Rav Michael Laitman - Základní koncepty v kabale

2. díl

Předání kabaly

Veliký mudrc, rabi Akiva, (1. století př.n.l.) řekl: “‘Miluj bližního svého jako sebe sama' je souhrnným pravidlem všech duchovních zákonů.”

Jak víme, termín „souhrnný“ ukazuje na součet všech svých položek. Proto když rabi Akiva mluví o lásce k našim bližním (jednom z mnoha duchovních zákonů), o našich povinnostech vzhledem k společnosti a dokonce i ke Stvořiteli jako o souhrnném zákonu, naznačuje, že všechny ostatní zákony jsou pouhými prvky tohoto pravidla.

Avšak když se pro to snažíme najít vysvětlení, setkáváme se s ještě neobvyklejším prohlášením mudrce Hilela. Když se ho jeho žák zeptal, aby ho naučil celou moudrost kabaly, zatímco stojí na jedné noze, Hilel odpověděl: „Cokoliv, co nenávidíš, nedělej ostatním!“

Hilelova odpověď nás učí, že celá úloha, vlastně důvod pro existenci kabaly, je objasnit a naplnit jediný zákon: „Miluj svého bližního jako sebe sama.“ Jenže jak mohu milovat ostatní jako sebe? Milovat ostatní jako sebe by znamenalo neustále naplňovat všechny touhy všech lidí, když jsem neschopen naplnit dokonce i své vlastní touhy! Navíc mudrci vysvětlují, že musíme uspokojovat touhy ostatních před našimi vlastními.

Například je psáno (Tosfot, Masechet Kidušin), že když máš pouze jeden polštář, musíš jej dát svému příteli, nebo když máš jen jednu židli, měl by si ji vzít jiný člověk, zatímco ty stojíš či sedíš na zemi. Jinak nebudeš naplňovat předpis milování svého bližního. Je to uskutečnitelný požadavek? Jelikož je „Miluj bližního svého jako sebe sama“ souhrnným zákonem kabaly, podívejme se nejprve na to, co kabala je.

Kabala učí, že svět a my, jeho obyvatelé, jsme byli stvořeni pouze, abychom naplňovali zákony, které jsou zaměřeny na duchovní vývoj nad náš materiální svět. Touto cestou můžeme dosáhnout podobnosti a jednoty se Stvořitelem.

Ale proč nás musel Stvořitel vytvořit tak zkažené a dát nám kabalu pro nápravu? Kniha Zohar odpovídá na tuto otázku následujícím způsobem: „Ten kdo jí chleba někoho jiného, je zahanben se podívat do dárcových očí.“

Tudíž byl svět vytvořen, aby nás zachránil od této hanby. Zápasem s naším vlastním egoismem a napravením jej, si vysloužíme náš budoucí svět.

Abych to vysvětlil, představme si následující situaci: Bohatý muž potká svého chudého přítele, kterého dlouho neviděl. Přivede ho do svého domu, dává mu jídlo, pití a šatstvo, den po dni. Jeden den, zamýšlejíce svého přítele potěšit, se ho boháč zeptá, co jiného pro něj může udělat. Chudákovou odpovědí je: „Chci jen jednu věc, abych obdržel vše, co mi dáváš z milosrdenství, jako odměnu za mou vlastní práci. Můžeš naplnit všechny mé touhy kromě této!“

Vidíme, jak je dárce neschopen zbavit přijímajícího hanby. Naopak, čím víc laskavostí chudák přijme, tím větší je jeho hanba. Univerzum, naše malá planeta, a lidská společnost (naše pracoviště) byly stvořeny, aby nás od toho pocitu zachránily. Naší prací je vrátit se s napravenými touhami ke Stvořiteli a obdržet zaslouženou odměnu, nesmírnou rozkoš věčnosti, dokonalosti a splynutí se Stvořitelem.

Ale proč se cítíme rozpačitě a zahanbeně, když něco od někoho přijímáme? Vědci znají zákon příčiny a následku. Uvádí, že každý následek je v charakteru blízký jeho příčině či zdroji a zákony, působící ve zdroji, jsou předávány na jeho následek.

Důsledek tohoto zákona se projevuje na všech úrovních přírody: nehybné, rostlinné, živoucí a lidské. Stav jakéhokoliv minerálu je určován zákony, které jej obklopují. Jsme přivyklí tomu, a upřednostňujeme to, co jsme zažili, zatímco jsme vyrůstali. Podobně je každá částice, která představuje následek celku přitahována ke svému původu, a vše, co je v kořeni nepřítomné, je jeho následkem nenáviděno a popíráno.

Tudíž protože je Stvořitel přírody Kořenem a Zdrojem všeho, co bylo stvořeno, vnímáme všechny zákony působící v Něm jako potěšující, a vše, co je v Něm nepřítomné, jako naprosto cizí a nepřitažlivé. Například máme rádi odpočinek a nesnášíme pohyb tak moc, že se pohybujeme jen s úmyslem docílit odpočinku. To protože náš Kořen (Stvořitel), ze kterého všichni pocházíme, je naprosto nehybný. Proto je jakýkoliv pohyb opačný k naší podstatě.

Narodíme se a rosteme jako naprostí egoisté, starající se jen o sebe. Bytí egoisty je to, co nás dělá opačnými ke Stvořiteli, který oživuje veškerou přírodu. Avšak jak spadáme pod vliv společnosti, začínáme chápat potřebu vzájemné pomoci, ačkoliv její míra a směr závisí jen na úrovni vývoje společnosti.

Vytvořením naší nemocné vůle (zlého sklonu) a tím, že nám dal kabalu jako protiváhu, nám Stvořitel umožnil eliminovat projev egoismu a dosáhnout rozkoše bez hanby.

V kabale jsou dva druhy zákonů – ty, které se vztahují k jiným lidem, a ty, které se vztahují ke Stvořiteli. Avšak oba z nich jsou zamýšleny pro to, aby nás udělaly podobnými Stvořiteli. Je pro nás zcela bezvýznamné, zda jednáme v zájmu Stvořitele nebo v zájmu jiných lidí. To protože cokoliv, co překračuje hranice našeho osobního zájmu zůstává zcela nevnímatelné.

Každý pohyb, který pro dobro druhého děláme je - nakonec - pro vlastní prospěch. Je zcela nemožné udělat jakýkoliv fyzický či mentální pohyb bez předcházejícího záměru z něj odvodit alespoň nějaký prospěch. Tento zákon přírody je znám jako „absolutní egoismus.“ Pouze dodržováním duchovních zákonů může člověk dosáhnout stavu nezištné lásky k ostatním. Ti, kteří nenásledují pravidla kabaly, nemají žádný způsob, jak překročit hranice „absolutního egoismu.“

Podle kabaly jsou zákony usměrňující společenské vztahy důležitější, než zákony usměrňující vztahy se Stvořitelem. To protože když tyto zákony následujeme pod měnícími se společenskými okolnostmi, jsme schopni se napravovat efektivně a ve správném směru.

Nyní můžeme porozumět Hilelově odpovědi jeho žáku: Hlavní věcí je milovat svého bližního, zbytek jsou pouze podružné zákony, včetně těch, náležících k našim vztahům se Stvořitelem. Vlastně s Ním jeden nemůže splynout dříve, než nedosáhne lásky k ostatním. Proto prastarý mudrc poukázal na „lásku k svému bližnímu“ jako na nejbezpečnější a nejrychlejší prostředek k ovládnutí kabaly.

Teď si představte národ s populací miliónů, v němž by každý člen láskyplně a otevřeně usiloval o to pomáhat každému dalšímu členu společnosti a uspokojoval každou jejich potřebu. Nepochybně by se žádný jedinec té společnosti nemusel bát budoucnosti nebo si o sebe dělat starosti. Milióny milujících lidí by samozřejmě neustále stály nad jeho zájmy na stráži a staraly se o ně.

Avšak jelikož by národ záležel na svých členech, narušení závazku by vytvořilo vakuum, protože by někdo zůstal bez pomoci. Čím větší by byl počet narušitelů, tím více by byla pravidla, která je každý člen společnosti povinen dodržovat, narušována. Všichni jsou zodpovědní jeden za druhého, jak v dodržování zákonů, tak v přestupování jich.

Jiný prastarý mudrc, Elazar, syn Rašbiho (rabího Šimona Bar-Jochaje, autora Zoharu), má pro nás dokonce ještě větší překvapení. Říká, že nejen každý národ, ale celek lidstva, každá žijící bytost je navzájem odpovědná jedna za druhou. Elazar prohlašuje, že všechny národy budou muset dodržovat toto pravidlo a činíce tak, celý svět bude napraven. Svět nemůže být zcela napraven a pozvednut, dokud každý nepřivítá souhrnný zákon univerza.

Dokonalost a svět

Jak již víme, esence Stvořitelova zákona leží v lásce, v maximální pozornosti a soucitu ke všem členům společnosti jako k sobě. Podívejme se, zda přijmeme Stvořitelův zákon samotnou vírou, anebo je potřeba i nějaká praktická experimentace.

Doufám, že čtenáři pochopí mou nechuť k prázdné filosofii, protože na falešných závěrech jsou stavěny celé struktury a uzavírány zcela neopodstatněné závěry. Naše generace byla svědkem uvedení do praxe mnoha takových filosofií. Když se základní teoretické předpoklady ukáží falešnými, celá teorie se zhroutí a může uvrhnout do trápení milióny.

Můžeme doufat v naplnění Stvořitelova zákona a jeho zákonů na bázi prakticky získaných dat? Když sledujeme řád, který existuje v přírodě, jsme zasaženi precizností jeho řízení jak na mikro, tak na makro úrovních. Jako příklad si vezměme stvoření nám nejbližší – lidské bytosti. Buňka, která přijde od otce a dorazí na připravené, spolehlivé místo v matce, přijímá pro svůj vývoj vše potřebné, dokud se nevynoří do tohoto světa. Nic jí nemůže ublížit, dokud nezačne svou existenci jako oddělený organismus.

Když se vynoří, probudí opatrně příroda v rodičích nezbytné pocity, aby dítěti dali absolutní důvěru v jejich lásku a péči. Lidé se, stejně jako zvířata a rostliny, množí, a pak se starají o vývoj svého potomka.

Avšak mezi tím, jak se příroda stará o narození a ranný, nezávislý vývoj, a jeho pozdějším zápasem o přežití, existuje dramatický rozpor. Tento překvapující rozpor v tom, jak je svět řízen, který existuje na všech úrovních života, uchvacoval lidskou mysl od nepaměti a byl původem několika teorií:

Evoluce: Tato teorie nepokládá za nutné vysvětlit výše zmíněný rozpor. Stvořitel vytvořil svět a nad vším vládne. Je necitlivý, neschopný myslet, a druhy vytvořil v souladu s fyzickými zákony. Vytvořené druhy se vyvíjí ve shodě s evolucí, myšleno krutými zákony přežití. Tato teorie mluví o Stvořiteli jako o „přírodě,“ zdůrazňujíc tak jeho necitlivost.

Dualismus: Jelikož překvapující moudrost přírody zdaleka převyšuje lidské schopnosti, je nemožné předem určit a navrhnout budoucí organismy bez zpětné vazby. Dárce (příroda) by také měla vlastnit intelekt, paměť a pocity. Člověk rozhodně nemůže tvrdit, že je příroda řízena pouhou náhodou.

Tato teorie vedla k závěru, že existují dvě síly, pozitivní a negativní, a že obě síly vlastní intelekt a pocity. Proto jsou tyto síly schopny těmito schopnostmi obdařit cokoliv, co vytvoří. Vývoj této teorie vedl k vytvoření několika dalších teorií.

Polyteismus: Analýza působení přírody a rozdělení jejích sil podle jejich charakteru dalo vzniknout náboženstvím (jako například to starého Řecka), která obsahovala shromáždění božstev, kde každé vládlo určité síle.

Absence řízení: S objevem precizních nástrojů a nových metod výzkum v poslední době odhalil spojení mezi všemi částmi světa. Proto byla teorie o množství sil vyřazena a byla nahrazena předpokladem moudré, sjednocené síly, která řídí svět. Avšak kvůli bezvýznamnosti lidstva ve srovnání s velikostí této síly, jsme byli ponecháni bez dozoru.

Bohužel nehledě na početné teorie o stvoření světa a jeho řízení, lidstvo pokračuje ve strádání. Je nepochopitelné, proč je příroda tak něžná v matčině děloze a v ranném dětství, a tak nelítostná v dospělosti, když její pomoc zdánlivě potřebujeme ještě víc. Vyvstává otázka: Nejsme důvodem krutosti přírody vůči světu?

Všechna působení přírody jsou vzájemně propojena, proto porušením jednoho z jejích zákonů, narušujeme rovnováhu celého systému. Nezáleží na tom, zda mluvíme o přírodě jako o bezcitném, bezúčelném vedení nebo jako o Stvořiteli s plánem, cílem a moudrostí. Existujeme ve světě určitých zákonů a tím, že je přestupujeme, jsme trestáni zkaženým prostředím, společností a naším zkaženým já. Mimo to, jelikož jsou přírodní zákony navzájem propojené, porušení jednoho z nich může způsobit, že utrpíme nečekanou, tvrdou ránu z jiného směru.

Příroda či Stvořitel (což je ve skutečnosti stejné) nás ovlivňují určitými zákony, jež jsme zavázáni považovat za objektivní a povinné, a tedy je následovat. Musíme přírodní zákony pochopit, protože selhání v jejich následování je příčinou všech našich utrpení.

Je obecně známo, že lidé jsou společenská stvoření. Nemůžeme přežít bez asistence ostatních ve společnosti. Tak ten, kdo se náhle rozhodne izolovat od společnosti, bude vystaven trápením života, protože se tento jedince nebude schopen starat o své potřeby.

Příroda nám ukládá žít mezi ostatními jako jsme my a skrze komunikaci s nimi vykonávat dvě činnosti: přijímat od společnosti vše potřebné a dávat společnosti plody naší práce. Porušení kteréhokoliv z těchto pravidel narušuje rovnováhu ve společnosti a zasluhuje si tak od společnosti potrestání.

V případě nadměrného přijímání (jako třeba kradení) následuje trest společnosti rychle. Když člověk odmítne sloužit společnosti, potrestání zpravidla nepřijde vůbec nebo není přímo spojeno s přestupkem. Proto je podmínka, která člověku ukládá poskytovat společnosti službu, obvykle ignorována. Nicméně příroda jedná jako nestranný soudce a trestá lidstvo podle jeho vývoje.

Kabala zastává názor, že sekvence generací ve světě je pouhým objevováním a mizením těl, založených na proteinu, zatímco duše, která naplňuje „já“ mění svého nositele, aniž by se ztratila. Oběh stálého a omezeného počtu duší, jejich sestup do našeho světa a objevování v nových tělech nás zásobuje novými generacemi lidí. Proto jsou v ohledu k duším všechny generace, od první do poslední, považovány za jednu generaci. Není vůbec důležité kolikrát každá duše vejde a vyjde z různých těl. Pro srovnání: smrt těla nemá na duši absolutně žádný efekt, stejně jako nemají na život těla efekt ustřihnuté vlasy či nehty.

Vytvořením světů a darováním nám jich před nás Stvořitel položil cíl: dosáhnout Jeho úrovně a spojit se s Ním tím, že zdoláme Světy, které postavil. Otázkou je: musí se lidstvo cítit povinno naplnit Jeho vůli?

Kabala odhaluje úplný, uzavřený obraz Stvořitelovy kontroly nad námi. Tak dobrovolně nebo pobídnuti utrpením, v tomto životě nebo v následujícím životě, ovlivněni fyzickými, společenskými a ekonomickými faktory budeme muset jeden každý z nás a veškeré lidstvo přijmout záměr Stvoření jako úkol našeho života.

Nakonec dosáhnou jediného cíle všichni. Jediný rozdíl leží v cestě: člověk, který ochotně a vědomě postupuje vstříc cíli získává dvojnásob: ušetří čas a místo utrpení prožívá rozkoš splynutí se Stvořitelem.

Vážnost situace je v tom, že si lidstvo ještě ani nepředstavuje kalamity, které před ním leží. Cíl byl položen a zákony univerza jsou neměnné. Každodenní osobní utrpení a periodické globální katastrofy nutí každého z nás uznat potřebu dodržovat Stvořitelův zákon – anulovat egoismus a závist a místo toho rozvíjet milosrdenství, vzájemnou pomoc a lásku.

Svoboda vůle

Koncept svobody určuje celý náš život. Zvířata mají v zajetí obvykle špatné zdraví a mohou dokonce zemřít – jisté znamení toho, že příroda nesouhlasí s žádným druhem podrobení. Není to náhodou, že se po staletí lidstvo zabývalo krveprolitím a bitvami, než získalo určitou míru svobody.

I tak máme o svobodě a nezávislosti dost vágní představu. Předpokládáme, že má každý vnitřní potřebu pro svobodu a nezávislost, a že jsou nám libovolně dostupné. Ale když pozorně prozkoumáme své činy, objevíme, že jednáme nuceně a nemáme svobodu vůle vůbec.

Takovéto prohlášení vyžaduje vysvětlení: Navenek je lidská bytost vedena dvěma otěžemi: potěšením nebo bolestí (také definováno jako „štěstí“ a „trápení“).

Zvířata nemají svobodnou volbu. Lidskou výhodou nad zvířaty je, že lidé vědomě dávají přednost snášení bolesti, pokud věří, že na konci čeká potěšení. Tak souhlasí nemocný člověk s bolestivou operací, důvěřujíce, že to zlepší jeho zdraví.

Avšak tato volba je pouhou pragmatickou kalkulací v níž jeden srovnává budoucí potěšení se současnou bolestí. Jinými slovy je tato kalkulace jednoduchou matematickou operací, v níž je míra utrpení odečtena od budoucí rozkoše, a rozdíl diktuje volbu. Pokud je dosažené potěšení menší než to očekávané, člověk trpí, místo aby cítil radost.

Síla přitažlivosti k rozkoši a odtahování od bolesti je jedinou silou, která ovládá lidi, zvířata a dokonce i rostliny. Jsou jí ovládána všechna žijící stvoření na všech úrovních života, v tomto směru mezi nimi není rozdíl, protože svobodná vůle nezáleží na inteligenci.

Navíc dokonce i volba typu rozkoše je povinná a nezáleží na svobodné volbě jedince. Místo toho jsou naše volby diktovány normami a zálibami společnosti, ne svobodnou volbou jedince. Následuje, že neexistuje taková věc, jako nezávislý jednotlivec, který má osobní svobodu činu.

Lidé, kteří věří ve Vrchní Řízení, za své činy očekávají odměny a potrestání v dalším světě. Ateisté to očekávají v tomto světě. Protože očekávají za své činy odměnu či potrestání, myslí si, že mají svobodu volby.

Kořen tohoto fenoménu leží v zákonu příčiny a následku, který ovlivňuje přírodu jako celek a každého jedince jednotlivě. Jinými slovy, všechny čtyři druhy Stvoření – nehybný, vegetativní, živý a lidský – jsou neustále ovlivňovány zákonem kauzality a cíle. Jejich stav je určován vlivem vnějších příčin s ohledem na jimi zvolený, předem určený cíl, který je budoucím stavem.

Každý objekt ve světě se neustále vyvíjí. To naznačuje, že každý objekt opouští neustále pod vlivem čtyř faktorů své předchozí formy a získává nové:

1. Původ
2. Evoluce, která pramení z jeho vlastní podstaty a proto je neměnná
3. Evoluce, která se mění pod vlivem vnějších faktorů
4. Evoluce a změna vnějších faktorů

První faktor je původ neboli prvotní hmota, jeho předchozí forma. Jelikož každý objekt neustále mění svou formu, každá předchozí forma je definována jako „prvotní“ s ohledem ke své následující formě. Vnitřní vlastnosti závisí výhradně na původu, určují následující formu a představují její hlavní faktor, její individuální informaci, gen či vlastnictví.

Druhý faktor je postupem vývoje příčiny a následku, který závisí na objektu. Tento postup se nemění. Příkladem je zrnko pšenice, které se rozloží v půdě a výsledkem toho vytvoří nový výhonek. Zrnko pšenice ztrácí svou původní formu, myšleno že se zcela ztratí a získává novou formu výhonku, který vytvoří novou prvotní formu, zrnko pšenice, jelikož takový je jeho původ. Může se změnit pouze počet zrnek a případně jejich kvalita (velikost a chuť). Jinými slovy člověk může sledovat postup příčiny a následku, kde vše záleží na původu objektu.

Třetí faktor je spojení příčiny a následku v původní hmotě, která po kontaktu s vnějšími silami mění své vlastnosti. Následkem toho se kvantita a kvalita zrní mění, protože se objevují dodatečné faktory (půda, voda, slunce), které doplňují vlastnosti původní hmoty.

Jelikož síla původu převládá nad dodatečnými faktory, změny mohou modifikovat kvalitu zrní, ale ne samotného druhu, jako třeba změna zrnka pšenice v zrnko ječmenu. Jinými slovy je třetí faktor, stejně jako druhý faktor, vnitřní faktor předmětu, ale oproti druhému se může kvalitativně a kvantitativně měnit.

Čtvrtý faktor je spojení příčiny a následku mezi silami, které působí zvenčí, jako například náhoda, přírodní elementy a sousedé. Tyto čtyři faktory ovlivňují z větší části každý jednotlivý předmět.

První faktor (původ) je pro nás základní, protože jsme výtvory svých rodičů. Jako jejich potomci jsme (v určitém smyslu) jejich kopie; tj., téměř všechny atributy rodičů a prarodičů se manifestují v jejich dětech. Koncepty a znalosti, získané předky, se v potomcích manifestují jako zvyky a vlastnosti, dokonce i na nevědomé úrovni. Skryté síly dědičnosti pohánějí všechny činy potomků a jsou předávány z generace na generaci.

To dává vzniknout různým inklinacím, které mohou být v lidech sledovány: víra, kritičnost, materiální pohodlí, lakota či skromnost. Žádná z nich není získaná vlastnost; místo toho jsou dědictvím blízkých a vzdálených předků, zaregistrovaným v potomkově mozku.

Jelikož dědíme získané vlastnosti našich předků automaticky, tyto vlastnosti připomínají zrnko, které v půdě ztrácí svou formu. Nicméně, některé z našich získaných vlastností se v nás projeví opačnou cestou.

Protože se v silách prvotní hmota projevuje bez vnější formy, může tato hmota nést jak pozitivní, tak negativní vlastnosti.

Ostatní tři faktory nás také ovlivňují. Postup příčin a jejich následků, které vyplývají z našeho původu (2. faktor) je neměnný. Zrnko se rozkládá pod vlivem prostředí a postupně mění svou formu, dokud se neukáže nové zrnko. Jinými slovy první faktor získá formu prvotní hmoty; rozdíl mezi předchozí rostlinou a novým výhonkem se projevuje jen v kvantitě a kvalitě.

Tím, že přichází do tohoto světa, spadá člověk proti své vůli pod vliv společnosti a přebírá charakter a vlastnosti společnosti. Takto jsou jeho dědičné sklony změněny pod vlivem společnosti.

Třetí faktor je založen na vlivu prostředí. Každý z nás ví, jak mohou být občas naše záliby a názory převráceny pod vlivem společnosti. Na nehybné, vegetativní nebo pohyblivé úrovni přírody nemůže nic takového nastat; toto se může stát jen u lidí.

Čtvrtý faktor je přímým a nepřímým vlivem negativních vnějších faktorů (potíže a úzkost), které nemají nic dočinění s posloupným postupem vývoje původní hmoty.

Všechny naše myšlenky a činy závisí na těchto čtyřech faktorech a určují celý způsob našeho života. Jsme pod vlivem těchto čtyř faktorů stejně jako hlína v rukou hrnčíře. Vidíme tedy, že zde není svoboda touhy, že vše záleží pouze na vzájemném působení mezi těmito čtyřmi faktory, a my že nemáme kontrolu. Žádná vědecká teorie neodpovídá na to, jak zevnitř duchovno vládne hmotě, a odkud a co zprostředkovává mezi tělem a duší.

Kabala říká, že se vše, co bylo kdy ve všech světech vytvořeno, skládá jen ze Světla a nádoby, kterou naplňuje. Jediným stvořením je nádoba, která si přeje přijímat Světlo, přicházející přímo od Stvořitele. Vůle přijímat Světlo, které nádobě přináší život a potěšení, je podstata jak duchovní, tak hmotná, záležící na intenzitě touhy člověka.

Rozdíl v podstatě, kvalitě a kvantitě mezi všemi stvořenými bytostmi leží pouze v míře této touhy, která je v souladu s tím naplněna Světlem, přicházejícím od životadárného Stvořitele.

Vše, co odděluje jeden objekt od druhého a vytváří barvy, látky, vlny a jiné odlišující faktory, vychází pouze z kapacity vůle přijímat, a tedy z množství Světla, které ji naplňuje. Jinými slovy touha nějaké velikosti přinese formu minerálu; odlišné velikosti přání formují kapaliny, barvy či vlny. Vše záleží na pozici na měřítku touhy, zatímco množství Světla, které pojímá nás a všechny světy je stejné a neměnné.

Teď můžeme objasnit otázku svobody jednotlivce. Jelikož jsme již pochopili, že se jedinec skládá z vůle přijímat určité množství Stvořitelova Světla, všechny rysy příznačné této touze závisí pouze na intenzitě této touhy, na síle přitažlivosti Světla.

Přitažlivá síla, kterou obvykle nazýváme „ego,“ nás nutí zápasit o naši existenci. Pokud zničíme jednu z tužeb či snah ega, upíráme mu možnost používat její potenciální „nádobu,“ naplnění, které je jeho Stvořitelem darované právo.

Všechny své myšlenky získáváme vlivem svého prostředí, protože zrnko se vyvíjí pouze ve své půdě, v prostředí, které mu vyhovuje. Proto jedinou volbu, kterou v životě máme, je volba naší společnosti, našeho kruhu přátel. Změnou našeho prostředí nezbytně měníme své názory, protože jedinec je pouhou kopií, produktem své společnosti.

Lidé, kteří si toto uvědomují, usuzují, že jeden nemá žádnou svobodu volby, protože je produktem společnosti a jeho myšlenky neřídí jeho tělo. Místo toho jsou vnější informace ukládány v paměti mozku a mozek jako zrcadlo pouze odráží vše, co se v okolí objeví.

Náš původ je naším základním, prvotním materiálem. Dědíme své cíle a inklinace, a toto dědictví je jedinou věcí, která odlišuje jednoho člověka od druhého. Každý je společností ovlivňován jinak, proto nikdy nenajdeme dva identické lidi.

Vězte, že tento prvotní materiál je pravé bohatství jednotlivce a jeden by se ho neměl snažit upravovat, protože rozvojem svých unikátních vlastností se z osoby stává osobnost.

Proto člověk, který skoncuje i jen s jediným impulzem nebo touhou, vytváří ve světě prázdno; tento impulz či touha už nebude opakována v žádném jiném těle. Z toho vidíme, jaký zločin páchají “civilizované národy,” když nutí svou kulturu jiným národům, a když ničí jejich základy.

Avšak je ve společnosti možné usilovat o úplnou individuální svobodu? Je jasné, že aby normálně fungovala, musí společnost na jednotlivce ukládat svá omezení, zákony a normy. Následuje, že je člověk se svou společností v neustálém zápase. Zde vyvstává ještě ostřejší bod: pokud má právo diktovat pravidla společnosti většina, a masy jsou vždy méně vyvinuté než nejvyvinutější lidé ve společnosti - to by místo postupu vytvářelo úpadek.

Pokud společnost ustanoví své zákony ve shodě s duchovními zákony, ti, kteří je dodržují, neztratí jako jednotlivci možnost splynout se Stvořitelem. To protože tyto zákony jsou přirozenými zákony vlády nad světem a společností. Pokud společnost vytvoří své vlastní zákony, které odporují zákonům duchovní podstaty, ti, kteří dodržují duchovní zákony dosáhnou svého maximálního vývoje.

Podle smysluplného řízení musíme dodržovat zákony přírody, takže se budou jednotlivci a společnost vyvíjet správným směrem. Kabala nám ukládá, abychom dělali všechna rozhodnutí podle názoru společnosti. Kabala nám ukazuje, že v každodenním životě musíme přijmout názory většiny, a v duchovním vývoji musíme následovat názory vyvinutých jednotlivců.

Toto pravidlo se nazývá “přírodním zákonem řízení.” Všechny pravidla a zákony kabalistické vědy se skládají ze zákonů přírodního řízení. Zatímco skrze kabalu studujeme vzájemná propojení mezi zákony, které ovlivňují náš svět Shora dolů, bude objasněno, že ve společnosti je zákon vlivu většiny přirozený.