Rudolf Steiner

Egyptské mýty a mystéria

VII. přednáška

V předchozích úvahách jsme si objasnili celou řadu skutečností, které se vztahují na vývoj Země a celé sluneční soustavy ve spojitosti s přirozeností člověka. V posledních dvou úvahách jsme se pokusili zvláště zdůraznit ony vývojové skutečnosti, které doznaly znovuvzkříšení v egyptských mystériích a které se učil poznávat nejen žák egyptských mystérií, nýbrž i celý egyptský národ. Žák se učil ve svém jasnovidném zření poznávat opravdu všechny skutečnosti, které jsme již uvedli a které ještě ve své dnešní úvaze doplníme. Značná část lidstva, která se nemohla povznést až k jasnozření, však ve významném obrazu poznávala, o co tu šlo. Tento obraz, který je nejdůležitější částí egyptského světového názoru, jsme již častěji uvedli. Je to obraz, který v sobě zahrnuje pověst o Osiridovi a Isidě. Známe všichni tento obraz, o kterém vlastně nikdo, kdo něco ví, se nedomnívá, že by obsahoval něco bezvýznamného. Uvedený obraz nám vypravuje následující:

Kdysi panoval na Zemi k blahu lidstva Osiris až do okamžiku, ve kterém Slunce vstoupilo do znamení Štíra. Tehdy bratr Tyfón (Set) usmrtil Osirida. Učinil to tak, že jej přiměl, aby si lehl do skříně, kterou uzavřel a vrhl do moře. Isis, sestra a manželka Osiridova, hledala svého manžela, a když jej našla, usiloval zlý Tyfón, aby opět Osirida zničil. A rozčtvrtil jej. Isis shromáždila jednotlivé údy a pohřbila je na různých místech – ukazují se také různé Osiridovy hroby. Pak Isis zrodila Hora, který pomstil svého otce. Osiris byl přijat opět do říše božských bytostí, není sice činný na Zemi, ale je činný ve prospěch člověka, když tento dlí v době mezi smrtí a novým životem ve fyzickém světě. Proto si Egypťan také představoval cestu mrtvých jako cestu k Osiridovi.

To je pověst, která náleží k nejstarším součástem egyptského životního názoru. Pověst o Osiridovi pronikala tak dlouho veškerý kult egyptské země, pokud vůbec žily egyptské náboženské názory.

Když jsme si uvědomili tuto pověst, do které je vtěleno to, co zřel žák jako posvátná tajemství, můžeme obrátit svůj zrak opět k tomu, co zřel žák v mystériích.

Předchozí rozpravu jsme započali tím, že jsme si utvořili přesnější představu o tom, co vzniklo v člověku vlivem různých podob Měsíce. Bylo mluveno o dvaceti osmi párech nervů, které mají svůj původ z konstelací Měsíce v době dvaceti osmi dnů, jichž má Měsíc zapotřebí, aby se vrátil ke své původní podobě. Zkoumali jsme tajemství, jak se vytvořilo těchto dvacet osm nervových párů v člověku působením zvenčí. A nyní prosím, aby bylo správně uváženo následující.

V krátkých náznacích, má být nyní podáno pokud možno s největší přesností vylíčení, čemu se egyptský žák učil se zřetelem na vývoj člověka – ještě v mnohem širším rozsahu. O tomto líčení možná mnohý řekne, že je to z dnešního stanoviska čirý nesmysl. Dnešní lidé mohou říci, co chtějí, ale musí si přece jenom uvědomit, že jsou to nauky, kterým se egyptský žák učil a také je jasnovidně viděl. Ba – ony jsou ještě něčím více. Tyto nauky nejsou jen sděleními, určenými pro Egypťana, nýbrž platí jako pravda i pro dnešního okultistu.

Zopakujme si, o čem byla řeč v posledních úvahách. Když Země byla na počátku svého vývoje, skládala se doslova cele ze samých lidských zárodků, které tvořily prvotní zemskou mlhovinu. Jak indický, tak i egyptský jasnovidec mohl duchovně vidět, jak vyrůstá z tohoto lidského zárodku celá pozdější postava člověka. Vše to, co později vzniklo z tohoto zárodku člověka, bylo možno tehdy jasnovidně vidět. Ale bylo možno též pohlížet na to, co z tohoto lidského zárodku nejprve povstalo jako člověk. Prvotní útvar, který vznikl z tohoto lidského zárodku tehdy, když Slunce bylo ještě spojeno se Zemí, byl vskutku jakousi rostlinou, která otvírala svůj kalich směrem vzhůru. Tyto útvary naplňovaly Zemi a vytvořily se z oné prvotní mlhoviny. Ale v nejprvnější době, ve které vznikl jakýsi útvar, podobný koruně květu, v této nejprvnější době byl tento útvar sotva viditelný. Bylo by bývalo možno jej pozorovat jen tak, že bychom jeho blízkost byli bývali cítili jako tepelné těleso v podobě kalichu. Byl tedy nejprve tepelným tělesem. Ještě když Země byla spojena se Sluncem, počalo nitro tohoto lidského útvaru zářit a vysílalo světelné paprsky do světového prostoru. Kdyby byl někdo tehdy býval zřel dnešním zrakem, byl by mohl vnímat tuto substanci Země jako jiskřící kouli, která ve svítivých paprscích zářila do světového prostoru. O tom, co tehdy existovalo, je sotva někomu možno dnes utvořit si představu. Bylo by to možné jen tehdy, kdyby si představil, že náš vzduch by byl naplněn samými světluškami, které by vysílaly své světlo do světového prostoru. Tak asi zářil prvotní základ (prazáklad) lidské bytosti do světového prostoru. A nejenže se utvořila tato podoba, nýbrž přibližně v téže době se vytvořilo venku kolem tohoto kalichovitého útvaru plynné těleso. V něm bylo rozpuštěno mnoho substancí, které lze dnes nalézt i ve zvířecím i v lidském těle. Brzy však, když se toto stalo, vystoupily ze společné hmoty Země ještě jiné zárodky, zárodky, které se staly prvním základem k naší dnešní říši živočišné. Říše lidská byla tedy první, pak přišly zárodky, které se staly základem říše živočišně. Přirozeně, že se celá naše Země tehdy ještě skládala ze vzdušné látky, která zářila do světového prostoru. V této vzdušné látce vznikl též první základ bezpohlavních zvířat, která byla tedy na nejnižším stupni dnešní živočišné říše. Uvidíme, že tato zvířata, která takto povstala ve svém prvním základu, budou mít jistý význam i pro dnešního člověka.

Tak tedy vznikly první zárodky zvířat; je pro nás důležité, že zvířata, která takto vznikla, tvořila nejhustší plynnou látku, jakési zhuštěné osamocené plynové útvary. Tato zvířata vyvíjela se až k určité výši různými formami. Když Slunce vystoupilo ze Země, byla nejvyšší živočišnou formou podoba ryby, avšak nikoli podoba dnešní ryby. Forma tehdejších zvířat byla zcela jiná než dnešních ryb, ale byla na příslušné výši ryb. Země se potom zhustila v Zemi z vody, a zvířata plovala v této vodní Zemi. Nyní nastalo něco velmi podivuhodného. Některé z těchto zvířecích forem zůstaly zvířaty a nestaraly se tak řečeno o pokrok vývoje. Některé jiné si získaly určitý poměr k  lidským podobám; a byl to tento poměr.

V témže okamžiku, kdy Slunce vystoupilo ze Země, počala se Země otáčet kolem své osy, takže vznikl den a noc. V tehdejší době však byly dny a noci podstatně delší než dnes. V době, kdy se Měsíc ještě neodštěpil, když takový lidský útvar, tehdy podstatně zhuštěný, ocitl se na straně obrácené ke Slunci, přičleňovalo se pokaždé k tomuto plynovému útvaru něco ze zvířecí formy dole ve vodní Zemi. Člověk se spojoval se zvířecí formou. Vidíme, že člověk vyčnívá nad vodní Zemí; tím, že působení Slunce proniká nejvíce pokročilého člověka, vykonává svůj vliv na vnitřní zemské a měsíční síly. Protože se přičleňovala k lidskému tělu forma zvířete, říkalo se, že Slunce, které tehdy zářilo na tělo člověka, bylo ve znamení Ryb. A skutečně první náznak tohoto vývoje spadal zajedno s tím, že se Slunce ocitlo i na nebeské klenbě ve znamení Ryb. Slunce jím sice prošlo častěji, avšak východiskem tohoto vývoje byl okamžik, ve kterém se Slunce octlo i na nebi ve zvěrokruhu ve znamení Ryb. A právě odtud, že se ryby tehdy přičlenily k člověku, dostalo se tomuto souhvězdí uvedeného jména.

Víme pak, že vývoj pokračuje tak, že Měsíc a Země tvoří jedno těleso. Jehova zůstal na Zemi a k jeho služebníkům náležela i božská postava, kterou Egypťané nazývali Osiris. Když Měsíc odešel ze Země, vytvářel se vývoj nanejvýše zvláštním způsobem.

Víme, že Země byla vodní Zemí, a vše, co se vytvářelo ve vodě, dosahovalo čím dále tím více nižšího stupně v době, než vystoupil Měsíc. Když se Měsíc oddělil od Země, byl člověk se zřetelem na svou nižší přirozenost na výši asi velkého obojživelníka, podobného mloku. To je to, co Bible nazývá hadem, co se nazývá ještěrem nebo drakem. V době, kdy Měsíc vystoupil, přetvářel se člověk čím dále, tím více z říše zvířecí do lidské podoby. Když se Měsíc oddělil od Země, měl člověk v dolní části zvířeti podobnou, ohyzdnou formu, část hořejší byla pak posledním zbytkem světelné podoby, do které vplývaly zvenčí síly Slunce. Člověkovi zůstalo to, že do něho působily bytosti světla. V tomto prvotním moři plaval člověk, jehož zvláštní světelná podoba vyčnívala z vodní Země.

Co byla tato zářivá postava?

Tato postava se zatím přetvořila v jediné obsáhlé a mohutné smyslové ústrojí. Když Měsíc vystoupil, byla tato přeměna již dokonána. Bylo tomu takto: Když se člověk pohyboval v prvotním moři, mohl tímto ústrojím vnímat, jestli se v blízkosti objevila nějaká nebezpečná bytost. Zejména mohl tímto ústrojím vnímat teplo a chlad. Toto ústrojí zakrnělo a stalo se tak zvanou šišinkou (glandula pinealis, epiphysis, pozn. překl.). V tehdejší době se člověk pohyboval plovaje v této zemské hmotě a používal tohoto ústrojí jako jakési svítilny. Můžeme ještě dnes u dětí najít na hlavě měkké místo; to je ono místo, kde se toto ústrojí vysunovalo ven.

Člověk přijímal stále vyšší a vyšší zvířecí formy; v určitém okamžiku vytváření lidské podoby bylo nazýváno to, co se mezitím stalo z ryby, poněvadž tato podoba žila ve vodě a poněvadž chovala v sobě zárodek pozdějšího člověka, byla nazývána tato podoba Vodnářem. Ještě další vytvořenou podobou bylo potom to, co by bylo možno nazvat Kozorohem. Zvláštní přitom je to, že vskutku to, co člověku odpovídá v jeho nižších článcích, dává jméno v té době příslušnému souhvězdí. Nohy jsou skutečně původními rybami, dolní holenní kost je Vodnářem; to, co po určitou dobu člověka činilo schopným, aby si dával směr při plování, shledáváme, že kolena člověka jsou v souvislosti se znamením Kozoroha. Tento zvířecí ráz se vyvíjel stále více a více, a to, co se stalo horní holení, označujeme názvem Střelec. Vedlo by příliš daleko, kdybych vám chtěl tento výraz vysvětlit. Chceme zde podat jen obraz o tom, jaké člověk měl vzezření tehdy, když jeho zvířecí ráz odpovídal Střelci. Tehdy byl člověk zvířetem, které se poprvé mohlo pohybovat na ostrovech, vytvářejících se z vody. Směrem vzhůru byl člověk stále jemnější, v nejhořejších částech své postavy zůstal skutečně formou, podobající se květinovému kalichu. Tehdejší postavu člověka si správně představíme tehdy, když si ji myslíme (představujeme) nahoře éterickou a dole si myslíme podobu zvířecí. Ve starších vyobrazeních zvěrokruhu vidíme Střelce, že je dole zobrazen jako zvíře a nahoře jako člověk. Tyto obrazy nám podávají (představují) jednotlivé stupně vývoje, které člověk prožil. Právě tak nám podává i kentaur skutečnou postavu člověka (dole zvíře, nahoře člověk). Podobu koně nesmíme brát doslovně, nýbrž jenom jako představitele živočišné říše. To byl jen umělecký princip v dřívějších dobách; co tehdy chtěli lidé umělecky vytvořit, to si dali od jasnovidců ukázat nebo sami usilovali, aby to zřením pojali. Samotní umělci byli také zasvěcenci. Vypravuje se, že Homér byl slepý jasnovidec. Tedy – že měl schopnost nahlížet do dějin akáši. Slepý jasnovidce Homér zřel mnohem více než ostatní Řekové. Kentaur je tedy skutečnou podobou člověka. Když člověk měl toto vzezření, Měsíc nebyl ještě ze Země venku, tehdy byla síla Měsíce sama ještě v Zemi. Tehdy měl člověk ještě zářící šišinku, která se dříve vytvořila v době sluneční.

Když potom Měsíc vystoupil ven, počala se tvořit dvojpohlavnost. Člověk, mající podobu kentaura, byl ještě jednopohlavní. Pohlaví se vytvořilo, když Slunce bylo ve znamení Štíra. Proto označujeme sexualitu znamením Štíra. Je to tedy Štír, co odpovídalo zvířeti tehdy, když člověk vyvinul pohlaví.

Lidstvo bylo tehdy tak daleko, že mohla nastat dvojpohlavnost. Člověk se nyní stal pohlavní bytostí. Když žák egyptských mystérií obracel svůj zrak k této době zemského vývoje, potom viděl, že Země je obývána lidmi, jejichž dolní část byla zhuštěna a část hořejší byla světelnou lidskou podobou.

Potom započala doba, ve které se včlenily podél krajiny, kde se dnes nachází mícha v těle člověka, síly Měsíce, nervové provazce. Útvar nad míchou, dnešní krajina hlavy, se také zhustil a přetvořil se na lidský mozek. To bylo úplně přeměněné zářící ústrojí. Na ně se pak přičleňovala mícha, ze které vycházely nervové provazce. K tomuto nervovému ústrojí se nižší člověk připojoval tak, jak již bylo popsáno. To se objevovalo egyptskému žákovi, a bylo mu jasné, že jestli se kterákoli bytost chtěla vtělit na Zemi, musela na sebe přijmout příslušnou lidskou podobu. Každá vznešená bytost, která chtěla Zemi navštívit, objevovala se v podobě, kterou v té které době měl člověk. Tehdy byla podoba člověka takové povahy, že bylo možné vidět ono zářící těleso, a co je obrazně označováno jako ono zvláštní Polyfémovo oko, ústrojí (či zmíněná svítilna), které s později přeměnilo v mozek. V původním umění je vše symbolem pro skutečné podoby.

Když se řečtí zasvěcenci obeznámili s těmito tajemstvími Egypťanů, získali si mnoho poznatků, které byly v základě stejné jak u egyptských zasvěcenců, jenže pojmenovali tyto poznatky ve své řeči.

Egypťané vypěstovali ve vysoké míře jasnovidné umění, takže žák mohl pohlížet do pradávných dob. Egyptský zasvěcenec měl původní spojení s těmito tajemstvími; proto egyptskému zasvěcenci připadalo, že řečtí kněží se vyjadřují jako dítě, které teprve počíná mluvit. Egypťan k nim pak pravil: „Vy, Řekové, zůstáváte jako děti, vy nemáte pradávné posvátné moudrosti, nemáte pradávné posvátné náboženství.“ Takto poukazoval Egypťan na to, jak jeho moudrost je vysoce povznesena nad to, co se lze dovědět materiálním způsobem. Ale to, co zřel egyptský zasvěcenec v oněch dávných dobách zemského vývoje – že se bůh Osiris oddělil od Slunce a uchýlil se na Měsíc, či to, co tento bůh činí, to bylo i Řekům posvátným. I těmto bylo známé, že bůh Osiris tvoří dvacet osm podob Měsíce a tím že také dal základ ke vzniku nervových provazců v člověku. Osiris vytvořil nervovou soustavu a takto dal též podobu celé hořejší části lidského těla. Neboť tomu, co vzniká jako sval, může se dostat podoby jen tím, že nervy jsou tvůrci této podoby. Tak vzniklo dřívější působností Slunce to, co se vytvořilo jako mozek a mícha, a na této míše pracují zvenčí tvárlivé Osiridovy síly.

To pociťovali i Řekové, kteří – tehdy, když se obeznámili s egyptskými mystériemi  – poznali, že Osiris je týž bůh, kterého nazývali Apollónem. Pravili: Osiris je Apollón. A jak byl Osiris činným na vytvoření nervů, aby v nitru člověka vznikl duševní život, právě totéž činí i náš Apollón. A nyní si v nárysu naznačme tento vývoj. Představme si schematický obraz mozku, jak pokračuje v míchu, jak zde zasahuje dvacet osm rukou Osiridových do míchy. Toto Řekové naznačovali významným obrazem, kterým byla Apollónova lyra. Je však nutné, abychom si představili tento obraz obráceně: lyra je mozkem a struny jsou nervy. Apollón hraje na lyru, na velkém uměleckém díle, které vytvořil kosmos, a dává v člověku zaznívat tónům, které tvoří jeho duševní život. To bylo pro eleusinské zasvěcence tím, co Egypťané podávali ve svých obrazech. Z takových obrazů bylo zjevné, že je nelze vykládat schematicky. Zpravidla zažijeme, že obrazy jsou vskutku hlubšími než význam, který do nich může vložit rozum. Když mluvil Řek o Apollónovi, pak viděl před sebou tajemství postavy Osiris-Apollón i tajemství lidského nástroje. Osiris se objevoval egyptskému žákovi tehdy, když byl zasvěcován do tajemství pozemského bytí. Musíme říci, že symboly, obrazy, které se nám uchovaly, jsou všechny výrazem prvotních tajemství a znamenají více, než lze rozumem vyložit. Žák viděl tuto lyru a Apollónovy ruce. Je podstatné a záleží na tom, abychom původ každého symbolu hledali v reálné moudrosti. Neboť není symbolu, není legendy, kterou by nebylo možno vidět jasnovidně.

Egyptský žák mohl teprve po dlouhé době proniknout k takovýmto tajemstvím. Byl nejprve vedený určitými naukami, a pak byl teprve připuštěn k určitým cvičením. Prostřednictvím těchto cvičení prožíval stavy extáze, která byla více než snem. V tomto stavu zřel to, co později měl zřít jako obraz. A žák zřel vpravdě jako mohutný živoucí sen, jak vystoupil Měsíc ze Země, jak s Měsícem odešel Osiris a jak tento pracuje na Zemi z Měsíce. Žák snil skutečně legendu o Osiridovi a Isidě. Každý žák snil tento sen o Osiridovi a Isidě; kdyby jej býval nesnil, nebyl by býval mohl dospět k tomu, aby pohlížel na pravdivé skutečnosti. Žák musel projít cestou obrazů, imaginací. Je nutné, aby člověk vnitřně prožíval tuto legendu o Osiridovi a Isidě; to je předehrou toho, co se děje v duchovním světě. V dějinách akáši mohl žák to, co bylo právě popsáno, číst jen tehdy, když byl zasvěcen v tak vysokém stupni, o kterém budeme mluvit v příští úvaze. Potom promluvíme také o ostatních obrazech zvěrokruhu i o tom, jaký mají tyto obrazy význam.