Upřímností k Bohu

Neale Donald Walsch, Dr. Brad Blanton

Brad začal před třiceti lety jako člen organizace Christian Faith and Life Community. Začal studovat teologii a brzy se stal kazatelem v metodistické církvi. Když mu bylo dvacet let, kázal ve třech kostelech v Texasu. Jeho specializací je existencionální teologie a buddhismus. Křesťanský existencionalismus byl prvním světlem, které mu pomohlo překonat pubertální názor, jenž tvrdí, že je-li člověk dobrý, dostane se do nebe. (Tohoto názoru jsme se naštěstí museli vzdát oba. A bylo to pro nás velké štěstí.)

♥ ♥ ♥

BB: Tvoje základní totožnost a moje základní totožnost v tuto chvíli spočívá v tomhle: já jsem člověk, který sedí na židli a hovoří s tebou a naslouchá ti, a ty jsi člověk, který sedí na židli a hovoří se mnou a naslouchá mi. To jsi ty a to jsem já. Tento přítomný zážitek je mou primární totožností. Moje vzdělání moje názory a celá moje minulost jsou druhořadé. Jakmile si to uvědomím, celá moje minulost ustoupí do pozadí. Všechno, co jsem prožil, je sice stále pravda, ale v tuto chvíli je důležitější moje současná totožnost. Jsem bytost, která vnímá přítomnost okamžik za okamžikem. V tuto chvíli jsem bytost, která sedí na židli a hovoří s tebou, a ty jsi bytost, která sedí na židli a naslouchá mi. Kdo jsem jako osobnost a kdo jsi ty jako osobnost je druhořadé. Tvé bytí uctívám tím, že jsem prostě tím, čím jsem. Nic víc nemusím dělat !

NDW: Nejsi lidskou činností; jsi lidskou bytostí.

BB: Ano ! Ve skutečnosti jsme obojí. Děláme hodně věcí. Ale musíme si uvědomovat priority. Jakmile si uvědomíme, že naše bytí je naší primární totožností, můžeme začít užívat své mysli a dělat různé věci. Základní otázka zní: slouží naše mysl našemu bytí, anebo slouží naše bytí naší mysli ? Je-li bytí podřízeno mysli, všechno přestává fungovat, protože mysl je soubor principů, názorů a hodnot. Mysl je strašný, strašný, strašný pán, protože činí nezvratná zobecnění a nutí nás řídit se jimi, abychom byli tím, čím jsme v mysli.

NDW: Musíme se přestat řídit přikázáními své mysli.

BB: Máš naprostou pravdu ! Chceme-li ctít bytí druhého člověka, musíme být naprosto otevření, upřímní a poctiví. Tak uctívám bytí, jímž jsi. Prostě ti říkám pravdu. Nezáleží na tom, zda si o tobě myslím, že jsi pitomec. To je jen můj názor. Obvykle však názorům připisujeme příliš velkou důležitost. Názory ale nejsou vůbec důležité ! Názory tvoříme stejně, jako produkujeme fekálie. Jíme dobré jídlo a měníme je ve fekálie. Prožíváme dobré zážitky a měníme je v názory. To je výstižné přirovnání. Obvykle mě nezajímá, co si o mně myslíš. Když mě to náhodou začne zajímat, řeknu ti to. Názory nejsou moc důležité. Důležité je uctívání veškerého Bytí. Důležité je, abych vnímal tvé bytí a abys ty stejným způsobem vnímal mé bytí.

Jestliže lidé ctí své vlastní bytí i bytí všech ostatních a podřizují svou mysl svému bytí, pak nemohou udělat nic špatně. Dosahují krásných a tvůrčích řešení a pečují jeden o druhého. Když se však chovají podle příkazů své mysli a považují Bytí za druhořadé, pak dělají jen samé chyby. Náš problém spočívá v tom, že se ztotožňujeme se svou myslí. Když však vědomě meditujeme nebo když jsme jeden k druhému naprosto upřímní, můžeme často obnovit svou totožnost se svým bytím. Takže alespoň někdy podřizujeme svou mysl svému bytí, zatímco jindy podřizujeme své bytí své mysli a tak se to neustále opakuje. Proto Sartre říkal: „Nelze oddělovat bytí od činnosti.“ Ačkoli je pravda, že nemůžeme oddělit své bytí od své činnosti, můžeme sami sobě i jeden druhému neustále připomínat, že bychom se měli vzdát svému bytí, abychom nezůstali uvězněni ve své mysli. Proto se Frank Sinatra stal největším filozofem dvacátého století, když zpíval „do-be-do-be-do" (buď-opravdu-buď). (Smích)

Ještě jsem neztratil všechnu naději, protože si myslím, že lidé začínají dávat přednost bytí před myslí. Proto jsem oddán vizi světa, v němž bude mít každý člověk možnost pomáhat druhým, místo aby musel neuroticky bránit svou image.

NDW: Kolik lidí chápe, co jsi právě řekl ? Kolik lidí ze sta by podle tvého názoru bylo schopno říci: „Tohle je možné řešení. Tohle je odpověď, to chápu.“ ?

BB: Dva.

NDW: Byl jsem zvědavý na tvou odpověď. Moje další otázka zní: „Jak přesvědčíme zbývajících osmadevadesát procent lidí ?“

BB: Musíme k nim hovořit. Nesmíme je přestat přesvědčovat.

NDW: Víš, že papež nedávno učinil velice zajímavé prohlášení ? Osmadvacátého července 1999, když se vrátil ze zdravotní dovolené, pronesl kázání, v němž vlastně prohlásil, že neexistuje peklo. Řekl posluchačům, že musejí být velice opatrní, když interpretují biblické popisy pekla, neboť tyto popisy jsou symbolické a metaforické. Peklo, kde hoří věčný oheň, je výplod naší představivosti a produkt naší mytologie.

Existuje pocit, jemuž se říká „peklo", ale to je podle mého názoru pocit odloučenosti člověka od Boha a od ostatních lidí. Je to pekelný zážitek. Papež s tímto názorem zřejmě souhlasí, neboť říká, že peklo není jen místo, nýbrž „situace, v níž se člověk ocitne, když se svobodně a definitivně rozhodne odvrátit od Boha, který je zdrojem všeho života a lásky".

Papež také řekl, že tento zážitek pekla není „trest, jejž člověku ukládá Bůh. Je to následek odmítání Boha". Jinými slovy, Bůh není pomstychtivý a trestající Bůh. Své osobní zážitky pekla si způsobujeme sami.

A nakonec papež řekl, že si dokonce není jistý, zda je vůbec někdo v pekle. „Je to sice možné, ale my se to nikdy nedovíme.“

Tak tohle říká papež. Slyšel jsi už někdy nějakého křesťanského učitele, který by prohlásil, že nemůže vědět, zda jsou duše v pekle ? Doposud si tím byli všichni naprosto jisti ! Tím nás odjakživa strašili. A nejednou přijde papež Jan Pavel II a prohlásí, že nemůžeme vědět, zda je vůbec někdo v pekle.

BB: Papež četl „Hovory s Bohem" !

NDW: To jsem chtěl právě říci. (Smích) Také mě to napadlo. Kdosi mi dokonce řekl, že papež četl celou trilogii.

Pokud jsi nebyl celý život katolíkem, nemůžeš pochopit, jak světoborné je takové prohlášení, protože žádný kněz, a tím spíš papež, nikdy neřekl, že si nemůžeme být jisti, zda je vůbec někdo v pekle.

Věř mi, když jsem byl mladý, všichni si byli smrtelně jisti, že duše v pekle jsou, a tato absolutní jistota byla základem celé jejich teologie založené na strachu. „Je nepochybné, že duše v pekle jsou, a já ti vysvětlím, jak se tam dostaneš. Jestli mě budeš ve třídě takhle otravovat, chlapče...“ Tohle mi pořád opakovali, když jsem se na něco ptal.

A najednou toto neobyčejné prohlášení učiní papež. A máš pravdu, Brade. Táž prohlášení byla učiněna v „Hovorech s Bohem". Může to být náhoda, ale také nemusí. Někde jsem slyšel, že papeži tu trilogii někdo podstrčil. Nejsem tak arogantní, abych tvrdil, že kniha, která vznikla skrze mne, změnila celou teologii římskokatolického náboženství, ale věřím, že dochází ke změně vědomí na celé planetě. A k této změně přispíváš ty a já a Marianne Williamsonová, James Redfield, Deepak Chopra, Gary Zukav, Jean Houstonová, Barbara Marxová Hubbardová a mnoho dalších včetně některých teologů uvnitř různých církví.

Myslím, že dochází ke všeobecnému probuzení, a netýká se to jen obyčejných lidí, takže i lidé jako papež začínají říkat: „Možná existuje také jiná interpretace. Možná je všechno jinak.“ Lidé rozšiřují základnu našeho poznání a postupně se vzdávají teologií založených na strachu.

Papežovo prohlášení je pro mě něčím opravdu pozoruhodným. Ještě pozoruhodnější je však skutečnost, že si toho nepovšiml světový tisk.

BB: To je neuvěřitelné. Vím, jak je to pozoruhodné, protože znám spoustu katolíků, ačkoli sám katolík nejsem.

NDW: V jednom deníku jsem tu zprávu viděl, ale byla až na šestatřicáté stránce v pravém dolním rohu. Okamžitě jsem zavolal to Katolické tiskové kanceláře, abych se přesvědčil, zda to nebyla nějaké chyba. „Nebyla to žádná chyba. Papež to skutečně prohlásil.“ Takže teď je řada na mocenské struktuře tohoto světa, aby to konečně pochopila. Papežovo prohlášení otřáslo nejen základy římskokatolické církve. Naše víra v tyto strašné věci nám dosud bránila mluvit pravdu a žít autenticky.

BB: Slyšel jsem o něm, ale ještě jsem jej neviděl.

NDW: Je to báječný film ! V jedné scéně chytí hlavní hrdina svého advokáta za krk a ptá se ho: „Co jsi právě teď ztratil ? Když mi to řekneš, tak tě pustím.“ Drží ho za krk, advokát nemůže mluvit a tak mu napíše na kus papíru: „kontrolu". „Ne, ty idiote !“ řekne hrdina a stiskne mu krk ještě pevněji. „Co jsi ztratil ?“

„Svobodu.“

„NE !“

Nakonec mu řekne: „Dám ti poslední šanci, a jestli mi to neřekneš, zlomím ti vaz. Co jsi ztratil ?

Přemýšlej !“

Advokát vezme tužku a napíše: „Iluze.“ A náš hrdina ho pustí.

BB: Velice dobré.

NDW: V podstatě mu řekl: „Správně. Kontrolu jsi nikdy neměl, měl jsi jen iluzi, že ji máš. Té jsem tě teď zbavil a tak tě mohu pustit.“

BB: Tohle musíme udělat ! Prostě každého chytíme za krk a řekneme mu: „Tak co jsi ztratil ? ?“ (Smích)

NDW: To je výborné řešení. Někdy to prostě udělat musíš, obrazně řečeno. Musíš člověka chytit za krk a říci mu: „Probuď se, člověče ! Probuď se a uvidíš, jak to skutečně je !“

BB: Marianne Williamsonová řekla v jedné své knize něco, co jsem pak opakoval ve své výpovědi před soudem. To ona mluvila o světě jako o vesnici, kde žije sto lidí.

Často o tom srovnání přemýšlím. Kdybychom žili v tak malé vesnici, všichni bychom jeden druhého znali a to by nutně ovlivnilo védomí každého z nás. Všichni bychom věděli, co to znamená nemít co jíst a nemít střechu nad hlavou, když je zima; věděli bychom, co to znamená mít neustálý strach, že nám umře blízký člověk nebo že umřeme sami. Kdybychom byli stále spolu a jeden s druhým mluvili, zjistili bychom, že šest lidí má takové bohatství, že ovládá všechny ostatní - a každý z těch šesti lidí by byl občanem Spojených státu amerických.

Kdybychom žili ve vesnici, která má jen sto obyvatel, věřím, že bychom brzy vyřešili všechny problémy. Věřím, že bychom všichni nakonec řekli: „Tak dobře, já ti dnes zaplatím večeři.“ Nebo „Zítra opravíme ty zchátralé domky, aby lidé nebyli vystaveni větru a dešti. A vy, kteří máte peníze, vzdejte se alespoň jednoho samopalu a jednoho ze svých šesti bodyguardů, kteří ve dne v noci střeží vaše bohatství, a použijeme ty peníze na opravu domků nebo na nákup léků pro chudé.“

Z upřímného rozhovoru mezi tou stovkou lidí by dříve či později muselo vzejít opravdu soucitné řešení. My však nevíme, jak to udělat v celosvětovém měřítku. Padesát procent světové populace trpí podvýživou. Ve světě, kde žije šest miliard lidí, je velice obtížné být opravdu soucitný. Tři sta osmdesát pět rodin kontroluje víc světových přírodních zdrojů než polovina národů. Tak tomu je v současném světě. Otázka je, jak můžeme být soucitní v takovém světě.

NDW: Myslím, že hovoříš o tom, že lidstvo musí učinit společné rozhodnutí. Myslím, že hovoříš o základní povaze člověka. V „Hovorech s Bohem" mi bylo řečeno, že nejdůležitější rozhodnutí, které budeme muset udělat v jedenadvacátém století, pravděpodobně v následujících deseti či dvaceti letech, se bude týkat našeho pojetí lidské povahy. Je člověk v podstatě dobrý, nebo je v podstatě zlý ? Abych zůstal u tvého srovnání s vesnicí, kde žije sto obyvatel, byl by někdo z těch šesti bohatých lidí ochoten problém řešit, i kdyby si konečně uvědomil, jak je to snadné ? Součástí našeho problému je to, že nevěříme, že problém můžeme vyřešit. Myslíme si, že toho nejsme schopni. Kdyby nás bylo jen šest ze sta lidí, mohli bychom si říci: „To není neřešitelné. Ty dáš dvacet dolarů, já dám dvacet dolarů a ostatní dají dvacet dolarů a problém vyřešíme.“ Ale udělali bychom to ? To je základní rozhodnutí, které musíme učinit.

V „Hovorech s Bohem" bylo řečeno, že jsme se jako společnost rozhodli, že tento problém řešit nebudeme. To si myslí většina lidí. Je to důsledek naší kulturní tradice, která začíná dědičným hříchem a podobnými nesmysly. Tato tradice říká, že kdybychom byli ponecháni sami sobě, každý z nás by dělal jen to, co přináší prospěch jemu samému. Takže těch šest lidí ve vesnici se stovkou obyvatel by nikdy neudělalo to, co navrhuješ.

BB: Nicméně je pravda, že soucit přináší člověku největší prospěch.

NDW: Pokud rozšíříš definici sebezájmu, pak ano.

BB: Říkám jen, že se lidé nakonec probudí. Ano. Přiznávám svou víru v člověka. To si uvědomuji. Lidská povaha není černobílá. Člověk není jen dobrý nebo jen zlý. Člověk je v podstatě sobecký a soucitný. Když se na tebe podívám a uvidím posvátný lidský prototyp, o němž jsem tu před chvílí mluvil, a když ty se podíváš na mě a také uvidíš posvátný lidský prototyp, a když si to oba uvědomíme, můžeme na základě našeho spojení vyprodukovat zlaté pravidlo chováni. Samozřejmě se k tobě budu chovat tak, jak si přeji, aby ses choval ty ke mně, protože my dva jsme jeden druhému tak podobní, že je pro mě přirozené mít s tebou soucit. Když mi řekneš, že tě něco bolí, zeptám se tě: „Co tě bolí ? Mohu ti nějak pomoci ?“ To je přirozená lidská reakce. Myslím, že to je v povaze každého člověka. Věřím, že by tak reagoval i ten nejbezohlednější člověk. I kdyby to byl vrah, stejně by tak reagoval.

Myslím, že to je lidská přirozenost. Také si myslím, že je přirozené být agresivní. Máme-li hlad, musíme jíst. Máme-li chuť na sex, musíme mít sex. Když však mluvíme pravdu a jeden druhému všechno přiznáme, nakonec se dohodneme a každý dostane téměř všechno, co si přeje.

Je pravda, že naše myšlení a chování je ovlivněno naší kulturní tradicí. Kultura je v podstatě závislost na tradičních hodnotách společnosti. Když se narodíš do určité společnosti, přisvojíš si všeobecně přijímané hodnoty její kultury. Společnost podporuješ tím, že věříš v její systém hodnot. Jak správně říkáš, dnes jsme dospěli do bodu, kdy musíme zásadně změnit systém hodnot naší společnosti, takže to zahrnuje všechny lidi, nejen zájmové skupiny, které mezi sebou bojují o to, co si která vezme. Chceme-li zásadně změnit systém hodnot, musíme si ujasnit, co je to lidská přirozenost. Musíme si uvědomit, že lidé mají nejen své individuální potřeby, ale také schopnost ztotožnit se jeden s druhým. Oboje je pravda. Nemáme jen potřeby a nemáme jen soucit. Máme oboje. A jestliže to víme, proč se nemůžeme dohodnout ? Chápu, že jsi sobecký a že máš hlad a že chceš jíst. Dokonale to chápu. Jsem stejný jako ty.

NDW: Právě v tom je celý trik - máme totiž stejné potřeby. Já nechci nic, co nechceš ty. Jakmile jednou pochopím, že se se mnou ztotožňuješ a že mi tudíž nic nevezmeš, všechno se změní.

BB: Pak můžeme spolupracovat.

NDW: Pak můžeme spolupracovat a můžeme si to vzít někde jinde; nemusíme to brát jeden druhému.

BB: Nebo to můžeme dostat jeden od druhého, ale můžeme to udělat takovým způsobem, abychom jeden druhého neokradli.

NDW: Musíme to udělat tak, aby to bylo prospěšné pro každého z nás. To jsi řekl moc pěkně, ale nevím, jak to udělat.

BB: V tom nám může pomoci takový rozhovor, jaký právě vedeme. My tu hovoříme. Lidé náš rozhovor uslyší a pak o něm budou hovořit. Ty pokračuj v tomto rozhovoru ve svých knihách a já v něm budu pokračovat ve svých knihách. Je mnoho dalších autorů a řečníků, kteří se tohoto rozhovoru účastní na různých úrovních.

Jedním z nich je například Ben Cohen, majitel známé zmrzlinářské firmy, který říká: „Mohli bychom snížit rozpočet Pentagonu o 15 procent a dát ty peníze dětem.“ To je výborný nápad. Mnoho podnikatelů a bývalých generálů s ním souhlasí. Ben věří, že jsme schopni užívat své zdroje demokraticky, abychom uspokojili skutečné potřeby lidí. Když se zeptáš obyčejných lidí, zda bychom tyto peníze měli investovat do škol pro děti, většina z nich s tím bude souhlasit. Většina lidí si to už dávno přeje, ale skutečnou kontrolu nad politikou státu mají nadnárodní korporace, jejichž sobecké zájmy je nutí udržovat v chodu vojensko-průmyslový komplex, přestože studená válka skončila před více než deseti lety A jestliže to nakonec mohou pochopit i politikové a podnikatelé, pak to může pochopit snad každý. Ben Cohen věří, že to nakonec pochopí i naši politikové.

Jedním z velkých problémů v naší společnosti je právnické vzdělání, které učí lidi žít ve své mysli, místo aby žili ve svém těle. A většina našich politiků jsou právníci, takže s nimi musíme mít velký soucit, protože jsou obvykle mezi posledními, kteří něco pochopí. Vyjít s politikem vyžaduje ohromnou lásku. Milovat politika je jako milovat advokáta. (Smích)

Před mnoha lety řekl Kierkegaard: „Člověk, který si uvědomuje svou sounáležitost s druhými lidmi, je ve spojení s Bohem.“

Duchovnost vždycky vycházela z Bytí, nikoli z principů a ideálů. Duchovnost se nezabývá tím, kdo má pravdu a kdo se mýlí a která teologie je mocnější.

Náboženská zkušenost je zážitkem důvěrného spojení. Lidé se mě často ptají, zda věřím v Boha, a já jim odpovídám: „Ne, já v Boha nevěřím, já ho prožívám.“ Prožívám ho tak, že jsem ve spojení s tebou a zároveň vnímám své vlastní bytí.

NDW: Na otázku, zda věřím v Boha, vždycky odpovídám: „Ne, já v Boha nevěřím. Já ho znám.“ A poznání není víra, poznání je poznání. Ale nakonec odpovídám stejně jako ty. Když se mě někdo zeptá, jak mohu znát Boha, odpovím: „Protože s tebou mluvím.“

BB: Správně !

NDW: Je pozoruhodné, jak často spolu souhlasíme. Ještě nikdy jsme neměli takový rozhovor jako teď. Někteří lidé, kteří nás teď poslouchají nebo čtou tuto knihu, si mohou myslit, že se známe už pětadvacet let, ale my spolu mluvíme poprvé v životě.

BB: Přece jsme si to předem nacvičili, nebo snad ne ? (Smích)

NDW: Stále mě fascinuje, jak dobře si rozumíme, ačkoli jsme se jen jednou náhodně setkali v letadle. Musím však přiznat, že jsem četl tvou knihu „Radikální upřímnost". Vlastně jsem ji nečetl celou, to bych lhal, ale přečetl jsem si několik kapitol. O knize jsem se dověděl od posluchačů na svých přednáškách. Když se mě asi po padesáté kdosi ptal, zda jsem četl „Radikální upřímnost", řekl jsem si: „Už toho bylo dost ! Copak ten chlap posílá lidi na mé přednášky ?“ A když jsem přečetl pár kapitol, napadlo mě: „Ten chlápek mi ukradl moje myšlenky !“

BB: Totéž jsem si myslil, když jsem četl „Hovory s Bohem". Myslím, Že jsi kradl mě a Wernera; jak jsi to udělal ? (Smích)

NDW: Na to se mě nedávno ptal Werner. Napsal mi dopis, v němž ocenil mou odvahu publikovat takové myšlenky, a řekl, že jsem je vyjádřil velmi srozumitelně. Bylo krásné dostat dopis od Wernera Erharda, o němž si myslím, že je brilantní myslitel. Opravdu brilantní.

BB: I já si to myslím.

NDW: A pak jsem tě potkal v tom letadle. Šel jsi uličkou ke svému sedadlu a já si říkal: „Bože, tohle je Brad Blanton !“

BB: To si dobře pamatuji. Od té doby skoro věřím v boží intervenci. Toho dne jsem zmeškal let z Dullesova letiště. Musel jsem se rychle vrátit na letiště v Charlottesvill a tam jsem nasedl do prvního letadla, které letělo na Floridu, kde jsem měl večer přednášku. Málem jsem začal věřit v boží intervenci. Samozřejmě že v nic takového nevěřím. (Smích)

NDW: Já ano ! Protože jsi tady ! Celý můj život je důkazem systému boží intervence. (Smích)

BB: Jestli budeme takto pokračovat, tak tu budeme mít zase katolickou církev. (Smích)

NDW: To je to poslední, co potřebujeme.

BB: Byl to velice zajímavý rozhovor. Moc dobře jsem se bavil.

NDW: I mně se líbil. Takových rozhovorů potřebujeme víc; člověk se musí především dobře bavit.

BB: Takže to bude naše motto.

NDW: Hovořit s tebou bylo opravdu vzrušující, Brade. Otevřeně ti musím říci, že jsi jeden z nejbrilantnějších lidí, jaké jsem kdy poznal.

BB: Děkuji. I mně se náš rozhovor líbil. Bylo to úžasné. Rád bych v něm pokračoval.

NDW: Tak to uděláme.

BB: Tak dobře. Myslím, že náš rozhovor je velmi podobný rozhovoru, který mezi sebou vedou miliony lidí na tomto světě. Určitě nejsme jediní, kdo mluví o těchto věcech. A to mi dává úžasnou inspiraci. Lidé nás rádi poslouchají, protože vědí, že to, co říkáme, je pravda. I oni o těchto věcech začínají mluvit. Všiml sis, jak neradi odcházejí z našich přednášek ? A víš proč ? Protože nechtějí odejít ve chvíli, kdy mají pocit, že jsou v kontaktu s druhými lidmi, kteří hovoří o tom, jaký život skutečně je. Lidé milují pravdu.

NDW: Amen !