Rudolf Steiner - O poznávání vyšších světů

 Podmínky pro okultní školení

Nikdo nemůže stanovit libovolně podmínky, na jejichž základě je možné nastoupit okultní školení. Vyplývají z podstaty okultního vědění. Jako se nemůže malířem stát člověk, který odmítá vzít do ruky štětec, tak nemůže přijmout okultní školení někdo, kdo nechce splnit to, co okultní učitelé udávají jako nezbytné požadavky. V podstatě nemůže učitel vyššího poznání dávat nic než rady. A v tomto smyslu je také třeba chápat všechno, co řekne. Sám prošel přípravnými cestami, vedoucími k poznávání vyšších světů. Ví ze zkušenosti, čeho je třeba. Závisí cele na svobodné vůli jednotlivce, zdali se chce ubírat po stejných cestách či ne. Kdyby někdo chtěl žádat, aby mu učitel zprostředkoval okultní školení, aniž by byl ochoten splnit podmínky pro to, pak by se takový požadavek podobal přání: nauč mě malovat, ale nechtěj po mně, abych se dotkl štětce. – Okultní učitel také nemůže nikdy nic poskytnout, nepřichází-li mu vstříc svobodná vůle přijímajícího. Je však třeba zdůraznit, že nestačí, přeje-li si někdo jen všeobecně, aby dosáhl vyššího vědění. Toto přání budou mít přirozeně mnozí. Kdo má pouze toto přání a není ochoten vzít při tom v úvahu zvláštní podmínky okultního školení, nemůže zatím dosáhnout ničeho. To nechť uváží všichni, kdo si stěžují, že okultní školení je pro ně nesnadné. Kdo nemůže nebo nechce splnit jeho přísné podmínky, ten se musí prostě zatím okultního školení vzdát. Tyto podmínky jsou sice přísné, nikoli však tvrdé, neboť jejich splnění nejen má, ale dokonce musí být svobodným činem.

Kdo toto neuváží, tomu mohou požadavky okultního školení snadno připadat jako jakési násilí, páchané na duši nebo na svědomí. Neboť školení přece spočívá v práci na vnitřním životě; učitel musí tedy udílet rady, jež se vztahují na tento vnitřní život. Ale jako násilí nelze chápat něco, u čeho se žádá, aby to vyplynulo ze svobodného rozhodnutí. – Kdyby někdo požadoval od učitele: sděl mi svá tajemství, ale ponech mě při mých obvyklých pocitech, duševních hnutích a představách, pak přece požaduje něco zcela nemožného. Nechce pak nic jiného než ukojit zvědavost, lačnou touhu po vědění. S takovýmto smýšlením nelze ale nikdy dosáhnout vědění o vyšších světech.

Vylíčíme nyní po řadě podmínky, jež platí pro žáka okultismu. Zdůrazníme přitom, že u žádné z těchto podmínek se nepožaduje úplné splnění, nýbrž pouze úsilí směřující k takovémuto splnění. Nikdo není s to splnit tyto podmínky beze zbytku; ale vydat se na cestu za jejich splněním může každý. Záleží jedině na smýšlení, na vůli vydat se na tuto cestu.

První podmínka je tato: dbejme, abychom podporovali své tělesné i duchovní zdraví. Do jaké míry je člověk zdráv, to samozřejmě nezávisí v první řadě na něm. A přece se každý člověk může snažit, aby podporoval své zdraví. Jenom ze zdravého člověka může vycházet zdravé poznání. Okultní školení neodmítne člověka, který není zdráv; musí však požadovat, aby žák měl vůli žít zdravě. – V tom se musí člověk dopracovat největší možné samostatnosti. Dobré rady druhých, které člověk dostává – a to obyčejně, aniž by o ně žádal – jsou zpravidla úplně zbytečné. Každý se musí snažit, aby dbal sám na sebe. – Pokud jde o fyzické zdraví, půjde spíše o to, uchránit se škodlivých vlivů, než o cokoli jiného. Abychom splnili své povinnosti, musíme si přece často ukládat věci, jež nejsou našemu zdraví na prospěch. Člověk musí být s to stavět ve správném případě povinnost výše než starost o zdraví. Ale čeho všeho se člověk může zříci při troše dobré vůle! Povinnost musí stát v mnoha případech výše než zdraví, často dokonce výše než život; požitek nesmí být pro žáka okultismu nikdy důležitější. Může mu být leda prostředkem ke zdraví a k životu. V tomto směru je rozhodně nutné, abychom byli sami vůči sobě úplně poctiví a pravdiví. Nic není platné vést asketický život, pokud takový život tryská z podobných pohnutek jako jiné požitky. Někdo může mít v odříkání stejné zalíbení jako jiný v pití vína. Ale nemůže si činit naději, že mu takové odříkání nějak prospěje na cestě za vyšším poznáním. – Mnoho lidí svaluje všechno, co jim zdánlivě překáží, aby dělali pokroky tímto směrem, na svou životní situaci. Říkají: „Při svých životních poměrech se nemohu vnitřně vyvíjet.“ Pro mnoho lidí je snad v jiném ohledu žádoucí, aby změnili svou životní situaci; za účelem okultního školení se o to nemusí snažit nikdo. K tomuto cíli není zapotřebí ničeho, než abychom v té situaci, v níž právě jsme, dělali pro své tělesné a duševní zdraví tolik, kolik je možné. Jakákoli práce může sloužit celku lidstva; a je známkou mnohem větší duševní velikosti, když si člověk ujasní, jak potřebná je drobná a snad ošklivá práce pro tento celek, než když si namlouvá: „Taková práce je pro mne příliš špatná, jsem povolán k něčemu jinému.“ – Obzvlášť důležitá je pro žáka vyššího poznání snaha o naprosté duchovní zdraví. Nezdravý citový a myšlenkový život odvádí za všech okolností od cest k vyšším poznatkům. Jasné, klidné myšlení, jistota všeho citového prožívání jsou zde základem. Nic by jistě nemělo být okultnímu žáku vzdálenější než sklon k fantazírování, k rozčilování, k nervozitě, k exaltaci, k fanatismu. Nechť se snaží osvojit si zdravý pohled na všechny životní okolnosti; s jistotou nechť nachází svou cestu životem; s klidem nechť nechává věci promlouvat k sobě a působit na sebe. Měl by usilovat o to, aby se všude, kde je toho zapotřebí, plně vyrovnával se životem. V úsudcích i pocitech by se měl vyvarovat všeho přepjatého, jednostranného. Kdyby tato podmínka nebyla splněna, dostal by se žák namísto do vyšších světů do světa své vlastní obrazotvornosti; namísto pravdy by se u něho prosazovaly jeho oblíbené názory. Pro žáka okultismu je lépe, aby byl stroze „střízlivý“, než aby podléhal exaltaci a fantazírování.

Druhá podmínka zní: cítit se jako organický článek veškerého života. Splnění této podmínky v sobě zahrnuje mnohé. Ale každý ji může splnit jenom svým vlastním způsobem. Jsem-li vychovatelem a můj chovanec není takový, jak bych si přál, neměl bych obracet svůj cit v první řadě proti němu, nýbrž proti sobě samému. Měl bych se cítit natolik zajedno se svým chovancem, že si položím otázku: „Není to, co u chovance nevyhovuje, důsledek mého vlastního počínání?“ Místo abych obracel svůj cit proti němu, budu pak spíše uvažovat o tom, jak bych měl sám postupovat, aby chovanec mohl v budoucnu lépe vyhovět mým požadavkům. Vlivem takovéhoto smýšlení se u člověka začne postupně měnit celý způsob uvažování. To platí stejně pro věci nejmenší jako pro největší. Při takovém smýšlení se například budu dívat na zločince jinak než bez něho. Zadržím svůj úsudek a řeknu si: „Jsem jenom člověk jako on. Snad jenom výchova, jíž se mi dostalo díky okolnostem, mě uchránila před jeho osudem.“ Dojdu pak asi také k myšlence, že tento můj lidský bratr by se byl stal jiným člověkem, kdyby učitelé, kteří vynaložili svou námahu na mne, ji věnovali jemu. Budu mít na paměti, že se mi dostalo něčeho, o co on byl připraven, že za to, co je ve mně dobrého, vděčím právě okolnosti, že on byl o to připraven. A pak už mi nebude vzdálena představa, že jsem jenom článkem celého lidstva a že jsem spoluodpovědný za všechno, co se děje. Nechceme zde tvrdit, že by se taková myšlenka měla ihned měnit ve vnější agitaci. Nechť o ni žák pečuje tiše ve skrytu duše. Pak si docela pozvolna najde i projev v jeho vnějším chování. V takových věcech může beztak každý začít reformovat pouze sám u sebe. Není k ničemu, ve smyslu takových myšlenek hlásat všeobecné požadavky vůči lidstvu. Jací by lidé měli být: o tom se snadno utvoří úsudek; žák okultismu ale pracuje v hloubce, ne na povrchu. Bylo by proto zcela nesprávné, kdybychom naznačený požadavek učitelů vyššího poznání uváděli do spojitosti s jakýmkoli vnějším, dokonce snad politickým požadavkem, s nímž duchovní školení nemůže mít nic společného. Političtí agitátoři zpravidla „vědí“, co je třeba „požadovat“ od druhých lidí; méně se u nich hovoří o požadavcích na sebe sama.

A s tím už přímo souvisí třetí podmínka pro okultní školení. Kdo o ně usiluje, musí být s to se propracovat až k názoru, že jeho myšlenky a pocity mají právě tak význam pro svět jako jeho skutky. Je třeba poznat, že je právě tak zhoubné, když druhého člověka nenávidím, jako když ho udeřím. Pak dojdu i k poznání, že nekonám něco jenom pro sebe, když se sám zdokonaluji, ale i pro svět. Z mých čistých citů a myšlenek čerpá svět obdobný užitek jako z mého dobrého počínání. Dokud nemohu uvěřit v tento význam svého nitra pro svět, potud se nehodím za žáka vyššího poznání. A teprve tehdy budu naplněn opravdovou vírou ve význam svého nitra, své duše, budu-li na své duševní bytosti pracovat takovým způsobem, jako by byla nejméně právě tak skutečná jako všechno vnější. Musím dospět k přesvědčení, že můj cit má právě tak účinek jako jednání mé ruky.

Tím jsme už vlastně vyslovili čtvrtou podmínku: žák si musí osvojit názor, že skutečná podstata a vlastní bytost člověka netkví v jeho vnějšku, nýbrž v nitru. Kdo se považuje pouze za výtvor vnějšího světa, za výsledek dějů ve fyzickém světě, nepřivede to v okultním školení nikam. Základem takového školení je pocit, že jsem bytost duševně-duchová. Kdo pronikne k takovému pocitu, dovede potom rozeznávat mezi vnitřním závazkem a vnějším úspěchem. Učí se poznávat, že jedno nelze měřit přímo druhým. Žák okultismu musí nacházet správný střed mezi tím, co předepisují vnější podmínky, a tím, co ve svém konání sám uzná za vhodné. Nechť nevnucuje svému okolí něco, pro co toto okolí nemůže mít porozumění; nechť je však také úplně prost snahy dělat jenom to, co jeho okolí je schopno uznávat. Uznání pro svoje pravdy nechť hledá jedině a pouze v hlasu své poctivé, o poznání zápasící duše. Nechť se však učí od svého okolí, kolik jen může, aby zjistil, co je tomuto okolí prospěšné a užitečné. Tak bude rozvíjet v sobě samém to, co okultismus nazývá „duchovní váha“. Na jedné misce této váhy leží „otevřené srdce“ pro potřeby vnějšího světa, na druhé „vnitřní pevnost a nezlomná vytrvalost“.

A to už je poukaz na pátou podmínku: neochvějné sledování každého rozhodnutí, které jsme jednou učinili. Nic nesmí přimět žáka okultismu, aby ustoupil od rozhodnutí, na němž se ustanovil, jedině poznání, že je na omylu. Každé rozhodnutí je síla, a i když tato síla nemá bezprostřední úspěch tam, kam se v dané chvíli obrací, přece účinkuje svým způsobem. Úspěch rozhoduje jenom tehdy, konáme-li nějaký čin ze žádostivosti. Ale všechny činy konané ze žádostivosti jsou z hlediska vyššího světa bezcenné. Zde rozhoduje jedině láska k určitému činu. V této lásce nechť ožije všechno, co žáka okultismu podněcuje k činu. Pak také neumdlí jeho vůle přetavovat určité rozhodnutí vždycky zase v čin, i když se mu snad sebečastěji nezdařilo. A tak dospěje k tomu, že nebude čekat až na vnější účinky svých činů, nýbrž bude pociťovat uspokojení z činů samých. Naučí se obětovat své činy, svou celou bytost světu, ať už svět přijme jeho oběť jakkoli. Kdo se chce stát žákem vyššího poznání, musí projevit ochotu k takové obětní službě.

Šestou podmínkou je rozvoj citu vděčnosti vůči všemu, čeho se člověku dostává. Je třeba vědět, že náš vlastní život je darem celého vesmíru. Co všechno je potřebí k tomu, aby každý z nás mohl přijmout a prožívat svůj život! Za co za všechno vděčíme přírodě a jiným lidem! Takovým myšlenkám musí být nakloněni ti, kdo si žádají okultní školení. Kdo v nich nedokáže oddaně žít, nebude s to v sobě rozvíjet onu všelásku, jež je nezbytná k tomu, abychom dospěli k vyššímu poznání. Něco, co nemiluji, se mi nemůže zjevit. A každé zjevení mne musí naplnit vděčností, neboť mne obohacuje.

Všechny uvedené podmínky se musí sjednotit v sedmé: stavět se k životu neustále tak, jak si tyto podmínky žádají. Tím si žák vytvoří možnost, aby vtiskl svému životu jednotný ráz. Jednotlivé projevy jeho života budou vzájemně v souladu, nikoli v rozporu. Bude připraven k onomu klidu, k němuž má dospět během prvních kroků okultního školení.

Má-li někdo vážnou a poctivou vůli splnit uvedené podmínky, pak nechť se rozhodne pro duchovní školení. Bude pak také ochoten řídit se uvedenými radami. Leckomu snad bude mnohé u těchto rad připadat jako něco vnějškového. Řekne snad, že očekával, že školení by mělo probíhat v méně přísných formách. Ale všechno, co se děje v nitru, se nutně projevuje navenek. A jako tu obraz ještě není, pokud existuje pouze v hlavě malířově, právě tak nemůže okultní školení nemít vnější výraz. Jenom ti budou podceňovat přísné formy, kdo nevědí, že to, co se děje v nitru, se musí vyjádřit v tom, co je vnější. Je pravda, že záleží na duchu určité věci, a ne na formě. Ale právě tak, jak je forma bez ducha nicotná, zůstal by duch něčím neúčinným, kdyby si nevytvářel formu.

Vytýčené podmínky jsou prostředkem, aby okultní žák byl dostatečně silný a mohl splnit i další požadavky, jež na něho nutně vznese duchovní školení. Chybí-li mu tyto podmínky, bude v něm každý nový požadavek budit pochybnosti. Nebude moci mít bez nich onu důvěru k lidem, jež je pro něho nezbytná. A na důvěře a na pravé lásce k lidem musí být zbudováno každé usilování o pravdu. Musí být na nich zbudováno, i když z nich nevyvěrá, nýbrž může pramenit jenom z vlastní duševní síly. A láska k lidem se musí znenáhla šířit v lásku ke všem bytostem, ano: ke všemu jsoucímu. Kdo nesplňuje uvedené podmínky, nebude mít ani plnou lásku ke všemu budování, ke všemu tvoření, ani sklon, aby se zřekl všeho boření, všeho ničení jako takových. Okultní žák musí dojít k tomu, aby nikdy nic neničil jenom pro ničení, ani ve skutcích, ale ani ve slovech, pocitech a myšlenkách. Radost mu musí působit vznikání, rozvoj; a jenom tehdy se může propůjčit k ničení, když bude také schopen z tohoto ničení a v jeho důsledku vytěžit nebo podpořit nový život. Tím nemá být řečeno, že by žák okultismu směl přihlížet, jak se kolem něho rozrůstá špatnost; ale i v tom, co je špatné, by měl vyhledávat ony stránky, jimiž by mohl špatné proměnit v dobré. Bude se mu ujasňovat stále zřetelněji, že nejsprávnější potírání toho, co je špatné a nedokonalé, je vytváření něčeho dobrého a dokonalého. Okultní žák ví, že z ničeho se nedá vytvořit něco, že však to, co je nedokonalé, je možné změnit v něco dokonalého. Kdo v sobě rozvíjí sklon k tvoření, nalezne také brzo schopnost, aby se vůči špatnému dovedl chovat správným způsobem.

Kdo se rozhodne podstoupit okultní školení, musí si ujasnit, že toto školení má vést k budování, a ne k boření. Měl by si proto přinášet vůli k poctivé, oddaně obětavé práci, nikoli ke kritice a ničení. Měl by být schopen zbožné otevřenosti, neboť se má učit něčemu, co dosud neví. Měl by zbožně vzhlížet k tomu, co se mu odkrývá. Práce a zbožnost, to jsou základní pocity, jež je třeba požadovat od žáka vyššího poznání. Mnohý zakusí s trpkostí, že ve školení nepostupuje kupředu, ačkoli je – podle svého názoru – neúnavně činný. Je to tím, že si neosvojil správným způsobem práci a zbožnost. Nejmenší úspěch bude mít práce, kterou člověk podniká pro tento úspěch, a nejméně člověka povede vpřed učení, jež probíhá bez zbožnosti. Jedině láska k práci, nikoli k úspěchu, vede kupředu. A hledá-li ten, kdo se učí, zdravé myšlení a bezpečný úsudek, pak není třeba, aby si podlamoval zbožnost pochybami a nedůvěrou.

Není tomu tak, že by se člověk dostával do otrocké závislosti ve svém usuzování, jestliže určitému sdělení, jehož se mu dostává, nepřináší nejprve vstříc vlastní názor, nýbrž poklidnou přemítající zbožnost a oddanost. Ti, kdo něčeho dosáhli v oboru poznání, vědí, že za všechno vděčí nikoli svéhlavému osobnímu úsudku, nýbrž poklidnému naslouchání a vnitřnímu zpracovávání. – Žák by měl mít stále na paměti, že není třeba, aby se učil něčemu, co už dovede posuzovat. Chce-li si tedy pouze tvořit úsudky, pak se už nemůže vůbec ničemu naučit. V okultním školení však záleží na učení. Žák by měl mít bezvýhradnou vůli být stále člověkem, který se učí. Nerozumí-li něčemu, bude lépe vůbec neusuzovat než odsuzovat. Ponechme si v takovém případě porozumění na pozdější dobu. – Čím výše někdo stoupá po stupních poznání, tím více potřebuje takové poklidné, zbožné naslouchání. Všechno poznávání pravdy, všechen život a jednání ve světě ducha se stává ve vyšších oblastech subtilním, jemným ve srovnání s úkony obyčejného rozumu a života ve fyzickém světě. Čím dále se šíří kruhy kolem člověka, tím jemnějšími se stávají úkony, jež musí provádět. – Protože tomu tak je, proto přicházejí lidé ve vztahu k vyšším oblastem k tak rozdílným „názorům“ a „stanoviskům“. Ale i o vyšších pravdách existuje ve skutečnosti pouze jediné mínění. K tomuto jedinému mínění můžeme dospět, když se prací a zbožností povzneseme až k tomu, že pravdu skutečně spatříme. K názoru, který se od onoho jediného pravdivého odchyluje, může dospět jenom někdo, kdo usuzuje podle svých oblíbených představ, podle svých navyklých myšlenek atd., protože mu schází dostatečná příprava. Jako může být jenom jeden názor o matematické větě, tak může být jenom jeden názor o záležitostech vyšších světů. Ale musíme se nejprve připravit, abychom k takovému „názoru“ dospěli. Kdyby lidé brali toto v úvahu, nepřekvapovaly by nikoho podmínky duchovních učitelů. Zajisté: je správné, řekneme-li, že pravda a vyšší život přebývají v každé lidské duši a že je může a musí nalézt každý sám. Ale jsou uloženy v hloubce a ze svých hlubokých šachet mohou být vydolovány teprve po odklizení překážek. Jak se to dá vykonat, o tom může radit jenom někdo, kdo má zkušenost v okultní vědě. Takovou radu dává duchová věda. Nikomu nevnucuje žádnou pravdu, nezvěstuje žádné dogma; ukazuje však cestu. Každý by sice – ale snad až po mnoha vtěleních – mohl najít tuto cestu i sám; čeho se dosahuje okultním školením, je však zkrácení cesty. Člověk se tím dostává dříve k bodu, kde může spolupůsobit ve světech, v nichž se duchovní prací napomáhá spáse a vývoji lidstva.

Tím jsme naznačili věci, které je zatím na místě sdělit o získávání vyšší zkušenosti ve světě. V příští kapitole budeme pokračovat v tomto výkladu tím, co se během vylíčeného vývoje děje ve vyšších článcích lidské přirozenosti (v duševním organismu čili v astrálním těle a v duchu čili v těle myšlenkovém). Tím postavíme i tato sdělení do nového světla a bude možné do nich proniknout v hlubším smyslu.