V předchozí úvaze jsme hovořili o tajemných souvislostech, které spojují vývojové stavy naší Země s různými světovými názory kulturních epoch, jak po sobě následují v době poatlantské. Poznali jsme, že v době, kdy velká potopa změnila vzezření Země, v Indii byla dávná posvátná indická kultura se svým mohutným filosofickým pojetím jakoby zrcadleným obrazem skutečností, které se udály na počátku pozemského vývoje. To, co tehdy člověk mohl vidět v duchu, nebylo ničím jiným než v duchu pojatá podoba, která zde skutečně existovala na počátku zemského vývoje. Tehdy, když se Slunce oddělilo, jsme viděli, že se tento druhý stav naší Země, tento zvláštní protiklad dvou světů objevuje ve druhém kulturním období jako filosoficko-náboženský systém, jako protiklad mezi Ormuzdem a Ahrimanem.

Třetí, egyptská kulturní epocha je zrcadlením dějů, které nastaly, když se Země, Slunce a Měsíc staly třemi navzájem oddělenými tělesy. Poukázali jsme též na to, že se ve trojnosti Osiris, Isis a Horus zrcadlí hvězdná trojnost – Slunce, Země a Měsíc. Poukázali jsme již také na to, že toto oddělení nastalo v lemurské době a že po této následovala pak doba atlantská, tedy čtvrtý stav naší Země, kdy panovaly zcela jiné poměry vědomí než dnes. Tehdy žil člověk pospolu s božskými duchovními bytostmi, které později nazývali lidé Wotan, Baldur, Thor atd. To jsou bytosti, které mohl atlantský člověk vnímat svým jasnozřením. Zření těchto božských duchovních bytostí se potom opakuje v době řecko-latinské i u národů na severu Evropy. Ať je to již Wotan nebo Zeus, ať je to Mars, Héra, Athéna, všechna tato jména byla jenom vzpomínkou na dávné duchovní postavy, které tvořily onen dávný svět bohů.

Čtvrtá kulturní epocha jeví se pak našemu pohledu tak, že její náboženství jsou zrcadlením událostí zemského vývoje za doby atlantské. Je nutné, abychom se dnes ponenáhlu pohroužili do duše dávných kulturních epoch. Chceme-li si utvořit správný obraz o tom, co nábožensky oživovalo egyptskou dobu, musíme uvážit, že nejdůležitější vrstvy těchto starých národů, nejosvícenější osobnosti, nadané zřením, že všichni byli nástupci lidí, kteří žili již v poslední době atlantské; musíme si uvědomit, že bezprostředně po velké potopě nezaniklo hned vše, co bylo obsahem staré atlantské kultury, nýbrž že vše, co tehdy žilo, přeměnilo se ponenáhlu do nové doby. Duši těchto poatlantských kultur pochopíme nejlépe tehdy, když se pohroužíme do duší lidí této poatlantské doby.

V poslední atlantské době se lidé navzájem velmi různili. Jedni si uchovali vysoký stupeň jasnovidných schopností. Tato schopnost nevymizela najednou, nýbrž zůstala ještě u mnohých lidí, kteří se zúčastnili velkého stěhování ze západu na východ. Vyskytovali se pokročilí i zaostalí lidé; je tedy pochopitelné, že v souladu s celým způsobem tehdejšího vývoje byli nejméně pokročilými právě ti, kteří si uchovali nejvíce jasnozření. Nejpokročilejšími byli ti, kteří si nejdříve osvojili vnímání fyzického světa. Nejpokročilejšími byli ti, kteří přestávali za noci vidět duchovní svět, ale zato viděli za bdělého vědomí fyzický svět ve stále ostřejších obrysech.

A právě ona malá hrstka lidí, o které bylo řečeno, že byla vedena jedním z největších zasvěcenců, označovaným jménem Manu, tento nárůdek, který byl veden do Asie a odtud dal vznik kulturám jiných zemí, právě tento malý národ, který pro obyčejné poměry života nejdříve pozbyl dávné jasnozření, tvořili takovíto nejpokročilejší lidé tehdejší doby.

Stále zřetelněji se dennímu zraku objevovalo to, co dnes vidíme jako fyzické předměty s jejich ostrými obrysy. Veliký vůdce vedl tento národ co nejdále do končin Asie, aby tam mohl žít v odloučenosti, jinak by byl přišel příliš do styku s národy, které si uchovaly ještě staré jasnovidné schopnosti. V nitru Asie byla takto založena kolonie, ze které pak měly vyjít velké proudy pozdějších kultur.

V první řadě – Indie byla zemí, které se dostalo kulturního proudu z tohoto střediska. Bylo také již naznačeno, že tento malý národ, jenž byl sem vyslán, nenalezl snad úplně neobydlenou zemi. Dříve než nastalo toto velké stěhování ze západu na východ, uskutečňovaly se výpravy; a kolik pevnin se vynořilo z moře, tolik jich též bylo zalidněno. A tak se stalo, že národ, který byl vyslán z oné asijské kolonie, musel se smísit s ostatními národy, které však všechny byly zaostalejší než ty, které přivedl Manu. U ostatních národů bylo možno nalézt ještě mnoho lidí s jasnovidnými schopnostmi.

Když zasvěcenci zakládali takovéto kolonie, počínali si jinak, než jak dnes se zakládají kolonie. Bylo nutno vycházet od duší, které měly být kolonizovány, takového vnucování jako dnes neexistovalo – bylo počítáno s tím, s čím se kolonisté setkají.

A tak bylo nutno počítat s náboženskou vzpomínkou, proto bylo přirozené, že jen u malé hrstky tohoto národa byly nejpokročilejší představy, kdežto u širokých vstev se vytvářely kompromisní představy. Proto nalézáme všude v těchto krajinách, jak v Indii, tak i v Persii i v Egyptě (či všude tam, kde vznikly různé kultury, na tehdejší dobu méně pokročilé) náboženské představy, které však nebyly ničím jiným, než pokračováním dávných atlantských představ. Abychom nyní pochopili, jaké to byly vlastně představy, musíme se pokusit utvořit si o nich obraz. Musíme se přenést do duší lidstva poslední atlantské doby. Musíme si vzpomenout, že člověk v atlantské době nebyl za noci bez vědomí, nýbrž že vnímal právě tak, jako vnímal za dne; je-li možno vůbec mluvit v této době o dnu a o noci. Za dne vnímal první stopy toho, co dnes vidíme tak jasně, za noci pak vnímal postavy bohů. Neměl zapotřebí důkazů pro to, že bohové existují, právě tak – jako dnes nemáme zapotřebí důkazů, že existují nerosty. Bohové byli jeho druhy, člověk sám byl za noci duchovní bytostí. Ve svém těle astrálním a v „já“ se pohyboval v duchovním světě, sám byl duchovní bytostí a setkával se s bytostmi, které byly stejného druhu. Setkával se též s nižšími duchovními bytostmi, než byly ty, kterým bylo dáno později jméno Zeus, Wotan atd. Nebyly to ovšem pouze tyto, to byly jen vybrané postavy; bylo tomu tak, jako když dnes někdo vidí panovníka; mnozí, přestože jej nespatří, věří v existenci panovníka. V tomto stavu, který byl u všech lidí všeobecný, vnímal člověk, i když měl své denní vědomí, okolní předměty jinak než dnes. I toto denní vědomí bylo jiné; musíme přihlédnout k tomu, jaké bylo toto bdělé vědomí.

Bylo popsáno, jak se lidskému zraku ztrácely božské bytosti tehdy, když se hroužil do svého fyzického těla. Zřel předměty jakoby zahaleny do mlhu; takové byly obrazy tehdejšího denního vědomí. Tyto obrazy však měly ještě určitou zvláštní vlastnost, kterou musíme přesně chápat. Představme si, že se takový člověk blížil k jezeru; vodu tohoto jezera nevidí duše tohoto člověka v tak přesných obrysech jako dnes, zato však ožívá v jeho duši cosi jiného. Je tomu tak, jako kdyby člověk – přibližující se k tomuto jezeru – cítil jeho chuť, aniž by se však napil jeho vody. Pouhým pohledem by tento člověk cítil, zda je voda sladká nebo slaná; vůbec tomu nebylo tak jako dnes, když se díváme pouze na hladinu vody. Když bylo ještě šeré jasnozření, potom člověk, který se blížil k vodní hladině, neměl pocit cizoty, nezaujímal takový poměr k předmětům jako dnes, nýbrž bylo tomu tak, jako kdyby mohl vniknout do samotné vody a jako kdyby se cítil ukrytý ve vlastnostech vody. Představme si, že bychom se byli přiblížili ke kusu soli. Čím bychom se mu více přibližovali, tím více bychom pozorovali jeho chuť. Dnes musíme sůl ochutnat, tehdy to bylo možné poznat pouhým nazíráním. Člověk byl jakoby ukryt v nitru všech věcí a vnímal všechny věci tak, jak jsou oduševněny. Vítr, voda, všechno mu něco prozrazovalo; člověk mohl svým cítěním vniknout do nitra všech předmětů a spoluprožívat zároveň vnitřní ráz (povahu) všech věcí. Tehdy neexistovalo dnešního vědomí, kterým vnímáme jen bezduché předměty. Poněvadž člověk zřel, cítil a prožíval vnitřní ráz všech předmětů, proto vše vnímal jako sympatii a antipatii.

Vzpomínky na tyto zážitky však přetrvaly, takže určité části indického obyvatelstva, se kterými se zmínění kolonisté setkali, byly proniknuty takovouto souvislostí s věcmi vnějšího světa. Věděly, že ve věcech žije duševnost, uchovaly si schopnost vidět vlastnosti věcí. Představme si nyní tento celý vztah. Člověk vnímá, jak chutná voda tehdy, když se blíží k vodní hladině; zří duchovní bytost, která dává vodě chuť. S touto duchovní bytostí se může za noci setkat, za dne vidí jen její materiální stránku, za noci zří vše, co prožívá. Za dne zří předměty, za noci zří to, co za dne cítí, ve skutečné podobě; zří duchovní bytosti. Když si říká – v rostlinách žijí duchovní bytosti, všude žijí duchovní bytosti – naprosto to pro něho nejsou nějaké výmysly, nýbrž něco, co mohl vnímat. Tak hluboce musíme nahlédnout do duší, abychom je pochopili.

Potom nám bude jasné, jaký je to nesmysl, mluví-li dnešní učenci o lidové fantazii. Lidová fantazie vůbec neexistuje; a ten, kdo lid skutečně zná, nemluví o ní. A setkáváme se opětovně se zvláštním přirovnáním: Právě tak jako dítě, když se narazí o stůl, udeří tento stůl, poněvadž se domnívá, že stůl má duši, podobně prý i prvotní člověk (pračlověk) – jak praví učenci – do všeho vkládal jakési pověry. Až do únavy se toto přirovnání opakuje. Je jisté, že je přitom v činnosti fantazie, ale tuto fantazii mají učenci a nikoli lid. Ti, kdož původně ve všem hledali duševnost, ti nesnili, ti sdělovali pouze to, co sami vnímali.

Takové vnímání se vyskytovalo jenom jako pozůstatek, jako vzpomínka u starých národů.

Také dítě nevidí ve stole duševnost, a necítí ani v sobě duši, ale považuje sebe samo za kus dřeva, a proto staví sebe samo na stejnou úroveň se stolem. Skutečností je pravý opak toho, co je řečeno v knihách. Jdeme-li do Indie, do Egypta, nebo kamkoli jinam, všude se setkáváme s představami, jak jsme je nyní naznačili. A do těchto představ bylo vloženo to, co dávní zasvěcenci dali lidu.

Ve staré Indii vedli kulturu rišiové. Musíme však trochu chápat, jaký vlastně měla původ ona postava, která se stala jednou z nejdůležitějších v indickém nazírání.

Víme, že za všech dob existovaly tak zvané školy mystérií, ve kterých ti, kteří vyvinuli příslušné schopnosti, mohli nazírat do světového kosmu a zřít ducha věcí. Ze škol těchto mystérií vycházely impulsy (proudy) duchovních kultur. Pozorujeme-li zasvěcence, činíme tak obyčejně v době poatlantské, poněvadž jejich podstata je nám v této době nejsnáze pochopitelná. Avšak s něčím podobným, jako byly školy zasvěcenců, bychom se setkali již v době atlantské. A máme-li chápat tyto zasvěcence správně, pokud se týká jejich podstatného rysu, je nutné, abychom se přenesli do takovéto dávné atlantské školy.

V oné atlantské době panovaly ještě právě popsané stavy vědomí. Vracíme-li se do těchto dob, pak se tam nesetkáváme s člověkem v jeho dnešní podobě. Tehdy měl ještě zcela jiné vzezření. Míníme ovšem jen první polovinu této doby atlantské. Již tehdy se člověk skládal z těla fyzického, éterického, astrálního a z „já“; ale fyzické tělo mělo ještě zcela jinou podobu. Fyzické tělo mělo vzezření, které bychom mohli přirovnat k tělu mnohých mořských živočichů, které sotva můžeme vidět, které sotva můžeme uchopit. Fyzické tělo člověka bylo mnohem měkčím než dnes, nemělo tehdy ještě kosti. I když zde byly již určité počátky chrupavek, bylo přece toto fyzické tělo v nejstarší době zcela nepodobné dnešní postavě člověka. Naproti tomu bylo éterické tělo člověka mnohem důležitějším článkem. Toto tělo éterické nebylo vlastně tak odlišně vyvinuto, jak je tomu u dnešního fyzického těla člověka; fyzické tělo bylo tehdy více méně stejné, naproti tomu tělo éterické bylo mimořádně veliké. Toto tělo éterické se u jednotlivých lidí natolik odlišovalo, že bylo možné se setkat se čtyřmi typy. Tyto čtyři typické podoby byly rozšířeny tak, že u jedné části lidí se objevoval jeden typ, u jiných lidí typ druhý. Jména těchto čtyř typů se uchovala v označení čtyř apokalyptických zvířat – býka, lva, orla a člověka. Nebylo by opět zcela správné, kdybychom si chtěli představit, že tyto podoby byly úplně podobné dnešní podobě jmenovaných zvířat, avšak připomínaly přece dojem, kterým dnes jmenovaná zvířata působí. Dojmy, kterými působila tato éterická těla, bylo možno chápat pomocí obrazů lva, býka, orla nebo člověka. Jednu část, která působila dojem mohutné rozplozovací schopnosti, bylo možno srovnat např. s býkem; jiný druh lidí byl ten, který nejvíce žil v duchovnosti, to byli lidé orlí, kteří necítili úplně svůj domov ve fyzickém světě. Potom ještě existovali lidé, kteří tak řečeno již ve svém éterickém těle byli podobní dnešnímu fyzickému tělu; tato podoba nebyla sice úplná, ale byla to již přece podoba člověka. Takový byl tedy ráz éterických těl atlantského obyvatelstva. Obzvláště mocné (mohutné) bylo tělo astrální, „já“ bylo tehdy ještě úplně mimo hranice bytosti člověka. Tehdy měli lidé úplně odlišné vzezření než dnes. Samozřejmě – předčasně zralí lidé přijímali pozdější podobu již dříve, ale v podstatě lze lidi tehdejší doby charakterizovat tak, jak jsme to právě učinili. To byl tedy normální stav tehdejšího lidstva.

Zcela jinak tomu bylo u pokročilých lidí, u žáků mystérií, u těch, kteří usilovali o zasvěcení staré Atlantidy. Vstupme v duchu na místa takovéhoto starého atlantského zasvěcení a pokusme se uvědomit si to, co učitel chtěl dát svým žákům.

Čím vlastně byl tento učitel sám?

Když se dnes člověk setkává se zasvěcencem, vůbec jej podle jeho zevnějšku nepozná, jen velmi málo lidí by dnes poznalo zasvěcence podle zevních známek, neboť dnes, když fyzické tělo člověka tak daleko pokročilo ve svém vývoji a zasvěcenec musí přece žít v těle, odlišuje se tento od jiných lidí jen jemným, intimním způsobem. V tehdejší době však byl zasvěcenec ve své podobě velmi odlišný od ostatních lidí. Ostatní lidé měli ještě zvířecí ráz, fyzické tělo bylo zvířecí substance a hmota. Zasvěcenec se odlišoval od ostatních lidí tím, že jeho fyzické tělo bylo podobnější dnešní podobě člověka (že měl podobný obličej jako dnešní člověk), že měl přední mozek jako dnešní průměrný člověk. Zasvěcenci měli na svou tehdejší dobu poměrně velmi vyvinutý mozek.

Tito zasvěcenci měli své školy a v těchto školách vychovávali určitými metodami z normálního lidstva žáky podle toho, jak se tito chovanci ukázali zralí a vyspělí.

Je nutné, abychom si ujasnili, že během pokračujícího vývoje duchovní články člověka pozbyly vlády nad fyzickým tělem. Dnes může člověk pohybovat svými údy, může ovládat svoji fyziognomii, krátce – ovládá v určitém stupni své tělo. Ale to je jenom poslední zbytek dávného poměru, jak člověk ovládal fyzické tělo. Tehdy měla myšlenka nebo cit mnohem větší vliv na fyzické tělo. To, co člověk myslí, to vykonávalo tehdy mnohem mocnější vliv. Dnes bude myšlenka jen ve zcela zvláštních a výjimečných případech působit dále než na tělo éterické. Velmi zřídka bude (např. meditací) vykonávat vliv na tělo fyzické. Když se např. mozek, který byl umístěn v zadní části hlavy posunul více kupředu – když se čelní kosti posunuly poněkud vpřed – byl to účinek, který sahal až do soustavy kostí a to je dnes velmi řídký případ. Dnes je nutno vyvinout nesmírně mnoho energie, má-li působit myšlenka na fyzické tělo. Snazší je to již u krve, ale i to je ještě obtížné. Již dnes může na éterické tělo působit myšlenka, a v příští inkarnaci bude působit myšlenka tak mocně, že se změní poměry zevního těla. Je však nutné, abychom pracovali právě tak, abychom věděli: duše je věčná bytost, která se stále znovu vrací.

Zcela jinak bylo tomu však v těchto dávných školách zasvěcení; zde působila myšlenka na fyzické tělo v poměrně krátké době. Žák mystérií mohl pracovat na své organisaci (uspořádání svého organismu) tak, že dosáhla podoby člověka. Tehdy bylo možné přijmout žáka z řad průměrného lidstva, jenom bylo nutné dát mu správný impuls. Nebylo zapotřebí, aby žák sám myslel, neboť myšlenky mu byly určitou sugescí vtělovány (vpravovány) do jeho duše. Bylo nutné, aby se před jeho duševním zrakem objevila určitá duchovní podoba, do které se žák měl pohroužit. Atlantský zasvěcenec všude žákovi dával formu myšlenky, kterou tento měl stále před sebou.

A co to bylo za obraz? O čem měl žák myslet? O čem měl meditovat?

Poukázali jsme již na prvotní stav (prastav) Země a na celý vývoj; bylo mluveno o světelné podobě v prvotním zárodku. Prvotní obraz (praobraz) dnešního člověka vyrůstal z tohoto původního zárodku. A z tohoto prvotního zárodku nevyrůstal člověk dávných dob, nýbrž postava dnešního člověka.

A co činil dávný atlantský zasvěcenec?

Uváděl před duši svých žáků právě tento praobraz člověka.

Zasvěcenec staré Atlantidy působil tak, že se žáku ocitala před jeho duševním zrakem podoba člověka jako myšlenková forma. Žák lvího nebo jiného typu byl nucen uvědomovat si myšlenkový obraz, čím se má jednou v poatlantské době člověk stát. Síly tohoto obrazu, který si musel žák osvojit, působily na tělo tak, že se lišil od ostatních lidí. Působením sil tohoto obrazu byly určité části přeměněny; ponenáhlu se nejpokročilejší žáci stávali stále podobnějšími dnešnímu člověku.

To jsou podivuhodná mystéria atlantské doby. V této době je nápadné ještě něco jiného. Ať měli lidé podobu jakoukoli, jedna skutečnost tanula jim před jejich duševním zrakem jako obraz, skutečnost, která zde byla již jako duchovní obraz tehdy, když Slunce bylo ještě spojeno se Zemí, skutečnost, že se tento obraz stane smyslem Země a že je tím, co je duchovním základem Země. A tento obraz se nejevil lidem v té či v oné podobě, ve fantazii toho či onoho národa, tento obraz se objevoval jako ideál lidstva.

To je pocit, který měl vyvinout žák pohlížeje na tento obraz: „Tento obraz chtěly nejvyšší duchovní bytosti, tento obraz, jehož působením vstoupí do lidstva jednota. Tento obraz je smyslem pozemského vývoje; aby se tento obraz uskutečnil, odloučilo se Slunce od Země. Tento obraz je tím, co se má nakonec objevit jako vznešený ideál Země.“

(Vystoupil Měsíc – tím se mohl stát člověk člověkem.)

A tento pocit proudil nitrem žáka. To bylo přibližně v polovině atlantského vývoje. Budeme sledovat, jak se tento meditační obraz (který se jevil žákovi jako lidská podoba) přeměňoval v něco jiného, co se pak zachránilo do doby po velké potopě. To pak ožilo v naukách indických zasvěcenců a lze to shrnout v pradávném posvátném jménu – Brahm. To, co světové božství zamýšlelo jako smysl Země, to bylo nejposvátnější naukou starých indických zasvěcenců; o tom mluvili vyslovujíce slovo Brahma.

Z toho později vznikla Zarathustrova nauka a egyptská moudrost, o čemž budeme mluvit později.