Rudolf Steiner - O poznávání vyšších světů

6. díl

Zasvěcení

Zasvěcení je v okultním školení nejvyšším stupněm, o němž je formou knižního sdělení ještě možné podat obecně srozumitelné náznaky. Jakákoli sdělení o něčem, co leží výše, jsou těžko srozumitelná. Ale i k tomuto vyššímu nalezne cestu každý, kdo pronikl přípravou, osvícením a zasvěcením pro nižší tajemství.

Vědomosti a schopnosti, jichž se člověku dostává zasvěcením, mohl by bez něho získat teprve ve velmi vzdálené budoucnosti – po mnoha vtěleních – úplně jinou cestou a v úplně jiné formě. Kdo je dnes zasvěcován, dozví se a prožije něco, co by se jinak dozvěděl a prožil mnohem později, za úplně jiných poměrů.

Ze skrytých tajemství existence může člověk doopravdy zvědět jenom tolik, kolik odpovídá stupni jeho zralosti. Jenom proto se na cestě k vyšším stupňům vědění a konání vyskytují překážky. Člověk nemá používat pušku dříve, než si získá dostatečnou zkušenost, aby jejím použitím nezpůsobil neštěstí. – Kdyby dnes někdo přijal jen tak, beze všeho, zasvěcení, chyběla by mu zkušenost, kterou ještě získá vtěleními v budoucnosti, než se mu dostane příslušných tajemství v průběhu jeho dalšího vývoje. Proto je nutné, aby tyto zkušenosti byly u brány zasvěcení nahrazeny něčím jiným. První kroky na vnitřní cestě, jimiž nyní prochází kandidát zasvěcení, jsou proto míněny jako náhrada za budoucí zkušenosti. To jsou ony takzvané „zkoušky“, jimiž musí projít a jež se dostavují jako zákonitý důsledek v jeho duševním životě, jestliže správně pokračuje ve cvičeních vylíčených v předešlých kapitolách.

O těchto zkouškách se také, jak je známo, často mluví v knihách. Je však jen a jen přirozené, že se takovými zmínkami zpravidla vyvolávají úplně mylné představy o jejich povaze. Neboť ten, kdo neprošel přípravou a osvícením, nezakusil nikdy nic z těchto zkoušek. Nemůže je tedy také věcně popisovat.

Okultnímu žáku, usilujícímu o zasvěcení, musí se projevit jisté věci a skutečnosti, přináležející vyšším světům. Vidět a slyšet je však může jenom v tom případě, pokud je s to pociťovat duchové vjemy – jako tvary, barvy, tóny atd. – o nichž jsme hovořili v kapitolách o „přípravě“ a „osvícení“.

První „zkouška“ spočívá v tom, že kandidát získá pravdivější názor na tělesné vlastnosti neživých těles, pak i rostlin, zvířat a člověka, než jaký má průměrný člověk. Tím však není míněno to, co dnes nazýváme vědeckým poznáním. Neboť nejde o vědu, nýbrž o schopnost nazírání ve smyslu duchového vnímání. – Zpravidla probíhá tento děj tak, že kandidát postupně poznává, jak se projevují přírodní předměty a živé bytosti duchovému sluchu a duchovému zraku. V jistém smyslu se pak tyto věci objevují před pozorovatelem nezahalené – obnažené. Vlastnosti, jež zde kandidát slyší a vidí, jsou utajené před smyslovým sluchem a před smyslovým zrakem. Pro toto smyslové vnímání jako by je obestíral závoj. Že pro toho, kdo vstoupil na cestu zasvěcení, tento závoj odpadá, je způsobeno dějem, který se obyčejně označuje za „duchovní spalování“. Proto se tato první zkouška nazývá „ohňová zkouška“ nebo „zkouška ohněm“.

Pro mnohé lidi je už sám obyčejný život více méně neuvědomělým procesem zasvěcení ve smyslu zkoušky ohněm. Jsou to lidé, kteří procházejí bohatými zkušenostmi takového druhu, že jejich sebedůvěra, odvaha a vytrvalost zdravým způsobem vzrůstají a že se učí snášet utrpení, zklamání i nezdary v tom, co podnikají, s duševní velikostí a zejména s klidem a nezlomnou silou. Kdo prošel zkušenostmi tohoto druhu, je už často, aniž o tom zřetelně ví, zasvěcencem; a stačí pak jenom nepatrný podnět, aby mu otevřel duchový sluch a zrak, takže se stane jasnozřivým. Je nutno mít na paměti: při skutečné „zkoušce ohněm“ nejde o to, uspokojit kandidátovu zvědavost. Jistě, seznamuje se s mimořádnými skutečnostmi, o nichž jiní lidé nemají ani ponětí. Ale toto seznámení není cílem, nýbrž pouze prostředkem k cíli. Cílem však je, aby si poznáním vyšších světů vydobyl větší a pravdivější sebedůvěru, vyšší odvahu a docela jinou duševní velikost a vytrvalost, než je zpravidla možné získat v oblasti nižšího světa.

Po „zkoušce ohněm“ se může každý kandidát ještě vrátit. Bude pak pokračovat ve svém životě posilněn fyzicky i duševně a v zasvěcení bude patrně pokračovat až v příštím vtělení. V současné inkarnaci však bude užitečnějším členem lidské společnosti, než předtím. Ať se dostane do jakékoli situace, jeho pevnost, jeho rozhled, jeho příznivý vliv na lidi v jeho okolí, jeho rozhodnost budou větší než předtím.

Chce-li kandidát po dokonané „zkoušce ohněm“ pokračovat v okultním školení, bude třeba, aby mu byl nyní odhalen určitý systém písma; takových systémů se všeobecně užívá při okultním školení. Jimi se zjevují vlastní okultní nauky. Neboť to, co je ve věcech opravdu „skryto“ (co je v nich okultní), nemůže být ani přímo vysloveno slovy obyčejné řeči, ani není možné to zapsat systémy obyčejného písma. Kdo se učili u zasvěcenců, překládají nauky tajné vědy do obyčejné řeči, jak to jde. Okultní písmo se duši zjevuje, když si osvojila duchovou vnímavost. Neboť je trvale zapsáno v duchovém světě. Člověk se s ním neseznamuje tak, jako se učí číst umělé písmo. Nýbrž děje se to tím, že roste věcným způsobem vstříc jasnozřivému poznání a během tohoto růstu se – jako schopnost duše – vyvíjí síla pociťující potřebu dešifrovat děje a bytosti, vyskytující se v duchovém světě, jakožto znaky písma. Mohlo by se stát, že u někoho tato síla a spolu s ní prožitek příslušné „zkoušky“ procitnou jakoby samy od sebe s postupujícím duševním vývojem. Ale bezpečněji dospějeme k cíli, jestliže budeme dbát pokynů zkušených duchových badatelů, kteří mají sběhlost v dešifrování okultního písma.

Znaky okultního písma nejsou vymyšleny libovolně, nýbrž odpovídají silám působícím ve světě. Těmito znaky si člověk osvojuje mluvu věcí. Kandidátovi se brzo ukáže, že znaky, s nimiž se seznamuje, odpovídají figurám, barvám, tónům atd., jež se naučil vnímat během přípravy a osvícení. Ukáže se mu, že všechno, co předcházelo, bylo jenom jako hláskování. Teď teprve začíná ve vyšším světě číst. Všechno, co bylo předtím jenom oddělenou, jednotlivou figurou, tónem, barvou, objevuje se mu ve velké souvislosti. Teď teprve získává pravou jistotu v pozorování vyšších světů. Předtím nemohl nikdy vědět s určitostí, zdali věci, které viděl, byly také viděny správně. A teď teprve může mezi kandidátem a zasvěcencem docházet k pravidelné a uspořádané komunikaci v oblastech vyššího vědění. Neboť ať už se společenství zasvěcence s jiným člověkem utváří v obyčejném životě tak nebo onak, o vyšším vědění v bezprostřední podobě může zasvěcenec něco sdělit jenom zmíněnou znakovou řečí.

Touto řečí se okultní žák také seznamuje s určitými pravidly, jak si v životě počínat. Poznává určité povinnosti, o nichž předtím nic nevěděl. A když se seznámil s těmito pravidly, může vykonávat věci, jež mají význam, jaký nikdy nemohou mít činy nezasvěceného. Jeho činy jsou podněcovány z vyšších světů. Pokynům pro takové skutky je možné porozumět jenom v naznačeném písmu.

Je však třeba zdůraznit, že jsou i lidé, kteří jsou s to konat takové skutky nevědomky, ačkoli neprošli okultním školením. Takoví „pomocníci světa a lidstva“ kráčejí životem a přitom šíří kolem sebe požehnání a konají dobro. Z příčin, jež na tomto místě není třeba objasňovat, jim byly propůjčeny dary, jež se zdají nadpřirozené. Co je odlišuje od okultního žáka, je výhradně to, že žák jedná vědomě, s plným průhledem do celé souvislosti. Vydobývá si školením, co oněm bylo ve prospěch světa darováno vyššími mocnostmi. Lidi Bohem omilostněné je možné upřímně ctít; ale nebylo by správné považovat proto práci školení za zbytečnou.

Když se okultní žák naučil zmíněnému znakovému písmu, pak pro něho začíná další „zkouška“. Tou se má prokázat, zdali je s to se pohybovat ve vyšším světě svobodně a s jistotou. V obyčejném životě podněcují člověka k činnosti popudy zvnějšku. Koná tu nebo onu práci, protože mu poměry ukládají ty nebo ony povinnosti. – Snad ani není třeba se zmiňovat, že okultní žák nesmí zameškat žádnou ze svých povinností v obyčejném životě, protože žije ve vyšších světech. Žádná povinnost ve vyšším světě nemůže někoho nutit, aby zanedbal jedinou ze svých povinností v obyčejném světě. Otec rodiny zůstane stejně dobrým otcem, matka stejně dobrou matkou, úředník zůstane stejně dobrým úředníkem, stejně tak voják nebo někdo jiný, stanou-li se žáky okultismu. Naopak: všechny vlastnosti, které činí člověka v životě zdatným, stupňují se u žáka okultismu v míře, o níž si někdo nezasvěcený nemůže ani utvořit představu. A pokud se to snad nezasvěcenému člověku občas tak nejeví, má to svoji příčinu v tom, že není vždycky schopen zasvěcence správně posuzovat. Co zasvěcenec koná, není někdy pro druhého hned průhledné. Ale i to, jak jsme řekli, lze pozorovat jenom ve zvláštních případech.

Pro toho, kdo dospěje na uvedený stupeň zasvěcení, se objevují povinnosti, pro něž se nevyskytuje žádný vnější popud. Nepodněcují ho v těchto záležitostech vnější poměry, nýbrž jenom ona pravidla, která se mu zjevují ve „skryté řeči“. Je nyní na něm, aby ukázal ve druhé „zkoušce“, že jedná právě tak bezpečně a pevně, je-li veden takovýmto pravidlem, jako vykonává například úředník povinnosti, jež mu byly uloženy. Za tím účelem dovede okultní školení kandidáta k tomu, že pocítí, že je postaven před určitý úkol. Má vykonat jistý čin jako důsledek vjemů, které má na základě toho, čemu se naučil na stupni přípravy a osvícení. A co má vykonat, to musí poznat z charakterizovaného písma, jež si osvojil. Pozná-li svou povinnost a zachová-li se správně, pak obstál ve zkoušce. Figury, barvy a tóny, jež vnímá svým duchovým sluchem a zrakem, se jeho zásahem změní; podle této změny se pozná jeho úspěch. V předpisech okultního školení se udává docela přesně, jak tyto figury atd. po zásahu vypadají, jak se jeví okultnímu vnímání. A kandidát musí vědět, jak může vyvolat takovou změnu. – Tato zkouška se označuje jako „vodní zkouška“ nebo „zkouška vodou“, protože při činnosti v těchto vyšších oblastech člověku chybí opora vnějších poměrů tak, jako chybí opora při pohybu ve vodě, na jejíž dno nedosáhneme. Děj se musí opakovat tak často, dokud kandidát nezíská naprostou jistotu.

Také u této zkoušky jde o získání jisté vlastnosti; a zkušenostmi ve vyšším světě může člověk tuto vlastnost vypěstovat v krátké době do tak vysokého stupně, že při obyčejném postupu vývoje by patrně musel projít mnoha inkarnacemi, aby ho dosáhl. Záleží na následujícím: aby vyvolal udanou změnu ve vyšší oblasti jsoucna, smí se kandidát řídit pouze tím, co mu vyplyne z jeho vyššího vnímání a z jeho četby skrytého písma. Kdyby do svého konání vnášel cokoli ze svých přání, názorů atd., kdyby jenom na okamžik nesledoval zákony, jejichž správnost poznal, nýbrž svou libovůli, pak by se stalo něco docela jiného, než se má stát. V takovém případě by kandidát ihned ztratil cíl svého jednání a dostal by se do zmatku. – A tak má člověk během této zkoušky v nejhojnější míře příležitost, aby pěstoval a zdokonaloval své sebeovládání. A na tom záleží. Zase mohou proto v této zkoušce snáze obstát ti, kteří před zasvěcením prošli životem, jenž je podněcoval k sebeovládání. Kdo si získal schopnost následovat vznešené zásady a ideály a obětovat jim osobní rozmar a libovůli, kdo si zvykl plnit povinnost pokaždé i tam, kde ho sklony a sympatie chtějí až příliš rády od této povinnosti odvést, ten je už uprostřed obyčejného života nevědomky zasvěcencem. A postačí docela málo, aby obstál ve vylíčené zkoušce. Dokonce je třeba říci, že jistý stupeň zasvěcení, získaný už nevědomky v životě, bude zpravidla nepochybně nutný k tomu, aby někdo prošel úspěšně druhou zkouškou. Neboť jako je pro mnoho lidí, kteří se v mládí nenaučili správně psát, těžké, aby to dohnali, když už jednou dosáhli plné životní zralosti, tak je těžké vypěstovat v sobě při pohledu do vyšších světů nutný stupeň sebeovládání jestliže si člověk jistý stupeň sebeovládání neosvojil už ve všedním životě. Věci ve fyzickém světě se nezmění, ať si přejeme, ať si žádáme cokoli, ať máme jakékoli sklony. Ve vyšších světech však naše přání, žádosti a sklony mají účinek na věci. Chceme-li tam určitým způsobem na věci působit, musíme se mít cele v moci, musíme se řídit výhradně správnými pravidly, aniž bychom se podrobovali jakékoli libovůli.

Vlastností člověka, o kterou na tomto stupni zasvěcení jde především, je naprosto zdravá a bezpečná soudnost. Na její vypěstování je třeba dbát už na všech dřívějších stupních; na tom se nyní musí prokázat, zdali ji kandidát dovede používat tak, aby bylo zřejmé, že se hodí pro pravou stezku poznání. Dále se může dostat jenom tehdy, když dovede rozlišovat mezi iluzemi, nepodloženými výtvory fantazie, pověrou a všemi druhy vnucujících se klamů na jedné straně a pravou skutečností na druhé. Na vyšších stupních jsoucna je to zpočátku těžší než na nižších. Vůči věcem, o které tu jde, musí zmizet každý předsudek, každý vžitý oblíbený názor; jedině a pouze pravda musí být vodítkem. Kandidát musí být naprosto ochoten vzdát se ihned myšlenky, názoru, náklonnosti, jestliže si to žádá logické myšlení. Jistotu ve vyšších světech můžeme získat jenom tehdy, když nikdy nebudeme šetřit vlastní názor.

Lidé, jejichž myšlení má sklon k fantazírování, k pověrám, nemohou docílit pokroků na okultní stezce. Žák okultismu si má přece vydobýt vzácné bohatství. Všechny pochybnosti o vyšších světech mu mají být odňaty. Vyšší světy se mají odhalit před jeho pohledem ve svých zákonitostech. Avšak nemůže si vydobýt toto bohatství, dokud by ho mohlo zmást něco, co ho vnitřně oslňuje a chce ho obloudit. Bylo by pro něho zlé, kdyby jeho fantazie, jeho předsudky mohly ovládnout jeho rozum. Snílci a fantastové jsou pro okultní stezku právě tak nevhodní jako osoby pověrčivé. Není ani možné to všechno dostatečně zdůraznit. Neboť v snílkovství, fantazírování a pověrách číhají nejhorší nepřátelé na cestě k poznatkům o vyšších světech. Ale nikdo ať se proto nedomnívá, že žák vyššího poznání snad přijde o poezii života, o schopnost nadšení, protože nad branou vedoucí ke druhé zkoušce zasvěcení stojí slova: „Všechny předsudky musí od tebe odpadnout“ a protože už nad vstupní branou k první zkoušce musí číst: „Bez zdravého lidského rozumu jsou všechny tvé kroky marné“.

Postoupil-li kandidát tímto způsobem dostatečně daleko, očekává ho třetí „zkouška“. Při ní nepocítí vůbec žádný cíl. Všechno je vloženo do jeho vlastních rukou. Je v situaci, v níž ho nic nepodněcuje k jednání. Musí svou cestu najít jen a jen ze sebe. Věci nebo osoby, jež by ho k něčemu podněcovaly, tu nejsou. Nic a nikdo mu teď nemůže dát sílu, kterou potřebuje, než jenom on sám. Kdyby tuto sílu nenašel sám v sobě, stanul by velmi brzy opět tam, kde stál předtím. Je však třeba říci, že jenom málokteří z těch, kdo obstáli v předchozích zkouškách, zde tuto sílu nenajdou. Buď nepostoupí už předtím, anebo obstojí i tady. Vše, čeho je potřebí, spočívá v tom, abychom rychle získali jasno sami v sobě. Neboť je třeba, abychom zde nalezli své „vyšší já“ v nejvlastnějším smyslu slova. Musíme se rychle rozhodnout, že ve všech věcech poslechneme vnuknutí ducha. Čas na jakékoli rozvažování, pochyby atd. tady už nemáme. Každá minuta prodlení by jenom dokazovala, že nejsme ještě zralí. Je třeba směle překonat všechno, co nám brání, abychom dbali hlasu ducha. Jde o to, prokázat v této situaci duchapřítomnost. A to je také vlastnost, na jejíž dokonalé vypěstování je školení na tomto stupni vývoje zaměřeno. Všechno, co člověka jinak vábí k jednání, ba dokonce k myšlení, tak jak tomu byl člověk dříve zvyklý, je pryč. Nemá-li člověk zůstat nečinný, nesmí ztratit sám sebe. Neboť jenom sám v sobě může najít jediný pevný bod, jehož je s to se přidržet. Nikdo, kdo toto zde čte, aniž je důvěrněji obeznámen s věcmi, by neměl pociťovat antipatii proti tomu, že je zde žák odkázán sám na sebe. Neboť pro člověka to znamená nejkrásnější pocit štěstí, když úspěšně projde vylíčenou zkouškou.

A neméně než v ostatních případech je i pro tento bod pro mnoho lidí už obyčejný život školou okultního vývoje. Osobám, které dospěly tak daleko, že přistoupí-li k nim znenadání životní úkoly, dovedou se bez váhání, bez dlouhého rozvažování rychle rozhodnout, je život takovýmto školením. Vhodné situace jsou takové, při nichž úspěšné jednání se stane nemožné tehdy, nezasáhne-li člověk rychle. Kdo je schopen rychlého činu tváří v tvář blížícímu se neštěstí, v situaci, kdy při několika okamžicích zaváhání by se toto neštěstí už událo a kdo učinil z takovéto schopnosti rychlého rozhodování u sebe trvalou vlastnost, získal si nevědomky zralost pro třetí „zkoušku“. Neboť při ní jde o rozvoj bezpodmínečné duchapřítomnosti. – V okultních školách ji nazývají „vzdušnou zkouškou“ – protože kandidát se při ní nemůže opřít ani o pevnou půdu vnějších podnětů, ani o to, co vyplývá z barev, tvarů atd., s nimiž se seznámil během přípravy a osvícení, nýbrž výlučně sám o sebe.

Když žák absolvoval tuto zkoušku, smí vejít do „chrámu vyšších poznatků“. – Co o tom lze dále říci, může být jedině nejskrovnější náznak. – Co musí žák nyní vykonat, to se často vyjadřuje slovy, že musí složit „přísahu“, že „nevyzradí“ nic z okultních nauk. Avšak výrazy „přísaha“ a „vyzradit“ neodpovídají nikterak skutečnosti, a dokonce mohou vyvolat zpočátku mylnou představu. Nejedná se o žádný druh „přísahy“ v běžném smyslu toho slova. Nýbrž člověk získá na tomto stupni svého vývoje jistou zkušenost. Naučí se, jak je třeba okultní nauku používat, jak je možné ji uplatňovat ve službách lidstva. Začne teprve doopravdy rozumět světu. Nejde přitom o „zamlčování“ vyšších pravd, nýbrž spíše o správný způsob, o přiměřený takt při jejich zastupování. O čem se tu člověk učí „mlčet“, je něco úplně jiného. Osvojuje si totiž tuto nádhernou vlastnost ve vztahu k mnohému, o čem dříve mluvíval, především ke způsobu, jak o tom mluvil. Špatným zasvěcencem by byl ten, kdo by ona tajemství, jež zakusil, nestavěl do služeb světa, v té míře a v tom rozsahu, jak je to jenom možné. Není jiná překážka pro jakékoli sdělení v této oblasti, než pouze neporozumění ze strany někoho, kdo je má přijmout. K libovolným hovorům se ovšem vyšší tajemství nehodí. Ale nikomu, kdo dosáhl vylíčeného stupně svého vývoje, není „zakázáno“ něco říci. Žádný jiný člověk ani žádná bytost mu neukládá „přísahu“ toho druhu. Všechno je svěřeno cele jeho vlastní odpovědnosti. Čemu se učí, je, aby v každé situaci dovedl najít, co má činit, úplně sám ze sebe. A „přísaha“ neznamená nic jiného, než že se člověk stal zralý, aby mohl nést takovouto odpovědnost.

Je-li kandidát zralý ve vylíčeném smyslu, pak obdrží to, co se obrazně označuje za „nápoj zapomnění“. Dostane se mu totiž zasvěcení do tajemství, jak člověk může působit, aniž by ho nižší paměť ustavičně rušila. Pro zasvěcence je to nezbytné. Neboť musí mít stále plnou důvěru v bezprostřední přítomnost. Musí být s to rozrušit závoje vzpomínky, které se kolem člověka rozprostírají v každém okamžiku života. Jakmile posuzuji něco, s čím se dnes setkávám, podle toho, co jsem prožil včera, podléhám mnohonásobným omylům. Tím ovšem nemá být řečeno, že by člověk měl zapírat zkušenost, kterou v životě získal. Měl by ji mít stále před očima, jak to jenom jde. Ale zasvěcenec musí mít schopnost posuzovat každý nový zážitek z něho samého, dát mu na sebe působit, aniž by ho zabarvovalo cokoli minulého. V každém okamžiku musím být připraven, že mi kterákoli věc nebo bytost přinese úplně nové zjevení. Posuzuji-li nové podle starého, podléhám omylu. Vzpomínka na staré zkušenosti mi přinese největší užitek právě tím, že mi dá schopnost vidět nové. Kdybych neměl určitou zkušenost, snad bych vůbec neviděl určitou vlastnost věci nebo bytosti, s nimiž se setkávám. Avšak zkušenost by měla sloužit právě k vidění nového, ne k posuzování nového podle starého. V tomto směru získává zasvěcenec docela určité schopnosti. Odhaluje se mu tím mnoho věcí, jež nezasvěcenému zůstávají skryty.

Druhým „nápojem“, jehož se zasvěcenci dostává, je „nápoj nezapomínání“. Jím získává schopnost, že vyšší tajemství zůstávají v jeho duchu stále přítomna. Na to by obyčejná paměť nestačila. Musí se plně sjednotit s vyššími pravdami. Musí nejen vědět, co je v nich obsaženo, ale musí jich používat s naprostou samozřejmostí v živém konání, tak jako obyčejný člověk jí a pije. Musí se z nich stát předmět stálého uplatňování, návyk, náklonnost. Není vůbec třeba, aby o nich v obyčejném smyslu přemýšlel; musí se projevovat jím samým, proudit jím jako životní funkce jeho organismu. Tak ze sebe učiní v duchovním smyslu stále více to, čím ho ve fyzickém smyslu učinila příroda.

Zdroj: Rudolf Steiner - O poznávání vyšších světů