Upřímností k Bohu

Neale Donald Walsch, Dr. Brad Blanton

DRUHÝ DÍL

JAK VÁS PRAVDA OSVOBODÍ

Oba jsme hodně pracovali s manželskými páry, Brad jako terapeut a Neale jako duchovní poradce. Neale je už popáté ženatý. Brad je ženatý počtvrté. Takže lze říci, že jsme některé věci viděli a prožili opakovaně. Oba víme, že se manželé občas jeden na druhého zlobí. Manželé, kteří spolu žijí dvanáct, patnáct nebo dvacet let, si najednou začnou uvědomovat, že jejich původní představy o společném životě neodpovídají jejich očekávání. Všimli jsme si, že když se na sebe hněvají, jen málokdy se dívají jeden na druhého. Přijdou do ordinace a my je posadíme naproti sobě. Když spolu hovoří, obvykle se dívají na zem nebo na strop nebo po místnosti, ale nikdy se nedívají jeden druhému do očí.

Někteří manželé se na sebe nepodívali už roky. Jejich návštěvu u nás lze považovat za úspěšnou, když se na sebe začnou dívat.

Brad svým klientům občas navrhne, aby drželi „slovní půst". Poradí jim, aby spolu strávili víkend a po celou dobu nemluvili. Je to velice účinné. Musejí jeden druhého pozorovat, aby věděli, co se děje. Když se vrátí, říkají nám, že se jejich manželství změnilo. Během víkendu začali vnímat jeden druhého, což je přinutilo odhodit představy, které si jeden o druhém za dobu manželství vytvořili. Teď jsou připraveni na radikální upřímnost.

Existují další způsoby, jak začít život radikální upřímnosti. Brad někdy lidem radí, aby partnerovi řekli: „Pojďme udělat malý experiment. Po dobu tří týdnů budeme jeden druhému říkat pravdu o všem -o tom, co si myslíme a cítíme. Začneme třeba tím, že já ti řeknu pravdu o své minulosti a ty mi řekneš pravdu o své minulosti.“ Většina lidí je schopna říci celý svůj životní příběh během jedné hodiny.

Když si lidé vyprávějí své životní příběhy, mají dobrý pocit, že druhý projevil zájem. Jsem-li ochoten někomu říci, co jsem dělal celý život, včetně toho, co jsem udělal dobře a co jsem udělal špatně, uvolním se a získám sílu rozhodovat o své budoucnosti. To však není možné, dokud se nevyrovnám se svou minulostí.

Jakmile to udělám, jsem schopen zbavit se svých zlozvyků a závislostí, protože mě pravdomluvnost posílila. Při skupinové terapii, kterou Brad dělá, lidé vyprávějí své životní příběhy všem přítomným. Během svého vyprávění jsou natáčeni na videokazetu. Pak si vezmou video domů a ukážou je svému partnerovi nebo partnerce.

Během sledování videa partnera občas napadne: „Já vlastně ani nevím, s kým tu žiju.“

Jste-li ochotni mluvit, pak jste na nejlepší cestě k životu radikální upřímnosti. Nemusíte chodit do žádného semináře a nepotřebujete ani soukromého poradce. Stačí, když se dohodnete s partnerem nebo přítelem a zkusíte to. Po dobu několika týdnů říkejte jeden druhému všechno, co si myslíte a cítíte. Jakmile to jednou zkusíte, už nikdy se nebudete chtít vrátit ke starému způsobu života. Jednou provždy skoncujete s přetvářkou.

Tentokrát povedeme dialog, protože spolu souhlasíme.

♥ ♥ ♥

NDW: Člověk se nemůže vrátit.

BB: Ty prostě nechceš. Vrátit se můžeš, ale nechceš, protože život, kterým žiješ dnes, je lepší než život, kterým si žil před tím, než jsi začal mluvit pravdu. Ne všechno vzrušení je způsobeno tím, že šokuješ lidi. Většinu vzrušení způsobuje láska. Vzrušení je většinou způsobeno tím, co nás děsí. Myslím, že láska nás děsí víc než cokoli jiného na světě. Ani hněv, ani sexualita nás neděsí tak jako láska. Nejvíc se bojíme radosti. Radost nás přímo děsí. Máme strach, že umřeme, když někoho milujeme celým svým srdcem. Jedním z důvodů, proč žijeme většinou ve své mysli, je naše neschopnost snášet opravdové spojení s druhým člověkem. Proto utíkáme do své představivosti, abychom se uvolnili.

NDW: Zajímalo by mě, zda náš strach z lásky není spíš strachem z toho, že lásku můžeme ztratit. Proč bychom měli někoho milovat, když jeho lásku stejně ztratíme ? Je to, jako když se díváme do výkladních skříní. Nesnáším to.

Někteří lidé říkají: „Až si jednou budu chtít něco koupit, budu přesně vědět, kde to mají.“ Já vím, že když nechci položit peníze na pult, nejdu nakupovat. Nemá to smysl. Když si chci koupit boty, jdu a koupím se je. Ale nedívám se na ně čtyři týdny ve výkladní skříni jen proto, že si je možná pátý týden koupím. To mi připadá naprosto nesmyslné.

Někteří lidé si myslí, že láska je jako prohlížení výkladních skříní. Myslí si, že ji nikdy nebudou mít. Jedna přítelkyně nedávno řekla mé ženě: „Vím, že nikdy nebudu mít opravdu důvěrný a trvalý vztah. Nejsem na to stavěná. Prostě to musím přijmout.“

Někteří lidé tomu opravdu věří. Myslí si, že jejich minulost je jejich přítomností. Tito lidé jsou odsouzeni k nezdaru. Tvrdí, že nejsou schopni vytvářet své já podle nejkrásnější verze té nejkrásnější představy, jakou kdy měli o tom, čím jsou.

Jiní si myslí, že ačkoli toho schopni jsou, stejně to nemá žádný smysl, protože dříve nebo později se všechno zhroutí. I když získají, po čem touží, někdo nakonec přijde a vezme jim to. Život jim už mnohokrát ublížil, a proto říkají: „Jaký to má smysl ? Ztratil jsem zájem.“

BB: Máš úplnou pravdu ! Mnoho lidí si to opravdu myslí. Myslím, že to je způsobeno tím, že člověk je dlouho po narození naprosto bezbranný. Jsme bezbranní mnohem déle než jakékoli jiné zvíře. Ještě před třemi sty lety jsme potřebovali alespoň dva rodiče, abychom vůbec přežili. Potřebovali jsme, aby o nás někdo pečoval velice dlouhou dobu.

Já mám sedmiletého syna a nemohu se smířit s tím, že roste. Je tak milý a krásný; spíme na jedné posteli a pořád se mazlíme. Od jeho narození ho miluji celým svým srdcem.

Vím, že až mu bude deset nebo jedenáct, trochu se mi vzdálí, a až mu bude třináct, budu mít chuť dát mu pár pohlavků. (Smích)

Cítím, jak odchází; pomalu ho ztrácím, protože roste. A on ztrácí mě ze stejného důvodu. Až mu bude devatenáct, nebudu ho držet na klíně, jako když mu bylo sedm. Můj první syn, kterému je čtyřiadvacet, mi jednou řekl: „Přál bych si, aby ses ke mně choval jako k Elijahovi.“ Řekl jsem mu tedy, ať si mi sedne na klín. Ale když to udělal, nebylo to stejné.

Takže všichni se bojíme, že budeme stále opuštěnější. Neexistuje dospělý člověk, který by hodně neztratil a který by nebyl opuštěný.

♥ ♥ ♥

Na závěr můžeme říci, že člověk obvykle dostane, co si přeje. Mnozí lidé si rádi stěžují na své partnery nebo na potíže, které jim způsobují druzí lidé. To znamená, že si vlastně přejí žít takovým životem, na jaký si mohou stěžovat. Werner Erhard říkal: „Chcete-li vědět, co člověk chce, podívejte se, co má.“ Bojíme se lásky z těch důvodů, o kterých jsme tu mluvili. Bojíme se intenzity lásky. Máme strach, že lásku ztratíme, jako jsme ji ztratili už mnohokrát. Bojíme se, že nám nebude oplacena. Máme strach, že se bude opakovat minulost, a myslíme si, že nejsme schopni milovat. Trpíme strachem, protože to je snazší než sebrat odvahu být. Milovat znamená žít intenzivně, a žít intenzivně je riskantní. Život přílišného sebezpytování nestojí za nic. Je lepší neudělat Wassermanův test,* než nikdy nemilovat.

* Krevní test, kterým se zjišťuje, zda máte syfilis.