Rudolf Steiner

Okultní vývoj člověka

III. přednáška

V Haagu 22. 3. 1913

Na přechodu od fyzické k éterické soustavě člověka (k éterickému tělu) se setkáváme se změnami, které se s člověkem dějí při okultním (anthroposofickém) vývoji v jeho soustavě svalové a zejména v jeho smyslových orgánech. Pokud jde o svalovou soustavu je nutno říci, že ji pociťuje člověk ponenáhlu nejen pohyblivější (jak to bylo řečeno o fyzických orgánech), nýbrž že ji pociťuje – mohli bychom říci – oživenější. Člověk pociťuje, jakoby bylo jeho svalstvo proniknuto (prostoupeno) slabým vnitřním vědomím. Je tomu tak, jakoby se vědomí skutečně rozšířilo až do svalů. A kdybychom chtěli, ani ne tak nějak nepřesně, ale spíše paradoxně hovořit o takovém zážitku, mohli bychom říci: člověk dospěje ponenáhlu v průběhu esoterního nebo anthroposofického vývoje k tomu, že pociťuje jednotlivé svaly a jejich soustavu jakoby vnitřně snivě. Začínáme s sebou nosit svoji svalovou soustavu životem takovým způsobem, že během dne o její činnosti slabě sníme. Je skutečně velmi zajímavé všímat si právě této změny z toho důvodu, poněvadž nás to může poučit o tom, že jsme již udělali určitý pokrok. Začneme-li své jednotlivé svaly cítit tak, že máme např. při ohýbání a natahování svalů slabé vědomí o tom, co se tu děje, že to také slabě spolucítíme, pak se musí říci: Zde uvnitř těchto svalů se něco děje. Sníme-li takto o pohybech svých svalů, pak je to důkazem, že začíná ponenáhlu cítit éterické tělo prostupující (vimpregnované) do fyzického těla. Neboť to, co takto pociťujeme, jsou síly éterického těla, činné ve svalech. Takže je to zážitek vnímání éterického těla, když člověk sní o svých jednotlivých svalech, když máme o sobě snivé vědomí tak, jak nacházíme člověka znázorněného v anatomických učebnicích, kde má staženou kůži a ukazuje jen svaly. Ano, jde tu do jisté míry o jakési vysvlečení z kůže a snění o svých jednotlivých článcích (údech) jako o jakési figurce z loutkového divadla (k čemuž se tu vystoupí, začne-li se vnímat éterická bytost).

Méně příjemným pocitem, kterému se nemůžeme vyhnout, je pocit, když se vzhůru do vědomí vkrádá předtucha soustavy kostní. Tato skutečnost je méně příjemná z toho důvodu, že na svých kostech můžeme vlastně nejlépe pozorovat, jak stárneme. To je důvod, proč je nám tento pocit, který se dostaví vůči kostní soustavě, pocit, o němž člověk vlastně jinak v normálním životě ani neví – proč je nám ne zrovna příjemný.

Člověk, který rozvíjí své tělo éterické, začíná náhle cítit něco jako stín ve své kostní soustavě. Začíná chápat, proč dříve lidem, kteří měli ještě určitou prastarou jasnovidnou schopnost, byla kostra symbolem smrti a proč znázorňovali smrt, jako kostlivce. Tudíž věděli, že ve své kostře se učí ponenáhlu prožívat přibližování se smrti.

Avšak ještě daleko významnější než toto vše je prožívání (zážitek) našich smyslových orgánů, které máme v průběhu vnitřního duchovního vývoje. Víme přece, že tyto smyslové orgány musí být vlastně přemoženy, vyřazeny z činnosti, jestliže člověk prodělává nějaký esoterní vývoj. Tyto v nás musí, tak říkajíc, mlčet. Tím jsou naše smyslové fyzické orgány během esoterního vývoje odsouzeny k nečinnosti, jsou vyřazeny. Místo toho, že jsou smyslové orgány fyzického těla vyřazeny, dochází pak k něčemu jinému: začínáme si ponenáhlu uvědomovat jednotlivé smyslové orgány jako zvláštní, do nás zasahující světy. Začínáme cítit své oči, uši, dokonce tepelný smysl se učíme pociťovat – jako něco, co vniká zvnějšku (jakoby se zvnějšku zavrtávalo). Ale to, co se zde učíme pociťovat, to nejsou snad naše fyzické smyslové orgány samotné, ale jsou to éterické síly, síly našeho éterického těla, které působí na smyslové orgány a jsou v nich činny organizujícím způsobem (utvářejícím organismus). Když tedy smyslovou činnost zcela potlačíme (vyřadíme z činnosti), tu vidíme, jak se naše smyslové orgány stávají pouze do nás zasahujícími (pronikajícími) éterickými orgány. To je mimořádně zajímavý jev. Tou měrou, jakou se nám během vážného esoterního vývoje podaří vyřadit např. své oko, jak se nám podaří zříci se svého vnějšího zření, tou měrou poznáváme něco, co vniká do našeho vlastního organismu jako světelné ústrojí. Potom skutečně poznáváme, že naše lidské oko vzniklo postupně tím, že na náš organismus působily vnitřní síly světla. Neboť tím, že se odvrátíme od činnosti fyzického oka, cítíme, že jeho zorné pole je prostoupené éterickými silami světla, které na toto oko působí organizačně. Je to zvláštní jev, moci – při vyřazování oka z činnosti – poznávat tento druh světelných sil. Všechny fyzikální teorie nejsou ničím proti oné znalosti vnitřní povahy světla a jeho účinků (působení), o kterém se dozvíme, když se po určitou dobu cvičíme vyřazovat vnější fyzickou zrakovou schopnost oka, když jsme si uvykli na místě jeho činnosti (fyzického používání oka) vnímat vnitřní ráz – povahu éterických sil světla.

Tepelný smysl (na rozdíl od ostatních smyslů) se nachází u nižších organismů. Je pak neobyčejně obtížné skutečně vyřadit citlivost pro teplo a chlad – v nejlepším případě se to podaří, zařídíme-li věci tak, aby v průběhu esoterního vývoje nebyl člověk rušen po dobu meditace nějakým pocitem tepla; je tedy dobře, když člověk konal meditaci tak, že je obklopen takovou teplotou, kterou nepociťuje ani jako teplo, ani jako chlad. Podaří-li se nám to, pak se může (ačkoli se to dá jen obtížně rozlišit od obyčejného tepelného vnímání) ponenáhlu obeznámit s vnitřní povahou tepelného éteru, prozařujícího prostor. Potom se ve své vlastní tělesnosti cítí člověk jakoby prostoupen vlastní činností tepelného éteru. Nemáme-li již žádný pocit – vnější vjem – tepla, pak se učíme, skrze sama sebe, poznávat povahu – přirozenost tepelného éteru.

Během esoterního cvičení je chuťový smysl vyřazen. Dovedeme-li si vybavit chuťové pocity, pak je to prostředkem k poznávání povahy ještě jemnějšího éteru, než je světelný, povahy tzv. chemického éteru. Není to sice lehké, ale prožít to je možné.

Podobným způsobem lze vyřazením smyslu čichového poznávat éter životní.

Zvláštní je to s vyřazením sluchu. Potom ovšem musíme umět od hluku odvrátit pozornost (izolovat se), abychom opravdu nic neslyšeli, i když se nablízku něco slyšitelného děje. Musíme se tedy učit odvracet se libovolně od všeho slyšitelného. Pak vstoupí do našeho vědomí síly éterického těla, jež pronikají do našeho organismu a které organizují (uspořádávají) náš sluchový orgán. Přitom se učiní pozoruhodný objev. Tyto skutečnosti opravdu patří ke stále vyšším a vyšším tajemstvím. Je proto pochopitelné, že není možno jen tak pochopit hned všechno to, co je možno říci v souvislosti s těmito zážitky smyslů – jako je smysl sluchový. Uděláme totiž objev, že ucho je tak organizováno, že přesně víme: toto ucho, jehož obdivuhodnou organizaci v sobě máme, to by vůbec nemohlo vzniknout z éterických sil, jež obklopují naši Zemi. Světelné síly, éterické síly světla, které obklopují Zemi, úzce souvisí se vznikem našich očí, i když zde vloha k oku byla již dříve. Avšak to, jak je oko utvářeno, jak je do organismu zasazeno, to vnitřně souvisí s éterickými světelnými silami Země. Právě tak souvisí náš smysl chuťový s chemickými, éterickými silami Země, neboť je z nich do značné míry vytvořen. Náš čichový smysl pak souvisí se životním éterem Země. Síly životního éteru se takřka výlučně účastnily na jeho vytvoření. Avšak náš sluchový orgán, tak jak jej poznáváme během okultního vývoje, vděčí za své bytí jen v docela nepatrné míře éterickým silám, které obklopují Zemi. Mohlo by se říci: ony éterické síly, které obklopují Zemi, položily na náš sluchový orgán ruku k dílu – jako poslední. I tyto se na jeho budování účastnily – ale takovým způsobem, že jej neučinily dokonalejším, nýbrž naopak nedokonalejším. Neboť tyto kolem Země proudící éterické síly mohou působit na ucho pouze tím, že jsou činny ve vzduchu a mají ve vzduchu určitou překážku. Proto můžeme – ač to zní paradoxně – říci: že na Zemi bylo v našem sluchovém orgánu zkorumpováno (zkaženo) daleko jemnější ústrojí, které tu bylo dříve. Potom se také vyvíjejícímu se anthroposofovi (na základě vlastního zážitku) ujasní, že si celý tento sluchový orgán přinesl již na tuto Zemi, když sem přecházel ze starého Měsíce. Tehdy byl na starém Měsíci na mnohem vyšším stupni dokonalosti než na Zemi. Pozvolna se učíme pociťovat ucho tak, že si uvědomujeme – skutečnosti je někdy zapotřebí vyjádřit paradoxně – že by bylo možno stát se vůči němu melancholickým, že by bylo možno vůči němu upadnout do jakési určité melancholické nálady. To proto, jelikož ucho náleží k orgánům, které veškerým svým zařízením, celou svojí strukturou svědčí o své bývalé dokonalosti. A kdo si vypěstuje ponenáhlu zážitky, které jsme vylíčili, porozumí okultistovi, který své poznání čerpá ještě z daleko hlubších zdrojů, když praví: na starém Měsíci mělo ucho pro člověka daleko větší význam, než dnes. Tehdy zde bylo ucho k tomu, aby se člověk mohl jakoby prožívat v hudbě sfér, jež na starém Měsíci v určitém ohledu ještě zaznívala. A ucho bylo uzpůsobeno tak, že tuto hudbu sfér na starém Měsíci mohlo přijímat, ačkoli tato byla ve srovnání s dobou předchozí již jen slabá. Na starém Měsíci bylo ucho do této hudby ponořeno, což bylo umožněno právě jeho tehdejší dokonalostí. Na starém Měsíci byla tato hudba prostřednictvím ucha ještě sdělována celému ostatnímu organismu. Zvukové vlnění (této hudby) prostupovalo celým lidským organismem a vnitřní život člověka na starém Měsíci pozůstával ze soužití s celým hudebním okolím (z přizpůsobení se celému hudebnímu okolí). Ucho bylo komunikačním ústrojím, aby napodobovalo ve svém nitru ony pohyby, které k němu z vnějšku zaznívaly jako hudba sfér. Člověk se na starém Měsíci cítil být ještě jakýmsi nástrojem, na němž hrál kosmos svými silami, a uši byly ve své tehdejší dokonalosti zprostředkovateli mezi hráči kosmu a nástrojem lidského organismu. Dnešní ústrojí sluchového orgánu probouzí v člověku vzpomínku na tuto jeho někdejší funkci, a člověk proto zjišťuje s určitou melancholií, že se stal následkem úpadku svého sluchového orgánu neschopným prožívat hudbu sfér, že se od ní emancipoval a že je schopen tuto sférickou hudbu vyjádřit jen nedokonale tím, co je dnešní hudba, která se může odehrávat vlastně jenom ve vzduchu, obklopujícím Zemi.

I vůči jiným smyslům se vynořují určité zážitky, které však nejsou již tak jasné a nemělo by proto valného významu je sledovat, protože je obtížné zachytit obyčejnou lidskou mluvou změny, k nimž zde dochází. Jaký by mělo např. význam to, co by se mohl člověk dnes na Zemi dozvědět o smyslu pro mluvení? (Přičemž se tu snad nemíní obyčejná schopnost mluvit.) Ti, kteří slyšeli mé berlínské přednášky na téma „Anthroposofie“, ti vědí, že existuje vlastní smysl pro mluvu. Tak, jako máme smysl (smyslové ústrojí) pro tóny, tak máme také zvláštní smysl pro vnímání mluveného slova. Jenže jde o smysl, který je utvářen pouze vnitřně, pro nějž nemáme vybudován vnější orgán. Tento vnitřní smyslový orgán byl pozemským organismem ještě více korumpován (zkažen) než orgán sluchový. Byl zkorumpován natolik, že dnes tu je již pouze poslední dozvuk toho, co bylo takovým smyslem na starém Měsíci. Na starém Měsíci to, co se stalo dnes tak zvaným smyslem řeči, co nás uschopňuje rozumět slovům svých spolubližních, sloužilo k tomu, aby se člověk mohl v tehdejší době vědomě imaginativně vcítit do celého měsíčního prostředí, do všeho toho, co tento starý Měsíc obklopovalo, co kolem něho kroužilo.

Naše veškeré pohyby, naše celé chování bylo tehdy na starém Měsíci diktováno tímto smyslem pro mluvu. Když si například pomalu osvojujeme cit pro vnitřní hodnotu samohlásek a souhlásek obsažených v mantrických větách – teprve tehdy se pozvolna učíme poznávat povahu zážitků tohoto smyslu pro mluvu. Avšak to, k čemu se jako pozemští lidé můžeme v tomto oboru všeobecně dopracovat, je přesto jenom slabé doznívání toho, čím kdysi tento smysl pro mluvu byl.

Milí přátelé, vidíte tedy, jak se zde člověk postupně vžívá do vnímání svého éterického těla, a jak to, od čeho se ve svém okultním vývoji odpoutává (jakožto od činnosti fyzických smyslů) – nahrazuje na druhé straně tím, že právě to mu umožňuje vnímat toto svoje éterické tělo. Zvláštní pak je, že tyto vjemy éterického těla, o nichž byla právě řeč, pociťujeme (prožíváme) tak, jakoby k nám dost dobře nepatřily; jakoby – jak jsem řekli – byly zvenčí do nás vtlačeny (zavrtány). Cítíme pronikat do nás světelnou podstatu, cítíme, jak do nás naším uchem proniká zvukové vlnění, jež není zde na Zemi slyšitelné. Takový pocit pronikání nemáme u tepelného éteru, kdy jen vnímáme, že nás prostupuje. A konečně se učíme také vnímat v sobě činnost chemického éteru, uplatňujícího se v našem (vyřazeném) chuťovém smyslu. Konstatujeme tedy, že člověk oproti normálnímu stavu vnímání prožívá jiným způsobem svoje éterické tělo, do něhož jakoby byly zvenčí vštípeny (zasazeny) rouby.

Nyní však začíná člověk ponenáhlu vnímat svoje éterické tělo také více přímo bezprostředně. Nejnápadnější změna, ke které v éterickém těle dochází a která je mnohými přijímána velmi nesympaticky, která se neuznává (nepokládá) za změnu éterického těla (kterou však ve skutečnosti přece jen je) – tuto změnu lze označit jako částečné oslabení paměti. Tato změna se velmi zřetelně projevuje u esoterního (anthroposofického) vývoje; člověk pocítí na vlastním těle – jak se nejprve zhorší paměť. To, co obvykle nazýváme pamětí, to esoterním vývojem doznává skoro vždy určitého oslabení. Naše paměť nejdříve skutečně zeslábne. Kdo nechce, aby se jeho paměť oslabila, ten se prostě nemůže podrobit esoterní výchově (vzdělávání). Zejména dozná silného oslabení ona paměť, kterou označujeme jako paměť mechanickou, která je u lidí nejlépe vyvinuta právě v dětských a mladistvých letech (kterou nejčastěji považujeme za to, co nazýváme pamětí vůbec). A skutečně mnohý člověk, zabývající se esoterikou je nucen stěžovat si na toto oslabení paměti. Toto zhoršení paměti pak můžeme během esoterního vývoje pozorovat již velmi záhy. V každém případě dříve, než na sobě pocítíme ony jemné změny, o nichž bylo hovořeno. Avšak jako nikdy nemůžeme utrpět tělesnou újmu, když se staneme správnou anthroposofickou prací (správným duchovním vývojem) pohyblivější, tak není možno utrpět trvalé vážnější úhony ani pokud jde o paměť. Je jen stále zapotřebí usilovat o to správné. Vůči fyzickému organismu, který se po tělesné stránce stává pohyblivější, když se vnitřně jeho jednotlivé orgány stávají nezávislejší, potom se tyto dávají obtížněji vyladit než dříve – je nutné se učinit vnitřně silnější. Toho lze docílit např. oněmi šesti cvičeními, která najdete v „Tajné vědě“, ve druhém dílu. Kdo tyto předepsaným způsobem prodělá, pozná již, že mu tím přibude tolik vnitřních sil, uschopňujících ho ovládnout fyzické tělo, jež se stalo pohyblivějším, kolik mu esoterní prací na sobě ubylo sil jiných. Pokud jde o paměť, tu je opět zapotřebí dělat jen to správné.

Paměť, která je tu pro vnější život, tu ovšem ztrácíme. Z toho nám však nemusí vzniknout nějaká újma, pokud dbáme na to, vyvíjet v sobě více zájmu pro to, co jakkoli v životě konáme, co k nám v životě přistupuje – když máme (vyvíjíme) o tyto věci hlubší zájem, než jak jsme byli zvyklí dříve. Musíme mít zájem o ty věci, které mají pro nás určitý význam, zejména po stránce citové.

Dříve jsme vyvíjeli spíše mechanickou paměť; tato mechanická paměť pracuje s jakousi jistotou i tehdy, jestliže věci, jež si chceme zapamatovat, zrovna nemáme rádi. To však nyní přestává. Pozorujeme totiž, že při prodělávání duchovního vývoje se věci snadno zapomínají. Věci, k nimž nemáme citový vztah, citový zájem, s nimiž – tak říkajíc – duševně nesrůstáme, ty prostě od nás prchnou, odlétají pryč. Naproti tomu v nás tím lépe zakotvuje to, s čím se duševně sžíváme. Musíme se proto snažit uskutečňovat v sobě přímo systematicky toto duševní srůstání s věcmi. Můžeme získat následující zkušenost:

Dejme tomu, je tu někdo, kdo ve svém mládí, dokud se ještě nedostal do styku s duchovní naukou, když četl třeba román, nemohl na tento román vůbec zapomenout. Dovedl si jeho děj stále znovu věrně vybavit. Potom tento člověk – jestliže vstoupil do duchovního vývoje – čte nějaký román. Tento románový děj je okamžitě zapomenut a nedá se znovu vypravovat. Počínáme-li si však přitom takovým způsobem, že si tento obsah slovo za slovem sami diktujeme nebo si dáváme diktovat někým jiným – tedy tak, aby se nám to stalo něčím cenným. Jestliže to uděláme tak, že se obsah po přečtení pokusíme v duchu rekapitulovat (opakovat), a to nejen způsobem obvyklým, ale opakujeme si ho odzadu dopředu, poslední věci dříve a první naposled. Dáme-li si tu práci, že některé podrobnosti projdeme ještě jednou, když tedy s věcí srůstáme tak, že si vezmeme dokonce ještě kus papíru a zaznamenáváme si krátké myšlenky a že si položíme otázku: „Z které strany se můžeš o tento předmět ještě zajímat?“, pak se dočkáme toho, že si tímto způsobem vypěstujeme jiný druh paměti. To není táž paměť. Rozdíl si přesně uvědomíme, jakmile ji začneme používat. Při používání obvyklé lidské paměti – oživujeme věci v duši vzpomínáním. Vypěstujeme-li si paměť systematickým esoterním (anthroposofickým) způsobem, jak bylo nyní popsáno, pak je tomu tak, jakoby věci, které jsme prožili takovým způsobem, zůstaly stát v čase. Učíme se jakoby dívat se v čase nazpět a vskutku je tomu tak, jako bychom se dívali na pozorovaný předmět zvenku. Ano, zjistíme (zpozorujeme) nakonec, že se věci stávají stále obraznější, že se naše paměť stává stále imaginativnější. Prodělali-li jsme vše tak, jak bylo právě vylíčeno – řekněme s nějakou knihou – pak stačí k opětovnému vybavení si určitého místa, jen se někde dotknout něčeho, co s ním souvisí. Pak se budeme – tak říkajíc – dívat na okamžik, kdy jsme se knihou zaobírali, budeme vidět sami sebe jako čtoucí v oné knize. Nevystoupí v našem nitru jenom vzpomínka, vyvstane celý obraz. Budeme pak moci pozorovat, že zatímco jsme předtím v knize pouze četli, že se teď věci skutečně vynořují. Díváme se na ně jako v časovém odstupu: paměť stojí – při pohlížení na obrazy před námi – v určité časové vzdálenosti.

To je totiž jakýmsi docela prvním, byť jen tím nejelementárnějším počátkem postupně se rozvíjející se schopnosti čtení v akášické kronice. Paměť je nahrazována učením se čtení v uplynulém čase. Stává se pak někdy, že ten, kdo prodělal určitý duchovní vývoj (školení), může někdy téměř nadobro ztratit dosavadní paměť. Přesto mu to vůbec nevadí, jelikož se naučil místo toho dívat se na věci v jejich zpětném sledu. Nakolik byl s nimi sám spojen, natolik je vidí zvlášť zřetelně. Říkám vám zde něco, čemu se musí ten, kdo stojí mimo duchovní vědu, zcela vysmát. Neboť naprosto nemůže mít ponětí o tom, když mu nějaký esoterik říká, že nemá již paměť a že přesto ví o všem, co se stalo; a to jen proto, že se dívá do minulosti. Pochopitelně, že mu pak namítne: Poslyšte, to přece nemůže být pravda, vždyť vaše paměť je opravdu výtečná.

– A to jen proto, poněvadž naprosto netuší, k jaké změně tu došlo. Že má co činit s něčím, co je způsobeno uskutečněnou proměnou éterického těla.

Taková proměna paměti je potom spojena s něčím jiným: je spojena s tím, co můžeme označit jako nový druh posuzování sebe jakožto vnitřního člověka. Tento zpětně se upírající pohled si totiž nemůžeme osvojit, aniž bychom zároveň určitým způsobem nezaujali stanovisko k tomu, co jsme kdysi prožili. Potom ten, kdo se dívá později na něco zpět, s čímž se zaměstnával (jak to bylo dříve řečeno o knize), když takto vidí v určitém minulém okamžiku sebe sama, bude muset ovšem posoudit, bylo-li moudré či hloupé, že se právě tím obíral. A mocně jako druhý zážitek se zcela nutně s tímto zpětným pohledem pojí určitý druh sebeposuzování. Nemůžeme ani jinak – než zaujmout stanovisko ke své minulosti. Oproti jednomu budeme pak nuceni činit si výčitky, kdežto jindy zase budeme mít radost z toho, že se nám něco podařilo. Zkrátka chtě nechtě budeme muset, při zpětném pohledu na minulost, posuzovat sama sebe; staneme se tak skutečně přísnějšími pozorovateli sebe samých, svého uplynulého života.

Cítíme, tak říkajíc, pohybovat se v nás éterické tělo, které má v sobě uloženu celou naši minulost z doby předchozího zpětného posmrtného pohledu – cítíme toto éterické tělo jako něco, co do nás zasahuje, co v nás žije a nás hodnotí – propůjčuje nám hodnotu. Ano, toto naše éterické tělo se mění tak dalece, že člověk často pocítí neodolatelnou touhu k takovémuto zpětnému pohledu na sebe, na to či ono v minulosti, že cítíme přímo přirozenou potřebu po hodnocení sebe sama jako člověka. Zatímco jinak v obyčejném životě si toto své éterické tělo vůbec neuvědomujeme, začínáme jej za zpětného pohledu na vlastní život pojednou vnímat. Jakmile proděláváme esoterní vývoj, máme co činit se svým vlastním životem. Je nutno vyrovnat se s tím, že tento esoterní vývoj dává člověku určité břemeno, že jsme nuceni přesněji přihlížet ke svým přednostem a chybám, ke svým omylům a nedokonalostem.

Avšak člověk začíná vnímat něco hlubšího, co se poutá k éterickému tělu, něco, co bylo i dříve vnímatelné, ale ne v tak velké míře. Je to náš temperament. Se změnou éterického těla u vyvíjejícího se esoterika souvisí také větší citlivost, senzitivita k vlastnímu temperamentu. Abychom uvedli zvláštní případ, na němž to může být zvlášť jasné, vezměme takového melancholika. Melancholik, který se nestal esoterikem (kterým nepoznal anthroposofii), ten kráčí světem tak, že jej v něm leccos činí nevrlým či svádí k odmítavé kritice, že se ho vůbec věci dotýkají tak, že v něm vyvolávají daleko silnější sympatie nebo antipatie, než je tomu např. u flegmatika. Takový melancholik, se všemi svými vlastnostmi, počínaje oním stupněm, kdy je člověk protivný, nevrlý (mrzutý), kdy zavrhuje (odmítá), pohrdá a nenávidí celý svět až ke stupni, kdy je pouze vůči světu o něco více citlivější než druzí (mezi tím existují pak všemožné mezistupně a odstíny). Když se takový melancholik rozhodne pro duchovní vývoj (esoterní způsob života), pak se mu stává jeho temperament základnou, umožňující mu prožívat (pociťovat) v sobě své éterické tělo. Začíná v sobě cítit onu soustavu sil, jež ho činí melancholickým, začíná si ji zřetelně uvědomovat. Kdežto dříve zaměřoval svou nespokojenost pouze k vnějším dojmům světa, začíná nyní obracet tuto nespokojenost vůči sobě samému.

Je velmi naléhavé, aby se u esoterního vývoje pečlivě pěstovalo (usilovalo o) sebepoznání; – aby se esoterně vyvíjejícímu se člověku často zdůrazňovalo, aby pěstoval toto sebepoznání, které mu umožňuje, aby takovou změnu jako melancholik přijal s klidem a trpělivostí. Jako mu dříve byl mnohdy protivný celý svět, tak se stane protivný sám sobě, začne kritizovat sám sebe, takže mu pak nebude na sobě opravdu nic vhod. Milí přátelé, tyto věci jsme schopní posuzovat správě jen tehdy, jestliže pohlížíme správným způsobem na to, co se nazývá u člověka letora (temperament). Melancholik se stává jen proto melancholikem, že u něho převládá melancholický temperament. Každý člověk má ve své duši zastoupeny všechny čtyři temperamenty.

Melancholik je například v určitých věcech také flegmatický, v jiných zase sangvinický a opět v jiných cholerický. Jeho melancholie – tak řečeno – jen převyšuje to, co je v něm z temperamentu flegmatického a cholerického. Flegmatikem není snad jen ten, u něhož by nebyly zastoupeny také temperamenty ostatní, nýbrž u toho vystupuje do popředí nad ostatní temperamenty právě nejvíce temperament flegmatický a ostatní temperamenty zůstávají více v pozadí, jsou více v podvědomí duše. A tak je tomu také u jiných temperamentů.

Tak, jako dochází k naznačené změně éterického těla u vysloveného melancholika a tento se pak obrací se svou melancholií sám proti sobě, tak se také mění éterické tělo u jiných temperamentů. Jejich nositelé prožívají přitom zase pocity jiného druhu. Moudrým sebepoznáním je však možno během esoterního vývoje docílit nápravy eventuálních škod, k nimž by snad mohlo dojít v důsledku převládajícího (silně se uplatňujícího) temperamentu. Tyto vady možno napravit tím, že podnítíme změny i na druhých, podružných temperamentech; takové změny potom vyvažují změnu dominantního temperamentu. Zde je nutno umět jen rozpoznat, k jakému druhu změn dochází také u ostatních temperamentů.

Dejme tomu, že se flegmatik stane esoterikem – ačkoli tento se k tomu dá těžko přimět; ale předpokládejme, že se dá přimět, aby byl dobrým esoterikem. Není to zcela nemožné, neboť někdy nemusí být flegmatický temperament zrovna špatnou podmínkou pro esoterní vývoj, jestliže není přespříliš nahlodán materialistickým myšlením. Musí však projevovat ušlechtilejší formu, než jakou mívá v groteskních případech, s jakými se často setkáváme. Jestliže se takový flegmatik stane esoterikem, potom se jeho flegmatický temperament změní zvláštním způsobem. Flegmatik vyvíjí totiž totiž silnou náklonnost k tomu – pozorovat dobře sebe sama, a trpí při tomto sebepozorování nejméně. Flegmatický temperament mu totiž umožňuje určité klidné vypořádání se s tímto sebepozorováním a není proto – tak řečeno – špatnou podmínkou pro esoterní vývoj. To, co na sobě zjišťuje, nerozčiluje ho do té míry, jako melancholika a proto jeho sebepozorování jde zpravidla do větší hloubky, než jak tomu bývá u melancholika, který je stále bržděn tím, že se na sebe neustále zlobí. Přiměje-li se tedy flegmatik k esoterní, duševní práci na sobě, pak je doslova nejlepším žákem pro vážný anthroposofický vývoj.

Každý člověk má tedy v sobě zastoupeny všechny druhy temperamentů, a jak bylo poznamenáno u melancholika, pouze jeho melancholický temperament dominuje. Je pak v něm např. také temperament flegmatický. Je možno u melancholika např. zjistit okamžiky, kdy se tento jeví být oproti tomu či onomu flegmatikem. Když se tedy melancholik stane esoterikem a ostře se pustí do sebe, takže se u něho dostavují neustálé výčitky, tehdy, dá-li se tento nějakým způsobem vést, je třeba pokusit se upoutat jeho mysl právě k oněm věcem, k nimž se choval dříve flegmaticky. Musíme se pokusit vzbudit jeho zájem pro to, co jej dříve nezajímalo. Podaří-li se nám to, pak se tím paralyzují ty škody, které melancholie vyvolává (působí).

Svérázným esoterikem bývá sangvinik, kterého ve vnějším životě charakterizuje, že snadno přelétá od jednoho dojmu (pocitu) k druhému a že nerad zůstává při jedné věci. On se totiž vlivem změny svého éterického těla mění zcela zvláštním způsobem. Ten se totiž stává v okamžiku, kdy se pokouší o esoterní vývoj, vůči svému vlastnímu nitru flegmatikem. Takže sangvinik může být za určitých okolností nejméně vhodný pro esoterní vývoj právě s ohledem na svůj temperament. Probudí-li se tudíž u sangvinika zájem o esoteriku nebo o duchovní způsob života – a tento se probouzí u sangvinika snadno, jelikož se dovede zajímat o všechno možné – pak je nucen pozorovat určitým způsobem sám sebe. Činí tak s velkou lhostejností, neboť nerad pohlíží do svého nitra. To či ono ho zajímá, ale jeho zájem nejde do hloubky. Odhalí na sobě všemožné zajímavé vlastnosti, je však potom s nimi hned spokojen a velmi rád mluví o těchto zajímavých vlastnostech. Záhy však na celou věc zapomíná. I na to, co vypozoroval sám na sobě. A mezi těmi, kteří přistupují k esoterice z chvilkových zájmů, aby se od ní zase brzo odvrátili, jsou převážně sangvinické povahy.

Zítra se pokusíme toto vše objasnit také nákresem éterického těla,jakož i tím, že k němu přikreslíme ony změny, k nimž během esoterického nebo anthroposofického vývoje dochází.

Ještě jinak je tomu u temperamentu cholerického. Cholerika nelze skoro vůbec, nebo jen v nejvzácnějších případech, přimět k esoterice. Bude-li pro něho cholerický temperament obzvláště typický, bude se vyznačovat tím, že bude veškerou esoteriku od sebe odvrhovat. Nebude chtít o ní nic vědět. Může se však přece stát, že v důsledku svých karmických vztahů, je takový cholerik přiveden k esoterice. Pak mu bude zatěžko, aby vyvolal změny právě na svém éterickém těle, neboť toto je u cholerika zvlášť husté, těžko ovlivnitelné.

U melancholika – promiňte mi toto triviální přirovnání, ale vystihuje názorněji to, co chci říci – u melancholika se éterické tělo podobá gumovému míči, z něhož jsme vypustili vzduch (vtlačíme-li do něho dolík, dlouho vydrží). U cholerika je éterické tělo jako gumový míč, který je zcela nahuštěn. Chceme-li do něho vtlačit dolík, pak se okamžitě vypne zpět a vyrovná. Nejen dolík nezachová, ale ještě tlačí přímo proti. Éterické tělo cholerika je málo poddajné, jakoby sukovité. Proto klade cholerikovi velký odpor, pročež stěží dociluje na něm potřebných změn. Nemůže sám do sebe. Proto již předem zavrhuje jakýkoli esoterní vývoj, který má právě jeho proměnit. Když však dolehnou na cholerika vážnosti života, nebo když je jeho cholerický temperament zabarven melancholicky, pak může u cholerika právě taková melancholická nuance docílit toho, že začne svou cholerickou letoru uplatňovat tak, že začne s veškerou energií pracovat na svém vzpírajícím se éterickém těle. A podaří-li se mu potom přece jen docílit, že vyvolá na svém éterickém těle nějaké změny, tehdy rozvíjí v sobě zcela zvláštní vlastnost. Stává se tímto svým esoterním vývojem schopnějším než ostatní lidé po té stránce, že dovede opravdu věcně a hluboce vystihnout zevní skutečnosti v jejich příčinné nebo dějinné souvislosti. A kdo dovede vychutnat, co jsou dobře psané dějiny – esoterikové je zpravidla nedělají – kdo dovede ocenit (má cit pro) dobré dějinné podání, které vystihuje skutečné události, ten jakoby podvědomě, instinktivně vycítí třeba jen náznakově to, co by mohl vykonat esoterik (který má v sobě cholerický prvek) právě jako dějepisec (kronikář), jako vypravěč nebo jako lyrik.

Lidé jako např. Tacitus prodělali jistý druh takového instinktivního, počátečního a esoterického vývoje. Odtud jejich obdivuhodný, nesrovnatelný sloh. Ten, kdo čte jako esoterik Tacita, ví, že tento jeho zvláštní způsob dějinného líčení byl získán právě tím, že zcela obzvláštní měrou se mu zdařilo vpracovat cholerický temperament do těla éterického. Toto se však projeví zvlášť markantním způsobem u oněch vypravěčů, kteří prodělali skutečný esoterní vývoj.

I když tomu zevní svět nevěří, je tomu přece tak u Homéra. Za svá plastická grandiózní líčení událostí vděčí Homér svému cholerickému temperamentu, kterým dovedl přeměnit své éterické tělo.

A tak by bylo možné, co se týká této oblasti, uvést ještě mnoho jiných případů, dokazujících nebo přinejmenším svědčících o tom, že cholerik, obzvláště tehdy, když prodělal esoterní vývoj, stává se vnitřně schopným vystihnout svět v jeho skutečnostech a v jeho příčinných souvislostech. Jeho líčení jsou taková, že nesou již ve své zevní stránce znaky pravdy a skutečnosti.

Ve změnách éterického těla – vidíme tudíž – projevovat se obzvláštní měrou lidský život, jenž se v jeho dosavadním utváření stává za této inkarnace viditelnější, než jak tomu bývá obvykle. V průběhu esoterního vývoje vystupují stále více do popředí také lidské temperamenty a ohled na temperamenty má u pravého sebepoznání zcela zvláštní význam. O těchto věcech budeme pak zítra mluvit dále.