Rav Michael Laitman - Základní koncepty v kabale

4. díl

Jazyk kabaly

Protože je náš slovník omezený vnímáním našeho světa, které je spojeno s koncepty času, prostoru a pohybu, nemáme k vyjadřování či sdělování duchovních konceptů slova. Celý náš slovník jsme vyvinuli z bytí v tomto světě, a tak pokud chceme k pojmenování duchovních fenoménů používat světská slova, jsou taková slova nedostatečná.

Je obtížné najít slova, která vysvětlují zážitek duchovna někomu, kdo jej nikdy nepocítil. Ačkoliv chceme popsat duchovní objekt, máme k jeho pojmenování jen slova z tělesné existence. Pokud ve slovech nenajde precizní shodu ani jeden koncept, rozpadne se pravý význam celé vědy. Tak zůstává problém líčení duchovního světa bez vhodných slov či jazyka, který by jej popisoval, nevyřešen.

Každý objekt a akce v našem světě pochází z odpovídajících objektů a akcí v duchovním světě. Z toho důvodu našli kabalisté spolehlivý způsob, jak jeden druhému sdělovat informace a vědomosti. Používají jména předmětů a činů (větví) v našem materiálním světě, aby popsali odpovídající předměty a činy (kořeny) v duchovním světě.

Tento jazyk byl vyvinut lidmi, kteří duchovních světů dosáhli, zatímco stále žili v našem světě, a přesně tyto shody znali. Proto jej kabalisté trefně pojmenovali „jazyk větví.“

Z toho můžeme porozumět zvláštním jménům, které v kabalistických knihách nacházíme, popisům akcí, které vnímáme jako divné příběhy nebo dětské pohádky. Přesto však je to jazyk velmi přesný, protože mezi každým kořenem a jeho větví je přesná a unikátní shoda.

Není divu, že je zde taková shoda, protože tvůrci jazyka větví existovali současně jak v duchovním, tak ve fyzickém světě. Proto je nemožné zaměnit jen jediné slovo, a jakkoliv absurdní se to může zdát, větev by měla přesně odpovídat kořeni.

Co odděluje duchovní objekty není prostor, ale jejich duchovní nesouhlasnost a rozdílnost vlastností. Proto určuje počet duší, myšleno oddělených duchovních objektů, počet lidí ve fyzickém světě.

Na počátku Stvoření tu byla jedna společná duše: Světlo (potěšení) a odpovídající tělo (touha), Adam. Tato splývala v adhezi se Stvořitelem, a proto přijímala maximální rozkoš. Podstata duše je pouze vůle přijímat potěšení a duše byla ve shodě s touhou naplněna potěšením. Avšak poté co přijala potěšení, ucítila duše hanbu. V našem světě se stejně cítí kdokoliv, kdo obdrží dárek či laskavost.

Rozsah pocitu hanby záleží na duchovním vývoji člověka. Pouze tento pocit nás neustále drží v mezích a nutí nás dodržovat zákony společnosti. Stejný pocit tvoří základ našich snah po znalostech, bohatství, uznání ve společnosti a cti.

Poté, co cítila palčivou hanbu, odpovídající přijatému potěšení, objevila duše, že jediným způsobem jak se jí zbavit, je přestat se z potěšení těšit. Avšak jelikož Stvořitelova touha byla blažit duši, souhlasila duše s přijetím této rozkoše – ne kvůli ní, ale kvůli Stvořiteli.

Stejně jako v našem světě; čím víc potěšení získá dítě z jídla - jako třeba „jezení pro maminku“ - tím větší rozkoš dává rodiči. V této situaci by měla duše neustále kontrolovat množství potěšení, které přijímá pouze s cílem těšit se kvůli Stvořiteli.

Avšak jelikož společná duše nedokázala okamžitě překonat svou přirozenou touhu těšit se pro vlastní dobro (tak veliká byla!), byla roztříštěna do myriády úlomků. Na těchto úlomcích bylo lehčí pracovat, tedy neutralizovat sobeckou vůli si užívat.

Jelikož v duchovním světě neexistuje vzdálenost a blízkost je určována podobností činů a myšlenek (přitažlivost, láska), duše, které přijímají „kvůli Stvořiteli,“ jsou Mu blízko, protože jeden druhého těší, právě tak jako matka a její dítě.

Blízkost je určována tím, jak moc potěšení přijme duše pro dobro Stvořitele. Vůle přijímat v nás instinktivně pracuje, ale naše touha zbavit se hanby a těšit se kvůli Stvořiteli vyžaduje zvláštní a neustálé úsilí.

Duše, která přijímá kvůli sobě, je Dárci ve svém záměru a duchovním činu opačná. Čím větší potěšení sobecky přijme, tím větší je její protiklad ke Stvořiteli.

Jelikož rozdíl v přáních odvádí člověka od Stvořitele, byly na odlišných úrovních vzdálenosti zformovány odlišné světy dolů do našeho světa. Zde je každé části společné duše dáno určité období času (životní délka) a opakované možnosti (životní cykly) k nápravě.

Člověk se narodí jen s vůlí přijímat potěšení pro sebe. Všechny naše „osobní“ touhy pochází ze systému nečistých sil. Jinými slovy jsme Stvořiteli nekonečně vzdáleni, nemůžeme Ho cítit, a jsme tedy považováni za „duchovně mrtvé.“

Avšak pokud, zatímco se sebou zápasí, získá touhu žít, myslet a jednat jen kvůli druhým a Stvořiteli, takové očištění duše mu umožní se postupně přibližovat Stvořiteli, dokud s ním úplně nesplyne. A jak jeden přichází ke Stvořiteli blíž, cítí rostoucí rozkoš.

Je to pro tuto transformaci duše, že byl náš svět a všechny duchovní světy (kroky na cestě ke Stvořiteli) stvořeny. Splynutí se Stvořitelem je úkol, kterého musí každý dosáhnout, zatímco stále žije v našem světě.

Náš svět je neprotikladnějším bodem ke Stvořiteli – opačný k Jeho vlastnostem. Tím, že se zbavujeme sobecké touhy užívat si, přistupujeme k Němu, a tak získáváme dvojnásob: užíváme si přijímání potěšení od Něj, a zároveň si užíváme, že těšíme Jeho. Stejným způsobem si užívám, když jím jídlo své matky, vychutnávám si jídlo a jsem rád, že ji to těší.

Mělo by být poznamenáno, že zatímco je egoistické potěšení krátko trvající a omezené velikostí touhy (nemůžeme sníst dvě večeře), člověk může nekonečně dávat, sdílet a přijímat pro dobro druhého. Adekvátně je také potěšení, které přijímá, nekonečné!

Každý svět se se vším, co jej obývá (včetně našeho světa), sjednocuje ve Stvořiteli v jediný plán věnovat duši nekonečnou rozkoš. Tato jediná myšlenka, tento cíl, zahrnuje celé Stvoření od počátku do konce. Veškeré utrpení, které cítíme, naše práce na sobě a odměna, jsou určovány pouze touto myšlenkou.

Po individuální nápravě se všechny duše opět spojí do jedné duše jako předtím. Tak se potěšení, přijaté každou duší, nejen zdvojnásobí z přijímání rozkoše a těšení Stvořitele, ale je vynásobeno množstvím znovu sjednocených duší.

Mezitím se, zatímco na sobě lidé pracují a duchovně stoupají, jejich oči začínají otvírat a ostatní světy se zviditelňují. Tak, zatímco stále žijí v tomto světě, dosahují všech světů.

Zdánlivě absurdní jazyk kabaly se pro ně stává jazykem činů, myšlenek a pocitů; koncepty, které jsou v našem světě protikladné, se sjednocují v jediný Nadpozemský Kořen.

Z Předmluvy k Zoharu

Kniha Zohar byla nezasvěceným skryta ode dne svého stvoření. Nyní dozrály podmínky pro její odkrytí veřejnosti. Abychom Zohar zpřístupnili každému čtenáři, musíme uvést několik vysvětlení.

Nejprve by mělo být poznamenáno, že vše popsané v Zoharu je pořadí Sefirot: Keter, Chochma, Bina, Chesed, Gevura, Tifferet, Necach, Hod, Jesod, Malchut a jejich kombinace. Stejným způsobem, jakým se dá vyjádřit jakákoliv myšlenka omezeným počtem písmen abecedy, tak jsou kombinace Sefirot dostatečné k popisu každé duchovní akce či objektu.

Avšak jsou zde tři jasné hranice, spojené se čtyřmi úrovněmi vnímání (či dosažení) v našem světě, které by člověk měl mít na paměti: Hmota, Forma ve Hmotě, Abstraktní Forma a Esence. Tyto čtyři úrovně dosažení existují také v deseti Sefirot.

První hranice: Zohar zkoumá pouze Hmotu a Formu ve Hmotě, ale žádným způsobem se nezabývá Abstraktní Formou a Esencí.

Druhá hranice: Vše, co bylo vytvořeno, se skládá ze tří úrovní:

1. Svět Ejn Sof (Nekonečno);

2. Svět Acilut;

3. Svět Beria, Jecira, a Asija (BJA).

Zohar studuje pouze tři poslední světy BJA. Nestuduje světy Ejn Sof a Acilut stojící o samotě, ale pouze to, co světy BJA přijímají od Acilutu a světa Ejn Sof.

Třetí hranice: Každý ze světů BJA se skládá ze tří úrovní:

· Deset Sefirot, které představují Stvořitelovu část v každém světě;

· Lidské duše;

· Vše ostatní, co existuje: Mala'achim (andělé), Levušim (oděvy), a Hejchalot (paláce).

Kniha Zohar studuje lidské duše, zatímco ostatní objekty jsou analyzovány pouze s ohledem na lidské duše. Je hodno poznamenat, že všechny chyby, nepřesnosti a falešné představy jsou výsledkem překročením těchto tří hranic.

Následující Sefirot odpovídají čtyřem zkoumaným světům—Acilut, Beria, Jecira, Asija (ABJA):

· Sefirat (Sefira Chochmy) Chochma odpovídá světu Acilut;

· Sefirat Bina odpovídá světu Beria;

· Šest Sefirot, od Chesed k Jesodu, souhrnně zvané Tifferet, odpovídají světu Jecira;

· Sefirat Malchut odpovídá světu Asija.

Vše, co existuje nad světem Acilut, se týká Sefiry Keter.

Nicméně každý z výše zmíněných světů je také rozdělen do deseti Sefirot. Dokonce i ten nejmenší objekt v jakémkoliv ze světů je rozdělen (nebo se skládá z) deseti Sefirot.

Zohar každé Sefiře připisuje specifickou barvu (kresba 2):

· Bílá odpovídá Sefiře Chochma;

· Červená odpovídá Sefiře Bina;

· Zelená odpovídá Sefiře Tifferet; a

· Černá odpovídá Sefiře Malchut.

Kresba 2

Ačkoliv je Světlo, které naplňuje Sefirot bezbarvé, přijímající jej vidí v odpovídajícím odstínu.

Tak je Světlo, které ve všech pěti světech (od Ejn Sof do našeho světa) vyzařuje od Stvořitele, absolutně bezbarvá, nevnímatelná substance. Pouze poté co jakoby přes barevné filtry projde světy a Sefirot, jej vnímáme jako že má určitou barvu a intenzitu, v závislosti na úrovni duše, která Světlo přijímá.

Například svět Acilut předává Světlo bez jakéhokoliv zabarvení, protože má tento svět podobné vlastnosti jako ty Světla. Proto je barva Světla ve světě Acilut definována jako bílá. Vlastnosti ostatních světů se odlišují od vlastností Světla, proto na ně každý z nich působí v závislosti na své duchovní blízkosti ke Světlu.

Pokud Světlo přirovnáme k papíru, pak na něm napsaná zpráva představuje informace a jeho barva vystupuje proti bílému pozadí. Stejným způsobem, tím, že vnímáme červenou, zelenou a černou, jsme schopni vnímat Světlo.

Svět Acilut (Sefirat Chochma) je bílé pozadí knihy, proto nejsme schopni jej uchopit. Avšak Bina (svět Beria), Tifferet (Jecira) a Malchut (Asija), které příslušně odpovídají červené, zelené a černé, nám poskytují informace na základě svých kombinací, interakcí a reakcí ke Světlu, procházejícím ze světa Acilut do našeho světa.

Proto je to jakoby světy Beria, Jecira a Asija formovaly koncentrické obaly světa Acilut. Nyní se podívejme na čtyři druhy dosažení objektu – Hmota, Forma ve Hmotě, Abstraktní Forma a Esence.

Představme si, že objekt je nepoctivý člověk:

· Hmota je tělo toho člověka;

· Forma ve Hmotě je vlastnost nepoctivosti;

· Abstraktní Forma je nepoctivost, jak je vnímána bez ohledu na Hmotu;

· Esence člověka (která je naprosto nepředstavitelná, pokud je oddělená od těla).

Našimi smyslovými orgány si nemůžeme Esenci představit samu o sobě, ani doplněnou jakoukoliv fantazií. Můžeme dosáhnout pouze akcí a reakcí na obklopující realitu a různé interakce s Esencí. Například když zkoumáme objekt, nevnímá oko objekt samotný, ale jeho interakci se světlem, nebo spíš interakci světla s okem. Naše sluchové orgány nevnímají zvuk, ale interakci vln s našimi smyslovými orgány. Náš chuťový orgán nevnímá objekt samotný, ale interakci slin, nervových zakončení a žláz s objektem.

Všechny naše vjemy odhalují pouze vzájemná působení reakcí Esence, ne Esenci samotnou. Dokonce i náš hmatový orgán, který nám poskytuje informace o tvrdosti a teplotě předmětu, nám neodhaluje předmět samotný, ale umožňuje nám ho soudit pouze na základě naší reakce, když se ho dotýkáme a vnímáme jej.

Tak leží maximální dosažení světa ve výzkumu toho, jak nás Esence ovlivňuje. Avšak jelikož si, aniž bychom ji alespoň jednou neucítili, nemůžeme Esenci představit ani v našich nejdivočejších fantaziích, postrádáme její duševní obraz a touhu jí dosáhnout.

Navíc nemůžeme znát dokonce ani nás, naši vlastní Esenci. Vnímajíce se jako objekt, který obsazuje místo, formu, teplotu a schopnost myslet, vnímám výsledek činů mé Esence, a ne Esenci samotnou. Nejúplnější ideu přijímáme v našem světě prvním druhem dosažení – Hmotou. Tato informace celkem stačí pro naší existenci a vzájemné působení s obklopujícím světem.

Druhý typ dosažení, Formu ve Hmotě, získáváme poté, co zkoumáme přírodu za použití našich smyslů. Evoluce tohoto druhu dosažení vedla ke vzniku vědy, na kterou tak hluboce spoléháme v každé životní situaci. Tato úroveň dosažení světa je též pro lidi zcela dostatečná.

Třetí forma dosažení, Abstraktní Forma, by byla možná, kdybychom tuto formu mohli pozorovat, zatímco je oddělená od hmoty, místo toho než když je ve hmotě oděná. Avšak forma může být od hmoty oddělena pouze v představách (například nepoctivost jako abstraktní pojem, oddělený od člověka).

Nicméně je pravidlem, že zkoumání formy, která je ve své abstraktní formě oddělená od hmoty, nepřináší žádné spolehlivé výsledky a není de facto potvrzeno. Toto je ještě pravdivější, když se zkoumají formy, které ve hmotě nebyly oděny nikdy!

Tak vidíme, že ze čtyř druhů dosažení objektu je jeho Esence zcela nepostřehnutelná a jeho Abstraktní Forma dosažena chybně. Pouze hmota a její forma, když je analyzována ve spojení s hmotou, vynáší o zkoumaném objektu pravdivé a dostatečné údaje.

V duchovních světech BJA je každý předmět dosažen pouze ve své hmotě a formě. Barvy (červená, zelená a černá) představují v těchto světech hmotu, a my jich dosahujeme navrch bílého pozadí světa Acilut. Čtenáři, studující Zohar, by si měli zapamatovat nutnost omezit se na tyto dva nám dostupné typy dosažení.

Jako bylo předtím zmíněno, všechny Sefirot jsou dále rozděleny do čtyř úrovní dosažení. Tak představuje Sefirat Chochma Formu a Bina, Tifferet a Malchut představují Hmotu oděnou ve Formě.

V Zoharu jsou zkoumány pouze Sefirot Bina, Tifferet a Malchut. Kniha se nezabývá zkoumáním forem, oddělených od hmoty, natož pak Esencí – Stvořitelovou částí (Ejn Sof), která oživuje každou část Stvoření.

Sefirot Bina, Tifferet, a Malchut ve světě Acilut jsou nám k dispozici ke zkoumání, zatímco Sefirot Keter a Chochma nám nejsou přístupné dokonce ani na konci světa Asija.

Vše, co existuje v každém světě je rozděleno do čtyř úrovní: Neživá, Vegetativní, Pohyblivá a Lidská. Odpovídají čtyřem úrovním touhy. Nápodobně se každý předmět skládá z těchto čtyř pod-úrovní touhy.

· Úsilí o udržení jeho existence odpovídá nehybné úrovni vývoje.

· Usilování o bohatství odpovídá vegetativní úrovni vývoje.

· Usilování o moc, slávu a čest odpovídá pohyblivé úrovni vývoje.

· Usilování o vědomosti odpovídá lidské úrovni.

Tak shledáváme, že první druh touhy – po nezbytnostech a po zvířecích rozkoších – přijímáme z nižší úrovně než naše vlastní. Touhu po bohatství, moci a cti uspokojujeme skrze jiné lidi. Touhám po vzdělání a znalostech je vyhověno skrze vyšší předměty.

Všechny duchovní světy se podobají jeden druhému, lišíce se pouze ve svých úrovních. Tímto způsobem se neživá, vegetativní, živoucí a lidská úroveň světa Beria promítá na odpovídající nehybnou, vegetativní, živoucí a lidskou úroveň ve světě Jecira. Obratem jsou tyto úrovně světa Jecira vtištěny v odpovídajících úrovních světa Asija a tak dále do našeho světa.

· Neživá úroveň se v duchovních světech nazývá Hejchalot;

· Vegetativní úroveň se nazývá Levušim;

· Živoucí úroveň se nazývá Mala'achim;

· Lidská úroveň se nazývá „lidské duše“ v určitém světě.

Deset Sefirot v každém světě je považováno za Stvořitelovu část v něm. Lidské duše jsou v každém světě jeho centrem a přijímají svou výživu z ostatních úrovní.

Ti, kteří studují Zohar by měli mít neustále na paměti, že jsou všechny objekty viděny jen ve vztahu k jejich vzájemnému působení v daném světě. Veškerý výzkum se zhušťuje na studium lidské duše a toho, co s ní přichází do kontaktu.

Jelikož Zohar studuje pouze duše, oděné v tělech tohoto světa, Ejn Sof je také studován pouze v tomto ohledu. Jinými slovy zkoumá kniha vliv, program a touhy světa Ejn Sof vzhledem k nám, ale ne vzhledem k žádnému jinému předmětu v jiných světech.

V Ejn Sofu je zahrnut celý program Stvoření od počátku do konce a světy Beria, Jecira a Asija, stejně jako náš svět, představují skutečné provedení tohoto programu.

Proto jsou všechny činy ve všech světech následkem uskutečnění programu, který byl zakořeněn v Ejn Sofu, a odtud sestupují do světa Acilut a lámou se do rozdílných podprogramů. Přicházejí skrze světy dolů do našeho světa v určitém pořadí ve formě obecného a individuálního řízení.

Lidské duše mají původ ve světě Beria. Proto může, začínaje tímto světem, člověk zkoumat svou závislosti a spojení s Ejn Sofem. Deset Sefirot v každém ze světů BJA adekvátně přijímá program, metodu a čas, přidělený implementaci každé ze svých částí, od deseti Sefirot světa Acilut.

Jelikož existuje ve světě Acilut plán Stvoření jako program, Světlo Ejn Sofu, které prochází Acilutem, zůstává bezbarvé. Všechny informace, které získáváme, jsou založeny na nekonečných přeměnách Světla, které nám odhalují barvy (světů) Beria, Jecira a Asija.