Rudolf Steiner

 

 

Egyptské mýty a mystéria

 

VIII. přednáška

Poznali jsme významné vývojové děje lidského organismu. Sledovali jsme tento organismus, jak vzniká, až do okamžiku, kdy se Měsíc vzdaluje ze Země. Pravíme-li okamžik, je to přirozeně nepřesný údaj, neboť tyto děje vyžadují značně dlouhá časová období. Od okamžiku, kdy Měsíc počíná vystupovat, až do doby, kdy se úplně vzdálil ze Země, uplynuly dlouhé věky. Sledovali jsme však člověka přibližně až do doby, kdy Měsíc vystoupil ze Země. Pochopili jsme onu postavu člověka, která ve svých dolních částech, asi od poloviny lidského těla, již ukazuje útvar, který není zcela nepodobný dnešní podobě. Bylo by bývalo možno vidět již dnešníma očima toto tělo, ačkoli jen jako měkké části, kdežto hořejší části bylo by bývalo možno zřít jen jasnovidnému vědomí. Poukázali jsme také již na to, jak pověsti, náboženství a umění si v postavě kentaurů uchovaly jakousi vzpomínku na tehdejší lidskou přirozenost. V jednotlivých částech těla jsme poznali údy člověka, představující nám živočišné formy, které se zastavily na určitém stupni vývoje. Tyto skutečnosti si nyní zcela přesně ujasníme.

V pradávných dobách, když Slunce počalo teprve vystupovat ven, nebylo ještě zvířecích forem. Když Slunce úplně odešlo ze Země, byl nejvyšší formou tehdejší živočišné říše určitý druh zvířat, které byly na stupni dnešních ryb.

Co to vlastně znamená, pravíme-li, že nohy člověka odpovídají této formě ryby a jsou s rybami v souvislosti?

To znamená, že ve vodní Zemi tehdy pluly útvary podobné rybám, že v této době člověk vyvinul pouze nohy jako část, kterou bylo možné vnímat fyzicky. Ostatní část byla jen ve formě éterické. Co zde bylo líčeno jako forma květinového kalichu, to bylo zcela éterické povahy. Jen nejdolejší část člověka byla takového rázu, že vnikala do vodní Země jako ryby, které ve vývoji zůstaly pozadu. Pak byla vyšší zvířata, jejichž podoba se uchovala tím, že se mluví o Vodnáři, čili o člověku, jemuž se dostalo těla jenom až po lýtka. Člověk se tedy vytvářel tak, že na každém stupni svého bytí zanechal formy určitých zvířat. Když se Měsíc počal vzdalovat ze Země, byl člověk tak daleko, že vyvinul sice již fyzicky dolní část svého těla, svoji nižší přirozenost, ale hořejší část, jeho vyšší přirozenost zůstala sama v sobě nadále tvárnou. Potom jsme viděli, jak Měsíc zasahuje zvenčí, jak síly, které Egypťané nazývali Osiridem, různými podobami Měsíce působí na člověka, a jak se působením Měsíce včleňuje jedna z nejdůležitějších částí hořejšího těla, nervy, původci dnešního hořejšího těla. Oněmi tóny, které vyluzuje Osiris-Apollón na lyře člověka, vytváří se v první řadě střed člověka, krajina těla kolem boků člověka. Vše to, co se muselo zastavit na stupni vývoje, přes který ve vývoji člověk pokročil dále, to vše se zastavilo u formy obojživelníků. Pokud byl ještě Měsíc pohromadě se Zemí, působil tak, že vývoj více méně klesal na nižší úroveň. Ryby byly se Sluncem ještě v určité souvislosti; odtud pochází také cítění zdravého člověka, pohlíží-li na rybu plovoucí ve vodě. Pomysleme si, jakou radost činí člověku, když může pozorovat půvabná vodní zvířata, a představme si, jak člověk pociťuje něco jako antipatii, vidí-li živočicha, jenž je sice výše než ryby, nějakého obojživelníka, žábu, ropuchu nebo hada, který je však úpadkovou formou tehdejší doby. Pokud člověk měl svoji nižší tělesnost, byl pouze jakýmsi ještěrem, teprve později, když hořejší část těla nabyla pevných obrysů, přetvořilo toto hořejší tělo dolejší část člověka. Můžeme říci, že podoba ryby nám připomíná onu formu, na jejíž úroveň se člověk dostal působením sil, které byly v činnosti ještě tehdy, když Slunce bylo spojené se Zemí. Když Slunce vyšlo ven ze Země, byl člověk na úrovni ryb.

Vznešené bytosti, které vytvořily Slunce, odešly a s nimi i ona bytost, která byla nejpřednějším slunečním duchem – Kristus. Setkáváme se zde s hlubokým pocitem, který kdysi působil také exoterně v lidstvu. Lidé pociťovali, že podobou ryby bylo možno kdysi charakterizovat vystoupení Slunce ze Země, a tím také samotného Krista. Dříve byl člověk spojený se Sluncem, když pak Slunce odešlo, viděl člověk podobu, za kterou vděčil slunečním duchům, jak je uchována ve formě ryby. Když dále pokročil, nebyli mu již sluneční duchové po boku. Bytost Kristova odešla tehdy, když člověk měl podobu ryby; tuto podobu uchovali zasvěcenci doby prvotního křesťanského vývoje. V římských katakombách se setkáváme s vyobrazením ryby jako se symbolem bytosti Krista. Pohlížeje na tento symbol ryby, člověk pociťoval onu kosmickou událost, která jím byla vyznačena. Člověk pokročil až k formě ryby, když se Slunce oddělilo. První křesťané pociťovali lidskou podobu Krista v symbolu ryby jako něco nezměrně hlubokého. Toto znamení, na které pohlížíme jako na symbol kosmického vývoje, je velmi daleko vzdálené různým zevním výkladům. Tyto symboly byly něčím, co mělo vztah k vyšším duchovním skutečnostem. Pro první křesťany ještě něco znamenaly. Takový symbol je obrazem té či oné skutečnosti, kterou lze spatřit v duchovním světě; žádný ze symbolů nelze správně vykládat, pokud není možno poukázat na to, co lze místo něj zřít v duchovním světě. Veškeré rozumové uvažování má nanejvýše přípravný účel, symbol poznáme skutečně teprve tehdy, když můžeme ukázat, že je v něm obsažen obrazný odlesk duchovní skutečnosti.

Sledujme nyní dále vývoj lidstva. Člověk přijal na sebe nejrozmanitější formy, a když vyvinul asi polovinu své postavy (do výše boků), byl svou formou nejohyzdnější. Tato forma, kterou tehdy člověk měl, je úpadkově uchována v podobě hada. Doba, ve které člověk svůj vývoj přivedl až k podobě obojživelníka, kdy se Měsíc ještě neoddělil od Země, to je doba hanby, doba zkázy lidstva. Kdyby Měsíc nebyl vystoupil ze Země, bylo by lidské pokolení propadlo děsnému osudu, bylo by stále více upadalo do podoby zla, do všeho toho, co je zvrácené. Zde má svůj původ pocit duše, který má nezkažená mysl tehdy, pozoruje-li hada, který si uchoval formu z doby, kdy člověk ve svém vývoji klesl co nejhlouběji; je to pocit antipatie. Právě nezkažená mysl, která nepraví, že v projevech přírody není nic ohyzdného, pociťuje odpor před hadem proto, poněvadž toto zvíře je dokladem hanby lidstva. Není to mravním pojmem, nýbrž ukazuje to na úpadek vývoje, ve kterém se kdysi lidstvo ocitlo.

Člověk však musel tento stav překonat a musel se z něho povznést. To mohl učinit jenom tehdy, když opustil zvířecí formu, když se počal ze sil svého duchovního hořejšího těla zhušťovat. Jestliže v něm měly působit síly Osirida, jestliže se měla vyvinout ušlechtilejší část jeho bytosti, šlo v prvé řadě o něco velmi důležitého, a sice o to, aby hořejší část člověka našla možnost přeměnit vodorovnou polohu míchy v polohu kolmou. To vše se stalo Osiridovým vlivem. Stupeň po stupni vedly Slunce a Měsíc vývoj člověka, až nastala rovnováha. Když se člověk stal fyzickým až do poloviny své postavy, nastala mezi působením Slunce a Měsíce rovnováha. Proto střed postavy člověka v okolí boků je označován jako „váha“; zároveň tehdy Slunce bylo ve znamení Vah.

Nesmíme si však představovat – a to je nutno výslovně zdůraznit – že když Slunce bylo ve znamení Štíra, a pak na to ve znamení Vah, že se hned na to vyvinuly v postavě člověka boky. Takto bychom si představovali postup vývoje příliš rychle. Slunce projde v době 26. 000 (25 920) let celým zvěrokruhem. Slunce se kdysi objevovalo na jaře ve znamení Skopce, před tím ve znamení Býka. Jarní bod stále postupoval, Slunce procházelo svým jarním bodem souhvězdí Býka atd. Asi roku 747 před Kristem vstoupilo Slunce opět do znamení Skopce, v dnešní době vychází ve znamení Ryb. Doba, ve které Slunce projde určitým souhvězdím, má svůj význam. Ale toto období by nestačilo pro změnu, která se musela stát, aby člověk postoupil od sexuality, pod znamením Štíra, k rovnováze své bytosti, ke znamení Vah. Měli bychom nesprávnou představu, kdybychom si mysleli, že se to dělo, když Slunce procházelo jedním znamením. Slunce prochází celým zvěrokruhem, a teprve když se tento oběh ukončí, nastává pokrok. V dřívějších dobách muselo Slunce vykonávat tento oběh ještě častěji. Proto nesmíme používat známé časové výpočty doby poatlantské pro epochy starší. Slunce musí vykonat jednou celý oběh zvěrokruhem, ve starších dobách muselo tento oběh vykonat několikráte, než vývoj postoupil o něco vpřed.

Tímto vývojem postupuje člověk výše. Nejbližší stupeň, na kterém se vytvořilo to, co označujeme jako nižší části trupu, je uváděn ve spojení se znamením Panny.

Vývoj pochopíme správně tehdy, když si ujasníme, že člověk se stává stále více podobnější člověku, že se stále opět na určitých stupních zastavují určité živočišné bytosti. Bylo již jednou řečeno, že člověk vyvinul plíce a srdce působením měsíčních sil. Ukázal jsem též, jak dalece jsou Osiris a Isis na tomto vývoji zúčastněni. Musíme si nyní uvědomit, že vyšší články člověka, jako srdce, plíce atd., že všechny tyto články se mohly vytvořit pouze tak, jestliže tělo éterické, astrální a „já“ (vlastní duchovní články člověka), působily určitým způsobem. Tyto vyšší články nyní spolupůsobí více než v obdobích předcházejících – a to od doby, když Slunce vstoupilo do znamení Vah; proto mohly vzniknout nejrozmanitější formy. Tělo éterické nebo astrální anebo dokonce „já“ mohly zvláště silně působit. Mohlo se též stát, že samo fyzické tělo mělo převahu. Tak se vytvořily čtyři typy lidí. Vytvořil se určitý počet lidí, kteří převážně vypěstovali tělo fyzické; pak byli lidé, kterým dodávalo příznačný ráz tělo éterické nebo astrální a konečně byli též lidé, kteří se vyznačovali svým „já“. Za dávných dob, kdy vznikaly tyto čtyři formy, bychom se mohli setkat s groteskními postavami; jasnovidec může tedy odhalit, co se z toho uchovalov různých podáních, která ovšem jsou veřejnosti méně známá. Např. u lidí, u kterých se vyvinulo zvláště silně tělo fyzické, byla vyjádřena tato skutečnost ve zvláštním rázu hořejší části. Vytvořilo se pak něco, co bylo cele přizpůsobeno nižšímu útvaru. Co bylo takto činné, nemohlo zasáhnout svojí činností tak daleko, aby se hořejší části vytvořily dokonaleji. Z toho vznikla pak postava býka, avšak nikoli dnešního býka, jehož postava je podobou úpadkovou. To, co bylo v určité době převážně určováno fyzickým tělem, to se zastavilo na stupni býka. Skupina lidí, u kterých nebylo tak silně vyhraněno a vyvinuto tělo fyzické (nýbrž tělo éterické), u kterých zvláště silně bylo vyvinuto vše, co souvisí se srdcem, tento stupeň lidstva zůstal také uchován v říši živočišné, třebaže člověk potom ve svém vývoji pokročil dále; tento stupeň vidíme dnes v postavě lva. Lev si uchoval typ, který se vytvořil ze skupiny lidí, nadaných intenzivně působícím tělem éterickým. Stupeň lidí, u nichž se dostalo astrálnímu tělu převahy nad tělem éterickým a fyzickým, je uchován v pohyblivém ptactvu. Převážný ráz astrality zde byl odvržen – a povznesl se k ptačímu bytí. Tam, kde „já“ zesílilo, vyvinula se bytost, kterou lze vskutku nazvat spojením tří ostatních, poněvadž „já“ všechny články uvádí do souladu. U této skupiny má jasnovidec před sebou vpravdě něco, co je uchované v postavě sfingy. Sfinx má tělo lva, perutě orla a určitý ráz býka; ve starších znázorněních této podoby se vyskytuje i ohon plazu. Ve předu je pak postava člověka, která ostatní části uvádí do souladu. Postupně se přetvářel ráz orla, lva a býka stále do větší jednotnosti. Tyto články se navzájem vyrovnávaly, vyvíjely se jednotně v postavu člověka a vytvořily tak ponenáhlu podobu, se kterou se setkáváme u člověka v polovině doby atlantské. Při všech těchto dějích se potom stalo ještě něco jiného. Musíme si představit, že se takřka harmonicky navzájem vyrovnávaly čtyři různé prvky. Z nich jeden je tělo fyzické – převážně působící síly, které se vytvořily až do vývojového období Vah. Potom je zde tělo éterické, přirozenost lva (zatím co tělo fyzické odpovídá přirozenosti býka). Potom tělo astrální – převážně působící síly astrální přirozenosti, čili přirozenosti orla nebo supa, a konečně převážně působící síly „já“, vlastní přirozenosti člověka. Něco z těchto čtyř článků nabylo u jednotlivých bytostí převahu. Mohly zde nastat nejrůznější kombinace. Např. mohlo tělo fyzické, astrální a „já“ působit stejným způsobem, a nad nimi mohlo nabýt převahu tělo éterické; to je zvláštní typ lidstva. Potom existovaly bytosti, u kterých mělo převahu tělo éterické, astrální a „já“, kdežto tělo fyzické bylo méně vyvinuté, takže v tomto typu se setkáváme s lidmi, u kterých měly vyšší články převahu nad tělem fyzickým. Lidé, u kterých mělo tělo fyzické, astrální a „já“ převahu, byli fyzickými předchůdci dnešních mužů. Lidé, u kterých mělo tělo éterické, astrální i „já“ převahu, byli fyzickými předchůdci dnešních žen. Ostatní typy ponenáhlu vymizely, uchovaly se pouze formy mužské a ženské.

Jak se to stalo možným, že se ponenáhlu vytvořila právě tato obojí forma?

To se stalo opět působením Isidiným a Osiridovým.

Viděli jsme, že nový Měsíc (nov) odpovídá Isidě a úplněk (zářící fáze) Osiridovi. Isis a Osiris jsou duchovní bytosti na Měsíci; s jejich činy se setkáváme na Zemi. Touto jejich činností se lidstvo rozdělilo ve dvě pohlaví. Ženští předkové člověka se vytvořili působením Osiridovým, muži se vyvinuli působením Isidiným. Isis a Osiris působí na lidstvo nervovými provazci, jejich vlivem se lidstvo přetvořilo v část mužskou a ženskou. To nám znázorňuje pověst, když Isis hledá Osirida; muž i žena se hledají navzájem. Můžeme vždy objevit, že v těchto pověstech jsou utajeny podivuhodné děje světového vývoje. Teprve když minulo období Vah, vytvořilo se u člověka rozlišení na muže a  ženu. Člověk zůstal jednopohlavní mnohem déle než zvířata. V určité době byla vytvořena takřka jednotná lidská postava, ve které nebyl ještě činný pozdější způsob rozplozování, ve které přirozenost člověka v sobě ještě obsahovala obě pohlaví. V Bibli se praví: „A Bůh stvořil člověka jako muže a ženu v jedné postavě“, nikoli „stvořil muže a ženu“. Je to naprosto nesprávný překlad, praví-li se, že „Bůh stvořil muže a ženu“. To je doba, ve které přirozenost člověka byla jednotná, ve které u každého člověka působily rozplozovací síly panenským způsobem. Tento stupeň lidského vývoje nám líčí egyptské podání ze zření zasvěcenců. Poukázal jsem již na to, že ve starším podání je Isis znázorňována následujícím způsobem: Isis živí Hora, za ní stojí postava ještě druhé Isidy se supími křídly, Isis, která dává Horovi egyptský kříž, na znamení toho, že v člověku je pohroužena ještě jiná, astrální bytost. To, co se pak později spojilo, je nám znázorňováno astrální postavou, stojící za matkou, které by se bývalo dostalo supích křídel, kdyby byla jen hověla astrálním silám. Tělo éterické je nám znázorňované třetí postavou Isidy, jež má lví hlavu. Tato trojnásobná Isis je nám takto znázorňována na základě hlubokého zření.

Z tohoto hlediska pochopíme ještě něco jiného: že totiž mohl nastat vskutku jakýsi mezistav (přechodný stav) mezi panenským rozplozováním, při kterém síly, žijící v Zemi, byly zároveň oplozujícími látkami, a mezi dvojpohlavním rozplozováním. Toto dvojpohlavní rozplozování se vyvinulo úplně teprve v polovině atlantské doby. Dříve existoval pouze určitý přechodný stupeň. Ten se uplatňuje v určitých obdobích jako změna vědomí. Člověk střídá své vědomí v mnohem delších obdobích než dnes. Vědomí je obzvlášť silné, když člověk za noci dlí mezi svými duchovními druhy. Tento stav vědomí se střídá s jiným; v tomto stavu se silně uplatňuje vědomí, které má člověk, když žije ve svém fyzickém těle. Existovaly pak doby lidského vývoje, ve kterých nastával přechodný stupeň rozplozování v dobách ztlumeného vědomí tehdy, když člověk vystoupil z fyzického těla do duchovního světa. Pak nastávalo rozplozování, a člověk je vnímal jen jako symbolický děj ve snách. Jemným ušlechtilým způsobem člověk vnímal, že ve spánku nastalo oplození. Člověk snil podivuhodný ušlechtilý sen, že např. vrhá kamení, a že kameny padají do země a že ze země povstává člověk; podobně si tehdy člověk uvědomoval tento děj.

Musí nás zvláště zajímat, že v této době jde též o bytosti, které již dříve dosáhly pozdějšího stupně. Pravíme-li, že určité bytosti se zastavily na stupni býka a podobně, co to znamená?

To znamená, že kdyby tyto bytosti mohly čekat a  chtěly svou celou lásku vyvinout teprve mnohem později, potom by se staly lidmi. Kdyby byl lev nechtěl příliš záhy sestoupit do oblasti Země, byl by se stal člověkem; právě tak bylo by se bývalo stalo i s ostatními zvířaty, která se do té doby odštěpila. Můžeme tuto skutečnost vyjádřit ještě jednou takto: Vše to, co bylo člověkem ještě v době, když se tvořil např. lev, pravilo si buď: nikoli, nechci ještě sestoupit do oblasti fyzického lidstva; a nebo: chci sestoupit, chci, aby se vytvořilo to, co je vyvinuté. Mysleme (představme) si tedy dvě bytosti – jedna zůstává ještě v hořejších říších vzdušného éteru a sahá do Země jenom zvířecími částmi, druhá usiluje o to, aby cele sestoupila na Zem. Tato se stala možná lvem, první se stala člověkem. Jako se zastavila zvířata ve svém vývoj, tak zůstávají pozadu i lidé. Nebyli to nejlepší lidé, kteří se příliš záhy stali lidmi; lepší část mohla čekat, setrvala a nesestoupila na Zemi, aby zde vědomým způsobem prožila děj oplození. Pro toto lidstvo děj oplození zůstal snem, kdežto u lidstva, které vědomě prožívalo rozplozování, stal se poznáním. Lidé prvního druhu žili – jak se praví – v ráji. Lidé, kteří sestoupili na Zem nejdříve, měli obzvláště vyvinutou dolní část těla, ale hrubou tvář, kdežto lidé, kteří chtěli vytvořit ušlechtilejší části, vytvořili postavu, která byla mnohem podobnější vzezření člověka. To, co jsme nyní popsali, uchovalo se v podivuhodné pověsti a v určitém obřadu.

Je známý obřad, který uvádí římský dějepisec Tacitus a pověst o bohyni Nerthus, která se každý rok hrouží v lodi do mořských vln. Ti však, kteří ji táhnou, musí být usmrceni. Postava této bohyně byla chápána tak, jak právě obyčejně lidé chápou, jako určitý fantom, vytvořený z obrazotvornosti, jako určitý druh božství, kterému na kterémsi ostrově byla prý prokazována úcta. Takové místo, kde tato bohyně byla uctívána, domnívali se lidé spatřovat v tzv. Nertině jezeře na Rujáně; tam – domnívali se – že je místo, kde se vůz bohyně pohroužil do vody. Je to podivná obrazotvornost, neboť jméno Nertina jezera je totiž novějšího původu; toto jezero se dříve nazývalo Černým jezerem pro své zabarvení a nikoho nenapadlo, aby je jmenoval jezerem Nertiným a uváděl je do souvislosti s touto bohyní. V pravdě je však skryt mnohem hlubší význam v této pověsti. Nerthus je přechodným stupněm mezi panenským a lidským způsobem rozplozování.

Nerthus, která se hrouží do mlhavého vědomí, vnímá, když se pohroužila do moře vášně, tento děj jen v ušlechtilém symbolickém obrazu, vnímá jen určitý odlesk tohoto děje. Ti však, kteří v době, kdy vyšší lidstvo ještě takto pociťovalo, již sestoupili, ti pozbyli své původní naivity, ti zřeli již tento akt, ti byli již ztraceni pro vyšší vědomí lidstva, ti se stali hodnými smrti. Vzpomínka na tuto událost pravěku se uchovala v obřadech na četných místech Evropy. Při vzpomínkových slavnostech byl vykonáván určitý obřad. Byl předváděn vůz s obrazem této bohyně, která se hrouží do moře vášně. Panoval dokonce ukrutný zvyk, že ti, kdož vůz museli táhnout a, kdož mohli k tomu přihlížet, museli být otroky a byli při obřadu usmrceni na znamení toho, že náleželi k nejsmrtelnější části lidstva, která k tomuto ději přihlížela. Tak zříme na tomto případě, že za oněch dob v určitých krajinách byl znám kult bohyně Nerthus. V těchto krajinách se uchovalo vědomí, že postava bohyně Nerthus vytvořila tuto pověst a tento obřad.

Tak se vyvíjelo lidstvo a tak je nám znázorňováno v obrazech to, co bylo reálné, skutečné. Bylo již řečeno, že takové obrazy nemají být alegoriemi, nýbrž že obsahově jsou ve vztahu k reálným skutečnostem. Takové obrazy se objevují ve snech. Žák nejprve snil pověst o Osiridovi a pak teprve viděl skutečnost vývoje lidstva. A jen to, co připravuje člověka na skutečné, reálné zření, jen to je v okultním smyslu symbolem. Symbolem je jen líčení skutečných dějů v obrazech. A jaký účinek toto líčení mělo, bude podáno v příští úvaze.