Rudolf Steiner

Egyptské mýty a mystéria

Dosud jsme se snažili v těchto úvahách, abychom si utvořili obraz o vývoji naší Země v souvislosti s člověkem. Bylo nutné, abychom vysvětlili, jak se zrcadlí skutečnosti našeho zemského vývoje v poznání jednotlivých kulturních period doby poatlantské. Naznačili jsme právě různé zážitky žáka dávných rišiů a ukázali jsme, jak podávaly zážitky takovéhoto žáka zasvěcení ve vnitřních obrazech skutečnosti, které se kdysi udály v prvotní Zemi, když tato obsahovala ještě Slunce a Měsíc. Viděli jsme též, jak vznešeného stupně zasvěcení takový žák musel dosáhnout, aby si mohl utvořit obraz takovéhoto světového názoru, viděli jsme, že tento obraz je určitým opakováním toho, co se v pradávné minulosti událo. Viděli jsme také, jaké představy měli Řekové, když se se obeznámili s tím, co mohl prožít žák indického zasvěcení, jak v duši takového žáka vznikl obraz duchovní božské tvořivé síly, která se počínala projevovat v prvotní mlhovině tehdy, když Slunce a Měsíc byly ještě spojeny se Zemí. Tento obraz, Brahma, který později byl nazván „Já-Brahma“, který se Řekům objevoval jako Hérakles, tento obraz jsme se pokusili uvědomit si jako vnitřní opětování skutečností, které se vpravdě udály.

Bylo již také zdůrazněno, že vývojové, po sobě následující periody, se zrcadlily v kultuře perské a egyptské. Co se tedy stalo ve druhém období tehdy, když Slunce vystoupilo ze Země, to se objevovalo v obrazech perského zasvěcení. Co se událo potom, když ponenáhlu Měsíc vystupoval ze Země, to se stalo světovým názorem a zasvěcovacím principem u Egypťanů.

Máme-li získat přesnější pohled do duše dávného Egypťana, neboť to je pro nás tím nejdůležitějším – perským zasvěcením se budeme zabývat jen jako jakousi přípravou – musíme ještě jednou popodrobněji přihlédnout k tomu, co se dělo vlastně s naší Zemí v době, když se Slunce a Měsíc oddělovaly.

Nastíníme si obraz Země, jak se ponenáhlu vytvořil tehdy, když odcházelo Slunce a později také Měsíc. Nebudeme přihlížet k velkým kosmickým událostem; chceme jen sledovat, co se v této době děje na Zemi samotné. Podíváme-li se ještě jednou, jaká byla Země ve svém prastavu, když byla spojena ještě se Sluncem a Měsícem, nenalezneme zde ani naše zvířata, ani naše rostliny a dokonce vůbec ani naše nerosty. Podstata, ze které je Země původně utvářena, je nejprve jen člověk. Je sice správné, že na Slunci i na Měsíci vznikly již zárodky zvířat a rostlin, že tyto zárodky již byly obsažené také na Zemi, ale do jisté míry to ještě byly spící zárodky, na nichž nebylo vidět, že by mohly skutečně ze sebe něčemu dát vzniknout. Teprve když se Slunce počalo oddělovat, dostává se hybné síly těmto zárodkům, které se později staly zvířaty. Teprve tehdy, když se Slunce oddělilo od Země úplně (a Země i Měsíc osaměly), dostává se hybné vývojové síly zárodkům, které se později staly rostlinami.

Teprve když počal Měsíc vystupovat ze Země, tvořily se ponenáhlu zárodky minerálů. To musíme mít na paměti.

Přihlédněme nyní ke vzezření Země samotné. Země byla tehdy, když měla v sobě ještě Slunce a Měsíc pouze jakousi éterickou mlhovinou velké rozlohy, a v této byly hybné síly lidských zárodků a ve stavu spánku ostatní zárodky. Poněvadž zde byly jen lidské zárodky, nebylo ani očí, které mohly tyto děje vidět, takže zde podávané vylíčení je viditelné jenom zraku jasnovidného člověka, který se dívá do minulosti. Toto vylíčení je podáváno za předpokladu, že by tyto děje viděl někdo, kdyby se mohl postavit na některém bodu světového prostoru. Ani na dávném Saturnu by lidské oko nebylo zcela nic pozorovalo. Tehdy byla Země mlhovinou, kterou by bylo bývalo možno pociťovat jenom jako teplo. Z této hmoty, z prvotní éterické mlhoviny se vytvořilo ponenáhlu těleso, které by již bylo bývalo možno zřít tehdy, kdyby tehdy již existoval zrak člověka. Toto těleso, které se takto vytvořilo, obsahovalo všechny zárodky, o kterých jsme právě nyní mluvili. Musí nám být jasné, že v tomto mlhovinovém tělesu nesmíme spatřovat útvar z dnešní mlhy, nýbrž že všechny látky, které se dnes staly pevné a tekuté, byly v něm ještě obsaženy. Všechny kovy, všechny nerosty, všechno bylo tehdy ve formě mlhoviny, ve formě plynů, ve velmi průzračné a prozářené formě. Tato mlhovina byla zářící a proniknutá teplem a světlem. Toto světlo se čím dále tím více vyjasňovalo, a právě zhuštěním zemské hmoty se stávalo toto světlo stále silnější, takže skutečně kdysi tato mlhovina zářila do světového prostoru jako veliké Slunce. Tato doba reálně existovala, když Země měla v sobě ještě Slunce, když byla ještě proniknuta a prozářena světlem a vysílala toto ven do světového prostoru. Toto světlo však působilo, že společně se Zemí žil nejen člověk ve svém původním zárodku, nýbrž v tomto světle žily i všechny vyšší bytosti, které nepřijaly tělo fyzické, ale jsou spojené s vývojem člověka, Andělé, Archandělé, Počátkové atd. Ale nejen tyto, nýbrž v tomto světle žily ještě vyšší bytosti, Duchové formy, Duchové pohybu, Vládcové, pak ony duchovní bytosti, které nazýváme Trůnové a konečně (ve volném svazku s tímto světlem, stále více a více se od něho uvolňujíce) Cherubové a Serafové. Země byla světovým tělesem, které obývala celá hierarchie nižších i vyšších duchovních bytostí. To, co Země vyzařovala do prostoru, čím bylo toto zemské těleso proniknuto, to bylo nejen světlo, to bylo také to, co se později stalo posláním naší Země, – totiž síla lásky. Musíme si tedy uvědomit (představit), že Země nevyzařuje pouze fyzické světlo, nýbrž že toto světlo je produševněné a produchovněné silou lásky. Představit si toto působí určitou potíž. Ještě dnes jsou lidé, kteří popisují Slunce tak, jako by to byla plynová koule, která jednoduše vyzařuje světlo. Něco tak materiálního, pouze čirá materiální představa je dnes rozšířena o Slunci. Kdo dnes čte popis Slunce, jak tento je podáván v populárních spisech a v knihách, které jsou potravou nesčetných lidí, ten nepoznal podstatu Slunce. To, co je obsaženo v těchto knihách, má se zřetelem na Slunce právě takovou cenu, jako kdyby někdo popisoval mrtvolu jako podstatu člověka. A jak málo je pravdou, že mrtvola je člověkem, tak málo je také pravdou, že to, co je popisováno jako Slunce, je vpravdě Sluncem.

Jako opomíjí ten, kdo popisuje mrtvolu to nejdůležitější, právě tak nepřihlíží ten, kdo popisuje dnes Slunce, k jeho pravé podstatě. To, co se dnes líčí, je pouze zevní tělo Slunce. V každém slunečním paprsku proudí na všechny pozemské bytosti síla vyšších mocností, které Slunce obývají, a se světlem slunečních paprsků snáší se dolů na Zem síla lásky od člověka k člověku.

Slunce nemůže nikdy vysílat na Zem pouze fyzické světlo. To, co je nejvřelejší a nejvroucnější cit lásky, je neviditelně skryto ve světle Slunce. Jím proudí k Zemi síly Trůnů, Serafů, Cherubů a všech hierarchií, které na Slunci bydlí a nemají zapotřebí mít již jiné tělo než světlo. Ježto však to vše, co je dnes obsaženo ve Slunci, bylo tehdy ještě spojeno se Zemí, byly též i tyto všechny bytosti spojeny se Zemí.

A potom musíme ještě uvážit, že člověk – tato nejnižší z vyšších bytostí, tento nový duch Země – je chován a pěstován těmito vyššími bytostmi, a že žil v lůně těchto božských bytostí.

Člověk, který žil v oné době zemského vývoje, měl, ježto byl ještě v lůně těchto bytostí, nutně mnohem jemnější tělo. Jasnovidnému vědomí se objevuje, že tělo tehdejšího člověka se skládalo jen z mlhovinových, z plynných látek, ze vzdušné, plynové podstaty, která byla cele prozářena a proniknuta světlem. Představme si mrak pravidelného tvaru, který má směrem vzhůru se rozšiřující kalichovitou podobu, a představme si, že tento kalich je proniknutý a prozářený vnitřním světlem. To byla podoba tehdejších lidí, kteří počínají teprve v této době zemského vývoje mít temné vědomí, ono vědomí, jaké má dnes svět rostlin. Lidé nebyli tehdy rostlinami v dnešním smyslu, ale byli prozářenými a světlem proniknutými oblačnými útvary, majícími podobu kalicha. Mezi člověkem a Zemí neexistovaly žádné pevné hranice.

Takové vzezření měla kdysi postava člověka, ona postava, která byla tělem z fyzického světla. Jemnost tohoto těla umožňovala tehdy, že se do něho hroužily nejen tělo éterické a astrální, nejen „já“ ve svých prvních počátcích, nýbrž také vyšší duchovní bytosti, které byly spojeny se Zemí. Tehdy měl člověk kořeny své bytosti tak řečeno směrem vzhůru v duchovních božských bytostech. Skutečně není snadné vylíčit nádheru tehdejší Země; musíme si ji představit jako světlem prozářený kulovitý útvar, jenž je obklopen světelnými oblaky a který dával vznik podivuhodným světelným jevům. Kdyby bylo bývalo možné pohroužit cítící ruku do této Země, byli bychom vnímali pouze tepelné jevy. Nitro Země bylo opředeno a obklopeno těmito všemi duchovními bytostmi.

Navenek působil svět Země svou nesmírnou rozmanitostí, v jejím nitru žil světlem naplněný člověk ve spojitosti s duchovními božskými bytostmi. Člověk byl spojený s tímto celkem, s tímto světelným lůnem, se světovým lůnem naší Země jakousi pupeční šňůrou, která vycházela z podstaty božství. Bylo to společné světové lůno, ve kterém žila tato světelná rostlina, člověk, cítící se zajedno se světelným obalem Země. Tak byl člověk v této oblačné podobě jakoby spojen s matkou Zemí, byl vychováván a pěstován celou matkou Zemí tak, jako v hrubším smyslu dnes dítě je chováno a pěstěno v mateřském těle jako zárodek dítěte – podobně tedy byl tehdy chován a pěstěn zárodek člověka.

Potom se počalo oddělovat Slunce, berouc s sebou nejjemnější substance. Byla to doba, kdy vše, co náleží ke dnešnímu Slunci, opustilo naši Zemi, a zanechalo hrubší substance. S odchodem Slunce byla potom spojena okolnost, že pára se ochladila ve vodu; jestliže bylo dříve možné mluvit o oblačné Zemi, nyní je nutné mluvit o Zemi z vody. Ve středu byly prvotní vody (pravody), nebyly však obklopeny vzduchem, nýbrž přecházely ve velmi husté páry, silné mlhy, které se ponenáhlu zjemňovaly. Tehdejší Země je Zemí z vody, zahalena do mlhy vzhůru až do nejvyšších sfér, kde se tyto mlhy stávají se zcela jemnými. Tak se nám jeví tehdejší Země.

Člověk byl nucen nyní svoji dřívější, světlem proniknutou postavu z plynů, tak řečeno pohroužit do vod a tam se vtělit. Člověk se stal vodní postavou, avšak nikoli úplně. Nikdy se člověk nepohroužil zcela do vody; to je důležitá skutečnost. Bylo popsáno, jak Země ve svém středu byla Zemí z vody. Člověk byl jen z části vodní bytostí, zasahoval však do oblačného obalu, takže byl napolo bytostí vodní, napolo bytostí oblačnou.

Tehdy nebylo možné, aby Slunce proniklo k člověku až dolů do oblasti vod; oblačné vrstvy byly tak silné, že Slunce jimi nemohlo proniknout. Do par (mlh) mohlo světlo Slunce poněkud proniknout. Člověk tedy žil v temné, světla zbavené vodě a z části v parách (mlhách), které pronikalo světlo. V oblasti vod nalézáme však něco určitého, něco, co teď musíme přesněji popsat.

Od počátku Země nejenže tato žhnula (zářila), nýbrž i zněla, a toto znění zůstalo v Zemi, takže, když světlo vyšlo, voda se sice stala vnitřně temnou, ale pronikalo jí též znění, a toto znění dávalo vodě podobu (formu) tak, jak to lze poznat na známém fyzikálním pokusu. Vidíme takto, že tón je utvářející silou, protože tónem jsou určité částice odvrhovány anebo jinak uspořádány. Znějící tón má formující (utvářející) sílu.

Lidské tělo je oním tónem, oním zněním, které proniká Zemi; z tohoto znějícího tónu se utváří lidská postava. Světlo může proniknout jen k tomu, co vyčnívalo z vody. Člověk se skládal v dolní části z těla vodního, v hořejší části z těla oblačného, ke kterém pronikalo vnější světlo a ke kterému ve světle měly přístup bytosti, jež odešly se Sluncem. Dříve cítil člověk, že je skryt v jejich lůně, nyní vysílaly na něho své světlo a prozařovaly jej svou silou.

Nesmíme však zapomínat, že v tělese, které zbylo po oddělení Slunce, byly též ony síly, které Země musela ze sebe vyloučit, a to síly Měsíce.

Je to tedy doba, kdy právě vystoupilo Slunce a kdy se rostlinný člověk musel pohroužit do vodní Země. To je stupeň, kterého člověk tehdy dosáhl ve svém těle; tento stupeň zříme dnes v degenerované podobě ryb, které se ve svém vývoji zastavily. Vidíme-li dnes, jak voda je oživena rybami, jsou tyto ryby zbytky oněch lidských podob, ovšem v úpadkové formě.

Potom si musíme představit hlubokou, hlubokou touhu, která nyní vznikla. Již zde nebylo světla – a světlo dalo vznik této touze. Byla doba ve vývoji Země, kdy Slunce ještě zcela nevystoupilo ze Země. Tehdy můžeme tuto postavu vidět, jak je ještě proniknuta světlem. Vidíme lidi, kteří v hořejších částech svého těla jsou na stupni slunečním a v dolejších částech již mají podobu ryby. Tím pak, že člověk polovinou své bytosti žil v temnotách, stal se ve své dolní části nízkou povahou, neboť v části, kterou se hroužil do vody, choval v sobě měsíční síly. I když tato část neztuhla snad v kámen, byly v ní přece jen obsaženy černé, temné síly. Do této části se mohly také pohroužit jen ty nejhorší části astrálního těla. Hořejší část byla však oblačnou podobou, byla to ona část, která byla tak řečeno hlavou a do které zářilo světlo zvenčí a dávalo jí podobu, takže člověk se skládal z vyšší a z nižší části.

Husté oblačné ovzduší Země nebylo ještě vzduchem, nýbrž sestávalo z par, kterými nemohlo Slunce pronikat. Pronikat mohlo teplo, nikoli však světlo. Sluneční paprsky nemohly dospět až k Zemi, zemský oceán zůstal temný (v temnotě). V tomto oceánu byly ale obsaženy síly, které později odešly jako Měsíc. Tím, že pronikaly síly světla, vnikalo do Země také působení bohů, takže dole je vodní obal, zbavený božského působení a proniknutý jenom silou tónu, vůkol pak ovzduším par, do nichž zasahují síly Slunce. Takto přece jen ještě spoluprožíval člověk to, co k němu zářilo jako světlo a láska.

Proč však pronikal vodní jádro svět tónů (znění)?

Z toho důvodu, protože jeden ze slunečních duchů zůstal pozadu, spojil své bytí se Zemí. Je to týž duch, který byl později nazván Jahve neboli Jehova. Jahve se tedy obětoval, zůstal spojený se Zemí, on to byl, jenž pronikal svět vod jako utvářející tón znění.

Poněvadž nejhorší síly byly obsaženy ve vodní Zemi, poněvadž tyto síly byly strašlivými živly, klesala oblačná část člověka stále více a více; a z dřívější rostlinné podoby vznikala ponenáhlu bytost, jež se octla na úrovni obojživelníka. V pověstech a v mýtech je nám tato postava, která je na mnohem nižším stupni než pozdější člověk, líčena jako drak, jako lidský ještěr, jako saň. Druhá část člověka, která měla účast na světě světla, je nám líčena jako bytost, která nemůže sestoupit, která bojuje s nižší přirozeností, která je nám např. znázorňována jako Michael, jako svatý Jiří, který bojuje s drakem (Jiří řecky Georgios; „ge“ znamená zemi, kmen; „org“ nebo „erg“ znamená skutek, čin, práci, činnost). Také ještě v postavě Siegfriedově se setkáváme, ovšem v přetvořené podobě, s obrazem toho, čím tehdy bylo tělo člověka. Do hořejší části Země a tím také do hořejší části člověka vnikalo ještě teplo, a vytvořilo jakýsi ohnivý jícen. Avšak nižší část člověka klesala stále hlouběji. Toto je postava, kterou Starý Zákon právem zachytil v podobě svádějícího hada, který je rovněž obojživelníkem (plazem).

Potom se blížila stále více doba, ve které ty nejnižší síly byly vyloučeny ze Země. Mohutné katastrofy otřásaly Zemí; a pro okultistu jsou čedičové útvary zbytky oněch očistných sil, které tehdy otřásaly tělesem Země, když se musel Měsíc oddělit. To ale byla též doba, ve které se stále více zpevňovalo vodní jádro Země, ve které vznikalo pevné, nerostné jádro. Země se zhustila na jedné straně tím, že vystoupil Měsíc, a na druhé straně se z hořejších částí vyloučily těžší, hrubší substance, které pak sestoupily do nižších částí; v hořejších částech povstávalo stále více a více to, co bylo sice stále ještě proniknuto vodou, co se však ponenáhlu stávalo naším vzduchem. Tak se dostávalo naší Zemi znenáhla pevného jádra ve středu, a kolem byla voda. Ale tím, že se z mlh vyloučily substance, stával se tento mlhový obal řidším. Teprve později, mnohem později vznikl z těchto mlh vzduch, a ponenáhlu mohly sluneční paprsky, které nemohly samotné Země dosáhnout, i ji proniknout.

Nyní dosáhla Země stupně, který si musíme správně představit. Dříve se člověk hroužil do vody a ven do mlh pouze vyčníval; nyní zhuštěním Země dostalo se vodnímu člověku možnosti, aby zhustil i svou podobu, aby přijal do sebe soustavu kostí. Člověk ztuhl sám v sobě. Tím se přetvořila hořejší část člověka tak, že se nyní umožnilo něco nového, co dříve nebylo možné – totiž, že člověk mohl nyní dýchat. Hořejší části byly takové povahy, že přijímaly světlo, ale nemohly mu dát dále proudit. Nyní cítil člověk opět světlo ve svém temném vědomí, dostalo se mu nyní snivého vědomí. Nyní mohl cítit to, co k němu zářilo z výšin, jako božské síly, které k němu proudily. Při tomto přechodu cítil, jak to, co k němu září, se štěpí ve dvě části; vzduch sám nyní do něj vnikal. Dříve pronikalo světlo k němu, nyní pronikal vzduch do něj. Člověk, který toto cítil, byl nucen si asi říci: dříve jsem cítil sílu, která je nade mnou, jako sílu, která mi dala to, co nyní potřebuji k dýchání. Světlo bylo mi dechem. Co nyní proudilo do něho, to mu připadalo jako dva bratři; světlo a vzduch byli pro něho dvěma bratry. Nyní se stalo světlo i vzduch pro něho dvojností. Dech pozemského vzduchu, který počal proudit do člověka, byl současně zvěstí, že se člověk musí učit, aby nyní vnímal něco zcela nového. Pokud působilo světlo samo, potud neznal člověk ani zrození, ani smrt. Dříve se přeměnil jen světlem proniknutý oblak – člověk cítil jen něco jako změnu svého šatu, necítil, že se zrodil, necítil, že umíral, cítil se být věčným, zrození a smrt cítil jen jako pouhé události. Prvním vdechnutím nastalo vědomí zrození a smrti: „Vzduch, dech člověka, který se oddělil od svého bratra, světelného paprsku – toto pociťoval tehdejší člověk – který způsobil, že se tím oddělily i bytosti, jež dříve do mne se světlem proudily, ten mi přinesl smrt.“

Kdo to byl, jenž způsobil zánik vědomí? – „mám sice temnou podobu, avšak jsem přece spojen s věčnou podstatou“.

Kdo to byl, kdo toto vědomí vypudil, usmrtil?

Toto vědomí usmrtil dech, jenž počal proudit do člověka, Tyfón... Tyfón nazývá se dech. A když duše Egypťana v sobě prožívala to, co se kdysi takto událo, že se dříve společný paprsek rozštěpil na světelný paprsek a na dech, stala se tato kosmická událost pro duši symbolickým obrazem, jenž byl znázorňován usmrcením Osirida Tyfónem neboli Setem, vzdušným dechem.

V egyptském mýtu, jenž vypravuje, jak Osiris byl usmrcen Tyfónem, je ukryta velká kosmická událost. Egypťan vnímá Boha, který přicházel ze Slunce, a žil se svým bratrem v míru, jako Osirida. Tyfón byl vzdušný dech, který člověku přinesl smrtelnost. Takto vidíme na jednom z nejvýznačnějších příkladů, jak se skutečnosti světového vývoje opakují ve vnitřním poznání člověka.

Tak se událo uskutečnění trojnosti Slunce, Měsíce a Země. Toto vše poznával egyptský žák v hlubokých vědomě formovaných obrazech.