Sanskrt

Sanskrt, v písmu dévanágarí संस्कृतम् a v české transkripci samskrtam, je jedním z nejstarších známých jazyků. Nejbližší český překlad slova samskrtam je "dokonale složený". Sanskrt je v současnosti považován za mrtvou řeč. Přesto je stále jedním z 23 oficiálních jazyků Indie a jako jedna z nejdokonalejších řečí je používán ve srovnávací lingvistice. V Indii a jihovýchodní Asii má sanskrt podobnou úlohu jako řečtina a latina v Evropě. V sanskrtské řeči a písmem dévanágarí je psaná významná část posvátných védských spisů (védský sanskrt) a hinduistické literatury.

Sanskrt zaznamenali staří ršiové, kteří vlastně přenesli vibrace jednotlivých prvků do slovního vyjádření. Proto se říká, že sanskrt zaznamenává ve slovní, tedy zvukové podobě, skutečnou vibraci významu daného slova. Například slovo Šánti vyjadřuje vnitřní mír. Nebo slabika Om, která zaznamenává prvotní zvuk vesmíru. I proto mají mantry sílu předávat své poselství.

Klasifikace

Sanskrt patří do indoíránské skupiny indoevropské jazykové rodiny. Je liturgickým jazykem hinduismu, buddhismu a džinismu. Ovlivnil vývoj mnoha řečí severní Indie - hindština, urdština, bengálština, maráthština, kašmírština, paňdžábština, nepálština i romština jsou řeči, které se vyvinuly ze sanskrtu.[2]

Indo-árijština

První zmínky o sanskrtu jako řeči je stará indo-árijština, ze které pochází velké množství dialektů. Velmi podobná indo-árijštině je antická iránština, jinak také avestánština, která je od indo-árijštiny prakticky nerozeznatelná. Podle teorie árijské invaze na indický subkontinent, se začalo sanskrtem (a jeho dialektem védským sanskrtem) mluvit asi v roce 5000 př.n.l. v oblasti Ardžavarta (jižní a centrální Asie). Stěhováním árijských kmenů do Persie, Mezopotámie a Anatolie se tato řeč dostala i do těchto oblastí. S jistotou je dokázáno, že určitá forma indo-árijštiny se objevuje v chetitských dokumentech pocházejících ze 1400 př.n.l.

Védský sanskrt

Nejstarší kulturní památkou, ve které je staroindický nebo védský sanskrt používán je Rgvéda. Je velice těžké zařadit Rgvédu do přesného období vzniku. Tyto hymnické texty se učily nazpaměť v rodinách bráhmanů a jejich písemná podoba vznikla mnohem později. Podle některých indologů pocházejí nejstarší texty psané védským sanskrtem z doby 2000 př.n.l., na rozdíl od znormovaného sanskrtu, který byl kanonizován gramatikem Páninim ve 4. století př. n.l. Védský sanskrt, kterým jsou psány všechny čtyři védy se liší od klasického sanskrtu tím samým způsobem, jako se liší homérovská řečtina od řečtiny klasické.

Předklasický sanskrt

Z pozdější podoby sanskrtu, tím, že zmizel z védského sanskrtu konjunktiv se vyvinul předklasický sanskrt – v letech 500 až 400 př. n. l. Toto je sanskrt, jehož gramatická pravidla popsal Pánini s tak nesmírnou přesností ve spisu zvaném Aštádhjájí, že jeho pravidla platí až dodnes a jsou považována za nejpřesnější gramatická pravidla. Pánini v tomto spisu popisuje jak fonologii, tak i gramatiku védských hymnů.

Prákrt

Z období kolem roku 300 př. n. l. se datují první písemné záznamy v tzv. prákrtu, mezi něž patří i Ašókovy nápisy na sloupech (v prákrtu magadhí). Sanskrt je v těchto písemných záznamech přizpůsoben běžně mluvené řeči a různým dialektům, které se čím dále tím více od sebe začínají lišit. Z těchto dialektů později vznikají moderní řeči jako hindština, paňdžábština a bengálština. Přesto trvá ještě dlouho – až do roku 1900 n. l., než tyto řeči vytlačí sanskrt z literatury.

Klasický sanskrt

Ve spisu Mahábhášja, který sepsal Pataňdžali v roce 200 př. n. l., který je komentářem Pániniho gramatických a fonetických pravidel, dokázal, že sanskrt je pořád ještě živá řeč, ale že dialekty odvozené z prákrtů tuto řeč zdeformovaly a že je nutná náprava a tím nutnost určitého gramatického pořádku. Toto dalo vzniknout klasickému sanskrtu a z této doby pochází termín sanskrtam (někdy samskrtam), což v češtině znamená dokonale složený.

Kulturní a náboženská řeč

Od začátku našeho letopočtu se sanskrt nepoužívá v běžné řeči, ale stává se jen řečí kulturní a náboženskou, aniž by měl přímé spojení s mluvenou řečí. Toto trvá až do 14. století, kdy tzv. neo-indické řeči, které se vyvinuly z prákrtů začínají dominovat a které nakonec v 19. století sanskrt jako literární řeč zcela vytlačí.

Fonetika a fonologie

Klasický sanskrt užívá písmo dévanágarí, které se vyvinulo z písma brahmí. Sanskrtská abeceda má 46 znaků, které jsou rozděleny do skupin podle způsobu a místa vyslovování.

Dévanágarí abeceda

Sanskrt je písmo slabičné; v každé souhlásce je bez zvláštního vyznačení obsažena hláska a. Má-li po souhlásce následovat jiná hláska než a, tak se použije zvláštní značky. Speciální značka také značí, že po souhlásce žádná hláska nenásleduje a samozřejmě velké množství výjimek. Velká a malá písmena se v sanskrtském písmu nerozlišují. K rozdělení textu na věty se používá krátké svislé čárky. Všechna písmena jsou jakoby zavěšena na horní lince, která, až na několik výjimek zůstává nepřerušena. Setkají-li se dvě nebo více souhlásek, spojují se v písmu v tzv. ligatury. Sanskrtské číslice, z nichž vznikly i naše arabské číslice jsou si velmi podobné.

Gramatika

Zrovna tak, jako čeština je sanskrt flektivní jazyk, který vyjadřuje větnou syntax pomocí flexe (skloňování a časování). Vyznačuje se bohatstvím slovních tvarů, které jsou ve srovnání s češtinou ještě mnohem obšírnější.

Osmero pojednání

Pánini (v dévanágarí पाणिनि) byl sanskrtský jazykovědec ze 4. století př. n. l. [3] znám svým spisem o sanskrtské gramatice a lingvistické morfologii zvané Aštadhjájí , což znamená "Osmero pojednání" (3959 pravidel), který je podkladem pro gramatická pojednání o sanskrtské literatuře, védángy (doslova 'údy véd'). Jsou to lingvistické disciplíny umožňující studium véd: šikšá (fonetika), kalpa (astrologie), vjákaranamluvnice), nirukta (etymologie), čhanda (védská metrika) a džjótišá (astronomie). (

Slovní druhy

Syntax

Sandhi

Sanskrt má obsáhlý systém pravidel pro změny koncových hlásek, případně počátečních hlásek následujících slov. Říká se tomu sandhiová pravidla (sandhi = „spojení“). Toto je důsledek toho, že sanskrt je mluvená řeč převedená písmem dévanágarí v úplně přesné zvukové podobě do písma. I v češtině se zvuky počátečních a koncových hlásek v běžné mluvě mění, čeština tyto změny ale nezaznamenává v písmu.