NDW: Dobře, Brade, mluvil jsi o situacích, ve kterých bys lhal, a myslím, že vím, co chceš říci, ale rád bych se vrátil k jedné otázce, kterou často dostávám od posluchačů na svých přednáškách a v seminářích.

Maminka umírá; je jí šestaosmdesát let a lékař jde do vedlejšího pokoje a řekne dětem: „Vaší matce zbývá týden života.“ Půjdeš k matce do pokoje a řekneš jí to, aby si mohla dát své záležitosti do pořádku ? Matka si nemyslí, že je na tom tak špatně. Samozřejmě ví, že je nemocná, ale říká si: „Ještě nejsem na prahu smrti.“ Lékař ve vedlejším pokoji ti však řekl, že jí nezbývá víc než týden.

Otázka: Řekneš jí to a dáš jí možnost reagovat na to ? Nebo si budeš hrát na Boha a řekneš si: „Co matka neví, to jí neublíží.“ A až si za pár dní uvědomí, že umírá (pokud si vůbec něco bude uvědomovat), budeš se bezmocně dívat, až se na tebe podívá a řekne: „Kdybych to byla věděla dřív, udělala bych v těch posledních dnech některé věci jinak. Myslím, že jsi mi to měl říci.“

BB: Myslím, že znáš moji odpověď.

NDW: Ne, neznám.

BB: Samozřejmě ti řeknu, abys jí to řekl a pak s ní zůstal až do konce.

NDW: Neznal jsem tvou odpověď, Brade, protože jsi říkal, že existují situace, v nichž je lepší nemluvit pravdu. A myslil jsem si, že tahle k nim patří.

BB: Podle mého názoru existují pouze dvě situace, ve kterých je lepší lhát či zamlčovat pravdu. První situace nastane, když tě vyslýchá například nacistický voják nebo agent FBI. A druhá se týká vztahu mezi psychoterapeutem a klientem, to znamená vztahu, v němž je psychoterapeut vázán dohodou, že s nikým nebude mluvit o tom, co mu klient řekl během terapie.

Jelikož tvůj vztah k matce nemá nic společného s žádnou institucí, musíš matce říci pravdu. A musíš požádat lékaře ve vedlejším pokoji, aby se k ní vrátil a opakoval přesně to, co řekl tobě. Tak tohle ti doporučuji.

A také ti radím, abys s ní zůstal až do konce a snažil se vytvořit atmosféru vzájemného porozumění a lásky. Kdybys byl na jejím místě, nechtěl bys, aby ti ona řekla pravdu ? Já ano.

NDW: Samozřejmě že ano.

BB: Kdyby mi někdo řekl, že si v žádném případě nepřeje, abych mu řekl, kdy umře, když se to dovím, pak bych mu pravděpodobně vyhověl, protože to je jeho poslední přání. Takovou dohodu můžeš udělat, ale není to zadarmo. Přijdeš o něco ve vašem vzájemném vztahu. Proto lidem doporučuji, aby k sobě byli co nejupřímnější za všech okolností.

To se týká i běžných situací v manželských vztazích, nejen situací na konci života. Jestliže se manželé snaží jeden druhého chránit před nepříjemnými skutečnostmi, je to jen projev odcizení, který se tváří jako důvěrnost. Pravdomluvnost za jakýchkoli okolností, i když to partnera či partnerku může zranit, prohlubuje vzájemný vztah. Manželství je spojení, jehož cílem je osobní růst obou partnerů, jak jsi to krásně popsal v jedné pasáži o svatebním obřadu („Svatební slib z Hovorů s Bohem", Nancy Flemingová a Neale Donald Walsch, Hampton Roads 2000). Pravdomluvnost mezi partnery je něco úžasného, neboť upřímnost umožňuje oběma partnerům společný růst. Jinými slovy, mám se ve vztahu k manželce nebo k přátelům chovat naprosto upřímně, abychom se mohli společně učit a společně růst, nebo mám tajit své názory a předstírat, že jsem někdo jiný jen proto, abych nikoho nezranil ?

NDW: Tak dobře, a teď k dalším otázkám, které často dostávám. Je zajímavé, že se mě lidé ptají na tytéž věci, ať už přednáším v Bostonu nebo v San Diegu.

BB: To je zajímavé. Lidé se tě ptají na tytéž věci, protože chtějí slyšet nějaký důvod, který by ospravedlnil jejich lhaní.

NDW: Tady je jedna z těch otázek. Představ si, že by ses dověděl, že manžel tvé nejlepší přítelkyně má milostnou pletku, a tvoje nejlepší přítelkyně, jeho manželka, o tom neví. Co bys udělal ? Řekl bys jí o tom ?

BB: Šel bych za jejím manželem a řekl mu, že jsem se o jeho aféře dověděl, a zeptal bych se ho, zda je ochoten říci o tom své manželce.

Vysvětlil bych mu, že mu nechci brát jeho právo říci jí to, ale že skutečnost, že o tom vím, narušuje můj vztah s mou nejlepší přítelkyní. Ujistil bych ho, že pro něj udělám všechno, co mu pomůže říci jí pravdu, a pak bych s nimi zůstal, dokud by nepřekonali bolest a zlost, jež by to přiznání způsobilo - byl bych přítelem jemu i jí a dal jim oběma najevo, že jsem s nimi proto, abych je podpořil. Ale konečné rozhodnutí bych nechal na něm.

NDW: A co kdyby jí to neřekl ? Dal bys mu nějaké ultimátum ?

BB: To ještě nevím, všechno by záleželo na konkrétní situaci. Snažil bych se zjistit podrobnosti. Ale v každém případě bych se pokusil přesvědčit ho, aby se ke své aféře přiznal. Možná bych mu doporučil, aby si přečetl mou knihu „Radikální upřímnost".

NDW: Ve svých seminářích odpovídám podobně. Ale často jdu ještě dál. Dalo by se říci, že moje odpověď je o něco „radikálnější".

Několikrát bych si s ním promluvil. Myslím, že každému musíme dát tři šance. Kdyby ani pak nic neudělal, šel bych za ním a řekl mu: „Dávám ti třicet dní na to, abys tu trapnou situaci vyřešil, a pak to řeknu tvé manželce, abych si zachoval integritu. Nechci, aby mi za pět nebo deset let nebo už za pět týdnů řekla: Jak ses mohl považovat za mého přítele, když jsi to věděl a nic jsi mi neřekl ?' Takže teď, abych neporušil svou integritu, ti říkám, že mi je vlastně jedno, co uděláš. Ale pokud nic neuděláš, tak si za třicet dní promluvím s tvou manželkou.“

BB: Tvoje odpověď se mi líbí. V takových situacích to obvykle tak funguje. Jako terapeut vím, že manžel během třiceti dnů řekne manželce pravdu, aniž ho k tomu někdo nutí. Občas někomu musíš pohrozit, ale zároveň mu musíš dát šanci.

Když mám nějakého klienta, který nechce své manželce říci pravdu o své aféře, obvykle mu dám několik týdnů na rozmyšlenou.

Jestliže během té doby manželce nic neřekne, řeknu mu: „Lituji, ale už ke mně nemusíte chodit. Nemá smysl abychom ztráceli čas, protože nejste-li ochoten říci manželce pravdu, terapie vám nepomůže.“ A opravdu si to myslím. Mnoho terapeutů si to však neuvědomuje. Podle mého názoru je hlavní funkcí terapeuta pomoci klientům rozlišovat mezi reálným světem a jeho představou o světě. Je-li tohle funkcí terapeuta, pak musí mluvit pravdu. Musí být schopen vnímat a popsat všechno, co vidí. Nesmí překrucovat realitu jen proto, aby odpovídala nějakému idiotskému idealismu, jejž ho naučila společnost, ve které se náhodou narodil.

NDW: Řekl bych, že jsi velice výkonný terapeut, ale možná trochu tvrdý. Mohl bych mít pocit, že jsi mě opustil, a řekl bych ti: „Tohle mi nedělej; potřebuji trochu víc času. Přišel jsem za tebou, protože vím, že mám problémy.“

BB: Ovšem, s takovou ukňouranou reakcí se setkávám často - obvykle těsně před tím, než se klient rozhodne být upřímný; pak se změní celý jeho život, protože mě přestane považovat za svého mučitele a sám sebe za oběť.

NDW: Celá naše společnost je založena na principu „co nevíš, to ti neublíží".

BB: Já vím. Ale právě to lidem ubližuje nejvíc.

♥ ♥ ♥

V tom se oba shodujeme. Ale je tu ještě jedna otázka, kterou nám oběma lidé často kladou.

„Když se rozhodnu, že budu radikálně upřímný, je správné říci: ,začít hned teď, od tohoto okamžiku', nebo bych měl nějaký čas počkat ? Měl bych si o tom nejdřív promluvit se svou ženou nebo zetěm nebo s kýmkoli, koho se to týká ? Měl bych jim říci o všem, co se mi stalo ve vztahu k nim za posledních dvacet let a co jsem jim ještě nikdy neřekl ? Nebo mám prostě říci,,Brade a Neale, souhlasím s vámi. Tohle je úžasný přístup k životu, přesvědčili jste mě. Už to chápu, už tomu věřím; pětadvacet let jsem to nedělal, ale teď začnu tak žít' ?“

Freud říkal, že to je pokus vyhnout se zodpovědnosti za vlastní minulost. Nazýval to „útěkem do zdraví". Je to typické prohlášení klienta, který říká, že se dověděl dost, a má strach dovědět se víc. Přiznal už dost a nechce přiznat víc. Psychoanalýza trvá tři až čtyři roky třikrát týdně a klient se po celou tu dobu ztotožňuje s terapeutem jako s otcem či matkou. Když si konečně začne uvědomovat své pocity, dostane strach, že bude prožívat příliš silné zážitky, a snaží se utéci do zdraví. A přestane chodit na psychoanalýzu. Řekne psychoanalytikovi: „Děkuji vám, pane doktore, jste nejlepší doktor, jakého jsem kdy viděl. Moc vám děkuji, tohle je zázračná terapie. Ale teď odtud už musím vypadnout !“

Lidé se chovají podobně, když se dovědí, že radikální upřímnost je základem důvěrných vztahů a že důvěrné vztahy nemohou existovat bez upřímnosti a že bez důvěrných vztahů člověk umře o dvacet let dřív, protože není s nikým v kontaktu. Klienti z toho mohou mít různé nemoci a všelijaké jiné potíže. A proto se chtějí „zbavit svého terapeuta". A tak si najdou jiného, který je ještě nezná; nebo si najdou nějakou jinou terapii, která je právě v módě; nebo odloží tuto knihu a vrátí se k ní za pár měsíců, jestli vůbec kdy.

Pro své vlastní dobro a pro dobro všech ostatních musíš začít radikální upřímností. Být upřímný je jednoduché. Někdy je to však obtížné. Ale stačí mluvit pravdu o tom, co si myslíš, co cítíš a co jsi udělal. To je vše.

Vědomí se skládá ze tří částí:

(1) z toho, co vnímáš v tomto okamžiku kolem sebe;

(2) z toho, co vnímáš v tomto okamžiku uvnitř svého těla; a

(3) z toho, co si v tomto okamžiku myslíš.

To je vše. Takže když říkám, že upřímnost je jednoduchá, myslím tím, že stačí, když říkáš to, co vnímáš v tomto okamžiku. Příčinou zbytečného utrpení je skutečnost, že lidé modifikují to, co říkají, podle toho, co si myslí, že by říkat měli. Kdyby prostě řekli: „V tomto okamžiku mám strach, že...“ a pokračovali v popisu toho, co vnímají, jejich život by se změnil. Brad i Neale se v tomto bodě shodují, ale jejich názory se liší v tom, jak daleko do minulosti by měl člověk jít.

♥ ♥ ♥

BB: Člověk se musí vrátit do minulosti, aby ji mohl překonat. Tajíš-li něco ze své minulosti, je to jako bys měl v obýváku mrtvého koně. Všichni kolem něj chodí, jako by tam nebyl. Mrtvola hnije a páchne, ale všichni předstírají, že nic necítí.

NDW: Já osobně preferuji přístup, o němž jsem hovořil v souvislosti s Pátým dodatkem.

BB: V tom s tebou v žádném případě nesouhlasím a myslím si, že tvoje snaha „udržet svého soudce pod kontrolou" je hlavní příčinou tvého odcizení a přetvářky. Blahosklonná výmluva, že něco neříkáš jen proto, že to není vhodné za dané situace, je pouhým ospravedlněním tvého lhaní a snahou udržet si iluzi, že máš situaci pod kontrolou. Mrtvý kůň hnije. Dům páchne víc a víc. Celé rodině se dělá špatně.

NDW: Brade, k čemu by bylo dobré, kdybys řekl své ženě, se kterou žiješ už sedmačtyřicet let, že jsi v druhém roce vašeho manželství, měl milostnou pletku, když jsi musel zůstat přes víkend v Minneapolis. Koneckonců co jiného se dá dělat v Minneapolis ? (Smích).

K čemu by to bylo dobré, když předem víš, že by se jí to hluboce dotklo ? Sedmačtyřicet let úžasného manželství. Jediný prohřešek. To nedělní odpoledne v Minneapolis. Už nikdy se nic podobného neopakovalo.

Vytvořil sis tento krásný vztah, který je založený na její důvěře k tobě, a když pomineme tento jediný poklesek, není to nezasloužená důvěra. Sedmačtyřicet let, jediný prohřešek, o čem to mluvíš ? Takže se cítíš docela dobře. Máš krásné manželství a uvědomuješ si, že tvoje manželka je velmi citlivá žena, která si o tobě vytvořila krásnou představu. Každému říká: „Bill a já jsme jeden druhému vždycky říkali pravdu.“ A teď bys jí z ničeho nic řekl tohle jen proto, že jsi byl na nějakém semináři o radikální upřímnosti ? Proboha ! Nebo jen proto, že tě tvůj terapeut už nechce vidět ? Protože ti řekl, abys k němu už nechodil, dokud neřekneš své ženě: „Esther, něco ti musím říci. V padesátém sedmém roce v Minneapolis jsem...“ Tvou manželku tvoje přiznání zničí. A ty si to uvědomuješ, protože víš, že svou důvěru k tobě založila na své představě o tom, čím jsi. A - s výjimkou toho nedělního odpoledne - tím opravdu JSI. Takže k čemu by to bylo dobré ? Jaký by to mělo smysl ? (Smích)

BB: Problém je v tom, že se to nikdy nestalo. Kdyby se někdo provinile skrýval za takovým zamlčením pravdy, pak by bylo jasné, že nikdy neměl tak krásné manželství, o jakém tu mluvíš, a že ti neřekl všechno. Kdyby měl takovou pletku a nepřiznal se k tomu v roce 1957, mohu ti říci, že by měl nutkání opakovat to znovu nebo by se cítil velice špatně před svou manželkou. Nikdo neudělá něco takového jednou za sedmačtyřicet let, aniž by se opakovalo. Možná existují dvě nebo tři výjimky mezi těmi miliony lidí, ale ze zkušenosti vím, že se to nestává.

Řekl bych ano, přiznej se, protože to, co dnes činí tvé manželství falešným, je tvoje vědomí, že kvalita tvého manželství je založena na tom, že udržuješ představu, kterou si o tobě manželka vytvořila. Ty máš představu o její představě. Její důvěra k tobě je založena na tom, co si myslíš, že si ona myslí o tobě. Proto musíš udržovat svou image v jejích očích, abys zvládl váš vztah. A ten není upřímný, protože něco zamlčuješ.

NDW: Mohu ti oponovat ?

BB: Ovšem.

NDW: Co když zamlčuješ pravdu, protože nechceš zranit city šestaosmdesátileté ženy ? Nemáš strach z toho, co si o tobě může myslit. Koneckonců i tobě je sedmaosmdesát. A prostě si řekneš: „Nechci jí ublížit.“ Jaký by to mělo smysl ? Dnes je jí šestaosmdesát a tohle se stalo před šestačtyřiceti lety ! Sám říkáš, že bychom měli užívat zdravý rozum, Brade.

BB: Ale v tomto případě je problémem právě „zdravý rozum" ! Celý život tě učili, že citové zranění je nenapravitelné, ale tak tomu ve skutečnosti není. Celý život tě učili, že psychologické zranění bolí stejně jako tělesné zranění, ale tak tomu není. Celý život tě učili, že musíš chodit kolem nepříjemných věcí jako kolem horké kaše, abys nezranil city druhého. Z toho důvodu nemají někteří lidé autentický kontakt s druhými lidmi.

Já ti radím: zraňuj city druhých, ale pak s nimi zůstaň, dokud se s tím nevyrovnají, protože člověk svou bolest překoná poměrně rychle. Pokud ti byl nevěrný někdo, koho miluješ, může ti to trvat několik měsíců. Ve většině ostatních případů překonáš citovou bolest během hodiny nebo ještě dříve. Většinou se opravdu rozzlobíš a za hodinu o ničem nevíš.

Kdybychom si dali někde schůzku a já bych přišel o hodinu později, pravděpodobně by ses naštval a řekl mi: „Nenávidím tě za to, že jsi přišel pozdě.“ Já bych pak řekl: „A já nenávidím tebe za to, že mě nenávidíš.“ Pak bychom na sebe chvíli hulákali. Ale za deset minut bychom šli společně na pivo.

A byli bychom jeden druhému bližší než předtím. Proč ? Protože já vím, že mi říkáš pravdu, a ty víš, že já říkám pravdu tobě. Mohu se spolehnout, že mi vždycky řekneš pravdu a nikdy se nebudeš snažit chránit moje city, jako bys byl můj učitel a já tvůj žák, jako bys byl lepší než já.

Pokaždé když někomu zamlčíš pravdu jen proto, že si myslíš, že pravdu nesnese, vytváříš svět, o kterém jsme před chvílí hovořili -svět, ve kterém ty jsi lepši a druzí jsou horší. To jen vyvolává další zlobu a nenávist.

Jestliže věřím, že jsi schopen vyrovnat se s citovým zraněním stejně jako já; jestliže s tebou mluvím upřímně, dávám ti možnost cítit se zraněný a překonat to, možnost rozzlobit se a překonat to. A jestliže s tebou zůstanu, dokud se s tím nevyrovnáš, pak ctím ono bytí, jímž jsi, mnohem víc, než kdybych ctil tvou interpretaci toho, čemu se musíme vyhýbat.

NDW: S tím souhlasím na 99,9 procenta. Nicméně v jedné desetině procenta se naše názory rozcházejí. Znal jsem jednu ženu, které bylo přes osmdesát. Její manžel byl o několik let starší; bylo mu sedmaosmdesát. Tato žena přišla do mého semináře, protože se jí líbily moje knihy a chtěla mluvit o podobném problému. Zeptala se mě, zda má jít domů a říci to Billovi.

BB: Takže celých sedmačtyřicet let trpěla pocitem viny.

NDW: To dokonale chápu. Tomu rozumím. I pokud jde o její vinu, čas léčí všechny rány. Dnes je jí dvaaosmdesát a říká: „Stalo se to, když mi bylo dvaatřicet let, proboha.“ Překonala svůj pocit viny, protože od té doby už nikdy nebyla svému muži nevěrná.

BB: Jestliže svůj pocit viny opravdu překonala, pak o tom může s manželem mluvit. Mimochodem nesouhlasím s tím, že pokud jde o její vinu, „čas vyléčí všechny rány". Mrtvý kůň pořád hnije v jejich obývacím pokoji. Možná už tak nepáchne, protože je mumifikovaný. Ale pořád v obýváku překáží.

NDW: Ale neptala se mě ani tak na to, zda by o tom měla s manželem mluvit. Zajímalo ji spíš: „Jak to Bill ve svých sedmaosmdesáti letech zvládne ?“ Bill ve skutečnosti umíral, a proto s ní nebyl v semináři. Zbývalo mu už jen pár měsíců života. Ta žena se mě zeptala se slzami v očích: „Měla bych mu to říci ?“

„Myslím, že já bych mu to neříkal. Myslím, že takhle bych se s ním neloučil. Žili jste spolu dvaapadesát let a tuhle aféru jste měla před dvaatřiceti lety. Tak co ?“ , odpověděl jsem.

Pak jsem se zeptal: „Chcete mu to říci, abyste se s tím mohla vyrovnat sama ? Abyste si po jeho smrti nemyslila, že jste mu to měla říci ?“ Řekla mi, že se s tím už vyrovnala a že toho pořád lituje, ale už netrpí pocity viny. Na mou otázku, proč mu to tedy chce říci, odpověděla: „Na to se ptám vás ?“

BB: Chtěla mu to říci celých těch sedmačtyřicet let.

NDW: Už rozumím. Otázka byla, zda mu to má říci teď, když leží na smrtelné posteli. Já jsem jí řekl: „Kdybych byl na vašem místě, neřekl bych mu to.“ Jaký by to mělo smysl ? Nebo ty bys to řekl ze zásady ?

BB: „Ne, ne, ne. Vůbec ne. Já nikdy nic nedělám ze zásady !

NDW: (Smích) To vím ! Ale není zamlčení pravdy v tomto případě aktem lásky ? Zůstanou ti nevyřešené otázky a ty se s nimi vyrovnáš z lásky. Raději to uděláš sám, než abys tím zatěžoval druhého.

BB: Mohla mu to před smrtí říci, aby došlo k naplnění lásky, kterou jeden k druhému cítili. Alespoň by dostal příležitost říci jí o svých dvou aférách, které měl, když mu bylo sedmatřicet a devětatřicet !

NDW: To je přehnaný předpoklad. Někdy se opravdu stává, že spolu lidé žijí v manželském svazku, aniž mají milostné pletky.

BB: Ano, někdy se to stává. Ale nemyslím si, že je přehnané předpokládat, že před ní měl nějaká tajemství. Alespoň jeden z těch dvou lidí zachoval po celý život důležité tajemství. Ta žena by nevěděla, zda jí lže nebo ne, protože její vlastní vina by ji nutila naslouchat velice vybíravě. Statisticky je dost pravděpodobné, že ji manžel podváděl a nikdy jí to neřekl. Kdyby ses zeptal všech manželských párů ve Spojených státech, zda mají nějakou mimomanželskou aféru, a kdybys jim zaručil anonymitu, pětatřicet procent z nich by dopovědělo, že ano. (Tento údaj pochází ze jednoho sociologického průzkumu, jehož výsledky byly uveřejněny v knize „The Day America Told the Truth".) Sociolog Jared Diamond, o kterém jsme už mluvili, říká, že sedmdesát procent lidí je monogamních. Všichni však víme, že spousta lidí má sexuální poměr mimo monogamní manželství. S jistotou to víme od té doby, co jsme se naučili zjišťovat otcovství pomocí testů DNA.

Ať jdeš do kterékoli porodnice na světě, bez ohledu na kulturu, bez ohledu na náboženství, bez ohledu na geografickou polohu té či oné země, statistika uvádí, že 20 až 30 procent dětí nebylo zplozeno svým zákonným otcem.

Dívej se na člověka jako na živočicha, kterým je, a nesnaž se mu vnucovat nějaké morální hodnoty. Podívej se, jak se chováme ve srovnání se šimpanzi nebo ve srovnání s koňmi a uvidíš, že to s tím sexem přeháníme.

Jednou z výhod pravdomluvnosti je to, že se můžeme začít chovat podle své přirozenosti, místo abychom se snažili vyhovět hysterickým představám o tom, čím bychom měli být, abychom byli „dobří".

NDW: S tvou poslední větou nemohu nesouhlasit.

BB: Tato představa, podle které se máme chovat, abychom byli „dobří", je hlavní příčinou našeho kolektivního šílenství. Je příčinou naší schopnosti mnohonásobně zničit celý svět. Jak už jsi řekl, naše snaha být „lepší" než druzí lidé, je příčinou mnoha našich problémů.

NDW: Naprosto s tebou souhlasím. Nicméně si myslím, že jsou určité situace, v nichž je lepší neříkat vůbec nic. Nemyslím, že je dobré říkat nepříjemnou pravdu člověku, který umírá. Nechápu, proč bychom to měli dělat. Nevím, zda...

BB: Tohle je druh melodramatu, jemuž všichni věříme, protože jsme vyrostli ve společnosti, která tvrdí, že lhaní je aktem lásky a sebeobětování. Myslíme si, že děláme něco krásného a laskavého, když lžeme proto, abychom nezranili něčí city. Jestliže tomu věříš, pak ti řeknu, že jsi idiot. Jestliže to děláš, jsi uvězněn ve vězení své vlastní mysli. Jestliže to pro někoho děláš, připravuješ ho o autentický vztah, k němuž by mezi vámi mohlo dojít, protože ho nutíš žít ve falešné představě. Odvádíš ho ze skutečného světa do světa fantazie a oba pak žijete ve fantazii. Co tedy chceš od svého partnera nebo partnerky ? Vztah, jehož cílem je vyhnout se problémům, nebo skutečné důvěrný vztah ? Vyber si.

NDW: Pochopil jsem správně, že říkáš, že existuje jen jediná situace, v níž nemusíme mluvit pravdu ? Tato situace se týká našeho jednání se státními institucemi a jejich představiteli. V tom případě je podle tvého názoru správné zamlčovat pravdu ?

BB: Ano. A nejenže je to správné, dokonce ti radím, abys lhal s velkým nadšením ! Lhát nacistům může být velice zábavné. Říkej ty nejnestoudnější lži, o kterých si myslíš, že ti projdou !

NDW: Umím si představit situaci, kdy bych raději řekl: „Teď o tom nechci mluvit. Myslím, že za těchto okolností to nemá smysl. A to je moje pravda.“

BB: Když mluvím o pravdě, myslím tím pravdu zážitku. Nemluvím o „pravdě" interpretace. „Moje pravda", jak ses právě vyjádřil, je obvykle záminkou k tomu, abys nemusel jednoznačně vyjádřit svou interpretaci. Když mluvíš o své pravdě, hovoříš o své racionální mysli, nikoli o pravdě skutečného zážitku. To se příliš neliší od nesmyslných výmluv notorického lháře.

S tím vůbec nesouhlasím. Myslím, že to je prachsprosté vyhýbání se zodpovědnosti. Samozřejmě je v pořádku, když se dohodneš, že na určitou dobu přerušíte rozhovor, protože máš nějakou neodkladnou práci. Ale myslím, že se vyhýbáš zodpovědnosti, když prostě řekneš: „Za těchto okolností nemá smysl o tom hovořit a dokud se situace nezmění, prostě o tom nebudu mluvit.“

Jádrem celého problému je lhaní ve vztazích k jedincům, ať už máš jakýkoli důvod zamlčovat pravdu. V tom se zásadně rozcházíme. Myslím, že když někomu řekneš, „tohle je moje pravda" nebo „tohle je tvoje pravda", nerozlišuješ mezi pravdou zkušenosti a racionální interpretací. Tímto způsobem se vyhýbáš zodpovědnosti říci pravdu o tom, co považuješ za svou interpretaci.

NDW: Nicméně se shodujeme v tomhle: radikální upřímnost znamená být ochoten říkat pravdu každému a o všem.

BB: Ano.

NDW: To ovšem neznamená, že bys musel každému na potkání říkat věci, na které se tě nikdo neptá. Například ženě, kterou potkáš na autobusové stanici, nemusíš říkat, že má příšerný účes.

BB: To je pravda. Ale také to neznamená, že nesmíš. Když chceš, tak můžeš.

NDW: Neznamená to ovšem, že musíš každému vyprávět o své individuálně prožívané realitě.

BB: Znamená ! Musíš říkat své názory a interpretace ! Jinak je nikdy nepřekonáš. Pokud si neustále budeš dávat pozor, abys neřekl něco nevhodného, nikdy nepřekonáš svou zálibu mít vždycky pravdu.

NDW: Pro mě to znamená žít autenticky, to jest říkat lidem autentickou pravdu, pokud se mě na ni někdo zeptá. Znamená to říkat lidem pravdu, pokud si myslí, že to je pro ně užitečné.

BB: S tím nesouhlasím. Je mi úplně lhostejné, zda si někdo myslí, že to je pro něho užitečné ! Vůbec mi nezáleží na tom, zda se mě někdo zeptá. Neříkáš lidem pravdu o tom, co si myslíš nebo cítíš, protože máš strach, že by s tím nemuseli souhlasit.

NDW: Znamená to, že musím být ochoten mluvit pravdu, ale neznamená to, že bych nutně musel mluvit.

BB: Proboha, to ne ! Znamená to, že musíš mluvit. Myslím, že se bojíš hněvu. Bojíš se nesouhlasu druhých stejně jako Bill Clinton a ostatní politikové. Nejdelší kapitola v mé knize „Radikální upřímnost" (53 stránek) pojednává o hněvu. Dostávám spoustu děkovných dopisů od lidí, kteří se naučili odpouštět tím, že říkají pravdu o svém hněvu, protože jsem je odnaučil chovat se zbaběle.

♥ ♥ ♥

Je jasné, že Brad i Neale mají na tuto otázku velice vyhraněné názory. Neale je přesvědčen, že za určitých okolností má smysl „odvolat se na Pátý dodatek". Brad je přesvědčen, že to má smysl jen pro Neala, protože mu společnost vtloukla do hlavy, že musí být dobrým katolíkem, a on to stále ještě nepřekonal. Neale si myslí, že pokud jde o hněv, Brad je trochu praštěný, a proto musí zastávat extrémní názory. Brad si myslí, že Neale je opatrný, protože má strach. Neale si myslí, že Brad je zatrpklý a neomalený, protože se ještě nevyrovnal s tím, že mu lidé často lhali. Ve svých názorech mají pravděpodobně oba pravdu.

Není snadné říci, co by si měli myslit čtenáři. Neale i Brad jsou jako nevybroušené diamanty. A když je rozřežete a vyleštíte, stejně nebudou bez kazu. K sakru !