Rudolf Steiner

Egyptské mýty a mystéria

Posledně jsme skončili svou úvahu zvláště důležitou jednotlivostí ve vnitřním, ve vlastním duchovním životě člověka. Pokusili jsme se o to, abychom si uvědomili vjem (pocit), který měl žák zasvěcení na počátku poslední třetiny atlantské doby. Uvědomili jsme si, jak žáku zasvěcení vystoupila před duševní zrak ideální lidská postava, která byla myšlenkovým obrazem, na kterou se měl soustředit v meditaci a která tvořila obsah života představ, citu i vůle u atlantského žáka zasvěcení.

Tento myšlenkový obraz se měl stát čím dále, tím více modelem tohoto atlantského člověka. Je nutné, abychom si ujasnili, jak vlastně tento myšlenkový obraz vypadal. Nebyl zcela podobný dnešnímu člověku. Kdybychom si představili určitou kombinaci muže a ženy, přičemž všechno to, co je nižšího rázu, by odpadlo, kdybychom si představili z toho vytvořenou jakousi dvojitou postavu, ze které je možno znatelně vnímat jen hořejší část těla, utvořili bychom si takto vlastní nadsmyslový obraz, před kterým se tehdy meditující ocital. Tento obraz působil tak mocně, že ti, kteří měli být zasvěceni, skutečně činili své vnější tělo tomuto obrazu stále více a více podobnější. Je pak velmi důležitá určitá okolnost, a to, že právě meditující, který byl zasvěcen – měl před sebou určitou lidskou postavu, která se mu stavěla před zrak, a která byla mimo něj (ve vnějším světě), mimo hranice jeho bytosti. Když měl žák zasvěcení takto před sebou živoucím způsobem tento obraz, bylo nutné, aby si ujasnil následující: „Vidím obraz, přenáším se do prvotního stavu (prastavu) Země, kdy Slunce a Měsíc nebyly odděleny. Tehdy se skládala Země ze svého prvotního základu (prazákladu), ale v tomto prvotním základu bylo možno jasnovidci zřít obraz, který se nyní vynořuje přede mnou; tento obraz byl tu již v pradávné době naší Země tehdy, když ještě nebylo zvířecích, rostlinných a nerostných forem. Tehdy se skládala Země jen z tohoto prvotního lidského základu. Prapočátky zvířat se vytvořily již na Měsíci, zvířata byla již zde; avšak víme též, že, zaniká-li určitá planetární soustava, že vstoupí do stavu pralaje, do stavu rozptýlení, ve kterém potom mizí také všechny formy. I když se na Měsíci vyskytovaly četné zvířecí formy (podoby), přesto se na Zemi neobjevily zvířata a rostliny hned, nýbrž až mnohem později. Teprve když se oddělilo Slunce, vyskytují se ponenáhlu zvířata. Země byla ve svém pravěku jen člověkem.“

Na tento původní stav naší Země pohlížel žák zasvěcení. Zřel v tomto prvotním základu (prazákladu) ideální obraz člověka. Tato lidská podoba objevovala se před zrakem žáka zasvěcení, kterému bylo jasné: „Hroužím se nyní do prastavu naší Země. To, co žije v Zemi jako ideální obraz, jako ideální forma člověka, to mi praví následující: Božství působí od věčnosti do věčnosti, rozlilo se a vydechlo ze sebe tuto lidskou prvotní formu (praformu).“

Žák zasvěcení zřel v duchu doslova prvotní formu božství, zvířata viděl jako vedlejší formu, i rostliny jevily se tak jeho pohledu; to všechno vzniklo teprve později. Vše, co dnes žije jako nižší říše, všechno to viděl atlantský žák zasvěcení, že to vzniklo z postavy člověka. Můžeme si utvořit představu o této myšlence tehdy, vzpomeneme-li si na to, jak vzniká kamenné uhlí. Představme si pravěké lesy, které tehdy rostly a nyní se staly kamenným uhlím. Zůstaly pozadu (opozdily se), jejich vývoj sestoupil z vyšší do nižší říše.

Takto zřel žák atlantského zasvěcení, jak celý vůkolní svět povstal z lidské formy. Tento dojem byl za dávných dob uváděn jakoby kouzlem před duševní zrak člověka. Tyto vjemy si člověk uchoval i přes dobu velké potopy; staří indičtí iniciátoři (zasvěcovatelé) vybuzovali tento obraz prvotního člověka v žákově duši; byl to obraz pračlověka, kterého vydechlo věčné „já“.

Když indický žák zřel před sebou tento obraz, pak cítil, že všechno vzniklo z něho, že vše to, co bylo v tomto praobrazu obsaženo jako krev, stalo se vodami Země. A tak se rozšiřoval tento obraz do prazákladu vesmíru. Žákovi bylo potom řečeno: „Máš zřít dvojí skutečnost v tomto obrazu; nejprve tento praobraz sám, pak i to, co v tobě září jako tvoje vnitřní bytost, když tento obraz pozoruješ. Venku makrokosmos, v nitru mikrokosmos.“

Když Řekové při Alexandrových výpravách vnikli do Indie a odtamtud si přinesli poslední dozvuky tohoto nazírání, pociťovali přibližně následující: Když pozoruje žák to, co je ve světě rozšířeno jako lidská bytost, pak zří před sebou Hérakla. Ind jmenoval to, co žije jako síly vesmíru: „Vha“. Takto usilovali Řekové si učinit srozumitelné to, co byly poslední dozvuky dějů, které prožíval žák ve své duši za doby pradávné posvátné indické kultury. A z tohoto základního cítění vyvinula se pradávná posvátná nauka indických zasvěcenců, která je jakoby duchovním zobrazením onoho prvotního stavu; za tohoto prastavu obsahovala Země v sobě ještě sluneční síly a sluneční bytosti. Po vznešenosti těchto bytostí toužil člověk v době indické. A když byl žák zasvěcován, bylo tomu jako by se otvíral bohatý zdroj duchovního života, jako by žák prožíval netušené děje ve své duši. Povznášel se takto do vyšších světů. A člověk nemohl být zasvěcen do skutečného zření jinak, než když se povznášel k vyšším světům.

Svět, který je kolem nás, je svět fyzický; kolem něho proudí svět astrální. Ještě výše je svět dévachanický (neboli svět božský). Do nejvyšších úrovní tohoto božského světa se musel žák povznést tehdy, měl-li vnímat makrokosmos, Brahman. Do nejvyšších oblastí božského světa vstupoval žák, odkud má svůj původ vše nejušlechtilejší, co v sobě člověk chová. Byla to říše nejvznešenějšího dokonalého řádu, kam vstupoval žák, říše, která poskytovala mnohem větší poznání než to, co zde bylo vylíčeno; to však nebylo jediným cílem tohoto poznání.

Dříve než postoupíme dále, je nutné, abychom také poznali i tyto učitele.

Původní učitelé dávné indické kultury jsou rišiové, a jejich velkým učitelem byl sám Manu. Sedm rišiů bylo učiteli staré Indie. Musíme si poněkud objasnit jejich ráz, pokud je to možné. Za tím účelem musíme obrátit svůj pohled do velkého světa. Musí nám být jasné, že to, co může vnímat náš fyzický zrak, je důsledkem působení duchovnosti. Kdybychom produchovnili celý okolní svět, na který se díváme, mohli bychom jej přirovnat k prvotní éterické mlhovině. Tato pramlhovina stávala se stále hustší, sestupovala do hutnosti, a Slunce, Měsíc a Země se navzájem oddělily.

Proč se oddělily i ostatní planety?

Proč se oddělily také Venuše, Merkur, Mars, Jupiter atd?

To pochopíme tehdy, když si řekneme, že se ve velkém vesmíru vyskytuje něco podobného, co se děje i v našem obyčejném životě. Nezůstávají totiž sedět pouze žáci ve škole, nýbrž zůstávají pozadu i bytosti ve velkém kosmu a nestačí udržovat krok s vývojem. Jednou si to důkladně ujasněme. Byly tu vznešené bytosti, které nemohly spoluprožívat tempo pozemského vývoje. Proto vyňaly nejjemnější substance a odštěpily Slunce. To byly nejvznešenější bytosti, které byly spjaté s naším vývojem. Ale tyto bytosti prožily též svůj vývoj. Byly tedy bytosti, které zůstaly pozadu, a byly na nižším stupni než duchové sluneční, avšak výše než člověk; tyto bytosti nemohly stačit vývoji slunečních duchů, poněvadž nebyly tak zralé jako tito. Nemohly vystupovat zároveň se Sluncem, neboť Slunce by je bylo sežehlo. Pro pobyt na Zemi byly tyto bytosti zase příliš vznešené, proto se vyjmuly zvláštní substance, které co do jemnosti byly mezi Sluncem a Zemí, a vytvořily si z nich své vlastní bydliště. Takto se odštěpily Venuše a Merkur. Zde se usídlily bytosti, které nedospěly tak vysoko jako sluneční duchové, ale byly dále než člověk; tyto bytosti se staly takto duchy venušinými a merkurskými. Tyto bytosti jsou tedy původci těchto obou planet. Potom se vytvořily Jupiter a Saturn (a to z jiných důvodů); tyto staly se opět bydlištěm určitých bytostí. Vidíme tedy, jak duchovní bytosti jsou příčinou vznikání oběžnic. Nesmíme si však myslet, že tyto bytosti, které obývají různá tělesa sluneční soustavy, nejsou snad ve spojitosti s obyvateli Země. Naopak, mají namnoze možnost působit na Zemi magickými účinky. Takto zasahuje (až do oblasti Země) působení duchů slunečních, marsovských, merkurských atd... Duchové merkurští jsou Zemi blíže; byli nápomocni člověku tehdy, když Slunce vystoupilo ze Země.

Chtěl bych zde vsunout krátkou poznámku proto, že se do poznání těchto skutečností vloudila četná nedorozumění. Ve všech okultních pojmenováních nazývá se to, co má dnes jméno Merkur, Venuší a naopak, takže tím povstaly chyby. Pouze vnější astronomové (astrologové) nevědí, že se zde skrývají hluboká tajemství, poněvadž představitelé okultního vědění nechtěli prozradit hluboká esoterní označení. Toto je jenom poznámka, kterou jsme chtěl vsunout.

Tito duchové působí tedy na Zemi. Ze všech planet vychází působení na člověka. Toto působení bylo však nutno lidem nejprve zprostředkovat, a to se stalo tím, že velký Manu zasvětil každého ze sedmi rišiů jednotlivé oběžnici. Ježto je sedm oběžnic, byli rišiové ve svém celku tím, co tvoří sedmičlennou lóži; tato mohla pak žákům předávat nauky o tajemství naší sluneční soustavy. Na tyto skutečnosti nacházíme poukazy ve všech dávných slavných okultních spisech. Tak např. čteme: „Jsou tajemství, která je nutno hledat mimo hranice těch sedmi, to jsou ta, která posvátný Manu uchoval sám.“

Síly oběžnic byly tím, co bylo skryté v tajemstvích oněch sedmi rišiů. A tak působil tento sbor společně v podivuhodné moudrosti, kterou zprostředkoval žákům. Jestliže to chceme charakterizovat, musíme říci:

Tato pradávná nauka obsahuje asi to, co dnes slyšíme o vývoji lidstva v planetárním světě. Tajemství vývoje byla utajena mezi těmito sedmi členy lóže, ze kterých jeden každý představoval nový stupeň pokroku lidstva.

To viděl žák, avšak nejen zřel, nýbrž dokonce také slyšel tím, že se povznesl do vyšší úrovně dévachanického světa, neboť tento svět je světem tónů. Když se tedy indický žák povznášel do vyšších úrovní dévachanu, vnímal hudbou sfér a slovem sfér, jak se prvotní duch Brahma rozčleňuje v průběhu vývoje a to slyšel z prvotního slova „Vha“. To bylo označení pro prvotní tón (pratón), který žák slyšel, v něm naslouchal celému světovému vývoji. Bylo to do sedmi článků rozdělené slovo, prvotní slovo (praslovo) stvoření, které působilo do duše žáka, prvotní slovo, které popisoval tak, jak bychom dnes popisovali vývoj našeho světa. A tento popis byl nazýván „véda“ (srov. německy výraz „Wort“). To je skutečný smysl véd, a to, co bylo napsáno později, je jenom poslední vzpomínkou na pradávnou nauku o posvátném Slovu. Slovo samo se šířilo pouze ústním podáním, neboť s písmem se prvotní tradice porušuje. Jen z véd lze vycítit něco z toho, co vlastně v nich bylo obsaženo.

A žák si teď řekl: Co se stalo, když počal vývoj na naší Zemi?

To, co mám před svou duší jako prvotní slovo, to bylo již na starém Saturnu, již na tomto starém Saturnu zazníval první dech slova véd. Vývoj potom pokračoval až do pozemské doby, slovo se stávalo čím dále hutnější, projevovalo se čím dále v tím hutnějších formách. A obraz člověka v prvotním zárodku Země byl již zhuštěním stavu, ve kterém toto prvotní slovo bylo na Saturnu.

Co se stalo potom?

Božské slovo, prvotní člověk se stále více halil do nových schrán a záleželo na tom, jaké schrány to slovo na sebe vzalo v zemském vývoji. Žák věděl, že se nic zcela stejně neopakuje. To, co nebylo ještě na Měsíci, co je úkolem, posláním naší Země – to je láska.

Tak se halilo to, co bylo na předešlé oběžnici (starý Měsíc, poznámka překl.) v mnohem duchovnější, ale též v mnohem chladnější formě, totiž praobraz člověka, halí se do teplého, astrálního obalu. To, čím se člověk měl stát, bylo zahaleno do astrální schrány, a tato část činí vnitřní život člověka schopným toho, aby vyvinul lásku od nejnižších až k nejvyšším formám.

Indickému žáku byla jasnou tato lidská postava, tento praobraz na nejvyšších úrovních devachanického světa. Na nižších úrovních devachanického světa se mu tento praobraz zahaloval do astrálního obalu, jenž choval v sobě lásku.

Láska, Erós nazývala se káma. Tak se dostává tomu, co nazýváme káma, smyslu pro vývoj Země. Božské Slovo se zahalilo v kámu, a touto kámou zaznívalo žákovi původní slovo. Rouchem lásky byla káma, rouchem slova „Vha“, které odpovídá latinskému slovu „vox“ (česky hlas, srov. český výraz vol-ati, pozn. překl.)

Takto pociťoval žák v hloubi své vnitřní bytosti, že božské slovo se odělo v roucho lásky, a pravil si: Člověk, který se dnes skládá ze čtyř článků – z těla fyzického, éterického, astrálního a „já“ – tento člověk má své „já“ jako nejvyšší článek. Toto „já“ sestoupilo do roucha lásky a takto se vytvořil káma-manas. To bylo nejvnitřnější podstatou člověka, do kámy by se zahalil manas, to bylo ono „já“. Ale víme též, že tato nejvnitřnější bytost vyvine tři články, které jsou vyšší, které přemění ony tři nižší články. Přemění také tělo fyzické, a až tělo fyzické se zcela produchovní, pak vznikne átman. To vše bylo již obsaženo jako sémě ve „Vha“, a jedna věta véd nám ještě připomíná, jak žák vyjadřoval toto tajemství. Víme, že tělo fyzické vzniklo na Saturnu, tělo éterické na Slunci, tělo astrální na Měsíci a „já“ na Zemi. Ale první původní základ člověka, prvotní slovo „Vha“, obsahovalo také v sobě již tři následující články. Tři vyšší články má člověk ještě vyvinout v budoucnosti, pak teprve bude vtěleným prvotním Slovem. A na to mělo být žáku poukázáno, že tyto souvislosti mohou být jasné jen zasvěcenci. Dnes je samotný člověk pouze člověkem, když vyslovuje své „já jsem“, když přihlíží k tomu, co je cele jeho vlastní; jen tehdy je zcela člověkem. Ale ostatní články se přesto projevují také.

„Ve čtvrtém mluví člověk!“ To je věta z véd. Když zaznívá slovo našeho „já“, tu zaznívá čtvrtý díl „Vha“.

Jiná věta véd praví:

„Čtyři zlomky „Vha“ se projevují, tři jsou teprve viditelné, tři jsou dnes skryté, ve čtvrtém promlouvá člověk.“

Zde se setkáváme s podivuhodným popisem toho, co jsme tak často slyšeli. Duchovní zrak žáka se obracel takto ke stavu, ve kterém ještě nic nebylo odděleno; byl to stav prvotní Země, kde mluvilo „Vha“ ve své plnosti (celistvosti). To opět vyjadřuje jiná věta véd: „Dříve jsem nevěděl, co to znamená „Já jsem“. Teprve když prvorozená této Země se mně přiblížila, naplnil se duch světlem a mému „já“ se dostalo účasti na posvátné „Vha“ (moudrosti). V tom se projevuje (je podáno) zření, které měl zasvěcenec.

Tím je naznačeno jen něco málo ze zážitků, které měli žáci starých rišiů, něco málo z podivuhodných nauk, které byly zanechány budoucím věkům, a byly přeměněny podle životních potřeb jiných národů. A všichni je chápali, toto praslovo „Vha“.

Leccos lépe pochopíme tehdy, dáme-li působit tomuto tajemství v jeho plné životnosti. Musíme si představit, že působení učitele na žáka bylo tehdy zcela jiné, než je tomu dnes. Dnes je takové působení možné jen tehdy, jestliže žák dospěl již na určitý stupeň zasvěcení, a to jen do jisté míry. V tehdejších dobách působily učitelovy síly mnohem silněji; o těchto silách si můžeme utvořit představu, pravíme-li: Nepůsobilo jen to, co učitel mohl poskytnout ve styku s žákem, nýbrž působily magické, tajuplné síly; a byly to v podstatě učitelovy síly, které onen obraz činily jasným, čistým a mocným. Tato vlastní síla učitele se ztratila teprve ve čtvrtém období, neboť tyto síly se právě mění. Bylo to něco zcela jiného než dnes, když dávný Egypťan pokročilého věku stál proti mladému. Setkal-li se takovýto starý Egypťan s mladším, působily zcela jiné síly z člověka staršího na mladšího. Toto je nutné, aby věděl ten, kdo chce chápat, co se nám líčí ještě v době starého Řecka. Sókrates měl skutečně telepatické síly, které přenášel na své žáky. To nemůže již v naší době působit. Tyto skutečnosti nám naznačuje Platón ve svých spisech. Dnes je zvráceností, hodnou přímo zavržení, co tehdy bylo mimořádně oprávněné. V průběhu věku dějí se změny, a nikdo nemá právo napodobovat dnes to, co je převzaté z minulých dob. A v tom je právě zvrácenost, chceme-li tím měřit dnešní jevy.

V těchto dávných dobách vycházely z učitele na žáka síly. V dávném Egyptě se potom setkáváme s těmito skutečnostmi: Byl-li člověk zvláště citlivý a setkal-li se s jiným, jenž dovedl své myšlenky zesílit, pak působila silná myšlenka tak, že se vynořila v duši senzitivního člověka jako obraz; telepatické působení bylo ve vysoké míře možné, a bylo možné ve vysoké míře myšlenky přenášet. Tak tomu bylo tehdy, setkával-li se člověk silné vůle s člověkem se slabší vůlí. Vést a řídit myšlenky v míře, o které si dnes nelze učinit představu, bylo tehdy velkou silou; v nynější době, dnes by této síly bylo zneužito.

Zasvěcení v dávném Egyptě bylo založeno v podstatě na podobných silách. To, co dnešní člověk nazývá lékařstvím, to by bylo bývalo u egyptského lékaře a zasvěcence vzbudilo jenom úsměv. Starý egyptský lékař věděl jednu skutečnost, věděl, že v dávné Atlantidě vládly původně stavy, které mohl vnímat při zasvěcení. A pravil si: Vědomí, které měl člověk ve staré Atlantidě, temné jasnovidné vědomí, to muselo být zatlačeno. Egyptský zasvěcenec si pravil: Byla jednou doba, ve které duchovní bytosti vykonávaly na člověka mnohem větší vliv. Dnes, když člověk spí, neví nic o vznešených světech, ve kterých starý atlantský člověk žil ještě s bohy. A jako se dnešní člověk může povznést k ideálnímu člověku, jako toto lépe působí než veškeré mravní poučování, tak působil tehdy egyptský zasvěcenec silami a obrazy na žáka. To nepůsobilo jen zevně, nýbrž hluboce do nitra člověka, působilo to tak, že výsledek toho byl určitý děj.

Představme si nemocného člověka, který je proto nemocný, že určité úkony nemají normální průběh.

Odkud to pochází?

Kdo je okultně školený, ten ví, že jsou-li úkony fyzického těla nepravidelné, nepřichází příčina zvenčí nýbrž, že tělo éterické není v pořádku. Bylo-li u atlantského člověka takové nebezpečí, bylo velmi brzo postaráno o nápravu. Člověku se z duchovních světů dostalo takové síly, že porušené síly a úkony byly ve spánku opět uvedeny do obvyklého stavu. Staří egyptští kněží používali něco podobného. Ztlumili vědomí chorého až na úroveň hypnotického spánku, a pak ovládali obrazy, které vznikaly kolem pacienta. Tyto obrazy řídili tak, že z nich působily síly na tělo fyzické a ozdravovaly je. To byl smysl chrámového spánku. Nemocnému nebyly podávány žádné léky, nýbrž byl uveden do chrámového spánku. Jeho vědomí bylo ztlumeno, a on zíral do duchovních světů. Kněz řídil jeho astrální zážitky tak, že tyto měly sílu, aby jej ozdravily. To není žádná pověra, to je tajemství, které znali zasvěcenci, když dávali působit duchovním silám do tohoto světa. V lékařství, které je tudíž úzce spojeno s principem zasvěcení, byl při léčbě doslova uměle vytvořen dávný atlantský stav. A tím, že člověk svým bdělým denním vědomím nekladl žádné překážky, tím působily síly, kterých bylo zapotřebí k ozdravení. Tak působil chrámový spánek.

V egyptské kultuře vládl ještě princip, působící v Indii u rišiů, kteří byli zprostředkovateli sil oběžnic. V první kultuře doby poatlantské byli to rišiové, kteří přinesli onu vznešenou nauku, která vedla člověka do vysokých vznešených duchovních světů, až do nejvyšších úrovní světa dévachanického. To, co zde viděl, to sestupovalo dolů na fyzickou úroveň; až ve čtvrtém období se pohroužila do fyzického světa ona bytost, kterou označujeme jako Kristus; tato neměla již nic, co by zprostředkovala, nýbrž sama se stala člověkem, aby na celé lidstvo vyzařovala tajemnou moc toho prvotního Slova.

Takto sestoupilo prvotní Slovo, aby opět povzneslo člověka. A člověk musí pochopit, jak se stala tato událost, aby mohl působit do budoucna.

Musíme poznat, co před námi působilo, abychom sami mohli spolupracovat na stále vyšším utváření toho, co je pro nás a kolem nás.

Musíme vytvořit duchovní svět, a k tomu je zapotřebí, abychom pochopili kosmos.