Upřímností k Bohu

Neale Donald Walsch, Dr. Brad Blanton

(11) SPOLEČENSKÁ TRANSFORMACE: KONEC SYSTÉMU TAJNÉHO VLIVU

Na protest proti zkorumpovanému financování volební kampaně se Brad nechal úmyslně zavřít, dvakrát - s dvěma skupinami demonstrantů, kteří byli členy Aliance pro demokracii - v rotundě Kapitolu ve Washingtonu, D.C. A tohle o tom říká.

♥ ♥ ♥

Říkali jsme si Brigáda svobody. Byli jsme podporováni mnoha lidmi z Aliance pro demokracii. Nesouhlasili jsme se způsobem financování volebních kampaní ve Spojených státech. Miliony dolarů přicházely od průmyslových skupin, které chtěly ovládat legislativu. Například 13 milionů přišlo od naftařských společností; asi 11 milionů od pojišťoven; a přibližně 10 milionů od každého z dalších třiceti průmyslových odvětví.

Začali jsme náš protest tím, že jsme rozdávali letáky a hovořili o reformě financování kampaní. Shromáždili jsme se v rotundě, abychom byli zatčeni a upoutali tím pozornost veřejnosti na tento problém.

Konverzace ve vězení i v soudní síni ukázaly, že ti, kdo se účastnili demonstrací, to dělali především ze soucitu - protestovali, protože se ztotožňovali s obyčejnými lidmi. Poněvadž jsme se o sobě dověděli nové věci, dobré i špatné, chápali jsme, že lidé mohou být úžasní i zkažení. Protestovali jsme proti zkaženosti menšiny, která škodila většině. Nesouhlasili jsme s tím, že několik zkažených lidí má mnohem větší moc než zbytek zkažených lidí. Byli jsme pro demokracii. Demokracie sice není žádný zázrak, ale je lepší než plutokracie, kterou dnes máme.

Asi měsíc po našem zatčení a následném propuštění jsme šli k soudu. Tam jsme se dověděli víc o vztahu mezi jedincem a společenskou transformací.

V dubnu 2001, patnáct měsíců po našich demonstracích, byl navržen nový zákon o financování politických kampaní. Návrh zákona se dodnes projednává. To, co navrhuje, není ani zdaleka úplné veřejné financování. Jestliže bude schválen, poněkud omezí částku, kterou mohou darovat nadnárodní korporace a trochu jim znesnadní udržovat úplatky v tajnosti. Tento skromný pokus o reformu však nemusí být nikdy schválen, protože členové kongresu jsou zavázáni těm, kteří financovali jejich kampaň.

Rozhodli jsme se, že do této kapitoly zařadíme článek, který jsem napsal o soudním procesu s účastníky této společenské reformy, protože si myslíme, že aktivní soucit je důležitým projevem duchovního růstu. Z výpovědí demonstrantů je jasné, že jejich ochota udělat něco pro změnu zákonů o financování politických kampaní, je důsledkem jejich duchovního růstu.

Byl jsem zatčen, protože věřím, že existuje vztah mezi osobním osvobozením od mysli a společenským osvobozením od institucí. Tento článek jsem napsal, protože věřím, že naše výpověď před soudem vyjadřuje velice důležitý názor. Také ukazuje, jak jedinci oddaní pravdě mohou donutit vládu, aby konečně začala mluvit pravdu.

K prvnímu zatýkání došlo v říjnu 1999, když zakladatel Aliance pro demokracii Ronnie Dugger a sedm dalších lidí přišli s transparenty do rotundy v Kapitolu a začali vykřikovat, že americká demokracie je na prodej. V lednu bylo zatčeno šest dalších členů Demokratické brigády, jejímž jsem byl členem. Nechali jsme se zatknout, abychom protestovali proti způsobu, jakým nadnárodní korporace financují politické kampaně. Za peníze nakupují politický vliv. Tomu se říká plutokracie. Chtěli jsme, aby se o této otázce začalo veřejně mluvit, protože jsme si přáli, aby zvítězila demokracie, která je sice nedokonalou, ale přece jen lepší formou vlády.

Poprvé jsme byli zatčeni v lednu 2000 a podruhé 29. února toho přestupného roku. V březnu šla většina z nás k soudu. (Dva členové naší skupiny, se nemohli dostavit, takže museli požádat o odklad.)

Byl jsem vinen. Vinu jsem přiznal. Ale vinen jsem se necítil. Cítil jsem se dobře a spřátelil se s lidmi, kteří se také cítili dobře. A teď vám o tom chci vyprávět. Člověk se cítí dobře, když brání pravdu.

Všichni jsme přiznali vinu a pak vypovídali o tom, proč jsme porušili zákon. Následují výňatky ze soudních záznamů našich výpovědí a soudcových odpovědí.

23. březen 2000

„Pan Blanton ?“

SVĚDEK: Jsem doktor Brad Blanton. Jsem autorem knihy „Radikální upřímnost". Posledních pětadvacet let pracuji jako klinický psycholog. Demonstroval jsem v Kapitolu proti způsobu financování volebních kampaní, protože jsem chtěl vyjádřit svůj nesouhlas s tím, jak funguje světový ekonomický řád.

Kdybychom zredukovali světovou populaci na skupinu sta lidí, osmdesát z nich by žilo v neadekvátních bytech, padesát by trpělo podvýživou a nemocemi, které z toho vyplývají, sedmdesát by neumělo číst, jeden by měl univerzitní vzdělání, jeden by vlastnil osobní počítač a šest z nich by mělo takovou kontrolu nad světovými zdroji, která by jim umožnila ovládat všechny ostatní lidi. Všech šest bohatých lidí by bylo občany Spojených států.

Myslím, že kdybychom byli v jedné místnosti s touto stovkou lidí, kdybychom jeden druhého poznali, kdybychom jeden s druhým mluvili, kdybychom jeden druhého viděli a cítili, pak bychom všechny tyto problémy vyřešili - protože by začal fungovat normální lidský soucit. Ale šest miliard lidí na tomto světě žije v těchto podmínkách, protože naším hlavním zájmem je zisk. Lidé, kteří mají peníze, si mohou dovolit koupit legislativu, která jim umožňuje prosazovat prioritu zisku. Tito lidé financují volební kampaně pro politiky, které pak ovlivňují prostřednictvím svých placených lobbistů.

Takže reformu zákona o financování volebních kampaní považuji za nutný předpoklad skutečně soucitného jednání - nikoli onoho falešného soucitu, o němž se vede nekonečný politický dialog. Proto s hrdostí přiznávám svou vinu. Jsem vinen tím, že jsem v rotundě Kapitolu demonstroval proti korupci ve financování politických kampaní.

Bylo pozdní odpoledne a soudce byl tak laskavý, že nám dovolil sedět v prázdných lavicích pro porotu, místo aby nás nechal stát, dokud všichni obžalovaní neskončí svou výpověď Soudce Weissberg, distingovaný muž středního věku s prošedivělými vlasy, právě položil každému z nás několik otázek. Každého se zeptal, zda není pod vlivem drog nebo alkoholu. Pak se nás zeptal, zda si uvědomujeme, že když přiznáme vinu, můžeme být odsouzeni k šesti měsícům odnětí svobody nebo k pokutě pěti set dolarů, nebo k obojímu. Každý z nás odpověděl, že si to uvědomuje. Potom jsme začali vypovídat. Bylo nám řečeno, že máme svou výpověď omezit na dvě minuty. Já jsem přišel na řadu jako první, protože moje příjmení začíná písmenem B.

V naší skupině obžalovaných byli lidé od osmnácti do šestasedmdesáti let. V té prostorné a neosobní soudní síni zněla naše slova jako nějaké slavnostní prohlášení, měla jakýsi kumulativní účinek, skoro jako nápis na náhrobním kameni.

Náš advokát byl zdvořilý, ale neústupný (nebyl nadarmo členem Americké unie pro lidská práva). Soudce byl trochu unavený, ale měl zjevnou radost, že si může odpočinout od mnohem nudnější práce, kterou dělá obvykle. Dokonce i prokurátor věnoval pozornost tomu, co jsme říkali. My obžalovaní, jsme milovali jeden druhého za to, že jsme byli tak odvážní a dostali se před soud. Když jsme poslouchali výpovědi spoluobžalovaných, někteří z nás plakali. Zdálo se, že i soudce je dojat. Čím déle jsme mluvili, tím bylo jasnější, co jsme tam dělali. Došlo k demokracii.

Když četli naše jména, bylo to, jako by četli seznam jmen členů OSN. Z našich příjmení bylo zjevné, že pocházíme z různých částí světa, a některým z nás proudila v žilách indiánská krev. Stručné výňatky, které následují, vám pomohou udělat si představu, o čem se hovořilo a jaké to bylo:

„Pan Conant ?“

„Neriskovali jsme zatčení lehkovážně; vedla nás k tomu občanská povinnost mluvit pravdu a hluboká láska k naší vlasti, nikoli neúcta -udělali jsme to z vášnivé lásky k principům, na nichž byl tento stát založen, a z hlubokého strachu z toho, že jsou tyto principy stále víc podkopávány zkorumpovaným systémem, který nutí Kongres naslouchat spíš mocným korporacím než obyčejným lidem.“

„Slečna Cusimanová ?“

„Chci, aby moje dcera a děti měly možnost volit lepším způsobem.“

„Pan Cusimano ?“

„Moje rodina, moji přátelé a voliči této země ztratili víru v naše volené představitele. Skuteční státníci se octli mimo politickou arénu, stejně jako zájmy, potřeby a touhy obyčejných lidí. My, lid, chceme zpátky svou vládu. My, lid, chceme zpátky svou zemi a demokracii pro sebe a pro své děti.“

„Pan Demere ?“

„Vážený soude, mám deset vnuků. Mám obavy o jejich budoucnost, mám obavy, jaký národ zdědí. Moc peněz, jejímuž tlaku jsou vystaveni naši politici, podkopává zdraví naší společnosti. Mnoho problému v naší společnosti je způsobeno nezdravým vlivem kapitálu na státní záležitosti.“

Když pan Demere domluvil, přišla řada na jeho syna Davida.

„Pan David Demere ?“

„Jednou z jeho vnuček (ukázal na otce) je moje dcera Laquisha Demerová, které je dnes sedmnáct a kterou jsem pojmenoval podle Laquishi Mottové, jež má sochu v rotundě. Před sedmi lety jsem sochu ukázal své dceři. Dal jsem jí jméno Laquisha, protože jsem chtěl, aby měla stejný smysl pro spravedlnost jako Laquisha Mottová. Proto jsem stál ve stínu sochy Laquishi Mottové spolu s dalšími šestnácti aktivisty, kteří chtějí změnit zkorumpovaný systém financování volebních kampaní v naší milované zemi.“

„Pan Hanmann ?“

„Ten krásný prostor pod vysokou klenbou je plný obrazů a soch hrdinů; je to vlastně muzeum. Když jsem tam však přišel toho 29. února, měl jsem pocit, že jsem na jevišti demokracie. Porušil jsem pravidla chování v muzeu naší historie, abych konfrontoval naši budoucnost. Takže rotunda pro mě byla tribunou, na které jsem uplatnil své právo svobodného projevu a vyjádřil svůj nesouhlas s politickým obchodováním, které nahrazuje vládu lidu vládou kapitálu.“

„Slečna Kenlerová ?“

„Vážený soude, ještě jsem neztratila všechnu naději, že svou činností můžeme zlepšit stav naší planety a zdraví všech tvorů, kteří tu žijí. Opravdu věřím, že veřejné financování politických kampaní může vést k dosažení toho, co si přeje většina lidí, což je šťastný život.

A proto jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla, abych na sebe vzala odpovědnost.“

„Pan McMichael ?“

„Všichni víme, že pokud neomezíme finanční machinace v politice, bohatí začnou ovládat naši společnost na úkor všech ostatních, kteří ve všech společnostech na světě tvoří převážnou většinu.“

„Slečna Parryová ?“

„Nepřišla jsem k tomuto soudu lehkovážně. Nechtěla jsem tu být. A nechtěla jsem se dostat do situace, ve které jsem musela demonstrovat v Kapitolu. Samozřejmě jsem nechtěla být zatčena.

Devětadvacátého února jsem šla do rotundy, abych vyjádřila svůj nesouhlas s tím, že Kongres nenaslouchá a sdělovací prostředky neinformují. Šla jsem demonstrovat, protože opravdu věřím, že naše demokracie je vážně ohrožena.“

„Pan Price ?“

„Kdybych nevyjádřil svůj nesouhlas s nebezpečným vlivem kapitálu nadnárodních korporací na legislativní a volební proces, moje mlčení by negovalo oběti hrdinů demokracie, k nimž patří můj otec, který bojoval za druhé světové války v Německu.“

„Pan Silver ?“

„Myslím, že ti, kteří mluvili přede mnou, už všechno řekli. Jde o zásadní reformu, kterou je nutno udělat, aby mohlo dojít k dalším reformám. A to je jediný důvod, proč jsem se zúčastnil demonstrace A udělal jsem to s velkou hrdostí.“

„Pan Stanton ?“

„V roce 1931 přijeli moji rodiče do Washingtonu, aby tu uzavřeli sňatek. Svatební obřad měli u washingtonského památníku Oba věřili v tuto zemi. Věřili v demokracií. Měli krásné sny. O sedmdesát let později přijdu já, jejich syn, do washingtonské rotundy, abych vyjádřil své obavy o osud demokracie. Za těch sedmdesát let se stalo hodně věcí. Většina z nich nás je postupné připravována o občanská práva a svobody. Nechci, aby sem jednou museli přijít mojí vnukové a aby museli udělat totéž co já, aby museli upozornit vládu, že zanedbává své povinnosti.“

Pak přišla řada na soudce. Je to jen můj pocit, ale myslím, že si dobře uvědomoval, že mluví k velice pozorným posluchačům, a chtěl nám vlastně poděkovat za to, že jsme tím, čím jsme.

„Včera jsem přijal přiznání od čtyř obžalovaných, kteří protestovali proti něčemu jinému než vy a za poněkud jiných okolností. Využil jsem té příležitosti k tomu, abych jim vysvětlil, proč se dostali před soud, a čím jsou, když právě nejsou tady. Rád bych využil této příležitosti, abych si promluvil i s vámi, protože je naprosto jasné, že jste vášnivě oddaní myšlence, ve kterou věříte. A kromě toho jste velice artikulovaní, takže jste svůj názor vyjádřili velmi přesvědčivě.

A kdyby tohle bylo jiné fórum a kdybychom měli víc času, moc rád bych si s vámi pohovořil, abych vás lépe poznal, a možná bych si dokonce zahrál roli ďáblova advokáta. Nicméně dnes je už pozdě a tak to nemůžeme udělat.

Myslím, že trest, jejž navrhuje váš obhájce, je spravedlivý. Koneckonců jste si už vytrpěli pět hodin pokoření, když jste byli ve vazbě, takže jste za svůj čin už zaplatili, a já nevidím žádnou nutnost uložit vám vyšší trest. Je tu však ještě něco... zákon vyžaduje, aby každý odsouzený zaplatil 50 dolarů do fondu pro oběti násilného zločinu. Takže to budete muset zaplatit.

A ještě bych rád dodal něco, co jsem už řekl těm čtyřem obžalovaným, kteří tu byli včera. Ačkoli jsem soudcem už mnoho let, pořád mi není jasné, zda bych měl ukládat přísnější tresty lidem, kteří se opětovně dostanou před soud, protože je svědomí nutí opakovat svou činnost. Nejsem si ani jistý, zda protestní akce vůbec patří před trestní soud.

Sám nevím, jak tento problém vyřeším, ale upozorňuji vás na to, abyste měli o čem přemýšlet. Takže to berte jako varování. Je zřejmé, že jste všichni velice vášnivě oddaní své věci, takže je pravděpodobné, že vás vaše svědomí opět přivede do Washingtonu, abyste proti něčemu protestovali, a pak dojde k dalšímu zatčení. A dostanete-li se před soudce, který si bude myslit, že jste poprvé vyvázli v podstatě bez trestu, pak vám uloží mnohem vyšší trest. Takže na to buďte připraveni.

Zákon vyžaduje, abych vám řekl, co vás čeká v případě, že svou činnost budete opakovat. Maximální trest je šest měsíců odnětí svobody nebo 500 dolarů pokuty, anebo obojí. Já osobně si myslím, že to je vysoká cena, takže byste to měli vědět, než zase něco uděláte.

Takže teď, když vám bylo všechno vysvětleno, jsem připraven vynést rozsudek. Každého z vás odsuzuji k pěti hodinám odnětí svobody, které jste si již odpykali, když jste čekali ve vazbě. Navíc zaplatíte 50 dolarů do fondu pro oběti násilného zločinu.

Děkuji vám. A teď už jen musíte počkat, než vyplníme patřičný formulář, který vezmete do kanceláře číslo 4203, kde zaplatíte pokutu. A pak jste volní.“

Všichni jsme ocenili jeho rady. Soudce se nám moc líbil. A my se líbili jemu. Překvapilo nás, že se duch skutečného soucitu na okamžik objevil v tak sterilním a zatuchlém místě, kde mrtvý zákon obvykle nudí lidi až pláči. Všichni přítomní byli dojati. Měli jsme pocit, že jsme uprostřed lidské komunity. Nikomu se nechtělo odejít. Ani soudce se neměl k odchodu a tak s námi hovořil ještě dalších dvacet minut a myslím, že byl poctěn naší přítomností.

O týden později měla přelíčení jedna naše kolegyně, která se nemohla dostavit k prvnímu jednání. Měla jiného soudce, který ji nedovolil vypovídat na svou obhajobu a odsoudil ji k pěti dnům vězení a k maximální pokutě pěti set dolarů. Byla odsouzena za tentýž přestupek, kterého jsme se dopustili společně na tomtéž místě a v tentýž den.

O našich trestních soudech a trestním systému lze říci dvě věci: (1) Trest, který dostanete, závisí především na soudci a jeho momentální náladě. (2) Naše trestní právo má výstižné pojmenování.

Odstranit nevypočitatelnost našeho trestního systému musí být součástí snahy těch, kteří chtějí obnovit spravedlnost.

Soudce, kterého dostala naše skupina, byl výjimkou. Soudkyně, která odsoudila naši kolegyni, prostě konala svou povinnost jako představitelka statusu quo, proti němuž jsme protestovali.

V protokolu z našeho přelíčení zapisovatelka neustále zaměňovala slovo „vědomí" se slovem „svědomí", což je víc než zábavné. Vědomí podle mého názoru vyžaduje, abychom se chovali nezávisle a nespolupracovali s nesmyslným zákonem ze strachu. Musíme se naučit milovat i špatného soudce, který má právě špatnou náladu, ale nesmíme uznávat nespravedlivý systém. Totéž musíme dělat v každodenním životě. Abych mohl milovat bytost, jíž jsem, musím meditovat.

Soucitu s druhými lidmi i sami se sebou musíme dosáhnout nezávisle na svých osobních názorech a špatných zákonech. Musíme bojovat a křičet a psát, dokud nedosáhneme stavu porozumění, abychom získali sílu změnit svět. Proto se znovu vrátím do rotundy v Kapitolu, abych se dověděl víc. Osobní transformaci nelze oddělovat do transformace společenské.

Tentokrát jsme měli štěstí - alespoň většina z nás. Měli jsme dobrého soudce, který měl dobrou náladu. Dostali jsme příležitost vysvětlit své stanovisko a publikovat tento příběh. Možná že příště budeme mít opět štěstí. Kdo ví ?

Zdá se, že tímto způsobem dochází ke společenským změnám. Dříve nebo později budou zatčeni všichni, nejen my, kteří na to máme papíry, ale i policajti, politikové, podnikatelé a lobbisté - prostě všichni, kteří se ještě neprojevili. To je první krok k překonání starých názorových modelů. Zastaralým modelům na individuální úrovni, které neodpovídají realitě, se říká nevědomost. A nevědomost vede k utrpení. Zastaralým modelům na společenské úrovni, které neodpovídají realitě, se říká tradice, nutnost nebo zákon. Nicméně i ty jsou příčinou utrpení. Abychom byli schopni změnit zastaralé systémy myšlení a vládnutí, musíme poznat všechno utrpení, jež způsobují, a musíme své utrpení překonat. Tomu se říká odpuštění. A odpuštění vede k soucitu. A soucit vede ke svobodě. Naštěstí existuje spousta věcí, které je nutné odpouštět.

Tento proces může vyžadovat, abychom poslali pár soudců k čertu nebo abychom zrušili pár korporací, ale proto jsme si vytvořili demokratickou společnost, nebo ne ? Myslím, že se pomalu učíme, jak individuálně, tak kolektivně. Věřím, že soucit a spravedlnost dříve či později zvítězí. Už vidím, jak pochodujeme chodbami spravedlnosti a zpíváme o nutnosti provést individuální a společenskou transformaci současně... „Nemůžete udělat jedno bez druhého.“ Většina lidí možná nechápe, o čem zpíváme, a proto je naším úkolem vysvětlovat jim to, dokud to nepochopí. K individuální a společenské transformaci dochází současně.