Odhalená kabala - 12. Rozdíl mezi kabalou a náboženstvím.

Lekce pro americký televizní kanál Shalom TV

Anthony Kosinec

•  Zvýrazněno: Originální texty od Rava Michaela Laitmana, PhD
•  Normální text: Komentáře od p. Tonyho Kosineca
•  Kurzíva: zdůrazněná slova
•  Kapitálky šikmé: nadpisy a překlady z Hebrejštiny

Ahoj a vítejte u Odhalené kabaly. Jsem Tony Kosinec. 

Protože se kabala zabývá spojeními člověka k vyšším silám, k duchovnu, ke Stvořiteli, obecně o ní smýšlíme jako o náboženství. Není však náboženstvím, ale je s ním spojována proto, že nábožensky založení lidé věří v existenci Stvořitele. Mají se Stvořitelem určitý vztah prostřednictvím modlitby, a také dělají věci, jednají… že cítí a jsou ujišťováni jejich tradicemi, že to je to, co od nich Stvořitel vyžaduje a tímto jednáním si k němu budují bližší vztah v kontextu náboženském.

Pokud mají všechny tyto věci – vztah, existenci Stvořitele, činy, které je k němu přiblíží – skvěle. Co více by mohlo být než to? Skvělé, vskutku není víc než to. Je však pouze otázkou, jak toho dosáhnou, způsob – paradigma, podle kterého k tomu dojdou.

Kabala není náboženství; je to metoda, vlastně je to věda. Je to způsob, jak si vytvořit přímý vztah se Stvořitelem. Používá podobné prvky, jakým jsou náboženské, ale její způsoby - paradigmata jsou úplně jiná.  

Rozdíl je v tom, zda člověk přistupuje k těm stejným prvkům s cílem dosáhnout jejich vnitřku či vnějšku. Kabala popisuje proces, který je považován za vnitřní. Rozdíl mezi těmi dvěma je velmi zřetelný, a pokud vezmeme přístup kabaly a aplikujeme ho na ty samé prvky náboženství, člověk, který dělá ty samé činy, může mít zcela rozdílné zážitky (zkušenosti) – přímé spojení s vyšší silou, zlepšené porozumění a uvědomění, nejen potěšení života, ale reality Stvořitelovi mysli. To je skutečný vztah.

Podívejme se na rozdíly, a co může člověk udělat s těmito prvky, aby dosáhl takového druhu vztahu.  

Budeme číst z článku Rava Michaela Laitmana nazvaného “Rozdíl mezi kabalou a náboženstvím.” V tomto článku poukazuje na přesné rozdíly. Jsou to maličkosti, ale tyto postřehy jsou život měnící.

Říká:

Náboženství se domnívá, že Stvořitel změní svůj postoj k člověku v závislosti na jeho činech. Věda kabaly nicméně uvádí, že vyšší síla je neměnná, a že činy člověka ji nijak nemohou ovlivnit. Místo toho, činy člověka mohou změnit jeho. Bude schopen vnímat vyšší řízení jiným způsobem, pokud jeho vlastní změny jsou zaměřeny na větší podobnost. [M1] Bude schopen vnímat Stvořitele jako laskavého a dobrého. Zvětšením rozdílu mezi jeho vlastnostmi (vlastnosti přijímání/dostávání) a těmi Stvořitele (vlastnosti dávání/odevzdání), ucítí Stvořitelův postoj jako negativnější.  

Když se podíváme na to, kde žijeme, když se podíváme na prostředí, které nás obklopuje, můžeme vidět, že jsme na svém prostředí zcela závislí. Může nám udělat cokoli, co chce.  
Jsou v něm ohromné síly, kterým se snažíme porozumět. Snažíme se o nich něco naučit prostřednictvím vědy, a do té úrovně, do jaké je umíme ovládat, tak také činíme – děláme cokoli, co můžeme, abychom je ovládali – protože jsou děsivé. A když zjistíme, že je nedokážeme ovládat, pak si k nim snažíme najít jiný přístup, snažíme se s nimi handlovat. Žádáme si od nich věcí, děláme různé druhy obětí, snažíme se jednat tak, přičemž si myslíme, že to nějakým způsobem ovlivní tyto síly, které nemůžeme ovládat přímo.  

Všechno toto handlování se skutečně počítá do toho, co můžeme nazvat “modlitbou”, protože ke všemu co vidíme, přistupujeme podle toho, jak věcem rozumíme. Věříme, že příroda reaguje tak, jako to děláme my. To znamená, že pokud uděláme nějakému člověku něco milého, tato osoba pravděpodobně udělá něco milého na oplátku nám. Tak věcem rozumíme podle naší přirozenosti. To je vlastnost našeho egoismu a kvůli němu se díváme na zákony přírody tak, že jim nerozumíme a předpokládáme, že zákon přírody také jedná egoisticky – pokud udělám něco milého jemu, udělá něco dobrého mně. Je to proto, že jsme egoisté a vše co vidíme, se nám jeví v této formě. Zjistíme tak, že se snažíme vylepšit situaci v našich životech a podmínky oproti ohromné síle tím, že jsme milí k lidem, děláme něco v rámci charity či pomáháme zvířatům, nebo děláme něco se společností, uděláme osobní oběť. Doufáme, že na oplátku k nám budou mít tyto skryté, děsivé síly dobrý postoj.  

V kabalistických textech je mnoho výrazů, které ukazují na neměnnost Stvořitelova postoje vůči stvořeným bytostem: “Neměním své jméno” (“Ani HaVaYa lo Shiniti”), “Je dobrý a dává dobro jeho stvořením, dobro a zlo (“Tov ve Metiv le Raim u le Tovim”), “Vyšší Světlo je naprosto statické” (“Ohr Elion Nimzta be Menucha Muchletet”).
Jsem si jistý, že jste to ve svatém písmě a v modlitbách viděli – o čem by to mohlo vypovídat?

O čem mluví je to, že vlastnost Stvořitele, tato vlastnost dávání / odevzdání, není něco, co by se měnilo. Není to něco, co můžeme žádat, aby se změnilo, a vždycky to funguje tím samým způsobem, vždy dělá tu samou věc. Je to to, co je nazváno, “Světlo odpočívá.” Je to také to, čím je myšlen Šabat. Šabat je považován za nejvyšší spojení s vyšším stavem, kterého člověk může dosáhnout v tomto světě, a nad tímto světem; spojení se světem Acilut. A to je považováno za to být ve stavu odpočinku.

Co znamená “odpočinek”? Světlo odpočívá (je v klidu), protože má vlastnost, která se nikdy nemění. Vždy vytváří a stará se o celé stvoření. Je to konstantní postoj všeobjímající lásky. Kabalisté, kteří vystoupili ze své přirozenosti, ze své egoistické povahy, své nižší podstaty, a pronikli do duchovního světa, nám říkají o této vlastnosti - stálosti ve Vyšším Světle a říkají nám, že příroda funguje podle zcela opačné ideje než té, kterou máme my, když se snažíme s ní handlovat.  
Vidíme, že Vyšší síla je tou, která se nemění, ani nemá potřebu se měnit, protože pokud je konstantní, pokud je dáváním, pak nemůže být dáváním jen někdy, protože pak by nebyla dáváním. Tak, buď je Vyšší silou, nebo není, a pokud, jak říkají religiózní, je Stvořitel dobrý, pak pokud necítíme, že tomu tak je, pak problém je ve skutečnosti v nás a ne ve Vyšší síle.

Proto se modlitbě říká, soudit sám sebe (sebe-posuzování) neboli sebe-analýza. To je to, když se člověk neodvolává na Stvořitele, ale soudí namísto toho sám sebe a analyzuje sebe ve vztahu s vyšší neměnnou silou. …..  Jak se člověk mění, napravuje sebe ve vztahu k neměnnému a neomezenému Stvořiteli.  

Tento postoj k sobě a ke Stvořiteli představuje rozdíl mezi kabalou a náboženstvím. Ačkoli náboženství volá po určitých osobních změnách, náboženství je založeno na prosbách k Stvořiteli. V tomto světě jsou náboženství podobná nejstarším vírám, ve kterých se značně praktikuje uplácení vyšší síly přírody.  

Takže když Ho uplatit nemůžeme, za co se modlíme? Proč Ho vyvoláváme? Musíme Ho žádat, aby nás změnil takovým způsobem, abychom Mu mohli porozumět. Musíme změnit své nástroje vnímání a nežádat Stvořitele, aby změnil svůj postoj k nám.  

Víme to podle toho, co nám kabalisté předali, protože to není něco, co bylo vytvořeno z naší podstaty, ale pochází od těch, kteří překročili tento aspekt podstaty a přinesli nám tuto ideji v kabalistických knihách, a samozřejmé Tóru a ostatní skripta, která jsou všechna součástí kabaly, a to je to, proč říkáme, že to jsou slova boží, protože pochází z úrovně nad lidskou přirozeností. A říkají nám, abychom zaujali zcela jiný, opačný postoj k tomu, co požadujeme při našem procesu vývoje. A to je důvod, proč je řečeno, že pravidlo Tóry je opakem pravidla hospodářů. “Tóra” je Vyšší Světlo; “Hospodáři” je naše podstata, naše egoistická podstata.

V článku říká:
Přesvědčení, že se postoj Stvořitele k člověku změní, vede k závisti: s kým Stvořitel zachází s větší láskou a kdo je více „bohem vyvolený”? Způsobuje to nárůst nepřátelství nejen mezi lidmi, ale také mezi náboženstvími. Představitelé různých vyznání se přou, čí modlitby Stvořitel vyslyší spíše.

Podívejme se na toto paradigma, rozdíl mezi kabalou a náboženstvím takto.

[Tony kreslí]

Vidíme, že v náboženství máme lidi v tomto světě, kteří věří ve vyšší sílu – Stvořitele. Jsou události nebo síly, situace, které k člověku přichází od této vyšší síly. Vyšší síla je odpovědná za vše v tomto pojetí. Tyto události se pociťují lidmi v tomto světě buď jako pozitivní nebo negativní. Když člověk cítí některou z těchto událostí jako negativní, pak začne provádět čin, jak je mu to vysvětlováno podle náboženského přístupu. Bude dělat takové činy, které jsou určeny k tomu, aby měly vliv na vyšší situaci tady, aby změnil tuto zkušenost z negativní na pozitivní. Takže bude dělat dobročinnost; bude se obětovávat; bude dělat cosi ve své komunitě, vše kvůli tomu, aby ovlivnil tady tohle, aby dosáhl dobrého výsledku.  

A také bude vznášet prosbu nazývanou “modlitba.” V závislosti na soucitu Pána, kterého vidí coby vyjádření rozdílu, ve který věří, že se tu uděje

[Tony odkazuje na obrázek]

ve Stvořitelově přístupu. Jinými slovy, Stvořitel je rozporuplný — někdy mi dělá dobré věci, jindy mi bude dělat špatné věci. V této kombinaci činů, které koná a v tomto prošení, bude nějaký vliv, že namísto špatného výsledku či špatného postoje Stvořitele, dojde prostřednictvím těchto věcí k jejich změně na pozitivní v prožitku člověka, který si o to žádá. Tak to znamená, že vnímání Stvořitele tímto člověkem, které má, včetně Stvořitelova postoje je zcela neslučitelné; je to proměnlivé – může být pozitivní i negativní. A tady skutečně člověk neodhalí nic o vlastní povaze Stvořitele, protože ten celý systém ovládá na základě řídícího principu, který pro něj existuje zde

[Tony kreslí]

, kterým je prožívat pouze dobré. Ale toto je „dobro“ ve smyslu definice tohoto řídícího principu, kterým je egoismus.  

To je ono, “Nechci, aby se věci tady změnili. Nechci od Stvořitele pociťovat nic nepříjemného, takže chci, aby můj stav zůstal stejný. Chci, aby Stvořitel co se týká mě, změnil svůj postoj, zatímco já obdržím pohodlný a dobrý stav prostřednictvím této definice[M2] “. nejen pro sebe. Tím myslím to, že člověk možná navenek nejedná zjevně jako egoista, nesnaží se jednat jako egoista. Mohou mít zájem o jejich rodinu, o jejich národ, o ekosystém, ale stále se snaží o to změnit Stvořitelův postoj, který je považován za špatný.

Podle kabalistického paradigma máme přesně ty samé prvky:

Máme Stvořitele;  máme lidi v tomto světě a máme události, které lidi ovlivňují. Některé z těchto událostí jsou kabalisty pociťovány za pozitivní, některé za negativní. Teď, protože kabalisté už vychází z principu, že vše, k čemu dochází, je ve skutečnosti dobré – všechny činy Stvořitele se nemění; jsou vždy dobré – proto, všechny události, ke kterým v životě člověka dochází, jsou také dobré, a kde je to místo, ke kterému se člověk může odvolávat o milost, jelikož v tomto místě tady

[Tony ukazuje na nákres]

, kde nábožensky založení lidé mohou žádat dobrý výsledek, že jim Stvořitel ukáže svou milost?

Bod změny a neměnnosti je v těchto dvou vzorech zcela odlišný. Tady

[Tony ukazuje na nákres]

shledáváme Stvořitele a všechny tyto síle jako neměnné; tady

[Tony ukazuje na nákres]

shledáváme, že postoj člověka je neměnný. Člověk se nemění a neroste.

  
Stvořitel coby neměnný a síly od Stvořitele coby neměnné znamená, že jediné místo změny je v postoji samotného člověka. Jsou více či méně schopni cítit skutečnost dobroty za každou z událostí, kterou jim Stvořitel sesílá. A protože modlitba, kterou kabalista vznáší, je žádost porozumět obojímu, neměnnosti události i té myšlence za ní, tím pracuje podle zcela jiného řídícího principu. Tímto ovládajícím principem je myšlenka stvoření, která určuje, proč je vše, co se děje, dobré. Tak postupně člověk vznáší žádost porozumět, jak je tu vše dobré a výsledkem člověk sám narůstá ve svém pochopení vidět, jak každá navenek vypadající událost ať už dobrá či špatná, je vlastně jen jiné vyjádření neměnnosti dobrého úmyslu, který přichází od Stvořitele. Výsledkem je v člověku vytvořeno vnitřní poznání prostřednictvím tohoto postoje. Tj. člověk se mění, roste a to je konstantní aktivita, zatímco tady,

[Tony odkazuje na nákres]

to je konstantní nehybost.  

Jinými slovy, to je kabalisty nazýváno „svatý neživý,” “duchově mrtvý,” není to proto, že se to nepojí se svatým či duchovním, ale protože nemá přání se skutečně změnit. Tak jeho modlitba nemění realitu člověka. Tato modlitba člověku pouze dává… je to jistý psychologický trik, který nám dodává jakýsi klid mysli, který říká, že vše je OK, ať už rozumím, či nerozumím, jak fungují zákony přírody, nebo jaký je skutečný postoj Stvořitele. Dovoluje mi cítit se pohodlně a říci, „všechno bude v budoucnosti v pořádku, v jiném světě, v jiném životě, a prosím, nic v mém okolí neměň, ale služ mi, protože světy byly stvořeny pro člověka.”

Ano, světy byly stvořeny pro člověka, ale světy byly stvořeny, aby člověka pozvedli skrz všechny různé světy, dokud člověk nedosáhne toho, čeho pro něj Stvořitel zamýšlel, to je, být Stvořiteli ekvivalentem.

A to jen proto, že kabalisté používali tuto metodu a pozvedli se na tuto úroveň, že byli schopni dát nám svatá písma a instrukce, které nyní čteme s tímto egoistickým náhledem. 

To je skutečný význam toho, co nám dali a to je způsob, jakým můžeme dosáhnout toho samého, co najdeme ve svatých písmech.

Nicméně, Stvořitel nenaslouchá slovům, která pronášíme, ale místo toho čte pocity v našem srdci. Proto je nesmyslné mrhat časem a energií na pronášení krásných frází, které nemají vnitřní srdeční význam.

Jediná věc, které se od nás žádá, je toužit po Stvořiteli celou svou bytostí, porozumět podstatě našich přání a žádat Stvořitele, aby je změnil. Nejdůležitější, nikdy bychom neměli přestat se Stvořitelem komunikovat. *

Znovu se k nám připojte

Zdroj: http://www.kabbalah.info