Upřímností k Bohu

Neale Donald Walsch, Dr. Brad Blanton

(6) RADIKÁLNÍ UPŘÍMNOST V POLITICE

Minulá kapitola nás přivádí k otázce, zda je americká veřejnost připravena na upřímnost v politice. Jsou Američané připraveni na takového kandidáta, jako byl Bullworth, jsou připraveni na někoho, kdo by jmenoval věci pravým jménem a mluvil absolutní pravdu ? To nevíme. Ale moc rádi bychom tomu věřili. A byli bychom rádi, kdyby to někdo vyzkoušel. Zejména dnes, po volební kampani roku 2000 a po nechutném fiasku na Floridě, které bylo výsměchem všemu pravdivému.

V Minnesotě to vyzkoušeli. Upřímný muž kandidoval a upřímný muž byl zvolen guvernérem. Jesse Ventura je člověk, který říká, co si myslí a co cítí. Dokonce i jeho protivníci obdivovali jeho upřímnost. Ventura v podstatě říkal: „Jestli se mnou nesouhlasíte, tak mě nevolte.“ Ale jak můžeš vědět, že se mnou nesouhlasíš, když ti neřeknu, co si myslím ?

Od posledních voleb se často mluví o nutnosti reformace politiky. K tomu by stačilo, kdyby naši politikové začali mluvit pravdu o tom, co dělají, co si myslí a co cítí. To by úplně stačilo. Tak je to jednoduché. Ale je to velice obtížné pro lidi, kteří se bojí prohrát a kteří jsou ochotni udělat cokoli jen proto, aby zvítězili. Většina našich politiků sice přímo nelže, ale zamlčuje pravdu.

♥ ♥ ♥

BB: Kdybych kandidoval, tohle by byla moje předvolební řeč: „Řeknu vám všechno, co si myslím, co cítím, co dělám a co jsem udělal. Můj život je otevřená kniha. A v životě jsem udělal spoustu špatných věcí - jako každý člověk.“

NDW: S tím souhlasím. Rád bych ty tři body ještě jednou zopakoval, protože si myslím, že jsou velice důležité, neboť ukazují, co je to radikální upřímnost v praktickém životě. Radikální upřímnost od nás vyžaduje, abychom vždycky mluvili pravdu o tom, co děláme, co si myslíme a co cítíme. Je to velice jednoduché. Naučil jsem se to z vlastní zkušenosti. V posledních letech, kdykoli se mě novináři na něco ptají, říkám jim pravdu.

Když se mě reportéři z časopisu „People" ptali, co jsem dělal celý život, řekl jsem jim všechno, co jsem kdy udělal. Prostě všechno. A nakonec jsem řekl: „A můžete si to snadno ověřit. Dám vám telefonní čísla lidí, kterým můžete zavolat.“ Reportéry to úplně odzbrojilo. Když článek vyšel, byla v něm sice zmínka o mé „spletité minulosti", ale nebylo tam tolik podrobností, jako by jich tam bylo, kdyby reportéři museli jezdit po celých Spojených státech a hledat informace.

BB: Je divné, že to nenapadne politiky.

NDW: Po aféře ve Watergate jsem si myslil, že už žádný politik neudělá tutéž chybu jako Nixon, ale mýlil jsem se. Všichni dělají stále stejné chyby. Proč se nepoučili z něčeho tak zjevného, jako byla Nixonova aféra ? Člověk je podivný tvor, nemyslíš, Brade ? Nikdy se nic nenaučí. Nejen o lhaní, ale o všem ostatním. Myslím, že jsme trochu pomalí.

Zřejmě se neučíme z vlastních zkušeností

A proč ? Protože většinu času svůj život skutečně neprožíváme. Kdybychom to dělali, něco bychom se naučili, ale žijeme ve své hlavě a pořád jen přemýšlíme, místo abychom vnímali svět kolem sebe. Naše zkušenost vychází z interpretace, nikoli z pozorování. Věříme údajům z minulosti a představujeme si budoucnost. Žijeme ve svých interpretacích a představách a vyhýbáme se skutečnému životu. Nic o něm nevíme. Jeden druhého se snažíme přesvědčit o pravdivosti své interpretace reality, ale nikdo z nás realitu opravdu nevnímá.

O tomto problému hovořil už Werner Erhard ve svých seminářích o osobním růstu, které byli velice populární v osmdesátých letech minulého století. Erhard radil lidem, aby vnímali „to, co je", místo aby žili v minulosti nebo v budoucnosti.

Lidé často nevnímají „to, co je". Naše přítomné zážitky jsou zabarveny buď informacemi z minulosti, nebo představami o budoucnosti. To by nebylo příliš dobré, ani kdyby naše informace byli přesné a pravdivé. Ale většinu informací z minulosti (na kterých stavíme svou budoucnost), jsme dostali od druhých lidí - od lidí, o nichž si myslíme, že vědí všechno o životě, a proto uznáváme jejich autoritu.

Ale žádná autorita ve skutečnosti neexistuje. A neexistuje žádná pravda kromě naší vlastní zkušenosti. Všechno ostatní je něco, co si někdo vymyslil. Z toho důvodu ti skutečný duchovní mistr nikdy neřekne, co je pravda. Skutečný mistr ti řekne, co je pravda pro něho, a poradí ti, aby ses řídil svou vlastní zkušeností. Ten, kdo se prohlašuje za učitele a tohle nedělá, žádným učitelem není. Ten, kdo tvrdí, že tě miluje, a tohle nedělá, tě opravdu nemiluje. Miluje jenom sám sebe - nebo svou představu o sobě samém - a chce tuto představu milovat skrze tebe.

To nemusí být pravda v tvém případě, ale většinou tomu tak je. Zda se to týká i tebe, to poznáš ze své vlastní zkušenosti.

Učitelé nám mohou radit, abychom žili vlastním životem, mistři nás mohou vést tomu, abychom žili vlastním životem, milenci nás mohou svádět, abychom žili vlastním životem, ale jen my sami můžeme svůj život prožívat. A jen my sami můžeme vědět, jaký je. Můžeme o něm vyprávět druhým lidem, ale oni jej nikdy nepoznají. Svůj život můžeme žít jen my sami. Nikdo jiný jej nemůže prožít za nás. Každý žije svým vlastním životem. Každý má jiné zážitky. Můžeme mít sice podobné zážitky a můžeme je považovat za „stejné", ale ve skutečnosti stejné nejsou. Všechno, co prožíváme, vnímáme skrze filtr své vlastní individuality.

Zážitky jsou jako sněhové vločky. Dvě stejné vločky neexistují. Je tomu tak proto, že člověk je svou vlastní zkušeností a každý z nás je jiný. Zkušenost nelze oddělit od člověka, který ji prožívá. (V tomto vesmíru nelze oddělit nic od ničeho - ale to je jiný námět.)

Nejkrásnější a nejvíc inspirující jsou historická období, v nichž byli do vedoucích funkcí zvoleni učitelé této moudrosti nebo se dostali k moci nenásilným způsobem. Gándhí, King, Havel, Tutu, Mandela a další měli velké problémy díky svým názorům, které překračovaly hranice jejich společenské vrstvy, ale nakonec přinesli velké historické změny.

Nemyslete si, že to, co vám říkám, je prázdné žvanění představitele Nového věku. Seriózní vědci a kvantoví fyzikové už roky prohlašují, že „pozorovatel ovlivňuje pozorované". Jinými slovy, člověk vytváří svou vlastní realitu. Vytváříme ji tím, že jsme vnímající organismus. Člověk je organismus, který vnímá a popisuje, co vidí, slyší, cítí atd. Naše mysl však zkresluje náš záznam zkušenosti tím, že ji interpretuje na základě našeho kulturního vzdělání a informací z minulosti. Vzhledem k tomuto faktu je překvapující, že jsme schopni komunikovat alespoň tak, jak komunikujeme.

Přesně o tom pojednávají Nealovy „Hovory s Bohem" i Bradovy knihy „Radikální upřímnost" a další.

Znamená to, že nejsme schopni vytvořit společně prožívanou realitu ? Vůbec ne. Ale znamená to, že naše společně prožívaná realita nebude úplně stejná pro každého jedince. Každý jedinec ji bude vnímat trochu jinak. A každý jedinec ji bude interpretovat trochu jinak. Přesto však můžeme spoluvytvářet realitu, kterou bude vnímat velké množství lidí velmi podobným způsobem. Ve skutečnosti to děláme každý den. Říká se tomu „život podle společné dohody".

Všichni jsme se sjednotili na tom, že určité věci jsou takové a takové, a nedohadujeme se o tom. To nám umožňuje chápat naši společně vytvořenou realitu. Pokud jde o skutečně důležité věci, nesmíme se však nechat uvěznit v této společné iluzi. V tom je celý trik. Musíme vědět, kdy žít v iluzi a kdy se iluze vzdát. Musíme se naučit rozlišovat mezi skutečnou existencí v přítomném okamžiku a mezi myšlenkami, které nás ovládají, ačkoli si myslíme, že tomu je naopak.

V knize „Přijímání Boha" je psáno, že celý život je kolektivně vytvořenou představou. Dokonce je tam uveden seznam deseti hlavních falešných představ lidstva. Tento zajímavý názor nabízí nový kontext pro náš život na této planetě.

Přední futuristická myslitelka Barbara Marxová Hubbardová říká ve svých knihách („Conscious Evolution" a „Emergence"), že jsme se dnes dostali do bodu, v němž si začínáme uvědomovat, že spoluvytváříme svou existenci, a tím určujeme, čím jsme a co to znamená být člověkem.

Spisovatelka Jean Houstonová s ní souhlasí. Ve své poslední studii prohlašuje, že lidstvo dnes vstupuje do fáze, v níž stále větší množství lidí vytváří budoucnost vědomě. Vezmeme-li v úvahu naši pokročilou technologii, musíme připustit, že tato fáze přichází právě včas. Nicméně i dnes žije většina lidí nevědomě.

Werner Erhard nás nabádal, abychom tvořili vědomé - abychom si plně uvědomovali, co děláme a proč to děláme. Erhard říká, že prvním krokem v tomto transformačním procesu našeho života je -a teď se opět vracíme k naší předešlé diskuzi - pravdomluvnost.

V této knize to budeme stále opakovat. A proto vyzýváme lidi, aby začali vědomě vytvářet svět, v němž nebude místo pro pokrytectví, Jež, tajné machinace, zákulisní manipulace a jakýkoli druh přetvářky. Svět, který bude odměňovat upřímnost a pravdomluvnost.