Rudolf Steiner

Egyptské mýty a mystéria

X. přednáška

Existuje mnoho mýtů a pověstí, pocházejících ze starého Egypta, které se nám však vlastně nedochovaly ve vnějším dějinném podání, podávajícím nám zprávy o Egypťanech. Některé z těchto mýtů dochovaly se nám historicky ve formě, ve které byly domovem v Řecku, neboť největší část řeckých pověstí, které nemají vztah k postavám bohů (známých pod jménem Zeus a okruhu bohů kolem něho), přišla z Egypta. Budeme se dnes zabývat obsahem různých pověstí, kterých nám bude zapotřebí, abychom ukázali, že není pravdou, tvrdí-li se v dnešních kulturních dějinách, že v řecké mytologii je pro lidi vlastně velmi málo smysluplného. Za tím účelem musíme přihlédnout takřka ke druhé, duchovní stránce lidského vývoje. Vše, co zříme na fyzické úrovni, zůstává vždy událostí, skutečností fyzické úrovně. Ale v duchovní vědě nás nezajímá pouze to, co žije na fyzické úrovni, nýbrž i to, co se děje v duchovních světech. Je nám známo z toho, co jsme slyšeli na základě úvah duchovního vědění, jaké události prožívá člověk v době mezi smrtí a novým zrozením (životem). Vzpomeňme si jen, že člověk ve smrti přechází do stavu vědomí, který nazýváme „kámalóka“ (vědomí v duševním světě), ve kterém člověk, i když se stal duchovní bytostí, životem v tomto astrálním světě zasahuje do světa fyzického. Je to doba, ve které si člověk něčeho žádá od fyzického světa, ve které trpí tím, že nežije již ve fyzickém světě. Pak nastává doba, ve které se člověk musí připravit na nový život, na stav vědomí v „dévachanu“ (ve světě duchovním), kde člověk již nemá bezprostředně souvislost s fyzickým světem, s tím, co jsou vnější vjemy tohoto světa.

Představme si, jak se odlišuje život ve světě duševním od života ve světě duchovním. Musíme to pozorovat na dvou příkladech. Víme, že zemřel-li člověk, nepozbývá svou smrtí ihned všech svých přání. Takový člověk například miloval za fyzického života dobré pokrmy. Zemřel-li, nezaniká ihned tato touha požívat pokrmy, neboť člověk nemá toto přání ve fyzickém, nýbrž v astrálním těle. Proto, že si člověk po smrti uchovává tělo astrální, zůstávají mu i přání, avšak nedostává se mu ústrojí, aby tato přání mohl uspokojit (ústrojí fyzického těla). Přání požívat pokrmy nezávisí na fyzickém, nýbrž na astrálním těle. Po smrti je v člověku touha po tom, co jej za fyzického života nejvíce uspokojovalo. Proto trpí člověk po smrti tak dlouho, až si – všedně vyjádřeno – tento požitek odvykne. A po tak dlouhou dobu žije člověk v „kámalóce“, neboli v duševním světě.

Potom počíná doba, ve které již člověk nemá žádných přání, aby byl uspokojen fyzickými ústrojími; potom vstupuje do dévachanu, do světa duchovního.

Ve stejné míře, ve které člověk přestává být poután, v téže míře počíná jeho vědomí v dévachanickém světě. Toto vědomí se stále více rozjasňuje, jenže není to ještě dnes vědomím našeho „já“ jako v tomto fyzickém životě. V životě dévachanickém se člověk cítí jako článek, jako ústrojí celého duchovního světa. Jako by se ruka cítila jen jako ústrojí, kdyby mohla cítit, tak se cítí i člověk ve svém dévachanickém vědomí: jsem článkem dévachanického světa, článkem i vyšších bytostí. Člověk pracuje zároveň na celém světě, nikoli však z vlastního rozhodování, nýbrž jako článek duchovního světa.

Jestliže takto líčíme zážitky, které má člověk v době mezi smrtí a novým zrozením, nesmíme si myslet, že by události dévachanického světa nepodléhaly změně. Lidé mají ve skrytu vědomí (názor), že naše Země zde v tomto světě podléhá změně, že ale na onom světě zůstává vše stejné. Tak tomu naprosto není. Líčíme-li takto člověkovi pobyt v dévachanu, znamená to, že to, co jsme nyní popsali, je přibližně dnešní stav dévachanu. Vzpomeňme si však, jak tomu bylo, když naše duše byly vtěleny v Egyptě. Tehdy jsme pohlíželi na obrovské pyramidy i na své mumifikované mrtvoly. V dřívějších dobách bylo vzezření tohoto fyzického světa zcela jiné. Stačí jen, když sledujeme materialistickou vědu a shledáme potom, jak například před několika stoletími byli v Evropě zcela jiná zvířata a jak Evropa měla zcela jiné vzezření. Tvářnost Země se neustále mění, takže člověk vstupuje stále znovu do nových poměrů bytí. To připadá každému zcela zřejmým. Ale, líčíme-li duchovní poměry, domnívají se lidé snadno, že to, co se stalo, když zemřeli tisíc let před Kristem, že to, co se událo v onom světě, je úplně totéž, jako to, co se děje dnes, vstupuje-li člověk smrtí do jiného světa. Jako se mění fyzická úroveň, tak se skutečně mění i ráz pobytu v jiném světě. Bylo něčím zcela jiným, vstoupil-li člověk do dévachanického světa z egyptského života, než vstupuje-li tam dnes. I zde existuje vývoj. Je přirozené, že líčíme jen přítomné poměry dévachanického světa; poměry se však, přihlížíme-li k minulosti, změnily. Můžeme to předpokládat už tehdy, když přihlédneme k tomu, co bylo podáno v posledních úvahách. Viděli jsme, jak člověk v atlantské době ve stavu spánku měl styk s duchovním světem. Shledali jsme, že této schopnosti stále více ubývá. Jdeme-li však dosti daleko do minulosti, pak shledáme, že člověk v oné době žije cele v duchovním světě. Za dávných dob není též rozdíl mezi spánkem a smrtí ani tak značný; v pradávné minulosti prožívali lidé dlouhá období spánku. To spadalo zajedno přibližně s dobou, kterou člověk dnes prožívá v jednom vtělení a v životě po smrti. Tím, že člověk sestupoval na fyzickou úroveň, spojoval se stále více s touto fyzickou úrovní. Bylo ukázáno, jak se Ind díval do vznešeného světa, jak u Peršanů člověk již usiluje dobýt fyzickou úroveň, jak stále více sestupuje člověk, a jak v době řecko-latinské vzniká stav, ve kterém se duch snoubí s hmotou. V tomto období se člověk učí stále více milovat fyzický svět. Tím se však změnilo i vše to, co nazýváme zážitky mezi smrtí a novým zrozením.

Vrátíme-li se do první poatlantské doby, shledáme, že lidé mají malý zájem o fyzickou úroveň. Zasvěcenci se povznášeli do vznešených světů, a to bylo příčinou, že člověk, který se cítil být všemi svými myšlenkami, vší činností svých smyslů povznesen do světa pravdy, do své vlastní domoviny, že člověk, který měl malý zájem na poměrech fyzické úrovně, vyvinul poměrně jasné vědomí v dévachanu. Když se takový člověk opět vtělil v době perské, pak cítil, že je již více spojen s fyzickou hmotou. Tehdy jeho vědomí v dévachanu pozbylo jasnosti. V době egyptské, kdy počínal člověk nalézat zálibu ve vnějším světě, stávalo se vědomí člověka v dévachanu již velmi zkalené a nejasné.

Toto vědomí bylo se zřetelem na svůj způsob stále ještě vyšší než vědomí ve fyzickém světě, ale se zřetelem na svůj stupeň klesá stále více až do doby řecko-latinské. V této době se devachanické vědomí stávalo stále temnějším a zkalenějším. Nebylo vědomím snivým, tím není nikdy. Je vědomím, ve kterém člověk může rozvinout síly pozornosti, je to vědomí, jehož si je člověk vědomý. I v přirozených smyslech může zazářit dévachanické vědomí. Toto vědomí se tedy zatemňovalo tou měrou, jak postupoval vývoj.

Mystéria sloužila v podstatě tomu účelu, aby člověk v duchovním světě neměl zkalené vědomí. Představme si, že kdyby nebylo bývalo mystérií, pak by člověk byl býval měl v duchovních světech stále méně jasné vědomí. Jedině tím, že souběžně se zatemněním vědomí v dévachanu kráčelo zasvěcení v mystériích a tím i osvojení si určitých schopností, jimiž lidé mohli nahlížet do duchovních světů v nezkalené jasnosti, jedině tím, že zasvěcenci mohli svým působením zasahovat do mýtů a pověstí, vstoupil do vědomí mezi smrtí a novým zrozením tak řečeno určitý odstín jasu a světla. Při tom všem ti, kdož se již cele vžili do fyzického světa, pociťovali toto ztlumení vědomí v duchovním světě, a není pohádkou, že zasvěcenci v eleusinských mystériích učinili zcela zvláštní poznatek. Základem zasvěcení je, že člověk již za fyzického života může vstoupit do světů ducha a zažít děje tohoto světa ducha. Tehdejší zasvěcenec si skutečně mohl získat od říše stínů poznání: „Lépe být žebrákem ve fyzickém světě, než králem v říši stínů.“ Tento výrok pochází ze zkušenosti zasvěcenců.

Smysl takových skutečností nelze brát dosti hluboko. Chápeme jej teprve tehdy, známe-li, co se děje v duchovních světech.

Nyní dospíváme k tomu, co jsme včera naznačili. Kdyby nebylo nastalo nic jiného, než že člověk sestoupil do fyzického světa, bylo by se toto vědomí mezi smrtí a novým zrozením stávalo stále temnějším. Lidé by byli pozbyli spojitosti s duchovním světem.

Přestože tomu, u koho se vyskytují i třeba sebemenší stopy materialismu, se to může zdát podivné, je nicméně pravdou to, co nyní uvedu. Kdyby se nic nebylo událo ve vývoji lidstva, pak by lidstvo bylo bývalo propadlo duchovní smrti. Ale je dána určitá možnost, aby vědomí mezi smrtí a novým zrozením se vyjasnilo. Tohoto vyjasnění si lze vydobýt buď vlastním vývojem, anebo již dnes v určitém nižším stupni tím způsobem, že člověk již v tomto životě má účast na duchovním světě, a dostává se mu zážitků, které nezanikají s jeho těly, které s ním zůstávají spojeny v jeho věčné podstatě i za života v duchovním světě. O to pečovala mystéria, celý duchovní vývoj, o to pečovali i velcí zasvěcenci před dobou Kristovou, a především sama ona bytost, kterou nazýváme Kristem. Všichni ostatní zasvěcenci byli v určitém způsobu předchůdci Krista.

Chceme nyní vylíčit jev postavy Krista. Představme si člověka, který nikdy nic neslyšel o Kristu, který nikdy nepřijal tajemství Ježíšova evangelia, který si nikdy nemohl říci: chci žít a působit jako Kristus, chci přijmout jeho zásady. Představme si, že Kristova bytost by se nikdy nebyla přiblížila k takovému člověku, pak by tento člověk nemohl nikdy vzít s sebou do duchovního světa poklad, který člověk dnes s sebou musí vzít tehdy, chce-li se vyvarovat zatemnění svého vědomí. Co člověk s sebou bere jako představy o Kristu, to je silou, která činí vědomí po smrti jasné, která člověka zachraňuje před osudem, jenž by stihl lidi tehdy, kdyby Kristova bytost nebyla sestoupila na Zem. Kdyby se Kristova bytost nebyla objevila na Zemi, byla by se sice podstata člověka uchovala, ale jeho vědomí by se nebylo bývalo mohlo stát jasné. A to je vlastně význam příchodu bytosti Krista, že do podstaty člověka bylo vtěleno něco, co má dalekosáhlý význam.

Událost na Golgotě uchovala člověka před duchovní smrtí tehdy, ztotožňuje-li tuto událost se svou vlastní bytostí.

Nesmíme si však myslet, že ostatní velicí vůdcové lidstva by nebyli bývali měli podobný význam. Nejde o to, aby bylo uplatňováno určité výlučné dogma; to by bylo prohřešením proti pravému křesťanství, neboť kdo zná tyto skutečnosti, ten ví, že i ve starých mystériích bylo vyučováno křesťanství. Hluboce pravdivá jsou slova, která vyslovil Augustin: „Co nazýváme dnes křesťanstvím, bylo vždy, jenže za starých dob nenazývali je lidé křesťanstvím. I ve starých mystériích bylo křesťanství. Nezáleží na tom, jak je nazýváme, nýbrž na tom, zda je chápeme.“

Jako Kristus měl podobu člověka, tak tomu bylo i u Buddhy, Herma a jiných takových bytostí, které měli prorocké vědomí, že kdysi jednou přijde bytost Krista a že tato v nich samých žije. Zvláště to můžeme vidět, zabýváme-li se blíže postavou Buddhy.

Kdo byl vlastně Buddha?

Musíme se zde dotknout něčeho, co můžeme učinit jen tehdy, když se zabýváme duchovním věděním. I ti lidé, kteří se zabývají duchovním věděním, představují si tajemství, vztahující se k znovuvtělování, obyčejně velmi jednoduchým způsobem. Nesmíme si myslet, že určitá duše, která žije dnes v těle někoho z nás, byla vtělena v předchozích životech podle téhož schématu. Tato tajemství jsou mnohem složitější. Přesto, že H. P. Blavatská si dala práci, aby ukázala, jak složitá jsou tato tajemství, nestala se tato ani dnes ještě všeobecnou pravdou. Lidé si prostě myslí, že určitá duše vstupuje opět do určitého těla. Tak prostou tato skutečnost není. Určitou historickou postavu nemůžeme posuzovat podle takovéhoto schématu, nýbrž musíme počítat s tím, že tato otázka je namnoze komplikovaná.

Již v Atlantidě se setkáváme s bytostmi, které žijí v okolí člověka, které však člověk viděl a poznával teprve tehdy, když vystoupil ze svého fyzického těla a vstoupil do duchovního světa. Bylo již řečeno, že člověk poznával Thora, Dia, Wotana, Baldura jako své skutečné druhy. Za dne žil ve fyzickém světě, ale v jiném stavu vědomí poznával duchovní bytosti, které neprožívaly stejnou vývojovou cestu jako člověk. Člověk v pravěké době Země neměl též ještě tak hutné tělo jako dnes. V určité době nebylo možno o dnešní stavbě naší kostry ještě ani mluvit, atlantské tělo bylo možno jen do určitého stupně možno zřít fyzickým zrakem. Ale existovaly bytosti, které se cele vtělovaly například jen v těle éterickém; pak byly bytosti, které se ještě vtělovaly tehdy, když vzduch byl ještě proniknut párami. Takovou postavou byl například pozdější Wotan. Pravil si: „Vtěluje-li se člověk v této tekuté a světlem proniknuté hmotě, mohu totéž učinit i já.“ Taková bytost přijala na sebe podobu člověka a žila ve fyzickém světě.

Ale když potom člověk přijímal na sebe stále hutnější formy, tehdy si Wotan pravil: „Ne, do této hutné hmoty nemohu vstoupit“, a zůstal v neviditelných a Zemi vzdálených světech.

Tak tomu bylo s božskými duchovními bytostmi vůbec. Naproti tomu tyto bytosti mohly navázat určité spojení s lidmi, kteří jim vycházeli vstříc, kteří ve svém vývoji vystoupili výše. Představme si to takto:

Vývoj člověka byl pak takový, že se blížil k nejhlubšímu bodu. Až k tomuto bodu sestoupily božské bytosti s lidmi. Potom se staly pro člověka neviditelné. Ale, když lidé zařídili svůj život podle pokynů zasvěcenců a takto očistili svá jemnější těla, pak vyšli božským duchovním bytostem do určité míry vstříc. Člověk, jenž se takto očistil ve svém hmotném těle, nabyl schopností, protože jej zastínila takováto duchovní bytost, která nemohla sestoupit až dolů do fyzického těla. Fyzické tělo bylo by bývalo příliš hrubé pro takovou bytost. U takového člověka bylo tělo astrální a éterické proniknuto vyšší bytostí, která jinak neměla pro sebe lidskou podobu, která však vstoupila do jiné bytosti a jí se projevovala.

Známe-li tento jev, pak si nebudeme představovat vtělování tak jednoduché. Může se vyskytnout člověk, který je opětným vtělením dřívějšího člověka a v dřívějším vtělením dosáhl vysokého vývoje, ale byl jen schránou jiné vyšší bytosti. Takto se Buddha stal schránou pro Wotana.

Táž bytost, která byla nazývána v germánských mýtech Wotanem, ta se objevila opět jako Buddha. Buddha a Wotan jsou dokonce navzájem jazykově příbuznými výrazy.

Můžeme říci, že mnoho z tajemství atlantské doby přešlo do nauk, které mohl zvěstovat Buddha. A tomu odpovídá, že to, co prožíval Buddha, prožili bohové v oněch duchovních oblastech, a že to prožili i lidé, když sami ještě žili v těchto oblastech. Když se Wotanova nauka opět objevila, přihlížela málo k fyzické úrovni; protože mnoho z bytosti Wotanovy mluvilo v Buddhovi – mohla tato nauka jen zdůrazňovat, že fyzická úroveň je místem bolu a že znamená mnoho, dostane-li se člověku z tohoto místa vykoupení. Proto měli pro Buddhovu nauku nejhlubší porozumění lidé, kteří pěstovali starou atlantskou nauku. Mezi asijským obyvatelstvem zůstali pozadu národové, kteří se zcela zastavili na atlantském stupni, pokud jde o charakter jejich rasy. Přirozeně bylo nutné, aby v zevním životě kráčeli dále s celým zemským vývojem.

Mezi mongolskými národy zůstalo velmi mnoho z atlantského rázu; tito národové jsou opožděnými potomky obyvatelstva dávné Atlantidy. Ráz ustálenosti v mongolském obyvatelstvu je dědictvím tohoto vývoje. Proto nauky Buddhovi slouží povýtce takovýmto národům, a buddhismus učinil právě u těchto národů velký pokrok.

Svět kráčí dále; ten, kdo může pohlížet do tohoto vývoje, musí říci, že je duchovní nutností to, jaké náboženství má některý národ. A tím, že evropské obyvatelstvo se příliš úzce spojilo s fyzickým světem, tím se mu stalo nemožné vniknout svým cítěním do buddhismu. Buddhismus se nemohl nikdy stát všelidským náboženstvím. Pro toho, kdo chce vidět, neexistuje sympatie a antipatie, nýbrž skutečnost. Jako by bylo nesprávné chtít, aby se ze středu Asie, kde jsou usazeni ještě jiní národové, rozšířilo křesťanství, právě tak nesprávný je buddhismus pro evropské obyvatelstvo. Náboženské nazírání, které není vytvořeno pro nejvnitřnější potřebu doby, není správné a nemůže nikdy být kulturním impulsem. Tyto skutečnosti musíme pochopit, chceme-li správně chápat vývoj.

Nesmíme si však myslet, že Buddhova historická postava byla by si bývala vědoma toho, čím v podstatě byla. Kdybych to vše chtěl objasnit, bylo by k tomu zapotřebí mnoho hodin. Složitost Buddhovy historické postavy není zdaleka ještě vyčerpána. V Buddhovi žilo ještě něco; Buddha nebyl jen bytostí, která přišla z atlantské doby a v něm se vtělila. Tato bytost byla mimochodem ještě lidským Buddhou; mimo to však v něm bylo obsaženo ještě něco, o čem by bylo možno říci: „To ještě nemohu obsáhnout, to je něco, co mne oduševňuje, avšak jsem toho pouze účasten.“ Tím je individualita Krista, která byla bytostí dobře známou v dávných mystériích. Bylo všude ukazováno na Toho, jenž má přijít. A tato bytost přišla! Ale když přišla, přizpůsobila se historickým nutnostem, které jsou základem vývoje. Ve fyzickém těle by se tato bytost nebývala mohla bez dalšího vtělit. Bylo ještě možné, že by se v Buddhovi vtělila v jakémsi podvědomí, ale vtělit se tak, aby mohla kráčet po Zemi, bylo možno jen tehdy, když bylo připraveno zvláštní fyzické, éterické a astrální tělo. Kristovi byla vlastní síla nejvyššího působení, ale mohl se vtělit jen tehdy, když mu jiná bytost očistila fyzické, éterické a astrální tělo. A tak se bytost Krista mohla vtělit jen tehdy, když vystoupila bytost, která se tak vysoko vyvinula. A tou byl Ježíš z Nazareta, který se povznesl tak vysoko, že mohl v době svého života očistit své tělo fyzické, éterické a astrální, aby mohl pak tato těla ve třicátém roce opustit, ale tak, aby ještě zůstala upotřebitelná pro vyšší bytost.

Často, když jsem učinil tento výrok, že bylo zapotřebí vysokého stupně vývoje, aby Ježíš mohl obětovat svá těla, namítali mi lidé: To přece není oběť, co ještě krásnějšího je možné si myslet (představit)?

Je to krásné a oběť by nebyla tak velikou, kdybychom si věc představovali abstraktně, ale lze odpovědět: Nechť to někdo zkusí – oběť by chtěl přinést každý, ale nechť to někdo zkusí, jak nesmírných sil je zapotřebí, má-li být možné, aby člověk opustil svá těla. Má-li být dosaženo těchto sil, je zapotřebí oběti. Ježíš z Nazareta, který to dokázal, byl již zajisté mimořádně vysokou individualitou. Janovo evangelium nám to naznačuje, jak Ježíš opustil své fyzické, éterické a astrální tělo, a jak bytost Kristova sestoupila do této trojí tělesnosti. Je to naznačeno v Ježíšově křtu v Jordáně. Něco velmi významné nastalo v tělesnosti Ježíše z Nazareta, a dokonce v samotném Ježíšově těle nastal určitý děj. Chceme-li pochopit, co se tu událo v okamžiku křtu, kdy do Ježíše sestoupila Kristova bytost, musíme si uvědomit něco, co nám bude připadat velmi podivné, co je však nicméně pravdou.

V průběhu evoluce lidstva se ponenáhlu vyvinula ústrojí, a viděli jsme, jak, když vývoj ústrojí dospěl až k úrovni boků, nastaly v člověku určité pochody. Zároveň s tím, jak se stával člověk stále více a více samostatným, zpevňovala se soustava kostí. Čím pevnější se člověk stával sám v sobě, čím byl samostatnější, tím více se zvyšovala moc smrti.

V čem vůbec spočívá to, že tělo může úplně zpráchnivět?

To záleží na okolnosti, že v lidském těle mohou být spáleny kosti. Oheň má moc nad podstatou lidských kostí. Člověk nemá moci, alespoň nikoli vědomé moci, nad svými kostmi. V okamžiku, ve kterém při křtu na Jordáně do těla Ježíše z Nazaretu vstoupila Kristova bytost, v tom okamžiku se soustava kostí této bytosti stala něčím zcela jiným než u druhých lidí.

Skutečnost, která se nikdy před tím neudála. Do bytosti Ježíše sestoupilo něco, co mělo moc sežehnout kosti. Až do kostí zasáhla vědomá moc Kristovy bytosti; to je smysl Janova křtu. Tím bylo vloženo do Země něco, co lze nazvat překonáním smrti, neboť teprve vznikem kostí vstoupila smrt do světa. Tím, že moc nad soustavou kostí vstoupila do lidského těla, teprve tím bylo možno překonat smrt ve světě. Za tím je skryto hluboké mysterium. Něco posvátného, něco svrchovaně posvátného se spojilo se soustavou kostí Kristovy bytosti. Bylo nutné, aby se naplnila slova písma: Nesmíte mu zlámat kosti. Tím by byla zasáhla do moci božské moc člověka. Setkáváme se zde s velmi hlubokým tajemstvím lidského vývoje a dospíváme takto zároveň k vysoce významnému pojmu esoterního křesťanství, který nám může ukázat, jak je toto křesťanství naplněno a proniknuto nejvznešenějšími pravdami. Dospíváme k tomu, co se nám objevuje ještě mimo to v Janově křtu na Jordáně.

Tím, že se Kristova bytost spojila se schránou, ve které působila dříve podstata Ježíšova „já“, tím se spojila se Zemí bytost, která dříve měla své sídlo na Slunci. Ta byla spojena se Zemí až do toho okamžiku, když Slunce vystoupilo ze Země. Bytost Kristova vystoupila se Sluncem a mohla svou mocí působit od této doby jen zvenčí. V okamžiku křtu na Jordáně spojuje se vznešený Kristův duch v plném slova smyslu se Zemí. Dříve působil zvenčí, zastiňoval proroky a působil v mystériích. Nyní se stal člověkem.

A kdyby nějaká bytost byla bývala mohla po tisíciletí z určitého dalekého místa vesmíru pozorovat, pak by taková bytost, která by byla zřela nejen fyzickou Zemi, nýbrž i její duchovní proudy, byla by bývala pozorovala v okamžiku Janova křtu a v okamžiku mystéria na Golgotě významné děje. Astrální tělo Země se těmito událostmi ze základu změnilo. To, co dříve působilo zvenčí, spojilo se opět se Zemí, a tím se stane síla přitažlivosti mezi Sluncem a Zemí tak silnou, že Slunce i Země se opět spojí. A byl to právě Kristus, jenž dal možnost, aby se Země opět spojila se Sluncem, a mohla se vrátit do lůna božství.

To je význam děje, který se tehdy udál.

Přihlédněme nyní, jak významné skutečnosti vstoupily s bytostí Kristovou do oblasti Země. Budeme moci pochopit, jak se vědomí člověka po smrti skutečně stane opět jasnější, když se spojil s Kristem. Uvážíme-li to, potom pochopíme, že i mezi smrtí a novým zrozením je vývoj.

Otažme se nyní – v čí prospěch se to vše vlastně stalo?

Člověk byl v lůně božství. Kdyby byl zůstal v tomto stavu, nebyl by nikdy dosáhl dnešního sebevědomí. Bylo nutné, aby se octl před vnějšími předměty, aby se dovedl rozlišovat od vnějších předmětů, aby sestoupil do fyzického světa. Sestoupil-li člověk, stalo se to ve prospěch jeho „já“.

Svým „já“ pochází člověk od bohů. Toto „já“ sestoupilo z duchovního světa a bylo upoutáno na fyzické tělo za tím účelem, aby se mohlo stát jasné. Ztuhlé tělo člověka darovalo mu jeho sebevědomé „já“, ale upoutalo jej též na hmotu Země, na nerostnou hmotu. Člověk dříve, nežli dosáhl svého „já“, dosáhl fyzického, éterického a astrálního těla. Když se v těchto třech tělech znenáhla vyvinulo „já“, přetvořilo je. Je nutné, abychom si ujasnili, že na fyzickém těle pracují všechny vyšší články člověka. Že tělo fyzické je takové, jaké právě je, to záleží na tom, že na něm pracují tělo éterické, tělo astrální a „já“. Všechna ústrojí fyzického těla závisí určitým způsobem na tom, že se vyšší články lidské bytosti přeměnily; tím, že se „já“ stávalo stále sebevědomější, přeměňovalo tím též tělo astrální. Bylo již řečeno, že se oddělovaly různé druhy lidí. Co nazýváme apokalyptickými zvířaty, jsou typy, u kterých má ten či onen vyšší článek převahu. „Já“ dostalo převahu u lidí, jejichž znakem je člověk. Všechna ústrojí jsou pak přizpůsobena vyšším článkům člověka. Tím že „já“ vstoupilo do těla astrálního a toto zcela proniklo, vytvořila se v člověku a ve zvířatech, která se později odloučila, určitá ústrojí. Například určité ústrojí pochází od toho, že „já“ vůbec vstoupilo na Zem. V  měsíčním vývoji nebylo „já“ spojeno s bytostmi lidského vývoje. Určitá ústrojí (žluč a játra) souvisí s tímto vývojem. Žluč je fyzickým projevem astrálního těla, žluč není spojena s naším „já“, ale „já“ působí na astrální tělo, a z astrálního těla působí síly na žluč.

Tento celý obraz objasňoval zasvěcenec egyptskému žáku následovně: Člověk, který je nadán svým „já“, je upoután na těleso Země. Představ si člověka, upoutaného na zemskou skálu; tak je upoután i člověk na fyzické tělo; a ve vývoji vzniklo něco, co hlodá na jeho nesmrtelnosti. Představ si pochody, které působí játra; ty vznikly tím způsobem, že tělo bylo upoutáno na skálu Země a na něm hlodá astrální tělo. To je obraz, který byl podáván egyptskému žákovi a přešel pak do Řecka v podobě pověsti o Prométheovi. Nesmíme však takový obraz – jako u motýla zbavit pelu. Pel musíme ponechat na křídlech, musíme na květu ponechat rosu, nesmíme chápat tento obraz s násilím. Nesmíme říci: Prométheus znamená to či ono, nýbrž je nutné, abychom pochopili pravdivé skutečnosti a pochopili obrazy, které vznikly z těchto skutečností ve vědomí lidí.

Egyptský zasvěcenec vedl svého žáka až ke stupni, na kterém mohl pochopit vývojový stav lidského „já“. Takový obraz měl v žákovi formovat ducha. Avšak tyto skutečnosti neměl žák chápat hrubým způsobem, nýbrž obraz se před ním měl objevovat v plné své světelnosti a životnosti; egyptský zasvěcenec nechtěl vtěsnat tyto pravdy do všedních, suchých pojmů, nýbrž chtěl vylíčit něco, co sám mohl podat. Mnoho v pověsti o Prométheovi vykonalo, přikrášlilo a přizdobilo básnické umění. A my nesmíme vkládat do těchto forem více, než jsou okultní skutečnosti, a musíme ponechat pouze úsilí umělce, aby uplatnil své jemné tvořivé síly.

Chceme ještě poukázat na něco jiného. Když člověk sestoupil na Zemi, nebyl ještě nadán svým „já“. Dříve než „já“ člověka vstoupilo do jeho astrálního těla, ovládaly toto astrální tělo jiné síly. Potom „já“ proniklo světlem naplněné astrální tělo. Dříve než „já“ vstoupilo do bytosti člověka, vysílaly duchovní božské bytosti zvenčí astrální síly do člověka; astrální tělo bylo proniknuté žhoucími silami duchovních božských bytostí. Astrální tělo bylo čisté a světlé a obklopovalo to, co zde bylo v zárodku jako tělo fyzické a éterické. Proudění sil astrálního těla bylo čisté, avšak když vstoupilo „já“ do bytosti člověka, počal se uplatňovat egoismus. Astrální tělo se tedy zatemnilo, zlatý tok sil astrálního těla se stále více ztrácel, až člověk sestoupil na nejhlubší bod fyzické úrovně v době řecko-latinské.

Pak byli lidé nuceni opět si získat čisté proudění sil astrálního těla. V eleusinských mystériích potom vzniká to, co lze nazvat hledáním původní čistoty astrálního těla. Eleusinská mystéria usilovala o to, oživit opět původní zlatý tok sil astrálního těla; o to usilovali též Egypťané. Hledání tohoto zlatého toku bylo jednou ze zkoušek egyptského zasvěcení. A to se nám zachovalo v podivuhodné pověsti o hledání zlatého rouna Iásónem a Argonauty (srovnej podobnost výrazů v německém jazyku: „Fluss“ – tok a „Vliess“ – rouno. Pozn. překladatele.).

Sledovali jsme tedy vývoj. Ve vodní Zemi měl člověk ještě své astrální tělo prozářené zlatem. Hledání tohoto astrálního těla je nám znázorněno ve výpravě Argonautů. Hledání zlatého rouna musíme jemným, subtilním způsobem uvést do souvislosti s určitým egyptským mýtem.

Vnější historické skutečnosti jsou v úzké souvislosti s duchovními skutečnostmi. Není to jen pouhý symbol, výprava Argonautů je skutečnou událostí právě tak, jako je skutečností trojská válka. Vnější děje jsou tvářností, fyziognomií vnitřních dějů. Takový je význam historických dějů. U žáků řeckého zasvěcení vždy probíhala vnitřně historická skutečnost; výprava za zlatým rounem.

To jsme si chtěli uvědomit a pojmout jako východisko k tomu, abychom poznali určité stránky mystérií a pak si takto získali určitý vhled – jakou souvislost mají egyptská mystéria se životem dnešní doby.