Rudolf Steiner

Egyptské mýty a mystéria

XII. přednáška

Abychom nyní dokončili zamýšlenou úlohu, budeme poněkud zkoumat povahu dnešní doby v témže smyslu, jak jsme zkoumali povahu minulých čtyř poatlantských období. Viděli jsme, jak se po velké vodní katastrofě vyvinulo dávné indické období a pak i další. Při líčení čtvrtého období jsme viděli, že v jistém směru dosáhlo úsilí člověka (aby vnikl do fyzického světa) nejhlubší úrovně. To je důvodem, proč tato doba působí tak přitažlivě, tak sympaticky pro pozorovatele. Po jisté stránce byl pokles až na tuto úroveň východiskem pro četné významné události dnešní kulturní epochy.

Viděli jsme, že v této době byl uskutečněn doslova sňatek mezi duchem a hmotou. Viděli jsme, že řecký chrám byl dílem stavitelského umění, ve kterém mohl přebývat bůh. Člověk si pravil: Dospěl jsem ve zpracování hmoty tak daleko, že hmota je pro mne otiskem duchovna. Tak je tomu s řeckým uměním, tak je tomu se vším, co můžeme vyprávět o životě Řeků. To učinilo hmotu natolik nesmírně přitažlivou, že se Goethe pokoušel vylíčit v tragedii o Heleně, jak jeho vlastní bytost je spojena s tímto kulturním obdobím.

Kdyby tato kultura byla potom dále pokračovala tímto způsobem, jaký by to mělo následek?

To si můžeme znázornit jednoduchým náčrtem. V řeckém období sestoupil člověk až na nejhlubší úroveň, ale tak, že ani v té nejmenší částici hmoty neztratil ducha. Ve všech výtvorech této doby je duch vtělený ve hmotě. Pozorujeme-li postavu některého řeckého božství, spatřujeme všude, jak řecký tvůrčí génius vtiskl duchovní ráz vnější hmotě. Řek si dobyl hmotu, ale ducha při tom neztratil. Normální postup kultury by býval ten, že by byl člověk sestoupil pod tuto úroveň, že by se byl pohroužil do oblasti pod hmotou, takže duch by se byl stal otrokem hmoty. Stačí, abychom jen obrátili svůj nepředpojatý zrak na své okolí, a poznáme, že po určité stránce se tak skutečně stalo. Výrazem tohoto sestupu je materialismus. Je pravdou, že v žádném jiném období si člověk tak dalece nepodmanil hmotu, jako v dnešní době. Stačí jen sledovat, s jak primitivními prostředky člověk stavěl gigantickou pyramidu – a srovnat to pak s rozmachem, který vedl egyptského ducha do tajemství světového bytí. Stačí, vzpomeneme-li si na to, jak hlubokými obrazy dovedl Egypťan vystihnout události v kosmu i na Zemi. Kdo mohl tehdy pohlížet do duchovního světa, ten mohl žít v událostech, které se staly neviditelné v atlantské době, co však bylo skutečností v době lemurské. Kdo nebyl zasvěcencem, kdo náležel k lidu, ten mohl celým svým cítěním, celou svou duší mít účast na duchovním světě. Avšak existovaly primitivní prostředky, se kterými člověk musel pracovat zevně na fyzické úrovni; porovnejme to jen s dnešní dobou. Můžeme si jen přečíst četné dnešní chvalozpěvy o tom, co v těchto oborech bylo vykonáno. Ten, kdo usiluje o duchovní poznání, nemá naprosto co namítat proti tomu, čeho člověk dosáhl, dobývaje živly. Pozorujme však věc po jiné stránce. Pohlédněme do dávné minulosti, kdy lidé jednoduchými kameny rozemílali obilí – a mimo to byli schopni pohlížet do nezměrných výší duchovního života.

O výšinách, ke kterým tehdy mohl člověk vzhlížet, nemá dnešní lidstvo většinou ani tušení. Nemá ani tušení o tom, co prožíval chaldejský zasvěcenec, když svým způsobem zřel hvězdy, zvířata, rostliny a nerosty v jejich souvislostech s člověkem, když poznával léčivé síly. Do těchto výšin duchovního života nemohou dnešní lidé vniknout., Teprve duchovní poznání umožní utvořit si pojem o tom, co zřeli zasvěcenci ve staré Chaldeji a ve starém Egyptě. To, co bylo například odhaleno jako výklady starých nápisů a v čem jsou skrytá hluboká mystéria, to je pouhou karikaturou v poměru ke starému, původnímu smyslu těchto nápisů. Tak tomu bylo ve starých dobách: Lidé mají malou moc, pokud jde o prostředky fyzické úrovně, naproti tomu v nich působí mohutné síly, pokud jde o duchovní svět.

Člověk sestupuje stále hlouběji do hmoty, stále více používá duchovních sil, aby si podmanil fyzickou úroveň. Zda to není něco, o čem lze říci: Lidský duch se stává otrokem fyzické úrovně?

Používá-li dnes člověk duchovních sil – k čemu je má zapotřebí – aby vytvořil parní lodě, železnici, telefon? Jaké nezměrné množství duchovních sil bylo tím odňato vyšším světům! Bylo sice nutné, aby si člověk podmanil fyzickou úroveň, ale při tom zůstává přece pravdou, že duch se pohroužil do fyzického světa. Znamená to pro duchovnost něco zvláštního, něco více, rozemíláme-li obilí prostým kamenem, anebo mluvíme-li telefonicky se vzdáleným městem? Jakého nesmírného množství duchovní síly bylo použito k tomu, mělo-li být docíleno spojení paroloďmi s Amerikou...

Musíme si položit otázku: Neslouží to vše pouze k uspokojení materiálního života, pro který se vyplýtvá takové množství duchovních sil?

Protože vše je ve světě rozděleno, nezbývá lidem ve hmotném světě příliš mnoho duchovní síly, aby mohli vystoupit do duchovního světa. Duch se stal otrokem hmoty. Zřel-li Řek v uměleckých dílech ducha, sestoupil dnes duch pod fyzickou úroveň.

A musíme se tázat, zda člověk skutečně sestoupil tak hluboko?

Bylo by se stalo to, že člověk by byl dosáhl největších a nejmohutnějších vymožeností na fyzické úrovni, kdyby nebylo nastalo to, o čem jsme mluvili v poslední rozpravě. Na nejhlubší úrovni vývoje lidstva sestoupil Kristův impuls a dal podnět ke vzestupu.

Kristus je druhou stránkou moderní kultury. Ukázal cestu, kterou lze překonat smrt. Tím poskytl člověku možnost, aby se povznesl nad fyzickou úroveň. Bylo nutné, aby byl dán nejmohutnější impuls, který vůbec byl možný, impuls, který překonal hmotu tak, jak nám to líčí Janovo evangelium, že se tak stalo při křtu na Jordáně a při mystériu na Golgotě.

Ježíš Kristus, kterého předpověděli proroci, dal celému vývoji nejmohutnější impuls.

Ale tento impuls přece jen ještě plně nechápeme.

Řecko-latinské období je uprostřed mezi sedmi kulturními obdobími doby arijské. V době, kdy se člověk měl stát osobností, bylo nutné, aby se k jeho záchraně stal osobností i Bůh, měl-li mu dát možnost, aby opět mohl vystoupit do vyšších světů. Viděli jsme, že teprve Říman si uvědomil svoji osobnost; dříve žil člověk ještě v duchovním světě, nyní sestoupil úplně.

Musíme se podrobněji zabývat třetím, pátým a  prostředním kulturním obdobím. Musíme zdůraznit příznačné stránky, které nás uvádějí hlouběji do citového života dávného Egypťana, abychom se mohli tázat, jak se nám objevuje tato skutečnost opět v naší době. Je nutné, abychom uvážili jednu věc.

Viděli jsme, že egyptské mýty a mystéria byly vzpomínkami na dávné stavy lidstva. Vše to bylo jakoby zrcadlením dávných dějů Země. Člověk pohlížel do své pradávné minulosti, na svůj původ, zřel svého duchovního otce – viděli jsme, jak se člověk vyvíjel z určité duševní skupinovosti. Poukázali jsme na to, jak tyto skupinové duše zůstaly uchovány ve čtyřech postavách apokalyptických zvířat. Ale člověk se z takovéto duševní skupinovosti vyvíjí. Tuto okolnost můžeme sledovat v dějinách. Čteme-li spis „Germania“ od římského dějepisce Tacita, obsahující líčení stavu, v jakém byly germánské krajiny v prvních stoletích po Kristu, shledáváme, jak vědomí jednotlivého člověka spíše ještě zaniká ve vědomí pospolitosti. Toto kolektivní vědomí působí ještě tak silně, že jednotlivec vykonává pomstu za jiného příslušníka téže skupiny.

Tato duševní skupinovost se uchovala až do pozdních dob Atlantidy. V posledních dobách Atlantidy v podstatě zmizelo vědomí skupinovosti. Opozdilé projevy tohoto vědomí jsme právě vylíčili. Lidé tehdy skutečně nic nevěděli o skupinové duši. V atlantské době to člověk ještě věděl. Tehdy ještě sám sobě neříkal: „já“. Zde trvala duševní skupinovost a přenášela se na generace. Nechť to zní sebe podivněji, je tomu skutečně tak, že paměť tehdy měla zcela jiný charakter.

Co je dnes paměť?

Paměť nesahá dnes dále než do doby dětství. Ale tak tomu nebylo v době atlantské. Ještě v první době poatlantské si člověk vzpomínal také na to, co prožíval jeho otec, děda atd. Nemělo tehdy smysl mluvit o tom, že mezi zrozením a smrtí je jenom jediné „já“. Paměť sahala po dlouhá století až do minulosti. Pokud proudila krev od původních předků až k potomkům, potud sahalo „já“. Proto dnešní člověk nikdy nepochopí to, co je obsaženo ve vypravování starých patriarchů, že např. Noe, Abraham dosáhli tak vysokého stáří. O tom si dnešní člověk nemůže utvořit představu. Ale v oněch dobách by nemělo smyslu, jmenovat jediného člověka mezi zrozením a smrtí; toto jméno pokračovalo po staletí dále. Pokud si člověk po staletí vzpomínal, potud se mu dávalo jeho jméno. Jenom tehdy, známe-li reálnou skutečnost, pak víme, jak tomu je s takovýmito věcmi. Člověk se cítil být součástí této řady generací. Pravil-li vyznavač Starého zákona: „Já“ a otec Abraham jedno jsme“, teprve potom se cítil být ve správném smyslu člověkem. Tak tomu bylo i u starých Egypťanů. I Egypťan cítil společenství krve. To mělo určité důsledky též pro duchovní život. Když dnes člověk zemře, tráví život v kámalóce (v duševním světě) a k tomuto se pak připojuje dlouhý život v oblasti dévachanu (světa duchovního). Tak je tomu dnes v důsledku zásahu Kristovy bytosti do vývoje. Ale tak tomu nebylo v tehdejších dobách. Tehdy se člověk cítil být vázán na své kmenové předky. Dnes si člověk musí odvykat chtíče a přání, které měl ve fyzickém světě. Lpí na svém bytí mezi zrozením a smrtí. Ale ve starých dobách lpěl na tomto životě mnohem více. Člověk měl souvislost s fyzickou úrovní tím, že se cítil jako článek celé fyzické generace. Tehdy nešlo jen o to, aby člověk odložil sklon k individuálnímu fyzickému bytí, nýbrž bylo nutné, aby prožil v kámalóce vše to, co souvisí skupinově až k zakladateli celého pokolení. To je hluboká pravda výroku: „Cítit se být skryt v lůně Abrahamově.“ Cesta, kterou musel člověk po smrti takto vykonat, byla nazývána: „Cesta k otcům.“ Jestliže člověk vykonal tuto cestu, teprve potom mohl vystoupit do duchovních světů. Teprve potom mohl nastoupit cestu k bohům. Duše tehdy konala cestu k otcům a cestu k bohům.

Jednotlivé kultury potom nenásledují po sobě v tak přesném ohraničení. Ráz indické kultury zůstal, avšak změnil se. V období indické kultury, které bylo současným s dobou egyptskou, se vynořuje něco podobného. Dnes se snadno zaměňuje to, co se stalo později, s tím, co se stalo dříve. Proto jsem tak zvláště zdůraznil, že činím jen náznaky z nejstarší doby. Mezi jiným přijali též Indové názor o cestě k otcům a o cestě k bohům.

Čím více byl pak člověk zasvěcován, čím více se uvolňoval od vázanosti na svoji otčinu i na své předky, čím více se stával bez domova, tím delší potom byla cesta k bohům, tím kratší byla cesta k Otcům.

Kdo lpěl všemi vlákny své bytosti na předcích, byl nucen vykonat dlouhou cestu k otcům a krátkou cestu k bohům.

Užíváme-li dnes výrazu dévachan, musíme si ujasnit, že je to jen výraz, který musíme používat. Dévachan, je zkomolený výraz: „Cesta k bohům“. Vyznavač dávné védanty by se jen usmíval, kdybychom mu přišli s líčením, jak je dnes podáváme o dévachanu. Je nutné, abychom častokráte proti těm, kteří předstírají, že podávají orientální moudrost, vzali tuto doslova pod ochranu. Mnoho lidí, kteří naslouchají tak zvaným indickým naukám, si není vůbec vědomo, že tato líčení jsou ve skutečnosti zmatená. Duchovní vědění nemusí být orientálně-indickou naukou. Pravda je domovem všude. Učencům náleží antikvární bádání. Duchovní vědění je však život. Pravdu lze probádat všude i v každém okamžiku. To nám musí být jasné.

Co jsme právě nyní uvedli, to nebylo u Egypťanů pouhou teorií, nýbrž praxí. Mystéria starého Egypta usilovala tím o něco zcela zvláštního. Dnes má člověk pouze lehký úsměv pro to, praví-li se mu, že faraón byl v určité době zasvěcencem a v jakém poměru byl Egypťan ke svému faraónovi, ke státnímu zřízení své země. Pro evropského učence je směšné, dával-li si faraón jméno „Syn Horův“ nebo dokonce „Horus“. Připadá nám zvláštní, že lze člověka uctívat jako boha. Něco zmatenějšího si ani nelze představit. Avšak nikdo dnes neví, čím vlastně bylo faraónovo zasvěcení. Dnes pohlížíme na určitý národ jako na skupinu lidí, které lze spočítat. Národ je dnešnímu člověku abstraktním pojmem bez podstaty. Skutečností je pouze určitý počet lidí, kteří vyplňují určité území. To však není „národ“ pro toho, kdo stojí na stanovisku okultismu. Jako prst náleží k určité duši, tak náleží jednotliví lidé k určité skupině duší. Národní duše není fyzická, nýbrž je reálná pouze v éterické podobě. Ona je naprostou realitou, zasvěcenec může s touto duší rozmlouvat. Je dokonce mnohem reálnější než jednotlivé individuality, mnohem reálnější než dnešní člověk. Pro oblast okultismu platí i duchovní zkušenosti, zde je národní duše něčím zcela reálným. Pozorujme jen zcela schematicky tuto souvislost národní duše s jednotlivými jejími příslušníky z řady lidí.

Představíme-li si jednotlivá individua jako malé kruhy, jsou tato „já“ jednotlivými bytostmi jenom pro fyzické pozorování. Kdo je pozoruje duchovně, ten pozná, že tyto jednotlivé individuality jsou takřka skryty v určité éterické duši. Jednotlivý člověk myslí, cítí, chce a koná potom něco. Vyzařuje své city a myšlenky do národní duše. Takto je národní duše pronikána myšlenkami a city jednotlivých lidí. Nepřihlížíme-li k fyzickému člověku a pozorujeme-li jenom jeho tělo astrální, a potom astrální tělo celého národa, pak vidíme, že astrálnímu tělu celého národa se dostává zabarvení od jednotlivého člověka.

To věděl starý Egypťan, ba věděl mnohem více. Starý Egypťan se tázal sebe sama: „Co žije v národní duši?“

A Egypťan viděl ve své národní duši opětné vtělení Isidy. Isis působila v národní duši. To, co Egypťan považoval za Osirida, to působilo v individuálních duchovních paprscích. Osiris nebyl viditelný na fyzické úrovni. Osiris zemřel pro fyzickou úroveň. Ale tomu, kdo prošel branou smrti, tomu se Osiris opět objevil před zraky. Proto čteme v egyptské Knize mrtvých, jak Egypťan cítil, jak se sjednocuje s Osiridem, že sám se stává Osiridem. Osiris a Isis působili společně v jednotlivém člověku i ve státě.

Jednotlivému faraónovi se pak před zasvěcením dostávalo poučení, že to vše nemá chápat jen pouhým rozumem, nýbrž tak, aby se to vše stalo v něm čistou pravdou. Bylo nutné, aby by přiveden tak daleko, že si mohl říci: „Chci-li vládnout svému lidu, musím obětovat část své duchovnosti, musím zamezit působení určité části svého těla astrálního i těla éterického. Musí ve mne působit princip Osiridův a Isidin. Já osobně nesmím nic chtít, mluvím-li něco, musí to promlouvat Osiris, konám-li něco, musí to konat Osiris, pohybuji-li rukou, musí působit Isis a Osiris. Musím představovat syna Isidina a Osiridova, Hora!“

Zasvěcení není žádnou učeností. Ale aby se člověk dovedl tak obětovat, to souvisí se zasvěcením. Ta část vyšších článků, které se faraón vzdal, tato část mu právě propůjčovala moc. Neboť oprávněná moc nevzniká tím, že člověk povznese svojí osobnost jako takovou, nýbrž moc vzniká tak, že někdo přijímá do sebe silnou duchovní moc. Faraón přijal do sebe moc, která byla představována Ureovým hadem.

Tak si získáváme opět vhled do určitého tajemství, které nám může říci mnohem více, než když dnes lidé mluví o egyptském faraónovi.

Uvážíme-li, že Egypťan choval takové city, musíme se tázat – na čem mu při tom muselo zvláště záležet?

Muselo mu záležet na tom, aby národní duše pokud možno nejvíce zesílila, aby se jí dostalo pokud možno nejlepších sil. Egyptští zasvěcenci nemohli počítat s tím, čeho se lidem dostávalo pokrevním příbuzenstvím. Ale to, co předkové nashromaždili jako duchovní statky, to se mělo stát majetkem jednotlivé duše. A to se nám též naznačuje v egyptském soudu mrtvých, na onom místě, kde se praví, že člověk je postaven před čtyřicet dva soudců mrtvých.

Kdo jsou tito soudcové mrtvých?

Jsou to předkové. Tehdy panoval názor, že člověk se sjednocuje se čtyřiceti dvěma předky. Byl nucen se před nimi ospravedlnit, zda skutečně přijal to, co si tito vydobyli duchovně.

Co obsahovaly nauky egyptských mystérií, toho se mělo použít prakticky pro život, to se mělo zhodnotit i pro dobu mezi smrtí a novým zrozením. Ale tento život byl úzce spojený s fyzickým světem. Člověk musel i v jiném světě pěstovat to, co jej poutalo na fyzickou úroveň.

Potom musíme uvážit, že dnešní duše jsou opětným vtělením dávných egyptských duší. Vše, co tehdy duše prožívala mezi smrtí a novým zrozením, vše to proniklo duši, je skryto v této duši a znovu povstalo v dnešním našem pátém období, které přináší ovoce třetího období. Toto ovoce se objevuje ve sklonech dnešní doby, které mají svůj původ ve světě starého Egypta. Dnes se opět objevují všechny myšlenky, které byly tehdy vloženy jako zárodky do nitra člověka. Můžeme proto snadno pochopit, že to, co si lidé podmanili (fyzickou úroveň), že to vše není dále nic jiného, než že se za dnešní doby v hrubší podobě zvýšil zájem o fyzickou úroveň, který měli staří Egypťané. Jenže dnešní lidé se ještě těsněji spojili s hmotou.

Představme si žáka starého zasvěcení. Ten byl veden k tomu, aby obracel svůj zrak k vesmíru. Bylo pro něho duchovním nazíráním, že Měsíc je sídlem působení Osirida a Isidy. Vše bylo proniknuto tajemstvím působení duchovních bytostí. To přijímal žák do své duše. Vtělil se opět ve čtvrtém a v pátém období. V pátém období vzpomíná si duše na to, co zřela ve třetím období. Žák tehdy vzhlížel ke všemu, co žije ve hvězdném světě. Toto pohlížení k hvězdným světům ožije v člověku pátého období. Vzpomene si na to, co tehdy slyšel a co viděl. Nemůže to však nyní poznat, poněvadž se těmto skutečnostem dostalo materiálního zabarvení. Není to již duchovnost, co zří, nýbrž vznikají materiálně-mechanické vztahy, a člověk si vytváří představu v materialistické podobě jako vzpomínku. Představme si, že vzniká to, co dříve (v době egyptské) viděl člověk duchovně, dnes opět, a přicházíme takto k duši Koperníka. Světová Koperníkova soustava vznikla jako vzpomínka na názory starého Egypta. Podobně tomu je s Keplerovou soustavou. A nyní si představme, že ožije slabá vzpomínka, jak to, co vlastně takový duch myslí, prožíval ve starém Egyptě spirituální formou.

Co může takový duch říci?

Připadá mu, jako by pohlížel do dávného Egypta. A pravil-li takový duch: „Osvojil jsem si duchovní názory egyptské obětní služby a postavil jsem je do fyzického světa“, není to jakoby matná vzpomínka, která odpovídá pravdě? A tento výrok Kepler skutečně učinil. Nacházíme též u něho výrok: „Dávná vzpomínka buší na mé srdce“.

Takovým podivuhodným způsobem spolu souvisí události ve vývoji lidstva. Tak se mnohému záhadnému výroku, obsahujícímu hlubší smysl, dostává světla a životnosti tehdy, vycítíme-li z něho duchovní souvislosti. Teprve potom se život stává velký a mohutný, potom se člověk cítí být ve velkém měřítku – člověkem!

Upozornili jsme již na to, že zhrublá, materialistická forma toho, co Egypťané zřeli jako bohy ve zvířecích postavách, ožilo jako darwinismus. Ukázal jsem též, jak Paracelsovi je známo, že jeho lékařství je jen opětným znovuožitím toho, čemu bylo vyučováno ve chrámech starého Egypta. Pohlédněme na takového ducha, jakým byl Paracelsus. Nacházíme u něho podivný výraz. Kdo se pohříží do Paracelsovy postavy, ten ví, jaký vznešený duch v něm žil. Paracelsus učinil podivný výrok, v mnohém směru se naučil mnoha věcem. Víme, jak pravil, že se nejméně naučil na akademii a že se učil dávným podáním při svých potulkách po venkově. Vymyká se naší možnosti, abychom stále poukazovali na příklady, jak hluboké pravdy jsou ještě skryty v našem lidu. Tyto pravdy, které Paracelsus dovedl využít (zužitkovat) ve svém osvícení, dnes již nikdo nechápe. Paracelsus pravil, že našel knihu, obsahující hluboké lékařské pravdy. Která je to kniha? Bible! Nemíní tím jen Starý, nýbrž i v podstatě Nový zákon. Je nutné, abychom jen dovedli Bibli číst.

A co se stalo z Paracelsova lékařství?

Je pravdou, že jeho lékařské vědění je dávnou vzpomínkou. Tím však, že přijal tajemství křesťanství, tím, že se mu dostalo podnětů, směřujících vzhůru, byly jeho pravdy proniknuté Kristovou silou. To je cesta, vedoucí do budoucna. To musí učinit všichni, kteří chtějí v novější době stále více připravovat cestu z pádu do hmoty. Je možnost, abychom nepodceňovali velký materiální pokrok. Je však také možno považovat tento pokrok za utrpení.

Kdo dnes studuje to, co materiální věda může poskytnout, kdo sestoupí do materiálního světa a chce se zde poučit, ten si i jako stoupenec duchovního poznání počíná správně. Mnohému se lze naučit od čistě materialistických badatelů. To, co zde shledáme, můžeme proniknout pouhou duchovností, kterou nám může poskytnout duchovní poznání. Není to nic jiného než pomluva duchovního vědění, praví-li se, že je to fantastický světový názor. Duchovní poznání se může pevně a bezpečně udržet na půdě vší reálnosti. A bylo by jen nejelementárnějším počátečním pokusem, kdybychom se chtěli pohroužit do šablonovitého poznávání vyšších světů. Nezáleží na tom, aby stoupenec duchovního poznání určité věci pouze věděl a znal nazpaměť pojmy duchovního vědění, na tom všem nezáleží. Záleží na tom, aby se tyto nauky staly v člověku plodné, aby v celém denním životě byly uváděné ve skutek pravdivé nauky duchovního poznání.

Nezáleží na tom, hlásá-li se, že duchovní poznání působí všeobecné sbratření. S takovouto frází se to má podobně, jako když pravíme ke kamnům: „Milá kamna, vaším úkolem je, abyste poskytovala teplo. Proto splňte svůj úkol“. Tak je tomu s naukami, které se podávají ve formě takových frází; záleží na způsobu. Kamna zůstanou chladná tehdy, jestliže jim pouze řeknu, že mají hřát. Kamna se však rozehřejí, naplním-li je topivem a podpálím.

Co je však topivem pro moderního člověka?

Duchovní život!

Nesmíme být pohodlní a zastavit se u všeobecného sbratření. Sbratření vznikne tehdy, když lidé, jako rostliny své květy, obrátí se k duchovnímu Slunci.

Záleží tedy na tom, abychom takové skutečnosti, do kterých jsme si získali vhled, nechápali jen jako teoretické nauky, nýbrž aby se tyto nauky staly silou v naší duši. Mohou dát podnět každému člověku v praktickém životě. Lidé, kteří shlížejí s jistým výsměchem na duchovní poznání, cítí se dnes být povznešeni nad „fantastické nauky“ duchovního poznání. Měli bychom zůstat při skutečnostech. A tak snadno nastane možnost, že se stoupenec duchovního poznání nestane silný, nýbrž malomyslný a může být otřesen ve své jistotě a energii tehdy, když vidí, jak právě ti, kteří by právě na základě své víry v autoritu měli tyto nauky chápat, z těchto nauk nechápou naprosto nic .

Naše doba shlíží lehkovážně na vše, co Egypťané nazývali svými bohy, a nazývá je „bezpodstatnou abstrakcí“. Moderní člověk je však mnohem pověrčivější. Lne ke zcela jiným bohům. Jestliže se člověk klaní a uctívá tyto novodobé bohy ve víře a sklání-li se před nimi jako otrok, pak nepozoruje, co činí.

Musíme být stále pamětlivi toho, abychom až se rozejdeme, nevzali s sebou jen určité množství pravd, nýbrž musíme si odnést celkový dojem, cítění, které nabude nejsprávnější formu tehdy, stane-li se nám toto duchovní poznání podnětem vůle, abychom toto duchovní poznání v životě činili skutkem a nedali se zviklat ničím ve své jistotě. Vzpomeňme si na jednu okolnost.

Slýcháme tak často říkat: Tito stoupenci duchovního vědění se scházejí a oddávají se různým fantastickým výmyslům. Tím se nemůže zabývat člověk, jenž je na výši dnešní doby. Je tomu někdy tak, jako by šlo o nevzdělanou třídu lidí.

Máme se snad z tohoto důvodu stát malomyslní?

Nikoli, musíme ve svém cítění shrnout obsah těchto úvah a uvědomit si určitý obraz. Vzpomeňme si, jak se ve starém Římě stalo něco podobného. Víme, jak se prvotní křesťanství rozšířilo právě ve starém Římě. S oprávněným zájmem dnes pohlížíme např. na římské Koloseum, které vystavěli římští císařové. Musíme si také povšimnout lidí, kteří se tehdy domnívali, že jsou na výši doby, jak seděli v cirku a přihlíželi, když křesťané byli v aréně upalováni a když bylo užíváno kadidla, aby nebyl pociťován zápach páleného masa.

Přihlédněme nyní k těmto prvním křesťanům, kteří byli dáni do klatby. Žili v katakombách, v podzemních chodbách. Tam se muselo uchýlit křesťanství, které se počalo šířit. Tam dole budovali první křesťané oltáře na hrobech svých mrtvých. Tam chovali svá podivuhodná, posvátná znamení. Pociťujeme zvláštní náladu, kráčíme-li dnes katakombami, podzemím Říma, kam se uchylovali zavrženci. Křesťané věděli, že nemají možnosti, aby činili něco jiného.

Ti, kteří mají rozmnožit řady stoupenců duchovního světového nazírání, nechť si to všechno uvědomí a probudí v sobě jistotu dávných křesťanů. Nechť jim zástupci učenosti v přítomné době přinášejí vstříc pohrdání, stoupenci duchovního vědění musí však vědět, že pracují pro to, co bude kvést a čemu se bude dařit teprve v budoucnu. Nechť se učí snášet všechno příkoří přítomné doby. Pracujeme do budoucna. To můžeme cítit ve skromnosti a bez přeceňování sebe samých. Jestliže cítíme tyto skutečnosti správně, cítíme je se skromností.

S takovýmito pocity usilujme o to, abychom tyto úvahy učinili svým trvalým majetkem! V těchto úvahách si musíme odnést sílu, abychom ve správném smyslu nadále bratrsky působili navzájem mezi sebou!