Rudolf Steiner - O poznávání vyšších světů

 3. díl

Stupně zasvěcení

Sdělení, která následují, jsou části duchovního školení, jehož jméno a podstatu si ujasní každý, kdo jich správně použije. Týkají se tří stupňů, jimiž škola duchovního života vede k jistému stupni zasvěcení. Nalezneme zde ovšem jenom tolik z těchto pokynů a objasňujících výkladů, kolik je možné veřejně sdělit. Jsou to náznaky, pocházející z mnohem hlubší, intimní nauky. Okultní školení samo zachovává docela určitý učební postup. Jisté úkony obsažené v tomto postupu mají umožnit duši vědomý styk s duchovým světem. Tyto úkony se k tomu, co bude sděleno na dalších stránkách, mají asi tak jako vyučování udělované někomu na vyšší, přísně a promyšleně uspořádané škole k příležitostnému poučení, které by mohl získat na přípravném učilišti. Přesto může vážné a vytrvalé zachovávání toho, co je zde naznačeno, vést ke skutečnému okultnímu školení. Na druhé straně platí, že netrpělivé zkoušení bez vážnosti a vytrvalosti nemůže vést nikam. – Úspěch může mít okultní studium jenom u někoho, kdo bude v první řadě dodržovat to, co už bylo řečeno, a na tomto základě postupovat dále.

Stupně, o nichž mluví naznačené duchovní školení jsou tři: 1. příprava, 2. osvícení, 3. zasvěcení. Není vždycky nutné, aby tyto tři stupně následovaly po sobě tak, že člověk absolvuje cele první z nich, než přijde na řadu druhý, a druhý, než přijde na řadu třetí. V některých věcech se člověku může dostat osvícení, dokonce i zasvěcení, zatímco pro jiné je ještě ve stadiu přípravy. Ale bude třeba, aby strávil jistý čas v přípravě, než vůbec bude pro něho moci začít osvícení. A alespoň pro některé věci bude muset být osvícen, má-li započít zasvěcení. V našem popise ovšem budou – z důvodu jednoduchosti – ony tři stupně následovat po sobě.

Příprava

Příprava spočívá v přesně určené péči o život citový a myšlenkový. Tato péče vybavuje duševní a duchové tělo vyššími smyslovými nástroji a orgány činnosti, tak jako síly přírody vyzbrojily fyzické tělo z neurčité živé hmoty příslušnými orgány.

Je třeba začít tím, že člověk soustředí pozornost duše na jisté děje ve světě, který nás obklopuje. Takovými ději jsou na jedné straně rašící, rostoucí a rozvíjející se život na druhé straně všechny jevy související s odkvétáním, vadnutím, odumíráním. Všude, kam člověk obrátí oči, se vyskytují takové děje současně. A všude – přirozeně – vyvolávají i v člověku pocity a myšlenky. Ale za obvyklých okolností se člověk neoddává dostatečně těmto pocitům a myšlenkám. Spěchá totiž příliš rychle od dojmu k dojmu. Jde o to, aby nyní zcela vědomě zaměřil na tyto skutečnosti intenzívní pozornost. Tam, kde bude vnímat rozkvétání a rozvíjející se růst docela určitého druhu, musí zapudit z duše všechno jiné a na krátkou dobu se přenechat jen a jen tomuto jedinému dojmu. Brzo se přesvědčí, že pocit, který se v takovém případě dříve jenom mihl jeho duší, bude mohutnět, až nabude silné a energické podoby. Tuto podobu pak musí klidně nechat v sobě doznívat. Musí se přitom v nitru úplně ztišit. Musí se uzavřít vůči ostatnímu vnějšímu světu a sledovat jen a jen to, co jeho duše říká ke skutečnosti rozkvětu a rozvíjejícího se růstu.

Přitom se ovšem v žádném případě nedomnívejme, že se dostaneme daleko, když snad otupíme své smysly vůči světu. Nejprve se zadívejme na věci tak živě, tak přesně, jak je vůbec možné. Potom se teprve odevzdejme citu, který ožívá v duši, myšlence, která se v ní vynořuje. Na čem záleží, je, abychom zaměřili pozornost na obojí, v plné vnitřní rovnováze. Najdeme-li potřebný klid a odevzdáme-li se tomu, co nám ožilo v duši, pak po jisté době toto prožijeme. Uvidíme, jak v našem nitru vystupují nové druhy citů a myšlenek, které jsme dříve neznali. Čím častěji soustředíme takovým způsobem pozornost na něco rostoucího, kvetoucího a rozvíjejícího se, a střídavě s tím na něco vadnoucího, odumírajícího, tím živější se budou stávat tyto city. A z citů a myšlenek, které tak vznikají, se budují orgány jasnozření právě tak, jako se účinkem přírodních sil budují z oživené hmoty oči a uši fyzického těla. Docela určitá podoba citu se pojí s růstem a vznikáním; jiná, docela určitá, s vadnutím a odumíráním. Ale jenom tehdy, když se žák snaží rozvíjet tyto city popsaným způsobem. Je možné popsat přibližně správně, jakého druhu jsou tyto pocity. Úplnou představu si o tom může opatřit každý sám tím, že projde těmito vnitřními prožitky. Kdo často soustředil pozornost na děj vznikání, rozvíjení, rozkvétání, pocítí cosi, co se vzdáleně podobá pocitu při východu slunce. A z děje uvadání, odumírání mu vyplyne pocit, který se dá obdobně srovnat s pocitem pomalu vycházejícího měsíce. Oba tyto pocity představují dvě síly, jež při náležité péči, při svém stále živějším a živějším projevu vedou k nejvýraznějším duchovním účinkům. Kdo se bude stále znova a znova plánovitě, záměrně oddávat takovým citům, před tím se otevře nový svět. Duševní svět, takzvaná astrální oblast, začne před ním zasvítávat. Růst a zánik už pro něho nezůstanou skutečnostmi, jež by v něm vzbuzovaly tak neurčité dojmy jako dříve. Místo toho se budou seskupovat do duchových linií a figur, o nichž předtím nic netušil. A tyto linie a figury budou mít pro různé jevy i různé podoby. Rozkvetlá květina vykouzlí před jeho duší docela určitou linii, právě tak zvíře v období růstu nebo odumírající strom. Zvolna se před ním začne rozprostírat duševní svět (astrální oblast). Nic libovolného není v těchto liniích a figurách. Dva žáci přibližně na stejném stupni okultního školení budou vždycky vidět u stejného děje tytéž linie a figury. Tak jako dva lidé, kteří správně vidí, budou vidět kulatý stůl jako kulatý, a ne jeden z nich jako kulatý a druhý jako čtyřhranný. Stejně bezpečně se před dvě duše při pohledu na rozkvetlou květinu postaví týž duchový útvar. – Jako se v obyčejném přírodopise popisují podoby rostlin a zvířat, tak znalec okultní vědy bude popisovat nebo kreslit duchové podoby, které příslušejí dějům růstu a odumírání podle jejich druhů a rodů.

Když už žák pokročí tak daleko, že je s to vidět takovéto duchové podoby jevů, které se ukazují i fyzicky jeho zevnímu oku, pak už také nebude příliš vzdálen od stupně, na němž bude vidět věci, které nemají žádný druh fyzické existence, které tedy zůstávají nutně skryty (okultní) pro někoho, kdo ještě neprošel počátečními kroky okultního školení.

Je na místě zdůraznit, že duchový badatel se nemá ztrácet do přemítání, co to nebo ono znamená. Takováto rozumová práce by ho jedině odvedla od pravé cesty. Ničím nezatížen, se zdravým vnímáním, s ostrou pozorovací schopností ať se dívá do smyslového světa, a potom ať se svěří svým citům. Co věci znamenají, o tom nechť se nesnaží rozhodovat svým spekulujícím rozumem, to nechť si dá povědět od věcí samých*.

Další, na čem záleží, je to, čemu okultní věda říká orientace ve vyšších světech. Dospějeme k ní, když se cele prodchneme vědomím, že city a myšlenky jsou opravdovými skutečnostmi, přesně stejně jako stoly a židle ve světě fyzických smyslů. V duševním a myšlenkovém světě na sebe působí city a myšlenky jako ve fyzickém světě smyslové věci. Dokud někdo není živě prodchnut tímto vědomím, neuvěří, že špatná myšlenka, kterou chová, může působit na jiné myšlenky, jež oživují myšlenkový prostor, stejně ničivě, jako působí koule z pušky, vystřelená nazdařbůh, na fyzické předměty, které zasáhne. Takový člověk si možná nikdy nedovolí dopustit se fyzicky viditelného skutku, který by považoval za nesmyslný. Ale nezalekne se toho, aby choval chybné, i zvrácené myšlenky nebo city. Ty se mu totiž nebudou zdát nebezpečné pro ostatní svět. V okultní vědě ale můžeme postupovat kupředu jenom tehdy, když budeme dbát na své myšlenky a city právě tak, jako dbáme na své kroky ve fyzickém světě. Vidí-li někdo stěnu, nepokusí se prodrat se rovnou skrze ni, ale obejde ji. Bude se prostě řídit podle zákonů fyzického světa. – Takové zákony platí i pro svět citový a myšlenkový. Jenomže tam se člověku nemohou vnucovat zvenčí.

* Poznamenejme, že umělecké cítění, spojené s tichou, do sebe se obracející odvahou, je nejlepším předpokladem pro rozvoj duchovních schopností. Toto cítění má už samo vlohu, aby pronikalo povrchem věcí a dostávalo se tak k jejich tajemství. Pozn. aut.

Musí vyplynout přímo ze života jeho duše. Dospěje k tomu, když si v kterékoli době zakáže chovat špatné, nesprávné city a myšlenky. Všechno svévolné uvažování hned tím, hned oním směrem, všechno hravé spřádání fantazijních představ, všechny náhodně se vzdouvající a odplývající city si musí v této době zakázat. Citově se tím neochudí. Brzo totiž shledá, že teprve když začne dávat takovým způsobem do pořádku své vnitřní prožívání, začne být citově bohatý a tvořivý ve smyslu pravé fantazie. Místo aby se oddával malicherným pocitům a řadil myšlenku k myšlence s hravou nezávazností, budou se v něm objevovat významné pocity a plodné myšlenky. Tyto city a myšlenky ho povedou k tomu, aby se dovedl orientovat v duchovém světě. Dostane se do správných vztahů k věcem duchového světa. Dostaví se mu docela určitý účinek. Podobně jako nachází jakožto fyzický člověk svou cestu mezi fyzickými věcmi, tak ho nyní povede jeho stezka světem růstu a odumírání, s nímž se přece seznámí na shora označené cestě. Bude nyní následovat všechno rostoucí, rozvíjející se a na druhé straně i všechno vadnoucí a hynoucí tak, jak je třeba pro jeho vlastní zdárný rozvoj a pro zdárný rozvoj světa.

Další péči musí žák okultismu věnovat světu tónů. Je třeba při tom rozlišovat mezi tónem, jenž byl vyvolán takzvaným neživým předmětem (padajícím tělesem, zvonem nebo hudebním nástrojem), a tónem pocházejícím od něčeho živého (od zvířete nebo od člověka). Kdo slyší zvon, bude vnímat tón a patrně s ním spojí příjemný pocit; kdo uslyší zvířecí křik, pocítí v jeho znění kromě takovéhoto pocitu ještě projev jistého vnitřního zážitku zvířete, jeho blaha nebo bolesti. Práce okultního žáka nechť začne u tohoto druhu tónů. Nechť soustředí celou svou pozornost na to, že tón mu zvěstuje něco, co žije mimo jeho vlastní duši. A nechť se pohrouží do tohoto cizího. Nechť svůj cit spojí důvěrně s bolestí nebo blahem, jež se mu oním tónem ohlašují. Nechť se přenese přes to, čím je tón pro něho, zdali je mu příjemný nebo nepříjemný, zdali mu působí potěšení nebo je mu odporný; jenom to nechť naplňuje jeho duši, co se děje v bytosti, od níž onen tón pochází. Kdo bude konat taková cvičení plánovitě a s uvedeným záměrem, osvojí si tím schopnost, že s bytostí, od níž vychází tón, bude jakoby splývat. Pro člověka hudebně cítícího bude takový rozvoj citového života snazší než pro člověka nehudebního. Nikdo nechť si ovšem nemyslí, že by hudební smysl sám už mohl tuto péči nahradit. Žák okultismu se musí učit cítit tímto způsobem vůči celé přírodě. – A tím se do citového a myšlenkového světa vkládá nová vloha. Celá příroda začíná svým zvučením šeptat člověku svá tajemství. Co bylo dříve pro jeho duši nesrozumitelným zněním, stává se tak smysluplnou mluvou přírody. A u čeho slyšel dříve jenom zvuk při zaznění takzvaných neživých těles, vnímá nyní novou mluvu duše. Bude-li v takové péči o své pocity pokračovat dále, pak brzo zjistí, že je s to slyšet i něco, o čem dříve nic netušil. Začíná slyšet duší.

K tomu pak musí přistoupit ještě něco jiného, má-li žák dospět k vrcholu, jehož je v této oblasti možné dosáhnout. – Co je obzvlášť důležité pro vnitřní vývoj okultního žáka, je způsob, jak druhým lidem naslouchá při mluvení. Musí si navyknout, aby to činil tak, že při tom jeho vlastní nitro naprosto mlčí. Když někdo projeví své mínění a druhý mu naslouchá, pak se v nitru druhého zpravidla ozve souhlas nebo nesouhlas. Mnoho lidí asi také pocítí ihned nutkání, aby svoje souhlasné a zejména svoje nesouhlasné mínění vyjádřili. Každý takový souhlas a každý takový nesouhlas musí okultní žák umlčet. Přitom nejde o to, aby náhle změnil způsob svého života do té míry, že by se ustavičně snažil dosáhnout takového důkladného vnitřního mlčení. Bude muset začít tím, že to učiní v jednotlivých případech, které si záměrně určí. Pak se tento úplně nový způsob naslouchání bude vkrádat docela pomalu a poznenáhlu, jakoby sám od sebe, do jeho zvyklostí. – V duchovém bádání se toto plánovitě cvičí. Žáci cítí závazek, aby – jako cvičení – v jistých dobách naslouchali nejprotichůdnějším myšlenkám a při tom v sobě úplně umlčeli všechen souhlas a zejména všechny odmítavé úsudky. Záleží na tom, aby přitom mlčelo nejen všechno rozumové usuzování, ale i všechny pocity nelibosti, odmítání nebo také souhlasu. Zvláště se žák musí stále pečlivě pozorovat, zdali se takové pocity, i když se neobjevují na povrchu, přece jenom nevyskytují v nejintimnějším nitru jeho duše. Musí například vyslechnout výrok lidí, kteří stojí v jistém ohledu hluboko pod ním, a musí přitom potlačit jakýkoli pocit, že něco ví lépe, nebo jakýkoli pocit nadřazenosti a převahy. – Pro každého je užitečné naslouchat takovým způsobem dětem. I největší mudrc se od dětí může přiučit nezměrně mnoha věcem. – Tak dosáhne člověk toho, že naslouchá slovům druhého úplně nesobecky, s dokonalým vyřazením své vlastní osoby, jejího mínění a jejího způsobu cítění. Když se tímto způsobem cvičí v naslouchání bez kritiky, a to i tehdy, když zazní zcela opačné mínění, nebo se mu bude zdát úplně „zvrácené“, – potom postupně dokáže splývat s druhou bytostí a cele se s ní ztotožnit. Prostřednictvím slov se pak vposlouchává do duše druhého. Dlouhodobým trpělivým cvičením tohoto druhu se tón teprve stává vhodným prostředkem pro vnímání duše a ducha. Patří k tomu ovšem nejpřísnější sebekázeň. Ta však vede k vysokému cíli. Když se totiž žák věnuje těmto cvičením spolu s oněmi jinými, jež byla uvedena v souvislosti se zvuky přírody, vzejde mu v duši nový sluchový smysl. Duše získává schopnost, aby vnímala projevy z duchového světa, které nenacházejí výraz v zevních zvucích, vnímatelných fyzickým uchem. Procitá v ní vjem „vnitřního slova“. Okultnímu žáku se postupně zjevují pravdy z duchového světa. Slyší slovo, jež k němu doléhá duchovým způsobem*.

– Všech vyšších pravd člověk dosahuje pouze tím, že je vnímá jako mluvu linoucí se mu do nitra. A co člověk může slyšet z úst pravého okultního badatele, to badatel zvěděl tímto způsobem. – Tím však nemá být řečeno, že je zbytečné se zabývat duchovní literaturou, dokud člověk nezíská schopnost naslouchat „vnitřnímu hlasu“. Naopak, samo čtení takových spisů, naslouchání naukám okultních badatelů je prostředkem k tomu, abychom dospěli i k vlastnímu poznání. Každá věta okultní vědy, kterou člověk slyší, se hodí k tomu, aby obrátila jeho mysl tam, kam se má dostat, má-li jeho duše zakusit pravý pokrok. Ke všemu, co jsme řekli, musí přistoupit horlivé studium toho, co okultní badatelé sdělují světu. Při veškerém okultním školení patří takové studium k přípravě. A kdo by chtěl použít všech ostatních prostředků, nedošel by k cíli, kdyby do sebe nepřijímal nauky okultních badatelů. Protože totiž tyto nauky pocházejí z živého „vnitřního slova“, z živého duchového znění, vlévajícího se do nitra, mají samy duchový život. Nejsou to pouhá slova. Jsou to živoucí síly. A zatímco nasloucháš slovům člověka znalého okultní vědy, zatímco čteš knihu, která má původ ve skutečné vnitřní zkušenosti, působí ve tvé duši síly, které tě učiní právě tak jasnozřivým, jako ti síly přírody vytvořily z živé hmoty oči a uši.

* Jenom ten, kdo se nesobeckým nasloucháním dostane tak daleko, aby dovedl opravdu vnímat z nitra, tiše, bez záchvěvu osobního mínění nebo osobního pocitu, k tomu mohou promlouvat vyšší bytosti, o nichž se mluví v okultním poznání. Dokud ještě člověk tomu, čemu má naslouchat, vrhá vstříc jakékoli mínění, jakýkoli pocit, mlčí bytosti duchového světa. Pozn. aut.