Rudolf Steiner

Okultní vývoj člověka

I. přednáška

Bude mým úkolem, milí přátelé, abych k vám hovořil o tématu, které může být dnes důležité pro všechny ty, kteří nečiní z duchovní vědy jen pouhou teorii, nýbrž přijímají duchovní vědu do svého srdce a do své mysli. Kteří ji přijímají opravdu tak, že se jim tato stává skutečným obsahem života; něčím, co jim – jako lidem přítomnosti – vtéká do jejich veškerého lidského bytí. Bude důležité, aby se dověděl nejen esoterik, nýbrž i každý, kdo chce přijmout anthroposofické myšlenky do svého srdce, něco o proměnách, jež zakouší celá lidská bytost tím, že člověk koná cvičení buď onoho druhu, jak jsem popsal v knize „Jak dosáhneme poznání vyšších světů“, nebo jak tato jsou krátce shrnuta ve druhém dílu „Tajné vědy“, nebo že si člověk prostě, ale s celým srdcem a s celou myslí osvojuje anthroposofické myšlenky.

Anthroposofie, ať už je pěstovaná esoterně nebo exoterně, pěstovaná však přitom s opravdovou vážností, způsobuje potom v celé lidské organizaci určité změny. Za pomoci anthroposofie – to možno směle tvrdit – se člověk stává jiným, proměňuje celou svou lidskou skladbu. Jak fyzické tělo, tak éterické, tak astrální, tak i vlastní „já“ se určitým způsobem proměňují tím, jestliže člověk přijímá anthroposofii skutečně do svého nitra. Postupně podle pořadí pohovoříme o změnách, jež prodělávají jednotlivé lidské schrány (pod vlivem esoterně či vážně exoterně pěstované anthroposofie). Je pak zvláště obtížné mluvit o změnách lidského fyzického těla – a to z toho prostého důvodu, jelikož tyto změny jsou na počátku esoterního života sice důležité, avšak určitým způsobem je lze také často označit jako nezřetelné, nepatrné. Fyzické tělo prodělává důležité, významné změny, avšak zevně, pro nějaké zevní vědění jsou nepostřehnutelné. Nemohou být pozorovatelné již z toho jednoduchého důvodu, poněvadž fyzično je tím, co má člověk ze svého nitra nejméně ve své moci. A ihned by tu také vznikalo nebezpečí, kdyby esoterní cvičení či anthroposofická práce byly takové povahy, že by u fyzického těla docházelo ke změnám, které by přesahovaly to, co je člověk s to plně ovládat.

Změny fyzického těla zůstávají v určitých mezích.

Máme-li nejprve shrnout do několika stručných slov ony změny, jež prodělává za naznačených podmínek fyzické tělo člověka, pak musíme říci: fyzické tělo se stává nejdříve v sobě pohyblivější a vnitřně živější (oživené).

Co to znamená pohyblivější?

V normálním lidském životě máme fyzické tělo před sebou tak, že jeho jednotlivá ústrojí navzájem komunikují, že jednotlivé orgány jsou mezi sebou spojeny. Působení jednotlivých ústrojí přechází navzájem do sebe. Tím, že dá člověk na sebe vážně působit esoterice nebo anthroposofii, stanou se jednotlivé orgány samostatnější, na sobě nezávislejší. Všechny jednotlivé orgány se navzájem od sebe emancipují. Celkový život fyzického těla se do jisté míry utlumí a naproti tomu vlastní život jednotlivých orgánů se posílí. I když stupeň ztlumení celkového života a posílení vlastního života orgánů je zcela nepatrný, musíme přece říci: vlivem esoteriky a anthroposofie, stávají se srdce, mozek, mícha a všechny orgány vůbec samostatnější a oživenější, na sobě nezávislejší, vnitřně pohyblivější. Jednotlivé orgány přecházejí ze stavu stabilní rovnováhy do stavu rovnováhy labilní. Je dobře znát tuto skutečnost proto, jelikož člověk je velmi snadno ochoten, vnímá-li něco z onoho jiného stavu rovnováhy u svých orgánů, připisovat to nepatřičně nevolnosti nebo onemocnění. Není totiž zvyklý vnímat tuto pohyblivost, neodvislost svých orgánů. Své orgány vnímáme, pociťujeme jen tehdy, když fungují jinak, než odpovídá normálnímu stavu. Pociťujeme pojednou, i když zpočátku pouze zcela slabě (jemným způsobem) toto osamostatňování orgánů ze vzájemných vztahů; můžeme to považovat za onemocnění či nějakou nepatřičnost.

Vidíte tedy, jak musíme být opatrní, pokud jde právě o toto naše fyzické tělo. Samozřejmě jedna a táž věc může být jednou nemocí, kdežto podruhé pouhým doprovodným projevem vnitřního života. Musíme v každém jednotlivém případě obojí od sebe rozlišovat. Je zde však nutno říci, že to, čeho se zde dosahuje duchovně vědeckým životem, se zcela beztak nachází v normálním průběhu vývoje lidstva. V dávných dobách vývoje lidstva byly jednotlivé orgány na sobě ještě více závislé než dnes a v budoucnu se budou z této své závislosti ještě více vymaňovat. Jako musí ten, kdo se hlásí k anthroposofii, předem v nejrůznějších oblastech života a poznání prožívat (prodělávat) – předvídat dopředu do jisté míry ony pozdější vývojové stupně, které lidstvo jako celek prodělá teprve v budoucnosti, tak si musí doslova nechat líbit i tento vývojový stupeň (že se jeho orgány stávají na sobě nezávislejší). Může se to v jednotlivých orgánech a orgánových soustavách projevit jemným, mírným způsobem.

Chtěl bych uvést zvláštní příklad. Všichni asi znáte onen jev, že člověk, který žije stále na jednom místě, když tedy nemusí v důsledku svého povolání mnoho cestovat, že se svým místem doslova srůstá, srůstá s půdou, na které žije. Běžte na venkov mezi zemědělce a zjistíte, že tam jsou lidé se svou půdou, podnebím ještě více srostlí, než dnešní obyvatelé měst, kteří pak často vyhledávají pobyt na venkově. Pro obyvatele venkova je zatěžko – jsou-li přesazeni do jiné krajiny nebo do jiného klimatu – se aklimatizovat. V duši takových lidí se probouzí často až nepřekonatelný stesk a touha po domově, po onom kousku půdy, po onom místu na Zemi, s nímž jsou srostlí. To nám má jenom poukázat na to, jak se člověk musí přizpůsobit celým svým organismem krajině a klimatu. V našem normálním životě skutečně dochází k přizpůsobení se celého lidského organismu. Vše v nás utrpí, vše se ovlivní (účastní se toho, co nás obklopuje), přemístíme-li se například z roviny do hor nebo do vzdálenější krajiny. U esoterika nebo u člověka, který se vážně zabývá anthroposofií, možno zpozorovat, že přejde-li z jedné krajiny do druhé, není ovlivněn jen celý jeho organismus, nýbrž že se krevní soustava jakoby vyděluje z ostatního organismu a oběh krve při tom doznává určitého většího ovlivnění. A kdo v této věci nabude určitou vnímavost, ten může skutečně na svém krevním oběhu, na způsobu jak tep pulsuje – pozorovat to, přejde-li z jednoho místa na druhé. Kdežto u člověka, který není tak proniknutý esoterikou nebo duchovně vědeckým životem, je při potřebné aklimatizaci ještě velmi zasažena nervová soustava. U esoterika nebo u toho je prodchnut vážným duchovně vědeckým životem, je nervová soustava zasažena jen velmi nepatrně, ustupuje do pozadí; vnitřní svazek mezi soustavou nervovou a krevní se přerušuje. A je to pak právě krevní systém, který se stává určitým způsobem citlivější pro vlivy klimatu a půdy, zatímco nervová soustava se stala neodvislejší.

Chcete-li mít pro takové věci důkazy, musíte je hledat nejpřirozenějším způsobem, kterým je lze nalézt. Totiž tak, že se sami uvedete do podobné situace, že sami putujete na jiné místo. Pokuste se pozorovat sami sebe a uvidíte, že si tuto okultní skutečnost budete moci ověřit vlastní zkušeností. Je mimořádně důležité uvědomit si takovouto skutečnost již z toho prostého důvodu, že se tato skutečnost poznenáhlu přetvoří ve zcela zvláštní schopnost citlivosti. Na své krvi odpozoruje například ten, kdo se stal anthroposofem ve svém srdci, charakter cizího města. Nemusí se přitom ani obracet k něčemu jinému. Jeho krev mu sdělí (pozoruje na ní), jak se krajiny, lokality od sebe navzájem liší.

Naproti tomu se nervová soustava vyděluje z celého organismu jiným způsobem. Kdo se dává pronikat anthroposofií apod., ponenáhlu pozoruje, že pociťuje ještě zcela jiným způsobem rozdíly mezi jednotlivými ročními obdobími (obzvláště mezi létem a zimou), než jak to vnímá jeho běžný současník. Dnešní normální člověk pociťuje na svém fyzickém těle vlastně v podstatě ponejvíce jen tepelné rozdíly. Ten, kdo učinil anthroposofii obsahem své duše, ten pociťuje nejen rozdíl teplot, ale odděleně od toho má ještě zvláštní zážitek ve své nervové soustavě, takže je pro něj snazší v létě pochopit určité myšlenky, které jsou vázány na fyzický mozek, než v zimě. Ne, že by snad bylo nemožné pochopit v zimě ty či ony myšlenky, nýbrž lze dojít k neklamné zkušenosti, že je to v létě snazší než v zimě, že v létě – tak řečeno – plynou snázeji než v zimě. Můžeme také pozorovat, že v zimě se nám lépe daří formovat myšlenky abstraktním, a v létě naproti tomu zase obrazným, názorným způsobem. To pramení z toho, že nástrojem pro fyzickou úroveň, nervovou soustavou, prochvívá proměna ročních dob. A to jemně a vnitřně neodvisleji od veškerého organismu, než je tomu obvykle.

Hlavní změnou ve fyzickém těle je však to, že vůbec začínáme toto fyzické tělo pociťovat silněji než dříve, což může nabýt hodně povážlivých forem. Duše se stává vůči tomuto fyzickému tělu do jisté míry citlivější; tížeji je snáší. Je neobyčejně obtížné si to zcela ujasnit, máme-li si věc vyložit opravdu správně. Přesto – představme si sklenici s vodou; v ní je rozpuštěná sůl, takže je to kalná kapalina. Představme si (za normálního stavu člověka), že jeho tělo éterické, astrální a „já“ jsou jako tekutinou a že jeho tělo fyzické je v ní rozpuštěno jako sůl. Nyní nechejme kapalinu ve sklenici trochu zchladit. Sůl se pomalu začne srážet, stává se těžší tím, že se osamostatňuje. Obdobně vytuhuje a odlučuje se z celkové skladby čtyř článků lidské bytosti také fyzické tělo. Přitom se svrašťuje, scvrkává se, i když jen nepatrně. Je to nutno vzít na vědomí; naprosto doslova. Jen si to nesmíme představovat ve velké míře, takže není třeba se obávat toho, že by člověk v důsledku dalšího osamostatňování svých fyzických orgánů mohl během anthroposofického vývoje dostat po těle hluboké vrásky. K tomuto scvrknutí dochází následkem zhuštění fyzického těla v sobě. Tím se však stává naše fyzické tělo něčím, co již nenosíme tak lehce jako předtím, co nás více tíží. Pociťujeme je jako méně pohyblivé než dříve. K tomu přistupuje skutečnost, že ostatní články se stávají naproti tomu pohyblivější. Pojednou začínáme pociťovat to, co jsme vlastně dříve ani necítili (jestliže to bylo zdrávo); čemu jsme dříve říkali spokojeně „já“, to pociťujeme potom jako něco, co nosíme na sobě jako něco, co se stalo těžším. Začínáme nyní pociťovat své fyzické tělo v jeho celistvosti. A obzvláště začínáme ve svém těle pociťovat vše to, co do sebe pojalo a co v tomto fyzickém těle má od prvopočátku samostatnou existenci. Zde se dostáváme k otázce, kterou lze plně pochopit vlastně jen v této souvislosti. Jde o otázku masité stravy. Chceme zde však poukázat jen na určitou pravdu, aniž bychom agitovali pro to či ono.

Musíme si již jednou ujasnit (poněvadž jde právě o tělo fyzické), co je vlastně podstatou masité a rostlinné potravy; a potravy vůbec. To vše má být pouze jakousi epizodou, vloženou do naší rozpravy o vlivu anthroposofického života na schrány člověka, epizodou o tom, co lze nazvat, charakterizovat jako obnovování, doplňování, regeneraci tohoto fyzického těla zvenčí přijímanými látkami. Vztahu člověka k jeho potravě porozumíme správně teprve tehdy, když si ujasníme nejprve jeho poměr k ostatním přírodním říším, především k říši rostlinné.

Rostlinná říše, jakožto říše života, pozvedá anorganické (neústrojné, neživé) látky až vzhůru k určité vyšší organizovanosti. Aby mohla vzniknout živá rostlina, to předpokládá, že lze neživé látky určitým způsobem, jakoby právě v živoucí laboratoři, zpracovat a přivést vzhůru až k určitému stupni organizovanosti. Máme tedy v rostlině živoucí bytost, která přivádí a organizuje neživé přírodní látky až k určitému vyššímu stupni. Člověk je potom jako fyzická bytost uzpůsobený tak, že je s to, aby s organizujícím pochodem započal tam, kam až jej dovedla rostlina, a řídil jej pak od toho bodu dále. Vzniká tedy vyšší lidský organismus, jestliže člověk uspořádá dále to, co k určitému stupni organizovala rostlina. Věci se mají naprosto přesně tak, že jestliže si člověk utrhne a sní jablko nebo stromový list, je tu potom vlastně dokonalá kontinuita obou organizačních pochodů. Je v tom nutno spatřovat nejdokonalejší pokračování. Kdyby věci připouštěly, aby mohlo být činěno vždy to nejpřirozenější, pak bychom řekli: Nejpřirozenější by bylo vždy to, že by člověk jednoduše pokračoval v organizačním procesu tam, kde jej rostlina nechala stát, tzn. aby přijímal rostlinné orgány tak, jak se vyskytují venku a odtud by je pak v sobě dále organizoval. Takový pochod by skutečně probíhal v jedné nepřerušované organizační linii; ta by vedla od neživé látky až k rostlině, až k určitému bodu organizace a od tohoto bodu až k lidskému organismu.

Vezměme nyní hned to nejhrubší: člověk požívá maso zvířete. Zvíře je bytostí, která rovněž přivádí organizační proces dále než rostlina, tedy k určitému bodu nad rostlinnou organizaci. Můžeme proto o zvířeti říci: pokračuje také v organizačním pochodu rostliny. Předpokládejme tedy, že člověk požil zvířecí maso.

Co se při tom děje?

Dochází k následujícímu: člověk nemusí nyní použít z vnitřních sil ty, které by musel vynaložit u rostlinné potravy. U rostlinné potravy je nucen k jejímu dalšímu uspořádání použít určitého množství sil (aby mohl dál potraviny organizovat z bodu, kde rostlina přestala). Toto množství sil zůstává při masité potravě nevyužito; člověk tedy může začít až od určitého bodu (po který zvíře přivedlo organizaci rostliny). Můžeme tedy říci: člověk nezačíná se svou organizační činností tam, odkud by v ní pokračovat mohl, ale nechává tyto síly v sobě nepoužity a nasazuje je později, nechávaje vykonat za sebe část potřebné práce zvíře. Práci, kterou by jinak vykonat musel, kdyby přijal rostlinnou potravu.

Blaho organismu nespočívá snad v tom, aby jeho pracovní výkony byly co nejmenší, nýbrž v tom, že uvádí skutečně všechny své síly do činnosti. Se silami, které by jinak uváděl do organizační činnosti, kdyby jedl jenom rostlinnou potravu, člověk zachází podobně, jako kdyby si řekl: Zříkám se své levé ruky a proto ji přivážu k tělu, aby nemohla být používána. Tak spoutává člověk ve svém nitru ony síly, pojídá-li zvířecí maso, síly, jejichž činnost by jinak probouzel, kdyby jedl rostlinnou potravu. Odsuzuje tedy určité množství sil v sobě k nečinnosti. Vše, co se takto v organismu odsoudí k nečinnosti, způsobuje zároveň, že dotyčná ústrojí, která by jinak byla činná, se nevyužívají (zanedbávají), ochromují se a tuhnou (zatvrdávají). Člověk tudíž, když pojídá zvířecí maso, část svého organismu usmrcuje, nebo alespoň ochromuje. Tuto část svého organismu, kterou tak člověk v sobě nechal zatvrdnout, nosí potom životem jako cizí těleso. Toto cizí těleso v normálním životě člověk necítí. Jakmile se však organismus stane v důsledku anthroposofického života vnitřně pohyblivý a jeho orgánové soustavy se stanou na sobě nezávislejší, pak se fyzické tělo člověka, které se již beztak (jak jsme již charakterizovali) cítí nepohodlně (nemocně), začne se cítit ještě více nemocně, protože má v sobě ono cizí těleso. Jak jsem řekl, nemá to být agitace, nýbrž zde má být jenom poukázáno k určitým pravdám. Poznáme ještě jiné účinky zvířecí potravy, neboť jsme nuceni zabývat se touto kapitolou obšírněji.

Zde je tedy původ toho, že při pokračujícím vnitřním anthroposofickém životě vzniká v člověku ponenáhlu odpor k masité stravě. Ne, že by snad bylo zapotřebí anthroposofovi tuto potravu zakazovat, nýbrž jeho zdravě se rozvíjející vnitřní instinktivní život se ponenáhlu brání masité potravě a nesnáší ji. Je to tedy mnohem lepší, než když se člověk stane vegetariánem z nějaké abstraktní zásady. Nejlépe, jestliže duchovní věda přivede člověka sama k tomu, že začne mít odpor k masité potravě. Nemá velkou cenu, jestliže si člověk vzhledem ke svému vyššímu vývoji odvykne jíst masitou potravu jiným způsobem. Můžeme tedy říci: zvířecí potrava způsobuje v člověku něco, co je pro jeho fyzické tělo břemenem a člověk toto břemeno pociťuje. Toto je pak jedna strana okultní skutečnosti.

Budeme ji charakterizovat ještě z jiné strany. Jako jiný příklad bych chtěl uvést alkohol. I vztah člověka k alkoholu je podroben změně, jestliže se člověk s opravdovou vážností a vnitřní živostí proniká duchovní vědou. Alkohol je totiž v říši přírody něčím zcela zvláštním. Nezatěžuje lidský organismus jen jako břemeno, nýbrž stává se v lidském organismu přímo protisílou. Neboť pozorujeme-li rostlinu, vidíme, že přivádí svoji organizaci až k určitému bodu, s výjimkou vinné révy, která uspořádání převádí za tento bod. Co si ostatní rostliny nahromadí výhradně pro malý zárodek v semeni (všechnu onu klíčivost a pučivost, která se uchovává jinak jen pro zárodek a nevkládá se do ostatních částí rostliny), to se vlije u vinného hroznu určitým způsobem také do plodové dužiny. To způsobí, že tzv. kvašením, proměnou toho, co naznačeným způsobem vniklo do vinného hroznu, co bylo v hroznu samém přivedeno až k nejvyššímu napětí, vzniká něco, co má uvnitř rostliny podobnou moc, jakou má „já“ člověka v jeho krvi. Tuto sílu možno okultně přirovnat jen k moci, kterou má „já“ člověka v jeho krvi. Co tedy vzniká při výrobě vína, co se vždy vytváří při výrobě alkoholu, je v jiné přírodní říši tím, co musí vytvářet člověk, působí-li ze svého „já“ na krev. Těsný vztah mezi krví a „já“ je nám znám. Zevně se například manifestuje tím, že –

pociťuje-li „já“ stud, vyžene to člověku ruměnec studu do tváře;

pociťuje-li „já“ strach, úzkost, člověk zase zbledne.

Takové působení „já“ na krev, které zde však existuje i jinak, se okultně zcela podobá onomu působení, které vzniká, když dochází ke zpětnému pochodu u rostliny, jímž se to, co vniklo do hroznové dužiny (nebo vůbec do něčeho rostlinného), přetváří v alkohol. Obdobně „já“ tedy musí vytvářet v krvi zcela podobný proces – vyjádřeno okultně, ne chemicky – k jakému dochází při výrobě alkoholu, když je zpětně odvíjen organizační pochod rostliny (když se tento pochod stává pouze chemickým procesem). Důsledek toho je, že alkoholem přivádíme do svého organismu něco, co z druhé strany působí obdobně, jako působí „já“ na krev. To znamená, že jsme alkoholem přijali do sebe opačné „já“ (jakési proti „já“ – gegen-Ich), „já“, které bojuje přímo proti působení našeho duchovního „já“. Alkoholem se působí na naši krev z druhé strany tak, jako je na ni působeno pomocí „já“. Jestliže proti tomuto svému „já“ postavíme odpůrce v podobě alkoholu, pak rozpoutáme ve svém nitru válku; a v zásadě vzato – zatracujeme, odsuzujeme k bezmocnosti všechno to, co vychází z našeho „já“.

To je okultní stránka věci.

Kdo nepije alkohol, zajišťuje si svobodnou možnost působení ze svého „já“ na krev.

Kdo pije alkohol, počíná si jako někdo, kdo chce zbourat zeď a proto buší na její jednu stranu, zároveň však na druhé straně postaví lidi, kteří buší proti němu, proti jeho vlastním úderům. Přesně tímtéž způsobem vyřazuje požívání alkoholu činnost „já“ v krvi. Proto ten, komu se duchovní věda stala živlem (elementem) jeho života, pociťuje účinek alkoholu v krvi jako přímý boj proti svému „já“. A je tedy přirozené, že skutečný duchovní vývoj se může zdárně rozvíjet jen tehdy, když mu do cesty neklademe tuto překážku. Právě na tomto příkladě můžeme poznat, jak se jeví esoterikovi nebo anthroposofovi to, co i jinak se tělesně jeví být porušením rovnováhy.

Jednotlivé orgány a orgánové soustavy fyzického organismu se však osamostatňují po mnoha jiných stránkách. Tak např. mícha a mozek se stávají na sobě mnohem nezávislejšími. O potravě, o okultní fyziologii potravy budeme mluvit ještě zítra; dnes bych chtěl ještě setrvat u tématu osamostatňování. Tato nezávislost míchy na mozku se může projevit tím, že se člověk skutečně dostává prostupováním se duchovní vědou postupně do situace, že pociťuje, jakoby fyzický organismus sám v sobě nabýval větší samostatnosti. To může přivodit zcela nepříjemnou situaci (stav). Proto je také nutné, abychom o těchto věcech věděli. Může se např. stát, že ten, kdo se vyvíjí, pojednou zpozoruje, že říká slova, aniž by měl v úmyslu je vyslovovat, ačkoli – jak říkáme – má sebe v moci. Jde po ulici; náhle zpozoruje, že řekl slovo, které si třeba oblíbil, které by nevyslovil, kdyby právě neprodělal ono osamostatnění se míchy od mozku. Co jinak je zadržováno, to se stane osamostatněním míchy od mozku jen něčím reflexívním (pouhým reflexem).

Ale i v mozku samém se osamostatňuje jedna část od druhé. Vnitřní mozkové partie se totiž osamostatňují od obklopujících je partií vnějších, zatímco v normálním životě obě části mozku více spolupracují. Projevuje se to tím, že se pro esoterika nebo anthroposofa stane abstraktní myšlení těžším než před tím, že je tento druh myšlení jeho mozku překážkou. Pro vyvíjejícího se anthroposofa, je snadnější myslet obrazně (představovat si něco – tak řečeno – imaginativně), než myslet abstraktně. U zvlášť horlivých anthroposofů se to dostavuje dokonce velmi brzo. Dostaví se u nich záliba pouze pro anthroposofickou činnost. Tito lidé nyní začínají rádi číst především věci z duchovně vědecké oblasti, také začínají myslet duchovně vědecky. A to nejen pouze z toho důvodu, že jsou horlivými anthroposofy, nýbrž proto, že je pro ně snazší vmyslit se (vpravit se) do těchto spirituálních představ. Toto myšlení potom zaměstnává, pokud se týká fyzické oblasti, vnitřní, střední mozkové partie, kdežto abstraktní myšlení zaměstnává vnější partie; odtud právě ona nechuť mnohého zaníceného anthroposofa (či žáka jakékoli jiné pravé duchovní cesty) vůči abstraktnímu způsobu myšlení a abstraktní vědy. Odtud také onen stesk některých anthroposofů, když zjistí, že nedovedou tak dobře abstraktně myslet jako dříve, a jak se pro ně právě toto abstraktní myšlení stalo obtížnější.

Tak tedy se jednotlivé orgány stanou v sobě poměrně oživenější a samostatnějšími (týká se to dokonce i jednotlivých částí orgánů). Z toho můžeme vidět, že u člověka, který to prodělává, musí dojít k něčemu novému. Dříve to byla jen dobrotivá příroda, která uváděla bez jeho přičinění jeho orgány do správného spojení; nyní to musí být on, který tyto osamostaněnější, na sobě nezávislejší orgány musí opět uvést do harmonie silou, kterou musí vyvinout ve svém nitru. Toto zharmonizování orgánů a jejich částí lze dosáhnout tím, že se při každém správném studiu duchovní vědy, zároveň vždy zdůrazní to, co zvyšuje vládu člověka nad jeho osamostatněnějšími orgány. Vzpomeňme si proto, milí přátelé, jak často zdůrazňujeme nutnost toho, co vlastně má v naší literatuře tak velký význam, co mnozí lidé označují prostě tak, že říkají:

Ach, to je přece tak hrozně těžké!

Byl jsem nucen již často odpovědět na poznámku: „Pro začátečníka je kniha „Theosofie“ vlastně příliš těžká.“

Musel jsem říci: Nuže, tato nemohla být snazší, protože kdyby byla lehká, lidé by sice určité duchovně vědecké pravdy do svého nitra přijaly – ty by již způsobily, že by se osamostatnily jednotlivé mozkové partie. Kniha je však úmyslně sepsána (konstruována) takovou formou, aby také ta druhá partie mozku byla přinucena se cvičit, aby tak řečeno nezůstávala pozadu. To je ona zvláštnost, která u hnutí, jež spočívá na okultních základech činí nutným, aby se dbalo nejen toho, co je správné pouze v abstraktním smyslu a co by se potom hlásalo světu libovolným způsobem. Zde je nutné seznamovat lidi s těmito věcmi zdravým způsobem a co nejpoctivěji dbát na to, aby se tyto věci nehlásaly jen s ohledem na jejich co největší popularizování. Tím jedině je možno zabránit tomu, aby hlásaná věc nepřinesla lidem místo prospěchu škodu.

V anthroposofii nejde o to, aby byly příslušné pravdy jednoduše podávány v knihách a sdělovány v přednáškách, nýbrž záleží i na tom, jak jsou tyto knihy napsány a jakou formou mají být přednášky předneseny.

A je tím lépe, jestliže ti, kdo se chtějí stát nositeli takového hnutí, se nedají odradit v zájmu popularizování od toho či onoho. Více než na kterémkoli jiném poli (oboru) záleží zde na přiznání se k čisté a poctivé pravdě. A právě tehdy, když přistupujeme k otázkám podobného druhu, jako je proměna lidských schrán působením duchovního života, tu teprve zpozorujeme, jak je nutné, aby byla anthroposofie vnášena do světa správným způsobem.

Rád bych jenom poznamenal, že tyto přednášky, které budu konat, je nutno brát jako celek a že se tedy mnohé, co se může té nebo oné duši v první přednášce zdát jako pochybné, bude vyjasněno (uvedeno na pravou míru) v dalších přednáškách.