Rav Michael Laitman - Základní koncepty v kabale

6. díl

Z Uvedení do Studia Deseti Sefir

V Uvedení do Studia Deseti Sefir Baal HaSulam (rabín Jehuda Ašlag) vysvětluje, že jeho přednostní touhou je rozbít železnou zeď, která nás od kabaly oddělovala a zabránit zmizení této vědy z našeho světa jednou provždy. Proti studiu kabaly bylo však pozvednuto mnoho námitek, všechny z nich pramenící z ignorance co se týče její esence a úlohy.

Baal HaSulam pokračuje ve vysvětlení, že pokud se sami sebe zeptáme - „Co je smyslem našich životů, těchto početných, hořkých, tvrdých let, které jsou plné potíží? Kdo se z toho může těšit? Co od nás Stvořitel požaduje?“ - kde jsou odpovědi na tyto otázky?

Nakonec uvádí, že kabala prohlašuje následující: „Ochutnej a viz, že Pán je dobrý“ (narážející na vnímání Stvořitele, které je skrze studium kabaly získáno). Uvidíte, že je absolutně vlídný, že to všechno vytvořil pro náš prospěch a dal nám kabalu, abychom toho dosáhli. Ucítíte to vše, zatímco budete žít zde v tomto světě. Kabala nás povzbuzuje, abychom „Zvolili život,“ abychom zvolili dobrotu, ne smrt, myšleno hořkou existenci beze smyslu. Je řečeno, „Zvol,“ což znamená, že nám je dána volba.

V předchozích článcích bylo objasněno, že tato volba náleží jen volbě mezi dvěma cestami k dosažení predestinovaného cíle: je tu cesta duchovního vývoje (cesta kabaly) nebo cesta utrpení. Konečný cíl je vykořenit egoismus a získat přirozenost lásky a věnování.

Jak to může být provedeno? Je psáno, „Spi na zemi, buď spokojen jen s chlebem a vodou, a budeš šťasten v tomto světě a v příštím světě.“ Touto cestou může jeden získat duchovní přirozenost, splynout s Vrchními Světy, a pouze poté ucítit Stvořitelovu dobrotu.

Avšak touto cestou mohou dosáhnout cíle jen speciální jednotlivci (duše). Proto nám byla udělena další cesta: studium kabaly. Její Světlo ovlivňuje duši a přetváří ji správným směrem. Činíce tak se ubíráme cestou dosažení skrze srdce a mysl, ne skrze fyzická utrpení.

Nicméně Světlo kabaly ovlivňuje pouze ty, kteří jsou oddaní a věrní Stvořiteli, ti kteří věří v Jeho dobré skutky. Nejdůležitějším požadavkem pro bytí na této cestě je víra ve Stvořitele, měřená časem a úsilím, které tomu jeden zasvětí.

Tak se úkol zhušťuje na dosažení nejzazší důvěry ve Stvořitelovu sílu, ochranu a lásku k těm, kdo k Němu postupují. Tato víra nemůže být získána z žádného jiného zdroje kromě studia kabaly. Hlavní síla kabaly leží ve faktu, že přímo studuje Stvořitelovy činy. Proto je vrchní Světlo, které z ní přichází, intenzivní a napravuje nás rychle.

Moudrost kabaly se skládá ze dvou částí: tajné části, která nikdy nebyla popsána a je předávána ústně; a odhalené části, která byla vysvětlena ve mnoha knihách. Člověk by měl studovat odhalenou část, protože dosažení cíle záleží výhradně na ní.

Vliv Vrchního Světla je pozitivní pouze pokud je cílem studenta kabaly vykořenit osobní egoismus a splynout se Stvořitelem. Člověk se nemůže naladit na žádoucí cíl ihned; musí jej neustále sledovat, zatímco studuje. To je obzvlášť pravdivé pro studium duchovních světů a Stvořitelových působení. Touto cestou shledává student koncentraci na myšlenky a touhu splynout s tím, co je studováno, snadnější.

Naše vzdálenost od duchovního světa je příčinou všech bolestí, potíží, utrpení a bezvýslednosti. Naše vlastní neporozumění tomu, jak je svět řízen, a naše neschopnost vnímat Stvořitele, vede k nepochopení Jeho řízení. Vskutku kdyby bylo řízení světa odhaleno, kdyby odměna a trest okamžitě následovaly naše činy, každý by byl spravedlivý!

Tak je jedinou věcí, kterou postrádáme, hmatatelné vnímání řízení. Toto konkrétní dosažení se odvíjí v pěti stádiích:

· Dvojité skrytí Stvořitelových činů;

· Prosté skrytí;

· Dosažení příčiny a následku, odměny a trestu;

· Absolutní dosažení, poté co se vyjasní, že bylo vše vytvořeno pro dobro stvořených bytostí, jak dobré, tak zlé.

V jejich počátečním stavu je Stvořitel lidským bytostem skryt dvojnásob. V tomto stavu nevidí člověk následky Stvořitelovy přítomnosti ve světě a věří v přírodu. Prosté skrytí je stav, kdy člověka postihují neštěstí kvůli nedostatečné blízkosti ke Stvořiteli. Lidské bytosti v tomto stavu věří, že jsou výsledkem osobních činů, stejně jako Stvořitelova dozoru. V tomto skrytí jeden věří v přítomnost Vyššího Řízení.

Tato dvě skrytí představují hlavní práci v přibližování se Stvořiteli, protože se kvůli Stvořitelově skrytí umožňuje svoboda vůle. Jak jeden ve víře postupuje vstříc Stvořiteli, zatímco usiluje o to vidět Ho v každém činu, Stvořitel Se postupně odhaluje. V tom stavu člověk jasně vidí všechny příčiny a následky řízení světa, a vykořeňuje egoismus poté, co pro to pozná potřebu a pozná nesmírné výhody tohoto vymýcení. Přirozeně se v tomto bodě nemůže obrátit zpátky, protože cítí a předvídá potrestání.

Zatímco pokračuje v očišťování, dosahuje člověk úrovně absolutní lásky ke Stvořiteli, a tak získává Jeho absolutní dosažení. To je konečným cílem každého jednotlivce. Všechny světy a síly, které je řídí a obývají, byly stvořeny pro tuto úlohu.

Je psáno, „Dosáhni svého světa a spatři jej, zatímco jsi ještě živ.“ To je odměna za dlouhou a obtížnou cestu v temnotě, ve stavu, kdy je Stvořitel zahalen, a kdy používáme svou sílu vůle ve vzdoru přírodě i společnosti, překonávajíce při hledání Stvořitele bariéru mezi naším a duchovním světem. Čím více překážek a větší vzdálenost musíme překonat, tím větší je dosažený pocit vzájemné lásky.

Tento cíl bychom měli ve studiu kabaly neustále sledovat, protože pouze pak můžeme uspět. Jinak se toto studium obrátí proti nám a pouze zvětší náš egoismus. Proto je pro ty z nás, kteří jsou vzdáleni Stvořiteli, tak důležité studovat kabalu, která popisuje Stvořitelovy činy, myšlenky a cíle. Pomáhá nám Ho znát lépe a skrze toto poznání přicházíme k lásce k Němu a úsilí o Něj. Ačkoliv všichni začínáme z nejvzdálenějšího bodu, každý je povinen dosáhnout úrovně lásky a úplného dosažení Stvořitele.

Než nám byla dána, prošla kabala z úrovně jejího stvoření ve světě Acilut velkým počtem návazných omezení. Avšak její esence je stálá a neměnná. Čím nižší je úroveň stvořených bytostí, tím důležitější se pro ně stává. Pomáhá jim osvobodit se z okovů těla, spoutaného svými vnitřními touhami.

V našem světě je kabala schována pod zákryty (příroda, živé bytosti a čas), které jsou kontrolovány ze světa Acilut. Tyto skořápky jsou zdrojem našeho utrpení, protože nám zastírají systém řízení.

Skořápky a skrytá část světů Beria, Jecira a Asija se nazývají kabala, a skořápka našeho světa se nazývá „odhalená věda.“ Dokud člověk nevstoupí do skořápky světa Jecira, pracuje, nehledě na to co je studováno, se skrytou částí kabaly. Avšak poté, co vstoupí do světa Jecira, odhaluje kabalu a nesmyslná jména nahrazuje Světlo.

Tak se člověk začíná učit kabalu jako tajemství až do okamžiku, kdy se stane realitou. To odpovídá Stvořitelovu dvojitému a prostému zahalení ve světě Asija, zjevení ve světě Jecira, dosažení lásky ke Stvořiteli ve světě Beria a splynutí v absolutní lásce ve světě Acilut. Ariho kniha Strom Života byla napsána, aby pomáhala lidem dosahovat Stvořitele uceleně, bezbolestně a s důvěrou.

Podmínky pro zveřejnění tajemství moudrosti kabaly

Pro ukrytí kabaly jsou tři důvody:

· Není zde nutnost,

· Je to nemožné, a

· Je to Stvořitelovo osobní tajemství.

Tyto tři zákazy jsou uvaleny současně na jeden každý detail v kabale.

Zákaz, není nezbytnost zveřejnit, znamená, že zveřejnění nepřinese žádný prospěch. Jediný možný prospěch by mohl být v případě zjevného prospěchu společnosti. Lidé, kteří žijí podle principu, „No a co?“ (udělal jsem, co jsem udělal, a není v tom žádná škoda), se zabývají a nutí ostatní zabývat se detaily, které jsou zcela nepodstatné. Jsou ve světě zdrojem mnohého utrpení. Proto přijímali kabalisté jen ty studenty, kteří ji dokázali držet v tajnosti a zdrželi se jejího zbytečného zveřejňování.

Zákaz, je nemožné zveřejnit, vyplývá z omezení jazyka, který nedokáže popsat jemné duchovní koncepty. Ježto jsou všechny verbální pokusy odsouzeny k zániku a vedou k chybným závěrům, které studenta jen zmatou, vyžaduje odhalení těchto tajemství speciální povolení Shora.

Speciální povolení shora je popsáno v pracích velkého kabalisty, Ariho: „Věz, že duše velkých kabalistů jsou naplněny Vnějším (Obklopujícím) Světlem nebo Vnitřním Světlem (naplňujícím). Duše naplněné Obklopujícím Světlem mají dar vykládat tajemství oděním do slov tak, že jim dokáže porozumět jen (toho) hodný.“

„Duše velkého kabalisty Rašbiho (rabín Šimon Bar-Jochaj, který žil ve 2. století před naším letopočtem), autora Knihy Zohar, byla naplněna Obklopujícím Světlem, proto měl moc vysvětlovat tajemství univerza takovým způsobem, že když mluvil před Velkým Shromážděním, rozuměli mu pouze toho hodní. Proto obdržel božské povolení napsat Knihu Zohar jen on sám. Ačkoliv kabalisté, kteří žili před ním, znali více, neměli jeho dar odívání duchovních konceptů do slov.“

Tak vidíme, že podmínky šíření kabaly nezávisí na poznání kabalisty, ale na vlastnostech kabalistovy duše. Pouze kvůli tomuto dostane kabalista nařízení Shora, aby zveřejnil určitou část kabaly.

To proto před knihou Zohar nenacházíme žádné základní práce o kabale. A ty, které jsou dostupné, obsahují jen nejasné a nezávažné narážky. Po Rašbim bylo dovoleno odhalit další část kabaly pouze Arimu. Ačkoliv kabalisté, kteří žili před ním, znali pravděpodobně mnohem víc než on, nedostali povolení Shora.

Zákaz, Stvořitelovo osobní tajemství, znamená, že jsou kabalistické texty odhaleny pouze těm, kteří jsou Stvořiteli oddáni a mají Ho v úctě. Toto je nejdůležitější důvod zatajování tajemství Kabaly širokému okruhu lidí. Spousta podvodníků používala kabalu ve svém vlastním zájmu tím, že lákala prosťáčky předpovídáním, děláním amuletů, „zachraňováním“ lidí od zlého oka a spoustou dalších takzvaných zázraků.

Původně byla kabala skryta právě pro tento důvod. Proto své žáky praví kabalisté podrobovali velmi spletitým testům. To vysvětluje, proč bylo i těch pár lidí v každé generaci, kterým bylo dáno povolení studovat kabalu, vázáno přísahou, aby neodhalovali ani její nejmenší detail, který spadal pod tři výše zmíněné zákazy.

Neměli bychom si nicméně myslet, že tyto tři zákazy rozdělují kabalu do třech částí. Naopak, každá část, slovo, koncept a definice spadá v kabale pod toto vyčlenění do tří typů zahalení pravého významu a je v této vědě neustále efektivní.

Vyvstává otázka: pokud byla tato tajná věda tak důkladně skryta, jak se objevily všechny kabalistické kompozice? Odpovědí je: první dva zákazy se odlišují od třetího, protože třetí je z nich nejdůležitější. První dvě části nejsou platné stále, protože se v závislosti na vnějších společenských důvodech, občas podmínka není nutnost zveřejnit mění v nařízení je potřeba zveřejnit. S vývojem lidstva, anebo díky obdržení povolení (jako v případech Ariho, Rašbiho a do menší míry jiných kabalistů), se začaly objevovat opravdové knihy o kabale.

Pár základních konceptů

Kabala je metoda odhalení Stvořitele stvořeným bytostem, existujícím v tomto světě. Kabala pochází ze slova Lekabel (přijímat). Cílem těch, kdo žijí v tomto světě, je přijmout veškeré nekonečné potěšení, pro které byla zformována celá Tvorba.

Vnímání druhého jedince je vyvinuto pouze v lidech. Obdařuje je závistí, empatií, hanbou a vnímáním duchovního vzestupu. Schopnost vnímat druhé v nás byla vytvořena, aby nám umožnila vnímat Stvořitele.

Vnímání Stvořitele znamená, že každý cítí Stvořitele přesně stejným způsobem, jakým cítí své společníky. Je řečeno, že Mojžíš ke Stvořiteli mluvil „tváří v tvář.“ To znamená, že měl vnímání úplného dosažení Stvořitele, až do rozsahu důvěrnosti v kontaktu s Ním, jako s přítelem.

Konec činu je určen původní myšlenkou: Stejně jako udělá člověk, který staví dům, nejprve plán a pracuje na podrobnostech podle konečného cíle, tak jsou všechny činy člověka určovány konečným, předem určeným cílem.

Po objasnění konečného cíle Stvoření si uvědomujeme, že Tvorba a cesty, jimiž je kontrolována, odpovídají tomuto konečnému cíli. Účel řízení leží v postupném vývoji lidstva, dokud nebudeme cítit Stvořitele stejně, jako cítíme ostatní vytvořené bytosti v našem světě.

Zdola nahoru je cesta postupného dosažení duchovna. Jinými slovy je to náš vývoj do bodu, kdy jeden může cítit druhého úplně stejně, jako cítí sebe; a může cítit duchovní objekty tak jasně, jako cítí hmotné objekty; a tak dále po všech úrovních až ke Stvořiteli Samotnému. Je to Stvořitelův řád dosažení, který námi hýbe podél stejných úrovní, jimiž prošlo Stvoření na svém sestupu Shora. To znamená, že tato cesta již existuje, a jak odhalujeme vyšší úrovně, úplně odhalujeme také odpovídající nižší úrovně.

Shora dolů je pořadí Tvorby obou světů: duchovního a našeho konečného, materiálního.

Duchovní dodržování zákonů Stvoření: Myšlenka a touha dosáhnout účelu Stvoření se stane prostředkem dosažení duchovní dokonalosti.

Etapy v kabale: Od počátku Stvoření až do zničení Druhého Chrámu studovali kabalisté kabalu „otevřeně.“ Všechny duchovní síly byly v našem světě vnímány hmatatelněji a náš kontakt s duchovními světy byl bližší a podstatnější, obzvlášť skrze Chrám a služby zde prováděné.

Jak poklesla morální úroveň společnosti, přestali jsme být hodni (tj. změnili jsme vlastnosti) a ztratili jsme naši schopnost vnímat duchovní světy. Proto byl Chrám zničen a začala etapa exilu. Kabalisté pokračovali ve studiu tajně a znepřístupnili kabalu těm, kteří „nebyli hodni.“

Je psáno v Zoharu, že bylo Stvořitelovým přáním skrýt Svou moudrost světu, ale když se svět přiblíží dnům Mesiáše, dokonce i malé děti odhalí Jeho tajemství. Budou schopny předpovídat a studovat budoucnost, a v té době Se jim On odhalí všem.

Rašbi byl posledním kabalistou období před exilem; proto Shora dostal povolení napsat Knihu Zohar.

Po téměř patnáct století byla kabala zakázána, dokud se neobjevil kabalista Ari (rabín Izák Luria) a duchovně nedosáhl celé kabaly. Ve svých pracích nám odhalil Zohar: “…v šesti stech letech šestého milénia se zdroje moudrosti nahoře otevřou a budou téci dolů.”

V jednom ze starých manuskriptů našel kabalista Abraham Azulai (16.-17. století našeho letopočtu), že “od roku 5,300 (1,539 našeho letopočtu) od doby Stvoření, bude každému dovoleno otevřeně studovat kabalu, dospělým i dětem, a jen kvůli tomu přijde Spasitel.”

Jako znamení, že žijeme na konci dnů, se v naší době objevil kabalista Jehuda Ašlag (Baal HaSulam) a vysvětlil celou kabalu jasným a přístupným jazykem, za použití metody, která je našim duším vhodná.

Unikátnost kabalistické vědy leží ve faktu, že zahrnuje úplné poznání našeho světa (tj. všechny vědy v jejich neodhalené celistvosti) a jeho elementů, protože studuje kořeny, které náš svět ovládají a z nichž se objevil náš svět.

Duše je „já,“ které každý cítí. Při bližším zkoumání se duše rozděluje na sílu našeho těla, která jej oživuje, vytvářejíc „živoucí“ duši, stejně jako na sílu usilování k duchovnu, známou jako „duchovní“ (božská) duše, která v nevyvinutých lidech téměř neexistuje.

Fyzické tělo a živoucí duše jsou produkty našeho světa. Rozvojem naší duchovní duše, získáváme schopnost cítit za naše „já.“ To nastane, když se z negace egoistického „já“ vynoří duchovní, altruistické „já.“ Tak začínáme vnímat intenzivnější duchovní vibrace, dokud duši nevyvineme z „bodu“ do její skutečné kapacity.

Vnitřní esence kabaly je výzkum Stvořitelova Světla, které z Něj vyzařuje a rozpíná se k nám podle určitých zákonů.

Zákon kořene a větví je zákonem, určujícím fungování sil, které pohání všechny části tvorby našeho světa k růstu a vývoji. V kabale se říká: „Není dole zrnka, které by nad sebou nemělo anděla, který jej bije a říká mu: Nechť rosteš!“ Jazyk větví také pomáhá odhalit informace o tom, co se děje v jiných světech. Bytosti, které obývají určitý svět, vnímají v tom světě předměty podobným způsobem, a mohou si tak vyměňovat informace za použití svého vlastního jazyka. Člověk může použitím stejného jazyka jako máme my informovat ostatní o tom, co se děje v jiných světech, zatímco zároveň naznačuje, že se to vztahuje k objektům v jiném světě, který odpovídá našemu. Přesně takovým jazykem byla napsána Tóra.

Všechny světy jsou podobné jeden druhému; rozdíl je jen v materiálu, ze kterého byly stvořeny – čím vyšší je svět, tím „čistší“ je jeho hmota. Avšak zákony jejich fungování a formy jsou stejné a každý následný svět je přesnou replikou (větví) svého předchůdce (kořenu).

Stvořené bytosti, obývající určitý svět, mohou vnímat pouze uvnitř jeho hranic, protože smyslové orgány vnímají pouze materiál toho určitého světa. Pouze lidé mohou dosáhnout všech světů zároveň.

Úrovně dosažení jsou souslednými stupni vnímání Stvořitele. Je to jakoby formovaly žebřík, který vede z našeho světa do duchovních světů. Nejnižší příčka toho žebříku se nazývá „Machsom“ (bariéra). Skrývá nám všechny duchovní síly tak dokonale, že o nich nemáme žádné povědomí. Proto se snažíme najít Zdroj a smysl života v našem světě.

Světlo v duchovních světech: Informace, pocity a potěšení jsou předávány rozpínáním a stahováním (expanzí a retrakcí) duchovní síly, zvané „Světlo“ (kvůli analogii se světlem v našem světě, které dává život a teplo, nebo se světlem přináležícím myšlence, jasnosti a osvícení).

Právo existovat: Vše v našem světě, dobré, špatné, dokonce i to nejškodlivější, má právo existovat. Je nám dána možnost dělat nápravy a zlepšení. V našem světě není nic nadbytečného či nepotřebného. Vše bylo vytvořeno pro dobro lidstva, jak přímo, tak nepřímo. Tak tím, že se napravujeme, neutralizujeme jakékoliv zhoubné vlivy.

Náprava: Stvořitel tvoření našeho světa nedokončil; úkol dokončení a zdokonalení jej je svěřen nám. Vidíme náš svět jako ovoce, které zůstává hořkým během svého zrání, a naším úkolem a cílem je napravit a osladit jej.

Dvě cesty nápravy:

1. Cesta přijetí duchovních zákonů Nápravy se nazývá “cesta Světla.” Ze Stvořitelovy perspektivy je upřednostňována, protože Jeho cílem je věnovat Svým bytostem radost ve všech stádiích jejich existence. Takto bychom neochutnali hořkost ovoce.

2. Cesta utrpení: Skrze pokus a omyl během období 6,000 let si lidstvo uvědomuje potřebu, dodržovat zákony Stvoření jedním způsobem nebo druhým.

Odměna je potěšení (chuť zralého ovoce). Můžeme ovlivňovat jen sami sebe; nemůžeme ovlivňovat nic vně nás. Proto se může náprava udát jen pokud každý pracuje na sebezdokonalení.

Kabalista je jakýkoliv člověk v našem světě, který dosáhne podobnosti se Stvořitelem.  Studiem a dodržováním duchovních zákonů se duchovně vyvíjíme až do míry, kdy se stáváme částí duchovních světů.

Dosažení nastává skrze vnitřní práci na sobě, studiem podstaty a vlastností duchovních objektů. Nemluvíme o psychických pocitech, fantaziích či vsugerování. Co je zde míněno, je opravdový vzestup do světa, jehož hmota je duchovní, nad a mimo veškeré lidské psychické vnímání.

Potěšení může být cítěno pouze pokud je dostupná touha a úsilí. Touha může existovat pouze pokud je výsledné potěšení známo. Úsilí je možné jen pokud v daném momentu není přítomno potěšení. Člověk, který nebyl propuštěn z vězení, se netěší ze svobody, a pouze nemocný může opravdu ocenit zdraví. Jak touhy, tak úsilí dostáváme od Stvořitele.

Jedinou vytvořenou věcí je vjem nedostatku, který ve Stvořiteli není přítomen. Čím vyvinutější jeden je, tím pronikavěji to bude cítit. Tento nedostatek je v jednoduchých lidech a dětech značně omezen. Pravá lidská bytost chce celý svět. Moudrý nechce jen náš svět, ale chce i ostatní světy.

Kombinace touhy a úsilí se v kabale nazývá Kli (nádoba). Samotné potěšení, Ohr (Světlo), vyzařuje od Stvořitele.

Vnímání potěšení: Nádoba cítí vstup Světla v závislosti na podobnosti mezi vlastnostmi nádoby a vlastnostmi Světla. Čím podobnější tyto vlastnosti jsou, tím více může nádoba věnovat, milovat, přinášet radost, a tím menší je její vůle přijímat. Čím blíže je nádoba Světlu, tím více Světla a potěšení cítí.

Existence v duchovních světech: Naše schopnost cítit nebo necítit Stvořitele (Světlo) závisí pouze na naší blízkosti k Němu, založené na naší shodě vlastností s Ním. To protože každý z nás je nádobou. Dokud má nádoba i tu nejmenší touhu věnovat, myslet na ostatní, trpět pro ně, milovat a pomáhat jim zatímco přehlíží své vlastní touhy, existuje tato nádoba v duchovních světech, a její vlastnosti určují, který svět bude obývat.

Rozpoznání zla: Když v nádobě není přítomný záměr věnovat, vnímá se v tomto světě. Taková nádoba se nazývá „tělo“ člověka, jehož jediným přáním je starat se o sebe. Nemůžeme si ani představit schopnost nezištně něco udělat pro druhého. Podrobením se „rozpoznání zla“ – pečlivé a přísné sebe-analýze – může jeden zjistit svou neschopnost nezištně pracovat pro druhé.

Dokonalost nádoby: Nádoba (Kli) je vytvořena takovým způsobem, že obsahuje všechna přání, která existují ve Světlu. Kvůli omezení a rozbití nádob byl zformován určitý počet oddělených nádob. Každá z těchto nádob se pohybuje z jednoho stavu (světa) do druhého, což vede k rozdělení (smrti).

Zatímco žijeme v tomto světě, musí každý připodobnit vlastnosti své nádoby Světlu, přijmout odpovídající míru Světla a znovu se spojit s ostatními nádobami (dušemi) ve zformování jediné nádoby, která je zcela naplněna Světlem (potěšením). Tento budoucí stav se nazývá Gmar Tikkun (konec nápravy).

Vstup Světla do nádoby: Rozdíly mezi lidmi jsou založeny na velikosti jejich přání. Zákaz uvalený na duchovní nátlak a vraždu je zcela jasný. Studiem vlastností duchovních nádob, stimulují materiální nádoby (lidské bytosti) touhu jim být podobné. A jelikož v duchovním světě představuje touha čin, tím, že se postupně měníme, dovolujeme Světlu vstoupit do našich nádob. Zatímco je uvnitř nádoby, Světlo ji očišťuje, protože přirozenost Světla je „věnovat.“ Skrze tuto vlastnost Světlo postupně modifikuje také rysy nádoby.

První omezení (Cimcum Alef) je zákaz, přísaha, kterou na sebe první, společná nádoba vložila okamžitě po svém objevení. Znamená to, že ačkoliv je výhradní Stvořitelovou touhou naplňovat nádobu rozkoší, nádoba na sebe uvalila podmínku, že se nebude těšit pro sebe, ale pouze pro Stvořitele.

Tak se změnila pouze myšlenka, ne čin samotný. Znamená to, že nádoba přijímá Světlo ne protože to chce, ale protože to je Stvořitelovým přáním. Proto je naším cílem naplnit vůli přijímat, přát si potěšení způsobem, jak si to přeje Stvořitel.

Vnímání je atribut reakce na absenci nebo přítomnost Světla, dokonce i v jeho nekonečně malých porcích. V zásadě se život skládá z pouhých cyklů vnímání. Obvykle nám nezáleží na tom, z čeho se těšíme, ale nemůžeme žít bez potěšení. Uznání a sláva pouze poskytují pocit, ale potěšení je pro nás tak důležité!

Náš stav vždy záleží na náladě a vnímání našeho okolí, nehledě na stav světa. Žádný z našich pocitů není produktem našeho vnitřního života a vlivu okolí, protože jejich zdrojem je Stvořitel samotný, jelikož každý pocit představuje buď Světlo, nebo jeho nepřítomnost.

Cítíme buď sebe, nebo Stvořitele, nebo obojí v závislosti na našem morálním stavu. Zatímco cítíme pouze sebe, můžeme věřit, že Stvořitel existuje a ovlivňuje nás. Fakt, že se vidíme jako nezávislá stvoření, a že dokonce věříme, že existujeme jen my, je výsledkem naší duchovní rozdílnosti od Stvořitele a naší vzdálenosti od Něj.

Záměr (Kavana) je ta nejdůležitější věc v každém činu, kterou člověk dělá. To protože v duchovním světě představuje myšlenka akci. Nápodobně je v našem tělesném světě ten, kdo druhého řízne nožem, zamýšleje způsobit úraz, potrestán, zatímco druhý používá nůž se záměrem léčit – třeba v operaci – a je odměněn.

Pokud je rozsudek vynášen podle bezpodmínečných zákonů duchovních světů, pak by měl být člověk za každou zlou myšlenku duchovně potrestán. A vskutku, toto je přesně to, co se v duchovnu děje.

Naše nálada a naše zdraví také záleží na našich úmyslech a ne na obtížnosti či charakteru naší práce či finančním stavu. Mělo by být poznamenáno, že zatímco můžeme kontrolovat naše fyzické činy, naše pocity můžeme změnit pouze skrze duchovní svět.

Proto má modlitba tak výsostnou důležitost; v podstatě představuje každou prosbu (dokonce i tu beze slov, která vychází ze srdce) ke Zdroji všeho, co existuje, ke Stvořiteli, pro nějž jsou všechny stvořené bytosti sobě rovné a žádoucí.

Otázky a odpovědi

Otázka: Co je předmětem kabaly?

Od počátku časů hledalo lidstvo odpovědi na základní otázky existence: Kdo jsem? Co je smyslem mého života? Proč existuje svět a pokračujeme v existenci po smrti? Každý člověk se snaží najít na tyto otázky své vlastní odpovědi ze zdrojů, které má k dispozici. Každý z nás rozvíjí svůj vlastní náhled na svět, který je řízen přístupem, jež se zdá nejspolehlivější.

Otázka o smyslu života přidává do každodenního utrpení globálnější znepokojení: Pro co trpím? Tato otázka nás nenechává klidnými, dokonce i když jsou dočasně uspokojeny naše každodenní potřeby.

Dokonce i když dosáhneme našeho cíle, brzy začneme cítit nespokojenost. Když se podíváme nazpátek, vidíme, kolik času jsme dosažením vytouženého objektu strávili, ale dostali jsme za to jen velmi málo potěšení.

Jelikož na výše uvedené otázky nejsou odpovědi, obrací se snahy lidí k prastarým vírám. Meditace a fyzická a psychologická cvičení nám pomáhají se cítit lépe. Ale toto je jen snaha na sebe zapomenout, jelikož naše touhy zůstávají neuspokojeny a smysl života je stále nepochopitelný. Všechny tyto metody nás konejší, ne protože poskytují odpovědi na otázku smyslu života a významu utrpení, ale protože nám pomáhají snížit naše požadavky.

Avšak brzy objevíme, že pravda nemůže být ignorována. Lidstvo pro svou existenci neustále hledá logický důvod; zákony přírody studovalo po tisíciletí.

Moderní vědci si uvědomují, že čím dál ve svém výzkumu postoupí, tím zamlženější a komplikovanější se obraz světa stává. Moderní vědecké knihy připomínají práce o mysticismu a science fiction, a přesto selhávají v poskytnutí odpovědi na otázku smyslu života.

Věda kabaly nabízí ke zkoumání světa svou vlastní metodu. Pomáhá nám vyvinout schopnost cítit skrytou část universa. Kabalisté nám říkají o technice, založené na svých vlastních zkušenostech. Ve svých knihách vyučují metodu výzkumu universa a ukazují nám, jak na otázku smyslu života dostat odpověď.

Otázka: Proč se kabala nazývá „tajnou vědou?“

Kabala je nejbližší věda člověku, protože mluví o úloze života, o tom, proč se rodíme a žijeme v tomto světě. Kabala vysvětluje smysl života, odkud jsme přišli, a kam jdeme poté, co naplníme svůj pozemský čas.

Kabalisté na tyto otázky dostávají odpovědi, zatímco stále žijí zde v tomto světě. Studium kabaly poskytuje znalosti o duchovních světech a zároveň rozvíjí dodatečný orgán šestého smyslu, který vnímá obklopující realitu. Je to tímto smyslem, kterým člověk cítí skrytou část universa.

Dosažitelná, obvykle skrytá, část universa nám dává odpovědi na všechny otázky, které o sobě máme. Nic nám není bližšího a důležitějšího než toto poznání, protože nás učí o nás samotných, o světě, ve kterém žijeme, a o našem vlastním osudu.

Vše, co se učíme o sobě a o světě, odhalujeme sami a uvnitř sebe. Vše toto se děje, zatímco jsou naše pocity a nashromažďování vědomostí skryté ostatním, a to je důvod, proč je kabala nazývána „vědou skrytého.“

Otázka: Kdo je kabalista?

Kabalista je člověk, který je navenek jako každý jiný člověk. Kabalista nemusí být chytrý nebo vzdělaný. Na vnějším vzezření není nic neobvyklého. Jsou to obyčejní lidé, kteří skrze studium kabaly získali dodatečný „šestý smysl,“ vnímání skryté části světa. Je to skryto obyčejným lidem, kteří o tom mluví jako o „duchovním světě.“ Kabalista může s tímto nově získaným smyslem vnímat celé universum, vnímajíce jak náš, tak duchovní svět jako hmatatelnou realitu. Stejně jako vnímáme naši každodenní realitu my.

Kabalista cítí Vrchní Svět a přímo jej dosahuje. Nazývá se „Vrchní Svět,“ protože existuje mimo naše běžné vnímání. Kabalisté vidí, že vše sestupuje z Vrchního Světa a objevuje se v našem. Vidí všechny příčiny a následky protože existují zároveň jak ve Vrchním Světě, tak v našem světě.

Běžný člověk vnímá pouze střípek obklopujícího universa a nazývá tento střípek „náš svět.“ Kabalista vnímá celý rozsah universa.

Kabalisté své znalosti předávají v knihách, psaných speciálním jazykem. Proto může člověk tyto knihy studovat jen pod vedením kabalisty a následováním speciální metody. V takovém případě se z knih stávají prostředky k dosažení pravé reality.

Otázka: Proč je tak důležité studovat kabalu?

Každý člověk má možnost rozvinout šestý smysl. Kabalisté své knihy píšou zatímco vnímají a jsou pod přímým vlivem duchovních světů. Čtením těchto knih na sebe čtenář přitahuje „Obklopující Světlo,“ dokonce i když nerozumí všemu, co je v nich psáno.

Zatímco studujeme, přitahujeme na sebe toto Světlo, a Světlo nám postupně odhaluje celý obraz reality. Tento šestý, duchovní smysl, který dokáže vnímat celé universum, dřímá v každém. Nazývá se „bod v srdci.“ Pouze Obklopující Světlo je jej určeno naplnit. Světlo se nazývá „Obklopující,“ protože obklopuje šestý smysl, zatímco je ještě neschopno jej naplnit.

Tento bod, embryo šestého smyslu „expanduje“ a získává dostatečnou „kapacitu,“ aby pustilo Obklopující Světlo dovnitř. Vstup Světla do bodu v srdci vytváří ve studentovi první vnímání Neznáma, Duchovního a Božského. Jak Světlo vstupuje do bodu, vnímáme širší a jasnější obraz Vrchního Světa a vidíme naši minulost a budoucnost.

V Uvedení do Studia Deseti Sefir, odstavci 155, je psáno:

“Proč kabalisté každého zavazují, aby studoval kabalu? Je to protože i když lidé, kteří studují kabalu, nechápou, co se učí, skrze svou touhu porozumět na sebe probouzejí Světlo, které obklopuje jejich duše. To znamená, že je každému člověku zaručeno dosáhnout všeho, co Stvořitel v Myšlence Stvoření připravil. Tomu, který toho nedosáhl v tomto životě, to bude uděleno v jednom z příštích životů. Dokud se člověk nestane schopným přijmout Světlo dovnitř, pokračuje ve svitu venku a čeká, aby ten člověk vytvořil smysl jeho vnímání.“

Když studujeme kabalu, Obklopující Světlo na nás okamžitě svítí, aniž by bylo oděno dovnitř našich duší, jelikož šestý smysl ještě nebyl vyvinut. Nicméně nás Světlo, které pokaždé během svých studií přijímáme, očišťuje a připravuje nás na přijetí Světla dovnitř. Přijetí Světla uděluje absolutní poznání, klid a vnímání nesmrtelnosti.

Otázka: Jak jsou kabalistické informace sdělovány?

Kabalisté předávali své poznání O Vrchním Světě jak ústně, tak v písmu. Prvně se objevilo v Mezopotámii v 18. století před naším letopočtem. Nashromážděné poznání bylo vyloženo v Knize Stvoření (Sefer Jecira), připisované Abrahamovi. Tato kniha je v knihkupectvích stále dostupná.

V každé generaci psali kabalisté své knihy pro duše té určité generace. Během století bylo v kabale použito několik jazyků. To protože se vývoj lidské duše děje postupně. Z generace na generaci se do tohoto světa vrací čím dál hrubší duše se zkušenostmi z předchozích životů. Přinášejí břímě dalšího utrpení, ale také přispívají svým duchovním „nákladem.“ Ačkoliv je tato informace jednotlivci skryta, v jeho bodě v srdci existuje.

Proto, aby kabalu pochopila, potřebuje každá generace svůj vlastní jazyk, vhodný pro sestupující duše. Jak sestupují do našeho světa a projevují se v nových tělech v každé generaci, ty stejné duše se vyvíjí, uvědomují si potřebu duchovního postupu a dosahují nebeského poznání, věčnosti a dokonalosti.

Otázka: Jak dlouho to zabere, než člověk začne cítit duchovní svět?

V Uvedení do Studia Deseti Sefir je psáno, že může člověk, který studuje pravé zdroje, vkročit do duchovního světa během tří až pěti let. To znamená, že pokud jeden studuje se správným záměrem, překračuje takový člověk bariéru mezi tímto světem a duchovním světem a dosahuje Vrchního Světla.