Rudolf Steiner - O poznávání vyšších světů

1. díl

Jak dosáhnout poznatků o vyšších světech

Podmínky

V každém člověku dřímou schopnosti, jimiž si může získat poznatky o vyšších světech. Mystik, gnostik, theosof mluvili vždy o světě duševním i duchovém, jež jsou pro ně právě tak skutečné jako svět, který můžeme vidět fyzickýma očima, hmatat fyzickýma rukama. Posluchač má právo si říci v kterémkoli okamžiku: O čem mluví tady ten, mohu zakusit i já, rozvinu-li v sobě jisté síly, jež dnes ve mně ještě dřímou. Jde jedině o to, co mám podniknout, abych v sobě takové síly rozvinul. Návod k tomu mohou poskytnout jenom lidé, kteří už v sobě takovéto síly mají. Pokud existuje lidský rod, existoval povždy i druh školení, jímž ti, kdo už měli vyšší schopnosti, dávali návod těm, kdo je hledali. Takovéto školení se nazývá okultní školení^. Vyučování, jehož se při něm člověku dostává, se jmenuje vyučování ve skrytém poznání nebo okultní vyučování. Takové označení může dávat pochopitelně podnět k nedorozumění. Kdo je zaslechne, může být snadno sveden k domněnce, že ti, kdo jsou činni pro takové školení, chtějí být jakousi obzvlášť privilegovanou třídou, jež vědomě tají své vědění před ostatními. Snad si dokonce někdo pomyslí, že za takovým věděním asi vůbec nevězí nic pozoruhodného. Neboť kdyby to bylo pravé vědění – tak by mohl leckdo uvažovat – nebylo by třeba z toho dělat tajemství; bylo by možné to sdělovat veřejně a zpřístupnit tak všem lidem výhody, které to přináší.

Kdo jsou zasvěceni do podstaty okultního vědění, nepozastavují se ani dost málo nad tím, že nezasvěcení takto smýšlejí. V čem spočívá tajemství zasvěcení, tomu porozumí jenom ten, kdo sám prošel aspoň po jistý stupeň takovým zasvěcením do vyšších tajemství života. Je ovšem možné se otázat: Jak má za těchto okolností někdo nezasvěcený pocítit vůbec jakýkoli lidský zájem o takzvané skryté poznání? Jak a proč by měl hledat něco, o jehož povaze si přece nemůže utvořit naprosto žádnou představu? Ale už sama taková otázka vyplývá z úplně mylné představy o povaze okultního vědění. Ve skutečnosti to s okultním věděním totiž také není jiné než s jakýmkoli jiným lidským věděním a uměním. Okultní vědění není pro průměrného člověka tajemstvím v žádném jiném smyslu, než proč je psaní tajemstvím pro někoho, kdo se mu nenaučil. A jako se každý, kdo k tomu zvolí správné cesty, může naučit psát, tak se každý, kdo k tomu bude hledat přiměřené cesty, může stát okultním žákem, dokonce i okultním učitelem. Jenom v jednom ohledu se tady věci mají přece jenom jinak než u vnějšího vědění a umění. Vlivem chudoby a kulturních poměrů, do nichž se narodil, může někomu chybět možnost, aby si osvojil umění psát; pro to, aby získal vědění a umění ve vyšších světech, neexistuje překážka pro člověka, jenž je bude s vážností hledat.

Mnozí se domnívají, že je třeba vyhledat zde nebo onde mistry vyššího vědění a získat od nich poučení. Ale dvojí je správné. Za prvé se ten, kdo usiluje s vážností o vyšší vědění, nezalekne žádné námahy, žádné překážky, aby vyhledal zasvěcence, který by ho uvedl do vyšších tajemství světa. Ale na druhé straně si člověk může být jist, že zasvěcení ho nalezne za všech okolností, bude-li usilovat o poznání vážným a uznání hodným způsobem. Neboť pro všechny zasvěcence platí přirozený zákon, aby žádnému hledajícímu člověku neupírali vědění, které si zasluhuje. Ale platí i druhý, stejně přirozený zákon, že nikomu nemůže být svěřeno z okultního vědění něco, k čemu není povolán. A zasvěcenec je o to dokonalejší, čím přísněji dodržuje oba tyto zákony. Duchové pouto obepínající všechny zasvěcence není vnějšího rázu, avšak oba uvedené zákony tvoří pevné svorky, spínající jeho součásti. Můžeš žít se zasvěcencem v důvěrném přátelství; od jeho pravé bytosti zůstaneš tak dlouho odloučen, dokud se sám nestaneš zasvěcencem. I když ti zasvěcenec daruje své srdce, svou lásku v nejplnějším smyslu – své tajemství ti svěří teprve tehdy, až k tomu dozraješ. Můžeš mu lichotit, můžeš ho mučit: nic ho nepohne, aby ti vyzradil něco, o čem ví, že ti to nesmí být vyzrazeno, protože na daném stupni svého vývoje bys ještě nedokázal takové tajemství přijmout do duše správným způsobem.

Cesty, na nichž se člověk stává zralým pro přijetí některého tajemství, jsou přesně určeny. Jejich směr je vyznačen nesmazatelnými, věčnými písmeny v duchových světech, v nichž zasvěcenci opatrují ona vyšší tajemství. Ve starých dobách, ležících před našimi „dějinami“, byly chrámy ducha viditelné i zevně, dnes, kdy se náš život stal tak duchaprázdným, nenašli bychom je už ve světě viditelném vnějšímu oku. Ale duchově jsou přítomny všude a každý, kdo hledá, je najde.

Jenom ve vlastní duši může člověk najít prostředky, které mu otevřou ústa zasvěcených. Musí v sobě vypěstovat až do určitého vysokého stupně jisté vlastnosti, pak se mu může dostat nejvyšších pokladů ducha.

Jisté základní naladění duše musí tvořit začátek. Duchový badatel nazývá toto základní naladění stezkou úcty, devoce vůči pravdě a poznání. Jen kdo má tuto základní náladu, může se stát okultním žákem. Kdo má zkušenosti v této oblasti, ví, jaké vlohy je možné pozorovat už v dětství u těch, z nichž se později stanou okultní žáci. Jsou děti, vzhlížející s posvátným ostychem k jistým osobám, jež uctívají. Mají před nimi úctu, jež jim v hloubi srdce zakazuje, aby v sobě daly vzejít jakékoli myšlence obsahující kritiku, opozici. Z takových dětí vyrůstají jinoši a dívky, jež pociťují jako něco blahodárného, mohou-li vzhlížet k něčemu s úctou. Z řad těchto mladých lidí pochází mnoho žáků vyššího poznání. Jestliže jsi někdy stál před dveřmi uctívaného muže a jestliže jsi při této své první návštěvě pocítil posvátný ostych, abys stiskl kliku a tak vešel do pokoje, jenž byl pro tebe „svatyní“, projevil se v tobě cit, který může být zárodkem tvého pozdějšího žákovství v okultismu. Pro každého člověka je štěstím, když v době dospívání nese v sobě takovéto city jakožto vlohy. Nevěřme, že takové vlohy jsou zárodkem k tomu, aby někdo měl sklon se slepě podřizovat a otročit. Z počáteční dětinné úcty k lidem se stane později úcta k pravdě a poznání. Zkušenost učí, že nosit hlavu zpříma dovedou nejlépe ti lidé, kteří se naučili uctívat tam, kde je úcta na místě. A na místě je všude tam, kde vyvěrá z hloubi srdce.

Pokud v sobě nedáme vzejít hlubokému pocitu, že existuje něco vyššího, než jsme sami, nenajdeme v sobě ani sílu, abychom se k něčemu vyššímu mohli vyvíjet. Zasvěcenec si vydobyl sílu, aby pozvedal hlavu k výšinám poznání, jenom tím, že vedl své srdce do hlubin úcty, devoce. Výsostí ducha dosáhne jenom ten, kdo projde branou pokory. Vědění, které má skutečnou hodnotu, můžeš získat jen tehdy, když se také naučíš si ho vážit. Jistě: člověk má právo, aby své oko nastavil světlu. Ale musí se toho práva dopracovat. V duchovním životě platí právě tak zákony jako ve hmotném. Tři skleněnou tyč vhodnou látkou, a zelektrizuje se, to jest získá sílu přitahovat drobná tělíska. To odpovídá přírodnímu zákonu. Kdo se trochu učil fyzice, ten to ví. A obdobně ví ten, kdo zná elementární základy okultní vědy, že každý pocit pravé devoce, který vzešel v duši, v ní rozvíjí sílu, která je s to vést v poznání dříve nebo později o krok dále.

Kdo má mezi svými vlohami city devoce nebo kdo má to štěstí, že mu byly vštípeny vhodnou výchovou, přináší si mnohé, když v pozdějším životě hledá přístup k vyšším poznatkům. Kdo si takovou průpravu nepřináší, tomu vzrostou už na prvním stupni stezky poznání potíže, pokud se neodhodlá vytvářet v sobě náladu devoce energickou sebevýchovou. V naší době je obzvlášť důležité, abychom na tento bod soustředili plnou pozornost. Naše civilizace je náchylná spíše ke kritice, k přísnému hodnocení, k odsudku, a jen málo k devoci, k oddanému uctívání. Už naše děti mnohem více kritizují než oddaně uctívají. Ale každá kritika, každý odsudek zapuzují právě tak síly duše k vyššímu poznání, jako každá oddaná úcta je rozvíjí. Tím nemá být řečeno nic proti naší civilizaci. Nejde tu vůbec o to, tuto naši civilizaci kritizovat. Právě kritice, sebevědomému lidskému úsudku, zásadě „všechno vyzkoušej a nejlepšího se drž“ vděčíme za velikost dnešní kultury. Nikdy by člověk nebyl dospěl k vědě, průmyslu, dopravě, právním poměrům naší doby, kdyby nebyl na všech stranách kritizoval, všude přikládal měřítko svého úsudku. Ale co jsme tím získali ve vnější kultuře, za to jsme musili zaplatit příslušným úbytkem vyššího poznání, spirituálního života. Ještě jednou přitom zdůrazníme, že u vyššího vědění nejde o uctívání lidí, nýbrž o úctu k pravdě a poznání.

Jedno si ovšem musí každý ujasnit: že pro toho, kdo vězí cele v civilizaci našich dnů, obrácené jen a jen navenek, bude velmi těžké proniknout k poznání vyšších světů. Dokáže to jenom tehdy, bude-li na sobě energicky pracovat. V dobách, kdy poměry hmotného života byly prostší, bylo také snazší dosáhnout duchovního rozmachu. Co si zasluhovalo úctu, co mělo být považováno za posvátné, to vystupovalo znatelněji nad ostatní poměry ve světě. V kritickém období jsou ideály strhovány k zemi. Jiné pocity nastupují namísto úcty, posvátné bázně, zbožnosti a obdivu. Naše doba zatlačuje tyto pocity stále více do pozadí, takže život všedních dní je člověku dodává jenom velmi nepatrnou měrou. Kdo hledá vyšší poznání, musí je sám v sobě vytvářet. Musí je sám vštěpovat své duši. To není možné studiem. To je možné pouze životem. Kdo se chce stát okultním žákem, musí se proto energicky vychovávat k náladě devoce. Ve svém okolí, ve svých prožitcích musí všude vyhledávat to, co mu může vnuknout obdiv a vztah úcty. Potkám-li člověka a kárám-li jeho slabosti, připravuji se o sílu k vyššímu poznání; jestliže se však pokouším láskyplně se zahloubat do jeho předností, sbírám takovouto sílu. Žák duchového poznání musí mít ustavičně na paměti, aby dbal tohoto návodu. Zkušení okultní badatelé vědí, za jakou sílu vděčí okolnosti, že hledí všude a vždy znova na to, co je ve věcech dobrého, a zdržují se odsuzujícího úsudku. To však nesmí zůstat vnějším životním pravidlem. Musí to ovládnout naše nejvnitřnější duševní prožívání. Je v moci člověka, aby se sám zdokonaloval, aby se časem úplně proměnil. Ale tato proměna se musí uskutečnit v nitru jeho duše, v jeho myšlenkovém životě. Nestačí, že navenek dávám svým chováním najevo úctu k určité bytosti. Musím mít tuto úctu ve svých myšlenkách. Okultní žák musí začít tím, že přijme pokornou úctu do svého myšlenkového života. Musí si dát pozor na myšlenky neúcty, odmítavé kritiky ve svém vědomí. A musí přímo usilovat o to, aby v sobě choval a opatroval myšlenky pokory a úcty.

Každá chvíle, kdy usedneme, abychom si povšimli ve svém vědomí, kolik odmítavých, odsuzujících, kritických úsudků o světě a o životě v nás vězí – každá taková chvíle nás přibližuje k vyššímu poznání. A budeme stoupat rychle výš, když v takových chvílích naplníme své vědomí pouze myšlenkami, jež nás naplňují obdivem, uznáním, úctou vůči světu a životu. Kdo má v těchto věcech zkušenost, ví, že v každé takové chvíli se v člověku probouzejí síly, které jinak zůstávají v dřímajícím stavu. Právě tím se člověku otvírají duchovní oči. Začíná tím vidět kolem sebe věci, které dříve neviděl. Začíná chápat, že viděl dříve jenom část světa, který ho obklopuje. Člověk, který před něj předstoupí, mu nyní ukazuje úplně jinou podobu než předtím. Zachováváním tohoto životního pravidla sice ještě nebude s to, aby například už viděl to, co bývá popisováno jako lidská aura. Neboť k tomu je potřebí ještě vyššího školení. Ale právě k tomuto školení může postoupit, prošel-li předtím energickým školením v devoci.

Tiše a vnějším světem nepozorován vstupuje okultní žák na „stezku poznání“*. Není třeba, aby si kdokoli na něm všiml nějaké změny. Koná svoje povinnosti jako dříve; obstarává své záležitosti jako předtím. K proměně dochází výlučně u vnitřní stránky duše, jež je skryta před vnějším zrakem. Nejprve ozáří všechen vnitřní život člověka ona jediná základní nálada pokorné úcty vůči všemu vpravdě úctyhodnému. V tomto jediném základním pocitu nachází celý jeho duševní život svůj střed. Jako slunce oživuje svými paprsky všechno, co žije, tak u žáka duchového poznání oživuje úcta ke světu všechny pocity duše.

Zprvu asi člověk těžko uvěří, že by pocity jako úcta, uznání atd. mohly mít něco společného s jeho poznáním. Je to tím, že míváme sklon chápat poznání jako oddělenou, samostatnou schopnost, která není nijak spojena s tím, co se jinak v duši děje. Měli bychom však uvážit, že je to duše, jež poznává. A pro duši jsou city tím, čím jsou pro tělo látky, z nichž se skládá jeho potrava. Dáme-li tělu kamení místo chleba, odumře jeho činnost. Podobně je tomu s duší. Pro ni jsou úcta, uznání, devoce živnými látkami, jež ji činí zdravou, silnou; především však silnou pro činnost poznávací. Zneuznávání, antipatie, podceňování toho, co si zasluhuje uznání, způsobuje ochromení a odumírání poznávací činnosti. – Pro duchového badatele je tato skutečnost zjevná v auře. Duše, jež si osvojuje city úcty a devoce, proměňuje tím svou auru. Z aury se ztrácejí jisté duchové barevné odstíny, jež označujeme jako oranžové nebo hnědočervené, místo nich se objevují odstíny fialové. Tím se však otvírá poznávací schopnost;

* V přehledné formě nalezne čtenář „stezku poznání“ v poslední části mé knihy „Theosofie, úvod do nadsmyslového poznání světa a určení člověka“ (Praha, 1992). Zde půjde o jednotlivá praktická hlediska. Pozn. Aut.

přijímá zvěst o skutečnostech ve svém okolí, o nichž předtím neměla potuchu. Úcta probouzí v duši jistý druh sympatie, jež se projevuje jako síla přitahující k sobě jinak skryté vlastnosti bytostí, které nás obklopují.

Ještě účinnější se stane to, co je možné docílit pokornou úctou, přistoupí-li k ní jiný druh citového rozpoložení. Spočívá v tom, že se člověk učí odevzdávat se stále méně dojmům z vnějšího světa, a zato rozvíjí čilý vnitřní život. Člověk, který se žene od jednoho dojmu z vnějšího světa k druhému, který stále hledá „rozptýlení“, nenajde cestu ke skrytému poznání. Žák okultismu se nemá otupovat vůči vnějšímu světu; ale jeho bohatý vnitřní život mu má udávat směr, v němž se vystaví jeho dojmům. Prochází-li krásnou horskou krajinou člověk citově bohatý a s hluboce vnímavým srdcem, prožije něco jiného než člověk citově chudý. Teprve to, co prožíváme v nitru, nám dává klíč ke krásám vnějšího světa. Někdo jede přes moře a jeho duší prochází jen málo vnitřních zážitků; někdo jiný bude při takové plavbě pociťovat věčnou mluvu světového ducha; budou se mu odhalovat skryté záhady stvoření. Je třeba, aby se člověk nejprve naučil zacházet se svými vlastními city a představami, chce-li v sobě rozvinout takový vztah k vnějšímu světu, který by mu poskytoval bohatý obsah. Vnější svět je ve všech svých jevech naplněn božskou nádherou; ale to, co je božské, musíme nejprve prožít sami ve vlastní duši, chceme-li to nalézt kolem sebe. – Žák okultismu dostává pokyn, aby si vytvořil ve svém životě chvíle, kdy se tiše a v osamělosti pohrouží sám do sebe. Ale nemá se v takových chvílích oddávat záležitostem svého vlastního já. To by způsobilo opak toho, co je úmyslem. Měl by v takových okamžicích nechat ve vší tichosti doznívat to, co prožil, co mu pověděl vnější svět. Každá květina, každé zvíře, každé konání mu v takových tichých okamžicích odhalí netušená tajemství. Tím bude připravován, aby nové dojmy z vnějšího světa viděl docela jinýma očima než předtím. Kdo chce jenom přijímat a vychutnávat dojem po dojmu, otupuje svou poznávací schopnost. Avšak člověk, který přijme a intenzívně prožije určitý dojem a nechá si pak navíc od toho, co přijal a prožil, něco vyjevit, ten pěstuje a vychovává svou poznávací schopnost. Jenom si musí navyknout, aby snad přitom nenechával pouze doznívat svůj požitek z přijatého dojmu, nýbrž aby se zřekl dalšího vychutnávání a pouze zpracovával to, co přijal a prožil, vnitřní činností. Úskalí, které zde hrozí žáku okultismu, je velmi veliké. Místo aby v sobě pracoval, může snadno upadnout do opaku a chtít jenom dodatečně plně vyčerpat požitek z prožitého. Nepodceňujme, že se tady před žákem otvírají nedohledné zdroje omylů a bloudění. Nemůže tomu být jinak: musí procházet zástupem svůdců své duše. Všichni chtějí zatvrdit jeho „já“, uzavřít je do sebe. On však je má otevřít světu. Musí proto svou duší okoušet, přijímat, ano i vychutnávat dojmy; jenom tak se s ním vnější svět může setkávat. Otupí-li se proti prožitkům z vnějšku, bude jako rostlina, která už ze svého okolí nemůže čerpat živné látky. Zastaví-li se však u vychutnávání toho, co prožívá, uzavře se sám do sebe. Bude znamenat něco jenom sám pro sebe, ne pro svět. Nechť si potom sám v sobě žije sebevíc, nechť pěstuje své „já“ sebesilněji: svět ho odvrhne. Pro svět bude mrtev. Žák okultismu považuje jakýkoli požitek pouze za prostředek, aby se zušlechtil pro svět. Požitek je pro něho zvědem, který mu podává zprávu o světě; ale když se takto poučil tím, co prožil, postupuje dále k práci. Neučí se, aby to, čemu se naučil, hromadil jako poklady svého vědění, nýbrž aby to, čemu se naučil, postavil do služeb světu.

V celé okultní vědě platí zásada, kterou člověk nesmí porušit, má-li dosáhnout jakéhokoli cíle. Každé okultní školení ji musí žáku vštípit. Zní: Každý poznatek, který hledáš, jenom abys obohatil své vědění, jenom abys v sobě hromadil poklady, tě odvádí od tvé cesty; ale každý poznatek, který hledáš, abys byl zralejší na cestě zušlechtění člověka a vývoje světa, tě přivádí o krok dále. Tento zákon si žádá neúprosně, aby byl dodržován. A nikdo není dříve žákem okultního poznání, než učiní z tohoto zákona vodítko svého života. Tuto pravdu duchovního školení je možné shrnout do krátké věty: Každá idea, která se ti nestane ideálem, umrtvuje v tvé duši jistou sílu; každá idea, jež se ti však stane ideálem, vytváří v tobě životní síly.