Rav Michael Laitman - Základní koncepty v kabale

5. díl

Z Uvedení do Zoharu

Abychom porozuměli alespoň něčemu o obklopující přírodě a nás samotných, musíme mít jasnou představu o účelu Stvoření a jeho konečném stavu, ježto přechodné stavy jsou dosti klamné. Kabalisté tvrdí, že účelem Stvoření je dovést stvořené bytosti k maximálnímu potěšení. Z tohoto důvodu vytvořil Stvořitel duše, „vůli přijímat potěšení.“ A poněvadž je chtěl zcela nasytit rozkoší, stvořil masivní vůli se těšit, dobře padnoucí Jeho vůli věnovat potěšení.

Proto je duše vůlí se těšit. Duše od Stvořitele přijímá potěšení ve shodě s touto touhou. Množství přijatého potěšení může být změřeno stupněm touhy jej přijmout.

Vše, co existuje, se vztahuje buď ke Stvořiteli nebo k Jeho Stvoření. Před vytvořením vůle těšit se neboli duší, existovala pouze Stvořitelova vůle věnovat rozkoš. Proto souhlasně s Jeho touhou vytvořila vůle věnovat rozkoš stejné množství vůle těšit se; ta však byla ve vlastnostech opačná.

Vůle těšit se je následně jedinou věcí, která byla vytvořena a existuje kromě Stvořitele. Navíc je tato vůle materiálem všech světů a všech objektů, které je obývají. A potěšení, vyzařující od Stvořitele, to vše oživuje a řídí.

V duchovních světech dva duchovní objekty odděluje nesoulad mezi vlastnostmi a touhami, vzdalujíc je jeden druhému stejně jako jsou tělesné objekty oddělovány vzdáleností. Pokud dva lidé v našem světě milují a nenávidí stejnou věc, myšleno že se jejich záliby překrývají, říkáme že jsou jeden druhému blízcí.

Pokud se jejich záliby a názory liší, jejich vzdálenost je úměrná rozdílu mezi jejich zálibami a názory. Spřízněnost mezi lidmi je určována „duchovní“ blízkostí, ne fyzickou vzdáleností. Ti, kteří se navzájem milují, lnou jeden k druhému a splývají, zatímco ti, co se navzájem nenávidí, jsou duchovně vzdáleni tak jako dva sloupy.

Vůle přijímat potěšení: Duše je nekonečně vzdálena Stvořiteli, protože je opačná Stvořitelově vůli věnovat potěšení. Aby uzdravily vzdálenost duše od Stvořitele, byly stvořeny všechny světy a rozděleny do dvou antagonistických systémů: čtyři Světlé světy ABJA v protikladu ke čtyřem temným světům ABJA.

Rozdíl mezi systémem Světlých světů a systémem temných světů leží ve faktu, že rozlišovací vlastností prvních, světlých světů je věnovat rozkoš, a rozlišovací vlastností druhých, temných světů, je přijímat rozkoš. Jinými slovy se původní touha těšit se rozdělila do dvou částí: jedna zůstala ve svých vlastnostech (přijímat) stejnou, zatímco druhá získala atributy Stvořitele, tj. přiblížila se Mu, splynula s ním.

Poté byly světy přeměněny dolů do našeho tělesného světa, myšleno místa, kde lidé existují jako systémy „těla a duše.“ Tělo je vůle přijímat potěšení, která sestoupila nezměněna skrze temné světy ABJA, což je vůle těšit se pro své vlastní dobro – egoismus.

Proto je člověk narozen jako egoista a pokračuje v existenci pod vlivem tohoto systému dokud nezačne dodržovat duchovní zákony a přinášet radost Stvořiteli. Činíce tak se jeden postupně očišťuje od egoismu (vůle těšit se pro sebe) a získává touhu se těšit kvůli Stvořiteli. Pak skrze celý systém Světlých světů sestupuje duše a obléká se do těla.

Zde začíná etapa nápravy, která pokračuje, dokud není veškerý egoismus přeměněn v altruismus (vůle těšit se pouze kvůli Stvořiteli).

Touto cestou se jeho vlastnosti srovnávají s těmi Stvořitelovými, protože přijímání kvůli druhému není považováno za přijímání, ale za věnování. Jelikož ekvivalence vlastností znamená splynutí či adhezi, přijímá jedinec automaticky vše, co pro něj bylo v plánu Stvoření připraveno.

Rozdělení božsky stvořené egoistické vůle se těšit systémem ABJA do dvou částí (tělo a duše), nám umožňuje přeměnit egoistickou vůli těšit se ve vůli těšit se pro dobro Stvořitele. Tímto způsobem můžeme jak přijmout vše, co pro nás bylo podle plánu Stvoření připraveno, tak se stát hodnými splynutí s Ním.

To je považováno za konečný úmysl Stvoření. Na tomto stupni se ztrácí a přestává existovat potřeba pro temný systém ABJA. Práce, předurčená zabrat 6,000 let (čas, který zabere změnit egoismus ve vůli těšit se pro dobro Stvořitele), je ve skutečnosti vykonávána každým člověkem během jeho života a všemi generacemi dohromady. Každý se musí reinkarnovat, dokud nebude práce dokončena. Existence temných systémů ABJA je nezbytná pouze ke stvoření těla, takže nápravou jeho egoismu získá člověk svou druhou, božskou podstatu.

Avšak pokud je egoismus (sobecká vůle si užívat) natolik nízký, jak se mohl ve Stvořitelově myšlence objevit? Odpověď je jednoduchá: jelikož v duchovním světě neexistuje čas, objevil se konečný stav Stvoření současně s plánem Stvoření. To protože v duchovních světech splývá minulé, současné a budoucí do jednoho celku.

Proto egoistická vůle těšit se a výsledný protiklad vlastností a odloučení se od Stvořitele v duchovním světě nikdy neexistovaly. Od počátku Stvoření do jeho konce prochází duše třemi stavy. První stav je konečný; díky podobnosti vlastností již existuje po boku Stvořitele.

Druhý stav je naše realita, kde je během 6,000 let egoismus (rozdělený do těla a duše dvěma systémy ABJA) přeměněn v altruismus. Během této etapy podstupují nápravu pouze duše. Egoismus, utkvělý v nich pod vlivem těla, je zničen, a altruismus, utkvělý v nich od přírody, je získán.

Dokonce ani duše spravedlivých nedosáhnou Gan Eden (Zahrady Edenu (ráje) – určitého stupně v systému Světlých Světů ABJA), dokud není veškerý egoismus zničen a neshnijí v „zemi“ (Malchut světa Asija).

Třetí stav je stavem napravených duší po „vzkříšení mrtvých,“ po nápravě „těl.“ Je to situace, kdy se egoismus, vrozený tělu, mění v altruismus a tělo se stává hodným přijmout veškerou rozkoš, kterou pro něj Stvořitel připravil. Zároveň díky ekvivalenci jejich vlastností splývá tělo se Stvořitelem. Činíce tak, těší Stvořitele, protože sjednocení se Stvořitelem je skutečným potěšením.

Když se na tyto tři stavy podíváme blíže, objevíme, že každý z nich vyžaduje objevení druhého. Zároveň by vyloučení jednoho mělo za následek anulování ostatních.

Například pokud by se konečný, třetí stav neobjevil, první by se také nemohl objevit. To protože vešel v bytí pouze protože existuje třetí stav, který je přítomen už v prvním stavu. Veškerá dokonalost prvního stavu je určována promítnutím budoucího stavu na současném. Bez existence budoucího stavu by byl současný stav také anulován. To protože v duchovnu není čas, pouze měnící se situace.

Před počátkem Stvoření byl v Myšlence Stvoření cíl navržen jako definitivní a existující, a to je kde Stvoření začalo. Tak jsou první a druhý stav podporovány posledním a třetím stavem.

Všeobecně vzato, oproti našim činům v tomto světě, začíná každý čin v duchovnu určením potenciálního konečného stavu, následovaného činem jeho skutečného dosažení.

Tak znezbytňuje budoucnost existenci současnosti. A kdyby se něco ztratilo z druhého stavu (práci na sebenápravě), jak by se objevil třetí, napravený stav (znezbytňující ten první)? Stejným způsobem vyžaduje základní stav, kde již díky budoucímu třetímu stavu dokonalost existuje, existenci a dokončení jak druhého, tak třetího stavu.

Avšak pokud již třetí stav existuje (ačkoliv ne v našich pocitech) a podle Stvořitelova plánu jsme jej povinni dosáhnout, kde je pak naše svoboda vůle?

Z předem uvedeného vychází, že, ačkoliv jsme povinni dosáhnout stanoveného cíle, jsou zde dvě cesty, jak to udělat, neboli jako přejít z prvního do třetího stavu:

· První cesta je dobrovolná; zahrnuje vědomé dodržování pravidel předepsaných kabalou;

· Druhá je cesta utrpení, protože utrpení může tělo od egoismu očistit, donutit jej dosáhnout altruismu, a tak splynout se Stvořitelem.

Jediným rozdílem mezi dvěma cestami je, že ta první je kratší. Nakonec ta druhá neboli cesta utrpení nás zase naopak přivádí k té první. V jakékoliv události, od počátku stvoření k jeho konci, je vše propojeno a vzájemně znezbytňuje všechny naše stavy. Protože jsme zkažení a ubozí, musíme se stát tak dokonalými jako náš Stvořitel. Vskutku, tak Dokonalý, jako je on, nemůže vytvořit nedokonalost.

Nyní chápeme, že tělo, které vlastníme, není naše skutečné tělo. Naše pravé tělo ve skutečnosti existuje v prvním a třetím stavu. V našem současném (druhém) stavu, je nám záměrně dáno nízké, zkažené, poškozené a zcela egoistické tělo, které je od Stvořitele odděleno rozdílem v touhách. Dostali jsme toto tělo specificky s účelem jej napravit, a, když dosáhneme třetího stavu, přijmeme místo něj nesmrtelné tělo. Pouze v našem současném stavu můžeme dokončit práci.

Nicméně jeden může říct, že v druhém stavu také existujeme v absolutní dokonalosti. To protože naše tělo (naše vůle se těšit, egoismus), které umírá s každým přešlým dnem, pro nás nevytváří překážky k dosažení požadovaného stavu. Je tu jen jedna: čas, potřebný k jeho konečnému zničení a přijetí místo něj věčného, dokonalého těla, myšleno (přijetí) altruistické touhy.

A přesto jak mohlo tak nedokonalé univerzum, myšleno my a naše společnost se svými nízkými sklony, povstat z tak dokonalého Stvořitele? Odpovědí je: naše pomíjivé tělo, celé univerzum, a lidstvo ve své současné formě nebylo zahrnuto ve Stvořitelově úmyslu. Považuje nás za již existující v našem konečném stavu. Vše, co je přechodné (jako je tělo se svým egoismem), pouze napomáhá našemu duchovnímu vzestupu tím, že na sobě pracujeme.

Všechny ostatní bytosti, obývající tento svět, duchovně vzestupují a sestupují spolu s námi, a spolu s námi dosahují dokonalosti. Jelikož třetí stav ovlivňuje první, jsme předurčeni dosáhnout stanovený cíl dvěma prostředky: dobrovolným duchovním vývojem a podstupováním utrpení, které působí pouze na naše těla.

Následuje, že byl egoismus vytvořen jen aby byl vyhlazen ze světa a přeměněn v altruismus. Utrpení nám ukazuje, jak nedůležité tělo je, abychom odhalili jeho pomíjivost a bezcennost.

Když se každý ve světě rozhodne vykořenit egoismus a přemýšlet o všech ostatních a ne o sobě, všechny starosti se ztratí a každý bude jistě žít klidný, zdravý a šťastný život, protože si bude každý jist, že jejich blahobyt bude zajištěn.

Ale dokud jsme chyceni v egoismu, není z utrpení, které neustále postihuje lidstvo, záchrany. Naopak, Stvořitel tato utrpení sesílá s úmyslem přivést nás k tomu, abychom zvolili cestu, nabízenou kabalou, cestu lásky a péče jeden o druhého.

Proto kabala pokládá instrukce, které se týkají mezilidských vztahů, za důležitější než naše povinnosti ohledně Stvořiteli. To protože společenské povinnosti vedou k rychlejšímu vyhlazení egoismu.

Ačkoliv jsme ještě nedosáhli třetího stavu, žádným způsobem nás to nesnižuje, protože to je pouze záležitost času. Můžeme již cítit budoucnost teď, v našem současném stavu, jenomže naše schopnost vnímat budoucnost záleží na naší důvěře v ní. Výsledkem toho může zcela přesvědčený člověk rozvinout jasné vnímání třetího stavu. Když se tak stane, je to jakoby naše těla neexistovala.

Avšak naše duše existuje věčně, protože se tento atribut shoduje se Stvořitelem (v kontrastu s myslí, která je produktem hmoty). Duše získává Stvořitelův atribut procesem vývoje, ačkoliv se její původní přirozenost skládá z vůle přijímat potěšení.

Touha vytváří potřeby a potřeby stimulují příslušné myšlenky a znalosti, aby těmto potřebám vyhověly. Jelikož mají lidé odlišné touhy, je pouze přirozené, že se jejich potřeby, myšlenky a vývoj budou lišit.

Ti, kteří mají jen základní potřeby, směřují své myšlenky a vzdělání k uspokojení těchto přání. Ačkoliv používají své vědomosti a intelekt, ty slouží nízké (živoucí) mysli. Lidé, jejichž na egu založená touha po rozkoši je omezena na lidské potřeby jako je moc nad ostatními, používají svou sílu, intelekt a vzdělání, aby ji uspokojili.

Touha těšit se jiných lidí je, aby přijímali potěšení, zaměřena na používání znalostí. Tito lidé musejí k naplnění takových potřeb používat svou mysl. Tyto tři typy přání se nikdy nevyskytují ve svých čistých formách, protože jsou ve všech z nás smíchány v různých vlastnostech. Je to tato kombinace přání, která dělá lidi odlišnými.

Zatímco prochází čistými (Světlými) světy ABJA, získává lidská duše schopnost přijímat potěšení pro dobro jak druhých, tak pro Stvořitele. Když duše vstoupí do těla, je zrozena touha po altruismu, usilování o Stvořitele. Síla tohoto úsilí bude záležet na velikosti touhy.

Vše, čeho duše dosáhne ve druhém stavu, zůstává v jejím vlastnictví navěky, nehledě na stupeň úpadku či stáří těla. Obráceně, vně ní, duše okamžitě přijímá odpovídající duchovní úroveň a vrací se ke svému Kořeni. Věčnost duše přirozeně žádný způsobem nezávisí na vědění, které bylo získáno během života, a které se ztrácí se zánikem těla. Její věčnost leží pouze v získávání Stvořitelových rysů.

Je známo, že během 6,000 let, které nám byly dány k nápravě s pomocí kabaly, nemáme nepravit svá těla s jejich pokřivenou touhou si užívat, ale pouze naše duše, pozvedávajíce je podél úrovní čistoty a duchovního vývoje. Avšak konečná náprava egoismu je možná pouze ve stavu, zvaném „vzkříšení mrtvých.“

Jak bylo předtím zmíněno, první stav vyžaduje, aby se plně projevila existence třetího stavu. Proto vyžaduje první stav „vzkříšení mrtvých těl,“ tedy vzkříšení egoismu se všemi svými chybami. Pak začíná práce proměnění egoismu ve své zkažené formě do altruismu na stejném stupni znovu. Touto cestou získáváme dvojnásob:

· Od těla dostáváme ohromnou touhu se těšit;

· Netěšíme se pro sebe, ale kvůli naplnění Stvořitelovy touhy. Je to jako bychom nepřijímali potěšení, ale dovolovali Mu nám jej věnovat. Jak jsme Stvořiteli v činu podobní, splýváme s Ním. Dává nám potěšení a my Mu to dovolujeme dělat; tak vyplývá „vzkříšení mrtvých“ z prvního stavu.

Jak nyní chápeme, „vzkříšení mrtvých“ by se mělo objevit na konci druhého stavu, po vyhlazení egoismu, získání altruismu, a dosažení nejvyšší duchovní úrovně duše. V tomto stavu dosahuje duše dokonalosti a umožňuje tělu prožít vzkříšení a úplnou nápravu.

Mimochodem tento princip („vzkříšení mrtvých“) je efektivní v každé věci. Když chceme napravit zlozvyk, vlastnost, sklon, musíme se jej úplně zbavit. Pouze pak jej můžeme začít částečně používat správným směrem. Avšak dokud se ho úplně nezbavíme, nemůže být tento návyk používán správným, inteligentním a nezávislým způsobem. Tak můžeme nyní porozumět naší roli v dlouhém řetězci reality, kde je každý z nás malinkou linkou.

Naše životy jsou rozděleny do čtyř etap:

1. Dosažení maximální úrovně egoismu. Toto přijímáme z temného systému ABJA s cílem to následně napravit. Potěšení, která přijímáme v temném systému ABJA, neuspokojí vůli se těšit, ale pouze ji zvětší.

Například když si člověk chce užívat a přijímá potěšení, touha se zdvojnásobuje. Když je uspokojena dvojnásobná touha, zčtyřnásobí se. Pokud se nevzdáme nepotřebných přání (použitím kabalistické metody) a neočistíme je, a pak je nezměníme v altruismus, bude naše touha růst po celý život. Nakonec si na své smrtelné posteli uvědomíme, že jsme nedokázali dosáhnout ani půlky toho, co jsme chtěli.

Jinými slovy ačkoliv je rolí temných sil poskytovat nám materiál, na kterém bychom pracovali, obvykle z toho vyjde, že my sami jsme materiálem pro temné síly.

2. V druhé etapě čistý bod v našem srdci (který existoval od doby, kdy jsme byli duchovně zrozeni) přijímá sílu a příležitost pozvednout se dodržováním duchovních zákonů s pomocí Světlých světů ABJA.

Hlavním úkolem této etapy je získat a zvětšit touhu po maximální duchovní rozkoši. Když se narodíme, přejeme si jen materiální věci: vládnout celému světu a zmocnit se bohatství, slávy, moci, navzdory jejich pomíjivosti a vrtkavosti.

Avšak když rozvineme duchovní touhu, chceme kontrolovat také duchovní, věčný svět. Je to jak pravá touha, tak ultimátní egoismus. Prací na sobě, na této ohromné vůli přijímat potěšení pro vlastní uspokojení, můžeme dosáhnout duchovních výšin úměrně k našemu napravenému egoismu.

Egoismus vytváří obrovské problémy a odrazuje nás od duchovna. Pokud se sebou neustále nelítostně nezápasíme, začneme si přát všechno na světě. Pokud v tomto zápase uspějeme, cítíme neobvykle silnou přitažlivost ke Stvořiteli, která nám pomáhá s ním splynout.

Tento zápas není proti touhám, se kterými jsme v tomto světě obeznámeni, a jimiž se člověk omezuje a cvičí v používání svých přání. Místo toho pěstujeme podmanivé toužení po dosažení duchovna a věčnosti poté, co jsme hloubali nad velikostí duchovna, věčnosti a vlády mimo univerzum a čas. Tato touha splynout se Stvořitelem je poslední úrovní druhé etapy.

Třetí etapa vývoje zahrnuje studium kabaly a dodržování zákonů Vrchního Světa. V tom je nám napomáháno anti-egoistickou zástěnou, jejímž záměrem je přinášet Stvořiteli radost, a která pro nás za žádnou cenu nepřijme pro vlastní prospěch. Tato práce napravuje a přeměňuje egoismus v touhu dělat dobré skutky, jako je dělá Stvořitel.

V poměru k anulované části egoismu dostáváme duši určité úrovně, určité množství Světla a rozkoše, skládající se z pěti částí: Nefeš, Ruach, Nešama, Haja, Jechida (NRNHJ). Dokud si ponecháme naši egoistickou vůli těšit se, egoismus, zůstaneme Stvořiteli vzdáleni a do našich těl nemůže vstoupit dokonce ani nejmenší částečka duše.

Avšak poté, co úplně zničíme ego a dosáhneme vůle těšit se pouze kvůli Stvořiteli (tím, že se mu staneme podobní), naše celá duše (část společné duše) nás okamžitě přijme.

Čtvrtá etapa následuje po „vzkříšení mrtvých,“ kdy poté, co byl egoismus zcela anulován, nastane jeho úplná obnova. Znovu začne práce jeho transformace v altruismus, ačkoliv tento úkol dokáže dokončit jen pár lidí v našem světě.

Kabala říká, že byly všechny světy stvořeny kvůli člověku (člověku ve smyslu „souhrnného lidstva“). Avšak není to divné, že Se Stvořitel obtěžoval vytvořit všechno tohle pro tak malý objekt jako je člověk, který je ztracen dokonce i v našem světě, natož pak v jiných světech? Proč lidstvo potřebuje celou tuto Tvorbu?

Stvořitelův požitek, který leží v těšení Jeho bytostí, záleží na tom, jak moc mohou vnímat a rozlišovat. Je také ovlivněn tím, jak moc Jej můžeme rozlišit jako dárce vší dobroty. Pouze v tomto případě může od nás přijímat potěšení On. Je to velmi podobné rodiči, který si hraje se svým milovaným dítětem a těší se z přístupu dítěte k němu. Rodič je potěšen, že jej dítě uznává jako milujícího a silného rodiče, který čeká jen na jeho požadavky a je připraven jim vyhovět.

Nyní si zkuste představit, jak nesmírnou rozkoš čerpá Stvořitel z těch dokonalých, kteří vystoupili tak vysoko, kteří uznávají a prožívají vše, co pro ně připravil. Založili spolu se Stvořitelem vztah, připomínající vztah rodiče a milujícího a milovaného dítěte. Z toho si uvědomíte, že Mu stálo za to stvořit všechny světy, a vyvolení porozumí ještě víc, co ti, kteří ke Stvořiteli přistupují, odhalují.

Aby Své stvořené bytosti připravil na zjevení světů, dal nám Stvořitel čtyři úrovně vývoje, které odpovídají čtyřem úrovním vůle přijímat potěšení: neživá, vegetativní, živoucí a lidská. Hlavní úroveň je čtvrtá, ale je dosažitelná pouze postupným vývojem, poté, co jsme úplně ovládli každou úroveň.

První úroveň (neživá) je počátkem manifestace, početí touhy v našem tělesném světě. Její síla zahrnuje všechny typy neživé přírody, ale žádné z elementů, které utvářejí tuto přírodu (například kameny), se nemohou nezávisle hýbat.

Vůle těšit se přináší potřeby, a ty vytvářejí pohyb vstříc dosažení žádaného předmětu. V tomto případě (první úroveň) je vůle přijímat velmi malá. Proto ovlivňuje pouze souhrn všech elementů a neprojevuje se odděleně v každém z neživých elementů přírody.

Na další úrovni (vegetativní) je vůle těšit se větší, a již se projevuje v každém jednotlivém elementu. Proto již každý element vegetativní úrovně vlastní schopnost individuálního pohybu (například rostliny otevírají své okvětní plátky a obrací se ke slunci). Tato úroveň zahrnuje takové procesy jako vstřebávání a vylučování, avšak bytosti na této úrovni stále postrádají vnímání individuální svobody vůle.

Na třetí úrovni (živoucí), roste vůle přijímat potěšení ještě víc. Touha produkuje individuální vjemy v každém z jednotlivých elementů a vytváří pro každého unikátní život, takový, který se liší od života ostatních. Avšak na této úrovni není pocit empatie. Tyto bytosti vzhledem k ostatním stále postrádají nezbytný soucit či radost.

Na poslední, čtvrté úrovni (lidské), vytváří vůle přijímat vnímání jiných. Rozdíl mezi třetí a čtvrtou úrovní je například podobný rozdílu mezi všemi zvířaty dohromady a jedinou lidskou bytostí. To protože zvířata nedokáží vnímat ostatní a mohou vytvářet potřeby jen uvnitř omezení svých vlastních přání.

Člověk, který může vnímat druhého získává zároveň potřeby druhého, a tak druhým začíná závidět a chce víc a víc, dokud si nakonec nebude přát celý svět.

Stvořitelovým cílem je těšit stvořené bytosti, aby odhalily Jeho velikost a přijaly všechnu rozkoš, kterou pro ně připravil. Zcela jasně mohou tuto roli naplnit jen lidské bytosti. Pouze lidé mají nezbytné vnímání ostatních a pouze lidé mohou proměnit vůli těšit se ve vůli těšit ostatní tím, že budou v procesu práce na sobě následovat návrhy kabaly.

Přítomnost těchto schopností přináší člověku vnímání duchovních světů a Stvořitele. Dosažením určité úrovně NRNHJ (Světel) v určitém duchovním světě, přijímá člověk potěšení v souladu s úmyslem Stvoření.

Můžeme vypadat malí a bezvýznamní, ale je to stále člověk, kdo představuje střed a cíl Stvoření. Jsme jako červ, který žije uvnitř ředkve, věříc, že celý svět je tak hořký a malý jako ředkev, v níž byl narozen. Avšak když prorazí skrze obal ředkve a podívá se ven, zvolá v úžasu: „Myslel jsem si, že celý svět je jako má ředkev! Nyní vidím, jak rozlehlý a krásný svět opravdu je!“

Stejným způsobem nemůžeme my, kteří jsme se narodili uvnitř skořápky egoismu a chceme těšit jen sebe samotné, prorazit skrze tuto skořápku bez pomoci kabaly, nástroje naší nápravy. Nemůžeme obrátit vůli přijímat ve vůli těšit ostatní a Stvořitele. Proto si myslíme, že celý svět je jen to, co vidíme a cítíme, aniž bychom vnímali, kolik dobra pro nás Stvořitel připravil.

Vše, co bylo vytvořeno, je rozděleno do pěti světů: Adam Kadmon, Acilut, Beria, Jecira a Asija. Nicméně každý z nich se skládá z nekonečného počtu elementů. Pět světů odpovídá pěti Sefirot: Adam Kadmon odpovídá Sefirat Keter, Acilut odpovídá Sefirat Chochma, Beria Sefiře Bina, Jecira Sefiře Tifferet, a Asija odpovídá Sefirat Malchut.

Světlo (potěšení), které naplňuje světy, je adekvátně rozděleno do pěti typů: Jechida, Haja, Nešama, Ruach, a Nefeš (v opačném pořadí formují zkratky slovo NRNHJ).

Svět Adam Kadmon je tedy naplněn potěšením (Světlem) zvaným Jechida; svět Acilut je naplněn potěšením zvaným Haja; svět Beria je naplněn potěšením zvaným Nešama; svět Světy přicházejí od Stvořitele. Tedy jak touha přijímat rozkoš, tak rozkoš, která je naplňuje, přichází od Stvořitele. Avšak obratem je každý svět rozdělen do Sefirot: Keter, Chochma, Bina, Tifferet, a Malchut, které jsou naplněny jejich odpovídajícími Světly NRNHJ.

Tabulka 1

Navíc jsou v každém světě čtyři úrovně: Neživá, Vegetativní, Živoucí, a Lidská. Paláce (Hejchalot) odpovídají Neživé úrovni; roucha (Levušim) odpovídají Vegetativní úrovni; andělé (Mala'achim) odpovídají Živoucí úrovni, a lidské duše (Nešama) odpovídají Lidské úrovni. 

Tyto úrovně jsou umístěny jedna uvnitř druhé jako koncentrické kruhy (nebo vrstvy cibule).

· Nejvnitřnější Sefirat Keter ovlivňuje ten určitý svět jako Stvořitel,

· odívají ji Nešamot (duše lidí, které existují v tom určitém světě).

· Mala'achim, Levušim, a Hejchalot pak odívají jeden druhého.

Neživá, vegetativní a živoucí úroveň byly vytvořeny kvůli čtvrté úrovni touhy: lidské duši. Proto je to jakoby odívaly lidskou duši (sloužili jí) zvenčí. Od narození vlastníme část společné (původní) duše. Tato část je bodem v našich srdcích, uvnitř našich přání či egoismu. Celek Stvoření je postaven tak, že se obecné zákony, ovládající každou úroveň, projevují v každé části Stvoření, i v těch nejmenších částicích.

Například vše, co existuje, je rozděleno do pěti světů či Sefir: Keter, Chochma, Bina, Tifferet, a Malchut. Každý jednotlivý svět se skládá z pěti Sefirot, uvnitř nichž je i ten nejbezvýznamnější předmět také rozdělen do pěti Sefir.

Jak jsme již zmínili, v našem světě jsou čtyři úrovně: neživá, vegetativní, živoucí a lidská. Ty odpovídají Sefirám Malchut, Tifferet, Bina, Chochma, a jejich kořeni, Keter.

Navíc je podle velikosti jejich touhy každá část neživé, vegetativní, živoucí a lidské úrovně rozdělena do čtyř pod-úrovní (neživá, vegetativní, živoucí a lidská). Tak se lidská touha také skládá ze čtyř úrovní: neživé, vegetativní, živoucí a lidské, s bodem duše ve středu každé úrovně.

Avšak dokonce i když člověk začne dodržovat duchovní zákony, aniž by měl ke Stvořiteli jako vládci existence speciální přístup (bez náležitého respektu a úcty, protože Jej nemůže cítit), pokud chce přijímat potěšení jen pro sebe, a přesto usiluje o to, aby získal zálibu v altruismu, to stačí, aby začal být bod v srdci cítěn a začal se rozvíjet.

To je to, co dělá kabalu a její metodu dodržování duchovních zákonů tak úžasnou. Proto budou studia a dodržování principů, navzdory egoistickému úmyslu po duchovním růstu, očišťovat a postupně pozvedávat studenta, třebaže pouze do první, neživé úrovně.

Do míry, do které pozvedáváme duchovní nad fyzické a usilujeme o altruismus, měníme své touhy, stavíce tak celou strukturu této první úrovně. Duše se pak pozvedá a odívá do Sefirat Malchut světa Asija, a celé tělo člověka vnímá odpovídající Světlo (potěšení) té úrovně. Toto Světlo pomáhá postupovat dál vstříc vyšším úrovním.

Stejně jako v našich srdcích v momentu duchovního zrodu existuje bod Světla duše úrovně Nefeš, tak uvnitř celé vynořující se úrovně Nefeš de* Asija existuje bod vyšší úrovně Ruach de Asija.

Stejné se děje na každé úrovni: poté, co úplně ovládl úroveň, prochází člověk do bodu další, vyšší úrovně. Toto je jediné spojení mezi nižšími a vyššími úrovněmi, až do té nejvyšší. Je to skrze tento bod, že člověk může postupovat ke Stvořiteli.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Poznámka překladatele – de je hebrejská předložka (něco jako anglické of), volím radši tento způsob, Nefeš Asiji zní krkolomně.

Na toto Světlo Nefeš světa Asija se odkazuje jako na „Světlo neživé úrovně světa Asija,“ protože odpovídá napravené neživé části touhy v tělu. Akce takového člověka v duchovním světě připomínají akce neživé přírody v tělesném světě. V obou případech chybí individuální pohyb a jeden pouze náleží ke všeobsahujícímu pohybu společné masy všech neživých objektů a přání.

Ve shodě s 613 duchovními zákony zahrnuje objekt zvaný Nefeš světa Asija jednotlivé elementy, připomínající 613 orgánů lidského těla. Každý z nich má unikátní vnímání (potěšení) Stvořitelova Světla. Avšak rozdíl mezi částmi zůstává nerozeznatelný a kabalista vnímá pouze celkový dopad Světla, které se šíří rovnoměrně do všech částí. Ačkoliv mezi Sefirot z nejvyššího (Keter de AK) k nejnižšímu (Malchut de Asija) není rozdíl, existuje rozdíl s ohledem na člověka, který Světlo přijímá.

Sefirot jsou rozděleny na nádoby a na Světlo, které je naplňuje. Světlo vyzařuje ze Stvořitele samotného. Nádoby se také nazývají Sefirot Keter, Chochma, Bina, Tifferet, a Malchut. V posledních třech světech, Beria, Jecira a Asija, představují nádoby filtry, které porce Světla blokují a přesně je přijímajícímu odměřují.

Touto cestou dostane každý porci, která přesně odpovídá duchovní úrovni té duše. Ačkoliv je Světlo uvnitř nich stejnorodé, z perspektivy přijímajícího mluvíme o Světlech jako o NRNHJ, protože je Světlo rozděleno podle vlastností filtrů (nádob).

Malchut je nejhustší filtr. Světlo, od něj přijaté, je malé a je zamýšleno pouze k nápravě Neživé části těla; proto se nazývá “Světlo Nefeš.”

Tifferet je průsvitnějším filtrem než Malchut; proto je porce Světla, kterou nám od Stvořitele předává zamýšlena k zduchovnění Vegetativní části těla. Je intenzivnější než Světlo Nefeš a nazývá se Ruach.

Bina je průsvitnější než Tifferet. Předává Stvořitelovo Světlo, které je zamýšleno k nápravě Živoucí části těla a nazývá se Nešama.

Chochma je nejprůsvitnější filtr. Předává Světlo, aby pozvedla touhy Lidské úrovně. Nazývá se “Světlo de Haja” a jeho moc je neomezená.

Jak již bylo podotknuto, pokud jsme již (s pomocí kabaly) dosáhli úrovně Nefeš, existuje v nás už bod další úrovně – Ruach. Pokud budeme pokračovat v používání kabalistické metody, abychom naplňovali duchovní zákony, získáme Vegetativní úroveň vůle těšit se, která se pozvedá a odívá Sefiru Tifferet de Asija. To skýtá mocnější Světlo – Ruach – odpovídající Vegetativní úrovni těla.

Stejně jako jsou ve srovnání s neživým rostliny našeho světa schopné osobního pohybu, prožívá člověk na počátku duchovního vývoje probuzení duchovních pohybů a duchovních sil. Také, jak jeden úplně dosahuje úrovně Ruach, už uvnitř toho člověka existuje bod další úrovně Nešama.

Studiem tajemství kabaly oduševňuje člověk živoucí úroveň své touhy. Když vybuduje celou nádobu, pozvedá se a odívá Sefirat Bina de Asija a přijímá od ní Světlo Nešama. V tomto případě je jedinec kvůli očištěné živoucí části těla nazýván „čisté zvíře“ (očištěné zvíře).

Stejně jako zvíře takový člověk získává individuální vnímání každého ze 613 přání, protože stejně jako zvíře v našem světě, dělá takový člověk každý pohyb individuálně. Světlo, které takový člověk přijímá se odlišuje natolik, nakolik se v našem světě zvířata odlišují od rostlin.

Poté co úplně ovládne 613 tužeb (částí nádoby) a přijme pro každou z jejích 613 částí zvláštní Světlo, pokračuje člověk v práci na sobě. Stejné Světlo je použito na očištění lidské části touhy, která pochází z bodu, který se objevil poté, co byla nádoba Nešamy úplně postavena.

Poté, co jsme dokončili tvorbu odpovídající touhy na lidské úrovni, můžeme získat schopnost cítit pocity jiných lidí a znát jejich myšlenky. Přijaté Světlo (rozkoš) se liší od předchozí úrovně, stejně jako se člověk v našem světě liší od zvířete.

A přesto je těchto pět úrovní pouze potěšení NRNHJ světa Asija, tedy Nefeš. Není zde ani Ruach, protože Ruach je Světlo ve světě Jecira, Nešama ve světě Beria, Haja ve světě Acilut a Jechida ve světě Adam Kadmon. Nicméně vše, co existuje v obecném je také přítomno ve všech částech celkového, myšleno ve specifických částech. Jinými slovy jsou tyto typy Světla ve světě Asija, třebaže na nejmenší, neživé úrovni Nefeš.

Ve světě Jecira existuje těchto pět typů Světla na celkové úrovni Ruach. Ve světě Beria je NRNHJ na úrovni Nešama; ve světě Acilut je NRNHJ na úrovni Haja a ve světě Adam Kadmon je NRNHJ na úrovni Jechida. Rozdíl mezi světy je jako rozdíl mezi úrovněmi NRNHJ ve světě Asija.

Tak vše závisí na duchovní úrovni těch, kteří si přejí dosáhnout Vrchního Světa, a tudíž srovnat své duchovní kvality s vlastnostmi světů. Následkem toho se stávají nedílnou částí světů, což vysvětluje, proč byly všechny světy stvořeny, a proč je potřebujeme.

Vskutku bychom nebyli schopni dosáhnout Stvořitele, aniž bychom důsledně nevystupovali úrovně NRNHJ každého světa. Dosažením určité úrovně cítíme Světlo (potěšení) a to nám pomáhá vytrvat ve vykořeňování egoistické vůle se těšit dokud nedosáhneme účelu Stvoření – rovnocennosti a přilnutí ke Stvořiteli.

Je důležité pochopit, že NRNHJ představuje rozdělení celé Tvorby do pěti částí. To, co funguje v celkovém systému, funguje také v jeho nejmenší části. Tak se dokonce i nejnižší úroveň světa Asija skládá ze svých pěti základních elementů, svého samostatného NRNHJ. To protože se každá i ta nejmenší touha skládá z pěti částí: Keter (představitel Stvořitele), Chochma, Bina, Tifferet, a Malchut (čtyři úrovně samotného Stvoření). Dodatečně se také potěšení, ji řídící, skládá z pěti typů Světla NRNHJ.

Z toho plyne, že dokonce ani Světlo duchovně neživé úrovně světa Asija nemůže být docíleno bez těchto čtyř druhů dosažení. Nikdo nemůže být propuštěn ze studia kabaly a dodržování duchovních zákonů prostřednictvím myšlení pro dobro lidí a Stvořitele. Nikdo také nemůže dosáhnout úroveň Ruach nebo úroveň Nešama, aniž by studoval tajemství kabaly.

Naše generace je ještě ponořena v temnotě. Nicméně důvodem toho je jasně celkový pokles víry, a obzvlášť pokles víry v moudrost mudrců. Nejočividnějším příkladem tohoto poklesu jsou dnešní knihy o kabale, které se hemží materializovanými popisy.

Proto vyvstala potřeba po úplném komentáři ke Knize Zohar, práci, která by nás zachránila od dezinterpretace kabaly. Tento komentář se nazývá Sulam (Žebřík), protože studentům pomáhá postupně zdolávat jeho příčky a dosahovat duchovních výšin. Vše záleží na touze člověka dosáhnout hlubin tvorby světů a jeho místa v nich.

Účel kabaly může být ilustrován následujícím podobenstvím:

Poddaný v dalekém Království porušil zákon a byl Královým příkazem vypovězen ze země. Opustil své přátele, rodinu, a vše, co mu bylo drahé. Nejprve byl ve svém novém místě velmi smutný, ale postupně, jako je to se všemi věcmi v životě, si na nový domov zvykl a úplně zapomněl, kde se narodil, a kde kdysi žil. Nepamatoval si ani, že byl vyhoštěn, ani že někdy žil jinde. Postavil si dům a udělal si nové přátele, nový život. Jednoho dne našel knihu o svém domovském Království. Vzpomněl si, kde bylo, a jak podivuhodný život tam vedl. Poté, co nad knihou rozjímal, porozuměl, proč byl vyhnán, a jak by se tam mohl vrátit.

Toto Království je duchovní svět, kde je vše znamenité pro ty, kteří dodržují zákony Velkého Krále. Země vyhnanství je náš svět. Kniha, skrze kterou si každý může vzpomenout na zapomenuté, najít domovinu své duše, uvědomit si proč byl vyhnán, a nakonec se vrátit do původního místa, je Zohar!

Avšak pokud je Zohar tak důležitý, že nám může pomoct dosáhnout Vrchních Světů a vidět a cítit svět duší a Stvořitele Samotného, proč nám byl skryt po tolik let – od časů kdy byl napsán do objevení Ariho kabalistické metody?

Odpověď na tuto otázku se nachází v kabale: po 6,000 let své existence byl svět uspořádán jako deset Sefirot, kde Keter určuje Stvořitelův vliv a ostatní Sefirot jsou rozděleny do třech skupin (podívejte se níž a na Kresbu 3):

· Hlava: Chochma, Bina, Daat;

· Střed: Chesed, Gevura, Tifferet;

· Konec: Necach, Hod, Jesod.

6,000 let je také rozděleno do tří částí:

· 2,000 let – temnota;

· 2,000 let – přípravná etapa; a

· 2,000 let – dny Mesiáše (Vykupitele).

Kresba 3

Prvních 2,000 let se vztahuje k hlavě, myšleno že tato etapa dostává malé Světlo (Nefeš), protože Sefirot jsou se Stvořitelovým světlem, které je naplňuje, v převráceném vztahu. První skupina (nejvyšší Sefirot) se objevuje první: Chochma, Bina, Daat, třebaže jsou naplněny malým Světlem. Tato první etapa 2,000 let se nazývá „etapa temnoty.“

Během druhých 2,000 let, kdy se vyvíjí druhá skupina Sefirot (Chesed, Gevura a Tifferet), sestupuje Světlo Nefeš, které naplňovalo první skupinu Sefirot, do druhé, a Světlo Ruach naplňuje první skupinu. Těchto 2,000 let, které následují období temnoty, se nazývá „etapa Tóry.“

Třetí skupina Sefirot, Necach, Hod a Jesod zabírá posledních 2,000 let. Světlo Nefeš sem sestupuje z druhé skupiny, Světlo Ruach sestupuje z první skupiny do druhé, a Světlo Nešama vstupuje do první skupiny.

Celá moudrost kabaly a Zohar obzvlášť, byly skryty až do objevení třetí skupiny. Zohar nám odhalil Ari, a jeho komentáře nám ukázaly cestu k dosažení duchovního světa. Ari zemřel před koncem toho období, myšleno než do třetí skupiny vstoupilo veškeré Světlo. Proto mohly v té době studovat kabalu jen speciální duše, aniž by odhalily její esenci světu. Dnes, jak se blížíme konci třetí etapy, jsme k Zoharu připraveni přijmout ucelený komentář Sulam (Žebřík) a systematickou učebnici kabaly, zvanou Talmud Eser Sefirot (Studium Deseti Sefir).

Ačkoliv byly duše, které žily v prvních a druhých 2,000 letech, velmi ušlechtilé a odpovídaly vrchním Sefirot (Chochma, Bina a Daat, Necach, Gevura a Hod), nemohly přijmout příslušné světlo, protože ještě nedosáhlo našeho světa. Nyní, jak dosvědčují události v našem světě, do světa sestupují nejnižší duše, a přece jsou tyto duše těmi, které dokončí strukturu. Vrchní Světlo vstupuje do vrchních duší, které již z našeho světa vystoupily do Vrchních Světů, jejichž Světlo k nám sahá jako Obklopující Světlo.

Ačkoliv duše prvních generací v kvalitě předstihovaly naše, protože čisté duše se ve světě objevily první, je věda kabaly, její vnitřní, skrytá část (stejně jako ostatní vědy), odhalena pouze v posledních generacích, protože závisí na intenzitě Světla.

Čím nižší duše, tím větší je Světlo, které je odhaleno a vstupuje do našeho světa. To protože nižší Světlo může sestoupit z vrchních ke spodním Sefirot (či duším) a Vrchní Světlo vstupuje do vyprázdněných míst ve Vrchních Sefirot (duších).

Naplnění nápravy odkazuje na Sefirot (duše) a duševní dodržování (záměr) odkazuje na Světlo, vstupující do duší. Stejná převrácená závislost existuje mezi Sefirot (dušemi) a Světlem: Stvoření začíná vrchními Sefirot, naplněnými nižšími Světly a končí spodními Sefirot (dušemi), naplněnými Vrchním Světlem. Tak jsou to nižší duše, které odhalí Vrchní Světlo, ale pouze pokud se budou zabývat správným studiem kabaly.

Studium Zoharu a kabaly samotné je počátečním bodem v nápravě celého světa a dosažení naprostého míru a štěstí.