Rudolf Steiner - O poznávání vyšších světů

5. díl

Kontrola myšlenek a citů

Hledá-li někdo cestu k okultní vědě způsobem, který byl popsán v předchozí kapitole, pak nesmí zapomenout na to, aby si během celé práce připomínal jednu myšlenku, která se mu může stát trvalou posilou. Musí si totiž stále ujasňovat, že není vyloučené, že snad po jisté době už mohl udělat dosti značné pokroky, aniž by se mu projevovaly tak, jak to snad očekával. Kdo toto nemá na paměti, ztratí snadno vytrvalost a vzdá se po krátké době všech pokusů. Síly a schopnosti, které je třeba vyvinout, jsou zpočátku velice jemné. A jejich povaha je úplně jiného druhu než cokoli, co si člověk až dosud představoval. Vždyť byl zvyklý a zabýval se jenom fyzickým světem. Duchovní a duševní svět se vymykal jeho pohledům a také jeho pojmům. Nelze se proto vůbec divit, že teď, když se v něm vyvíjejí duchové a duševní síly, je hned nepozoruje. – To by mohlo snadno zmást a odradit někoho, kdo se vydá na okultní stezku, aniž se drží zkušeností, jež nashromáždili badatelé dobře obeznámení s věcí. Okultní badatel ví o pokrocích, které činí žák, dlouho před tím, než si je žák sám uvědomí. Ví, jak se utváří jemný duchovní zrak, než ještě o tom něco ví samotný žák. A velká část pokynů tohoto okultního badatele bude zaměřena k tomu, aby žák neztratil důvěru, trpělivost, vytrvalost dříve, než sám pozná své pokroky. Znalec okultního poznání nemůže nakonec svému svěřenci dát nic jiného než to, co v něm již skrytě spočívá. Dát může jedině návod na rozvoj skrytých schopností. Co však sděluje ze svých zkušeností, bude oporou pro toho, kdo se chce prodírat z temnoty ke světlu.

Mnoho je těch, kdo opouštějí stezku k tajné vědě brzy po tom, co na ni vstoupili, protože se jim nepodařilo hned zpozorovat své pokroky. I tehdy, když se objevují první vyšší zkušenosti vnímatelné už pro svěřence, považuje je tento samotný často za iluze, protože si tvořil úplně jiné představy o tom, co má prožít. Ztrácí odvahu, protože buď pokládá první zkušenosti za bezcenné, nebo protože mu přece jenom připadají tak málo obsažné, že nevěří, že by ho v dohledné době mohly dovést k něčemu opravdu závažnému. Odvaha a sebedůvěra jsou však dvě světla, která na cestě za tajnou vědou nesmějí pohasnout. Kdo se nedokáže přemoci natolik, aby stále znova a znova pokračoval trpělivě v cvičení, které se zdánlivě nesčíslněkrát nepodařilo, ten se nemůže dostat daleko.

Mnohem dříve než zřetelné vnímání pokroků se objevuje nejasný pocit, že člověk je na správné cestě. A o tento pocit by měl člověk v sobě usilovně pečovat. Neboť se mu může stát bezpečným vodítkem. Je nutno především vymýtit domnění, že to snad musí být jakési roztodivné, tajuplné procedury, jimiž člověk dospívá k vyšším poznatkům. Musíme si ujasnit, že je nutné vycházet z citů a myšlenek, s nimiž člověk neustále žije, že pouze musí dát těmto citům a myšlenkám jiný směr než obvykle. Zpočátku by si měl každý říci: V mém vlastním citovém a myšlenkovém světě jsou skryta největší tajemství: jenom jsem zatím nebyl s to je vnímat. Všechno je nakonec dáno tím, že člověk v sobě neustále má tělo, duši a ducha, že si však ve výslovném smyslu uvědomuje pouze své tělo, nikoli duši a ducha. A okultní žák si uvědomuje duši a ducha tak, jako si obyčejný člověk uvědomuje své tělo.

Proto je důležité dát citům a myšlenkám správný směr. Tím rozvíjíme vnímání pro to, co je v běžném životě neviditelné. Uvedeme zde jednu z cest, jak to dělat. Jako skoro všechno, co bylo dosud sděleno, bude to opět jednoduché. Největšího účinku dosáhneme, budeme-li cvičení provádět vytrvale a s potřebnou intimní náladou.

Položme před sebe malé semínko nějaké rostliny. Půjde o to, abychom si o této drobnosti intenzívně tvořili určité myšlenky a těmito myšlenkami abychom rozvíjeli určité city. Nejprve si ujasněme, co doopravdy vidíme očima. Sami pro sebe si popišme tvar, barvu a všechny ostatní vlastnosti semínka. Pak uvažujme takto. Z tohoto semínka, bude-li zasazeno do země, vzejde mnohotvará rostlina. Představme si živě tuto rostlinu. Vybudujme si ji ve fantazii. A pak uvažujme: Co si teď představuji ve své fantazii, to síly země a světla později skutečně ze semínka vyvábí ven. Kdybych měl před sebou uměle utvořenou věc, která by se k nerozeznání podobala semínku, takže moje oči by ji od skutečného semínka nemohly rozeznat, pak by z ní žádná síla země ani světla nevyvábila rostlinu. Kdo si tuto myšlenku úplně ujasní, kdo ji vnitřně prožije, bude si moci utvořit – a to se správným citovým doprovodem – ještě i další.

Řekne si: V semínku už skrytě spočívá – jako síla celé rostliny – to, co z něho později vyroste. V umělé napodobenině není tato síla obsažena. A přece je pro mé oči obojí stejné. Skutečné semínko tedy obsahuje neviditelně něco, co v napodobenině není. Na toto neviditelné soustřeďme nyní pocity a myšlenky*. Představme si: toto neviditelné se později změní ve viditelnou rostlinu, kterou budu mít před sebou v její podobě i barvě. Soustřeďme se na myšlenku: neviditelné se stane viditelným. Kdybych nemohl myslet, nemohlo by se mi už teď ohlašovat to, co se teprve později stane viditelné.

Zvlášť zřetelně zdůrazníme: co přitom promýšlíme, musíme také intenzívně prociťovat. V klidu, bez jakékoli rušivé příměsi jiných myšlenek, v sobě musíme prožívat myšlenku naznačenou

* Kdo by proti tomu chtěl namítat, že při přesnějším mikroskopickém zkoumání se přece napodobenina od skutečného semínka liší, ten by jenom dával najevo, že nepochopil, na čem tady záleží. Nejde o to, co máme přesně před sebou jako smyslovou skutečnost, nýbrž o to, abychom na základě toho rozvíjeli duševně-duchové síly. Pozn. aut. výše. A musíme si ponechat čas, aby se myšlenka i cit, jenž se k ní pojí, mohly jakoby zavrtat do duše. – Podaří-li se nám to správným způsobem, pak po nějakém čase – snad teprve po mnoha pokusech – pocítíme v sobě určitou sílu. A tato síla vytvoří nový vjem. Semínko se nám bude jevit jako obklopeno malým světelným oblakem. Budeme jej pociťovat – způsobem smyslově-duchovým – jako jakýsi plamen. Vůči prostředku tohoto plamene budeme mít pocit, jaký máme při dojmu fialové barvy; vůči okraji to bude pocit, jaký máme vůči modravé barvě. – Takto se nám začíná zjevovat to, co jsme předtím neviděli a co vytvořila síla myšlenky a citů, kterou jsme v sobě probudili. Co bylo smyslově nevnímatelné – rostlina, která se stane viditelnou teprve později – to se zde zjevuje způsobem duchově viditelným.

Je pochopitelné, že leckterý člověk to všechno bude pokládat za iluzi. Mnozí řeknou: „Nač jsou mi taková vidění, takové fantazie?“ A mnozí se vzdají a nebudou pokračovat na této stezce. Ale právě o to běží: umět v těchto obtížných bodech lidského vývoje rozlišovat mezi fantazií a duchovou skutečností. A dále o to, mít odvahu, abychom pronikali stále dále a nepodléhali strachu a malomyslnosti. Na druhé straně je však ovšem na místě zdůraznit, že je třeba neustále pěstovat onen zdravý smysl pro rozlišování mezi pravdou a klamem. Během všech těchto cvičení člověk nesmí nikdy ztratit plnou vědomou vládu nad sebou samým. Se stejnou jistotou, s níž uvažuje o věcech a dějích všedního života, musí uvažovat i zde. Bylo by zlé, kdyby upadal do snění. V každém okamžiku si musí zachovat jasný, ne-li dokonce střízlivý rozum. A bylo by pro něho největší chybou, kdyby takovým cvičením ztrácel svou rovnováhu, kdyby tím přestával usuzovat o věcech všedního života právě tak zdravě a jasně, jak to činil předtím. Žák okultismu by se proto měl stále znova zkoumat, zdali snad nevypadl ze své rovnováhy, zdali zůstal týmž člověkem uprostřed poměrů, v nichž žije. Pevné zakotvení v sobě, jasný smysl pro všechno, to jsou dvě schopnosti, jež si musí zachovat. Je ovšem třeba mít přísně na paměti, že není na místě oddávat se libovolnému snění a zkoušet všemožná duchovní cvičení. Pravidla, která zde uvádíme, jsou od nepaměti vyzkoušena v okultních školách a byla tam od nepaměti praktikována. Jenom taková jsou zde také sdělována. Kdo by chtěl používat nějaká odlišná cvičení, která si sám utvoří nebo o nichž uslyší a bude číst tam nebo onde, nepochybně zbloudí a brzy se octne na stezce bezbřehé fantazie.

Další cvičení, jež by se mělo připojovat k onomu, které jsme právě popsali, je toto: postavme se před rostlinu, jež je na stupni plného růstu. Nyní se pronikněme myšlenkou, že přijde doba, kdy tato rostlina odumře. Nic z toho, co vidím nyní před sebou, tu už nebude. Ale tato rostlina mezitím vyvine ze sebe semínka, z nichž opět vyrostou nové rostliny. Opět si uvědomuji, že v tom, co vidím, je utajeno něco, co nevidím. Proniknu se cele myšlenkou: tato podoba rostliny se svými barvami v budoucnu nebude. Ale představa, že vytváří semínka, mne poučuje, že se nerozplyne v nic. Co ji uchová před rozplynutím v nic, to teď nemohu vidět očima právě tak, jako jsem předtím nemohl vidět rostlinu v semínku. Je v ní tedy něco, co nevidím očima. Dám-li této myšlence v sobě žít a spojí-li se s ní ve mně příslušný pocit, pak se mi opět, po přiměřené době, vyvine v duši síla, která se stane novým vjemem. Z rostliny opět vyroste duchový útvar připomínající plamen. Ten je samozřejmě přiměřeně větší než útvar, který jsme líčili předtím. Plamen můžeme pociťovat přibližně v jeho prostřední části jako zelenavě modrý a u jeho vnějšího okraje jako žlutavě červený.

Výslovně je třeba zdůraznit, že to, co zde označujeme slovem „barvy“, není vnímáno tak, jako fyzické oči vidí barvy, nýbrž že v důsledku duchového vjemu dochází k tomu, že pociťujeme něco podobného, jako když máme fyzický barevný dojem. Vnímat duchovní „modř“ znamená pociťovat nebo citově prožívat něco, co se podobá tomu, co cítíme, když pohled fyzického oka spočine na „modré“ barvě. To musí mít na paměti ten, kdo chce opravdu postupně vystoupit k duchovým vjemům. Jinak bude očekávat, že v duchové oblasti najde jenom jakési opakování fyzična. Byl by tím uveden v nejtrpčí omyl.

Kdo se dostane tak daleko, že bude duchově vidět vylíčené skutečnosti, získal mnoho. Neboť věci už se mu neodhalují jenom ve své přítomné jsoucnosti, nýbrž i ve svém vznikání a zanikání. Začíná všude vnímat ducha, o němž smyslové oči nemohou nic vědět. A tím vykonal první kroky, aby postupně odhalil vlastním vidoucím poznáním tajemství zrození a smrti. Pro zevní smysly vzniká bytost zrozením; smrtí zaniká. Tak je tomu ale jen proto, že tyto smysly nevnímají skrytého ducha oné bytosti. Pro ducha jsou zrození a smrt pouhou proměnou, jako je vypučení rostliny z poupěte proměnou, která se odehrává před smyslovýma očima. Chceme-li to však poznat sami, musíme pro to nejprve probudit naznačeným způsobem duchovní smyslový orgán.

Abychom hned také předešli námitce, kterou by mohl vznést někdo, kdo má určité duševní zkušenosti, dodejme ještě toto. Není vůbec třeba popírat, že jsou kratší, jednodušší cesty, že mnozí se sami seznamují s jevy zrození a smrti, aniž by nejdříve pracně procházeli tím vším, co se zde popisuje. Je třeba vědět, že jsou lidé, kteří mají významné psychické vlohy, u nichž stačí jen malý popud, aby se rozvinuly. Ale to jsou výjimky. Kdežto cesta, která je zde uvedena, je všeobecná a bezpečná. I v chemii se přece může stát, že si někdo získá některé poznatky mimořádnou cestou; ten však, kdo se chce stát chemikem, musí se dát cestou všeobecnou a bezpečnou.

Velmi vážným omylem by bylo, kdyby se někdo domníval, že si může, aby dospěl pohodlněji k cíli, ono semínko, o němž jsme hovořili, nebo onu rostlinu pouze představovat, vykreslit si ji před sebou pouze ve fantazii. Kdo by si takto počínal, může sice také dojít k cíli, ale ne tak bezpečně jako uvedeným způsobem. Vidoucí zážitek, k němuž dospěje, bude ve většině případů jenom matoucí hrou jeho fantazie. Bylo by pak třeba teprve vyčkat, zdali se takový zážitek změní v duchový vjem. Neboť jde o to, abych si já nevytvářel pouhou libovůlí vidoucí zážitky, nýbrž aby skutečnost je vytvářela ve mně. Z hlubiny mé vlastní duše musí prýštit pravda; ale mé obyčejné já nesmí být samo oním kouzelníkem, jenž ji chce vyloudit, nýbrž musí jím být bytosti, jejichž pravou duchovou podobu chci spatřit.

Našel-li člověk pomocí takových cvičení v sobě první začátky duchových vjemů, smí postoupit k pozorování člověka samého. Je třeba nejprve volit prosté jevy lidského života. Nežli k tomu však člověk přikročí, bude nutné, aby pracoval obzvlášť vážně na naprosté ryzosti svého morálního charakteru. Člověk musí odstranit každou myšlenku na to, že by třeba takto získaného poznání použil k osobnímu prospěchu. Sám v sobě se musí rozhodnout, že nikdy nevyužije moc, kterou snad získá nad druhými lidmi, ve smyslu zlého. Proto se musí každý, kdo se snaží nahlédnout do tajemství lidské podstaty, řídit zlatým pravidlem pravých okultních věd. Toto zlaté pravidlo zní: Pokoušíš-li se ujít jeden krok na cestě za poznáním skrytých pravd, ujdi zároveň tři ve zdokonalování svého charakteru směrem k dobru. Kdo se řídí tímto pravidlem, může konat následující cvičení.

Představme si živě člověka, kterého jsme někdy pozorovali, jak si žádá nějakou věc, jak po ní touží. Půjde nyní o to, abychom soustředili pozornost na žádostivost. Nejlépe bude vyvolat si v paměti okamžik, kdy žádostivost byla co nejživější a kdy bylo více méně nerozhodné, zdali onen člověk dostane, co si žádá, nebo ne. A nyní se cele odevzdejme představě toho, co ve vzpomínce pozorujeme. Zjednejme si myslitelně největší vnitřní klid vlastní duše. Pokusme se – natolik, kolik to jenom bude možné – být slepí a hluší pro všechno ostatní, co se děje kolem nás. A dbejme zvlášť na to, aby představa, kterou jsme v sobě vyvolali, probudila v duši pocit. Tento pocit nechme v sobě vystoupit jako oblak, stoupající nad jinak úplně prázdný obzor. Je ovšem přirozené, že pozorování bude zpravidla přerušeno tím, že jsme člověka, na nějž soustřeďujeme pozornost, nepozorovali dostatečně dlouho ve vylíčeném duševním stavu. Pravděpodobně podnikneme sta a sta marných pokusů. Jde o to, abychom neztratili trpělivost. Po mnoha pokusech dospějeme k tomu, že prožijeme ve vlastní duši pocit, který bude odpovídat duševnímu stavu pozorovaného člověka. Ale pak po nějakém čase také zpozorujeme, že tímto pocitem vyrůstá ve vlastní duši síla – síla, jež se stane duchovým vjemem duševního stavu onoho druhého člověka. V zorném poli vystoupí obraz, který budeme pociťovat jako něco zářivého. A tento duchově zářící obraz bude takzvané astrální vtělení pozorovaného duševního stavu žádostivosti. Zase je možné popsat tento obraz asi tak, že řekneme: pociťujeme jej jako něco na způsob plamene. Uprostřed bude pociťován jako oranžový, na okraji jako červenavě modrý nebo fialový. Velmi bude záležet na tom, abychom s takovým duchovým vjemem zacházeli jemně. Učiníme nejlépe, když o tom nebudeme zatím mluvit s nikým, snad kromě svého učitele, máme-li nějakého. Budeme-li se totiž pokoušet popsat takový jev neobratnými slovy, budeme se nejčastěji oddávat zlým klamům. Budeme používat obyčejných slov, jež přece nejsou určena pro takové věci a proto jsou pro ně příliš hrubá a těžkopádná. To bude mít za následek, že náš vlastní pokus, abychom věc oděli do slov, nás svede, abychom do pravých vjemů mísili i různé klamné výplody fantazie. Pro žáka okultismu platí důležité pravidlo: Dokaž mlčet o svých duchových viděních. Ano, mlč o nich dokonce i před sebou samým. To, co spatříš v duchu, se nepokoušej odít do slov nebo to probádat neobratným rozumem. Oddávej se nezaujatě svému duchovému vnímání a neruš je tím, že o něm budeš mnoho přemýšlet. Neboť musíš uvážit, že tvé přemýšlení zpočátku vůbec nebude s to držet krok s tvým zřením. Toto přemýšlení sis získal ve svém dosavadním životě, omezeném pouze na svět fyzických smyslů; a co si získáváš nyní, to přesahuje jejich okruh. Nepokoušej se tedy přikládat na to, co je nové a vyšší, své staré měřítko. Jenom člověk, který už má určitou jistotu, co se týká vnitřních zkušeností, může o nich i mluvit, aby tak dával podněty druhým lidem.

K cvičení, jež jsme popsali, může přistoupit ještě cvičení doplňující. Pozorujeme opět týmž způsobem, jak se dostalo určitému člověku uspokojení nějakého přání, jak se mu splnilo nějaké očekávání. Jestliže přitom dodržíme stejná pravidla a zachováme si potřebnou opatrnost, jak jsme se o tom zmínili v předchozím případě, dospějeme i tady k duchovému vjemu. Opět zpozorujeme duchový útvar připomínající plamen; uprostřed jej budeme pociťovat jako žlutý, okraj útvaru pak jako zelenavý.

Snadno může člověk takovým pozorováním druhých lidí učinit morální chybu: může se stát bezcitný. Aby k tomu nedošlo, o to právě je třeba usilovat všemi myslitelnými prostředky. Jestliže takto pozorujeme, pak už bychom měli stát rozhodně na výši, na níž se člověku stalo naprostou jistotou, že myšlenky jsou ve světě něčím skutečným. Tady už si člověk nesmí dovolit myslit o druhém člověku tak, aby se jeho myšlenky příčily tomu, mít nejvyšší úctu k lidské důstojnosti a lidské svobodě. Myšlenka, že by člověk mohl být pro nás pouze objektem pozorování, nás nesmí naplňovat ani na okamžik. Ruku v ruce s každým okultním pozorováním lidské přirozenosti musí sebevýchova směřovat k tomu, abychom si neomezeně vážili sebeuplatnění každého člověka a považovali to, co přebývá v lidském nitru, za něco svatého, čeho nemáme právo se dotýkat – a to ani v myšlenkách nebo pocitech. Musí nás naplňovat pocit posvátného ostychu před vším, co je lidské, i tehdy, když na to myslíme jenom ve vzpomínce.

Zatím nechť jsou zde uvedeny jenom tyto dva příklady, aby ukázaly, jakým způsobem člověk proniká k získání osvícení o lidské přirozenosti. Mohou však alespoň ukázat cestu, na niž je třeba vstoupit. Kdo nalezne potřebné vnitřní ticho a klid, jež patří k takovému pozorování, ten už tím zakusí velkou duševní proměnu. To se brzo projeví dokonce i tím, že mu vnitřní obohacení, jehož se mu tak dostane, dodá jistotu a klid i v jeho vnějším chování. A toto proměněné vnější chování zapůsobí zase zpětně na jeho duši. A tak si bude pomáhat dále. Najde prostředky i cesty, aby objevoval stále více z oné části lidské bytosti, jež je skryta vnějším smyslům; a bude pak i dostatečně zralý, aby nahlédl do tajuplných souvislostí mezi lidskou přirozeností a vším ostatním, co se ještě vyskytuje ve vesmíru. – Na této cestě se člověk blíží stále více okamžiku, kdy bude moci vykonat první kroky zasvěcení. Než k tomu však bude moci dojít, bude třeba ještě jednoho. Je to něco, čehož nutnost okultní žák snad zatím pochopí ze všeho nejméně. Později však porozumí.

Co si totiž ten, kdo má přijmout zasvěcení, musí přinášet s sebou, to je v jistém smyslu vypěstovaná odvaha a nebojácnost. Okultní žák musí přímo vyhledávat příležitosti, jimiž je možné tyto ctnosti rozvíjet. V okultním školení by měly být vychovávány zcela systematicky. Ale i sám život je zejména v tomto směru dobrou okultní školou; dokonce snad nejlepší. Dívat se klidně do očí hrozícímu nebezpečí, chtít bez váhání překonávat obtíže, to je něco, co musí žák okultismu umět. Musí se například tváří v tvář nebezpečí ihned vzchopit k pocitu: můj strach mi není v žádném směru nic platný; nesmím jej vůbec mít; musím myslet jedině na to, co je třeba činit. A musí dospět tak daleko, že při příležitostech, kdy býval bojácný, se už pro něho – aspoň v nejvnitřnějším cítění jako takovém – stane něčím nemožným, aby „dostal strach“, aby „ztratil odvahu“. Sebevýchovou v tomto směru totiž v sobě člověk rozvíjí docela určité síly, které potřebuje, má-li být zasvěcen do vyšších tajemství. Tak jako fyzický člověk potřebuje nervovou sílu, aby mohl používat své fyzické smysly, tak potřebuje duševní člověk onu sílu, která se vyvíjí jenom v odvážných a nebojácných povahách. Kdo proniká k vyšším tajemstvím, vidí totiž věci, které obyčejnému člověku zůstávají skryty díky tomu, že ho klamou smysly. Neboť i když fyzické smysly nedopouštějí, abychom spatřili vyšší pravdu, jsou z nich právě tím i dobrodinci člověka. Tím, že vnímá svět prostřednictvím smyslů, skrývají se pro něho věci, které by ho nepřipraveného musely nezměrně ohromit, jejichž pohled by nedokázal snést. Na tento pohled se musí žák vyššího poznání vnitřně připravit. Ztrácí jisté opory ve vnějším světě, za něž vděčil právě okolnosti, že byl obestřen klamem. Je tomu skutečně a do písmene tak, jako kdybychom někoho upozornili na nebezpečí, v němž se nacházel už dlouho, o němž ale nic nevěděl. Předtím strach neměl: ale teď, když o něm ví, ho najednou přepadne strach, ačkoli nebezpečí se jeho věděním nezvětšilo.

Ve světě působí síly ničivé a síly budující; osudem vnějších bytostí je vznik a zánik. Vědoucí má nahlédnout do působení těchto sil, do chodu osudu. Závoj, který se v obyčejném životě rozprostírá před duchovýma očima, má být odstraněn. Člověk sám je však vpjat, vetkán do těchto sil, do tohoto osudu. I v jeho vlastní přirozenosti jsou síly ničivé a budující. Stejně nezastřeně, jako před vidoucí oko vědoucího předstupují ostatní věci, zjevuje mu i vlastní duše sama sebe. Tváří v tvář takovému sebepoznání nesmí žák okultismu ztratit sílu. A ta mu nebude chybět jenom tehdy, bude-li si jí přinášet nadbytek. Aby tomu tak bylo, musí se učit zachovávat za obtížných životních poměrů vnitřní klid a jistotu; musí v sobě vypěstovat silnou důvěru v dobré mocnosti života. Musí se připravit na to, že už ho nepovedou všemožné vnitřní popudy, které ho vedly až doposud. Vždyť dospěje nutně k pochopení, že doposud činil a myslel mnohé jenom proto, že žil v nevědomosti. Důvody toho druhu, jaké měl doposud, odpadnou. Mnohé činil z ješitnosti; nyní spatří, jak nevýslovně bezcenná je pro vidoucího jakákoli ješitnost. Mnohé činil z touhy po majetku; nyní si uvědomí, jak ničivá je jakákoli touha po majetku. Bude muset v sobě rozvinout úplně nové popudy k jednání a myšlení. A právě k tomu patří odvaha a nebojácnost.

Jde především o to, aby žák vyššího poznání pěstoval tuto odvahu a tuto nebojácnost přímo v nejhlubším nitru svého myšlenkového života. Musí se naučit, aby nepropadal malomyslnosti, když zakusí neúspěch. Musí být schopen myšlenky: „Chci zapomenout, že se mi ta věc už zase nepodařila, a pokusit se znova, jako by se nebylo nic stalo.“ Tak se probojuje až k přesvědčení, že ony zdroje sil ve světě, z nichž může čerpat, jsou nevyčerpatelné. Stále znova bude usilovat o ducha, jenž ho pozvedne a ponese, byť jeho pozemská bytost prokázala sebečastěji svou nemohoucnost a slabost. Musí být schopen se v životě dívat do budoucnosti a nedat se v tomto úsilí rušit žádnou zkušeností z minula. – Má-li člověk vylíčené vlastnosti až do jistého stupně, pak je zralý, aby se dozvěděl pravá jména věcí, která jsou klíčem k vyššímu vědění. Neboť zasvěcení spočívá v tom, že se člověk naučí nazývat věci světa těmi jmény, která jim náleží v duchu jejich božského původu. V těchto jménech jsou uložena tajemství věcí. Zasvěcenci mluví jinou řečí než nezasvěcení, protože oslovují bytosti jménem, jímž byly bytosti samy utvořeny. – Pokud je možné mluvit o zasvěcení jako takovém (o iniciaci), učiníme tak v příští kapitole.