Rudolf Steiner

Okultní vývoj člověka

II. přednáška

U anthroposofa se účinky esoteriky více dotýkají těla (schrány) éterického, astrálního a “já” než těla fyzického. Přesto však získáváme pro příští dny, kdy budeme uvažovat z tohoto stanoviska o těchto duchovnějších článcích lidské přirozenosti, potřebnou základnu, jestliže přihlédneme nejprve k tomu, co se dá říci o změnách fyzické schrány. Výslovně budiž řečeno, že změny, které zde uvádím, se nevztahují snad na nejvyšší stupně iniciace, nýbrž spíše jen na počáteční esoterní anthroposofický život a proto mají tedy pouze určitou všeobecnou platnost.

Na základě včerejší úvahy jsme mohli poznat, že vylíčenými vlivy se fyzické tělo člověka stává do jisté míry živější, v sobě pohyblivější, což může být určitým způsobem nepohodlné. Toto tělo jaksi více spluprožíváme, než jak jej prožíváme ve svém životě exoterním, normálním. Také u ostatních schrán budeme hovořit o rozdílu mezi stravou rostlinnou a masitou. Avšak pro utváření a organizování fyzického těla jeví se pak rozdíl mezi rostlinnou a zvířecí potravou mimořádně veliký. Musíme ovšem stále zdůrazňovat, že není naším úkolem, abychom dělali propagandu jednomu či druhému způsobu výživy, nýbrž abychom poukázali na to, co je v této oblasti správné a pravdivé. Skutečnosti, které zde přicházejí v úvahu, se stanou vyvíjející se duši postupně vlastní zkušeností.

Takovou zkušeností se stane především skutečnost, že naše fyzické tělo, když přijme zvířecí potravu, musí s sebou vláčet větší břemeno, než když přijímá potravu rostlinou. Včera jsme zdůraznili, že se fyzické tělo jakoby scvrkává a vytrhuje během vývoje z ostatních vyšších duchovních článků. Přivádíme-li mu nyní zvířecí potravu (jejíž podstatu jsme si včera objasnili), tu se tato vyznačuje ještě tím, že je prožívána jako něco, co se začleňuje do lidského organismu jako cizí látka (těleso), co začínáme v sobě pociťovat (smím-li použít tak radikálního výrazu) jako osten, který jsme si vsadili do těla. V tomto směru pocítíme (prožíváme) při esoterním nebo anthroposofickém vývoji – tak řečeno – celou zemskou tíhu zvířecí potravy – větší měrou, než ji pociťujeme obvykle. Především zažijeme skutečnost, že zvířecí strava rozněcuje instinktivní život vůle. Život vůle, který probíhá spíše podvědomě, spíše v hnutích mysli a vášních, ten podněcuje především zvířecí potrava. Je tedy naprosto správné jestliže se říká, že bojechtiví národové mají raději masitou potravu než národové mírumilovní. To však naprosto nesmí svádět k domněnce, že rostlinná strava zbavuje člověka jakékoli odvahy a činorodosti. Uvidíme ještě, jak člověk jistým způsobem odejmutím zvířecí stravy pozbude instinkty, agresivní vášně a afekty a nahradí to z nitra něčím oduševnělým. Budeme se o tom moci rozhovořit u těla astrálního.

Ale tyto všechny věci souvisí s celkovým postavením člověka a ostatních přírodních říší ke kosmu. Naznačeným způsobem se nám ponenáhlu dostává důkazu o tom, co okultista konstatuje o této souvislosti lidského života s kosmem, aniž bychom byli ještě ve vyšším smyslu jasnovidní. Dostane se nám tohoto důkazu tím, že svým spoluprožíváním oněch pohyblivějších, oživenějších pochodů těla fyzického se na vlastním těle naučíme poznávat povahu a zvláštnost látek, jež nám slouží za potravu.

Je např. zajímavé srovnávat tři druhy potravin s přihlédnutím k jejich kosmickému významu. Je to potrava mléčná, rostlinná a masitá.

Mléko, rostliny a zvířata jako potraviny, se můžeme naučit určitým způsobem srovnávat, jestliže se staneme esoterním nebo anthroposofickým vývojem vnímavějšími pro to, co v těchto potravinách prožijeme. Potom se také staneme schopnými snáze vidět to, co lze jako potvrzení toho nalézt rozumovým chápáním vnějšího světa. Kdybyste okultně probádali celý svět (vesmír), přece byste nenašli to, co zde na Zemi nazýváme mlékem, ani na jediné planetě naší sluneční soustavy. Prokázalo by se, že to, co je na jiných planetách jejich živými bytostmi produkováno podobným způsobem, je ve skutečnosti něčím docela jiným, než jako naše pozemské mléko. Naše mléko je tedy něčím specificky pozemským. Kdybychom chtěli generalizovat, co je mlékem, museli bychom říci: Živoucí bytosti každé jednotlivé planety mají své vlastní mléko.

Prozkoumáme-li rostlinstvo naší Země a srovnáme-li je okultně s rostlinnými soustavami jiných planet, potom musíme říci: formy (podoby) rostlinstva jsou na Zemi a na jiných planetách sice různé, avšak vnitřní podstata rostliny na Zemi není přece jenom pozemská, ale i tím, co přísluší k celé sluneční soustavě. Tzn., že rostlinstvo naší Země je tedy příbuzné s rostlinami na jiných planetách naší sluneční soustavy. V důsledku toho tedy do našeho rostlinstva doslova zasahuje to, co lze nalézt na jiných planetách našeho slunečního systému.

Pokud se týká světa zvířecího, plyne již z toho, co jsme řekli o mléce (a co lze kromě toho i jinak okultně velmi snadno zjistit), že se tento zvířecí svět radikálně liší od všeho toho, co je možno najít na jiných planetách. Vezmeme-li nyní zážitek, který máme po požití mléčné potravy, potom se tato jeví okultnímu pohledu, okultnímu prožívání následovně tak – že je to právě ona, která doslova poutá lidské tělo k Zemi, k naší planetě a připoutává ho k lidskému rodu na Zemi, jakožto ke společnému druhu. Lidstvo jako takové tvoří celek i po stránce tělesné organizace. Tomu je napomáháno tím, že něco živého připravuje potravu (ve smyslu zvířecím) pro něco jiného (také) živého. Můžeme říci, že vše to, čeho se lidskému organismu dostává v mléčné stravě, připravuje jej k tomu, aby byl lidským pozemským tvorem, svádí jej do pozemských poměrů, avšak k Zemi jako takové jej přesto nepřipoutává. Činí jej to sice občanem pozemským (pozemšťanem), avšak nebrání mu to v tom, aby byl občanem celé sluneční soustavy.

Jinak je tomu u masité potravy. Masitá strava, která je vzata z říše specificky pozemské, není tak jako mléko vzata přímo ze životního pochodu v lidské nebo zvířecí živé bytosti, nýbrž je vzata z té části zvířecí substance, která je již připravena pro zvíře. Masitá strava poutá člověka speciálně k Zemi, činí jej pozemským tvorem, takže musíme říci: Nakolik člověk proniká svůj organismus účinky masité stravy, natolik si odnímá síly, aby se vůbec odpoutal od Země. Masitou potravou se nejintenzivnějším způsobem připoutává planetě Zemi. Kdežto potrava mléčná uschopňuje člověka, aby Zemi náležel (tak řečeno) jen jako průchozímu místu svého vývoje, odsuzuje masitá strava člověka (nepozvedá-li jej něco jiného) k tomu, aby si pobyt na Zemi budoval natrvalo tak, aby se nadobro přizpůsobil tomuto pobytu na Zemi. Na druhé straně rozhodnutí živit se mléčnou stravou znamená říci si: Chci se na Zemi zdržovat jen tak dalece, abych mohl splnit zde na Zemi své poslání; na však do té míry, abych tu byl výhradně jen pro tuto Zem. Vůle jíst masitou potravu naopak znamená: Pobyt zde na Zemi je mi natolik milý, že se odříkám všeho nebe a nejraději bych se zcela ztratil v poměrech pozemského bytí.

Rostlinná potrava působí tak, že v organismu oživuje ony síly, které člověka kosmicky spojují s celou planetární soustavou. To, co člověk musí vykonat, když ve svém organismu dále zpracovává rostlinnou stravu, to v něm podněcuje (oživuje) síly, které jsou obsaženy v celé sluneční soustavě. Právě tím se člověk ve své fyzické schráně stává podílníkem (zúčastněným) na silách celé sluneční soustavy, tedy se jim neodcizuje, nevymaňuje se z nich. To je něčím, co může esoterně nebo anthroposoficky se vyvíjející duše na sobě v určitém ohledu postupně prožít. Rostlinnou stravou nepřijímá po určité stránce něco pozemsky těžkého, nýbrž něco slunečního, něco z ústředního tělesa naší planetární soustavy. (To lze na určitém stupni vývoje zažít.) Lehkost organismu, která se mu rostlinnou stravou dostává, pozvedá jej nad zemskou říši a umožňuje mu získat si schopnost určitého vnitřního prožívání, utvářející se – řekl bych – postupně k jakémusi chuťovému počitku. Člověk cítí, jakoby s přijatými rostlinami zároveň spoluprožil určitým způsobem také sluneční světlo, jež se přece na tvorbě rostlin tolik účastní.

Z toho co bylo řečeno můžete, milí přátelé, poznat, že má právě u okultního, esoterního vývoje ohromný význam, aby se člověk požíváním masa, tak řečeno, nepřipoutal k Zemi, nevystrojil (nezaopatřil) se veškerou zemskou tíží, jestliže maso podle individuálních a dědičných poměrů může postrádat. Vlastní rozhodnutí se pak může řídit vždy pouze podle osobních poměrů jednotlivce. Jestliže se však člověk může zdržet požívání masa, pak to znamená opravdové usnadnění veškerého vývoje lidského života. Naproti tomu začíná být poněkud na pováženou, jestliže člověk ve svém vegetariánství chce být natolik fanatický, že by se chtěl vystříhat i veškerého mléka a mléčných produktů. Právě vyvíjí-li se duše k duchovnu, může v tom být určité nebezpečí: vyhýbání se mléku a mléčným výrobkům může vést k zamilování se do toho, co odvádí od Země. Takový člověk pak snadno zpřetrhává vlákna, která jej spojují s lidským úsilím na Zemi. Je nutné si proto uvědomit, že je v určitém smyslu dobré, jestliže právě duchovně vědecky usilující člověk se neučiní fanatickým spirituálním blouznivcem tím, že si připraví ve fyzické schráně překážku, která chce již tuto fyzickou schránu vymanit z příbuznosti se vším pozemsky lidským. Abychom se nestali podivíny, usilujícími o jednostranný duševní vývoj, abychom se neodcizili lidskému cítění a konání na Zemi, bude dobře, dáme-li se jako poutníci po Zemi určitým způsobem zatížit tím, že požíváme mléko a mléčné výrobky. A je možno spatřovat – pro toho, kdo si chce nejen osvojit možnost žít v duchovních světech a tím se od Země odpoutávat, nýbrž který má mimo to plnit i určité úkoly na Zemi – že může být dokonce zcela systematickým tréninkem pro člověka to, aby nebyl pouhým vegetariánem, nýbrž aby požíval mimo to mléko a mléčné produkty. Tím učiní svůj organismus (svou fyzickou schránu) příbuznější se Zemí, s lidstvím, ale nepřipoutává se k Zemi, nezatíží se zemským bytím v té míře, jako to činí ten, kdo požívá maso.

Je tedy po všech stránkách zajímavé, jak souvisí tyto věci s kosmickými tajemstvími a jak můžeme poznáváním těchto tajemství sledovat vlastní působení potravin v lidském organismu.

Jako lidé, kteří se zajímají o okultní pravdy, musíme se, milí přátelé, stále více pronikat vědomím, že to, co se objevuje zde na Zemi – a k našemu pozemskému bytí patří především také tělo fyzické – není závislé snad pouze na pozemských silách a poměrech, ale že to také naprosto závisí na silách a poměrech mimozemské, kosmické podstaty. To se však projevuje nejrozmanitějším způsobem. Tak vezmeme-li např. živočišnou bílkovinu (jako je třeba ve slepičím vejci), musí nám být jasné, že tato bílkovina není snad pouze tím, co nachází chemik ve své analýze, nýbrž že je dle své skladby výsledkem kosmických sil. Ale je to takový produkt kosmických sil, že na tuto bílkovinu působí v podstatě jenom ony kosmické síly, které již předtím dříve působily na samotnou Zemi a nejvýš ještě na Měsíc, který ji doprovází. Kosmický vliv na živočišnou bílkovinu je tedy nepřímý. Síly kosmu nepůsobí tedy na bílkovinu přímo, ale nepřímo: nejdříve působí na Zemi a tato pak zase působí svými silami, které přijala z kosmu, zpětně na složení živočišné bílkoviny.

Ten, kdo dovede věci nazírat okultním zrakem, může tedy vidět, že v nejmenší zvířecí buňce nejsou činny jen na Zemi se vyskytující fyzikální a chemické síly, nýbrž že i ta nejmenší buňka je vybudována ze sil, jež Země přijímá z kosmu. Nepřímo tedy souvisí to, co nazýváme bílkovinou, s kosmem, ale tak, že tato zvířecí bílkovina by nikdy nemohla vzniknout taková, jaká je na Zemi, kdyby tu nebylo naší Země. Přímo z kosmu by vzniknout nemohla. Je zcela produktem toho, co Země sama musí nejprve z tohoto kosmu převzít.

Jinak je tomu např. s tím, co známe jako živočišné tuky, jež rovněž tvoří součást potravy, zejména u lidí, kteří se živí masem. To, co nazýváme tukem (lhostejno, přijímáme-li ho zvenčí nebo je to tuk, který vytváříme sami v sobě), je vybudováno podle zcela jiných zákonů než bílkovinná substance. Zatímco u této se účastní kosmické síly, které vycházejí z hierarchie Duchů formy, účastní se budování tukové substance převážně ony bytosti, které nazýváme Duchové pohybu. Vidíte, jak je důležité zmínit se o takových věcech, protože tím se nám dostane teprve ponětí o tom, jak je vlastně komplikované něco takového, o čem má zevní věda nesmírně jednoduché představy. Žádná živoucí bytost by nemohla být prostoupena jednak bílkovinnou substancí na straně jedné, jednak tukovou substancí na straně druhé, kdyby v ní z kosmu nespolupůsobili – i když nepřímo – Duchové formy a Duchové pohybu. Můžeme tedy duchovní účinky, o nichž víme, že vycházejí z bytostí různých hierarchií, sledovat až po substance (látky) fyzického těla. Proto se stane prožívání, k němuž dojde, když prodělala duše duchovně vědecký vývoj, v sobě diferencovanější, pohyblivější také vůči tomu, co v sobě (ve svém fyzickém těle) nosíme jako bílkovinu a tuk. Je to určité dvojí prožívání (vyciťování). To, co u člověka, žijícího normálním vnějším životem, splyne v pocit jediný, to je pak později prožíváno smíšeně: pocítí se, co v organismu dělají tuky a co činí bílkoviny. Zatím co se celý fyzický organismus stává pohyblivější, učí se vyvíjející se duše rozeznávat na vlastním těle dva druhy pocitů: jeden, který nás jakoby vnitřně prostupuje tak, že cítíme: to nás skládá (dává dohromady), to nám dává postavu (podobu). Takto v sobě pociťujeme bílkovinné substance.

Pak pociťujeme: toto nás činí lhostejnými k našemu vnitřnímu bytí (to nás jakoby pozvedá nad naši podobu), to nás činí flegmatickými vůči našemu vnitřnímu lidskému cítění. Když se tedy k vlastnímu cítění připojí něco flegmatického (tyto pocity se velmi silně diferencují u anthroposofického vývoje), pak dlužno hledat vznik takového pocitu v prožívání tukové substance ve fyzické schráně. Vnitřní život se tedy stává komplikovanějším i pokud jde o prožívání fyzické schrány.

Člověk pak vnímá mimořádně silně, pokud jde o prožívání substance škrobu nebo cukru. Zvlášť charakteristický je cukr. Od ostatních substancí se značně odlišuje především chuťovými vlastnostmi. Toto odlišení se dá velmi dobře pozorovat v obyčejném životě, nejen u dětí, ale mnohdy i u starších lidí v jejich zálibě ve sladkostech. Toto rozlišení však nejde obvykle dále než k chuti. Prodělává-li však duše určitý vývoj, pak prožívá vše, co přijímá nebo má v sobě jako cukrovou substanci jako něco, co jí dává vnitřní pevnost, co ji niterně podpírá, co ji do jisté míry proniká druhem přirozeného egoismu. V tomto směru je nutno cukru s díky chvalořečit. Právě ten, kdo prodělává duševní vývoj, může často pozorovat, že má dokonce často zapotřebí, aby přijal trochu cukru, protože duševní vývoj musí směřovat k tomu, aby se člověk stával stále více nesobečtější, nezištnější. Duše sama se totiž správným anthroposofickým vývojem stává nesobeckou. Aby pak člověk, který vlivem své fyzické schrány má na Zemi určité poslání, neztratil spojení svého „já“ se Zemí, je právě dobře, vytvoří-li protiváhu v oblasti fyzična, kde egoismus nemá tak velký význam jako v oblasti morální. Můžeme říci, že požíváním cukru se vytvoří jistý druh nevinného egoismu, který může být protiváhou k potřebné nesobeckosti na morálně-duchovním poli. Jinak by zde mohlo snadno dojít k pokušení stávat se netoliko nesobeckým, nýbrž i blouznivým snílkem, fantastou, jenž by ztratil souvislost se zdravou soudností o pozemských poměrech. Určitá dávka cukru v potravě přispívá tedy k tomu, aby byla dána člověku možnost – aby přes všechen vzestup do duchovních světů zůstal oběma nohama stát na Zemi, vypěstoval si určitý zdravý pozemský náhled. Vidíte, že věci jsou komplikované; avšak chce-li se vniknout do skutečných tajů života, zkomplikovává se vše. Toto někdy pociťuje právě ten, jehož duše pokračuje ve svém anthroposofickém vývoji dále; – že má zapotřebí požít určité množství cukru, aby neupadl do falešné nesobeckosti, aby se nevystavil ztrátě své osobnosti. Požití cukru potom prožívá následovně: Nyní v něm přijímám něco, co mně dodává jakoby bezděčně, jakoby vyšším instinktem – aniž bych to morálně sledoval – určitou pevnost, určitý egoismus. Obecně lze říci, že požívání cukru posiluje (zvyšuje) ve fyzičnu vědomí osobnosti člověka (sebevědomí). Je možno dokonce tvrdit, že lidé, kteří určitým způsobem holdují požívání cukru, samozřejmě v rozumné míře, snázeji vtiskují svému fyzickému tělu vlastní osobitý charakter než ti, kteří zálibu v cukru nemají. Tyto věci mohou dokonce vést k porozumění toho, co se dá sledovat i zevně. V zemích, kde se podle statistiky pojídá méně cukru, jsou lidé co do osobního charakteru méně výrazní, než v zemích, kde se požívá cukru více. Jdete-li do zemí, kde vystupují lidé více osobitě (jako osobnosti), kde se téměř každý pociťuje vyhraněně (jako vyhraněná osobnost) a potom se odeberete do zemí, kde lidé, řekli bychom, mají více všeobecný národní typ, jsou neosobití již v zevnějšku; potom shledáte, že v prvních zemích se konzumuje mnoho a v posledních zemích málo cukru. (Pozn. opisovatele: ČSSR je co do spotřeby cukru na člověka na 1. místě v Evropě a na jednom z prvních míst ve světě. To souhlasí, neboť „stádovost“ v myšlení a cítění je pro nás zcela netypická.)

Chceme-li s tímto druhem vnitřního prožívání potravin mít ještě markantnější zkušenost, která by ještě více bila do očí, pak se musíme obrátit k tzv. pochutinám. Pochutiny prožívá člověk zvláště živě již i v zevním životě – kávu, čaj zvýšenou měrou. Avšak to, co již běžný člověk prožije u kávy a čaje, prožije ten, kdo prodělává duchovní vývoj, zvýšenou měrou. Jak bylo řečeno, toto vše nemá být v agitačním smyslu nějakým „pro“ nebo „proti“ kávě, nýbrž pouhým vylíčením věcí, jak se tyto jeví pozorování. Prosím proto, abyste to také jen v tomto smyslu přijímali. Káva působí na lidský organismus povzbudivě již v  normálním lidském životě; rovněž tak čaj, jenže tento povzbuzující účinek, jež vykonává káva a čaj na organismus, pociťuje duše, prodělávající duchovní vývoj, živěji. O kávě lze např. říci, že působí v tom smyslu, že jejím účinkem je éterické tělo člověka pozvedáno určitým způsobem z těla fyzického, avšak tak, že člověk cítí své fyzické tělo jako solidní základnu těla éterického. To je specifický účinek kávy. Tedy fyzické a éterické tělo se poněkud diferencují při požívání kávy, avšak tak, že člověk pociťuje, jak fyzické tělo vzařuje své tvůrčí (formující) vlastnosti (právě vlivem kávy) do éterického těla a jak je tedy solidní základnou toho, co je potom éterickým tělem prožíváno. To skutečně nemá vyznít jako agitace pro požívání kávy, neboť to vše se pohybuje na fyzické základně a člověk by se stal zcela nesamostatnou bytostí, kdyby se chtěl dát do pořádku jen požíváním těchto potravin a pochutin. Zde má být pouze charakterizován jejich vliv, jejich účinek. Poněvadž však od struktury, od formy fyzického těla velmi závisí zejména logické, důsledné myšlení, je proto zvláštním působením kávy – která pronikavěji vykresluje fyzickou strukturu našeho těla – fyzicky podporováno logické a důsledné myšlení. Požívání kávy tedy – po fyzické stránce – podporuje správnost a důslednost našeho myšlení, které se potom důsledně přimyká ke skutečnostem. A dá se říci, i když může být také zdravotně na pováženou, že takové pití kávy nemusí být snad něčím nežádoucím pro ty, kteří chtějí dospět (vystoupit) do vyšších oblastí duchovního života. Může být pro ně docela dobré mít někdy logickou důslednost podněcovanou kávou.

Jeví se proto jako něco zcela přirozeného, jestli ten, jehož povoláním je např. psát knihy a jehož myšlenky se nerodí jedna z druhé, takže je musí ze svého pera přímo ždímat, že sahá instinktivně po kávě a dává se jí povzbuzovat. Tomu, kdo tyto věci dovede pozorovat až k jejich okultnímu základu, se to jeví zcela pochopitelné. I když už je někdy takový požitek, protože jsme již jednou občany na této naší pozemské planetě, časem něčím nutným, vyplývajícím z individuálních, osobních poměrů, přesto je třeba právě zdůraznit, že požívání kávy může při vší své škodlivosti přispět k tomu, aby pozvedlo člověka k solidnosti. Ne, že by se snad měla káva doporučovat jako prostředek k dosažení solidnosti, ale musí se říci, že dovede solidnost člověka zvýšit. Není proto zapotřebí dívat se jako zrovna na něco špatného, jestliže ten, kdo se duchovně vědecky vyvíjí a má sklon zatoulat se svými myšlenkami do nesprávností, učiní-li se kávou poněkud solidnějším.

Jinak je tomu však s čajem. Ten vyvolává podobný účinek, určitý druh diferencování fyzické a éterické přirozenosti těla (povahy). Přitom je však určitým způsobem vyzařována struktura fyzického těla. Éterické tělo se dostává více do proudění, do vlnění. Požíváním čaje se myšlenky stávají více od sebe rozlétavými, třepotavými, rozbíhají se a určitým způsobem se stávají méně schopné připojovat se ke skutečnostem. Požitím čaje je sice podněcována fantazie, mnohdy způsobem ne vždy příliš sympatickým, ne však přizpůsobení se pravdě, ne však přizpůsobení se solidnosti poměrů. Můžeme proto říci, že je pochopitelné, proč se lidé dávají inspirovat čajem ve společnostech, kde záleží na oslňování myšlenkovými nápady (záblesky), na sršící duchaplnosti. Na druhé straně je pochopitelné, že nadměrné požívání čaje může mít za následek právě určitou lhostejnost vůči požadavkům, jež prýští ze zdravé struktury lidského fyzického těla. Požívání čaje podporuje tedy snílkovství, fantastičnost a určitou nedbalost (netečnost) a bezstarostnost, která snadno přehlíží požadavky vnějšího řádného života. A u duše, která se duchovně vědecky (anthroposoficky) vyvíjí, nevidíme proto rádi, požívá-li čaj, protože to může snadno svádět k šarlatánství. Káva činí člověka solidnějším, čaj více šarlatánským (dryáčnickým), i když toto slovo je pro tyto věci příliš ostré. To vše jsou věci, které lze prožít větší pohyblivostí fyzického těla, kterou člověk nabývá, když prodělává duchovní vývoj.

Rád bych k tomu ještě přidal (možno o tom dále přemítat a pokusit se tyto věci skutečně prožít), že – vedle kávy, která podporuje solidnost, a vedle čaje, který svádí k šarlatánství, máme zde např. ještě také čokoládu, která zase zase ponejvíce podporuje šosáctví (omezenost, úzkoprsost). Stane-li se fyzické tělo v sobě pohyblivější, potom je možné při přímém prožitku čokoládu pocítit jako vlastní nápoj šosáků (omezených měšťáků). Čokoládu lze proto doporučit pro určitý druh oslav. Je tudíž možno velmi dobře chápat – promiňte mi tu vsuvku – proč se čokoláda pije s takovou oblibou právě při různých rodinných slavnostech, narozeninách, jmeninách, zejména v určitých kruzích.

Toto všechno se tedy jeví našemu pozorování u pochutin a to v daleko větší míře než u obyčejných potravin, protože to, co je jinak u potravin prožíváno, to vrhá u pochutin své paprsky již do obyčejného vnějšího normálního života. Nikoli však tak, abychom viděli jen to substanciální, z něhož se naše tělo skládá a jímž se stále znovu obnovuje, nýbrž že vnímáme, jak již včera bylo o tom hovořeno, ono vnitřní odpoutávání se, oddělování se orgánů. To je přitom to důležité a významné.

Nyní přistupme ještě k dalším orgánům svého těla. Budiž zde obzvláště vyzvednuto, že pro okultní pozorování se stává pochopitelný zážitek fyzického těla s fyzickým srdcem. Lidské srdce je pro okultistu mimořádně zajímavý a mimořádně významný orgán. Tomuto fyzickému srdci je možno porozumět pouze tenkráte, vezme-li se v úvahu celkový vzájemný – duchovní vztah mezi Sluncem a Zemí. Již tehdy, když bylo staré Slunce po době saturnské planetárním předchůdcem naší Země, připravoval se již onen poměr, který je tu dnes mezi těmito oběma nebeskými tělesy (mezi Sluncem a Zemí). Je zapotřebí dívat se na tento vztah mezi Sluncem a Zemí tak, že budeme při tom Zemi, takovou jaká je dnes, chápat tak, že jakoby nejprve sama sebe živí slunečními účinky, jak tyto sluneční vlivy do sebe přijímá a tyto v sobě zpracovává. Vše to, co Země ve své základní substanci přijímá ze Slunce, co přijímá do svého vzdušného a vodního obalu, co přijímá ve střídajících se tepelných poměrech do ovzduší, co sama Země přijímá v tom, co sama i jinak fyzicky neviditelným způsobem přijímá jako svůj podíl na harmonii sfér, co Země přijímá jako životní síly od Slunce, to vše je ve spojení s vnitřními silami, které působí z krevního oběhu na lidské srdce. Všechny tyto síly v podstatě působí na krevní oběh a z něho pak na srdce. Veškerá vnější teorie je v tomto směru až do základu chybná. Tato vnější teorie udělala ze srdce pumpu, která pumpuje krev tělem sem a tam, takže v srdci vidíme orgán, který reguluje oběh krve. Opak je však pravdou. Naopak, krevní oběh je tím původním, prvotním, a srdce je ve svých pohybech ozvěnou toho, co se děje v krevním oběhu. Krev pohání srdce a ne obráceně. Ale tento celý organismus, který jsme tu popsali a který se soustřeďuje v činnosti srdce, není nic jiného než lidským mikrokosmickým zrcadlovým obrazem oněch makrokosmických účinků, které Země přijímá nejdříve od Slunce. Co má Země od Slunce, to se zrcadlí opětně v tom, co činí krev se srdcem.

Jinak je tomu např. s mozkem. O jeho určitých změnách jsem se zmínil již včera. Lidský mozek má bezprostředně velmi málo co činit s tím, co působí ze Slunce na Zemi. Říkám – bezprostředně (přímo). Nepřímo – jako orgán vnímání – má s těmito účinky již velmi mnoho co činit, když např. vnímá zevní světlo a barvy. Ale to je vnímání jako takové. Avšak bezprostředně ve své stavbě, ve své vnitřní pohyblivosti, ve svém celém vnitřním životě má tento mozek opravdu málo co společného s působením Slunce na Zemi. Mozek má naproti tomu spíše co činit s tím, co proniká, vzařuje na Zem z oblasti mimo naši sluneční soustavu. Tento mozek má co činit s kosmickými poměry celého hvězdného nebe, ne však s těsnými vztahy naší sluneční soustavy. Co označujeme jako mozkovou substanci, je v užším vztahu k Měsíci, ale jenom pokud není Měsíc závislý na Slunci, pokud si tento na něm uchoval svoji nezávislost. Takže to, co se odehrává v mozku, odpovídá účinkům, které leží za silami, nacházejícími v našem srdci svůj lidský mikrokosmický obraz. V lidském srdci žije Slunce; co je v kosmu mimo toto Slunce, to pak žije v lidském mozku.

Tak je člověk, pokud se týká obou těchto orgánů, skutečným mikrokosmem, a to tím, že svým srdcem se oddává účinkům Slunce působícím na Zemi a tyto jakoby zrcadlil a svým mozkem vyvíjí vnitřní život, který souvisí přímo s kosmem, rozprostírajícím se za Sluncem. Je to mimořádně zajímavá a významná souvislost. Mozek souvisí s tím, co působí ze Slunce na Zemi, pouze vnějším vnímáním. Toto smyslové vnímání je však překonáváno právě duchovně vědeckým vývojem. Duchovně vědecký (anthroposofický) vývoj překonává vnější smyslový svět. Tím rozvíjí mozek vnitřní život, který je tak kosmický, že samo Slunce je něčím velmi speciálním, než aby mohlo uvnitř našeho mozku dojít k nějakým slunečním účinkům. Oddává-i se v meditaci člověk nějakým imaginacím, pak dochází v jeho mozku k dějům, které nemají nic co činit se sluneční soustavou, které však odpovídají dějům, jež se uskutečňují mimo ni. Tudíž je ve skutečnosti mezi srdcem a mozkem obdobný poměr – jako mezi Sluncem a hvězdným nebem. V prožívání duše, vyvíjející se duchovně, se to projevuje tím, že zatím co se tato duše oddává vážně a v ústraní čistě duchovně vědeckým (anthroposofickým) myšlenkám, srdce vytváří skutečně určitý protipól. Vstupuje do opozice – řekli bychom – k hvězdnému mozku. Tato opozice se projevuje tím, že se člověk učí cítit, jak počínají srdce a mozek kráčet odděleně různými cestami a jak on musí nyní dávat na oba pozor – čehož mu dříve nebylo zapotřebí, neboť vše bylo smíšené. Nyní, jestliže se vyvíjí duchovně vědecky, musí opravdu oba sledovat odděleně.

Dostane se nám zcela zvláštní představy o kosmickém postavení člověka, pozorujeme-li tímto způsobem jeho fyzické tělo a bereme-li v úvahu to, jak stojí člověk zde na Zemi. Zde – v jeho krevní soustavě a srdci – žije vše to, co činí Slunce na Zemi. A když je vnitřně oddán výhradně tomu, k čemu potřebuje na Zemi jako nástroj svůj fyzický mozek, pak uvnitř něho žijí světové děje, které probíhají mimo (vně) naši sluneční soustavu. Musíme učinit pochopitelným to, že člověk prožívá vzhledem ke svému srdci a mozku opravdu zcela nový zážitek. Jeho pocity se skutečně diferencují tak, že se učí cítit to, co jsou jeho mozkové děje – z onoho klidného chodu hvězd na nočním nebi; a že cítí ve svém srdci pohyblivost sluneční soustavy. Z toho zároveň plyne cesta, která se při vyšším stupni zasvěcení stane důležitou – pohlížíte totiž jakoby na vstupní brány, které se z člověka otevírají do kosmu. Člověk, který vyšším vývojem ze sebe vystoupí (tak, jak to bylo vylíčeno již v esoterních přednáškách), který se dívá zpět na své tělo, který se učí zplna poznávat pochody svého fyzického těla – ten se učí skutečně poznávat v krevním oběhu spolu s činností srdce, zrcadlový obraz tajemných sil naší sluneční soustavy a ten se učí v pochodech mozku, na něž se pak duchovně dívá zvenčí, poznávat kosmos s jeho tajemstvími.

Skutečnosti, které vyslovuji v těchto posledních větách, souvisí s poznámkou, kterou jsem učinil jednou v Kodani a jež se pak dostala do mé knihy „Duchovní vedení člověka a lidstva“.

Z této poznámky můžete poznat, že po určité stránce je struktura mozku druhem zrcadlového obrazu onoho postavení nebeských těles (hvězd) pro ono místo na Zemi, na němž se člověk narodil. Milí přátelé, mnohdy je užitečné, dojde-li se k těmto skutečnostem zase z jiného hlediska; pak si lze uvědomit, jak obsáhle pracuje okultní věda a jak úzkoprsá je mnohá kritika, jež se obrací proti poznámkám podobného druhu. Jistě, že je možné vysvětlovat důležité skutečnosti o zrcadlení se hvězdného světa v lidském mozku určitým způsobem, takže věci nakonec vypadají tak, jako by byly vykonstruovány libovolně. Přistoupí-li se k tomu potom z hledisek jiných, pak se všechna vzájemně podepírají. Jedno podporuje druhé. A poznáte ještě mnohé proudy okultní vědy, které se nakonec jakoby sbíhají v jedno. Výsledkem tohoto splynutí vám potom bude, že pocítíte v sobě jako úplný důkaz, též jako důkaz přijatelný zevním rozumem, že tyto věci jsou skutečně pravdivé, ačkoli hovořit o nich jenom z jednoho hlediska zdálo by se někdy odvážné. Z toho všeho můžete poznat, jak opravdu jemnou je celá lidská struktura.

A když uvážíte, že se člověk přijímáním potravy připoutává k Zemi (jen některými, zejména rostlinnými substancemi, se od ní zase osvobozuje), pak pochopíte, pokud jde o jeho fyzickou schránu, její trojnost (její trojité členění). Svým mozkem je člověk příslušníkem (občanem) hvězdného nebe; svým srdcem a vším, co k němu náleží, přísluší ke Slunci; zažívací soustavou a vším, co k ní patří, je bytostí pozemskou.

I toto může být prožito a také je prožíváno, jestliže se vnější fyzická schrána stane v sobě pohyblivější. Člověk se může totiž tím, co do něj vstupuje ze Země, velmi prohřešovat proti tomu, co se v něm zrcadlí čistými silami kosmu. Může např. tím, že si přivodí poruchy zevní výživou (poruchy, které pak působí v zažívání, které působí dále jako sluneční zákony v činnosti srdce a jako kosmické zákony v činnosti mozku) – velmi silně zhřešit proti kosmickým činnostem ve svém mozku. Toto může anthroposoficky se vyvíjející duše prožít zejména v okamžiku probuzení. Během spánku zasahuje totiž činnost zažívání až do mozku, proniká do něj. Při bdění však zpracovávají mozek síly myšlení; zažívací činnost mozku ustupuje do pozadí. Když za spánku myšlení ustává, tehdy působí zažívací činnost do našeho vědomí. Při procitnutí pak může člověk z toho něco vnímat. Takové prožití pak právě může být pro vyvíjející se duši barometrem toho, co je zdravé nebo nezdravé ve výživě. Člověk pocítí zasahování z ostatního organismu do mozku, jako něco zatemňujícího, něco bodavého, jako určitá malá střediska omámení v mozku – jež v něm vznikají, když pozřel něco nesprávného. To vše prožije nejjemnějším způsobem právě anthroposoficky se vyvíjející duše.

A okamžik probuzení je neobyčejně významný pro pozorování zdravotního stavu fyzické schrány, majícího svůj původ v zažívání. Stále zjemnělejším cítěním, lokalizujícím se uvnitř hlavy, vnímá člověk, zda oponuje ve svém zažívání kosmickým silám, jež jsou mimo naši sluneční soustavu, nebo je-li s nimi v harmonii. Zde skutečně vidíte, v jakém podivuhodném poměru je tato naše fyzická schrána k celému kosmu. Shledáváte, že okamžik probuzení je pro člověka správný barometr, ukazující, zda se člověk svým zažíváním staví na odpor kosmickým poměrům, nebo zda je s nimi ve shodě.

Tyto úvahy (tato pozorování) nás ponenáhlu budou vést ke sledování oněch změn, k nimž dochází esoterním nebo anthroposofickým vývojem také v těle éterickém a astrálním.