Rav Michael Laitman - Základní koncepty v kabale

3. díl

Esence a účel kabaly

· Co je esencí kabaly?

· Je účel kabaly zaměřen na život v tomto světě nebo v budoucím?

· Kdo má z kabaly prospěch, Stvořitel nebo Jeho stvoření?

Kabalisté kteří dosáhli Stvořitele cítí, že je zcela laskavý. Vysvětlují, že nemůže ničemu ve světě způsobit ani nejmenší bolest, protože egoismus, vůle přijímat pro sebe samého, příčina veškerých nepříjemných pocitů, v Něm chybí.

Ubližujeme druhým s jediným cílem, uspokojit naši vlastní chtivost po něčem. Kdyby tento pocit člověka neustále nesvíral, nebyl by pro zlo ve světě základ. Jelikož vnímáme Stvořitele jako absolutně dokonalého a celistvého, vede v Něm absence vůle „získávat“ k absenci jakéhokoliv zla.

Pokud je tomu tak, pak by se nám měl zdát absolutně vlídný; pocit, který každého uchvátí v momentech radosti, rozkoše a naplnění. Avšak jelikož vše, co cítíme, přichází od Stvořitele, všechna Jeho stvoření by měla cítit jen dobro a vlídnost…A co místo toho cítíme?!

Celek přírody se skládá ze čtyř úrovní: nehybné, rostlinné, pohyblivé a lidské. Každá úroveň podstupuje smysluplný vývoj: pomalý, postupný růst příčinou a následkem. Připomíná to na stromě rostoucí ovoce, které se stane přitažlivým a poživatelným pouze na konci svého zrání.

A přesto kolika přechodnými stavy ovoce od začátku do konce svého růstu prošlo? Přechodný stav neodhaluje o konečném stavu, kdy se stává vyzrálým a sladkým, nic. Místo toho je to naopak: nakolik je zralé ovoce dobré na svém konci, natolik je hořké a tvrdé během svého zrání.

Stejné se děje ve zvířecím světě: mentální kapacita zvířete je v dospělosti omezena, ale zatímco roste, jsou jeho omezení ve srovnání s lidským dítětem nepatrná. Jednodenní tele má například všechny vlastnosti plně vzrostlého býka. Pak se v podstatě přestane vyvíjet, což jej staví do protikladu s lidskými bytostmi, které získávají inteligenci na vrcholu života, ale jsou zcela bezmocné a ubohé v první letech života.

Rozdíl je natolik překvapující, že kdyby se díval na novorozené tele a novorozené dítě někdo, kdo není obeznámen s cestami našeho světa, vyvodil by, že z lidského dítěte nebude nic, zatímco z telete se stane přinejmenším nový Napoleon.

Zpravidla jsou přechodné stavy opačné ke konečnému výsledku. Proto pouze ten, kdo zná konečný výsledek, přijme a porozumí nepřitažlivé formě během vývoje objektu. To proto často lidé vyvozují špatné závěry, neschopni předpovědět konečný výsledek.

Ve skutečnosti jsou způsoby Stvořitelova řízení světa smysluplné a projeví se pouze na konci vývoje. V Jeho přístupu k nám se Stvořitel řídí principem „absolutního dobra,“ beze stopy zla; a smysl Jeho řízení je dokazován v našem postupném vývoji. Nakonec budeme schopni přijmout všechno dobro, které pro nás bylo připraveno. Tento cíl bude nepochybně dosažen ve shodě s Jeho plánem.

Ve správném směru jsou pro nás připraveny dvě cesty vývoje:

· Cesta utrpení, nutící nás mu unikat. Nevidíme cíl a jsme nuceni utíkat od bolesti. Tato cesta se nazývá „nevědomá evoluce“ nebo „cesta bolesti.“

· Cesta vědomého, bezbolestného a rychlého duchovního vývoje tím, že následujeme kabalistickou metodu, která napomáhá rychlému dosažení žádoucího výsledku.

Úlohou objevování všech zákonů vývoje za použití kabalistické metody je rozpoznat v nás zlo a dobro, rozvíjet rozpoznání zla. Dodržování duchovních zákonů se můžeme zbavit veškerého zla. To protože rozdíl ve vývoji člověka tvoří buď hlubší nebo povrchnější, a silnější nebo slabší touha se jej zbavit.

Zdrojem veškerého zla je náš egoismus, protože je opačný přirozenosti Stvořitele, který si nám přeje věnovat jen dobro. Jelikož vše, co vnímáme jako příjemné, přichází osobně od Něj, je blízkost ke Stvořiteli vnímána jako potěšení a stupeň vzdálenosti od Něj je úměrně vnímán jako utrpení.

Protože Stvořitel egoismus nenávidí, lidé si jej také oškliví; v závislosti na míře svého vývoje. Postoje k egoismu mají širokou škálu, od přijímání egoismu jako normálního v duchovně nevyvinutém člověku, který jej používá bez omezení (až k neskrývanému kradení a vraždění), k vyvinutějšímu člověku, cítícímu kvůli otevřeným projevům egoismu hanbu, ke skutečnému odporu k egoismu v duchovně vyvinutém jedinci.

Tak shledáváme, že odpovědi na původní otázky jsou následující:

· Esence kabaly člověku umožňuje dosáhnout konečné úrovně vývoje pozitivní cestou a aniž by trpěl.

· Cílem kabaly je dosáhnout konečné úrovně, v závislosti na duchovní práci, kterou na sobě člověk v tomto světě vykonával.

· Kabala nebyla stvořeným bytostem dána pro jejich blahobyt, byla jim dána jako instrukce k sebezdokonalení.

Z Doslovu k Zoharu

Kabala vysvětluje, že správné, důsledné dodržování duchovních zákonů vede k přilnutí ke Stvořiteli. A přece, co slovo „přilnutí“ znamená? Kvůli omezením času, trojrozměrného prostoru, a tělesných potřeb naše myšlenky nemohou pochopit Stvořitele. Proto dokud jsou naše myšlenky svázány těmito limity, nemůžeme být objektivní.

Jak překračujeme naše ego, vůle přijímat a definice času, prostoru a pohybu se mění. Vyžadují duchovní dimenzi. V tom stavu naši vůli přijímat kontrolujeme a nejsme jí ovládáni. Proto naše myšlenky nezávisí na vůli přijímat a z toho důvodu jsou objektivní.

Výsledkem toho nabízí kabala dosažení rovnocennosti vlastností a činů se Stvořitelem jako prostředků přibližování se k Němu. Říká se: splyň s Jeho činy, buď tak vlídný, laskavý a pokorný jako On. A přesto, jak si jeden může být jist, že činy Stvořitele a Stvořitel sám jsou jedním a tím stejným? Navíc proč bych s Ním měl imitováním Jeho činů splynout?

V hmotném světě si představujeme slučování či soudržnost jako zkracování vzdálenosti mezi těly a oddělení chápeme jako vzdalování se jednoho od druhého. Avšak duchovní říše takové koncepty jako čas, prostor a pohyb postrádá. Proto rovnocennost vlastností mezi dvěma duchovními tyto objekty k sobě přitahuje a rozdílnost vlastností je rozděluje. Nemůže zde být přilnavost či oddělení (v kontrastu k přilnavosti či odlučování v prostoru), protože samotný
duchovní objekt nezabírá žádné místo.

Stejně jako rozděluje sekera fyzický objekt, objevení nové vlastnosti v duchovním objektu jej rozděluje do dvou částí. Tedy pokud je rozdíl mezi vlastnostmi zanedbatelný, pak jsou duchovní objekty jeden k druhému blízko. Čím větší je rozdíl mezi jejich vlastnostmi, tím vzdálenější jsou jeden druhému. Pokud se navzájem milují, jsou duchovně „blízko,“ a vzdálenost mezi jejich tělesnými skořápkami není důležitá. Vztah mezi nimi je určován jejich duchovní přitažlivostí.

Pokud má jeden rád něco, co je druhým neoblíbeno, závisí vzdálenost mezi nimi na rozdílu v jejich názorech a pocitech. Pokud má jeden z nich rád vše, co druhý nenávidí, jsou pokládáni za zcela opačné.

Tak vidíme, že v duchovním světě (světě přání) hraje podobnost nebo rozdíl v žádostech, touhách, ideách a vlastnostech roli sekery, rozdělující duchovno na části. Vzdálenost mezi duchovními objekty je určována rozsahem nesnášenlivosti mezi jejich pocity a vlastnostmi.

Proto přistupujeme ke Stvořiteli následováním jeho vůle, pocitů a myšlenek. Jelikož Stvořitel jedná jen pro dobro Svých vytvořených bytostí, musíme my také našim bližním bytostem přát dobro a být ke všem z nich dobří. Poněvadž existujeme v materiálním světě, není minimum, nezbytné pro existenci těla, považováno za projev egoismu.

Můžeme ostatním činit dobro s naprostou obětavostí? Stvořitel nás nakonec vytvořil jako absolutní egoisty, vlastnící vůli užívat si. Nemůžeme svou podstatu změnit, a dokonce i když budeme jeden k druhému dobří, budeme se z toho vědomě či nevědomě snažit získat nějaký prospěch. Pokud nevidíme nějaký vlastní prospěch, nejsme pro dobro druhého schopni udělat ani nejmenší pohyb.

Lidé vskutku nejsou schopni změnit svou přirozenost absolutního egoismu, natož jej změnit v něco zcela opačného (být dobří aniž bychom na oplátku dostávali čest, odpočinek, zdraví či peníze). Proto nám byla dána metoda dodržování duchovních zákonů skrze kabalu. Není jiného prostředku, kterým by naše podstata mohla být změněna.

Tělo a jeho orgány vytváří jediný celek a neustále si vyměňují vjemy a informace. Když například tělo cítí, že může jedna z jeho částí vylepšit jeho celkový stav, tato jednotlivá část to okamžitě cítí a plní tuto vůli. V případě že nějaká část těla trpí, ví to okamžitě celé tělo a snaží se situaci zlepšit.

Z tohoto příkladu může jeden porozumět stavu člověka, anebo spíše stavu duše, která dosahuje jednoty se Stvořitelem. Než se oblékne do těla, je duše se Stvořitelem zdánlivě jediný celek. Avšak poté, co se oblékne do těla, se od Něj zcela oddělí kvůli rozdílu mezi vlastnostmi Stvořitele a vlastnostmi těla.

To znamená, že tím, že duši vštípil egoistické vnímání, vytvořil mimo Sebe Stvořitel něco jiného, protože v duchovním světě rozdělují objekty odlišné touhy. Proto se z objektu (duše) a z egoismu (těla) stávají oddělené části. Člověk je vzdálen Stvořiteli podobně jako orgán, který byl odseknut od těla. Jsou si navzájem tak vzdáleni, že člověk Stvořitele vůbec necítí. Vzdálenost je vskutku tak velká, že v Něj můžeme jen věřit, ne Ho znát.

Proto pokud tím, že své vlastnosti uděláme odpovídající těm Jeho (tj. dodržováním duchovních zákonů a přeměnou egoismu, který nás od Stvořitele odděluje, v altruismus), dosáhneme Jeho myšlenek a přání. Odhalíme také tajemství kabaly, ježto Stvořitelovy myšlenky jsou tajemstvími univerza!

Kabala má dvě části: odhalenou a skrytou. Obě představují Stvořitelovy myšlenky. Kabala je jako lano, hozené svrchu člověku, topícím se v moři egoismu. Dodržováním duchovních zákonů se člověk připravuje na druhé, hlavní stádium, kdy ten, kdo dodržuje, a ten, kdo ukládá, duchovně splynou.

Ti, kteří dodržují duchovní zákony, procházejí pěti úrovněmi: Nefeš, Ruach, Nešama, Haja a Jechida. Každá úroveň se skládá z pěti pod-úrovní, které jsou pak rozděleny do dalších pěti pod-úrovní. Celkově se žebřík duchovního vzestupu neboli blízkosti ke Stvořiteli skládá ze 125 stupňů. Pět hlavních stupňů tohoto žebříku se nazývá „světy.“ Jejich pod-úrovně se nazývají Parcufim, které se skládají ze Sefirot.

Vše, co existuje v určitém duchovním světě, vnímá objekty v tom světě a pod ním. Avšak nemohou si ani představit či cítit cokoliv z vyššího světa. Proto ten, kdo dosáhne jedné ze 125 úrovní, dosáhne všech duší, které tam existují z minulosti, přítomnosti a budoucích generací, a zůstává tam s nimi. My, kteří existujeme jen v našem světě, jsme neschopni si představit či cítit cokoliv, co existuje na jiných úrovních nebo v jiných světech, včetně těch, kteří je obývají.

Kabalisté, kteří na své cestě ke Stvořiteli dosáhli určité úrovně, tu úroveň mohou popsat výrazy, kterým mohou porozumět jen lidé, kteří jí dosáhli. Ti, kteří popisované úrovně nedosáhli, mohou být takovými popisy zmateni a svedeni ze správného pochopení.

Jak bylo řečeno výše, naše cesta ke Stvořiteli je rozdělena do 125 úrovní/stupňů, ale jeden je všechny nemůže zdolat, dokud nedokončí svou nápravu. Mezi všemi generacemi a tou poslední, úplně napravenou, jsou dva rozdíly:

1. Pouze v poslední generaci bude možné dosáhnout všech 125 stupňů.

2. V předchozích generacích mohlo jiných světů dosáhnout pouze pár lidí. V poslední generaci bude schopen vystoupit skrze duchovní úrovně a splynout se Stvořitelem každý.

Termín „poslední generace“ se vztahuje ke všem lidským generacím od roku 1995 a dále, protože podle Knihy Zohar to byla doba, kdy lidstvo vstoupilo do nové fáze – fáze Poslední Nápravy. V kabale se tato perioda nazývá také „čas vykoupení,” kdy je lidstvo předurčeno vyjít ze svého nejnižšího stavu.

Rašbi a jeho žáci vystoupali všech 125 úrovní. Proto byli schopni napsat Knihu Zohar, která zahrnuje všech 125 úrovní světů. V Zoharu je proto řečeno, že bude kniha odhalena pouze na „konci dnů,“ myšleno v předvečer konce nápravy. Jiné generace nemohly konce nápravy dosáhnout. Proto nemohly této knize porozumět, protože nebyly schopny zdolat všech 125 úrovní, z nichž je Kniha Zohar napsána. V naší generaci můžeme všichni dosáhnout 125. úrovně; v té době budeme moci Knihu Zohar pochopit všichni.

Fakt, že současný kabalista uspěl v úplném komentáři Knihy Zohar je znakem, že jsme všichni na prahu poslední generace, a že může Knize Zohar rozumět každý. Před naší dobou se ve skutečnosti neobjevil ani jediný komentář ke Knize Zohar. Dnes je nám ke Knize Zohar dostupný jasný a úplný komentář Sulam, napsaný Baal HaSulamem; právě tak, jak by to v poslední generaci mělo být.

Avšak měli bychom pochopit, že se duchovní akce nedějí stejným způsobem jako fyzické akce: tedy že příčina a následek nenásledují přímo. V naší době je duchovní stav světů připraven pro příchod Mesiáše (síly, která vytáhne Stvoření z egoismu a přivede jej k altruismu). Ale to nám dává pouze možnost k dosažení, zatímco skutečné dosažení závisí na nás a našich duchovních úrovních.

Se Stvořitelem se můžeme sjednotit tím, že s Ním srovnáme naše vlastnosti, touhy a cíle, tím že úplně zničíme egoismus a budeme nezištně dělat dobré věci. Avšak vyvstává otázka: kde najde úplný egoista (člověk neschopný udělat duchovní či fyzický pohyb, pokud to neskýtá osobní prospěch) sílu a motivaci žít pro dobro ostatních?

Odpověď na tuto otázku může být jednoduše pochopena příkladem ze života:

Představte si situaci, kdy si někomu, kdo je ve vašich očích důležitý, přejete z celého srdce dát dárek. Představte si, že ten člověk bude souhlasit s přijetím vašeho dárku nebo že k vám přijde domů na večeři.

Ačkoliv utrácíte peníze a těžce pracujete, abyste důležitého hosta dobře pohostili, těšíte se z toho jako byste to nebyli vy ale host, kdo vám dělá laskavost, dávajíce vám a zabavujíce vás tím, že svolí přijmout vaše pohoštění. Proto kdybychom si dokázali představit Stvořitele jako někoho, koho respektujeme, působili bychom Mu potěšení s radostí.

Zákony univerza můžeme dodržovat pouze pokud pojmeme Stvořitelovu velikost. Pak když pracujeme pro Jeho dobro a uvědomujeme si Jeho majestát, je to jako bychom přijímali od Něj. Nicméně, jelikož naše myšlenky závisí na vlivu společnosti a společenského prostředí, vše, co chválí společnost, se pozvedá v očích jednotlivce. Proto je nejdůležitější věcí být mezi tolika lidmi, kteří velebí Stvořitele, jak je jen možné.

Pokud se naše okolí ke Stvořiteli nevztahuje na náležité úrovni, nedovolí nám dosáhnout duchovna. Student by se měl cítit jako nejmenší ze studentů. Tím způsobem může absorbovat názory společnosti, a v tom stavu ty názory považuje za důležité. Odsud pochází truismus „Kup si přítele.“ Vskutku, čím víc lidí mě bude ovlivňovat svými názory, tím pilněji na sobě a na nápravě svého egoismu budu schopen pracovat, abych ucítil Stvořitele.

Říká se, že by každý člověk měl dosáhnout Kořene, zdroje své duše. Jinými slovy by konečným cílem mělo být úplné splynutí se Stvořitelem. O Stvořitelových vlastnostech se pojednává jako o Sefirot. Proto zatímco studujeme Sefirot a jejich akce, je to jako bychom se učili tyto vlastnosti, splývali s nimi a sjednocovali se Stvořitelovou myslí, stávali se jedním se Stvořitelem.

Důležitost kabaly pramení z faktu, že zatímco ji studujeme, učíme se, jak byly stvořeny světy, a jak jsou řízeny. Studiem Stvořitelových činů a vlastností objevujeme, jakými bychom měli být, abychom se s Ním sjednotili.