před Velkou porotou nebo před vyšetřovací komisí Kongresu odvolá na „Pátý dodatek", vlastně říká: „Odmítám odpovídat na vaše otázky, protože si myslím, že by mě moje odpovědi mohly inkriminovat.“ Takový člověk nelže. Říká naprostou pravdu.

BB: Ano, říkají pravdu, že neřeknou pravdu. S tím souhlasím. Tato klauzule však byla vytvořena pro mimořádné situace.

Odvolávat se na Pátý dodatek v osobních vztazích je však něco jiného. Nejde o válečnou situaci nebo o nějaký šílený zákon. Jednáš s člověkem, kterého znáš a se kterým ses rozhodl sdílet svůj život. Podle mého názoru je lhaní všechno kromě dočasného odkladu pravdy. (Například proto, že musíš udělat něco naléhavého, nebo proto, že je přítomno dítě, které nechceš vystrašit křikem.) Odvolávat se na Pátý dodatek v osobních vztazích je podle mého názoru lhaní. Zamlčování pravdy je lhaní. I když přiznáš, že pravdu zamlčuješ, je to pořád lhaní. Je nesmyslné říkat, že zamlčuješ pravdu, ale nelžeš. Moje definice lhaní zahrnuje zamlčování pravdy. A myslím si, že lidé, kteří se dohodli žít v důvěrném vztahu, se musí dohodnout, že odvolání na Pátý dodatek není jednou z jejich dohod. Právě naopak. Odvolávat se na Pátý dodatek v osobních vztazích je zbabělý únik.

Nicméně lidem neradím, aby vždycky mluvili pravdu.

NDW: Ne ? To mě překvapuje. Myslím, že lžeš ! (Smích) Kdy je tedy podle tvého názoru dobré lhát, Brade ?

BB: Kdybys měl na půdě Annu Frankovou a na dveře ti bušili nacističtí vojáci a ptali se tě, zda nemáš v domě nějaké židy - pak by bylo správné lhát. V takovém případě bych ti doporučil, abys lhal.

A pokud jde o státní úředníky, pokud jsou ozbrojení a ty jsi v nebezpečné situaci, používej zdravý rozum. Nemá smysl, abys ohrožoval svůj život nebo život druhých kvůli nějakému ozbrojenému šílenci, který se snaží tě k něčemu donutit. Lži mu, dokud se ti nenaskytne příležitost ho odzbrojit nebo uprchnout.

V letech 1959-64 jsem byl členem hnutí za lidská práva a staly se mi různé věci: stříleli po mně, zmlátili mě a zavřeli mě. Sedm let jsem byl členem hnutí proti válce ve Vietnamu. V té době se v tisku objevily spousty reportáží o aktivitách, jichž jsem se účastnil, ale když jsem ty reportáže četl, nevěděl jsem, o čem vlastně píšou - ti novináři museli být někde jinde než já. Reportáže byly napsány nějakým výborem a byly to samé interpretace a žádný popis skutečných událostí. Interpretace významu událostí je něco jiného než pravdivý popis událostí. Lhát je snadné. Stačí když některé věci vynecháš a jiné zdůrazníš.

Mám v sobě hodně zloby a nenávisti k autoritám, jak jsi správně postřehl, a každý čtenář mých knih to pozná (směje se) a já jsem rád, že tu nenávist mám. Většina institucí nám stejně lže. Proto já zase lžu institucím, zejména těm, které mohou ublížit mně nebo mým blízkým.

Někdy lžu například úředníkům FBI. Občas jsou moji klienti lidé, kteří mají přístup k tajným informacím. Pak za mnou přijdou agenti FBI a vyptávají se na všechno, co můj klient říkal během psychoterapie.

„Nevíte, jestli ten člověk užívá drogy ?“ ptá se agent. Velice dobře vím, že ano, ale řeknu: „O tom nic nevím.“ Prostě mu lžu. Lžu úmyslně. A dokonce mi to dělá radost. Jednou jsem se zeptal agenta FBI: „A co vy, už jste si někdy zakouřil marihuanu ?“ Když odpověděl, že ne, řekl jsem mu: „A teď jsme si kvit. Můžete mi položit další pitomou otázku.“

Když jsi ve Spojených státech obviněn z něčeho vážného, byl bys hlupák, kdybys nelhal, protože trestní systém to od tebe očekává. Jinak by totiž nemohl fungovat. Lidé si najímají advokáty, aby mohli lépe lhát. Proto advokáti existují. Funkcí trestního systému je udržovat lež, že spravedlnosti se dostane každému, kdo nejlépe obhájí moralistickou interpretaci toho, co se stalo. Interpretace je mnohem důležitější než plné objasnění toho, co se ve skutečnosti stalo.

Když se dostaneš do problémů s trestním systémem, obvykle si najmeš advokáta, aby překroutil fakta takovým způsobem, abys vyhrál. Tak funguje náš trestní systém spravedlnosti.

NDW: Teď mluvíš o něčem, co jsem řekl veřejně, když jsem hovořil o tom, co Bill Clinton udělal na začátku případu Moniky Lewinské. Neřekl jsem, že se zachoval správně; řekl jsem, že chápu, proč udělal to, co udělal. Lidé se mě překvapeně ptali, jak mohu říci, že chápu, proč to Clinton udělal. „Clinton je prezident. Jak můžete vy se svým smyslem pro duchovnost říci, že chápete, jak to někdo může udělat ?“

„Tak moment," řekl jsem, „především si uvědomte, že naše společnost je organizovaná takovým způsobem, aby podporovala Velkou lež. Lidé očekávali, že prezident bude lhát.“ Jsem přesvědčen, že většina lidí ani na okamžik nepochybovala o tom, že Clinton nemluví pravdu. Clinton nikoho nepřesvědčil, ale lhal, protože naše společnost trestá lidi, kteří mluví pravdu.

BB: „To je absolutní pravda.“

NDW: Bill Clinton si uvědomoval, že kdyby mluvil pravdu, byl by potrestán nejen on a Lewinská, ale i sám prezidentský úřad. Clinton však udělal tu chybu, že se nepodíval přímo do kamery a neřekl: „Dámy a pánové, když jste mi položili tuto otázku, tady je odpověď, kterou vám chci dát. Kdybyste to vy, americký národ - a celá lidská společnost - zařídili tak, aby pravdomluvnost byla prospěšná, výnosná nebo alespoň přijatelná, pak byste slyšeli pravdu mnohem častěji. Když lidi za pravdu trestáte, když je necháte za pravdu platit vším, co je pro ně v životě důležité, a někdy dokonce i vlastním životem, když je cena pravdy tak vysoká, pak je lhaní jedinou alternativou a vy dostanete to, co chcete. A vy nechcete slyšet pravdu. Vy se chcete pomstít.“

BB: S tvou interpretací souhlasím, ačkoli já bych byl Clintonovi poradil, aby byl radikálnější. Od té doby, co podepsal nové předpisy upravující podmínky pro přijímání homosexuálů do armády, vím, že není odvážný člověk. Je to člověk, který se všemu přizpůsobí. Bill Clinton by nikdy neřekl to, co jsi právě řekl ty. Považoval by to za příliš radikální. Ale půjdu ještě dál. Myslím, že měl uspořádat „přátelský rozhovor" s celým národem - rozhovor, kterého by se účastnily Hillary i Chelsea a třeba Jesse Jackson jako moderátor - a všichni by podrobně popsali své sexuální zkušenosti.

Kdybych já byl na jeho místě, všechno bych podrobně popsal. Řekl bych: „Když jsme byli s Monikou v Oválné pracovně a kouřili ten doutník...“ A tak bych pokračoval a popsal všechno, co se tehdy stalo, a jak to bylo zábavné a že jsme neměli opravdový sexuální vztah, protože jsem trpěl pocity viny. A nakonec bych řekl: „Tak tohle jsem udělal. Záleží jen na vás, zda mě odvoláte z prezidentské funkce. Rozhodněte, jak uznáte za vhodné. Funkce prezidenta stejně není tak úžasné zaměstnání.“ (Smích)

NDW: To by byl konec rozhovoru.

BB: Ne, to by nebyl konec. Byl by to začátek zatraceně zajímavého rozhovoru. Clinton se mohl stát největším vůdcem ve dvacátém století. Ale chyběla mu odvaha. Proto se choval vlídně.

NDW: Já jsem neříkal, že měl být upřímný. Ale mohl říci aspoň tohle: „Udělal jsem to.“ Chápal jsem, proč lže, ale kdybych byl na jeho místě, pravděpodobně bych nepopisoval každý detail tak jako ty, protože si myslím, že upřímnost nic takového nevyžaduje. Myslím, že v tom se naše názory liší.

Kdybych byl na Clintonově místě, řekl bych: „Ano, měl jsem sexuální poměr s Monikou Lewinskou.“ A pak bych dodal: „Ale nedosáhli jsme nejhlubší úrovně sexuální důvěrnosti, protože jsem to ve chvíli přechodného flirtu nepovažoval za vhodné. Uvědomoval jsem si, že bych tím porušil manželský slib. Připouštím, že jsme si trochu zalaškovali, ale to je vše, co jsme udělali.“

BB: Přesto si myslím, že by bylo lepší popsat detaily, protože jinak není možné zbavit se novinářů. Takže by bylo lepší říci celou pravdu. Když řekneš jen část pravdy, budou se neustále vyptávat, dokud na všechno nepřijdou.

Je možné, že jednoho dne budu kandidovat na nějakou politickou funkci. Až učiním definitivní rozhodnutí, uspořádám naprosto otevřenou kampaň, při které voličům řeknu všechno, co jsem kdy udělal, co si myslím a co chci udělat. „Až mě zvolíte, budu trávit většinu času na golfovém hřišti nebo na výletech, ale nebudu předstírat, že to je součástí mých úředních povinností. Prostě se budu na vaše útraty zatraceně dobře bavit.“

NDW: Jako v Beattyho filmu „Bullworth". To byl úžasný film. Umíš si představit politika, který by někomu řekl pravdu ?

BB: Neumím, pokud to neuděláš ty nebo já ! Když byl Ralph Nader nominován na funkci prezidenta, byl jsem na jeho předvolební schůzi a všiml si, že je upřímnější než většina ostatních.