Rudolf Steiner - O poznávání vyšších světů

2. díl

Vnitřní klid

Základní pokyny, jež dostává žák duchového poznání na začátku své dráhy, týkají se stezky úcty a rozvoje vnitřního života. Ale duchová věda mu dává k dispozici i praktická pravidla, jejichž zachovávání mu umožní, aby vstoupil na stezku, aby rozvíjel vnitřní život. Tato praktická pravidla nepocházejí z libovůle. Opírají se o pradávné zkušenosti a pradávné vědění. Dávají se stejným způsobem všude, kde se učí o cestách k vyššímu poznání. Všichni praví učitelé duchovního života jsou zajedno, pokud jde o obsah těchto pravidel, i když je snad neodívají vždycky do stejných slov. Podřadná, vlastně jenom zdánlivá různost vyplývá ze skutečností, o nichž zde není třeba hovořit.

Žádný učitel duchovního života nechce pomocí takových pravidel vykonávat nadvládu nad jinými lidmi. Nikoho nechce omezovat v jeho samostatnosti. Neboť nikdo si lidskou samostatnost necení více a nikdo ji lépe nestřeží než duchoví badatelé. Řekli jsme (v předešlé části knihy), že pouto obepínající všechny zasvěcence je duchové a že dva přirozené zákony tvoří spojení, udržující pohromadě jeho články. Vystoupí-li však zasvěcenec ze své uzavřené duchové oblasti ven, na veřejnost – pak pro něho vstupuje ihned v platnost zákon třetí. Zní: Každý svůj čin, každé své slovo zařiď tak, abys jimi u nikoho nezasáhl do svobodného rozhodnutí jeho vůle.

Kdo prohlédl, že pravý učitel duchovního života je cele proniknut tímto smýšlením, může také vědět, že neztratí nic ze své samostatnosti, bude-li se řídit praktickými pravidly, jež mu jsou nabízena.

Jedno z prvních pravidel můžeme slovy vyjádřit přibližně takto: „Vytvoř si chvíle vnitřního klidu a uč se v těchto chvílích rozeznávat podstatné od nepodstatného.“ Je to slovní vyjádření pravidla. Původně se totiž všechna pravidla i nauky duchové vědy podávaly v řeči skládající se ze symbolických znaků. A kdo se chce seznámit s jejich celým významem a dosahem, musí se nejprve naučit rozumět této symbolické řeči. Toto porozumění závisí na tom, zdali dotyčný člověk už vykonal první kroky v okultní vědě. Tyto kroky však může učinit tím, že bude přesně zachovávat taková pravidla, jak je zde podáváme. Každému, kdo má vážnou vůli, je cesta otevřena.

Pravidlo, týkající se chvil vnitřního klidu, je jednoduché. A prosté je také jeho zachovávání. K cíli však povede jenom tehdy, když žák se ho ujme právě tak vážně a přísně, jako je prosté. – Bez okolků zde proto také řekneme, jak je třeba toto pravidlo zachovávat.

Okultní žák nechť se na krátkou dobu odloučí od svého denního života, aby se během této doby zabýval něčím úplně jiným, než jsou předměty, s nimiž se obírá během dne. Také způsob jeho činnosti v té době musí být úplně jiný než ten, jímž vyplňuje ostatní den. Nebylo by na místě tomu rozumět tak, jako by to, co člověk koná v této vyčleněné době, nemělo nic společného s obsahem jeho denní práce. Naopak: člověk, hledající správným způsobem takovéto vyčleněné chvíle, brzy zpozoruje, že jimi teprve nabývá plné síly pro svůj denní úkol. Nebylo by také správné se domnívat, že zachovávání tohoto pravidla by někomu mohlo doopravdy ubírat čas potřebný k plnění povinností. Pokud by někdo opravdu neměl k dispozici více času, tedy stačí pět minut denně. Záleží na tom, jak těchto pěti minut využije.

V této době nechť se člověk vytrhne úplně ze svého všedního života. Jeho myšlenky i jeho citový život nechť dostanou v té době jiné zabarvení, než jaké mají jindy. Nechť dává míjet před svou duší svým radostem, svým bolestem, svým starostem, zkušenostem, činům. A nechť se přitom staví tak, aby se na všechno, co jinak prožívá, díval z vyššího hlediska. Považme jen, jak se v běžném životě díváme úplně jinak na něco, co prožil nebo vykonal někdo jiný, než co jsme prožili nebo vykonali my sami. Nemůže tomu být jinak. Neboť s tím, co sami prožíváme nebo konáme, jsme spjati; prožitek nebo čin někoho jiného pouze pozorujeme. Oč bychom se měli snažit ve vyčleněných chvílích, je, abychom se na vlastní prožitky a činy dívali a posuzovali je tak, jako bychom je nebyli prožili a vykonali my sami, nýbrž někdo jiný. Jen si představme, že někdo zakusil těžkou ránu osudu. Jak jinak se k ní bude stavět než k úplně stejné ráně osudu, která by postihla druhého člověka? Nikdo to nemůže považovat za neoprávněné. Vyplývá to z lidské povahy. A podobně jako v takových mimořádných případech je tomu i v každodenních záležitostech života. Okultní žák musí hledat sílu, aby se sám dovedl v určitých chvílích postavit vůči sobě jako někdo cizí. S vnitřním klidem posuzovatele se musí postavit sám vůči sobě. Dosáhne-li toho, ukážou se mu vlastní zážitky v novém světle. Dokud je s nimi spjat, dokud stojí v nich, souvisí s nepodstatným právě tak jako s podstatným. Dospěje-li k vnitřnímu klidu, oddělí se před jeho pohledem podstatné od nepodstatného. Zármutek a radost, každá myšlenka, každé rozhodnutí se začnou jevit jinak, postaví-li se člověk takto s odstupem vůči sobě. – Je to, jako bychom celý den pobývali v nějaké vesnici a viděli to nejmenší i to největší ze stejné vzdálenosti; a jako bychom pak večer vystoupili na blízký pahorek a přehlédli celou vesnici naráz. Tu by se nám objevily její části v jiných vzájemných poměrech, než když jsme byli v ní. S osudovými událostmi prožitými právě nyní se to asi nepodaří a není toho také třeba; u událostí prožitých už dříve v minulosti musí žák duchovního života o to usilovat. – Hodnota takového vnitřního klidného pohledu na sebe závisí mnohem méně na tom, co při tom objevíme, než na tom, abychom v sobě našli sílu, jež je s to vytvářet takový vnitřní klid.

Neboť každý člověk chová v nitru vedle svého – mohli bychom ho tak nazvat – všedního člověka ještě člověka vyššího. Tento vyšší člověk zůstává v skrytu tak dlouho, dokud není probuzen k životu. A probudit v sobě tohoto vyššího člověka může každý pouze sám. Ale dokud tento vyšší člověk není probuzen, dotud zůstanou skryty i vyšší schopnosti, dřímající v každém člověku, schopnosti vedoucí k nadsmyslovým poznatkům.

Dokud někdo necítí ovoce vnitřního klidu, musí si říci, že bude i nadále vážně a přísně zachovávat uvedené pravidlo. Pro každého, kdo takto činí, vzejde den, kdy zažije duchovní svítání, které mu odhalí úplně nový svět, který předtím neznal.

Ve vnějším životě žáka tajného školení se nemusí měnit nic, když se začne řídit tímto pravidlem. Plní si své povinnosti jako dříve; zakouší zprvu tytéž bolesti a prožívá tytéž radosti jako dříve. V žádném smyslu se nemůže odcizovat „životu“. Právě naopak, může se svému životu věnovat ještě více, neboť si ve svých vyčleněných chvílích osvojuje „vyšší život“. Tento „vyšší život“ uplatní svůj pozitivní vliv i v obyčejném životě. Klid vyčleněných chvil zapůsobí i na všední den. Celý člověk se zklidní, získá jistotu při všem svém jednání, neztratí sebevládu při různých nepředvídaných událostech. Dalo by se říci, že ten, kdo vkročil na cestu okultního žákovství, bude postupně stále více sám sobě vůdcem a stále méně se nechá vést okolnostmi a vnějšími vlivy. Brzo přitom zpozoruje, jakým zdrojem síly jsou pro něho takové vyčleněné časové úseky. Přestane se zlobit kvůli věcem, pro něž se předtím zlobil; nesčíslných věcí, kterých se předtím bál, se přestane obávat. Osvojí si úplně nový poměr k životu. Dříve snad přistupoval k tomu nebo onomu úkonu nesměle. Říkal si: Ach, moje síla nestačí, abych to provedl tak, jak bych to rád vykonal. Teď už mu tato myšlenka nepřijde, nýbrž nahradí ji myšlenka úplně jiná. Řekne si totiž nyní: Seberu všechnu sílu, abych svou věc provedl tak dobře, jak jen vůbec budu moci. A myšlenku, která by ho mohla učinit nesmělým, potlačí. Neboť ví, že právě nesmělost by ho mohla přimět k horšímu výkonu, že buď jak buď, tato nesmělost nemůže nijak přispět ke zlepšení toho, co mu je uloženo. A tak se poměr okultního žáka k životu obohacuje stále novými myšlenkami, které jsou pro jeho život plodné a přínosné. Vstupují na místo těch, které mu byly na překážku a oslabovaly ho. Začne řídit loď svého života bezpečně a pevně vlnobitím života, zatímco jí předtím vlny zmítaly sem a tam.

A takový klid a taková jistota působí také zpětně na celou bytost člověka. Roste jimi vnitřní člověk. A s ním rostou ony vnitřní schopnosti, jež vedou k vyšším poznatkům. Neboť v důsledku pokroků, jichž v tomto směru dosáhl, dospěje okultní žák postupně k tomu, že začne sám rozhodovat o tom, jak na něho smějí působit dojmy z vnějšího světa. Zaslechne například slovo, jímž ho chce někdo jiný zranit nebo rozzlobit. Než se stal okultním žákem, byl by se také cítil dotčen nebo by se byl rozzlobil. Když nyní vkročil na stezku okultního žákovství, je s to odejmout slovu jeho zraňující nebo popuzující osten, než ještě slovo najde cestu k jeho nitru. Nebo jiný příklad. Někdo snadno ztrácí trpělivost, má-li čekat. Vstoupí na cestu okultního žákovství. Ve chvílích klidu se natolik pronikne pocitem, jak bezúčelná byla mnohá netrpělivost, že si pak nadále při každé prožívané netrpělivosti ihned zpřítomní tento pocit. Netrpělivost, která se užuž chtěla dostavit, zmizí, a čas, který by jinak býval promarněn představami vyvolávanými netrpělivostí, se snad zaplní užitečným pozorování, které je možné konat během čekání.

Je třeba si jen ujasnit dosah toho všeho. Uvažme, že „vyšší člověk“ v člověku se ustavičně vyvíjí. Ale jedině klid a jistota, jak jsme je popsali, mu umožňují zákonitý vývoj. Vlnobití vnějšího života svírá vnitřního člověka ze všech stran, pokud člověk není vládcem tohoto života, nýbrž dává se jím ovládat. Takový člověk je jako rostlina, která se má rozvíjet ve skalní rozsedlině. Bude tak dlouho skomírat, dokud jí neuvolníme prostor. Vnitřnímu člověku nemohou uvolnit prostor žádné vnější síly. Dokáže to jenom vnitřní klid, jejž pro svou duši vytvoří on sám. Vnější poměry mohou změnit pouze jeho vnější životní situaci; „duchovního člověka“ v něm nemohou probudit nikdy a v žádném případě. – Nového, „vyššího člověka“ musí v sobě zrodit sám žák.

Tento „vyšší člověk“ se pak stane „vnitřním vládcem“, jenž vede jistou rukou poměry vnějšího člověka. Dokud má vnější člověk převahu a vedení, je tento „vnitřní“ jeho otrokem, a proto nemůže rozvinout své síly. Pokud záleží na něčem jiném než na mně, zdali se rozzlobím či ne, nejsem pánem sebe sama, nebo – ještě lépe řečeno – nenalezl jsem dosud „vládce v sobě“. Musím v sobě rozvinout schopnost, abych dojmy z vnějšího světa nechával k sobě přistupovat pouze způsobem, který určím já sám; pak se teprve mohu stát okultním žákem. – A jenom pokud okultní žák usilovně a vážně hledá tuto sílu, může dojít k cíli. Nezáleží na tom, jak daleko to někdo během určité doby přivede; nýbrž jedině na tom, aby s plnou vážností hledal. Mnozí se namáhali po celé roky, aniž na sobě zpozorovali znatelný pokrok; ale mnozí z těch, kdo nezoufali, ale neochvějně vytrvali, získali pak docela náhle „vnitřní vítězství“.

V leckteré životní situaci je jistě třeba velké síly k tomu, aby si člověk vytvořil chvíle vnitřního klidu. Ale čím větší je potřebná síla, tím významnější je i to, čeho dosáhneme. V okultním žákovství závisí všechno na tom, aby člověk dokázal stanout s vnitřní pravdivostí a dokonalou upřímností sám proti sobě, s celým svým konáním a se všemi svými činy, jako někdo naprosto cizí.

Ale zrozením vlastního vyššího člověka je charakterizována jenom jedna stránka vnitřní činnosti okultního žáka. K tomu musí přistoupit ještě něco jiného. I když totiž člověk stojí sám proti sobě jako někdo cizí, zabývá se přece jenom stále sebou samým; pohlíží na zážitky a děje, s nimiž svou zvláštní životní situací srostl. Toto omezení musí překonat. Musí se povznést k něčemu, co je ryze lidské, co už není nijak spjato s jeho zvláštním postavením. Musí přejít k tomu, aby se zabýval věcmi, jež by se ho týkaly jako člověka, i kdyby žil v úplně jiných poměrech, v úplně jiné situaci. Tím v něm ožije něco, co přerůstá jeho omezenou osobnost. Obrací tak svůj pohled do vyšších světů, než jsou ty, s nimiž ho spojuje život všedního dne. A tak začíná cítit, prožívat, že sám přináleží takovýmto vyšším světům. Jsou to světy, o nichž mu nemohou nic říci jeho smysly, jeho každodenní činnost. Tím teprve přenáší střed své bytosti do svého nitra. Začíná naslouchat hlasům ve svém nitru, které k němu promlouvají ve chvílích klidu; přichází v nitru do styku s duchovým světem. Cítí se vytržen daleko od života všedního dne. Hlomoz všedního dne pro něho zmlkl. Ticho se rozhostilo kolem něho. Odmítá všechno, co je kolem něho, ale odmítá i všechno, co mu připomíná takové dojmy zvenčí. Klidná, pozorná vnímavost pro ducha v nitru, rozmluva s ryze duchovým světem vyplňuje celou jeho duši. Taková tichá otevřenost pro ducha se musí stát pro žáka okultismu přirozenou životní potřebou. Bude zprvu zcela pohroužen do světa myšlenek. Musí rozvinout pro tuto tichou myšlenkovou činnost živý cit. Musí se učit milovat, co tu k němu proudí z ducha. Brzy pak také přestane pociťovat tento myšlenkový svět jako něco méně skutečného než věci všedního dne, které ho obklopují. Začne zacházet se svými myšlenkami jako s věcmi v prostoru. A pak se pro něho přiblížil i okamžik, kdy začne to, co se mu zjevuje v tichu vnitřní myšlenkové práce, pociťovat jako něco mnohem vyššího, skutečnějšího, než jsou věci v prostoru. Stává se pro něho zkušeností, že se tímto myšlenkovým světem projevuje a vyjadřuje život. Chápe z vlastního náhledu, že myšlenky nejsou pouhou hrou stínových obrazů, nýbrž že ho jimi oslovují skryté bytosti. Z hlubiny ticha se k němu rozeznívá jejich mluva. Dříve znal jenom znění, jež k němu pronikalo uchem; teď k němu doléhá znění, jež zní jeho duší. Odkryla se mu vnitřní mluva, vnitřní slovo. Když žák prožije tento okamžik poprvé, pocítí blaženství nejvyššího stupně. Přes celý jeho vnější svět se rozlije vnitřní světlo. Začíná pro něho druhý život. Jím samým se začíná rozlévat proud božského, božsky oblažujícího světa.

Takový život duše v myšlenkách, který se více a více rozšiřuje do života v bytostné duchové podstatě, nazývá gnóze, nazývá duchová věda meditací (duchu odevzdaným přemítáním). Meditace je základním prostředkem k nadsmyslovému poznání. – Žák okultismu se však v takových chvílích nemá utápět v citech. Nemá mít v duši neurčité pocity. To by mu jenom bránilo dospět k pravému duchovému poznání. Jeho myšlenky se mají utvářet jasně, ostře, určitě. Oporu pro to najde, nebude-li se držet slepě myšlenek, jež se v něm budou vynořovat. Místo toho nechť se pronikne vznešenými myšlenkami, které v takových chvílích přijali za obsah svého přemítání lidé pokročilí, prodchnutí už duchem. Nechť si vezme za východisko spisy, jež samy vzešly z takového zjevení v meditaci. V mystické, gnostické literatuře, v literatuře dnešní duchovní vědy najde žák duchového poznání takové spisy. Z nich mu vyplynou obsahy pro jeho meditaci. Sami hledači ducha uložili v takovýchto spisech myšlenky božské vědy; svými posly je duch dal zvěstovat světu.

Takovouto meditací se s žákem duchového poznání uskutečňuje úplná proměna. Začíná si tvořit docela nové představy o skutečnosti. Všechny věci pro něho získávají novou hodnotu. Stále znova je třeba zdůrazňovat: žák okultismu se takovou proměnou neodcizuje světu. A v žádném případě se neodcizí okruhu svých každodenních povinností. Neboť se učí hlouběji chápat, že i ten nejnepatrnější úkon, který má provést, nejnepatrnější zážitek, který se mu naskýtá, jsou spjaty v jedinou souvislost s velkými bytostnými základy vesmíru a velkými událostmi světa. Když se mu ve chvílích otevřenosti pro ducha jednou ujasní tato souvislost, vykročí s novou, plnější silou do okruhu své každodenní působnosti. Neboť nyní ví: všechno, co koná při své práci a co trpí, to koná a trpí pro velkou duchovou souvislost světa. Síla k životu, nikoli netečnost vyvěrá z meditace.

Žák duchového poznání kráčí životem jistým krokem. Nechť mu život přináší cokoli, nepřestává kráčet zpříma. Dříve nevěděl, proč pracuje, proč trpí – nyní to ví. Je jistě pochopitelné, že taková meditační činnost vede lépe k cíli, děje-li se pod vedením zkušených lidí. Takových, kteří vědí z vlastní zkušenosti, jak udělat všechno co nejlépe. Žák nechť proto věnuje pozornost radě, návodu takových lidí. Může si být jist, že tím neztratí nic ze své svobody. Co by jinak bylo leda nejistým tápáním, změní se takovým návodem v práci vedoucí bezpečně k cíli. Kdo dbá na ty, kdo mají v tomto směru vědění, zkušenost, nikdy nezaklepe nadarmo. Může tak učinit s vědomím, že hledá jen a jen radu přítele, nikoli převahu někoho, kdo by chtěl vládnout. Vždycky shledáme, že ti, kdo opravdu vědí, jsou ti nejskromnější a že jim nic není tak vzdálené jako to, čemu se říkává mocenské choutky.

Kdo se pozvedne meditací k tomu, co člověka spojuje s duchem, začíná v sobě oživovat to, co je v něm věčné, co není ohraničeno zrozením a smrtí. O existenci tohoto věčného mohou pochybovat pouze ti, kteří je sami neprožili. Tak je meditace cestou, která vede člověka i k poznání, k vidoucímu vnímání věčného a nezničitelného jádra jeho bytosti. Jenom jí může člověk dospět k takovému náhledu. Gnóze, duchová věda mluví o věčnosti duchového jádra v člověku, o jeho opětovných vtěleních. Často se lidé ptají, proč člověk neví nic o svých zážitcích, které leží za hranicemi zrození a smrti. Ale takto by se neměli ptát. Je třeba se zeptat: Jak lze dospět k takovému vědění? Cesta k němu se otevírá ve správné meditaci. Jí může ožít vzpomínka na zážitky ležící za hranicemi zrození a smrti. Každý si může získat toto vědění; v každém spočívají schopnosti, aby sám poznával, sám vnímal a nahlížel, čemu učí pravá mystika, duchová věda, anthroposofie a gnóze. Musí jen zvolit správné prostředky. Jenom bytost, jež má uši a oči, může vnímat tóny a barvy. A ani oko nemůže vnímat nic, chybí-li světlo, které činí věci viditelnými. Duchová věda mluví i o prostředcích pro vývoj duchových uší a očí a pro rozžehnutí duchového světla. Tyto prostředky duchovního školení je možné shrnout do tří stupňů: 1. Příprava. Rozvíjí duchové smysly. 2. Osvícení. Rozžehuje duchové světlo. 3. Zasvěcení. Navozuje styk s vyššími bytostmi ducha.

Zdroj: Rudolf Steiner - O poznávání vyšších světů