Rudolf Steiner - O poznávání vyšších světů

7. díl

Praktická hlediska

Když člověk soustavně pracuje na svých citech, myšlenkách a náladách tak, jak to bylo popsáno v kapitolách o přípravě, osvícení a zasvěcení, podněcuje ve své duši a ve svém duchu obdobné rozčlenění, jaké příroda vytvořila v jeho fyzickém těle. Před touto prací na sobě jsou duše a duch nerozčleněné. Jasnovidec je vnímá jako mlžné spirálovité víry a pociťuje je jako matně světélkující útvary, převážně v červenavých a červenavě hnědých nebo také červenavě žlutých barvách; po absolvování uvedených stupňů vnitřního vývoje začínají duchově zářit jako žlutavě zelené, zelenavě modré barvy a vykazují pravidelnou stavbu. Člověk dospěje k takové pravidelnosti a tím k vyšším poznatkům, když uvede do svých citů, myšlenek a nálad takový řád, jaký příroda uvedla do jeho tělesných úkonů, takže může vidět, slyšet, zažívat, dýchat, mluvit atd. Okultní žák se tak postupně učí duší dýchat a vidět atd., duchem slyšet a mluvit atd.

Zde jenom ještě rozvedeme podrobněji několik praktických hledisek, jež patří k vyšší duševní a duchovní výchově. Jsou to hlediska, jimiž se může v zásadě řídit každý, aniž by se ohlížel na jiná pravidla a jimiž v okultní vědě může postoupit o kus cesty.

Se zvláštní péčí musí člověk usilovat o rozvoj trpělivosti. Každý záchvěv netrpělivosti působí na vyšší schopnosti, jež v něm dřímou, ochromujícím, dokonce i umrtvujícím vlivem. Nežádejme, aby se z dneška na zítřek rozevřely nezměrné průhledy do vyšších světů. Neboť pak zpravidla docela jistě nepřijdou; spokojenost s tím nejmenším, čeho dosáhneme, klid a vyrovnanost, která nelpí na úspěchu, nechť pronikají duši stále více. – Je ovšem pochopitelné, že ten, kdo se učí, očekává netrpělivě výsledky. A přece nedosáhneme ničeho, dokud neovládneme tuto netrpělivost. Není také nic platné, když bojujeme proti této netrpělivosti jenom v obyčejném smyslu slova. Pak bude jenom o to silnější. Budeme pak klamat sami sebe – bude se nám zdát, že jsme trpělivější, ale v hlubině duše se nám netrpělivost usadí jenom o to silněji. Dosáhneme něčeho, jen když se budeme zas a zase sžívat s docela určitou myšlenkou, když se s ní cele sjednotíme. Je to tato myšlenka: „Musím sice učinit všechno pro vývoj své duše a svého ducha; ale budu docela klidně čekat, až mne vyšší mocnosti uznají za hodna určitého osvícení.“ Stane-li se tato myšlenka v nás tak mocnou, že se z ní vytvoří povahová vloha, pak jsme na správné cestě. Tato povahová vloha se potom bude obrážet už v zevním vzezření. Pohled oka se zklidní, pohyby získají jistotu, rozhodnutí určitost, a všechno, čemu se říkává nervozita, nás znenáhla opustí. Přicházejí přitom v úvahu zdánlivě nevýznamná, drobná pravidla. Někdo se například dopustí vůči nám urážky. Před svou okultní výchovou obrátíme cit proti tomu, kdo nás urazil. Vzkypí v nás zlost. V okultním žákovi se však při takové příležitosti ihned vynoří myšlenka: „Taková urážka nemění nic na mé hodnotě“; a vykoná pak to, co je třeba proti urážce podniknout, s klidem a vnitřním odstupem, nikoli ze zlosti. Nejde přirozeně o to, že bychom snad měli prostě přijmout pasívně každou urážku, nýbrž o to, abychom urážku své vlastní osoby snášeli se stejným klidem a jistotou, jako kdyby se vztahovala na někoho jiného. – Stále je třeba mít na paměti, že okultní školení se neuskutečňuje hrubými vnějšími procesy, nýbrž jemnými, tichými proměnami citového a myšlenkového života.

Trpělivost přitahuje poklady vyššího vědění. Netrpělivost na ně působí odpudivě. V chvatu a neklidu není možné dosáhnout ničeho ve vyšších oblastech jsoucna. Především musí mlčet žíznivá touha a žádostivost. To jsou vlastnosti duše, před nimiž se všechno vyšší vědění stahuje plaše zpět. Byť by všechno vyšší poznání bylo sebe cennější, nesmíme po něm prahnout, má-li k nám přijít. Kdo je chce mít kvůli sobě samému, nezíská je nikdy. A to vyžaduje především, abychom byli v hloubi duše pravdiví k sobě samým. Nesmíme si v ničem tvořit o sobě iluze. Musíme svým vlastním chybám, slabostem a neschopnostem hledět do tváře s vnitřní pravdivostí. – V okamžiku, kdy sám před sebou omlouváš některou svou slabost, položil sis kámen do cesty, jež tě má vést vzhůru. Takové kameny můžeš odstranit jenom tím, že si zjednáš jasno sám o sobě. Je jenom jediná cesta k tomu, aby člověk odložil své chyby a slabosti, a to je: správně je poznat. Všechno dříme v lidské duši a může být probuzeno. I svůj rozum a schopnost rozvážně usuzovat může člověk zlepšit, pokud si s klidem a vnitřním odstupem ujasní, proč je v těchto věcech slabý. Takové sebepoznání je přirozeně obtížné, neboť pokušení, abychom se klamali sami o sobě, je nezměrně veliké. Kdo si zvykne na pravdu vůči sobě samému, otvírá si brány k vyššímu poznání.

U žáka okultismu musí zmizet jakýkoli druh zvědavosti. Nakolik to jen dokáže, musí si odvyknout otázky o věcech, které chce vědět jenom pro uspokojení své osobní touhy po vědění. Nechť se táže jenom na to, co mu může posloužit ke zdokonalení jeho bytosti ve službách vývoje. Přitom by v něm neměla být nijak ochromována radost, oddanost vůči vědění. Všemu, co slouží takovému cíli, by měl zbožně naslouchat a vyhledávat každou příležitost ke zbožnému naslouchání.

Pro okultní vývoj je zvlášť důležité, aby se žák vychovával, pokud jde o způsob, jak v něm žijí a jak se v něm uplatňují jeho přání. Ne že by se měl všech přání zbavovat. Neboť vše, čeho chceme dosáhnout, bychom si jistě měli i přát. A přání se vždycky splní, když za ním bude stát určitá zvláštní síla. Je to síla, jež pramení ze správného poznání. „Nedovolit si žádné přání, dokud v určité oblasti nepoznáme, co je správné“, tak zní jedno ze zlatých pravidel pro okultního žáka. Mudrc se nejprve obeznámí se zákony světa, pak se jeho přání stávají silami, které se uskuteční. – Uvedeme příklad, který to ozřejmí. Jistě si mnozí přejí, aby se dozvěděli z vlastního náhledu něco o svém životě před zrozením. Takové přání je naprosto bezúčelné a nemá naději na výsledek, pokud si dotyčný duchovním studiem neosvojil poznání zákonů – a to v jejich nejjemnějším, nejintimnějším charakteru – o podstatě věčna. Jestliže si však toto poznání vskutku získal, a chce-li potom postoupit dále, uskuteční to svým zušlechtěným, očištěným přáním.

Také nic nepomůže, budeme-li říkat: Ano, vždyť já chci právě spatřit svůj předchozí život a k tomu účelu se přece chci učit. Člověk musí být naopak schopen vzdát se cele tohoto přání, cele je vyloučit ze své bytosti a učit se zcela bez tohoto záměru. Musí bez uvedeného záměru rozvíjet svou radost, svou oddanost vůči tomu, čemu se naučí. Neboť jenom tím se zároveň naučí mít příslušná přání v takové podobě, aby mohlo přivodit své splnění.

Podlehnu-li hněvu nebo zlosti, buduji kolem sebe v duševním světě hradbu a síly, které by měly utvářet můj duševní zrak, nemohou ke mně přistoupit. Zlobí-li mě například někdo, vysílá do duševního světa jistý proud. Tento duševní proud nemohu spatřit tak dlouho, pokud jsem ještě sám schopen se zlobit. Má zlost mi jej zakrývá. Na druhé straně si ovšem nesmím představovat, že budu mít ihned nějaká duševní (astrální) zjevení, přestanu-li se zlobit. Neboť k tomu je potřebí, aby se nejprve ve mně vyvinul duševní zrak. Vloha pro takový zrak spočívá v každém člověku. Duševní zrak však nemůže působit, dokud je člověk schopen se zlobit. Ale člověk ho také ještě nemá ihned, jestliže se mu podařilo trochu překonat náchylnost k zlosti. Je třeba pokračovat v jejím překonávání a pokračovat v něm trpělivě stále zase; pak jednoho dne zpozorujeme, že se tento duševní zrak vyvinul. Zlost není ovšem to jediné, co musíme k tomu cíli u sebe překonat. Mnozí upadnou do netrpělivosti nebo do pochyb, protože po léta zápasili s některými vlastnostmi duše a přece se nedostavuje jasnozřivost. Patrně v sobě sice vypěstovali některé vlastnosti, ale jiné nechali tím více přebujet. Dar jasnozřivosti se dostaví teprve tehdy, když jsou potlačeny všechny vlastnosti, které brání vývoji příslušných dřímajících schopností. Je pravda, že začátky vyššího zření (nebo slyšení) se dostavují už dříve; ale to jsou jemné rostlinky, které jsou vystaveny všem možným omylům a které také snadno odumírají, pokud je člověk pečlivě dále nechrání a neopatruje.

K vlastnostem, proti nimž člověk musí bojovat právě tak jako proti hněvu a zlosti, patří například bázlivost, pověrčivost a náchylnost k předsudkům, ješitnost a ctižádost, zvědavost a touha sdělovat věci zbytečně druhým, rozdílný postoj k lidem podle vnějších znaků hodnosti, pohlaví, kmenové příslušnosti atd. V naší době většina lidí těžko chápe, že potírání takových vlastností má něco společného se zvyšováním schopnosti k poznávání. Ale každý duchový vědec ví, že na takových věcech záleží mnohem více než na zvyšování inteligence a konání nepřirozených cvičení. Zvláště snadno může vzniknout nedorozumění o těchto otázkách, když si někteří budou myslet, že by se měli vychovávat ke ztřeštěné odvaze, protože je třeba nebýt bázlivý, že by se měli uzavírat před rozdíly mezi lidmi, protože je třeba bojovat proti předsudkům stavovským, rasovým atd. Naopak: když už nejsme v zajetí předsudků, učíme se teprve správně poznávat. Už v obyčejném smyslu je správné, že mi strach před nějakým jevem brání, abych jej jasně posoudil, že mi rasový předsudek brání, abych nahlédl do duše druhého člověka. Tento obyčejný smysl musí žák okultního poznání v sobě rozvinout do velké jemnosti a ostrosti.

Balvan do cesty okultní výchovy vrhá člověku i všechno to, co řekne, aniž to v myšlenkách důkladně očistil. Přitom se musí uplatnit i něco, co tady můžeme objasnit jenom příkladem. Řekne-li mi například někdo něco a já mu mám odpovědět, musím se snažit, abych dbal mínění, citu, ba i předsudku onoho druhého více než toho, co mohu v tomto okamžiku sám říci k věci, o niž jde. Tím je naznačena jemná výchova taktu, jíž se okultní žák musí pečlivě věnovat. Musí si osvojit úsudek o tom, do jaké míry má pro druhého význam, postaví-li proti jeho názoru názor svůj. Ne že by proto neměl svůj názor pronést. O tom nemůže být řeč ani v nejmenším. Ale měl by naslouchat druhému tak přesně, jak mu to je vůbec možné, a z toho, co slyšel, vytvořit podobu své vlastní odpovědi. Pokaždé znova se v takovém případě vynoří v okultním žákovi určitá myšlenka; a je na dobré cestě, když v něm tato myšlenka žije takovým způsobem, že se z ní už stala vloha jeho povahy. Je to tato myšlenka: „Nezáleží na tom, že mám jiný názor než někdo druhý, nýbrž na tom, že onen druhý najde to, co je správné, vlastní silou, jestliže já k tomu něčím přispěji.“ Takové a podobné myšlenky způsobí, že povaha okultního žáka i způsob, jak jedná, se obestřou všudypřítomnou mírností, jež je jedním z hlavních prostředků veškerého okultního školení. Tvrdost zaplašuje z tvého okolí duševní útvary, jež by měly probudit tvůj duševní zrak; mírnost ti odstraňuje překážky a otvírá tvá ústrojí.

A spolu s mírností se brzo vytvoří ještě jiný rys v duši: klidná, pozorná vnímavost pro všechny jemnosti duševního života v okolí, při naprosté mlčenlivosti vlastních duševních hnutí. A dospěl-li člověk k tomuto, pak duševní záchvěvy v jeho okolí na něho začínají působit tak, že jeho vlastní duše jimi roste a v růstu se člení, tak jako se rostlina rozvíjí ve slunečním světle. Mírnost a mlčenlivost v pravé trpělivosti otvírají duši duševnímu světu, ducha duchovému světu. – „Setrvej v klidu a uzavřenosti, uzavři své smysly pro to, co ti tlumočily před tvým okultním školením, ukonči pohyb všech myšlenek, jež se v tobě vlnily sem a tam na základě tvých předchozích zvyků, buď ve svém nitru úplně tichý a mlčenlivý a čekej v trpělivosti; potom ti vyšší světy začnou vytvářet duševní zrak a duchovní sluch. Nesmíš očekávat, že budeš hned vidět a slyšet v duševním a duchovém světě. Neboť co konáš, to pouze přispívá k tomu, aby se formovaly tvé vyšší smysly. Duševně vidět a duchově slyšet však budeš teprve tehdy, až budeš mít tyto smysly. Jestliže jsi chvíli takto setrval v klidu a uzavřenosti, věnuj se zase svým obvyklým denním záležitostem, ale nejdříve si ještě vryj hluboko do duše myšlenku: jednoho dne mi vzejde to, co mi má vzejít, až budu pro to zralý. A přísně se varuj toho, abys chtěl k sobě přitáhnout svévolně něco ze sféry vyšších mocností.“ To jsou pokyny, jež každý žák okultismu dostává od svého učitele na počátku cesty. Dbá-li jich, zdokonaluje se. Nedbá-li jich, pak je všechna práce marná. Ale obtížné jsou jenom pro někoho, kdo nemá trpělivost a vytrvalost. Není jiných překážek kromě těch, které si staví do cesty každý sám a jimž se také každý může vyhnout, pokud skutečně chce. Je třeba toto zdůrazňovat stále znova, protože mnozí si tvoří naprosto chybnou představu o obtížích okultní stezky. V jistém smyslu je lehčí překročit první stupně této stezky, než se vypořádat bez okultního školení s nejvšednějšími obtížemi života. – Kromě toho zde směly být sděleny jenom věci, jež nejsou provázeny žádným druhem nebezpečí pro tělesné nebo duševní zdraví. Jsou jistě i jiné cesty, které vedou rychleji k cíli; s těmi však to, co zde máme na mysli, nemá nic společného, protože mohou mít na člověka jisté účinky, o které se zkušený znalec okultního poznání nesnaží. Protože vždycky znova pronikne na veřejnost něco o takových cestách, je třeba výslovně varovat před jejich použitím. Z důvodů, jimž může porozumět jenom zasvěcenec, nemohou být tyto cesty nikdy veřejně sdělovány tak, aby tím vysvitla jejich pravá podoba. A zlomky, které se tu a tam objeví, nemohou vést ke zdárným výsledkům, zato však k podkopání zdraví, štěstí a duševního míru. Kdo se nechce svěřovat zcela temným mocnostem, o jejichž pravé podstatě a původu nemůže nic vědět, ten nechť se varuje, aby se zabýval takovými věcmi.

Ještě je možné říci několik slov o prostředí, v němž by měla probíhat okultní cvičení. I na tom totiž do jisté míry záleží. Ale skoro u každého člověka je tomu jinak. Kdo cvičí v prostředí, jež je prostoupeno jenom sobeckými zájmy, například moderním bojem o život, musí si být vědom, že tyto zájmy nezůstanou bez vlivu na utváření jeho duševních orgánů. Vnitřní zákony těchto orgánů jsou sice tak silné, že takový vliv nemůže být příliš škodlivý. Jako se z lilie pod vlivem sebenepřiměřenějšího okolí nestane bodlák, tak se ani duševní zrak nemůže přetvořit v něco jiného, než k čemu je určen, i když na něj působí sobecké zájmy moderních měst. Je však za všech okolností dobře, když si žák vyššího poznání čas od času zvolí za své prostředí tichý mír a vnitřní důstojnost i půvab přírody. Obzvlášť příznivé jsou okolnosti u toho, kdo může uskutečňovat své okultní školení v zeleni rostlinného světa nebo mezi slunnými horami a tam, kde přebývá milá prostota. To umožňuje růst vnitřních orgánů v harmonii, jaká nikdy nemůže vzniknout v moderním městě. O něco lépe než městský člověk je na tom už ten, komu aspoň v době dětství byla dána možnost, aby vdechoval jedlový vzduch, hleděl na zasněžené vrcholky a pozoroval tichý pohyb lesní zvěře a hmyzu. Avšak nikdo z těch, jimž je uloženo žít ve městě, by neměl opominout, aby svým vznikajícím duševním a duchovým orgánům dodával potravu v podobě inspirovaných nauk duchového bádání. Kdo nemůže sledovat každé jaro den co den zeleň lesů, ten by měl místo toho dodávat svému srdci vznešené nauky Bhagavadgíty, Janova evangelia, Tomáše Kempenského a poznatky duchovní vědy. Je mnoho cest k vrcholu vidoucího poznání; ale je třeba správně volit. – Kdo je znalý okultních skutečností, mohl by o takových cestách povědět leccos, co se nezasvěcenému bude zdát neobyčejně podivné. Někdo může být například velice daleko na okultní stezce. Dalo by se říci, že už mu bezprostředně nadchází otevření duševního zraku a duchovního sluchu; a pak má to štěstí, že podnikne cestu po klidném nebo také po divoce zvlněném moři, a tu se mu uvolní páska z duševních očí: náhle se stane vidoucím. – Jiný je rovněž tak daleko, že tato páska by se už měla jen jen uvolnit; dojde k tomu silným úderem osudu. Na jiného člověka by snad tento úder měl ten vliv, že by ochromil jeho sílu, podkopal jeho energii; okultnímu žáku se stane podnětem k osvícení. – Třetí vyčkává v trpělivosti; léta tak vytrvale pracoval a čekal, bez znatelného ovoce. Náhle, zatímco sedí klidně v tiché komůrce, se kolem něho duchovně rozjasní, stěny zmizí, stanou se duševně průhlednými a nový svět se rozprostře před jeho procitlým zrakem a zazní v jeho procitlém duchovním sluchu.

Zdroj: Rudolf Steiner - O poznávání vyšších světů