Rudolf Steiner

Egyptské mýty a mystéria

IX. přednáška

V našich posledních rozpravách jsme v jednotlivostech poznali řadu skutečností z vývoje lidstva; pokusil jsem se ukázat, jak se na Zemi vyvíjel člověk v období našeho vývoje, které je přibližně mezi vystoupením Slunce a Měsíce. Bude nutné, abychom ještě všelicos připojili k těmto skutečnostem, které můžeme nazvat skutečnostmi okultní anatomie a fyziologie. Abychom ale vše správným způsobem pochopili, musíme si dnes poněkud osvětlit některé jiné skutečnosti duchovního života, neboť nesmíme zapomínat, že vlastně má být poukázáno na vztah, jaký je mezi egyptskými mýty a mystériemi, a vůbec mezi celou egyptskou kulturou a naší dnešní dobou. Proto je nutno, abychom si ujasnili, jak doba postupovala.

Přihlédněme ještě jednou k tomu, co se nám líčí jako působení slunečních a měsíčních duchů, zejména Osirida a Isidy, jejichž působení se vztahuje na tělo člověka a je buduje. Musíme přihlédnout k tomu, že naše Země kdysi v pradávné minulosti sotva mohla v jednotlivostech vykrystalizovat z vodní Země, a že velká část toho, co již bylo popsáno, dála se v této vodní Zemi. Tehdy byl člověk ve stavu, který bychom si měli velmi přesně ujasnit, aby se nám dostalo přesného pojmu – co bylo zřejmé i pro samotné zření člověka – jak člověk pokračoval ve vývoji Země. Vylíčil jsem, jak dolejší články lidské bytosti vznikaly takřka jako fyzická podoba již od onoho okamžiku, kdy se Slunce připravovalo vystoupit ze Země. Musíme si však vzpomenout – jak jsem vždy uváděl – že vše to by bylo bývalo možno takto vidět, kdyby lidské oko mohlo tyto děje vůbec zřít; avšak takového oka nebylo. V době, kdy ještě člověk žil ve vodní Zemi, vnímal výhradně ústrojím, které bylo popsáno jako šišinka. Vnímat okem počal teprve tehdy, když se vytvořil střed lidské postavy v krajině boků. Lze tedy říci, že dolejší část lidské postavy člověka se již vyvinula, ale nebylo nic, co by bývalo mohlo zřít tělo člověka. Člověku se dostalo schopnosti zřít svoji bytost teprve v okamžiku, kdy se z jeho těla vyvinula již krajina boků. Teprve tehdy se otevřelo oko člověka, teprve tehdy počal zírat vůkol sebe mlhavým způsobem, takže až do doby, kdy se vyvinula krajina boků, všechno lidské vnímání bylo jasnovidným, astrálně-éterickým zřením. Fyzicky nemohl člověk ještě tehdy vnímat; vědomí člověka bylo temné, mlhavé, ale nadané snivým jasnozřením.

Pak přešel člověk k onomu stavu vědomí, kde počínal střídat spánek a bdění. V bdělém stavu zřel člověk temně vše, co bylo ve fyzickém světě, ale tak, jako by vše bylo zahaleno mlhou a bylo obklopeno jakousi světelnou aurou. Ve spánku povznášel se člověk k duchovním božským bytostem. Střídal jasnovidné vědomí, které bylo stále slabším, a denní vědomí, které se stalo dnes hlavním vědomím. Tehdy pozbýval ponenáhlu stále více schopnosti, aby zřel bohy ve spánku, a tou měrou se vyjasňovalo denní vědomí a stávalo se mohutnějším sebevědomí, možnost cítit „já“ a vnímat své „já“.

Díváme-li se na lemurskou dobu, kdy vystupoval Měsíc ze Země, setkáváme se ještě s jasnovidným vědomím, ve kterém člověk nic netušil o tom, co dnes nazýváme smrtí. Neboť, když člověk vystoupil ze svého fyzického těla, lhostejno, zda ve spánku či ve smrti, neubývalo jeho vědomí, nýbrž v jistém směru měnilo se ve vědomí vyšší, než když žil ještě ve svém těle fyzickém. Člověk si nikdy nemohl říci: „umírám“, to v tehdejší době neexistovalo. Člověk nebudoval tehdy ještě svůj život na pocitu svého vlastního „já“, nýbrž cítil se nesmrtelným v lůně bohů a znal jako samozřejmé skutečnosti vše to, co my dnes popisujeme. Představme si, že se ukládáme ke spánku. Tělo astrální se vysunuje z těla fyzického. Mysleme si, že vše to by se dálo při úplňku. Potom není tomu tak, že se stává jasnovidci viditelný pouze jakýsi astrální oblak, nýbrž zří ve skutečnosti, jak z  těla astrálního vycházejí do těla fyzického proudy, a tyto proudy za noci odstraňují únavu a umožňují fyzickému tělu, aby cítilo osvěžení a občerstvení. Ale člověk by býval zároveň zřel i duchovní proudy, vycházející z Měsíce, a jak každý z těchto proudů pronikají astrální mocnosti. Byl by býval zřel, jak ve skutečnosti vycházejí z Měsíce duchovní síly, které pronikají astrální tělo a ovlivňují jeho působení na tělo fyzické. Představme si, že bychom byli lidmi staré doby lemurské, pak by bylo naše astrální tělo vnímalo, jak do něho proudí duchovní síly, a byli bychom si řekli: To je Osiris, který na mně pracuje; zřím, jak mne jeho působení proniká. Byli bychom cítili, že jsme za noci jakoby skryti v Osiridově lůně, byli bychom takřka žili v Osiridovi samém.

„Já a Osiris jedno jsme“, to bychom byli pociťovali. Pak bychom byli cítili: „Nyní musím opět dolů do fyzického těla, které mne očekává, to je doba, kdy se hroužím do nižší přirozenosti.“ Byli bychom se těšili na dobu, kdy opět budeme moci opustit fyzické tělo a spočinout v Osiridově lůně nebo střídavě v lůně Isidině.

Čím více se pak vyvíjelo tělo fyzické a čím více podle toho, jak se vyvíjely hořejší články, mohl člověk vidět také fyzicky, tím delší doby měl člověk zapotřebí, aby zůstal pohroužen ve svém fyzickém těle, tím většího zájmu nabýval na tomto fyzickém těle, tím temnějším stávalo se jeho vědomí pro duchovní svět a tím jasnějším stávalo se jeho vědomí ve fyzickém těle. Tak se stále více vyvíjel život člověka ve fyzickém světě. Ve stavech mezi smrtí a novým zrozením stále více přestávalo vědomí; měnilo se ale vědomí v tomto stavu. Člověk ztrácel v době atlantské čím dále tím více pocit, že je domovem v duchovních světech; a když pak pominula velká vodní katastrofa, pozbyla již úplně velká část lidí přirozenou schopnost pohlížet do duchovního světa. Zato si však získala schopnost vidět za dne zevním způsobem stále ostřeji. Bylo již poukázáno na to, že se u lidí, kteří zůstali pozadu, uchoval dar jasnozření, zatím co se vyvíjely nové kultury. Až do doby, kdy byl dán základ křesťanství, vyskytovali se ještě opozdilci tohoto jasnozření a ještě dnes, byť také pouze velmi ojediněle, existují lidé, kteří si uchovali přirozené jasnozření; toto jasnozření je něčím zcela jiným než ony jasnovidné schopnosti, které si lze získat esoterní cestou.

V Atlantidě se tedy noc postupně stala pro člověka temnou. Ona se stala stavem bezvědomí pro lidi první poatlantské kultury, kterou jsme se pokusili charakterizovat v celé její velikosti kultury svatých rišiů, kterou jsme popsali v předchozích úvahách a kterou musíme nyní charakterizovat ještě jiným způsobem.

Vmysleme se do duše žáků těchto svatých rišiů, do duše lidí indické kultury vůbec, a to v dobách bezprostředně po velké katastrofě. Bylo to jakoby vzpomínka na onen svět, ve kterém člověk zřel bohy, pracující na jeho bytosti. Nyní byl vypuzen z tohoto světa, z lůna bohů. Jako dnes žije ve fyzickém světě, tak byl dříve činným v jiných světech. A jako vzpomínka to pronikalo mysl lidí, kteří náleželi první poatlantské kultuře, či mysl indického člověka, kterému rišiové mohli říci, jak tomu bylo dříve, a který též věděl, že pro průměrného člověka, pro příslušníka indické kultury minuly již ony doby, kdy mohl nahlížet do duchovních světů.

Bylo to jakoby vzpomínkou, jakoby bolestnou vzpomínkou na dávnou otčinu pro tohoto indického člověka, který pociťoval touhu uniknout z tohoto vnějšího světa. Nepravdivými jsou hory, údolí, nepravdivými jsou oblaka, hvězdné nebe; všechno to je jen obalem, jen jako vnější tvářnost určité podstaty. Pravdou, která se za tím skrývá, jsou bohové a pravdivá je podoba člověka, kterou nemůžeme zřít; to, co můžeme vidět, je mája, nepravda; pravda je zahalena. Stále živější se stávala nálada, že člověk vznikl z pravdy, že svůj pravý domov má v duchovních světech a že smyslový svět je nepravdou, že je májou. Kdo takto silně pociťoval opak duchovna a nepravdivost fyzického světa, pro toho směřovala náboženská nálada k tomu, aby měl malý zájem o fyzický svět, a aby obracel svého ducha k tomu, co mohou zřít a projevovat zasvěcenci. Ind toužil uniknout z této skutečnosti, z této tvrdé skutečnosti, která však pro něho nebyla ničím jiným než přeludem. Cítil, že skutečná pravda se skrývá teprve za tímto vnějším světem, a první kulturní poatlantská epocha měla malý zájem o to, co se zevně odehrávalo na fyzické úrovni.

Jinak tomu bylo již ve druhém kulturním období, u starých Peršanů, mezi kterými vystupuje Zarathustra, velký Manuův žák. Chceme-li několika črtami charakterizovat, v čem spočíval přechod z indické do perské kultury, můžeme říci, že Peršan cítil ve fyzickém světě nikoli jen osud, nýbrž nové úkoly. I Peršan pohlížel vzhůru do oblastí světla, vzhůru do duchovních světů, ale jeho zraku se jevilo, že vše ve světě je rozdělené na mocnosti světla a na mocnosti temnoty; fyzický svět se mu stal světem práce. Peršan si říkal: existuje oblast světla, božství Ahura Mazdao, a jsou temné mocnosti, které vede Ahriman. Od Ahura Mazdao vychází spása lidstva, od Ahrimana fyzický svět. To, co přichází od Ahrimana, musíme přeměnit, musíme se spojit s dobrými božstvy a Ahrimana překonat tím, že svou prací přeměníme Zemi, tím že se staneme schopnými, abychom mohli svou prací Zemi přeměnit. Jestliže překonáme Ahrimana, učiníme Zemi prostředníkem dobra. První krok k tomu, aby byla Země vykoupena, učinili příslušníci perské kultury. Chovali naději, že se Země stane jednou dobrou oběžnicí, a že bude jednou oslaven Ahura Mazdao, nejvyšší bytost.

Tak cítil ten, který neviděl již do vznešených výšin jako Ind, který však pevně zakotvil v tomto fyzickém světě.

Dobývání fyzické úrovně pokračovalo dále a ve třetím kulturním období, v kultuře egyptské, sotva ještě zbylo něco z dávného odporu, se kterým člověk dříve pociťoval fyzický svět jako máju. Chaldej pohlížel vzhůru ke hvězdám, a tyto nebyly pro něho jen pouhou májou, nýbrž byly pro něho písmem, které bohové vepsali ve fyzickou úroveň. Chaldejský kněz sledoval cesty hvězd; když byl zasvěcen a když poznal všechny bytosti, které obývají všechny oběžnice, všechny hvězdy, pohlížel svým zrakem k výšinám a říkal si: „Co vidím svým zrakem, je vnějším projevem toho, co mi podává zasvěcení a okultní zření. Když zasvěcující kněz mi propůjčuje milost, abych mohl vidět božství, potom zřím boha. Ale vše, co zřím ve vnějším světě, není jen přeludem, nýbrž v tomto vnějším světě zřím boží písmo.“ Podobně připadá nám (stejně to připadalo takovému zasvěcenci), když se setkáváme s přítelem, a zase se rozcházíme na dlouhou dobu – a potom obdržíme někdy dopis a máme před sebou přítelovo písmo. Vidíme, že to byla jeho ruka, která tvořila toto písmo, vidíme city srdce, které se v tomto písmu projevují.

Tak cítil chaldejský nebo i egyptský zasvěcenec tehdy, když se ocitl ve chrámu mystérií, a jeho duchovní zrak viděl duchovní bytosti, které jsou spojené s naší Zemí. A když to vše zřel a poté opustil chrám, potom – když viděl hvězdy i tento svět, připadal mu tento jako písmo božských duchovních bytostí, které dlí daleko od něho. Když svítily blesky, když duněl hrom, vnímal tím projevy bohů. Bohové se mu projevovali ve všem, co viděl v zevním světě. Jaký pocit v nás vzbudí dopis, který dostaneme od svého přítele, takový pocit měl i člověk pro vnější svět tehdy, když zřel svět živlů, svět oblaků, svět hvězd, svět božských skutků. A to vše pro něj bylo božským písmem, jehož smysl se snažil odhalit.

Egypťané byli naplněni důvěrou, že člověk může ovládnout hmotu; tak vznikla geometrie a matematika, s jejichž pomocí mohl člověk ovládnout živly, poněvadž měl důvěru v to, co jeho duch mohl nalézt, poněvadž byl toho přesvědčení, že duch se vtiskl do hmoty. To byl mohutný krok na cestě k dobytí fyzické úrovně, a tím dospěl člověk tak daleko, že vůbec teprve nyní mohl správným způsobem pohlížet na fyzickou úroveň, která teprve nyní nabyla pro něho hodnoty.

Dříve měl člověk zapotřebí učitelů; i zasvěcenci měli zapotřebí učitelů.

Jakých učitelů měli zapotřebí zasvěcenci například v dávné indické době?

Bylo nutné, aby zasvěcenec byl vedený k tomu, aby mohl opět vidět ve stavech zasvěcení to, co mohl člověk zřít dříve ve svém temném jasnovidném vědomí. Žák zasvěcení musel být opět veden vzhůru do duchovního světa, aby se naučil to, co měl svými zážitky zprostředkovat ostatním lidem. K tomu měl zapotřebí učitelů. Tak měli zapotřebí i rišiové učitelů, kteří je poučili o tom, co se odehrávalo ve staré Lemurii, když člověk měl ještě jasnovidné vědomí. A právě tak tomu bylo ještě u Peršanů.

Ale jinak tomu bylo u Chaldeů, a zvláště jinak u Egypťanů. I zde byli učitelé, kteří vedli žáka k tomu cíli, aby jasnovidným zřením vnikl do duchovního světa, za clonu (oponu) fyzického světa; byli zasvěcovatelé, kteří ukazovali k tomu, co je skryté za fyzickým světem. Ale v Egyptě nastala nutnost nového učení. Ve staré Indii by se byli lidé málo starali o to, jak to, co se děje v duchovním světě, má svůj projev zde na úrovni světa fyzického, i o to, jaké jsou vztahy mezi bohy a lidmi. V Egyptě bylo nutné, aby žák bohy viděl, aby viděl pohyb jejich rukou, když tvořili písmo hvězd a když dávali světu jeho fyzickou podobu. Dávní Egypťané měli školy, zcela podle vzoru Indů, ale učili se ještě k tomu všemu číst z fyzické úrovně. Nyní měli novou látku k učení. V Indii byl žák odkázován na duchovní síly jasnozřením, ale v Egyptě k tomu přistupovalo to, že zasvěcovatel žákovi ukazoval, co odpovídá duchovním skutkům (skutečnostem) ve fyzickém světě. Například bylo učeno tomu, jak srdce odpovídá duchovní práci. Zakladatelem školy (která nepoukazovala pouze na duchovnost, nýbrž i na jeho práci) byl velký zasvěcovatel Hermes Trismegistos. V něm, třikrát velkém Thothovi, musíme spatřovat prvního zasvěcovatele, který lidem ukazoval celý fyzický svět jako výtvor bohů (Trismegistos, řecky: tris – třikráte, megistos – největší; pozn. překladatele). Tak vidíme, jak se dnešní kultura včleňuje část po části do vývoje lidstva. Hermes připadal Egypťanům jako vyslanec bohů; dal jim to, co měl člověk rozřešit jako význam božských činů ve fyzickém světě.

Tak jsme poněkud vyznačili tři kulturní epochy doby poatlantské. Lidé se naučili, jakou hodnotu má fyzická úroveň.

Čtvrtá kulturní epocha je obdobím, ve kterém člověk vchází ještě více do styku s fyzickou úrovní. V této době dospívá člověk tak daleko, že nezří jen písmo bohů, nýbrž že i sám hrouží své „já“ do objektivního světa. Uměleckých podob, s jakými se setkáváme v Řecku, dříve nebylo. Ve čtvrtém kulturním období bylo dosaženo toho, že člověk ze sebe vytvořil sám sebe, že vytvořil své fyzické „já“.

V této době zříme, že nitro člověka vystupuje z něho samého do hmoty na fyzickou úroveň; v řeckém chrámu zříme nejčistším způsobem, jak duchovnost s materiálností vchází ve sňatek. Tento řecký chrám je pro každého, kdo jej může pozorovat na základě zření obráceného do minulosti, podivuhodným dílem. Řecká architektonika je původní architektonikou. Každé umění někde dosahuje svého vrcholu.

Přes obrovitý ráz pyramidy bylo v řeckém chrámu vytvořeno něco podivuhodného z oboru architektury. Čeho v něm bylo dosaženo?

Poznáváme jen slabý dozvuk této skutečnosti tehdy, když mluvíme o uměleckém cítění prostoru; to je – v jakém poměru je linie vodorovná k linii svislé. A celé množství kosmických pravd žije v duši, která dokáže procítit, jak sloup nese to, co je nad ním. Je nutné, abychom cítili, že toto vše je již dříve obsažené v prostoru. Umělec takřka jasnovidně zřel sloup; a do útvaru, který takto zřel, pouze vkládal hmotu. V prostoru neviděl nic než životně působící síly, všechno bylo pro něho proniknuté silami. Jak by potom dnešní člověk mohl třeba jen do jisté míry ještě pocítit, jakou životnost mělo toto vnímání prostoru? Slabý dozvuk toho můžeme sledovat u starých malířů. Můžeme se ještě setkat s vyobrazením, jak se například Andělé vznášejí v prostoru; máme pocit, že tito Andělé jsou si navzájem oporou. Z tohoto cítění prostoru zbylo do dnešní doby jen velmi málo. Böcklin byl například velmi zdatný umělec, ale vidíme, jak postava, která se vznáší nad Pietou jakoby každý okamžik musela klesnout k zemi. To je nutno zdůraznit tehdy, chceme-li poukázat na skutečnost, o které si dnes sotva můžeme utvořit představu, či na to, jak Řekové cítili prostor. Řecký chrám byl čímsi, jakoby sám prostor zrodil sebe sama ze svých linií. Důsledek toho byl, že božské bytosti, které Řek jasnovidně znal, skutečně do tohoto chrámu sestupovaly a  se zálibou v něm prodlévaly. A je pravdou, že Pallas Athéna, Zeus atd. byli přítomni v těchto chrámech; tyto chrámy jim sloužily jako materiální tělo. Jejich fyzické tělo se mohlo stát chrámem, ve kterém jejich éterické tělo pociťovalo zalíbení.

Kdo chápe řecký chrám, ten ví, že se významným způsobem odlišuje od gotického dómu. O řeckém chrámu si může ten, kdo má vhled do věcí, utvořit představu, že tento chrám stojí o samotě, že daleko široko není člověka, a že jenom tento chrám tu stojí osamocený. Řecký chrám je úplný tehdy, když v něm není nikdo přítomen, a přece není bez duše, přece není prázdný, neboť v něm je bůh a obývá jej.

Gotický dóm je pouze něčím polovičním, jestliže v něm nejsou shromáždění věřící. Nikdo, kdo věci rozumí, si nemůže představit gotický dóm tak, že by byl sám bez shromáždění věřících, které svými myšlenkami do něho vnáší pohyb. V gotickém dómě není přítomen bůh, nenaplňují-li jej modlitby věřících; ale pak (naplňují-li jej modlitby věřících) je naplněn božskými silami. To je právě vyjádřeno ve slově „dóm“, neboť tento výraz je příbuzný s koncovkou „tum“, například ve slově „Volkstum“ (německy: národ, národnost). Tato koncovka obsahuje souhrnný význam; výraz „duma“ (rusky: myšlenka) je dokonce s touto koncovkou příbuzný. Řecký chrám není shromaždištěm věřících, má podobu příbytku, který obývá sám bůh. Řecký chrám může být úplně osamocen. V gotickém dómě bylo možno cítit se doma pouze tehdy, když jej plnila obec věřících, když barevnými okny zářilo Slunce a barvy se snášely na slunečních paprscích, a kněz na kazatelně v dómu pravil: Jako se toto světlo tříští na četné barvy, právě tak se tříští i božská síla na četné síly fyzické úrovně. A slova tohoto smyslu pronášel kazatel častěji. Když nazírání a duch takto splývaly, pak byl dóm teprve něčím úplným.

Tak tomu bylo v celém umění Řeků. Mramor přijímal na sebe zdání životnosti; Řek vyjadřoval ve fyzické skutečnosti to, co žilo v jeho duchu; u Řeků se snoubila duchovnost s fyzickým světem.

Říman učinil ještě krok dále v ovládnutí fyzické úrovně. Řek měl schopnost tvořit v umění duševnost a duchovnost, žil však ještě v „polis“, v městském státě, necítil se jako osobnost, nýbrž cítil se jako členem této „polis“, města. Tak tomu bylo i u dřívějších kultur. Egypťan se necítil jako jednotlivý člověk, nýbrž jako Egypťan, Athéňan se cítil jako Athéňan. Teprve římský národ dospěl k tomu, co je to být osobností, znamenat sám něco ve světě; teprve pro Římana se stalo pravdou, že osobnost je něčím pro sebe. Říman vynašel pojem „občan“; tak povstalo i právo, které je nazýváno vpravdě římským vynálezem. Teprve dnešní právníci se dopouštějí nevkusu, mluví-li o právu v době, která předcházela římské kultuře. Je nesmyslné, mluví-li lidé o orientálních tvůrcích práva; tehdy nebylo právních přikázání, byla jen přikázání božská. Bylo by nutno hovořit příkrými slovy, kdybychom chtěli mluvit nestranně o této vědě; bylo by nutno užít velmi příkrých slov, kdybychom chtěli být spravedlivými, a každá kritika vyjadřuje jen soustrast. Pojem občana dostal smysl teprve ve starém Římě. Teprve zde člověk připojil do fyzického světa k vlastní individualitě duchovnost. Teprve v Římě byla vynalezena právní forma testamentu, poslední vůle, teprve zde se stala jednotlivá osobnost tak silnou, že mohla určovat dokonce i za hranice smrti, co se mělo stát. Tím dospěl člověk k nejhlubšímu stupni; na nejvyšším stupni byl v době indické kultury. Ind se vznášel ještě ve spirituální výši, druhé kulturní období sestoupilo již níže, egyptské období ještě níže, ve čtvrtém kulturním období sestoupil člověk úplně do hmotnosti na fyzickou úroveň. Nyní nastal okamžik, kdy se člověk ocitnul na rozcestí; na nejnižším bodu této cesty bylo nutné získat možnost, aby se opět navrátil do duchovních světů. K tomu cíli musel přijít duchovní impuls, který mohl přivést lidi opět zpátky do duchovních světů. Tento impuls byl příchod Krista na Zem. Duchovní Kristus ve fyzickém těle musel prožít fyzický projev ve fyzickém světě. Nyní, kdy člověk vstoupil cele do fyzického světa, bylo nutné, aby Bůh sestoupil až k němu, měl-li člověk nalézt opět cestu vedoucí do duchovních světů.

Sledovali jsme vývoj kultur doby poatlantské až k jejich nejhlubšímu stupni. Viděli jsme, že duchovní impuls se stává skutkem na nejhlubším stupni. Nyní uvidíme, jak se egyptská kultura opět objevuje v našem věku, avšak jak je proniknuta Kristovým principem.