Rudolf Steiner

 

Egyptské mýty a mystéria

Mnohý z nás zajisté – když přemýšlel o úvahách posledních dnů o vývoji naší Země, v širším smyslu o vývoji sluneční soustavy v souvislosti s člověkem – setkal se rozporem, který mu snad připadá zvláštní ve vztahu k mnohým obvyklým představám o životě. Mnohý si snad řekl: Slyšeli jsme, že nejhorší síly jsou ve spojitosti s Měsícem. Teprve v okamžiku, když se Měsíc oddělil od Země, odešly s ním tyto nejhorší síly, a teprve tím nastal stav Země, který umožnil další vývoj člověka. Toto vše jsme sice slyšeli.

Kde však zůstává všechna romantika Měsíce? Všechna ona poezie, která přece vzniká z pravých pocitů a má vztah k obdivuhodným účinkům Měsíce na člověka?

Tento rozpor je jen zdánlivý tehdy, když si uvědomíme všechny důsledky této skutečnosti. Samozřejmě, kdybychom dnes zkoumali Měsíc, pokud jde o jeho fyzickou hmotnost, shledali bychom, že je neschopný mít na sobě takový život jako Země. Zároveň si musíme říci, že i éterická podstata, která je spojena s Měsícem a s jeho fyzickou hmotností, je z největší části též takové povahy, že je něčím velmi méněcenným v poměru k éterické podstatě, která působí v naší vlastní tělesnosti. A kdybychom teprve jasnovidně pozorovali to, co u jednotlivých měsíčních bytostí – o kterých můžeme plným právem mluvit – působí jako astrální podstata, mohli bychom se přesvědčit, že v poměru k nejhorším citům, které jsou domovem na naší Zemi, je na Měsíci nezměrně více špatnějších a méněcennějších vlivů. Takto můžeme, pokud jde o astrální a též i o éterickou a fyzickou podstatu Měsíce, mluvit o bytostech, o živlech (silách), které bylo nutno vyloučit, aby naše Země mohla kráčet svou cestou, zbavena škodlivých vlivů.

Dále si však musíme uvědomit ještě jinou skutečnost. Musíme mít na zřeteli, že se nesmíme zastavit všude u špatných a zlých vlivů. Vše, co je ve vývoji nízké a zlé, na to má vždy vliv významná okolnost. Pokud je to jen možné, musí vše to, co sestoupilo do nižší oblasti, být očištěno jinými dokonalejšími bytostmi a opět povzneseno do výše. Shledáme-li někde zvláště nízké bytosti, můžeme být jisti, že s těmito nižšími bytostmi jsou spojeny jiné vyšší, které mají tak velikou moc, pokud jde o dobro, krásu a vznešenost, že jsou schopné vést ještě k dobru i tyto nejnižší síly. Proto je pravdou, že všechny nižší síly jsou spojeny s měsíčním bytím, na druhé straně však jsou s Měsícem spojeny opět vznešené, ba nejvznešenější bytosti. Víme již, že Měsíc je bydlištěm např. vznešené, velmi vznešené duchovní bytosti, Jehovy; takováto vznešená bytost, nadaná takovou mocí a vznešeností ovládá při své činnosti velké zástupy služebných bytostí dobré povahy, takže si musíme představit: Nejnižší síly odešly sice s Měsícem, avšak zároveň i ty bytosti, které jsou schopny přeměnit zlo v dobro a ohyzdnost v krásu, zůstaly spojeny s Měsícem. To by byly nemohly učinit, kdyby síly ohyzdnosti byly ponechaly v tělesu Země; bylo tedy nutné, aby je vyloučily.

Proč je však vůbec nutné, aby povstalo to, co je ve světě jako ohyzdnost a zlo?

Bylo to nutné, aby tyto síly vznikly proto, poněvadž bez jejich působení by nebylo bývalo vzniklo něco jiného. Člověku by se nebylo bývalo nikdy dostalo možnosti, aby se stal v sobě ucelenou bytostí.

Vzpomeňme si na předchozí úvahu; viděli jsme, jak nižší povaha člověka měla své základy ve vodě. Tehdy nebylo ještě kostí, nebylo pevné postavy člověka. Byla to jen stále se měnící podoba.

Čím by se byl člověk stal tehdy, kdyby se nebyly vytvořily určité síly tak, jak byly a jsou dnes v Měsíci?

Kdyby byla Země bývala vydána jenom vlivu Slunce, byla by se bývala pohyblivost bytosti člověka zvýšila na nejvyšší stupeň, vývoji Země by se bylo dostalo nemožné rychlosti. Člověk by nemohl povstat v dnešní své podobě. Kdyby působily jen měsíční síly, byl by člověk ihned ztuhnul, jeho podoba by se již v okamžiku zrození zpevnila (zatuhla). Mezi těmito dvěma nejzazšími hranicemi se dnes pohybuje člověk, mezi neomezenou pohyblivostí a mezi ztuhnutím ve své formě. Poněvadž v Měsíci jsou obsaženy utvářející síly, stal se též fyzický Měsíc vlastně struskou. Do těchto forem mohou působit jen silné bytosti, které jsou ve spojení s Měsícem. Tak působí na Zemi dvojí síly – síly Slunce a Měsíce. Kdybychom si náhle odmysleli Slunce, v témže okamžiku bychom se všichni stali mumiemi a to tak, že bychom tuto podobu nikdy již nemohli ztratit. Kdybychom předpokládali, že někdo by obrovskou silou odstranil Měsíc, pak by se všechny krásné umírněné pohyby, které dnes máme, staly nesmírně živými; stali bychom se vnitřně v nejvyšší míře pohyblivými, viděli bychom, že opět nastala schopnost přeměn. Tak je tedy člověk vsunutý mezi tyto dvě síly.

V tomto světě je pak nejen v jeho substancích, nýbrž i v jeho poměrech velmi mnoho uspořádáno nezměrně moudrým způsobem. Abychom si dnes uvědomili, jak nekonečná moudrost je obsažena ve světě, budeme dnes uvažovat o určitém poměru, jenž se váže k postavě Osirida.

V postavě Osirida spatřoval Egypťan působení Slunce za dob, kdy Země byla ještě zahalena do obalu par, kdy ještě neexistoval vzduch; zřel, že, když člověk počal dýchat, v tom okamžiku se jednotná bytost – Osiris-Set – rozdělila. Set působí proto, že v nás počal být činným dech vzduchu, Osiris působí jen jako světlo Slunce. Ale je to zároveň týž okamžik, ve kterém vstupuje zrození a smrt do vědomí člověka. V silách, které byly činné způsobem dávajícím a rozrušujícím formu, či v poměru těchto sil nastala veliká změna. Kdyby člověk býval tehdy v době, kdy ještě vlivy, vycházející ze Slunce, ještě neopustily Zemi, mohl pociťovat účinky, vycházející od oněch vznešených bytostí, které později odešly se Sluncem, byl by vzhlížel s vděčností k těmto slunečním bytostem.

Když se pak Slunce oddělilo, když tak řečeno stále více to, co bylo oblačnou sférou – která byla pro člověka říší jeho vyšší přirozenosti – se stávalo jemnějším, dostalo se člověku (který mohl stále více a více pozorovat nynější Slunce) vědomí, že má své „já“ vlastně ve své nižší přirozenosti. Když se hroužil do své nižší přirozenosti, pak si teprve byl vědom sám sebe.

Proč se bytost, ke které se člověk obracel jako k Osiridovi, zahalila do temnoty?

Světlo přestalo působit s odchodem Slunce, avšak Jehova zůstal na Zemi. Osiris byla duchovní bytost, ve které byla obsažena síla slunečního světla tak, že později, když se oddělil Měsíc, odešla s Měsícem; dostalo se jí úkolu, aby vysílala z Měsíce na Zemi sluneční světlo.

Nejprve jsme viděli, jak Slunce vyšlo ze Země. Jehova však zůstává se svými zástupy a s Osiridem v Zemi. Člověk se učí dýchat. Osiris odchází potom s Měsícem, a dostává se mu úkolu, aby vysílal jakoby odrazem světlo Slunce z Měsíce. Člověk má nyní pocit, že to, co dříve přicházelo mu ze Slunce, proudí k němu z Měsíce.

Člověk si tehdy, když Měsíc zářil na Zemi, pravil: „To jsi ty, ó Osiride, který mi záříš z Měsíce světlo Slunce, jež náleží ke tvé bytosti.“

Ale toto světlo Slunce září každý den v jiné podobě. Když sledujeme, jak přibývá Měsíce, shledáme čtrnáct změn až do úplňku. Osiris obrací se po čtrnáct dní k Zemi ve čtrnácti podobách. Má hluboký význam, že Měsíc, to je Osiris, přijímá těchto čtrnáct podob, aby nám zářil světlo Slunce. Co Měsíc takto činí, je ve světě zároveň spojené s okolností, že se člověk naučil dýchat. Teprve když se tento jev ukázal ve svém způsobu na nebi, naučil se člověk dýchat; s tím byl též spojen první zárodek „já“ v lidské bytosti.

Pozdější egyptské poznání pociťovalo vše to, co jsme zde vylíčili, a pravilo:

Osiris panoval nejdříve na Zemi, pak se však objevil Tyfón, vítr. – To je doba, ve které vody tak dalece opadávají, že se objevuje vzduch, a jím počíná člověk dýchat. – Tyfón přemohl vědomí Osiridovo, usmrtil Osirida, vložil jej do skříně a uvrhl do moře. Nebylo možno ani tuto kosmickou událost vyjádřit významněji, než právě v tomto obraze. Měsíc je ona skříň, která byla vržena do moře světového prostoru; Osiris se nyní ocitá ve světovém prostoru. Vzpomínáme si též, že – jak se nám praví v pověsti – když se Osiris objevil ve světovém prostoru, ukazoval se ve čtrnácti podobách. Pověst vypravuje, že Osiris byl rozčtvrcený (rozkouskovaný) na čtrnáct dílů a pohřbený ve čtrnácti hrobech. Zde se setkáváme s podivuhodným poukazem na hluboké základy této pověsti. Čtrnáct podob Měsíce (čtrnáct měsíčních fází) je čtrnáct dílů rozčtvrceného Osirida.

Zpočátku nám to připadá, jako kdyby šlo jen o symbol, avšak uzříme, že tento obraz má svůj hluboký význam. Dospíváme nyní k něčemu, co – není-li nám to známo – nemůže nám nikdy vysvětlit tajemství kosmu.

Kdyby se Měsíc nebyl objevoval ve čtrnácti podobách, pak by nebylo též nastalo něco jiného. Těchto čtrnáct podob Měsíce mělo totiž vzápětí veliký vnitřní vliv na vyvíjejícího se člověka. Tehdy, když ještě nenastaly tyto všechny události, neměl člověk ve své tělesné podobě něco (a to ani jako vlohu), co je dnes svrchovaně důležité. Víme, že mícha je velice důležitá, že z ní vycházejí nervy. Tyto nervy nebyly ani v zárodku vyvinuty za doby, když Měsíc ještě nevystoupil ze Země. Těmito čtrnácti podobami Měsíce a uspořádáním, jak tyto po sobě následují, přičlenilo se čtrnáct nervových provazců na páteř člověka. Kosmické síly působily tak, že čtrnácti podobám Měsíce odpovídá těchto čtrnáct nervů. Vývoji Měsíce odpovídá pak ještě něco jiného; těchto čtrnáct období je jenom polovina úkazů Měsíce na nebi. Měsíc má čtrnáct období od novu k úplňku a čtrnáct období (fází) od úplňku k novému Měsíci. V době těchto čtrnácti dnů, předcházejících nový Měsíc, není Osirova působení. Slunce svítí v této době na Měsíc tak, že tento obrací ponenáhlu Zemi svou neosvětlenou plochu jako nový Měsíc. Těchto čtrnáct období má též svůj účinek; tohoto účinku je pro egyptské vědomí dosaženo prostřednictvím Isidy. Působením Isidy vychází z míchy čtrnáct jiných nervových provazců. To dává dohromady dvacet osm nervových provazců, které odpovídají různým obdobím Měsíce. Vidíme, jak se zcela určité články lidského organismu vytvořily z kosmických událostí.

Mnohý snad řekne, že to nejsou všechny nervové provazce.

Bylo by jich jen dvacet osm tehdy, kdyby měsíční rok spadal zajedno s rokem slunečním. Sluneční rok je však delší, a rozdíl mezi rokem slunečním a měsíčním způsobil vznik několika dalších nervových provazců.

Takto včlenil Měsíc organismu člověka působení Isidy a Osirida. To bylo spojeno ještě s něčím jiným.

Až do okamžiku, kdy počal působit Měsíc, neexistovala dvojpohlavnost; tehdy žili lidé, kteří byli současně obojí, mužem i ženou. Rozdělení pohlaví nastalo teprve střídavým účinkem působení Isidy a Osirida; podle toho, zda Osiridovy či Isidiny nervy působily zvláštním účinkem, podle toho byl člověk pohlaví ženského či mužského. Organismus, ve kterém po výtce převládá působení Isidino, je mužským, a tělo, ve kterém převládá působení Osiridovo, je ženským. Přirozeně působí v každém muži a v každé ženě obojí síly, ale v éterickém těle oním způsobem, který odpovídá opačnému pohlaví.

Zde se setkáváme s podivuhodnou souvislostí, jak jednotlivá bytost souvisí s postavením kosmu. Shledali jsme, že nejen silami, nýbrž i postavením světových těles vznikají účinky na člověka. Působením těchto dvaceti osmi nervových provazců, které vycházejí z míchy, se vytváří něco, co náleží k mužskému i ženskému organismu.

Je nutno uvést ještě něco, co nám osvětlí daleké kosmické (světové) obzory. Nervy utvářejí podobu člověka, avšak člověk se v této podobě nestává ztuhlým; působení Slunce a Měsíce je navzájem v rovnováze. V následující úvaze nesmíme tedy myslet, že máme co činit s nějakou symbolikou, nýbrž musí nám být jasné, že máme co činit se skutečností.

Co je původní, nerozčtvrcený Osiris? A co je potom rozčtvrcený Osiris?

Viděli jsme, že Osiris je v nás samých rozčtvrcen; bez toho by nebyla mohla nikdy vzniknout lidská postava.

Co se však nejprve vytvořilo vlivem Slunce a Měsíce?

Společným působením všech nervových provazců nevzniklo jen pohlaví mužské a ženské, nýbrž i v nitru člověka povstalo něco působením mužského a ženského principu. Povstalo vnitřní Isidino působení, a tímto vnitřním působením Isidy jsou – plíce. Plíce jsou ústrojím, které upravují vlivy Tyfónovy, tedy Setovy. A to, co působí na člověka vlivem Osiridovým, je činné tím, že podněcuje ženské působení, mužským způsobem tak, že plíce se stávají činné působením dechu. Působením, které vychází od Slunce a Měsíce, upravuje se činnost mužského a ženského principu; v každém mužském jedinci ženský princip, který je ztělesněn v hrtanu, v každém ženském jedinci mužský princip, který je ztělesněn v plících.

Vnitřně působí Isis a Osiris v každém člověku, pokud jde o jeho vyšší přirozenost. Tak je každý člověk dvojpohlavní, neboť každý člověk má plíce i hrtan. Každý člověk, lhostejno, zda je ženou či mužem, má právě tak stejný počet nervů.

Když se Isis i Osiris tímto způsobem vymanili z nižší přirozenosti, zrodili syna, tvůrce příštího pozemského člověka, oba dali vznik dítěti, nazvanému Horus. Isis a Osiris zplodili dítě, lidské srdce, které pěstuje Isis, obě křídla lidských plic. V egyptských představách setkáváme se s něčím, co nám ukazuje, že v těchto školách dávných mystérií byl vyšší přirozenosti člověka, tomu, co nazýval starý Ind Brahmanem, přiznáván ráz dvojpohlavnosti, ráz muže i ženy. Indickému žáku bylo již ukazováno, jak se jednou objeví ona vyšší podoba; bylo mu ukazováno dítě Horus, a bylo mu řečeno: To vše vzniklo působením prvotního zvuku, působením „Vha“. A to, co prožíval indický žák, zůstalo nám uchováno v Rgvédě; v této je jedno místo, které zní: „Na člověka sestoupí sedm zdola, osm shora, devět ze zadu, deset ze základů kamenného sklepení a deset z nitra, zatím co matka bude pečovat o dítě, aby je napojila.“ To je podivuhodné místo. Představme si tuto Isis, kterou jsem vylíčil jako plíce, tohoto Osira, kterého jsem vylíčil jako ústrojí dýchací, představme si to vše, jak zasahuje do těchto souvislostí hlas (zvuk), který se počíná rozlišovat na písmena. Tato písmena přicházejí z různých stran; sedm jich přichází zdola z hrdla atd. Zvláštní působení všeho toho, co souvisí s naším dýchacím ústrojím, je obsaženo v těchto souvislostech. Kde se zvuk počíná rozlišovat a členit, tam je vyšší matka, která ošetřuje a bdí nad dítětem – plíce; dítětem – pak je lidské srdce, které se vytvořilo působením všech těchto vlivů.

Takto bylo ukazováno žáku zasvěcení tajemné působení v nitru kosmu. Uvidíme, jak do tohoto přediva byly vetkány i ostatní články lidské bytosti. To je část okultní anatomie, jak byla pěstována ve školách egyptského tajného vědění, pokud v těchto bylo rozšířeno vědění o kosmických silách a o kosmických bytostech.