Upřímností k Bohu

Neale Donald Walsch, Dr. Brad Blanton

NDW: Víš, co mi připadá nejsmutnější na organizovaném náboženství ? Tím ovšem nechci organizované náboženství hanět, protože si uvědomuji, že hrálo ústřední roli v některých aspektech evoluce lidstva. Nejsem si jistý, zda bychom se bez náboženství vyvíjeli tak, jak se zdá, že se vyvíjíme - to jest k vyšším úrovním existence. Nicméně...

BB: Myslím, že máš k náboženství bližší vztah než já, ale pokračuj.

NDW: A víš proč ? Protože jsem byl vychován v římskokatolické rodině a přestože mi naložili těžké břemeno, je mi jasné, že mi to přineslo také mnoho dobrého. To nejlepší bylo, že jsem vyrůstal s pocitem, že existuje něco většího, než jsem já sám.

Vždycky jsem si uvědomoval širší interaktivní vztah mezi vším, co existuje. Ve vesmíru existovala vyšší síla, říkej si tomu třeba Bůh, na kterou jsem se mohl vždycky spolehnout. To mi dala katolická církev. Když se dnes podívám na některé mladé lidi, kteří vyrůstají bez jakékoli víry, je mi jich líto. Neznají nic důležitějšího než tretky a náramky, které nosí na rukou a na nohou.

Když s nimi mluvím, obvykle se jich ptám, zda nikdy nepoznali něco většího. Jejich zkušenost však nejde dál než ke konečkům vlastních prstů, protože jim nikdo nic nedal. Jejich názory nejsou založeny dokonce ani na špatných základech. Nejsou totiž postaveny na žádných základech.

Myslím, že lidstvo je na tom lépe s organizovaným náboženstvím, než by na tom bylo, kdyby nemělo vůbec nic. Smutné je, že nám náboženství dalo takové pojmy jako „správný" a „špatný", „lepší" a „horší". Vštípilo nám tím pocit nadřazenosti. Je ironií, že právě síla, která nás měla sjednotit, naše rozdíly ještě prohloubila. Tak vidím organizované náboženství.

A právě toto neustálé zdůrazňování dobra a zla mě dovedlo k poznání, že nic takového neexistuje.

Dovol mi, abych ti vyprávěl tento příběh, protože rád hovořím o tom, jak mě katolická církev naučila, že neexistuje dobro ani zlo, přestože se snažila naučit mě pravý opak.

Když mi bylo asi jedenáct let, v naší čtvrti otevřeli prvního McDonalda. Vím, že jsi dost starý, abys věděl, že McDonald neexistoval vždycky jako obchodní řetězec. Když poprvé otevřeli, prvních pět set zákazníků dostalo hamburger, hranolky a coca-colu zadarmo. Takže je jasné, že přišly všechny děti z okolí.

Samozřejmě jsem byl mezi nimi, takže jsem také dostal svého hamburgera. Cestou domů jsme si všichni pochutnávali. Já si však uprostřed jídla uvědomil: „Ach, Bože, dneska je pátek.“ Okamžitě jsem hamburger vyplivl. „Copak ti to nechutná ?“ ptaly se ostatní děti. „Je pátek. Úplně jsem na to zapomněl.“

Musíš si uvědomit, že jsem se nejen narodil v katolické rodině; byl jsem vychován v katolické rodině, která žila v jižní části Milwaukee, což byla převážně polská čtvrť. Byla to katolická čtvrť s velkým „K". V jedenácti letech jsem byl silně věřící. Byl jsem ministrantem, jestli si to vůbec umíš představit. Byl jsem jedenáctiletý ministrant a nic mě nezajímalo víc než teologie. Představoval jsem si, jak se stanu knězem, a všechny jeptišky ve škole říkaly: „Ten hoch je k tomu povolaný.“

Říkaly to i mně a tak jsem chodil s křížkem na krku a myslil si: „Mám povolání.“ Takže jsem měl hned pět důvodů být lepší, protože jsem byl nejen běloch, chlapec, Američan a katolík, ale navíc jsem měl povolání. To ze mě dělalo ještě lepšího katolíka, protože jsem se měl stát knězem. Takže mi bylo všechno jasné. A najednou jsem se přistihl, jak já, budoucí katolický kněz, jím v pátek maso. To mě velice rozrušilo.

Okamžitě jsem zahodil hamburger a běžel domů. Matka si všimla, že jsem bílý jako duch, a zeptala se mě: „Co se ti stalo ? Namlátil ti snad někdo ? Co se stalo ? Jsi v pořádku ?“ Já se rozplakal a řekl jí: „Nic mi není, ale jedl jsem maso a dneska je pátek a to je hřích.“ Matka mě k sobě přitiskla a řekla: „Miláčku, věřím, že Bůh to jistě pochopí. To je v pořádku. Už neplač.“

Matka byla tak soucitná žena, že neměla to srdce, aby mi v jedenácti letech řekla, že Bohu je to jedno. Možná to sama nevěděla. Možná si opravdu myslila, že Bůh o nás pečuje.

Když se nás na konci hodiny katechismu o několik dní později kněz ptal, zda máme nějaké otázky, zvedl jsem svou drobnou jedenáctiletou ruku a řekl: „Otče, je pravda, že když budu jíst v pátek maso a v sobotu nepřijdu ke zpovědi, tak mě v neděli přejede auto a v pondělí už budu v pekle ?“ (Smích)

Kněz odpověděl: „Ne, to je omyl, synu. To není pravda. Budeš v očistci.“

„Co je to očistec ?“ zeptal jsem se.

„Očistec je totéž co peklo, ale netrvá věčně.“

Měl jsem několik takových manželství, Brade. (Smích) Dělám si jen legraci !

Seděl jsem ve třídě a poslouchal kněze. „Očistec je místo, kde se tvá duše očistí od hříchů, ale jen od těch lehkých. Máš-li na svědomí smrtelné hříchy a umřeš-li dřív, než se z nich vyzpovídáš, jdeš přímo do pekla. Do očistce půjdeš jen tehdy, když máš lehké hříchy nebo když ses vyzpovídal ze smrtelných hříchů.“

„Jak dlouho musím zůstat v očistci ?“

„To záleží na tom, kolika hříchů ses dopustil," odpověděl kněz.

Takže existuje systém boží spravedlnosti a ty jsi odsouzen k určitému počtu roků v očistci. Jeptišky nám řekly, že když máš na zemi někoho, kdo se za tebe modlí, tvůj pobyt v očistci se zkrátí. Proto nám často říkaly: „Modlete se za ubohé duše v očistci.“ A my jsme se opravdu modlili. Chodil jsem do kostela a modlil se k Bohu za duši své milované babičky. Bylo to smutné, protože jsem se modlil za babičku, kterou jsem považoval za anděla. Nicméně mi bylo řečeno, že měla tolik hříchů, že nemohla jít přímo do nebe. Měla prý strávit měsíce, týdny nebo minuty v očistci.

Bylo mi jedenáct let, seděl jsem v kostele a modlil se: „Bože, prosím tě, pusť babičku z očistce.“

Možná si myslil, že si to všechno vymýšlím, ale tak to bylo. Část mého já věděla, že to nemůže být pravda. A tak jsem se dověděl, že neexistuje nic „dobrého" a nic „špatného". Ačkoli mi bylo teprve jedenáct, říkal jsem si, že Bůh nemůže být tak šílený.

Už v jedenácti letech jsem si uvědomoval, jak by to bylo šílené. Přemýšlel jsem o tom, jak to mám vysvětlit knězi, a rozhodl jsem se, že mu položím přímou otázku.

„Otče, a co když umře novorozeně hned po narození ? Určitě půjde přímo do nebe a nebude muset strávit nějaký čas v očistci.“

„Pokud nebylo pokřtěno, nemůže jít přímo do nebe," odpověděl kněz.

„Ani dvě hodiny staré novorozeně, které ani nemělo čas urazit Boha ? Kam tedy půjde ? Do pekla ?“ „Ne, ne. Nepůjde do pekla, synu.“ „Tak do očistce ?“ „Ne. Ani tam ne.“

Organizované náboženství a tradiční víra

„Tak kam tedy půjde ?“

„Půjde do limbu.“

„Limbus ? Co je to ?“

Usilovně jsem o tom přemýšlel, ale nemohl jsem to pochopit. Bylo mi však jasné, že kněz je velice zmatený člověk, ale s tím límečkem vypadal jako Bing Crosby ve filmu „Going My Way" (Jdu svou cestou). Napadlo mě, že jsem ho zatlačil už dost daleko a že nemohu zpochybňovat jeho autoritu. Bylo mi jedenáct a chtěl jsem i nadále dělat ministranta, a tak jsem se přestal vyptávat.

Nicméně ta otázka mě trápila dlouhé roky, protože jsem věděl, že to nemůže být pravda. Bůh přece nemůže říci právě narozenému dítěti: „Je mi líto, ale tvoje rodiče tě nedali pokřtít, takže máš smůlu, ale tak už to tady nahoře chodí.“

O deset let později, když mi byli jedenadvacet, jsem četl v novinách papežovo prohlášení, že jíst v pátek maso už není hřích.

Okamžitě mě napadlo, že papež dospěl k témuž závěru jako já v jedenácti letech. Takže jsem měl pravdu. Chtěl jsem vyhledat toho kněze. Šel jsem do kostela, ale on tam už nebyl. Nemohl jsem ho nikde najít. A tak jsem si začal představovat, že až ho jednou někde potkám, řeknu mu:

„Otče, už jste slyšel tu novinu ?“

„Ano, synu.“

„Znamená to, že jestliže budu jíst příští pátek maso a v sobotu nepůjdu ke zpovědi a v neděli mě přejede auto a já umřu, že nebudu v pondělí v očistci ?“

„Ano, synu.“

„Ale jestliže jsem jedl maso minulý pátek... ?“

Zajímalo mě, co Bůh řekne těm tisícům lidí, kteří minulý pátek snědli miliony hamburgerů.

Nevysmívám se římskokatolické církvi. Podobné věci bych ti mohl vyprávět o kterémkoli jiném náboženství na této zemi.

BB: Máš naprostou pravdu. Já si dělám legraci ze všech náboženství. V tomto ohledu jsem dokonalý rovnostář, neboť se vysmívám jakémukoli druhu pokrytectví.

NDW: Samozřejmě že musíme být schopni smát se sami sobě, ale tady nejde o zesměšňování. Spíš bychom si měli uvědomit, jaký nesmysl jsme si vymyslili a jak jsme tomu mohli tak dlouho věřit. Proto lidem říkám humorným způsobem: „Podívejte se, to všechno si sami vymýšlíme. Prostě si to vymýšlíme. Dobro a zlo jsou výplody naší představivosti.“

Nesnažím se však nikoho přesvědčit, že bychom se měli vzdát našeho systému dobra a zla. Měli bychom jej i nadále vytvářet, protože jsme produktem našich rozhodnutí. Každý náš akt je aktem sebeurčení, každým činem definujeme, čím jsme. A k tomu potřebujeme nástroje, jakými jsou naše pojmy „správné" a „špatné", „užitečné" a „neužitečné".

Tyto nástroje potřebujeme k tomu, abychom mohli v každém okamžiku poznávat sami sebe. Jestliže však bereme tyto pojmy příliš vážně, jestliže si neuvědomujme, že jsme si je sami vymyslili, jestliže si myslíme, že pocházejí od nějaké vyšší moci, pak začneme věřit, že máme právo zabíjet ty, kteří s námi nesouhlasí. Pak se organizované náboženství stává nebezpečným našemu zdraví.

Proto by mělo být na každém církevním bulletinu razítko jako na cigaretách: „Tato církev je nebezpečná vašemu zdraví.“ Pak by každý předem věděl, do čeho jde. Přesto si však myslím, Brade, že organizovaná náboženství nabízejí člověku mnoho dobrého. Zvyšují naši úctu k životu, ukazují nám, že existuje něco většího než naše individuální já, a posilují náš pocit sounáležitosti se vším, co existuje. Tohle jsou dobré stránky náboženství, ale musíme se zbavit těch špatných.